Forte di Oga

Kdo jezdí do severní Itálie pouze na lyže, tomu bude logicky zapovězeno objevování pokladů, jakým je například jedinečně zachovalá pevnost Forte di Oga nad Bormiem. Pokud však dokážete vyměnit lyže za kolo a nebo za pohorky, buďte vítání ve fortifikačním klenotu, jaký nemá v Česku obdoby. Ne snad proto, že by našinec něco takového nebyl schopen postavit, ale prostě a jednoduše proto, že Forte di Oga pochází z období před 1. světovou válkou, kdy se u nás pevnosti nestavěly. A nikoli snad proto, že by tehdejšímu C. a K. mocnářství chyběly finanční prostředky jako současnému českému eráru, ale protože hranice s Německem byla od roku 1866 hranicí spojeneckou a tudíž bez potřeby ji jakkoliv opevňovat. Tím spíše to však po většinu 19. století doutnalo na jihu, na rakousko-italských hranicích. A přestože Italové jistou chvíli koketovali s myšlenkou spojenectví s Německem, v roce 1915 nakonec vstoupili do války po boku dohodových mocností.

Panceřové kupole pro kanóny ráže 120 mm v pevnosti Forte di Oga (velký obr.), hlavně kanónů podobně koncipované pevnosti Forte Montecchio u jezera Como (vlevo nahoře) a firemní označení dělostřelecké věže (vpravo dole)

Idea stavby pevnosti Forte di Oga sahá do poloviny 19. století a tzv. třetí italské války za nezávislost. Italové v červnu 1866 využili situace, když se rakouská monarchie ocitla ve válce s Pruskem, a otevřeli proti Rakušanům na jihu „druhou frontu“. Bojovalo se mimo jiné i o průsmyk Stelvio, ale rakouská vojska si zde poměrně s přehledem udržela kontrolu a Italové měli co dělat, aby udrželi vlastní pozice.

Lekce z „šestašedesátého“ nakonec přiměla Italy postavit nad Bormiem mohutnou pevnost, která by palbou svých dalekonosných děl bránila rakouskému útoku od průsmyku Stelvio do údolí Valtelina. Pevnost přitom navazovala na tzv. Cadornovu linii, usilovně budovanou před 1. světovou válkou podél švýcarských hranic v obavě před německým (respektive rakouským) útokem přes neutrální Švýcarsko.

Situační plánek pevnosti Forte do Oga: vlevo palebný perimetr dělových věží, vpravo nahoře prostory 1. podlaží (9. – důstojnická ubikace, 10. – strojovna, 4.- skladiště, 5. – ubikace mužstva, 7. – ošetřovna, 11. – kaponiera, 12. – muniční sklad, 13. strážnice, 6. – kuchyně) a vpravo dole nárys 2. podlaží (1. – spojovací koridor, 3. – skladiště, 14. – stanoviště velícího důstojníka, 8. výtah)

S konkrétním záměrem opevnit prostor na přístupech k průsmyku Stelvio přišla komise obrany státu (Commissione Suprema di Difesa) v roce 1899. Projekt pevnosti vypracoval na základě studií proslulého belgického pevnostního specialisty generála Henri-Alexise Brialmonta(*1821-^†1903) italský generál Enrico Rocchi. Stavba byla zahájena v roce 1908 a dokončena byla o čtyři roky později. Její hlavní výzbroj tvořily čtyři upravené námořní kanóny ráže 120 mm, umístěné pod plochými pancéřovými kopulemi. Běžná děla této ráže měla dostřel 7300 metrů, ale pevnostní děla vz. 120/40 RM byla upravena tak, aby byla schopna pokrýt palebný perimetr až do vzdálenosti bezmála třinácti kilometrů (12 800 metrů).

Příčný a podélný řez pevností Forte di Oga

Kanóny 120/40 RM měly odměr 360^0, náměr od -8⁰ do +42⁰ a jako munice se používaly granáty (mod. 1911, respektive mod. 1914) a šrapnely (mod. 1899) o hmotnosti 24 kg. Děla zaplňovala značnou část prostoru pod kopulí a přísun munice probíhal z chodby (vybavené kolejnicemi) do střelecké věže ručně po schodišti! CC navštívil pevnost uprostřed žhavého léta 2010 a pobyt pod sluncem rozpálenou pancéřovou kopulí připomínal pobyt v kotelně přetopeného parníku (nebo bitevní lodi… – pohled pod kopuli najdete v galérii). Ve spojení s palbou v takto uzavřeném prostoru a nepříliš účinným tehdejším odvětráváním si leckdo možná ani nedokáže představit peklo, jaké musela služba v takové pevnosti uprostřed válečné vřavy obnášet…

Venkovní koridor s ochozem mezi vstupním objektem a dělostřeleckou baterií

O bezprostřední ochranu pevnostního objektu se měly starat dvě výsuvné pancéřové věže s kulomety, vybetonované příkopy s ostnatým drátem, železnými bodci a „pavouky“ a v neposlední řadě i obtížně přístupný horský terén v kombinaci s blízkými bažinami (dnes přírodní rezervace a povalovými chodníky).

