Osvoboditelé nebo sprostí vrazi?

 V době, kdy se jistý vysoký představitel jisté středoevropské země mermomocí hodlá čepýřit svá brka na Rudém náměstí v Moskvě ve společnosti nanejvýš pochybných osob, které snad ani nelze nazvat státníky, aby údajně oslavil kulaté výročí osvobození naší země z pod nacistické okupace v roce 1945, v jiné evropské zemi si připomínají docela jiné výročí. Výročí, kdy naopak v roce 1940 stejná „osvoboditelská“ Rudá armáda zahájila okupaci cizího území a terorizování jeho civilního obyvatelstva.

*

Takhle rozesmátí si tito hoši parcelovali v srpnu 1939 Evropu (vlevo Ribbentrop, v bílé kazajce Stalin, vpravo Molotov)

 Většina dějin trochu znalých lidí si zpravidla spojuje ruskou (stalinskou, sovětskou) agresi se společným přepadením Polska v roce 1939 v úzké součinnosti s německým wehrmachtem a následně přepadením neutrálního Finska. Násilné odtržení severního území Rumunska v červnu 1940, známého jako Besarábie a severní Bukovina, však v našich končinách už podle všeho zavál prach zapomnění. Nikoli však v zemi, která  podobně jako Poláci, Finové, Litevci, Lotyši nebo Estonci zakoušela, co obnáší dupot okovaných bot stalinského impéria.

K násilnému záboru území došlo podobně jako u ostatních okupačních kroků stalinského Ruska na základě smlouvy Ribbentrop-Molotov, jejímž prostřednictvím si dva nejhrůznější režimy 20. století rozhodly rozparcelovat Evropu. Ten německý se přitom teprve rozkoukával, takříkajíc rozjížděl. Ten bolševický v tom naopak už uměl chodit.

*

Stalinské pařáty nedrásaly jen Rumunsko, ale celou východní Evropu

 Území, které Rumunsko muselo Stalinovi pod tím nejhrubším nátlakem odstoupit, čítalo v době sovětské okupace na 3 milióny duší. Duší, které obývaly relativně úrodný kraj a i když žily skromně, dokázaly se o sebe a své blízké postarat v časech dobrých i zlých. Tedy zlých, vyvolaných krutou zimou nebo neúrodou. Na stalinské zlo však bylo tehdy celé Rumunsko krátké.

*

Mapka pro rozšíření obzorů prokremelských „soukmenovců“ – plán vojenského obsazení Besarábie; pokud náhodou „soukmenovci“ neovládají azbuku: mapka znázorňuje soustředění ruských vojsk 28. června 1940; útokem na území neutrálního Rumunska byl pověřen tzv. Jižní front, čítající 5., 9. a 12. armádu a 201., 204. a 214. výsadkovou brigádu, podporovaný z moře silami Černomořské flotily…

 Stalinská okupace Besarábie a severní Bukoviny měla zajímavé konotace, nikoli nepodobné těm z podzimu 1938, kdy Československo čelilo nátlaku hitlerovského Německa. Také Rumunsko totiž spoléhalo na mezinárodní úmluvy, jmenovitě tzv. moskevský protokol z 9. února 1929, kterým se tehdejší stalinské Rusko připojilo k Briand-Kelloggově paktu o zřeknutí se války pro řešení mezinárodních sporů, a úmluvy o definici agresora (tuto definici Moskva sama navrhla!), postihující nejen zahájení války pravidelnou armádou, vyhlášením blokády apod., ale i tolerování a podporu ozbrojených bojůvek, útočících na území sousedního státu nebo odmítnutí likvidovat a znemožnit jejich akce! Že pro nacistický nebo stalinský režim byly podobné úmluvy jen cárem papíru ví dnes (kromě onoho prezidenta jisté nejmenované středoevropské země) i dítě z obecné školy.

*

Ruské pancéřové jednotky na území Besarábie v červnu 1940

 S čím však Bukurešť nepočítala ani v tom nejhorším snu byla lekce, kterou už v září 1938 zakusila Praha. Rumunsku se totiž dostalo v dubnu 1939 garancí ze strany Velké Británie a Francie stran jeho nezávislosti a nedotknutelnosti hranic. Bezmála do roka a do dne však zůstaly Rumunům ze slibů jen oči pro pláč.

Rumunská vláda sice deklarovala, že se Rumunsko stalo obětí sovětské agrese a že Moskva porušila všechny závazky stran rumunské neutrality a práv na sebeurčení, ale to bylo tak vše, čeho byla v dané situaci schopna. Britové ani Francouzi nedokázali podniknout na podporu Rumunska a svých závazků ani to nejmenší a když Moskva předložila 26. června 1940 Bukurešti své ultimátum, po jehož nesplnění by následoval brutální útok, vláda Jeho Veličenstva si prostě zacpala uši a zavřela oči. A když v téže chvíli Kreml kontaktoval Berlín, dostalo se mu stručné, leč výmluvné odpovědi: „Souhlasíme!“

*

Stalinův ministr zahraničí Molotov byl ostatně v rumunské záležitosti s nacisty v kontaktu už mnohem dříve a 23. června informoval německého velvyslance Schulenburga, že pokud nedojde k dobrovolnému postoupení Besarábie a Bukoviny, nepřipustí Moskva žádné zpoždění a obsadí tato území silou. Dnešní rumunská generace prožívá tehdejší trauma neméně silně jako generace jejích rodičů a prarodičů a dokonce se kloní k názoru, že Rumunsko se tehdy nezachovalo zrovna statečně, když už mělo před sebou vzor v podobě Finů, kteří se mnohonásobně silnějšímu stalinskému agresorovi neváhali postavit se zbraní v ruce a pořádně mu pustit žilou. Podobně se koneckonců zachovali i Gruzínci v roce 2008.

*

Příslušník ruských okupačních sil šacuje rumunské vojáky – „časy“ by se hodily (v ruské mluvě „časy“ znamenají hodinky)

 Po bouřlivém jednání rumunské vlády a královské rady nakonec Rumunsko sklonilo hlavu a 28. června 1940 vydalo Besarábii a severní Bukovinu napospas okupačním jednotkám Rudé armády a bezpečnostním složkám NKVD. Okamžitě byl zahájen proces odnárodňování rumunského obyvatelstva, ale nenasytnost ruského medvěda neznala mezí a ještě na podzim 1940 zabral několik ostrovů v dunajské deltě a na hranici s Rumunskem vytvářel neustálé napětí, mimo jiné ve snaze dostat pod kontrolu námořní plavbu po Dunaji. Běžnou praxí se staly přelety ruských vojenských letadel nad rumunským územím a Molotovovy výhrůžky na téma ochrany ruských zájmů a občanů i na dalším rumunském území.

*

Pokud by podobné ruská rétorika někomu něco nápadně připomínala, jde nepochybně o podobnost čistě náhodnou. Každopádně v roce 1940 bylo na rumunském území mnohem méně Rusů než dnes v karlovarském kraji jisté nejmenované středoevropské země.

*

Zatímco pro někoho dodnes představuje Rudá armáda „osvoboditele“, některým sousedům Ruska z ní dodnes naskakuje husí kůže; na snímku oběti masakru u Fântâna Albă

 Chování ruské soldatesky na obsazeném území si nijak nezadalo s chováním nacistů. Je spíše otázkou, kolik se toho nacisté před 22. červnem 1941 stihli naučit od svých do té doby sovětských spojenců. Na každý pád, každý národ, který se ocitl v pařátech stalinského impéria, si musel projít peklem. To rumunské nese tragikomicky nevinný název Bílá Fontána – Fântâna Albă, rozkládající se blízko stejnojmenného klášterního komplexu.

