Buon appetito

U tabule je hudba dobrým zkušebním kamenem – je-li jídlo dobré, neslyšíme ji.

Christian Dietrich Grabbe

Neodmyslitelnou součástí každého cestování je samozřejmě i odpovídající stravování. Dodnes se mi v duchu vybavuje četba „Plavčíků kapitána Bontekoea“ a nemoc zvaná kurděje, která pronásledovala nejen posádku trojstěžníku Hoorn na cestě do vzdálené Batávie, ale prakticky všechny posádky v éře plachetnic. Na vině byl z dnešního pohledu naprosto šílený jídelníček, který vedle postupem času plesnivějícího chleba a sucharů doplňovalo postupem času zahnívající solené maso. A to pořád dokolečka. Chladničky ani mrazáky v té době nebyly a kvalita této sušením a nebo solí konzervované a jednotvárné stravy dostávala notně zabrat s každou bouřkou…

Nejedna vzpoura v dobách starých plachetnic měla ostatně svůj původ ve stravovacích potížích, do nichž se posádky na svých plavbách dostaly. Při té poslední na bitevní lodi Potěmkin v roce 1905 šlo pro změnu o maso prolezlé červy. Drsné historiky spojené se stravováním na cestách však skýtají i mnohá svědectví cestovatelů z pouštních a nebo polárních oblastí. Pánové jako Robert Falcon Scott, Ernest Henry Shackleton a nebo Richard Evelyn Byrd o tom podali jedinečná svědectví. Dnešní cestování s lehkými sáčky instantních polévek a nejrůznějších vitamínových preparátů je proti tomu nesrovnatelnou procházkou růžovým sadem…

A proto, až budete debužírovat ať už nad ešusem horké gulášovky či brokolicovky a nebo si vybírat z menu na nějaké horské boudě, kam vám pomocí sněžných skútrů přivezou i čerstvé raky nebo husí jatýrka, věnujte tichou vzpomínku těm, pro které to byl nedostupný sen.

 *

Hlavnímu chodu by měl předcházet chutný salátek

Později se kvůli čerstvé stravě pro posádku a cestující začalo na lodích vozit dokonce živé zvířectvo! Jen si to představte, když se lodníkům, drhnoucím palubu a nebo šplhajícím do lanoví, motala pod nohama nejrůznější drůbež, pašíci, kozy a kdo ví co ještě. Jednu takovou dobovou lodní kuchyň se spižírnou i ohradníkem pro její „živou část“, najdete v nizozemské metropoli na palubě muzejní repliky trojstěžníku Amsterdam, plavícího se v 17. století pod vlajkou východoindické společnosti…

*

Chuť přichází při jídle

Francois Rabelais

Ještě před nějakými třiceti lety však Češi cestovali po Evropě a stravovali se stylem, který se od těch kolumbovských moc nelišil. Do auta nebo autobusu se totiž vedle stanu a spacáků napakovala především hora konzerv a hurá na Zlaté písky nebo ke Slunečnímu pobřeží. Tam se pak na přenosném plynovém vařiči ohřívané „vepřové nebo hovězí ve vlastní šťávě“ (jiné konzervy kromě nějakého toho guláše a „lančmídu“ na výběr moc nebyly) zpestřil nanejvýš s nějakým tím jižním ovocem typu broskví, melounů či meruněk, případně ještě zmrzlinou, a bylo vystaráno.

*

Po dobrém obědě lze odpustit každému, i vlastním příbuzným

Oscar Wilde

Dnes z těchto dřevních dob české turistiky zůstala snad už jen ta zmrzlina, jinak se našinec může sytit nejen podle chuti nebo diety, ale také podle zásad zdravé výživy stejně jako podle náročnosti cestování a potřeby rychlého doplňování vydané energie. Z cestování se stal byznys, který se rozrůstá po celém světě, a péče o žaludky turistů představuje jeho podstatnou součást. A to nejen optikou nejrůznějších restauratérů, ale také výrobců speciálních pochutin pro „expediční“ cestovatele.

A tak není divu, že se dnes najdou i tací, co necestují ani tak za poznáváním přírodních divů či historických pamětihodností, jako za kulinářskými poklady. A nebo alespoň ochutnávku specialit místní kuchyně napevno zahrnou do svého itineráře…

*

Změna v jídlech zvyšuje chuť

Pietro Aretino

Z vlastní zkušenosti vím, jak je to těžké zbavit se starých návyků a nechat doma všechny ty „smažené řízky na cestu“, a místo toho ochutnávat z místních zdrojů. Když už ale odoláte podobným zvyklostem, okusíte tisícero nových chutí, které obohatí nejen vaši labužnickou paměť, ale třeba napříště zpestří i váš domácí jídelníček. A nemusí to být jen speciality à la hotel Ritz. A už vůbec ne hambáče z mekáče. On totiž i takový docela obyčejný croissant chutná jinak z malé, ale nefalšované pařížské pekárny, než ze středoevropského hypermarketu. A nebo kafčo (jenom ne proboha „turek“…) s moučníčkem v poetické kavárničce na amsterdamském tulipánovém tržišti, v zahradní restauraci zámku Nymphenburg a nebo ve staré berlínské Špandavě.

A což teprve nefalšované mořské plody přímo od moře. Ať už na chorvatský nebo italský způsob. Nad takovou „mňamkou“ se prostě srdíčko mlsala jen zatetelí blahem a upracovaný mozek (případně i jiné svaly) dokonale zregeneruje…

*

P.S.

A propos – místní speciality. Když jsme před nemnoho pátky vandrovali po České Kanadě, kraji to krásném, malebném a bohatém na nefalšované jihočeské rybníky, byl jsem těžce frustrován z místní kulinářské nabídky. Restaurační zařízení nevypadala špatně, ale představa, že vám nabídnou štiku, candáta, úhoře a nebo alespoň kapra na nějaký obzvlášť originální způsob, byla naprosto zcestná a naivní. O zvěřině ani nemluvě. Na Jindřichohradecku prostě asi ryby ani kančí nejí a tamním kuchyním vládnou pohříchu a ponejvíce toliko šikmooké kuchařky, popřípadě knedlo-vepřo-zelo…