Cestovatelské desatero

Ne, tohle opravdu není Říp ani Sněžka

1. Kam cestovat?

Kamkoliv, kam to vaše srdce a touha po poznání táhne. Kde jsou ty časy, kdy bolševik obehnal svůj pašalik ostnatými dráty a svým znevolněným ovečkám předepisoval, kam smí a kam ne. Cestovat lze za historickými památkami, za krásami přírody, prostě kam je libo.

Hodláte-li cestovat po tuzemsku, stačí vám na to i jeden den a nemusíte si příliš lámat hlavu se znalostí cizích řečí,  výběrem dopravních prostředků (kratší cesty zvládnete pěšky nebo na kole, delší trasy pak kombinací s relativně hustou sítí autobusových a vlakových spojení), s odpovídajícími finančními prostředky a dalším vybavením, které si žádá cesta do ciziny. Přesto i doma můžete poznávat netušené krásy a místa, dlouho skrytá očím veřejnosti (málokdo si totiž dnes vzpomene, kolik zakázaných a nepřístupných vojenských prostorů existovalo přímo na území naší země).

Svět je tu od toho, abychom ho poznávali v kteroukoliv roční i denní dobu…

Pokud míříte do světa, jsou možnosti výběru takřka neomezené, protože dnes  i v létě můžete klidně mířit na lyže a v zimě do tropů. Stačí si vybrat odpovídající destinaci. Dobrodruzi se mohou vypravit na adrenalinovou expedici do neprostupné džungle nebo na jižní točnu, ti konzervativnější si mohou vybrat z bezpočtu možností, spojených s odpovídajícím pohodlím ubytování a stravování ve více či méně civilizovaných končinách. Každopádně podle cíle vaší cesty se odvíjí prakticky všechny další náležitosti, které mohou z vaší dovolené učinit zcela nezapomenutelný zážitek.

A právě tady jsme u jádra pudla. Aby to byl pokud možno skutečně jen ten příjemný a všech předvídatelných zkratů a kolapsů zbavený zážitek, vybíráme si za cíl našich cest lokace, které toužíme poznat na základě naší vlastní vůle a námi vysněných tužeb.

* Cíl cesty si vybíráme především podle toho, co od něho očekáváme. Kdo se přes den rád cachtá v teplém moři a večer si rád dopřeje s požitků nočního života, přijede z výpravy na kolech kolem Dolomit jako poloviční invalida. A naopak. Ten, koho neklidná povaha pohání vstříc horským velikánům a nebo raftingu či canyoningu v divokých peřejích alpských bystřin, a on pak stráví proti své přirozenosti pobyt na přelidněných plážích Rimini, skončí po návratu nejspíše v ordinaci profesora Chocholouška.

* Pomineme-li finanční stránku věci, jezdit někam jenom proto, že tam byl soused a nebo kolega z práce a my chceme být takříkajíc „in“, je nebetyčná pitomost a člověk může prožít stokrát zajímavější dovolenou na Šumavě než v Egyptě nebo Thajsku.

* A v neposlední řadě pak volíme cíl cestování podle našich fyzických a psychických možností. Nesnášíme-li cestování letadlem, odpustíme si Kanáry a zamíříme na Jadran, kde je ostrovů a slunce také dost. Máme-li problémy s vysokým tlakem, zapomene na cesty do tropů a raději zkusíme poznat krásy Skandinávie. A vypravit se na trek do Himálaje před očekávanou operací žlučníku nebo bypasu zkazí dovolenou nejen vám, ale i všem okolo.

Váš nejlepší přítel si zaslouží i nejlepší odpočinek…

2. S kým cestovat?

S kýmkoliv, ale nejlépe samozřejmě se spolehlivým partnerem či partnerkou, případně s „nejlepším přítelem člověka“, to je jasné. Máme-li však na mysli, jestli cestovat s cestovní kanceláří a nebo takříkajíc „na vlastní triko“, jde o věc trošičku složitější. Nechci samozřejmě brát iluze lidem, kteří v cestování prostřednictvím cestovek vidí zajištění zdánlivého klidu a pohodlí, ale většina těchto „fabrik na dovolenou“ (najdou se samozřejmě i výjimky) má dnes se skutečným cestováním a poznáváním zemí pramálo společného. Nezatracuji je a dovedu si představit i využití některých jejich služeb. Například v 90. letech minulého století se našly takové, jejichž prostřednictvím jsem si na cestách po Evropě zajišťoval krátkodobé nebo tranzitní ubytování. Dnes však k těmto službám cestovek tlačí člověka spíše úřední šiml, než vlastní potřeba. Důvod? Přispívá-li vám zaměstnavatel na dovolenou, proplatí vám nikoli služby, které si zajistíte sami (vlastní doprava, nocleh, strava atd., a to zpravidla levněji), ale jen „orazítkované“ a vyfakturované služby od CK (zpravidla dráže).

Výhody „sólového“ cestování jsou – dle mého skromného názoru – naprosto převažující nad tzv. organizovanými zájezdy. Nejste odkázáni na předem danou dopravu (tu si zajišťujete sami dle svých potřeb a plánů). Vybíráte si vlastní cestovní program – uvidíte to, co vidět chcete, a ne to, co jste třeba už viděli loni nebo předloni a nebo co vás nezajímá. Nejste časově nijak limitováni (jen délkou dovolené), nehoní vás řidič autobusu, průvodce ani čas oběda či večeře. Jistě, najdou se případy, kdy to jinak nejde. To se týká zejména adrenalinových expedic do vzdálených končin a nebo sportovně založených skupinových výprav (rafting, horolezectví, vysokohorské treky), kde je třeba se přizpůsobit kolektivnímu duchu. Za běžným cestováním a turistikou po Evropě si však hravě vystačíte sami a pořídíte zážitků, jaké byste jinak nepoznali.