Už krátce po obsazení severorumunského území NKVD a s ním úzce spjaté správní orgány vysledovaly rodiny, které měly příbuzné v Rumunsku, a jako „zrádce“ je deportovaly na nucené práce na Sibiř a do Kazachstánu. Podle zprávy ze 7. prosince 1940 bylo takto naloženo s 1294 lidmi, podle zprávy č.97 z 1. ledna 1941 čekal tento osud dalších 1085 lidí. K zatčení a deportaci navíc stačilo podezření (rozuměj udání) z úmyslu uprchnout do Rumunska. A právě pochybnosti o loajalitě Rumunů k nové sovětské okupační moci přivedly její orgány k přímo ďábelsky perverznímu plánu.

Už 15. listopadu 1940 se stalinským hlídkám podařilo odhalit přechod, kudy směřovaly desítky rumunských rodin do Rumunska. Toho dne se u Fântâna Albă pokusilo dostat ke svobodě asi 40 rodin. Tři Rumuni byli tehdy zabiti a dva zajati. Ostatním se podařilo dostat do bezpečí, nicméně 105 jejich příbuzných na území severní Bukoviny bylo deportováno.

Rusové se proto na jaře 1941 rozhodli využít přechod u Fântâna Albă k akci, s jakou se v různých obměnách setkávali občané zemí v ruském područí i po roce 1945.

NKVD nechalo rozšířit mezi rumunským obyvatelstvem zprávu, že nechá přejít do Rumunska větší počet osob z vesnic při řece Siret. Že když chtějí, tak ať si jdou. Nikdo je přece nedrží.

Své ranečky a uzlíčky s bílými vlajkami a náboženskými symboly si nakonec sbalilo na tři tisíce lidí.

Bylo 1. dubna, když se dlouhé procesí starců a stařenek, otců a matek  stejně jako malých dětí blátem a nečasem aprílové plískanice vypravilo k hranici s nadějí v očích na nový, lepší život.

K nové rumunské hranici jim zbývaly už jen asi tři kilometry, když se zpoza okolního lesního porostu rozpoutala divoká palba z pušek, samopalů a kulometů. Stalinští pohraničníci měli zjevně munice dost a pokud přece jen někdo smrtonosnou palbu přežil, byl doražen důstojnickou šavlí. A pokud i poté ještě dýchal, byl spolu s i s těmi, co už nedýchali, odtažen s pomocí koní k hromadnému hrobu a tam zasypán. Staří, ženy, děti… Nikomu se nedostalo milosti. Všichni skončili v hromadných hrobech a podle místních lidí se prý dva dny ozývalo z mizerně zasypaných jam srdceryvné sténání…

*

Oběti řádění sovětských rudoarmějců v dubnu 1941 u Fântâna Albă, věk a pohlaví nechť si ctěný čtenář doplní sám…

 Ještě v červnu 1941 bylo 13 tisíc rumunských rodin deportováno v dobytčácích na Sibiř a do Kazachstánu, většinou s cejchem „provokatérů, fašistů a agentů rumunských tajných služeb“. Že naprostá většina těchto prostých venkovanů neměla ani tušení, co tyto pojmy znamenají, nebylo podstatné. Podstatné bylo etnicky vyčistit nově obsazené území od „nežádoucích živlů“…

*

Současný památník u Fântâna Albă (snímek z roku 2011), o který se společnými silami starají ukrajinské a rumunské organizace a kde se pravidelně setkávají potomci rumunských a ukrajinských obětí „sovětských osvoboditelů“…

 Celkové „skóre“ rusko-sovětské „péče“ o Besarábii a severní Bukovinu je ovšem mnohem tragičtější. Podle historika Veaceslava Stăvily totiž nejúčinnější sovětskou metodou „eliminace nepohodlných“ byl hladomor. A na ten stačilo během sovětské okupace přijít o život více než 173 tisíc lidí…

S koncem 2. světové války bohužel tragický úděl zdejších obyvatel neskončil a pod kremelskou kuratelou nově dosazený komunistický režim se zasloužil o další šílené oběti. O tom ale zase někdy příště.

 © -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/besarabie-1940-1941/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/nejkratsi-valka/ http://www.ceskycestovatel.cz/nejkratsi-valka/#comments Sun, 12 May 2013 23:09:38 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=1305 Celý příspěvek →]]> Z historie známe spoustu různě dlouhých válek. Sedmidenní, sedmiletou, třicetiletou a dokonce i stoletou. Napadlo vás však někdy, jak dlouho trvala nejkratší válka? Věřte nebo ne, ale bylo to půl hodiny. Přesně půl hodiny a osm minut. Nejednalo se přitom o nějakou potyčku nějakých mafiánských rodin nebo domorodých kmenů, ale o regulérní konflikt dvou suverénních států. Došlo k němu před více než sto lety na východním pobřeží Afriky, kde se v srpnu 1896 dostali takříkajíc „do křížku“ (nebo možná půlměsíce – jednalo se totiž o konflikt křesťanské a muslimské země…) Velká Británie a Zanzibar.

S exotickým jménem Zanzibar si zřejmě leckdo spojí někdejší populární televizní pořad Haliny Pawlowské. Ti sečtělejší si pak možná vzpomenou, že odtud odstartoval jistý doktor Fergusson (neplést si se současným koučem fotbalového týmu Manchester United!) s balónem Victoria k pětinedělnímu letu napříč černým kontinentem…

Na každý pád, Zanzibar je především korálový ostrov v Indickém oceánu, který se rozkládá na ploše 1658 km² (severně od něj leží ještě o něco menší ostrov Pemba) a v současnosti je autonomním regionem státu Tanzanie (jeho název vznikl složením názvů kontinentální části Tanganjika a ostrovní části Zanzibar).

*

Za první návštěvníky ostrova jsou považování arabští obchodníci, kteří zde měli přistát někdy v 8. století a dali mu základy dnešního názvu složeninou slov bar (arabsky „ostrov“) a zandj (arabsky „pobřeží černého muže“). S nimi přišlo na ostrov i dodnes převažující islámské náboženství. Jako následek komunikačních obtíží se mezi obchídníky a domorodým obyvatelstvem postupem času vytvořil i nový jazyk „swahili“ (od arabského výrazu sahil, česky „pobřeží“), směsice arabštiny a místních jazyků, která dnes přibírá do slovní zásoby i spoustu přejatých výrazů z angličtiny.

Během 10. století už byli Arabové ve zdejší oblasti pevně usazeni a když u břehů Zanzibaru (ve svahilštině Unguja) přistál v lednu 1499 Vasco da Gama, našel zde vzkvétající a bohatá města, vedoucí čilý obchod s Indií.

O čtyři roky později se zde objevil další portugalský mořeplavec Ruy Laurenço Ravasco a založil zde první evropskou obchodní stanici. V následujících letech získali Portugalci kontrolu nad obchodem v celé indickooceánské oblasti. Koncem 17. století však veškeré državy na sever od Mozambiku ztratili a v roce 1698 postoupili Zanzibar sultánům z Ománu. Pod jejich nadvládou se ostrovní stát rozpadl na několik menších a v krátké době se stal nejvýznamnějším centrem obchodu s „černou“ a bílou slonovinou v Indickém oceánu.

Obchod s otroky kvetl na Zanzibaru po několik století až do roku 1897

 Teprve od roku 1829 se datuje i další a méně temný původ bohatství ostrova – koření jménem hřebíček! Dnes si s ním ponejvíce vylepšujeme vánoční svařák, ale za našich předků šlo o zlatonosnou komoditu.

Poté, co získali kontrolu nad ostrovem, nechali zde ománští sultánové vybodovat kamennou pevnost, jejíž posádka dohlížela nad ničím nerušeným obchodem s otroky (v otrokářské hantýrce „černá slonovina“). Kdo četl Patnáctiletého kapitána a nebo román Black Ivory od Normana Collinse, nechť je ubezpečen, že pánové Verne i Collins ani v nejmenším nepřeháněli.

Na počátku 19. století se na zanzibarské otrokářském trhu prodalo až 10 tisíc otroků ročně a otroci představovali tři čtvrtiny místní populace. Kromě obchodu s otroky kvetl na Zanzibaru i obchod se zbraněmi, za které byli otroci zhusta směňováni. Poptávka „ebenové slonovině“ poháněla lovce otroků dál do hloubi černého kontinentu a zanzibarská administrativa se postupem času redukovala na lovce a obchodníky s otroky. Někdejší města upadala a v roce 1842 stálo v hlavním městě Zanzibaru kromě pevnosti a jen cosi dřevěných chatrčí.

