Jací jsme cestovatelé

Zdalipak jste už někdy zauvažovali, do jaké kategorie cestovatelů se zařadit? Jestli jste typickými „Livingstony“ nebo „Stanleyovci“? Jestli vás v mládí víc ovlivnili Otakar Batlička a nebo Jiří Baum (pokud vám tato jména už nic neříkají, dosaďte si třeba Richarda Konkolského a Petra Bártu… A pokud se vám nepodaří zabrat ani na tato jména, pak už snad zbývají jen jména Krejčíř a Kožený – to už ale nejsou cestovatelé, ale zlatokopové…)? Jestli byste vyrazili raději za poznáním s Hanzelkou a Zikmundem a nebo za dobrodružstvím s Rainholdem Messnerem? Pokud nevíte a nebo stále ještě tápete, zkusíme vám poskytnout malou nápovědu.

 

 Každý cestovatel samozřejmě vyráží za poznáním a dobrodružstvím sám za sebe a naše dělení je ryze subjektivním názorem, s kterým lze samozřejmě dalekosáhle polemizovat. Přesto možná některým z vás napoví, co je jejich srdci a naturelu bližší…

 

Pokud se budeme snažit nezabřednout do šílených množin a podmnožin, násobků a mocnin, nabízíme vaší úvaze tři základní kategorie cestovatelů:

A) Livingston

B) Amundsen

C) Stanley

Označení těchto tří kategorií je jednak holdem jejich nositelům a jednak k jistému historickému odstupu umožňuje relativně snadné rozlišení.

 A) „Livingstoni“ jsou jakousi „horní sněmovnou“ moderní cestovatelské obce. Otcové zakladatelé, šlechta, akademici… Patří jim čest a sláva a byli to právě oni, bez jejichž poznatků a sbírek  by dodnes neexistovalo žádné národní muzeum (lhostejno zda anglické, francouzské, německé či rakouské, potažmo české…). Na své expedice se vždy a dlouho pečlivě připravovali, měli do detailů nachystaný itinerář, do posledního penny (nebo krejcaru) spočítané náklady, cílem a smyslem jejich cest a expedic bylo objevování a poznávání dosud neobjeveného a nepoznaného, a to vše mělo být náležitě zaznamenáno, zdokumentováno a na konkrétních dovezených artefaktech „lidu obecnému“ představeno. Označení, jak snad každý trochu světa znalý cestovatel pochopí, je odvozeno od jména britského misionáře a cestovatele – doktora Davida Livingstona (1813-1873), který zasvětil svou profesionální kariéru cestám po Africe, zmapování toku Zambezi a hledání pramenů Nilu. Jeho osobnost sice není zdaleka tak černobílá, jak se dlouho jevila prostřednictvím nejrůznějších encyklopedií a naivních obdivovatelů, ale jeho jméno se stalo legendou a jako takové ovlivnilo další generace cestovatelů a mezi typické „Livingstony“ dnes můžeme řadit další legendy včetně českých rodáků Emila Holuba, Jiřího Bauma, Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda…

 

