Historie cestování

Ačkoli žijeme na počátku 21. století, dovolená s některými cestovními kancelářemi začíná připomínat ze všeho nejvíce švejkovskou taškařici a nebo rovnou hollywoodský horror. To když vám cestovka na letišti ani neoznámí, že pro váš zájezd zapomněla přistavit letadlo a vy čekáte spolu s další stovkou podobně postižených půl a někdy i celý den v nejistotě, zda vůbec na dovolenou odjedete (a nebo zda se z ní vrátíte…). A nebo vás vyveze za hranice všedních dnů, aby den po vašem odletu vyhlásila úpadek. To si pak musíte v duchu klást otázky, co asi muselo na turisty čekat před takovými sto lety? Jestli by vás kvůli neproplacenému pobytu v hotelu čekal prodej do otroctví nebo vás kapitán výletní lodi nechal pro výstrahu rovnou předhodit žralokům?

První kolejový „expres“ na trase České Budějovice-Linec

 *

Budete se možná divit, ale za časů našich pradědečků a prababiček (dědečkové a babičky už vesměs budovali komunismus) takové příběhy znali jen z dobrodružných románů. Ne, že by cestování bylo bez rizika, ale jako majitele jízdenky, letenky či lodního lístku si vás cestovní kancelář i dopravce považovali, ba doslova hýčkali. Někdy možná až na úkor bezpečnosti, jako v případě Titaniku, ale abyste jim byl „ukradený“, jako tomu bývá dnes?

  Říční parník na řece Mississippi (v pozadí loď s bavlnou)

 Pravda, před 2. světovou válkou zdaleka nebylo tolik turistů, jako je jich dneska. Jenže tenkrát nebylo ani tolik cestovek. Pro mnoho z nich se tak v současnosti scvrkl smysl cestování na pouhý prodej zájezdů a prachobyčejnou nezajímavou rutinu. Kouzlo poznávání, romantiky, dobrodružství a cest do neznáma se mnohde vytratilo a nastoupil „těžký turistický průmysl“, který rok co rok zaváží tisíci dovolenkářů tisíce uniformních hotelů u tisíců jako vejce vejci podobných pláží.

Někdejší královna moří S.S. Aquitania (Cunard)

 Jaké tedy bylo cestování v časech, kdy z pražského Wilsonova nádraží ještě jezdil přímý expres přes Plzeň a Norimberk do Paříže? Před 2. světovou válkou nejběžnější a nejdostupnější způsob spojení tehdejší československé a francouzské metropole patří dnes do říše sci-fi. Dneska si stejným směrem můžete dopřát leda tak „vyhlídkovou“ jízdu Krušnohořím ve směru na Amsterdam – pravda, také hezké město, navíc u moře, ale s Paříží má společné asi tak leda jen to, že leží v rovině.  Jinak železniční spojení do Paříže je dnes nejen příkladně česky komplikované, ale také nečesky drahé a navrch ještě rychlé jako někdejší C. a K. koněspřežka. S komplikovaným – minimálně dvojím přestupem – se do metropole nad Seinou nedostanete po kolejích dříve než za nějakých 15-19 hodin. A to vás nečeká jako v časech spuštěné Železné opony celní ani pasové kontrola, která také vydala na nějakou tu hoďku, strávenou na hranicích.

  Elegantní vláček francouzských drah SNCF (Société Nationale des Chemins de fer français)

 Pokud už tedy chcete utratit pracně vydělané penízky za luxus a komfort železniční dopravy, nechte si o té české ještě nějaký ten rok zdát a otestujte raději ty zahraniční. Jsou vyzkoušené, spolehlivé a rychlejší, než kdy ty naše v budoucnu budou. Příkladný zážitek vám nabídnou francouzské TGV, ale parádní svezení vám poskytnou i Deutsche Bahn.

 Nechcete se vsadit, komu patří tohle moderní železniční přibližovadlo s nápisem Slovenske železnice? Pokud totiž dáte do banku pravou dvanáctiletou skotskou a budete tvrdit, že našim exfederálním bratrům, tak se v redakci docela pomějeme. Tahle „Červená karkulka“ má totiž původ ve Slovinsku (stanice Pivka, 2006). Dráhy našeho východního souseda se ve skutečnosti označují ŽSR (Železnice Slovenskej republiky)

 Skuteční cestovatelé, ne ti v uvozovkách, ale ti, kteří se nebojí zapojit do cest za hranice české kotliny a všedních dnů trochu odvahy a dovedností, mohou otestovat i levnější „místní“ dráhy ve formě populárních „panťáků“, a nebo si dopřát zážitek jako z časů Julese Verna či  Karla Maye a otestovat Transsibiřskou magistrálu, úžasné horské dráhy ve Švýcarsku, Anatolský expres (něco jako turecký Union Pacifik), transkanadskou magistrálu a nebo transaustralskou železnici z Perthu do Adelaide. Naprosto bezkonkurenční „železniční“ zážitek vám však přinese výlet do Andského nebe v Peru! Jestli se někdo spokojí se rčením „vidět Neapol a umřít“, já říkám „po železnici z Callaa do Huancaya a nebo ještě lépe z Mollenda přes jezero Titicaca do Cuzka…“

 Kdo se nesvezl peruánskou železnicí, jako by nebyl

To za podstatně menší peníz, byť i s tím spojené menší pohodlí, pořídíte prakticky za stejnou dobu cestu do Paříže autobusem. Pro mladší ročníky z řad studentů ideální volba. Sám jsem před lety (ale už po Listopadu 89) vyzkoušel pár takových autobusových linek, a jedinou vážnější nesnází byl malý prostor pro moje přece jen poněkud přerostlejší nohy u tehdy nových busů značky Setra.