Jedním z důvodů celkového úpadku byly i spory mezi ománským sultánem a zanzibarským místodržícím. Už v roce 1832 se však tehdejší ománský sultán rozhodl přemístit na Zanzibar celý dvůr a toto rozhodnutí bylo stvrzeno v roce 1840. Pod vlivem tohoto rozhodnutí se tehdy na Zanzibar přestěhovalo mnoho vlivných a zámožných rodin a s jejich příchodem nastal nový rozkvět ostrova, který přilákal pozornost i evropských a amerických obchodníků.

*

Jako první „západní“ objekt na Zanzibaru byl postaven konzulát Spojených států. Stalo se tak v roce 1837. O čtyři roky později následoval britský a v roce 1844 francouzský konzulát. Tím se zdejší sultanát dočkal i mezinárodního uznání.

V roce 1883 za vlády sultána Barghashe ibn Saida byl vedle hlavního a harémového paláce postaven ještě tzv. Beit al-Ajaib – ceremoniální palác (vybavený jako jeden z prvních v Africe elektřinou) a také maják. Všechny tři paláce přitom byly mezi sebou propojeny zvláštními krytými můstky nad úrovní ulic, aby jimi mohl sultán nerušeně procházet. A zatímco v roce 1830 měl Zanzibar Town sotva 17 tisíc obyvatel, v roce 1888 čítalo město už na 3 tisíce domů a 80 tisíc obyvatel, a vedle otrokářství se plně rozvinul obchod s hřebíčkem.

*

 Mapa Zanzibaru a Německé východní Afriky (vlevo) a snímek ceremoniálního paláce v Zanzibar Town

 Mezitím však vypuká spor o nadvládu ve východní Africe. V koloniální éře nechvalně proslulé „politiky dělových člunů“ se Zanzibar ocitá v hledáčku tehdejšího britského impéria, které už v roce 1873 přinutí místního sultána Barghashe ibn Saida ukončit obchod s otroky. Pro zdejší muslimy to však znamená obtížně stravitelné sousto, které jim přináší jen těžko nahraditelné ekonomické ztráty. Otrokáři proto pod nejrůznějšími záminkami (nejčastěji boje s kolonizátory) iniciují řadu povstání, a sultán se pod vlivem svých islámských soukmenovců rozhodne volit řešení na způsob „nažraného vlka a zachovalé kozy“.

Vláda sultanátu se obchodu s „černou slonovinou“ sice zřekne, ale „co v tomto ohledu podniká soukromý sektor, po tom jí nic není…“ (Nepřipomíná vám tenhle přístup něco hodně, ale hodně současného…?). Jen tak na okraj – otrokářství na Zanzibaru tímto způsobem kvetlo (a sultanát z toho měl samozřejmě odpovídající dividendy) až do roku 1897, to znamená ještě celé čtvrtstoletí…

Mezitím Imperiální britská východoafrická společnost (Imperial British East Africa Company – IBEAC) získala od zanzibarského sultána obchodní koncese v oblasti dnešní Keni a pomohla dosadit do čela zanzibarských ozbrojených sil „svého muže“ Lloyda Mathewse, který to doma dotáhl toliko na poručíka Royal Navy (Královského námořnictva), ale na Zanzibaru byl jmenován rovnou generálem a velitelem zanzibarské armády.

Situace se zkomplikovala ve chvíli, když se na území tehdejší Tanganjiky v přibližně téže době uchytila Německá východoafrická společnost (Deutsch-Ostafrikanischen Gesellschaft) a obchod s otroky se tak ocitl uprostřed střetu koloniálních zájmů: pevninské vnitrozemí (loviště otroků) se ocitl pod vlivem jiné mocnosti než ostrov Zanzibar (místo zobchodování otroků).

Situace se tak stávala notně nepřehlednou (obzvlášť, když si zanzibarští sultánové činili nároky nad vládu i nad africkým pobřežím) a mnohdy docházelo i k velmi kuriózním situacím. Jako v případě oblasti Tanga, kde Němci odmítli vztyčit vlajku zanzibarského sultána. Když během následujících nepokojů bylo zabito asi 20 Arabů, vyslal sultán na pevninu vojáky pod velením Mathewse „obnovit pořádek“. Vedle toho ale Britové a Němci poměrně úzce spolupracovali při námořní blokádě afrického pobřeží za účelem potírání otrokářství.

Uklidnit napětí měla tzv. africká konference v Berlíně v roce 1884, na jejímž základě byla o dva roky později vytyčena německo-britskou komisí zájmová hranice podél východoafrického pobřeží. V této souvislosti není od věci zmínit, že britským zástupcem této komise byl Horatio Herbert Kitchener, pozdější britský maršálek, vítěz nad povstáním súdánského náboženského vůdce Mahdího a člen Horní sněmovny britského parlamentu, který zahynul ve vodách Atlantiku v roce 1916 poté, co se pod jeho nohama rozlomil křižník HMS Hampshire, když najel na německou minu.

K definitivnímu přesunu Zanzibaru do britské zájmové sféry došlo v roce 1890. Němci se tehdy dohodli s lordem Salisburym o postoupení ostrova Helgoland, z něhož bylo možné kontrolovat strategické námořní přístupy k německým přístavům Brémy a Hamburk v Severním moři, výměnou za rozsáhlé ústupky v Africe, mimo jiné i za uznání britského protektorátu nad Zanzibarem (proto se tato dohoda někdy označuje jako „Zanzibarská smlouva“).

Tímto aktem (samozřejmě, že Zanzibařanů se tehdy na názor nikdo neptal…) současně de facto skončila i nezávislost ostrova. Navenek byl sice na Zanzibaru zachován statut sultanátu, ale každý nový sultán mohl napříště usednout na trůn jen se souhlasem Angličanů.

*

 Zanzibarští sultánové: zleva Hamid ibn Thuwaini, Khalid ibn Bargash a Hammud ibn Muhammad (matou-li vás podivně poskládané letopočty, vězte, že arabština se čte zprava doleva)

 Nové komplikace vyvstaly v roce 1896. Když 25. srpna ráno náhle zemřel s britskou správou spolupracující sultán Hamid ibn Thuwaini ibn Said (údajně na následky otravy), chopil se moci palácovým převratem sultánův devětadvacetiletý synovec Khalid ibn Bargash. Nejen, že tak učinil bez konzultací s Brity, ale ti měli krom toho připraveného docela jiného následníka trůnu, kterým byl Khalidův bratranec Hammud ibn Muhammad ibn Said.

Britský konzul Basil Cave a s ním i generál Mathews neprodleně Khalida vyrozuměli, že jedná v ostrém rozporu s uzavřenými smlouvami a dohodami. Podobný postup se osvědčil už o tři roky dříve při nástupu sultána Hamida, kdy v Zanzibaru působil konzul Rennell Rodd. Tentokrát však britská výzva narazila na hluché uši. Khalid se rozhodl britské varování ignorovat a na jeho pokyn se na palácovém náměstí shromáždila palácová stráž pod velením kapitána Saleha. Do večera pak bylo zmobilizováno celkem na 2800 mužů, vyzbrojených puškami a starými předovkami. Většinou se jednalo o civilisty a sultánovy sloužící a skutečně vycvičenou sílu představovalo především 700 zanzibarských askariů, kteří se přidali na Khalidovu stranu. K dispozici měli několik kulometů typu Maxim, rotační Gatling, jedno bronzové dělo ze 17. století a dále dva polní 12-liberní kanóny, dar německého císaře Viléma II. Khalidovi zůstalo věrné také jeho „námořnictvo“, čítající toliko obstarožní sultánovu jachtu HHS Glasgow, postavenou v roce 1878 podle vzoru britské paroplachetní fregaty téhož jména.