S tímto menu o dovče s cestovní kanceláří příliš nepočítejte…

Osobně mám pro „sólové“ cestování ještě další dva vážné důvody – zatímco cestovky vás po celou dobu zájezdu nebo pobytu drží „skleníkově“ na distanc od lidí země, kterou cestujete, a většinu kontaktů s domorodci (kromě dohadování s hotelovým personálem o kvalitě ubytování a služeb a nějakých těch nákupů) obstarává průvodce, já si na svých cestách užívám poznávání lidí při bezprostředním kontaktu. Jistěže se to občas neobejde bez nějakých těch nedorozumění a úsměvných historek, ale o to jsou pak mé zážitky bohatší a já se mohu na vlastní kůži přesvědčit, nakolik jsou pravdivá (nebo spíše vycucaná z prstu) všechna ta novinářská klišé o povahách cizích národů.

A ten druhý důvod? Každý den se můžu na svých cestách stravovat podle libosti (bez ohledu na čas a místo) a ochutnávat z místních specialit, na hony vzdálených unifikovanému „evropskému (nebo českému) číno-vepřo-knedlo standardu“.

Svézt se s TGV je opravdu zážitek, ale bez cestovky…

3. Čím cestovat?

Čímkoliv. Šíře dopravních prostředků, jejichž prostřednictvím se můžete pohybovat z místa na místo je nepřeberná a záleží na každém, jaký upřednostní. Zda hodlá putovat po svých, na kole, na lyžích, na vahadlovém člunu, se psím spřežením a nebo třeba v sedle velblouda.

Obecně lze však rozlišit tranzitní přepravu do cílového oblasti a pak přepravu v místě našeho putování.

Asi nejromantičtějším způsobem přepravy i na prahu 21. století zůstává plavba lodí. Dnes však na rozdíl od minulosti loď přestává být prostředkem dopravy do vzdálené cílové destinace, ale přímo cílovou destinací. Ať už v podobě cesty luxusním hotelovým cruiserem po Středomoří nebo Karibiku a nebo prostřednictvím pronájmu plachetnice pro cesty po Jadranu.

Nejběžnějšími dopravními prostředky na větší vzdálenosti tak zůstávají automobil, autobus, letadlo a vlak. Všechny (snad kromě letadla) pak můžete v pohodě využít i v rámci místní dopravy.

Moje maličkost upřednostňuje pro tranzit osobní auto, ale například starší junior, byť vlastní řidičák, by za volant nikdy nesedl a přemisťuje se takřka výhradně po železnici. S Českými dráhami je to možná trochu nechtěný adrenalin, ale v takovém Švýcarsku mu to docela závidím (i když například cestu do Zermattu pod Matterhornem mám osobně vyzkoušenou).

Letadlo se zařadilo už krátce po svém zrodu k významným průkopníkům cestování, a to nejen ve službách aerolinek. Letadlo posloužilo zejména mezi 1. a 2. světovou válkou ke konečnému probádání posledních bílých míst naší planety, ale současně si ho už tehdy vybírali k dobrodružným cestám mnozí amatérští nadšenci, jejichž touhy a sny snad nejlépe reprezentuje „Kouzelný koberec“ Richarda Halliburtona.

V současnosti představuje letadlo prakticky ideální přemisťovadlo do nejvzdálenějších zámořských destinací, jehož prostřednictvím překonáte tisícikilometrové vzdálenosti během několika hodin (na loď si plánujte raději neplacené volno). Víceméně jediným problém tohoto druhu dopravy při „sólo“ cestování je doprava na a z letiště. Na pražské Ruzyni nevede žádná kolejová rychlodráha a uschovat svou plechovou čtyřkolku na tamním parkingu na více dní lze doporučit jen těm nejotrlejším dobrodruhům. A cesta taxíkem? Ta po Praze vám náklady na cestování přinejmenším zdvojnásobí! V zahraničí je naopak většinou spojení letiště s centrem nebo dalšími dopravními uzly propojeno prostřednictvím metra a nebo tzv. příměstských rychlodrah (v Německu populárních S-bahnů). Tento způsob dopravy ostatně stojí za to využít, i když necestujete vzduchem, ale třeba vlastním autem.

Phileas Fogg zvládl cestu kolem světa za 80 dní. Nestyďte si svět užít a být pomalejší…

Někdo vám možná bude chtít namítnout, že cestování autem není žádné cestování. Asi zapomíná, že automobil se už krátce po svém zrodu stal neodmyslitelnou součástí vzrušujících expedic a cest. Například, že ještě před 1. světovou se uskutečnil naprosto jedinečný a vzrušující závod (ale ve skutečnosti spíše expedice) aut na trase Peking-Paříž. A že v meziválečných letech posloužilo auto i populárním českým cestovatelům, jakými byli Jiří Baum a nebo F. A. Elstner, který s nimi křižovali napříč Afrikou či Jižní Amerikou. A že po 2. světové válce se největšími popularizátory cestováním automobilem stali Zikmund a Hanzelka, to snad ví každý…

Dnes je cestování autem zejména při cestování na relativně kratší vzdálenosti po Evropě takřka ideálním řešením. Můžete si zvolit trasu dle vlastní chuti (pro tranzit dnes existuje poměrně hustá síť dálnic) a přitom ještě vybírat z dalších způsobů přemisťování. Tím nejjednodušším a relativně nejsamostatnějším je kombinace vlastního auta a vlastních nohou respektive pedálů, tedy motorizované a pěší respektive cyklistické turistiky. Romantici však nebudou váhat zanechat auto na nějakém parkingu a vyzkoušet i další způsoby, jako lanovku, vysokohorskou železnici, úzkokolejku a nebo místní autobus. V případech, kdy hodláte překonat pěšky zajímavý vysokohorský hřeben po celé jeho délce a nevracet se k autu, jste ostatně na takovou kombinaci vlastní a místní dopravy přímo odkázáni!