B) „Amundsenové“ jsou s trošičku jiného těsta. Jejich vysněným smyslem cestování je zdolávání dosud nezdolaných překážek a posouvání hranic lidských možností a schopností ve věčném souboji s všemocnou přírodou. Nepotřebují kresliče ani fotografy či kameramany (buď se bez nich obejdou a nebo jejich práci zastanou sami), netouží zásobit muzea novými exponáty (nač se vláčet se zbytečnou „přítěží“), jejich prvotním cílem je poměřit vlastní síly s „póly nedostupnosti“ a dokázat si, že „na to mají“ . Samozřejmě, ne „kapsou“, takové přízemní uvažování je vlastní připitomělým snobům; myšleno je – že na to mají duševně a fyzicky… (neznám snoba, jemuž by pánbůh nadělil obojí). Prostě sportovci… Tělem i duchem. To druhé prokázal nositel této kategorie Roald Amundsen (1872-1928) v roce 1928. Tehdy už jako legenda a člověk, který mohl zbytek života trávit jen přednáškami a vzpomínkami, se jako správný „sportsman“ zachoval ve chvíli, kdy se kolega (nebo spíše soupeř – italský generál Umberto Nobile) ocitl v tísni. Jen pro naprosto nezasvěcené – Nobile se při pokusu o dosažení severního pólu vzducholodí „Italia“ dostal do potíží a se svou vzducholodí havaroval uprostřed pustých arktických plání. Celý svět tehdy pomocí rozhlasu slepoval záchranné akce, ale jejich přípravy a organizace trpěly pomalým tempem. Amundsen, znalý Arktidy, volil dle svého soudu nejlepší (tzn. nejrychlejší) řešení. Pronajal si hydroplán a vyrazil hledat trosečníky ze vzduchu. Navzdory svým ojedinělým zkušenostem právě v tu chvíli zvolil špatně, neprověřený francouzský stroj zmizel neznámo kde. Amundsenovo jméno však zůstane navěky synonymem pro muže, kteří sice dovedou riskovat, ale činí tak vždy v úměře sledovanému cíli. Po bok tomuto polárníkovi se řadí i další lidé tohoto zaměření jako sir Edmund Hillary, Reinhold Messner, Richard Konkolski a nebo Amundsenův soupeř v bitvě o dobytí jižního pólu – Robert Scott…

 C) „Stanleyové“ jsou na první pohled trochu něco jako „černé ovce“, vyvrhelové a Henry Morton Stanley (1841-1904) působil na mnoho generací univerzitních a státem dotovaných cestovatelů jako červený šátek na španělského býka. Pravda, nalezl a zachránil „ztraceného“ Davida Livingstona a vnesl mnoho světla do tajů „černého kontinentu“, ale pro tohoto tělem i duší Indianu Jonese bylo cestování především prostředkem k nabytí „neobvyklých zážitků“, a teprve poté snad i nějakých těch vědeckých poznatků… Cestovatelé, odkojení duchem sira Henryho (až tak daleko to tento nemanželský syn pradleny, plavčík a voják Konfederace dotáhl), jsou prostě nespoutaným živlem, který „kazí dobré jméno všech těch ctihodných členů královských klubů a akademií“. Necestují proto, aby své zemi přinesli věhlas a slávu prostřednictvím nových objevů a nebo alespoň výjimečných výkonů, ale aby si „užili“. Romantiky a dobrodružství, samozřejmě. Ještě štěstí, že jsou alespoň natolik literárně nadaní a potentní, že o těch svých eskapádách dovedou alespoň poskytnout náležité vzrušující svědectví… A že se při svých cestách dokážou tu a tam „zapomenout“ s nějakými domorodkami? No fuj! Jenže ruku na srdce – není právě tohle to pravé ořechové, co činí cestování i na prahu jedenadvacátého století tak úžasným a lákavým? Takže, nezlákali vás nakonec k cestám za hranice všedních dnů právě pánové jako Marco Polo, Richard „Dick“ Halliburton nebo Adolf Parlesák?

 Toto trojí dělení cestovatelů není samozřejmě jediné ani konečné. Ostatně, stačí vzpomenout některá další jména. Třeba takový Richard Evelyn Byrd. Když mířil v roce 1926 v kabině hornoplošného Fokkeru „Josephine  Ford“ k severnímu pólu, měl nejblíže k Amundsenovi (lehce pokříženém Stanleyem). Když však začal koncem třicátých let minulého století systematicky zkoumat Antarktidu, stával se mnohem spíše „Livingstonem“.

A kam zařadit takovou legendu, jakou byl Thor Heyerdahl? Kapitán voru Kon-Tiki a rákosového člunu Ra? Neobjevoval žádné nové země, ani se nesnažil pokořit nějaké lidské hranice, ale své cesty nepodnikal ani z pouhé touhy po dobrodružství. Pro něj se cestování stalo prostředkem pro hledání nových odpovědí na staré otázky…

A tak bychom mohli pokračovat. Takže, máte-li představu o nějaké další plnohodnotné cestovatelské kategorii, dejte nám vědět. A do té doby přemýšlejte, která cestovatelská katzegorie je vašemu cestovatelskému srdci bližší. Zda ta „Livingstonská“… „Amundsenovská“… a nebo „Stanleyovská“…