 Situace v zanzibarském přístavu 27. srpna 1896

 Ani britský konzul Cave a generál Mathews však nezaháleli. Pod velením poručíka (na Zanzibaru brigádního generála) Arthura Edwarda Haringtona Raikese od wiltshirského regimentu bylo uvedeno do pohotovosti 900 askariů a v přístavu se vylodilo 150 námořníků z křižníku HMS Philomel a dělového člunu HMS Thrush. Námořní kontingent pod velením kapitána O’Callaghana měl zabránit nepokojům mezi civilním obyvatelstvem, zatímco menší oddíl poručíka Watsona z lodi Thrush měl střežit britský konzulát, pod jehož ochranu se houfně uchýlili občané Spojeného království. Současně se v přístavní rejdě objevil další dělový člun HMS Sparrow a zakotvil přímo proti sultánovu paláci vedle lodi HMS Thrush.

Napětí stoupalo s každou hodinou, ale Britové zachovávali svůj příslovečný klid a pokud snad někdo z diplomatů zapochyboval o spolehlivosti Raikesových askariů, ti se měli projevit jako skutečně profesionální vojáci, zocelení tvrdým vojenským výcvikem a několika expedicemi do nitra černého kontinentu. Později se stali jedinou pozemní jednotkou, ostřelovanou dvěma kulomety a devítiliberním dělem v potyčce u celnice.

Khalid se mezitím pokusil přimět konzula Spojených států Richarda Dorseye Mohuna uznat jeho jmenování sultánem. Americký ambasador se však rozhodl zachovat přísnou neutralitu a sultánovu poslu předal vzkaz, že „pokud jeho uvedení do funkce nebylo ověřeno vládou Jejího Veličenstva, nemůže nic podniknout“.

Konzul Cave mezitím znovu vyzval Khalida, aby stáhl vojenské jednotky, opustil palác a vrátil se domů. Ten však odpověděl, že se nechá v 15 hodin místního času prohlásit sultánem. Cave odpověděl, že by takový krok musel považovat za akt vzpoury a že Khalidův sultanát rozhodně nebude britskou vládou uznán.

Ve 14.30 byl někdejší sultán Hamid pohřben a přesně o třicet minut později zazněly čestné salvy, ohlašující Khalidovo nástupnictví.

Konzul Cave nemohl vyhlásit válečný stav bez souhlasu vlády, a proto okamžitě telegrafoval na ministerstvo zahraničí tehdejší vlády lorda Salisburyho: „Je přípustné v případě, že všechny pokus o pokojné řešení by se ukázaly jako marné, vydat vojákům povel k palbě na palác?“

Současně konzul požádal všechna zahraniční diplomatická zastupitelství, aby nechala na počest zesnulého sultána Hamida svěsit vlajky na půl žerdi (jediná vlajka, u které se tak nestalo, vlála nad sultánovým palácem) a aby odmítla uznat Khalidův sultanát.

*

 Ostrov Zanzibar a trosky sultánova paláce po ostřelování 27. srpna 1896

 Nazítří v 10:00 místního času připlul do zanzibarského přístavu křižník HMS Racoon a zakotvil vedle již přítomných dělových člunů Thrush a Sparrow. Ve 14.00 pak dorazil i křižník HMS St. George, vlajková loď Kapské a Východoafrické eskadry s kontraadmirálem Harry Rawsonem a další britskou pěchotou a námořníky na palubě.

Přibližně v téže době přišla odpověď od lorda Salisburyho, poskytující konzulovi Cavemu a kontraadmirálu Rawsonovi „volnou ruku“ v použití prostředků, které by odstavily Khalida od vlády: „Jste oprávněni přijmout jakákoliv opatření, která považujete za nezbytná, a to s podporou vlády Jejího Veličenstva. Nicméně nepodnikejte žádnou akci, u níž si nejste jisti úspěchem.“

Úspěch britských zbraní však nemohlo v danou chvíli nic ohrozit. Přesto se Cave ještě jednou pokusil s Khalidem vyjednávat. Když neuspěl, poslal kontraadmirál Rawson do paláce ultimátum, požadující stáhnout vlajku a opustit palác do 09:00 následujícího dne (tj. 27. srpna 1896), jinak zahájí palbu.

Během odpoledne 26. srpna vyklidily všechny obchodní lodi zanzibarskou přístavní rejdu a britské ženy a děti byly přemístěny do bezpečí na palubu křižníku HMS St. George a na loď Britsko-indické paroplavební společnosti (British India Steam Navigation Company).

Téže noci si pak americký konzul Mohun poznamenal do deníku: „Ticho, které panovalo nad Zanzibarem, bylo přímo děsivé. Dosud obvyklé zvuky bubnů a křik dětí umlkly a v ulicích nebylo slyšet jediné šustnutí.“

*

Ráno 27. srpna 1896 v 08:00 dorazil za britským konzulem posel od Khalida s žádostí o vyjednávání. Cave však odpověděl, že klid zbraní zaručí pouze přijetí podmínek ultimáta. V 08:30 přinesl Khalidův posel další vzkaz: „Nemáme nejmenší chuť stahovat naši vlajku a také nevěříme, že byste byli schopni na nás střílet.“

Konzul odpověděl: „Nechceme na vás střílet, ale pokud neuposlechnete naší výzvy, budeme tak muset učinit.“

Když v 08:55 nepřišla z paláce žádná další odezva, nechal kontraadmirál Rawson na palubě křižníku St. George vyvěsit signál „připravit k akci“. Přesně v 09:00 nařídil generál Lloyd Mathews zahájit palbu a o dvě minuty později zahřměla takřka současně děla z lodí Racoon, Thrush a Sparrow…

Zatímco první granáty takřka okamžitě zničí jedno z dvanáctiliberních děl, další dopadají na sultánův palác. Na tři tisíce obránců včetně služebnictva a otroků se v něm zabarikáduje, ale dřevěná stavba jim neskýtá ani nejmenší ochranu před zničujícím účinkem explodujících granátů.

Podle prvních neověřených zpráv byl samozvaný sultán zajat, ale zakrátko přítomný dopisovatel agentury Reuters hlásí, že „uprchl hned po prvních salvách s dalšími vysokými arabskými hodnostáři z paláce, kde zanechal svou tělesnou stráž a otroky, aby pokračovali v boji.“

Mezitím došlo i ke krátkému námořnímu střetu v přístavu, kde v 09:05 posádka jachty Glasgow zahájila střelbu z palubních zbraní na křižník St. George a dělový člun Thrush. Britové palbu opětovali a po několika zásazích pod čarou ponoru klesla jachta na dno přístavu. Vzhledem k nevelké hloubce zůstal komín i stěžně nad hladinou. Ještě předtím však posádka lodi vyvěsila britskou vlajku na znamení kapitulace, za což byla britskými námořníky vylovena.

Také na pevnině se střílelo, ale v 09:40 byla dělostřelecká palba z britských lodí zastavena. Boje v okolí sultánova paláce totiž skončily tím a v podstatě i celá válka. Do oběda Britové ovládli celé město a ještě téhož dne odpoledne byl Hamid ibn Muhammed jmenován novým sultánem, ovšem s notně redukovanou pravomocí.

*

 Trosky objektů na Palácovém náměstí Zanzibaru (vlevo) a britští námořníci u polního děla

 V Anglii byla tato válka svého času terčem mnoha vtipů, skutečností však zůstává, že je příkladnou ukázkou tragického průběhu (pro Afričany, samozřejmě…) tehdejších koloniálních válek.

Britové použili během půlhodinové války k ostřelování protivníka celkem 500 dělostřeleckých granátů a 4100 kulometných a 1000 puškových nábojů. Jejich ztráty pak byly prakticky nulové, pouze jeden námořník z lodi Thrush byl zraněn.

Zanzibarci na tom podstatně hůř. Asi 500 mužů a žen bylo zabito nebo zraněno během ostřelování, další dvě desítky osob zahynuly během rabování, k němuž došlo po skončení bojů v indické čtvrti. Pro obnovu pořádku muselo být z Mombasy povoláno 150 sikhských vojáků. Posádky z lodí St. George a Philomel zatím vyměnili námořnické řemeslo za hasičské a snažili se dostat pod kontrolu hořící trosky paláce a harému a zabránit jejich rozšíření zejména na celní sklady, obsahující mimo jiné i množství výbušnin.