Bez GPS ani ránu, ale když dojde šťáva, přijde vhod stará dobrá mapa…

 4. Jak se neztratit?

Základem pro klidné cestování bez stresu, zbytečného bloudění a hledání neexistujících cest, je dobré mapové vybavení. Dnes opět žádný nepřekonatelný problém, i když i v takových specializovaných prodejnách, jako je Kiwi nebo Alpy občas narazíte na situaci, že k oblasti vašeho zájmu existuje pouze jedna jediná mapa, a to ještě staršího data vydání. Pro destinace jako Alpy a Dolomity pak máte dnes dokonce možnost výběru z map několika různých vydavatelů a více či méně podrobných měřítek.

Pro cesty autem je vhodná „dvoustovka“ nebo „stovka“ (měř. 1:200 000 resp. 1:100 000), ale při delším tranzitu napříč kontinentem si vystačíte i se „čtyřstovkou“. Do cílové destinace a zejména do hor by však měla být samozřejmostí „padesátka“ (měř. 1:50 000) a pokud je to možné, ještě lépe „pětadvacítka“, jaká existuje například pro Vysoké Tatry. Taková mapa vám zobrazí nejen všechny cesty, ale i spoustu místních zajímavostí, které často nenajdete ani v cestovním „bedekru“.

Do měst pak doporučuji plán města a GPS! Přiznám se, že jsem konzervativnějšího založení a vždycky jsem si zakládal na tom, že se dovedu za volantem a s pomocí solidního plánu města zorientovat i takových metropolích jako je Paříž, Amsterdam či Berlín. Dnes ale nedám dopustit na „džípíesku“. Mašinka, kterou lze samozřejmě využít i v divočině australských pouští a nebo amazonských pralesů (viz například zaměřování propojení toků Amazonky a Orinoka českými cestovateli), totiž skýtá svému uživateli neskutečný komfort, a to za velmi přijatelnou cenu. Díky GPS jsou ty tam doby, kdy jste museli zastavovat před nebo za každou větší křižovatkou a dohledávat z mapy cestu. S touhle jedinečnou navigací spolehlivě najdete svůj hotel či penzión nebo adresu přátel, nemluvě o památkách, muzeích a podobně (a to nejen v cizině, ale samozřejmě i v Česku). Před cestou pouze doporučuji zkontrolovat aktualizaci map, uložených v paměti GPS.

Jinak i dnes platí, že se člověk musí tu a tam na cíl svého putování doptat, případně použít zdravý rozum. Našinec, odkojený důmyslným turistický značením z Česka, může být zprvu trochu zmaten na první pohled „ledabylým“ (ale v jádru funkčním a postupně zdokonalovaným) značením v Itálii a jinde. Na druhou stranu i v Česku existují rádoby „značkaři“, kteří vám přivedou krev do varu (jeden takový autor modré značky kolem Trousnických skal na Jáchymovsku zřejmě „pracoval“ pod vlivem nějakých halucinogenních muchomůrek). Nemluvě o populárních „padesátkách“ Vojenského kartografického ústavu a KČT, které svádějí k bezvýhradnému akceptování jen do chvíle, než začnete sčítat jejich chyby a omyly (namátkou mi stačí připomenout nepřesnostmi přímo sršící mapu č.78/Česká Kanada).

Kolik slovanských řečí znáš, tolikrát jsi Slovanem…

5. Jak se ve světě domluvit?

Máte boty z toulavého telete, ale s cizími jazyky to příliš nesvedete? Nezoufejte, cestovat se dá i bez jejich znalosti a dokonce bez toho, že byste byli odkázáni pouze na organizované zájezdy prostřednictvím cestovních kanceláří, připomínajících dnes mnohdy někdejší rekreace Revolučního odborového hnutí a jejichž mnozí průvodci a delegáti možná vládnou cizími jazyky hůř než vy sami.

Mnohým Čechům všech generací i profesí (a nejen Čechům) prostě k učení řečí takříkajíc „chybí buňky“. Kvůli tomu ale ještě není třeba zůstat sedět doma za pecí a zbytečně se užírat závistí, že sousedovic rodina už sjezdila celou Evropskou unii a zrovna včera se vrátila z Egypta. V této souvislosti se pamatuji na slova jednoho z méně známých českých cestovatelů Bohuslava Šnajdera (autor nezapomenutelné knihy Tulákem po všech polednících a před listopadem 1989 jedné velmi zajímavé a zasvěcené analýzy v tehdejším Technickém magazínu o hospodářských potížích na africkém kontinentu, zejména pak zemí, jež se po „vymanění z koloniálního područí“ orientovali na budování světlých zítřků s pomocí zemí tzv. socialistického tábora), který na přelomu 60. a 70. let objel celou zeměkouli a na každý úsek cesty si vydělával, jak se dalo (jako lodník, hledač opálů, přístavní dělník atd.). Ten říkal, že do světa se dá vyrazit i bez znalosti cizích jazyků. Koneckonců, jen si to spočítejte, kolik jazyků byste museli zvládnout, pokud byste se při takovém putování chtěli všude bez problémů domluvit, že (a na kolik umí arabsky vaši sousedé, co se právě vrátili z toho Egypta…)?