Brána do pevnosti (vlevo) a okna strážnice (vlevo)

Pozn.:

Perlička pro návštěvníky z Česka čeká v podobě exponátu lehké houfnice M14/19 ráže 100 mm z plzeňské Škodovky. Na první pohled relativně moderní zbraň, připomínající proslulou americkou houfnici M1 ráže 105 mm, prozradí svůj podstatně starší původ z let 1. světové války typickou jednoramennou lafetou v podobě protaženého O s jednou brzdnou radlicí. Během modernizace došlo k jejímu překalibrování na 105/22, hlaveň dostala úsťovou brzdu (podobnou, jakou používala německá houfnice 18/40) a celá zbraň byla umístěna na moderní „americký“ podvozek. Jen pro úplnost – tato zbraň byla velmi rozšířená v armádě předmnichovského Československa (ta měla v roce 1938 ve výzbroji cca 600 kusů) a Polska, které pro její výrobu získalo licenční práva (houfnice se vyráběla v arzenálu Zaklady Starachowickie) a v září 1939 disponovalo dokonce 900 kusy této zbraně. Za svou popularitu vděčila houfnice svým vynikajícím parametrům – vyžadovala vcelku jednoduchou obsluhu, její účinný dostřel činil 9800 metrů, rychlost palby činila 8 ran/min a krom toho byla i relativně lehká (její hmotnost činila 1,5 tuny), takže byla jako stvořená pro boj v horském terénu. Není divu, že po obsazení Československa a Polska v roce 1939 projevila o tuto houfnici zájem Itálie, potýkající se s nedostatkem podobně kvalitních zbraní, a proto jí její německý spojenec přenechal 347 ukořistěných kusů.

Překalibrovaný škodovácký kanón M14/19 ráže 105 mm; tyto vynikající zbraně měly původně bránit ohrožené Československo na podzim 1938, ale místo toho pomáhaly lámat odpor Francouzů, Řeků, Jugoslávců a Angličanů na frontách 2. světové války

Čtyřpodlažní konstrukce pevnosti kombinovala pancéřové prvky (věže) s masivními kamennými kvádry a s betonem, ale současně byla dovedně zakomponována do okolního terénu. Objekt protínaly výtahy a koleje, po nichž byla k jednotlivým věžím dopravována munice z muničních skladů v podzemí. Při stavbě pevnosti byl stavební materiál (cement) dopravován vlakem do Tirana, kde byl přeložen na koňské povozy. Na stavbě pevnosti bylo zaměstnáno na 400 mužů, ale tento počet kolísal podle toho, zda se pracovalo v létě nebo v zimě.

Výsuvná kulometná věž zvenku (vlevo) a zevnitř (vpravo)

Po svém dokončení byla pevnost pokřtěna na Forte Venini na počest valtelinského rodáka kapitána Veniniho, který se proslavil při italském tažení do Libye v roce 1911. Dnes proto najdete na mapách objekt pod oběma názvy.

Hnací a převodní mechanismus výsuvné a otočné kulometné věže

Během 1. světové války sloužila pevnost Forte di Oga k ostřelování rakousko-uherských pozic a odrážení nepřátelských útoků. Podle dobových pamětníků, zasáhlo za války Bormio na osm set garnátů, ale většinou nezpůsobily větší škody.

Po roce 1918 byla pevnost obsazena posádkou třiceti mužů pohraniční stráže a v roce 1935 byl v blízkosti pevnosti vybudován jednopodlažní objekt kasáren, kter skýtal osazenstvu podstatně větší pohodlí než vlastní pevnost (dnes zde funguje klubovna a promítací sál). Během 2. světové války byl objekt plně reaktivován a připraven k obraně údolí Valtelina. Po 2. světové válce však už jeho vojenská kariéra spěla k rychlému konci a v oce 1958 italská armáda objekt opustila.

Betonové latríny v pevnosti Forte di Oga: ta vlevo (užší) byla určena pro mužstvo, ta vpravo (širší) pro důstojníky

Podobně jako jinde (Česko nevyjímaje) i zde nastoupila doba destrukce a rabování všeho, co se dalo nějak zpeněžit (měděné kabely, mosazné vybavení, motorové díly, vodní čerpadla). Od roku 2004 se objekt pevnosti Forte di Oga vrací opět do své někdejší kondice a jako historické muzeum vítá všechny milovníky fortifikací.

Kasárna pod pevností Forte di Oga z 30. let 20. století a památník vojákům z 1. světové války z roku 2006 u vstupu do pevnosti (malý obr. vpravo)