Khalid s kapitánem Salehem a asi čtyřiceti souvěrci našel tou dobou útočiště na půdě německého konzulátu, kde zůstal střežen desítkou ozbrojených příslušníků německého námořnictva. Generál Mathews se pokusil uprchlíky zatknout, ale německý konzul jim přiznal status politických utečenců a odmítl je vydat. Aby předešel diplomatické roztržce, přislíbil německý konzul dopravit Khalida do Německé východní Afriky a zajistit, aby více nevstoupil na zanzibarskou půdu.

O měsíc později, přesněji 2. října, dorazila do zanzibarského přístavu německá válečná loď SMS Seeadler. Z lodi byl spuštěn člun a zakrátko přirazil ke břehu na pozemcích německého konzulátu, takže Khalid se mohl bez rizika možného zatčení britskými vojáky nalodit. Seeadler poté dopravil bývalého sultána do Dar es Salaamu. V roce 1916, během válečných operací ve východní Africe za 1. světové války, se Britům přece jen podařilo Khalida chytit a deportovat na Seychely a odtud na Svatou Helenu. Teprve krátce před smrtí v roce 1927 mu bylo dovoleno vrátit se do východní Afriky.

Khalidovi stoupenci byli potrestáni vysokou pokutou jako odškodněním za vystřílenou britskou munici (sic !) a za škody, způsobené pozdějším rabováním, které byly vyčísleny ve výši 300 tisíc rupií.

*

Sultán Hamid se stal v podstatě jen formálním vládcem pod fakticky britskou správou (protektorátem). Několik měsíců po válce zrušil na popud Britů otroctví ve všech jeho formách a na svobodu se tak dostalo asi 17 tisíc otroků.

Palácový komplex byl válkou těžce poškozen a sultánův palác, harém a maják musely být pro narušenou statiku strženy. Na místě původního paláce vznikl park a nový sultánův palác vznikl na místě někdejšího harému. Ceremoniální palác utrpěl válkou nejméně a stal se úřadovnou britských protektorátních úředníků. Během rekonstrukce k němu byla přistavěna věž s hodinami, která současně nahradila i funkci zrušeného majáku.

*

 Admirál Harry Rawson (vlevo), komandérské insignie Lázeňského řádu (uprostřed) a generál Lloyd Mathews (vpravo)

Na hlavní britské aktéry anglo-zanzibarské války se v Londýně pohlíželo s vysokým respektem a dočkali se vysokých odměn a vyznamenání. Basil Cave byl jmenován rytířem Lázeňského řádu (jedno z nejvyšších britských vyznamenání) a generálním konzulem. Generál Raikes obdržel zanzibarský Řád briliantové hvězdy a Řád Hamondieh a byl povýšen na velitele zanzibarské armády. Generál Mathews se stal ministrem financí a předsedou zanzibarské vlády. Z těchto funkcí a z nich vyplývajících požitků se však netěšil dlouho, neboť v říjnu 1901 zemřel v jedenapadesáti letech na malárii. Harry Rawson byl jmenován komandérem Lázeňského řádu, povýšen do hodnosti admirála a v roce 1906 se stal guvernérem Nového Jižního Walesu v Austrálii. A také on zemřel ještě uprostřed sil – v listopadu 1910 na pooperační komplikace z dnešního pohledu banální operace slepého střeva…

*

Po celé následující půlstoletí žil Zanzibar víceméně poklidným životem. Teprve během rozpadu britské koloniální říše získal 10. prosince 1963 nezávislost a tím jakoby se opět ocitl v neklidných vodách nestability. V lednu 1964 proběhl na Zanzibaru puč, v jehož čele stál někdejší zednický přidavač a posléze zanzibarský maršál John Okello. Stačila mu k tomu přitom odvaha, 600 povstalců a – výcvik v tehdejším socialistickém Československu!

Od nás dostal Okello i potřebné zbraně, které v nemalé míře přispěly k pozdější genocidě arabského a indického obyvatelstva. Po přechodném období byla na Zanzibaru vyhlášena lidová republika, která se v dubnu 1964 spojila s tehdy rovněž nově vzniklou republikou Tanganjika. Tím vznikl nový africký stát Tanzanie.

*

Vítězové a poražení anglo-zanzibarské války:

 Britský křižník HMS ST. GEORGE (vlevo) a sultánova jachta HHS GLASGOW (vpravo)

 HHS Glasgow

Paroplachetní jachta HHS Glasgow (His Highness‘ Ship) byla postavena pro zanzibarského sultána jako náhrada za loď, zničenou hurikánem v roce 1872. Inspirací pro stavbu lodi byla fregata HMS Glasgow, která byla v roce 1873 na návštěvě Zanzibaru. Během pobytu na ostrově doslova ohromila sultána Bargashe a ten projevil zájem o získání podobného plavidla.

Majitel rejdařství British-India Steam Navigation sir William Mackinnon tehdy sultánovi doporučil loděnice  William Denny and Brothers, které přislíbily dodat sultánovi „loď pro každé počasí a nejrůznější úkoly“. Stavba byla zahájena v květnu 1877.

Loď o délce 64 m a výtlaku 1416 t měla smíšenou konstrukci – kýl byl zhotoven z thomasova jilmu, žebroví ze železa a trup z teakového dřeva, přičemž pod čarou ponoru byl pokryt měděnými pláty. Glasgow byl opatřen třemi stěžni a parním strojem, pohánějícím lodní šroub, který umožnil jachtě dosáhnout rychlosti 12 uzlů. Na vodu byla loď spuštěna v březnu 1878 a byla vybavena dvěma luxusně zařízenými salónky, ložnicí, jídelnou a koupelnou se splachovací toaletou (pouze pro sultána). Kromě toho měla pro svou obranu sedm pušek, jedno devítiliberní dělo a devítihlavňový revolverový Gatling, „pozornost“ královny Viktorie.

Kompletně vystrojená jachta přišla sultána na 32 735 liber a v dubnu 1878 vyplula pod velením kapitána Handa od Royal Navy z Portsmouthu směrem na Zanzibar. Když dorazila do Zanzibar Town, sultán se neprodleně vypravil na její palubu, ale jachta jeho očekávání údajně zklamala, neboť prý působila méně velkolepým dojmem než její jmenovkyně fregata. A tak nakonec zůstala zakotvená v přístavu, kde už jako „důchodkyně“ dožila událostí roku 1896.

Během krátkého ostřelování z těžkých děl křižníku HMS St. George klesla jachta na dno zanzibarské přístavní rejdy, kde zůstala až do roku 1912. Tehdy byla za 2500 liber prodána společnosti, která během šesti měsíců vylovila zpeněžitelné trosky. Zbytek vraku je dnes příležitostně navštěvován potápěči.

 HMS St. George

První z  tzv. chráněných křižníků třídy Edgar byl spuštěn na vodu v červnu 1892 v loděnicích C&W Earle v Hullu. Jednalo se o loď dlouhou 118 m o výtlaku 7350 t a vyzbrojenou dvěma kanóny ráže 234 mm a deseti kanóny ráže 152 mm. V srpnu 1896 se zúčastnila anglo-zanzibarské války, ale už v roce 1909 byla vyřazena a překlasifikována na skladištní loď. V roce 1920 byla prodána do šrotu.

 Britský křižník HMS PHILOMEL (vlevo) a dělový člun HMS RACOON (vpravo)

 HMS Philomel

Křižník třídy Pearl. Byl postaven v loděnicích Jejího Veličenstva Naval Dockyard v Plymouthu a při délce 85 m měl výtlak 2575 t. Posádku tvořilo 220 mužů a výzbroj se skládala z osmi kanónů ráže 120 mm, dvou torpédometů ráže 356 mm a několika menších zbraní.