Vlastní zkušenost mě naučila, že pro překonání komunikačních bariér v cizině stačí zpravidla znát tucet základních a zdvořilostních frází v jazyce dané země. Většina lidí ocení vaši snahu, vstřícnost a slušnost a když vám dojde zásoba místních slovíček a výrazů, zapojí do debaty vlastní školní znalosti angličtiny, francouzštiny a nebo němčiny. Ostatně je vcelku známou a ověřenou skutečností, že pomocí školní angličtiny se v pohodě domluvíte prakticky s každým cizincem, tedy kromě rodilého Brita či Američana (tam už to chce trochu zevrubnější zkušenosti z hovorovou řečí). A pokud dojdou i znalosti světových jazyků, příslušníci kulturních a vstřícných národů vám rádi a ochotně pomohou s komunikací i pomocí tzv. „rukou a nohou“. Jen tak na okraj: k nekulturním či nevstřícným národům jezdí jen největší dobrodruzi, ale ruku na srdce – kdo by si dnes troufl považovat za nekulturní třeba i takové Papuánce? Každý národ má svou kulturu a v každém národě se najdou lidé slušní i obyčejní blbci. Koneckonců, ti starší si mohou připomenout časy totality. I když nás mnozí na druhé straně železné opony mohli strkat do jednoho pytle s dementními představiteli státu a moci typu Bil‘aka či Jakeše, naprostá většina lidí byla docela normálních a slušných a také ochotně poradila zbloudilému cizinci. Tak, jako je tomu třeba i v dnešní Číně a nebo Iránu, kde rovněž není každý netolerantním islámským fundamentalistou.

Jsou v Evropě kraje, kde mají tři sta padesát dní v roce „azuro“…

6. Jak vyzrát na počasí

Poručit větru a dešti uměl zatím jen bolševik, nebo to alespoň o sobě tvrdil, aniž by však byl kdy schopen objasnit podstatu tohoto nevídaného vítězství tupé ideologie nad matkou přírodou. Zkušený cestovatel by si však měl připustit, že nad počasím zvítězit nelze, ale že i za krajně nepříznivých meteorologických podmínek s ním lze uhrát přijatelnou remízu.

Podstata této remízy spočívá v tom, že i přes „psí počasí“, kdy vám proprší celá dovolená, stihnete na svých cestách bez většího rizika nějaké zdravotní újmy navštívit a shlédnout vybrané přírodní či kulturní zajímavosti a přivézt si domů spoustu skvělých zážitků.

Nejlepší zkušenosti, jak se poprat s počasím, získáte na horách, kde se povětrnostní situace dokáže změnit během půl hodinky ze suchého tropika na polární fujavici. A je lhostejno, zda si k takovému tréninku zvolíte Vysoké Tatry nebo Dolomity. Jen tak mezi námi – za nejideálnějším cvičným terénem pro sbírání zkušeností s nestálým a proměnlivým počasím stačí zajet kousek za Kadaň – do rolavského Krušnohoří. Čarokrásný kraj a počasí, které se musíte naučit předvídat, protože na něj nepasuje nic, co hlásí v Praze v televizi. Je to svým způsobem logické, protože Krušnohoří představuje nárazníkové pásmo, o které se nejrůznější fronty od severozápadu stejně jako od Azor (většina, která do Česka během roku proudí) buď zastaví, zpomalí a nebo všelijak promění.

Na každý pád však sledování předpovědi počasí v televizi nebo na internetu není vůbec od věci. Ve skutečnosti je vlastně jediným relevantním vodítkem (kromě celoživotních zkušenostní místních horalů), jímž se může dnešní travelerista na svých cestách alespoň přibližně orientovat a řídit. Problém to přitom nijak velký není. Televizi má dnes na pokoji kdejaký penzión a pokud nocujete pod stanem, internetové spojení vám zprostředkuje kdejaký mobil. Před pár lety jsem díky internetové předpovědi počasí nepodlehl panice při víkendovém návratů lyžařů z italských Alp. Zatímco všichni náš penzión houfně opouštěli ještě před půlnocí pod vlivem neúplných informací z autorádia, my díky sledování vývoje situace podle internetového zpravodajství v klidu posnídali a cestou do Čech už jen sledovali odstraňování následků půlnoční vichřice z dálničních úseků mezi Brennerem a Mnichovem. Sebekriticky však musím přiznat, že ještě v „předinternetových“ časech tomu bývalo i naopak a že jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, co na „brennerském dálničním tranzitu“ obnáší v zimě kalamitní situace (viz „ DOPRAVA – ZÁŽITKY Z CEST).

Tím spíše však doporučuji sledovat předpovědi. Nejde o žádný zbytečný luxus a kdo to tvrdí, tomu bych rád připomněl, že v Antarktidě by bez znalosti předpovědi počasí neměl šanci na přežití. A pokud se domnívá, že Evropě jde „jen“ o příjemně nebo nepříjemně strávenou cestu, tomu bych rád připomněl neblahé zkušenosti s přívalovými dešti a povodněmi z poslední dekády. O zcela zásadní potřebě znalosti předpovědi pro pobyt na horách v zimě snad ani nemluvě!

