Brána do Novohradských hor

Do Novohradských hor můžete zamířit a vstoupit prakticky odkudkoliv. Chcete-li však tak učinit její přirozenou branou, pak musíte začít u Benešova nad Černou. Typické jihočeské městečko s do daleka viditelnou věží kostela sv. Jakuba Staršího, usazené při středním toku řeky Černé. Jeho vznik sahá do 2. poloviny 13. století, ale četné požáry postupně setřely jeho někdejší středověký ráz a dnes jeho náměstí dominují památky, upomínající spíše na časy baroka, jako kupříkladu kašna a sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1726. Sloup je navíc zdoben reliéfy a sochami sv. Rocha, sv. Floriána, sv. Šebestiána a andělů. Už v 16. století zde byl založen špitál a známý rožmberský regent Jakub Krčín tady nechal postavit pivovar. A právě tady začíná naučná stezka Brána do Novohradských hor.

*

Obnovený, leč před poutníky pevně uzamčený kostel sv. Jakuba Staršího v Benešově nad Černou (vlevo), reliéf na barokním sloupu (uprostřed) a sloup se sv. Janem Nepomuckým (vpravo)

Pokud však mohu radit, rozhodně bych v těchto místech nedoporučoval začínat pobyt v Novohradkách. Zejména pokud si o nich nechcete vytvořit pokřivený dojem zpustlého a totálně zanedbaného koutu republiky. Už samotný Benešov by potřeboval z gruntu zvelebit, protože zdálky jako docela půvabné „městečko na dlani“ vypadá zblízka přesně podle rčení „jako by v něm chcípnul pes“. Jediné, co zde funguje, je turistické info-centrum.

Na úpadku Benešova se evidentně podepsala druhá polovina 20. století a rychlý odsun původního německého obyvatelstva.

Když bylo totiž v roce 1881 městečko povýšeno na město, došlo současně i k jeho přejmenování na Německý Benešov, neboť prakticky všichni jeho obyvatelé – celkem 1394 duší – byli německé národnosti. Mnoho se na tom nezměnilo ani po vzniku Československé republiky, kdy českých obyvatel Benešova bylo pouze nějakých 6 % (cca 100 osob). Po roce 1945 byl vylidněný Benešov dosídlován hlavně občany Rumunska a Slovenska. Už v roce 1949 zde bylo založeno JZD, ale jeho členové si s hospodařením ve zdejších podhorských podmínkách neuměli poradit, a tak bylo v roce 1961 začleněno pod státní statek Malonty. Město i jeho obyvatelé se ocitli na periférii zájmu a sami toho také moc nezmohli. Dvacet let po změně režimu a podmínek pro individuální iniciativu však Benešov stále působí dojmem, jako by se zde zastavil čas.

*

Jen pro srovnání (aby si snad benešovští nemysleli, že jim chci nasazovat psí hlavu): o kus dál na sever působí městečka jako Trhové Sviny a nebo Borovany už na první pohled dojmem, že o nějaké zvelebení a oživení alespoň usilují.

*

Místy okolí benešovské naučné stezky připomíná smetiště (vložený obr.) a nebo terén pro výcvik speciálních jednotek (velký. obr.)

Samozřejmě, že pak není divu, když podle vzezření města vypadá i jeho naučná stezka. Nejen, že její začátek v žádném případě nehledejte bez „džípíesky“ (v tomhle případě vám nepomůže ani snaživá pomoc mladé studentky z info-centra) a stejně raději mějte oči na stopkách, ale nezapomeňte se také vyzbrojit pořádnou mačetou a jistit se pořádným lanem. To se vám bude hodit zejména u malebné vyhlídky se skálou, kde celkový dojem kazí jen odpadky znečištěný tok Černé. A pokud snad máte ratolesti, které ještě nejsou školou povinné, ale nikoliv ono lano, vezměte je z bezpečnostních důvodů raději někam do lesa na borůvky, ale zdejší naučné stezce se vyhněte jako čert kříži. Mohli byste totiž riskovat, že vám při pokusu o přechod říčky Černé přes neudržované a totálně zdevastované můstky děti odplavou až někam do Malše.

*

Původ dnešní stezky sahá až do konce 18. století, kdy s v zejména v německy mluvících zemích pod vlivem romantismu staly módou pěší vycházky za krásami přírody. Německé turistické spolky upravovaly a vyznačovaly cesty v pohraničních horách, které byly lemovány přístřešky, pohostinskými zařízeními a pomníky slavných rodákům – z Benešova nad Černou pochází např. německý spisovatel a dramatik Josef Gangl (*1868-^†1916) – a nebo návštěvníků, jakým byl například proslulý šumavský básník Adalbert Stifter (*1805-^†1868), který zde trávil prázdniny ve mlýně u svého strýce.

