Babelsberg – Babylónský vršek

Pokud čekáte výlet na Blízký východ, pak budete asi zklamáni. Přesto ale tenhle Babylónský vršek stojí za vidění. Obzvlášť, když ani není příliš daleko. Leží na jihozápadním okraji Berlína, v místech, kde velkoměstská zástavba, lhostejna zda průmyslová či činžovní, přechází v berlínské „zelené plíce“. Kde se rozkládá bezpočet jezer a vodních kanálů a také široširých parků a lesních obor. Území, ohraničené ze severu vodami řeky Havely a z jihu a západu Postupimí a v jehož pomyslném středu se nalézá právě Babylónský vršek.

Pohled na zámek Babelsberg od jihu (vlevo) a novogotický pavilón v zámeckém parku (vpravo)

*

Pod jménem Babelsberg mohou zasvěcenějším cestovatelům vytanout přinejmenším dvě místa: malebný zámek v tudorovském slohu s neméně malebným parkem a nebo světově proslulé filmové ateliéry, jedny z nejstarších v Evropě.

První zmínka o Babelsbergu pochází z časů českého „Otce vlasti“ blahé paměti, krále a císaře Karla IV. V zemských knihách je vzpomínán už roku 1375, ale na skutečný rozkvět si musel počkat až do první poloviny 19. století. Tehdy se na Babylónském vršku začala stavět zámecká rezidence pro prince Wilhelma, druhorozeného syna pruského krále Friedricha Wilhelma III. Ten dal ke stavbě svůj souhlas až po dlouhém váhání v roce 1833. Teprve poté se mohl pustit do práce architekt Karl Friedrich Schinkel, který vycházel z ideové studie novogotické stavby svého žáka Ludwiga Persia.

*

Schinkel se snažil dát projektu stylovou uměřenost, vycházeje z klasicistní formy, obohacené o prvky anglické gotiky. Princezna Augusta  však upřednostňovala právě ony „středověké“ dekorativní prvky na úkor celku a dostávala se s architekty do stále častějších rozepří. Další problém představoval nedostatek finančních prostředků, který bránil v realizaci projektu v jeho původně zamýšleném rozsahu.

První etapa výstavby zahrnovala  jádro pozdějšího komplexu ze žlutých pálených cihel s velkými gotickými okny a oktagonální nástavbou. Ta zprvu sloužila jako jídelna a později se z ní stal čajový salónek. Už v roce 1835 mohl být letohrádek obydlen, ale když se princ Wilhelm kvůli bezdětnému manželství svého staršího bratra Friedricha Wilhelma IV. stal v roce 1840 následníkem trůnu, nechal zahájit práce na rozšíření rezidence na skutečně reprezentativní sídlo. Po smrti architekta Schinkela převzal projekt do své péče Ludwig Persius a také on musel vést dlouhé debaty s princeznou Augustou. Zámek bylo nutno rošířit o taneční sál a dále o celé nové západní křidlo, určené pro Vilémovy děti. Celý komplex uzavírala velkolepá věž.

Ani Persius se však nedožil dokončení prací a po jeho smrti v roce 1845 na jeho místo nastoupil Johann Heinrich Strack. Jeho architektonické pojetí se nejvíce blížilo investorovým představám a v říjnu 1849 mohl být zámek podruhé slavnostně otevřen.

Věž Flatow, sloužící jako rozhledna (vlevo) a Zámeček (Kleines schloss) na břehu Tieferského jezera (vpravo)

*

Nový zámek okamžitě vzbudil pozornost a Schinkelův žák Friedrich Hatzig se jím nechal inspirovat při stavbě mecklenburského zámku Kittendorf.

*

Společně s výstavbou zámku probíhaly v jeho bezprostřední blízkosti rozsáhlé terénní úpravy na ploše zhruba 114 hektarů. Vznik parku je spojen se jménem Petera Josepha Lenného, kterého po roztržce s princeznou Augustou nahradil Hermann von Pückler-Muskau. Okolí zámku dostalo posléze podobu anglického parku, protkaného sítí cest, s několika jezírky a romantickými stavbami, sloužících k odpočinku (jako např. Malý zámek, kde je dnes kavárna) a nebo jako vyhlídka (viz 46 m vysoká „středověká“ věž Flatowturm, postavená v roce 1856 na místě někdejší kopie holandského větrného mlýnu). Svéráznou kapitolu představují stylové objekty hospodářského zázemí, které byly budovány tak, aby nenarušovaly celkový charakter zámku a okolí. V samostatném objektu byla umístěna například zámecká kuchyně, odkud se jídlo dopravovalo podzemní chodbou, a nebo parní strojovna, pohánějící zavlažovací systémy a jejíž komín dostal podobu minaretu.