Zdravému duchu ve zdravém těle vás spolehlivě naučí – Zn.: Létající instruktor…

7. Jak si uchránit dobré zdraví

V minulosti bývaly zpravidla zdravotní problémy předzvěstí vážných cestovatelských komplikací, mnohdy s těmi nejtragičtějšími následky. A nemoci na cestách do exotických končin? Kdo by si nevzpomněl na četbu z mládí a pracné shánění chininu na žlutou zimnici, která ohrožovala život mladého Herberta z kultovního Vernova Tajuplného ostrova nebo mladičké Nelly z nezapomenutelné Sienkewiczovy knihy Pouští a pralesem.

Dnešní lékárnička cestovatelů už sice není o zásobách chininu, ale přesto by jí člověk měl věnovat náležitou pozornost. Díky moderní medicíně dnes mohou cestovat i mnozí zdravotně handicapovaní lidé (samozřejmě do míst, pro jejich zdravotní stav vhodných) a v případě nouze se lze zpravidla (ne vždy!) dovolat kvalifikované a rychlé zdravotní pomoci.

Na lyžích v Dolomitech si dnes nedovedu představit, že by mohlo dojít k nějaké obzvlášť tragické újmě na zdraví (byť i takové případy se zde stávají). U každé horské chaty v pohotovosti sněžný skútr, před ukončením provozu důkladná kontrola všech sjezdovek! Vím o čem mluvím, sám jsem si zde svého času vlastní nepozorností „hodil salto“ a pohmoždil pár obratlů…

Zdravý (tedy relativně zdravý) cestovatel by neměl před cestami do exotických končin opomenout na vhodná očkování (cena těchto očkování je v porovnání s možnými riziky naprosto nicotná). Ti ostatní si pak musí v hlavě srovnat, jakých možných rizik se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (kdo z nás je absolutně fit, že) vyvarovat. Nejčastější problémy dnes mají původ v nejrůznějších alergiích. Sám dobře vím, o čem je řeč, ale kvůli vlastní pylové alergii si přece neodpustím rozkvetlé stráně Dolomit… V podstatě by nás něco takového nemělo vážně ohrozit (různé květy rostou v různou roční dobu) a naše možné potíže (v Dolomitech se mi jako alergikovi a astmatikovi zatím vždy jen výrazně ulevilo) bychom měli pokrýt vhodnými léky, které nezapomeneme doma v šuplíku. A totéž se týká každého, kdo kvůli nějakým zdravotním neduhům užívá více či méně pravidelně nějaké medikamenty.

Máte zdravotní problémy? Ibalgin přestává zabírat? Zkuste se pomodlit…

* * *

Specifickou stránku „zdravotní přípravy“ na cesty pak představuje naše psychika. Většina z nás cestuje právě kvůli tomu, abychom si pročistili hlavu, a proto je proti vší logice řešit na cestách jakékoliv pracovní nebo rodinné problémy. Jistě, není od věci před odjezdem zkontrolovat všechny spotřebiče a zamezit možným rizikům s požárem nebo vyplavením bytu, domu či výpadkem proudu („písíčko“ si raději jistěte vhodným jistícím mezistupněm). Od věci není svěřit někomu důvěryhodnému (nejlépe z příbuzenstva) klíče od bydlení, aby na ně tu a tam dohlédl a v lepším případě zalil kytky a v horším zjistil, že vás vyplavili sousedé, jako třeba ti z našeho paneláku. Ti „dobří lidé“ se dokonce v bytě s prasklým vodovodem od kuchyňské linky (voda mezitím doslova tryskala ven z omu jako vodopád) několik hodin zapírali, dokud totálně vyplavení sousedé nepřivolali instalatérskou pohotovost (navíc byl víkend, takže její příjezd chvíli trval)…

Z vlastní zkušenosti mohu dát k dobru i jiný příklad. Jednou jsme se vrátili z dvoutýdenní dovolené v Malé Fatře a protože během naší nepřítomnosti vypadl elektrický proud, zásoby v mrazničce podlehly zničující zkáze a hlavně nesnesitelnému zápachu… (byt jsme pak větrali asi dva týdny). A docela nedávno jsme se hned druhý den dovolené vraceli dát do pořádku „pracovní“ autíčko, zaparkované na dvorku u babičky (zůstalo tam stát s dokořán otevřeným bočním okénkem a jako na potvoru hned první noc hustě pršelo). Naštěstí jsme byli v Česku, takže o nic moc nešlo. Ráno jsme dojeli uvést vozítko do „dovolenkového“ stavu a pak zamířili zpět do hor. Jinak autíčku stačilo přehodit přes střechu igelit a bylo vystaráno. Prostě – stane se. Hlavně nestřečkovat a dát věcem volný průchod. Jsou přece horší věci, které vás mohou na cestách potkat… Žlutá zimnice, chybějící chinin atd.

Tím spíše pak zapomeňte odkud a od čeho odjíždíte a kochejte se každým novým dnem nových zážitků! Tenhle relax budete po návratu z cest nepochybně potřebovat!