Křižník byl zařazen do služby v roce 1890 a o šest let později se zúčastnil anglo-zanzibarské války. V roce 1913 britská admiralita odsouhlasila zapůjčení lodi nově se formujícímu novozélandskému loďstvu, které se mělo stát tichomořskou divizí Royal Navy. V červenci 1914 se HMS Philomel stal první válečnou lodí Nového Zélandu a už o měsíc později doprovázel novozélandské expediční síly, které měly za úkol obsadit Němci ovládané ostrovy Samoa (podrobněji viz u Válka o Samou).

Po návratu pomáhal Philomel eskortovat novozélandské síly na bojiště Blízkého východu. V roce 1915 operoval ve Středomoří a v únoru se zúčastnil neúspěšné speciální operace na jižním pobřeží Turecka, která si vyžádala životy tří námořníků. Poté křižník operoval v Rudém moři a Perském zálivu.

V roce 1917 se Philomel vrátil na Nový Zéland. Vzhledem ke svému stáří a celkové opotřebovanosti bylo rozhodnuto rezignovat na jeho další opravy. Proto byla výzbroj demontována a loď byla nadále udržována v provozu jako plovoucí základna a školní plavidlo. Později byla loď reaktivována k podpůrným minolovným operacím a v meziválečném období sloužila střídavě jako skladiště a výcviková základna. Ze služby byla definitivně vyřazena v roce 1947.

 HMS Racoon

Torpédový křižník třídy Archer byl zařazen do služby v březnu 1888. Vznikl v loděnicích Davenport a přišel na 91 tisíc liber. Byl dlouhý 43 m a měl výtlak 1770 t. Při rychlosti 10 uzlů činil jeho dosah 7 tisíc námořních mil a jeho výzbroj tvořilo 6 kanónů ráže 152 mm, čtyři torpédomety a několik nízkokaliberních zbraní. V srpnu 1896 se podílel na ostřelování sultánova paláce během anglo-zanzibarské války. V lednu 1905 byl vyřazen a prodán do šrotu.

 Britské dělové čluny HMS SPARROW (vlevo) a HMS THRUSH (vpravo)

 HMS Sparrow

Dělový člun třídy Redbreast, navržené sirem Williamem Henrym Whitem. Vznikl v loděnicích Scott Shipbuilding and Engineering v Greenocku  a při délce 50 m měl výtlak 805 t. Měl smíšenou konstrukci (železný kýl, žebra, příď a zadní vaz a dřevěné bednění) a nesl barkentinové oplachtění.

Po svém dokončení v září 1889 byl zařazen v Východoindické eskadře, kde sloužil střídavě v Perském zálivu a při jihoafrickém pobřeží, kde se podílel na potlačování obchodu s otroky. V letech 1891-92 se podílel na prosazení výsledků anglo-francouzské hraniční komise a v odvetu za útoky proti obyvatelům pod britskou ochranou zničil výsadek z lodi Sparrow pevnosti Tambi a Toniatuba. V srpnu 1896 měl dělový člun svůj podíl v anglo-zanzibarské válce a po opravě byl převelen k australské eskadře se základnou v Sydney. V červnu 1901 doprovázel v novozélandských vodách královskou jachtu s vévodou a vévodkyní z Yorku (pozdější král Jiří V. a jeho manželka).

V únoru 1905 byl Sparrow předán novozélandské vládě, která se ho rozhodla využívat jako školní loď. V roce 1906 za něj zaplatila 800 liber a v říjnu jej oficiálně začlenila do novozélandské floty jako NZS Amokura. Na svou první plavbu se šedesáti kadety (ve věku mezi 12 a 14 lety) se vypravil v březnu 1907 a zamířil do subantarktických vod. V roce 1919 byl pro celkově špatný technický stav vyřazen a v roce 1922 prodán uhelné společnosti jako nákladní hulk. V této roli skončil v roce 1955 jako vrak na pláži zátoky St. Omer v Kenepuru Sound.

HMS Thrush

Dělový člun třídy Redbreast, spuštěný na vodu v červnu 1889 v loděnicích v Greenocku. Loď o výtlaku 805 t poháněl trojčinný parní stroj, pohánějící jeden lodní šroub a umožňující lodi dosáhnout rychlosti 13 uzlů. Královské námořnictvo za něj zaplatilo 39 tisíc liber a po zařazení do služby je začlenilo k severoamerické a západoindické eskadře se základnou v Halifaxu. V roce 1891 byl jejím velitelem princ z Walesu (pozdější král Jiří V.). V roce 1896 se Thrush spolu se sesterskou lodí Sparrow zúčastnil anglo-zanzibarské války a v letech 1899-1902 anglo-búrské války. V roce 1906 sloužil u pobřežní hlídky a v roce 1915 byl přestavěn na kabelovou loď. Následně sloužil jako záchranné plavidlo a v dubnu 1917 ztroskotal na útesech u pobřeží severního Irska.

 SMS Seeadler

Malý nechráněný křižník německého císařského námořnictva třídy Bussard. Při délce 82,6 m měl výtlak 1887 t a mohl dosáhnout rychlosti 17 uzlů. Výzbroj tvořilo osm kanónů ráže 105 mm, dva torpédomety a několik revolverových kanónů menší ráže. Lodě této třídy byly konstruovány speciálně pro službu v německých koloniích se zvětšenými zásobníky uhlí a úspornějšími parními stroji. Seeadler byl dokončen v gdaňských loděnicích v roce 1892 a v březnu 1893 zamířil společně s velkým křižníkem SMS Kaiserin Augusta do Halifaxu a New Yorku, ale pro závady na parním stroji ho musel vzít druhý křižník do vleku. Koncem roku 1893 byl křižník Seeadler odeslán do východoafrických vod. Zde sloužil do léta 1898, kdy se vrátil zpět do Německa. V roce 1899 byl po opravách vyslán na Dálný východ a do Tichomoří, kde operoval až do roku 1905. Poté se vrátil znovu do Afriky, kde setrval až do konečného vystřídání v lednu 1914. Po návratu do Německa byl přeřazen mezi minonosky. V dubnu 1917 se potopil po nevyjasněné explozi.

 Německý koloniální křižník SMS SEEADLER (vlevo) a současný vzhled ceremoniálního paláce (vpravo)

Jak se vypravit po stopách „nejkratší války“?

1. JAKO NEOHROŽENÝ INDIANA JONES… ZAŘIĎTE SI VŠE SAMI!

Zanzibar leží od Česka dost daleko a i když to v dnešní době letecké přepravy není nepřekonatelná vzdálenost, je vhodné se na cestu připravit o něco důkladněji než třeba na pobyt u Jadranu, neřkuli v Krkonoších. Proto lze doporučit alespoň základní obeznámení s danou lokací a se specifiky, respektive možnými riziky, spojenými se zdejším pobytem.

*

Jak? Samozřejmě letecky. A nejlépe s renomovaným dopravcem do Dar es Salaamu. Nebo do keňského Nairobi a odtud regionální leteckou linkou.

S biblí nebo koránem? Old Shatterhand – pardon – Kara ben Nemsí znal obojí, našinec bude mít přece jen asi určité mezery. Skladba obyvatelstva Tanzanie (a s ní i Zanzibaru) je rozdělena cca půl na půl mezi křesťany a muslimy, ale jejich soužití dosud mělo víceméně klidný průběh (s výjimkou výše zmíněného Okellova puče). Přesto nebude od věci se před odjezdem poinformovat o aktuální politické situaci, neboť o zážitky „vzor Rwanda“ jistě nikdo nestojí (jisté secesionistické tendence se na Zanzibaru čas od času projevují).

Jazyk? Mluví se zde svahilsky, ale domluvíte se samozřejmě i anglicky.

Čím platit? Tanzanským šilinkem – TSh (1.228 TSh = 1 USD). Užívání jiných měn dle serveru MZV (ministerstvo zahraničních věcí ČR) není běžné. A pozor: banky zde fungují toliko  od 9:00 do 14:30!

