Archanděl Michael v Kamieńczyku

Zastav se poutníku a dej sobě spočinout okem na krajině, která působí dojmem opuštěnosti a zapomnění, ale věz, že i zde nalezneš stopu lidskou, i stopu Stvořitele…

*

Místa, kde se člověk obrací k Všemohoucímu tu s prosbou, tu s nadějí a tu jen s prostou modlitbou, nemusí mít jen podobu vznešených katedrál, kde v pokoře poklekaly hlavy pomazané, ale třeba jen prostého dřevěného kostelíku. Takového, jaké zpravidla najdete v podhorských vesničkách, daleko od ruchu velkoměst, ale také daleko od vymožeností civilizace, kde v minulosti mnohdy jediným světlem na cestě krušným životem prostých horalů a vesničanů byl právě onen kostelík.

*

 Vesnička Kamieńczyk leží jen pár set metrů za českou hranicí v nejjižnější výspě Kladska. A jen pár kilometrů od Zemské brány, kudy v minulosti proudili nejen poutníci, ale také mnozí exulanti za lepším a svobodnějším živobytím. Lhostejno zda z Čech do Slezska nebo naopak.

Představuje typickou horskou osadu, táhnoucí se podél cesty v délce tří kilometrů (Poláci mají pro tento typ osídlení roztomilý název „lańcuchowka“) mezi svahy Kamyku (721 m n.m.), Kamieńczyku (702 m n.m.) a Graniczného Wierchu (711 m n.m.).

Její vznik sahá do druhé poloviny 16. století, kdy zdejší kraj osidlovali němečtí kolonisté. V 17. století se zde začaly těžit rudy bohaté na kov a v okolí vznikla huť a také dva kamenolomy. Koncem 19. století čítal Steinbach, jak znělo tehdejší jméno osady, na půl tisíce duší. Po 2. světové válce však i Steinbach-Kamieńczyk postihl odsun původního německého obyvatelstva a noví osídlenci ani zdaleka nedokázali zaplnit násilně vzniklé vakuum. V současnosti má Kamieńczyk sotva půl stovky obyvatel a jediná původní sudetská rodina, která nešla do odsunu, se vystěhovala do tehdejšího západního Německa ještě v 50. letech.

*

Největší zajímavostí osady je její barokní dřevěný kostelík, nejstarší a architektonicky nejcennější ze čtyř podobných na území Kladska. Jedná se o filiální kostel Archandělu Micheala. Byl postaven v roce 1710 a zpočátku plnil funkci hřbitovního kostela.

Jedná se o jednoduchou jednolodní stavbu s půlkruhovým presbyteriem a věží s cibulovitou střechou. Nejcennější ozdobným prvkem je polychromovaná malba z roku 1734, za jejíhož autora je považován pražský malíř Antonín Ferdinand Veit.

Na chórovém parapetu se nachází polychromovaná řezbářské práce sv. Anny samotřetí a presbyterium je osazeno pozdně barokním oltářem, zhotoveným někdy kolem roku 1720 a dovezeným do Kamieńczyku z Čech.

Poslední významnou opravou prošel kostelík v polovině 30. let minulého století a na další obnovu teprve čeká…

*

 Přilehlý hřbitov  je smutným svědkem dávno zašlých časů a připomíná německé osídlení zdejšího kraje. Osídlení  horaly, kteří měli jen pramalé povědomí o zákrutách a křižovatkách politických bouří. Horaly, kteří museli nejprve napást a podojit kozu, v potu tváře obdělat nepříliš úrodná pole, pokosit louky, obstarat dřevo na zimu a pak, možná v neděli v kostele při mši zvědět, co se děje tam dole, v „těch“ městech. Že se změnila vláda, režim, vůdce…

Jen málokomu přišlo na mysl, že změny režimů dolehnou jednoho dne i na ně, že „jejich“ kozy přestanou být jejich, že „jejich“ louky a pole bude od zítřka možná obdělávat někdo jiný, ale spíše je nebude už obdělávat nikdo (kterýpak rudý úderník by chtěl a uměl nabrousit kosu nebo podojit kozu…),, a že hroby „jejich“ předků zarostou bejlím zapomnění a oni si budou muset hledat – bůhví proč – nový domov, nové louky, nové kozy…

 © -CC-