Máš problém? Tak ho ušmiknem…

8. Jak si poradit v nesnázích

Možné potíže a nesnáze na cestách jsou zpravidla černou můrou každého turisty i více či méně zkušeného cestovatele. Nedejte však na reklamní slogany, že vás od nich spasí průvodce nebo delegát cestovní kanceláře. Opak bývá smutnou pravdou, i když se najdou světlé výjimky. To, že ještě vládne domorodým jazykem obyvatel cílové destinace a nebo alespoň nějakou světovou řečí vám nezaručí, že se dotyčný delegát či průvodce dovede v nečekaně komplikovaných situacích orientovat a obracet se při jejich řešení na správnou adresu. Nemluvě o tak šokujících případech, jako byl ten nedávný z Turecka, kde delegátka CK napomáhala vymáhat „výpalné“ po turistech cestou na letiště.

Ještě smutnější je ale skutečnost, že v nouzi vám příliš nepomůže ani ambasáda či konzulát (ztracení cestovatelé a cestovatelky z Jižní Ameriky a dalších kontinentů by mohli vyprávět). Jejich „upracovaní“ úředníci vám snad pomůžou ještě tak s odvozem ostatků vašich tragicky zesnulých přátel či rodinných příslušníků a nebo později z vězení, pokud jste pašovali nějaké drogy či jiné artefakty (o pašeráky heroinu – a zejména ty odsouzené – jeví naši útlocitní diplomaté obzvlášť podivuhodnou péči). Pokud tedy zamíříte do světa a shodou okolností se ocitnete tváří v tvář problémům, snažte se v první řadě zachovat klid a takříkajíc vzít rozum do hrsti.

Už se vám nechce řídit? Nevadí. Naložte se na autovlak…

Ze všeho nejdříve si však desetkrát zopakujte „jsem Čech, jsem Čech, jsem Čech…“. Má to dva ryze pragmatické důvody. Na základě toho prvního si zavčasu uvědomíte, že jen Američané a snad ještě Angličané, Němci a Francouzi mohou v nesnázích počítat s vážným zájmem a účinnou pomocí zastupitelských úřadů své země. Na základě toho druhého si pak dříve či později připomenete starou dobrou poučku, že Češi patřili už v minulosti mezi nejzdatnější cestovatele a navzdory začasté nepřízni osudu prosluli jako nejschopnější improvizátoři, kteří si dokázali poradit i v těch nejsvízelnějších situacích. A do třetice se můžete kochat nadějí, že pokud se zrovna nepřichomýtbnete k nějakému teroristickému útoku a nebudou si vás plést s Čečenci, nikdo vás nebude obtěžovat, protože o tak malý zemi stejně nikdo nikdy neslyšel…

Základním předpokladem pro klid v duši na cestách za hranice rodné české hroudy je dnes kvalitní cestovní pojištění, zpravidla odstupňované dle možných rizik, plynoucích ze vzdálenosti cílové destinace, předpokládané náročnosti pohybových aktivit (především těch sportovních, počínaje lyžováním a konče lezením na Mt. Everest) atd. Tím dalším by pak mělo být zjištění si nejdůležitějších telefonních čísel pro příslušnou destinaci (nejrůznější záchranné služby – od evropského univerzálního čísla 112, přes zdravotní pomoc, policii, horskou službu, námořní záchrannou službu, prostě podle toho, co je smyslem vašeho cestování) a jejich uložení nejen do paměti mobilu, ale ještě zvlášť (nejlépe na kartičce). Mobil se vám totiž může utopit, vypadnout, vybít v té nejnevhodnější situaci – a pak vám bude dobrý každý dostupný telefonní aparát.

A když pak už nějaká svízelná situace nastane, snažte se ji řešit s chladnou hlavou. Nejčastějším takovým případům bývají vystaveni motoristé a těm pak doporučuji (pokud jim to zdraví dovolí) vyfotografovat situaci (dnes máte foťák v každém druhém mobilu, který pro dané účely bohatě postačí) a zaznamenat si všechna důležitá data o nehodě – nejlépe pomocí formulářů, platných v Česku (hodí se i na cestách po Evropě) – které jsou ideální pro situace, kdy jednáte pod vlivem šoku a nejste schopni si vzpomenout ani na vlastní datum narození, natož vyplnit cca tucet nezbytných údajů pro policii a pojišťovnu.

Pokud jde o finance, není každá nesnáz vázána na jejich dostatek, ale jejich železná rezerva každopádně představuje záruku snazšího návratu domů. S touto rezervou, pokrývající případnou jízdenku z nejvzdálenější evropské lokace do Česka, jsem začínal už před listopadem brázdit starý kontinent. Tzv. železnou rezervou je přitom vhodné disponovat v hotovosti (eura, dolary), jinak naprosto většinu nákladů spojených s cestováním (po Evropě zcela určitě), pokryjete platební kartou. Ať už jde o nocleh, stravování, dopravu či nejrůznější služby. Samozřejmě platí, že je vhodnější mít alespoň dvě, a samozřejmě debetní, nikoli kreditní – ani čtyři kreditky žádného inteligentního celníka či poldu neoslní, ale naopak utvrdí, že má co do činění se čtyřnásobným „dlužníkem“ (a tudíž potenciálním potížistou)…

Přes všechna tato upozornění se nikdy nevydávejte na cestu s hlavou plnou starostí „co by kdyby“. Vyrážejte vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím s co nejlepší náladou, uvolnění a dychtiví si cestování náležitě užít a spravedlivou vírou, že všude žijí dobří lidé.

A ty, kdo ještě pochybují o mých pozitivních zkušenostech s negativními zážitky a nebo o svých vlastních schopnostech, mohu odkázat na vlastní a nezprostředkované zážitky z cest v sekci „DOPRAVA.