Zdravotní péče? Ošetření ve státních zdravotnických zařízeních se nedoporučuje (viz MZV). V Dar es Salaamu je však údajně na dobré úrovni soukromá nemocnice Aga Khan. Na cestu do Tanzanie (a tedy i na Zanzibar) se doporučuje očkování proti žloutence A, žluté zimnici, břišnímu tyfu a rovněž stojí za to vzít si na cestu antimalarika!

Víza? Víza jsou nezbytností a lze je získat na velvyslanectví Tanzanie v Německu (Eschenalle 11, Berlín, tel. +4930 30308000) a nebo v keňském Nairobi (pokud jste už v Africe a chcete se ještě zdržet…). Kromě toho však tanzanské úřady vystavují vstupní víza na všech legitimních hraničních přechodech za poplatek USD 50 (viz MZV).

České diplomatické zastoupení? Na pomoc českých ambasadorů se nelze dvakrát spoléhat (nechť mi ti slušní a snaživí prominou). Nemáte americký pas, tak se držte při zdi! Možná tak oznámit zastupitelskému úřadu vlastní smrt, ale i potom budou vaši pozůstalí stejně čekat nějaký ten pátek, než se dozvědí, že jste přišel o život kulkou nějakého šilhavého afrického pytláka. Pro všechny případy však můžete zkusit následující kontakt:

Embassy of the Czech Republic, Jumuia Place, Lenana Road, P.O. Box 48785-00100, Nairobi, Kenya, tel.: (+254 20) 273 1010, -11, -12; e-mail: nairobi@embassy.mzv.cz (mobil po pracovní době/konzul: +254/722 517161)

SOS? Telefon na místní záchranku, dopravní policii, hasiče atd.: 112 („stodvanáctka“ platí – jak vidno – stejně tak na Václaváku jako pod Kilimandžárem)!

* Přednosti:

Víte, na co a na koho se můžete spolehnout, máte vše plně pod kontrolou, jste připraveni na všechny eventuality!

* Nedostatky:

Je to trochu zdlouhavé, náročné na čas a pevné nervy a vzhledem ke vzdálenosti při dnešních možnostech možná i poněkud krkolomné.

2. JAKO OBEZŘETNÝ HERCULE POIROT… VOLTE CESTOVKU!

Jste-li ve věku nebo v rozpoložení, kdy dáváte přednost klidu před shonem, uměřenosti před živelností a jistotě komfortu před nejistotou nepohodlí, svěřte se do rukou odborníků. Vzpomeňte si na slavného belgického detektiva a vězte, že lékem na příliš horké klima je klimatizovaný pokoj, místo studené a nebo ohřívané stravy v ešusu si budete moci dopřát menu s obsluhou a neznalost místní řeči vám vynahradí vševědoucí průvodce.

*

Pokud jste fyzicky stále ještě jakž takž fit (což cesta do takových končin jako Zanzibar jaksi předpokládá), můžete využít služeb nejen evropských, ale dnes už stále častěji i místních cestovních kanceláří. Na posledních pražském veletrhu Holiday World se cestami do Tanzanie (do světově proslulých parků jako Serengeti nebo Ngorongoro, na safari, ale také na Zanzibar) prezentovali například společnosti Bobby Tours (jinak specialista na tanzanské safari) a nebo Masai Giraffe Safari Ltd., jehož specialitou je trek na nejvyšší africkou horu Kilimandžáro (5995 m n. m.).

* Přednosti:

Nemusíte se o nic (tedy skoro o nic) starat. Jen o zabalení zavazadel, očkování, pojištění (tenhle úkon radši vykonejte sami) a dopravu na letiště. Pak už můžete jen sledovat cvrkot a podle nátury kritizovat vše, co vám během cesty nebude po chuti. A po návratu žalovat cestovku o náhrady za nesplněný program, pohodlí, jídlo, zimu, horko, komáry a… Co to plácám. Nejsme přece v Americe, že? Ne, žalovat nikoho nebudeme, protože v Česku bychom se stejně nejspíš soudili až do soudného dne. Prostě jen posoudíme, zda jsme skutečně relaxovali a zda cestovku doporučíme vlastním dětem – a nebo vlastní tchyni…

* Nedostatky:

Přestože vám cestovka naslibuje hory doly, jistota to žádná není. Koneckonců i na veletrhu Holiday World měla největší stánek cestovka, která utrpěla u pojišťoven „největší“ nedůvěru. A pokud se ukážete jako „potížista“, věřte, že nasadí všechny páky, aby dokázala, že jste si všechny nesnáze způsobil sám.

3. JAKO CHLADNĚ KALKULUJÍCÍ 007… KOMBINUJTE VYMOŽENOSTI MODERNÍHO VĚKU!

Měřeno selským rozumem, nejideálnějšímu způsobu cestování by nás mohl naučit James Bond. Kde  to nejde jinak, obstarat si věci sám, kde se to nabízí, nechat se obsloužit profesionálním servisem. Přes den aktivně relaxovat na vodních lyžích, lezením po skalách a nebo prostřednictvím paraglidingu, večer ochutnat vzorně připravenou místní kuchyni a na klimatizovaném pokoji si před horkou lázní si zasurfovat po internetu. Víza, letenku nebo hotel si zajistíme prostřednictvím solidní cestovní kanceláře, zbytek je pak na nás.

* Přednosti:

Jako James Bond můžete cestovat i bez platinové platební karty! Stačí zlatá (kdo se trochu zajímá o své finance, tak ví, že ta už není bůhvíjak nedostupná). Tím nemám na mysli, že se máte chtít koupat každou noc v šampaňském, ale disponujete pravidelným příjmem, který vám alespoň na dovolené umožňuje vyhodit si trochu z kopýtka.

* Nedostatky:

Jde o povahu. Ne každý se rodíme jako James Bond. Zkušenosti cestování s konzervami pod sedadly škodovky máme pevně zakódované v genech a dvacet let to ještě zdaleka nevymazalo. A ne každý si troufne půjčit si například auto kdesi v Acapulku, když ví, že neumí španělsky. Přitom jde o prkotinu – věřte, že kvůli vám se zaměstnanec půjčovny během pěti minut naučí třeba mongolsky!

 © -CC-

Poučeni více či méně romantickými příběhy vzbouřenců z Bounty, Jacka Londona a Roberta Louise Stevensona, nebo populárně naučnými cestopisy českého etnografa Miloslava Satingla, máme povětšinou Tichomoří a jeho malebné ostrovy spojeny s pohodovou atmosférou plnou slunce a nekonečným oceánem omývaných palmových pláží, kde vládne věčný mír a klid. Pomineme-li hořkou zkušenost 2. světové války, kterou do Tichomoří zavlekli Japonci, bylo by naivní se domnívat, že zdejší obyvatelé předtím nikdy nepoznali krvavou řež. Už ve 13. století, dávno před objevením ostrovů Samoa Evropany, se zdejší obyvatelé bránili útokům králů z ostrovů Tonga. O šest století později se pak o Samou chystaly utkat dokonce tři velmoci najednou – Velká Británie, Spojené státy a Německo!

*

Dobový obrázek ostrovů Samoa. Vlevo reklamní plakát rejdařství  Nord Deutscher Lloyd a jejího lodního spojení do jižních moří, vpravo nahoře snímek německého guvernéra Wilhelma Solfa

Až do počátku 19. století si Samojci žijí svým životem, od objevení ostrovů Nizozemci počátkem 18. století jen sporadicky zpestřeným tu a tam další návštěvou nějaké evropské plachetnice.

V roce 1830 však přichází na ostrov John Williams z Londýnské misijní společnosti, aby zdejší obyvatele obrátil na křesťanství, a po něm i první osadníci. V letech 1839-61 jsou na ostrovech postupně otevřeny konzuláty Velké Británie, Spojených států a Německa a začínají zde rozvíjet činnost nejrůznější obchodní společnosti.