To už je příjemnější svezení busem v rámci MHD té které metropole. Obzvlášť, pokud tam používají populární „dabldekry“. Ty londýnské poznáte na první pohled podle typické červené barvy a nebo podle řidičů a řidiček z někdejších kolonií. Nicméně moje první zkušenost s tímto přibližovadlem pochází z Berlína, tehdy ještě „Západního“, kdy se zdi a ostnaté dráty mezi lidmi teprve bouraly a stříhaly a nikdo ještě pořádně netušil, zda-li se perestrojkou opilý ruský medvěd náhodou ještě neprobere a nerozpřáhne svou smrtící tlapou.

  Německý „double decker“ na konečně v Postupimi

 V porovnání s dřevními dobami moderní dopravy musí ovšem leckterého cestovatelského staromilce šokovat možnosti, které na počátku 21. století skýtá letecká doprava. A skutečnost, že některé sezónní letenky u tzv. nízkonákladových přepravců vás vyjdou levněji než i ten nejlevnější autobus! Jen namátkou – můj mladší junior se nedávno vypravil s partou kamarádů na britské ostrovy a zpáteční letenka Katowice-Liverpool je vyšla na nějakých sedm stovek (korun, samozřejmě). Když podobnou cestu za česká humna absolvoval před více než tři čtvrtě stoletím Karel Čapek, sepsal o tom knihu a byla z toho společenská i literární událost roku.

  Předválečný „dreamliner“ britského vlajkového leteckého dopravce Imperial Airways – čtyřmotorový dvouplošník  Handley Page HP-42

 Dneska ratolestem akorát tak připomenete, aby si nezapomněli přibalit k šortkám také větrovku, protože ve staré dobré Anglii zažijete i uprostřed léta všechny čtyři roční období během několika málo dnů, a v duchu si můžete jen říkat, jak se nám ten svět povážlivě scvrkává. Ale mezi námi – zaplať pánbůh za to. Co by za to dal za totáče našinec, sebrat se a vyrazit třeba i jen na pár dní do světa za poznáním a na zkušenou. Tahle absence kontaktu se světem dokázala za půlstoletí zadrátovaných hranic natolik zaprdět českou kotlinu lidskou hloupostí, malověrností, intolerancí a závistí, že její vyvětrání bude trvat přinejmenším další půl ne-li celé století.

  Nejmodernějším strojem Československých aerolinií před 2. světovou válkou se stal třímotorový italský stroj Savoia Marchetii SM-73

 Navzdory rychle postupujícímu technickému pokroku přitom ještě ve 20. letech minulého století letadla jen obtížně soupeřila s rychlostí železničních expresů a s úspěchem se prosazovala zejména na dálkových spojích tam, kde koleje prostě a jednoduše „chyběly“. Tedy ne, že by je rozebrali někteří přičinliví spoluobčané tmavší pleti a prodali do sběrných surovin, ale prostě proto, že jejich výstavba se v porovnání s výstavbou letišť přestávala rentovat. Navíc cesta letadlem do zámořských držav takového britského impéria v Jižní Africe či Indii nebo Austrálii se skutečně stávala v porovnání s kombinací železniční a lodní dopravy až několikanásobně rychlejší a ekonomičtější.

  Spoje do exotických zámořských destinací obstarávaly v minulosti z dnešního pohledu neméně exotické hydroplány

 V 30. letech už byla Evropa a značná část světa protkána obstojně hustou sítí leteckých spojů, nicméně jen málokdo – kromě skalních fandů – má dnes byť i jen okrajové povědomí, jak vypadal tehdejší  provoz na pražském letišti Kbely (a teprve od roku 1937 Ruzyně), londýnském Croydonu, berlínském Tempelhofu nebo pařížském Le Bourget, kde na cestující čekal exoticky vyhlížející dvouplošník a nebo dokonce vzducholoď v barvách dnes už neexistujících leteckých společností jako Československá letecká společnost, Imperial Airways, Air Union nebo CIDNA.

  Vypravujete-li svou ratolest na cesty za poznáním, přesvědčte se, zda nasedla opravdu do toho správného „stroje“…

 „Trocha historie nikoho nezabije,“ říkal nám už na základce náš dějepisář, a tak snad i čtenář tohoto webu nepohrdne malou exkurzí do dějin novodobého cestování. Tato exkurze si přitom rozhodně neklade nároky na nějaký vyčerpávající přehled, ale chce spíše zábavnou formou připomenout a porovnat, jak se cestovalo kdysi a dnes. Ať už lodí, letadlem nebo pěšky…

Slavný létací člun Martin 130 „China Clipper“, obstarávající v 30. letech minulého století transpacifické spojení Severní Ameriky s Dálným východem

*

A pokud si chcete připomenout ono nezapomenutelné kouzlo starých časů, kdy cestování přes Atlantik a nebo do Orientu vonělo ještě opravdovou exotikou, tajemstvím a vzrušením, můžete prolistovat zažloutlými plakáty dopravních společností, jejichž slávu stejně jako názvy nenávratně odvál čas…

GALERIE

12►

 © CESKYCESTOVATEL.CZ