Každá náročná feratta si zaslouží chutnou odměnu: čtvrtý z pěti chodů italské večeře…

9. Jak se stravovat

Stravování patří k neodmyslitelné součásti cestovatelských výprav. Kdysi jako nutnost, dnes coby zpestření zážitků. Časy, kdy byl člověk odkázán na suchary a sušené maso patří už jen do historických vzpomínek a dnes máte jako ve všem možnost výběru. Byť s jistými omezeními. Ponecháme-li stranou omezení, plynoucí z dietní stravy, měli byste si dát na cestách pozor zejména v tzv. exotických lokacích, kde existují více či méně vážně problémy s hygienou a nezávadností vodních zdrojů. V této souvislosti se nejčastěji píše a hovoří o destinacích v severní Africe a na Blízkém východě, ale pokud cestujete do hotelu (který zpravidla nemá méně jak tři hvězdičky), lze si jen těžko představit, že by jeho vodovod byl napojen na místní napajedlo. Přesto neškodí přibalit do cestovní lékárničky cosi prostředků proti střevním potížím.

Na konzervy můžete v dnešním světě takřka zapomenout, tedy pokud necestujete na tzv. expedici. Při cestě napříč Grónskem, na K2 a nebo přes Velkou Viktoriinu poušť samozřejmě na nějaké restauranty či pizzerie račte zapomenout a hleďte se vybavit starými dobrými konzervami a dostatečným balením pitné vody. Protože se však přece jen už píše 21. století, nebudete ani při těchto expedicích odkázáni na nějaký pemican a podobné pochutiny Amundsenů a Scottů, ale na relativně pestrý výběr na živiny (bílkoviny, cukry) a vitamíny bohatých konzervantů. Na chuť, pravda, nic moc, ale pro zdravé přežití (bez rizika kurdějí a podobných cestovatelských nemocí) spolehlivě dostatečných.

Slávky jedlé jsou opravdu jedlé…

No, a pokud jste vydýchali všechna ta varování před možnými riziky a následky vaší cestovatelské dovolené, nyní vám hodlám předestřít její neskonale příjemnější část. Její symbolika je naprosto zřejmá a následky (včetně výčitek vašeho ošetřujícího lékaře) ohledně zvýšeného cholesterolu rovněž. Za ten požitek to však stojí.

Každé správné novodobé cestování má přinést minimálně tři základní požitky: fyzický (vysokohorská túra, trek, cykloturistika, plavání, horolezectví, rafting, canyoning atd.), duševní (poznávání a zaznamenávaní přírodních zajímavostí a kulturních pamětihodností, kontakt s domorodci atd.) a kulinářský (ochutnávání místní kuchyně). A právě ten poslední je dosud poměrně dosti opomíjen, a přitom nabízí tolik neskutečných dojmů.

Mám ještě v živé paměti časy, kdy se za hranice cestovalo s taškou či kufrem naditým konzervami nevalné chuti a kvality. Poznal jsem i zájezdy, kde se člověk stravoval na místě, ale  prostřednictvím tzv. evropské kuchyně. Když jsem ale poprvé okusil z místních zdrojů a specialit, stal jsem se zajatcem svých chuťových buněk a dnes už bych nesnesl pomyšlení, že by mi někdo na Balkáně nebo pod Pyrenejemi zkoušel servírovat českou čínu, sýrový smažák, vepřo-knedlo-zelo a nebo pivní guláš. Nezříkám se těchto pokrmů v pohostinském zařízení na Žižkově nebo ve Stodolní, ale bůh chraň kuchaře, který by mi to chtěl servírovat někde v Dubrovníku a nebo pod Matterhornem!

Jen tak na okraj (pro podrobnosti zalistujte dále): Nizozemí je zemí sýrů, ale i špičkových restaurantů, a to i v malých městech jako je Edam. V Berlíně můžete ochutnat nejen ze špičkové světové, ale i domácí kuchyně. V Gatowu u břehu Havelského jezera existuje hospůdka, kde svůj cholesterol položíte spolehlivě (a rádi a ochotně) na lopatky během jedné typicky německé večeře. V Paříži neodoláte opojné vůni a chuti francouzských vín, ale přitom si zde můžete vyzkoušet prvotřídní čínskou restauraci. Ve Slovinsku zjistíte, že dokonalé knedlíky umí dělat i jinde než v Česku. A v Itálii se doslova „promlsáte“ k podstatě tvrzení, proč je právě italská kuchyně považována za jednu z nejlepších, ne-li přímo nejlepší na světě!

Na oživení vzpomínek je lepší paměťová karta než pouhá paměť…

10. Jak se vybavit

Další příjemnou součástí příprav na cesty je chystání výstroje a vybavení. Jeho skladba se samozřejmě odvíjí od cíle a charakteru naší cesty, takže zatímco k moři sebou asi nebudeme tahat spacák, stan, plynový vařič, lana, karabiny, přilby a úvazky, do hor si zase ušetříme vlečení slunečníků a lehátek. I když obojí lze klidně spojit a je možné například jeden týden strávit ve skalách a druhý na pláži. To jsou ponejvíce výhody samostatně se přepravujících cestovatelů a tento způsob dovolené mohu vřele doporučit. Na treky a podobné cesty si bereme samozřejmě odpovídající nepromokavé oblečení a kvalitní obuv. Do skalnatých hor (Vysoké Tatry, Dolomity) patří pevné pohorky, které jistí vaší nohu při poskakování po balvanech. Osobně mám vyzkoušeno, co obnáší takový vymknutý kotník z nízké „botasky“. Na obuvi je prostě neradno šetřit, protože v ní strávíte převážnou část dne a kromě toho, že musí být pevná, musí být také pohodlná (každý jsme snad někdy v životě šel Prčice nebo podobný dálkový pochod, takže už víme, co se ohledně vhodného ošetření nohou sluší a patří) a odolná proti vlhkosti. V případě nepřízně počasí totiž nejsnáze nastydnete nikoli od promočeného trička, ale od nohou! Moderní obutí do hor má navíc tu výhodu, že i při náležitém „okřtění“ (do vody při nějakém náročnějším přechodu horské bystřiny tu a tam spadnete, i když nechcete) rychle vysychá.

