Nedávno se na české mediální scéně rozhořela poměrně vzrušená debata, zda má smysl na hradech a zámcích udržovat průvodcovskou službu a jestli by nebylo vhodnější (a levnější) tento servis zrušit. Jak je v krajích pod Řípem zvykem, původně spíše akademické diskuse se rychle změnila v hospodskou hádku plnou silných výrazů a napadání autorů myšlenky, že chce „připravit průvodce o práci“, výrazivem nehodných snad ani aristokratického služebnictva. Český cestovatel nemíní jitřit utrpěné rány, nicméně si vzhledem ke svým poměrně bohatým zkušenostem s návštěvami nejen domácích, ale i mnoha zahraničních památek dovoluje přinést vlastní komentář. Blíží se zima, vrata většiny hradů a zámků se pomalu uzavřou a hlavy památkářů, kastelánů a průvodců tak snad trochu vychladnou a budou moci v klidu znovu posoudit celou situaci.
*
Faktem je, že za časů odborářských a jiných hromadných zájezdů za kulturními památkami si český budovatel světlých zítřků jaksi přivykl, že se tak trochu jako stádečko svěřil do rukou průvodců a nechal se vodit v papučích po vyleštěných zámeckých parketách a naslouchat poněkud dávné a odtažité historii, proložené tu a tam nějakou tou pikantností, aby se udržela jeho spíše párků a piva lačná pozornost. Nejinak tomu bylo v případě školních výletů, jejichž chlapecká část si zpravidla ponejvíce užila zámeckou zbrojnici a pak rychle pryč před výkladem genealogie jemu naprosto ukradených šlechtických rodů. Jako malý kluk, který tehdy nahlížel na dějiny toliko skrze Jana Žižku a nebo tři mušketýry, si dobře pamatuji, jak mě zklamal opěvovaný Karlštejn, kde člověk nezavadil ani o jedinou halapartnu, zatímco na takovém Konopišti nebo Českém Šternberku se cosi odživotňovacího náčiní (ať už vojenského nebo loveckého) přece jen dochovalo. Jinak člověk zpravidla přes houf dospělých stejně nic moc neviděl a výklad průvodce či průvodkyně valně nevnímal.
Prohlídky hradů a zámků „pod dozorem“ průvodců však v dnešní době vyvolávají i jakýsi dojem pohrdání návštěvníkem, když ho nutí za cca hodinu „proběhnout“ památkový objekt a pak rychle vypadnout, protože „u pokladny už máme další grupu“. Znám řadu lidí, kteří by dokázali strávit celou hodinu nad jedním jediným gobelínem, intarzovanou komodou a nebo vzácným knižním tiskem a nevadilo by jim, courat po objektu minimálně celé půldne. Koneckonců, proč na takových výstavách nebo v muzeích to jde? Ve vídeňském kunsthistorickém muzeu mají dokonce pro takové návštěvníky pohodlné polstrované sedačky, z nichž se mohou kochat výtvarným uměním od rána do večera.
Tím nechci říci, že průvodcovská služba nemá smysl. V některých případech mluvené slovo utkví v paměti návštěvníka přece jen víc, než jen suchá popiska a nebo text ve stokrát ohmataném přebalu. Jenže pokud nejde o nějaký menší rodový zámeček, kde jste za celý boží den teprve třetími nebo čtvrtými hosty, které se sluší po objektu provést už jen kvůli zachování dekoru a aristokratické atmosféry, setrvávat zejména u tzv. státních památek na stereotypech starých půl století zavání tak trochu památkářskou sebevraždou. Někde to už pochopili a snaží se alespoň zpestřit průvodcovskou službu tím, že se průvodci oblékají do dobových kostýmů, případně je prohlídka zpestřena dalšími atrakcemi, od ukázek sokolnictví až po vystoupení šermířů či divadelních skupin (naprosto příkladnou ukázkou v tomto směru představuje hrad Landštejn).