*

Když zdoláte tuto cca 200 m dlouhou bažinatou mokřinu (vlevo), čeká vás „odměna“ v podobě asi 20 m dlouhého povalového chodníčku (vpravo)

První polovina naučné stezky vede proti proudu říčky Černé. Začíná u romantické skalní vyhlídky a dál kolem Stifterovy pamětní desky, kde kdysi stával výletní restaurant, ale dnes po něm nenajdete už ani třísku. Za Benešovem minete někdejší huť a pilu Gabriela.

*

Huť Gabrielu založil v roce 1770 Holanďan Adrian Batista. Jeho krajané nebyli v oněch časech na Novohradsku žádnou vzácností, neboť zde hledali kmeny pro lodní stěžně svých lodí. V 19. století se huť dostala do rukou Buquoyů, kteří provoz hutě pro nerentabilnost museli zastavit a v sousedství zřídili pilu, která vydržela v provozu až do roku 1955.

*

Po obou březích Černé od pily Gabriely až po osadu Černé údolí pod Žofínem byly roztroušeny deputátní domky hraběte Buquoye, jejich obyvatelé se živili zejména zdobením skla z místních skláren. Největšího věhlasu dosáhlo především černé sklo hyalit.

*

Sklářská huť v Černém údolí (vlevo) a číše z černého hyalitu, zdobená zlatým ornamentem (vpravo)

Poprvé bylo proslulé tvrdé až nerozbitné, zcela neprůsvitné sklo černé a červené barvy, známé jako hyalit, vyrobeno podle receptury všestranně vzdělaného až „renesančního člověka“, hraběte Jiřího Augusta Buquoye, v roce 1816 ve sklárně v Jiříkově údolí. Později se jeho výroba rozšířila do skláren v Černém údolí a ve Stříbrných Hutích. Leč jak je ve zdejších krajích neblahým zvykem, po smrti hraběte se receptura hyalitu ztratila a dodnes se toto sklo nepodařilo znovu vyrobit. Pár kousků tohoto skvostného materiálu najdete dodnes v hradní expozici Nových Hradů.

*

Příjemnější zážitek z naučené stezky skýtají skály u tzv. vyhlídky

Od ruin někdejší železářské hutě Gabriela pokračuje stezka dál kolem dřevěné sošky Panny Marie dál podél toku Černé, jejíž břehy nesou ještě stopy někdejší regulace. Cestou k lovecké chatě se však buďto zujte a vyhrňte si nohavice, nebo si na cestu přibalte pořádné holínky. Stezka se totiž noří do lučních bažin a teprve na jejím konci se nečekaně vynoří zbytky nedokončeného povalového chodníku.

*

A po mačetě budete muset opět sáhnout nedaleko památného modřínu, který chudák nejspíš neví, co si o tom božím dopuštění kolem sebe pomyslet. Co zjevně kdysi bývalo luxusní promenádou, je dnes totálně zarostlou divočinou a obstojným tréninkem před expedicí někam do pralesů Konga. Obzvlášť, je-li po deštích. Za deště stezku nelze v žádném případě k návštěvě rodin s menšími dětmi doporučit.

*

Cestou lesem kolem Zaječího vrchu (780 m) se vám postupně naskytnou malebné průhledy do zvlněné krajiny a na Benešov. Na závěr si však opět za mokra raději vykasejte kalhoty, protože budete mít před sebou s největší pravděpodobností jen dvě možnosti: buď čirou náhodou natrefíte na značku, směřující do městečka, která vás svede na totálně rozbahněnou cestu, a nebo skončíte v mokřadu u hřbitova. Samozřejmě jako vždy v životě existuje i třetí možnost: vrátit se. Ale který Livingston nebo Stanley se kdy na své expedici otočil k cíli zády?

*

Vlevo někdejší huť a pila Gabriela a vpravo hádanka pro bystré stopaře: kudy vede naučná stezka?

Nenechte se však odradit překážkami, které vás v okolí Novohradské brány čekají. Zdatnější cestovatelé okruh bezpochyby hravě zvládnou a odnesou si z něho nepochybně zajímavé postřehy a fotografické úlovky. Jak ale říkám, nechte si ho raději až na později.

GALERY:

12►

Text & foto: -CC-

R A T I N G

*) Přístupností je míněna cesta od parkingu nebo zastávky k objektu a v případě vozíčkářů i uvnitř samotného objektu!

**) Tento rating není určen pro expediční lokality jako Amazonie, Antarktida, Sahara apod.