Dnešní cesty za poznáním jsou však zejména o vybavení, jehož prostřednictvím se chystáme zachytit naše cestovatelské zážitky. Takže jde v první řadě o fotoaparáty a kamery. Současná digitální technika nás zbavila starostí s počtem a uskladněním desítek filmů, přesto se nenechte zmást a setrvat v bláhovém přesvědčení, že vám na dva týdny bohatě postačí do vašeho digitálu jednogigová paměťová karta. Zatímco před lety jsem počítal s jedním kinofilmem na den, dnes hravě za stejný čas pořídím sto, sto padesát záběrů. Kdo před lety začínal s automatem na půlgigovou kartu, bude muset u digitální zrcadlovky na kapacitě karty notně přidat. Čím dokonalejší foťák, tím rychleji „užírá“ z paměti. A šetřit na kvalitě fotek je přitom hloupost. Novou a lepší techniku si přece pořizujeme právě pro co nejkvalitnější záběry. Takže na cesty bereme kartu o větší kapacitě a nejlépe raději dvě. A i potom stojí za zvážení, zda nepřibrat notebook. Pokud ho budete mít kam bezpečně uložit, můžete jeho prostřednictvím své fotografické nebo filmové „úlovky“ po večerech operativně ukládat a současně tak i zálohovat buď na hard disk nebo na populární flash drive („flešku“).

Zálohovat stojí za to ale fotoaparáty. Už dříve jsem jezdil minimálně se dvěma (další si vozí členové rodiny) a dodnes se „jistím“ alespoň možností pořídit v případě nouze nejnutnější (nejcennější) fotky pomocí mobilu. Malé (do kapsy), na obsluhu jednoduché a přitom kvalitní automaty renomovaných značek dnes pořídíte doslova „za hubičku“, takže ke kvalitní zrcadlovce by měly být samozřejmým doplňkem.

A chybět by na cestách neměla ani kamera. Zatímco foťák bereme spíše pro speciální snímky (makro flóry a fauny) a pro „umění“, dokumentární charakter cesty pořizujeme převážně v pohyblivé filmové podobě. Ke kameře můžete přibrat i stativ, ale naučte se raději točit z pevné a netřesoucí se ruky. A kazety by vám měly bohatě stačit dvě tři (pohyblivé obrázky přibývají přece jen o poznání pomaleji než fotky). Podobně jako v případě fotoaparátu se však i u kamery předzásobte rezervními bateriemi (a nezapomeňte si vzít nabíječku)!

Hádejte, odkud je tenhle obrázek? Hádá se místo, nikoliv země…A nepište, prosím vás, že je to z Verony!

 

 

RATING NÁROČNÉHO CESTOVATELE:

A) PŘÍSTUPNOST PAMÁTKY (pro Tarzany nebo i pro tělesně handicapované)*:

a)       s mačetou v ruce – *

b)       na mule nebo na mezkovi (na horském kole) – **

c)        po zpevněné cestě – ***

d)       autem nebo hromadnou dopravou (BUS, vlak, metro) až k objektu – ****

e)       vhodné i pro vozíčkáře – *****

 

B) STAV ARCHITEKTONICKÉ PAMÁTKY (od pastoušky k paláci):

a)       zanedbaná ruina – *

b)       staticky zajištěná – **

c)        přiměřeně udržovaná – ***

d)       velmi dobře udržovaná – ****

e)       skvěle udržovaná (obývaná majitelem); památka UNESCO – *****

 

C) STAV PŘÍRODNÍ PAMÁTKY (stav životního prostředí, orientace v terénu)**:

a) zanedbaná a neznačená – *

b) zanedbaná, ale značená – **

c) přiměřeně udržovaná (udržované značené stezky) – ***

d) velmi dobře udržovaná (zastřešená odpočívadla) – ****

e) národní park, památka UNESCO – *****

 

D) INFORMAČNÍ SERVIS (aneb co chcete o památce vědět):

a)       bez zájmu o cestovatele – *

b)       stručná informační tabule v domácím jazyce – **

c)        vícejazyčná informační tabule – ***

d)       průvodce (info centrum:  pohlednice s prospekty) – ****

e)       vše pro klienta (prohlídka i po „zavírací“ době…) – *****

 

E) TURISTICKÉ ZÁZEMÍ (aneb jak se vybavit na cestu):

a)       salám s houskou a vodu s sebou – *

b)       studený bufet (voda v plastu, bageta) – **

c)        teplý bufet (teplý párek, polévka, chlazené pivo) – ***

d)       restaurant  – ****

e)       restaurant s obsluhou a zázemím pro nezbedné ratolesti nebo domácí mazlíčky – *****

*) Přístupností je míněna cesta od parkingu nebo zastávky k objektu a v případě vozíčkářů i uvnitř samotného objektu!

**) Tento rating není určen pro expediční lokality jako Amazonie, Antarktida, Sahara apod.