*

Po smrti císaře Viléma I. ztratil Babelsberg pro jeho nástupce své kouzlo a zejména Vilém II. začal upřednostňovat jiné objekty. Zámek těžce utrpěl během 2. světové války a v roce 1945 byly jeho interiéry doslova vydrancovány. Po rozdělení Německa se ocitl ve východním sektoru a od roku 1953 sloužily zejména přilehlé budovy Akademii pro stát a právní vědy (dodnes se v areálu babelsberského parku nacházejí objekty postupimské unuiverzity). V roce byly prostory zámeckých budov využívány Muzeem prehistorie a teprve v roce 1992 byly zahájeny práce na obnově zámku a přilehlého parku. Dnes je zámek Babelsberg ve správě Berlínsko-braniborské nadace pruských zámků a zahrad a jakou součást postupimského komplexu je zapsán do seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Skrytý příjezd do babelsberské kuchyně, jakou by si dal nepochybně líbit  mistr Pohlreich, ale určitě by jí nezhrdl ani  mistr kulinářských „lidovek“ Babica (vlevo), a tzv. Dům námořníků (Mattrosenhaus; vpravo)

*

S Babelsbergem je ovšem spojena i další zajímavá kapitola německých dějin. Už v červáncích kinematografie v roce 1912 byly v postupimské čtvrti Babelsberg založeny filmové ateliéry, které se časem rozrostly na ploše 25 tisíc metrů čtverečních. Svůj největší lesk a světový věhlas získaly během 20. let minulého století, kdy zde režisér Robert Wiene natočil kultovní expresionistický snímek Kabinet doktora Caligariho, Fritz Lang dodnes uchvacující sci-fi Metropolis a Josef von Sternberg první německý zvukový film Modrý Anděl s Marlene Dietrichovou.

Před 2. světovou válkou do Babelsbergu zajížděla točit i tehdejší česká filmová star Lída Baarová a po válce, kdy ateliéry podobně jako zámek skončily ve východní zóně, sem směřovali i další čeští filmaři a herci, aby si zde vyzkoušeli, jak se například točí východoevropské indiánky a nebo seriály ze špionážního prostředí, které nahrazovaly absenci Bondovek a podobných snímků tehdy zakázané „imperialistické“ provenience. K nejproslulejším seriálům oněch let (které tehdy měly nanejvýš čtyři až pět dílů) patřily například Stíny nad Notre Dame s tehdy populárním českým hercem Jiřím Vršťalou v hlavní roli.

K oživení věhlasu babelsberských ateliérů došlo až s pádem železné opony a k nejvýznamnějším filmům, které zdě v posledních letech vznikly, se řadí snímky jako Polanského Pianista a nebo Valkýra s Tomem Cruisem.

Plakát k filmu Metropolis (vlevo), záběr z filmu (uprostřed) a plakát k filmu Kabinet doktora Caligariho (vpravo)

*

A když už padla zmínka o špiónech, zatímco v babelsberských ateliérech se v éře budování světlých socialistických zítřků točily smyšlené příběhy o neohrožených rozvědčících lidově demokratických režimů, jen kousek odtud, na Glienickém mostě si největší světové velmoci vyměňovaly skutečné agenty.

Glienický most se klene nad řekou Havelou, spojuje Postupim s Berlínem od roku 1907 a z Babelsbergu je na něj rozkošný výhled. Kariéru „mostu špiónů“ zahájil 10. února 1962, kdy si zde Spojené státy vyměnily se Sověty svá dvě zpravodajská esa. Zatímco Rusové přivezli na most pilota Francise G. Powerse, který byl v roce 1960 sestřelen nad SSSR během letu se strojem U-2, Američané jim předali Rudolfa I. Abela, který byl v USA chycen v roce 1957.

Most špiónů v Glienicke a poslední výměna ruských agentů českého původu za A. Ščaranského v únoru 1986 (malý obr.)

Ke druhé výměně došlo o dvě desetiletí později, 12. června 1985, kdy německý právník Wolfgang Vogel dohodl výměnu třiadvaceti osob, vězněných ve východním Německu za polského agenta Mariana Zacharského a další tři ruské špióny.

Ke třetí a poslední výměně posloužil most 11. února 1986, při níž Rusové dostali za čtyři propuštěné osoby pět svých agentů. Na svobodu se tehdy dostal známý ruský disident Anatolij Ščaranskij, odsouzený v SSSR na 13 let, Jaroslav Javorský, syn českého tenisty a exulanta Jiřího Javorského, a dále dva východoněmečtí občané. Američané na oplátku propustili dva české agenty Hanu a Karla Köcherovi, kteří působili řadu let ve Spojených státech…

GALLERY:

12►

R A T I N G

*) Přístupností je míněna cesta od parkingu nebo zastávky k objektu a v případě vozíčkářů i uvnitř samotného objektu!

 Foto © archiv -CC- a F. Kuník