*
Nicméně stále zde zůstává otázka, zda průvodcovskou službu návštěvníkům vnucovat za každou cenu. Ve světě se dnes razí podobně jako v jiných případech možnost svobodné volby. Máte potřebu se nechat hradními nebo zámeckými průvodci provést s více či méně zasvěceným výkladem a nebo si raději v suvenýrech zakoupíte publikaci, která těch informací obsahuje ještě možná víc, a raději si v klidu prohlédnete věci, které vás skutečně osloví. A teď nemám na mysli jen ty pověstné zbrojnice nebo dnes tolik populární mučírny. Někdo dá prostě přednost prohlídce zámecké obrazárny a jiný zase její knihovně. Moje maličkost pak dodnes nezapomene na dojem, jaký na ni učinila sbírka pruských korunovačních klenotů v zámku Charlottenburg.
Když už padla zmínka o Charlottenburgu, Německo je právě zemí, kde vám průvodce nijak nevnucují. Většinou vám nabídnou audiotechniku s mluveným komentářem v několika jazycích, ale průvodce je samozřejmě také k mání. Prostě a jednoduše vám dají na výběr, a to je oč tu běží. Možnost volby. Možnost, která snad nejvíce a nejlépe charakterizuje demokratický systém.
V této souvislosti možná leckteří památkáři budou chtít namítnout, že průvodci slouží zároveň jako jakýsi dohled nad neukázněnými návštěvníky, ne-li přímo nenechavci, kteří by se nestyděli nějaký ten vystavený předmět uzmout nebo přinejmenším poničit. Takový argument však mohu snadno vyvrátit na základě vlastní velmi neblahé zkušenosti během prohlídky zámku Sychrov. Jen co průvodkyně přešla s většinou „davu“ do vedlejšího sálu, jacísi ruští pobratimové s jakousi Marusjou zváleli v zámecké ložnici postel s nebesy, jako kdyby to byl nějaký seník. Těch několik jedinců, co jsme se zdrželi fotografováním, jsme pak šokovaně zírali na „kulturnost“ našich východních slovanských bratrů, a nevěřícně čekali, kdy dojde na i výrobu nějakého toho nového báťušky Putina…
*
Naštěstí na žádné porno nedošlo. „Naštěstí“ přinejmenším pro chuděru mladičkou průvodkyni, která by si něco takového před zraky nezletilých děcek asi těžko zodpovídala…
*
Takže si myslet, že jeden průvodce či průvodkyně, zpravidla nějaký ten student či studentka, zvládnou uhlídat, co se děje za jejich zády, je naprostá bláhovost. To už je opravdu lepší zaměstnat na částečný úvazek pár důchodců a nechat je prostory dozorovat z nějaké té polstrované sedačky u okna nebo u dveří. V českých muzeích a výstavních síních je to běžné, na mnoha hradech a zámcích západně od Aše rovněž.
A ještě jedna drobnost: dnes je oblíbeným zvykem skloňovat v českých zemích slovo „nadstandard“. Pokud mají památkáři kopřivku z toho, kolik je stojí jazykově vybavení a vědomostně „kvalifikovaní“ průvodci, mohou tento servis zkusit nabízet jako onen „nadstandard“. V Evropě je to běžné (tedy pokud prohlídka s průvodcem není jedinou možností prohlídky objektu) a památkáři by tím mohli umořit část prostředků na – dle jejich soudu – nákladné, ale – mezi námi – nikoli nezbytné služby. Obzvlášť, když to s tou „jazykovou vybaveností“ průvodců stejně není bůhvíjak slavné a na řadě památkových objektů stejně strčí zahraničním návštěvníkům do ruky ten ošmataný kus „á čtyřky v němčině nebo angličtině. Ostatně někde se tak už děje, jako například na zámku v Boskovicích.Tam se za cizojazyčný výklad účtují dokonce stoprocentní příplatek…
-CC-
Foto © -CC-