Jednou z prvních se stala hamburská společnost Haus Godeffroy, jejíž tehdejší šéf Johann Cesar VI. Godeffroy byl přezdíván „Králem jižních moří“ (Südseekönig). Z jejího podnětu byly na úrodných ostrovech, bohatých navíc na vodu, zakládány po roce 1865 četné kokosové plantáže, pro jejichž pěstování se na Samou dovážely pracovní síly z Číny a nebo Melanésie. Německé podnikání nevraživě sledovaly konkurenční britské a americké společnosti, které se pro sebe snažily získat obdobné koncese a za tím účelem se snažili ovlivnit i volbu samojského krále.

V druhé polovině 70. let 19. století zde začali získávat navrch Američané, kterým se podařilo získat přístavy Pago Pago a Tutuila ve východní části souostroví. Němci se však nemínili nechat z oblasti vytlačit a kontrovali obsazením hlavního města na ostrově Upolu. V roce 1884 se vylodila německá námořní pěchota v Apii a král Malietoa Talavou uzavřel s Německou říší smlouvu, která jí měla na ostrovech zajistit podstatně větší vliv.

Význam ostrovů Samoa a zájem o ně však stoupal i z jiných důvodů – ostrovy ležely zhruba v polovině cesty mezi Amerikou a Čínou a představovaly strategickou zastávku, důležitou pro doplnění paliva a zásob.

Napětí zhoustlo rok po vylodění Němců v Apii zásluhou příliš horlivého císařského komisaře Gustava Traverse, který s podporou dělového člunu SMS Albatross vyvěsil nad dosud neutrálním městem Apia říšskou vlajku. V očích britských a amerických obchodních soupeřů to znamenalo jediné: německou anexi ostrovů!

*

Mapa německých zámořských území v Tichém oceánu

Napětí houstlo. V září 1886 zamířil ze Sydney do Apie na svou první plavbu na nově otevřené lince k ostrovům Tonga a Samoa poštovní parník Severoněmeckého Lloydu Lübeck. V červenci následujícího roku se konala ve Washingtonu konference mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Německem, která měla vyřešit sporné otázky ohledně Samoy, ale výsledek byl více než chabý, protože německý mandát nad ostrovy obě zbývající velmoci odmítly akceptovat. Mezi mocnostmi stoupalo napětí, které ještě umocnilo vyslání válečných lodí do kritické oblasti.

Poštovní parník ADLER (1884) rejdařství Nord Deutscher Lloyd. Podobně vyhlížel i parník LÜBECK

Z Německa se ještě na sklonku roku 1887 vydal do Pacifiku tehdy zbrusu nový dělový člun SMS Eber, budovaný speciálně pro službu v jižních mořích. Přestože se během cesty potýkal s řadou potíží včetně požáru v uhelném bunkru, dorazilo 131 dnech do Apie. Situace se zdála klidnou, a tak v červenci zamířil na inspekční cestu k Marshallovým ostrovům, další německé zájmové zóně.

Mezitím k ostrovům Samoa dorazili Britové a Američané. První sem poslali korvetu HMS Calliope, vyzbrojenou čtyřmi šestipalcovými a dvanácti pětipalcovými kanóny, zatímco Spojené státy zastupovala těžce vyzbrojená paroplachetní fregata USS Trenton s jedenácti osmipalcovými děly, šalupa USS Vandalia a dělový člun USS Nipsic.

Když se SMS Eber vrátil do Apie, situace se stávala už notně horkou. Britové a Američané tehdy údajně vtrhli na německé plantáže a začali tam rabovat. Samojský král, věren smlouvě s Německem, vyzval posádky německých lodí, aby zasáhli. V apijské rejdě tehdy kromě Eberu kotvila ještě korveta SMS Olga, dělový člun SMS Adler a dále dvě německé obchodní lodi – bark Peter Godeffroy a škuner Lily.

Německá korveta SMS OLGA

Co do počtu válečných plavidel byly síly relativně vyrovnané, ale skutečně jen relativně, protože německé lodě měly nepoměrně slabší dělostřeleckou výzbroj. Přesto se Němci rozhodli zasáhnout a 18. prosince 1888 došlo k potyčce s Američany v osadě Vailele. V následné přestřelce, které se zúčastnilo na 220 německých vojáků, bylo 14 Němců zabito (někdy se uvádí 16) a dalších 38 zraněno (některé prameny uvádějí číslo 27). Situace se poté trochu zklidnila, ale napětí mezi mocnostmi trvalo. V té době opustil Apii dělový člun SMS Eber, aby odplul do Aucklandu odvysílat telegram o událostech na ostrovech, a poté se okamžitě vrátil nazpět.

*

Německá mapa událostí z 15. na 16. března 1889 v přístavu Apia

Vrátil se však jen vstříc nečekané pohromě. Všech sedm  válečných lodí kotvilo 13. března 1889 v apijské přístavné rejdě, když udeřil tajfun. Nazítří ráno už byla bouře tak silná, že lodě nebyly schopné se udržet na kotvách ani s plným výkonem svých strojů. Eber se snažil držet dokonce na třech kotvách, ale nebylo mu to nic platné. Nejprve se několikrát srazil se sousedními plavidly, poté přišel o kormidlo a nakonec se utrhl i z kotev a vlny ho vrhly na útesy, kde se rozlomil. Třiasedmdesát členů posádky včetně kapitána zahynulo, zachránili se jen čtyři muži.

O mnoho lépe se nevedlo ani Adleru, který skončil se zlámanými stěžni převrácený na mělčině asi dvě stě metrů západně od Eberu. Jeho ztroskotání nepřežilo 20 mužů. Mezitím se americký dělový člun Nipsic srazil s německou korvetou Olga a krátce nato se roztrhl o skály. Následně se o útesy roztříštila šalupa USS Vandalia a s ní našlo smrt 43 mužů. Podobně se vedlo i barku Peter Godeffroy a škuneru Lily. Když viděl kapitán britské korvety Calliope tu spoušť, rozhodl se pro riskantní manévr a pokusil se dobrovolně zvednout kotvy a vyvést loď z přístavu. O podobný manévr se marně pokusila Olga, ale kvůli méně výkonným strojům byl její kapitán Erhardt nakonec rád, když se mu podařilo loď navést na mělčinu na pláži, a tak loď i posádku zachránit. Takové štěstí neměla poslední americká fregata USS Trenton, kterou vlny stejně jako předchozí dvě americké lodi vrhly na útesy. Když se 17. března moře konečně zklidnilo, leželo v okolí Apie sedm totálně zpustošených vraků…

*

Britská korveta HMS CALLIOPE a titulní stránka dobových novin The Illustrated London News

Tajfun nad ostrovy Samoa vzal mocnostem chuť do dalšího přikládání pod kotel hrozícího konfliktu a přiměl je zasednout za jednací stůl. Místem nové konference se stal Berlín, kde byla ještě v roce 1889 přijata dohoda o dalším osudu ostrovů Samoa. Ty měly sice formálně zůstat nezávislým královstvím, ale pod společnou správou všech tří mocností. Potvrzení samojského krále Malietoye Laupepy v jeho funkci pak proběhlo za účasti německé korvety SMS Bismarck.

Klid však vydržel jen do královy smrti v roce 1898. Novému konfliktu zabránila „nová dohoda“ z roku 1899, kdy si Německo a Spojené státy ostrovy Samoa rozdělily a Velká Británie byla odškodněna jinými tichomořskými ostrovy.

V únoru 1900 tak byla Východní Samoa vyhlášena za americké zámořské území (později přejmenované na Americká Samoa), zatímco Západní Samoa se stala německou kolonií pod eufemistickým označením „chráněné území“ a do čela zdejší správy byl  tehdy jmenován jako guvernér  dr. Wilhelm Solf (1862-1936).

Dr. Wilhelm Solf za opratěmi guvernérského kočáru, guvernérská rezidence (vlevo dole) a berlínské ministerstvo zahraničí (vlevo nahoře)

Tento vzdělaný diplomat se objevil na ostrovech v době, kdy se zde začalo rozvíjet hnutí  za samojskou nezávislost Mau, jehož heslem se stalo „Samoa mo Samoa“ (Samoa Samojcům). Vystudovaný filosof, indolog a právník na rozdíl od jiných koloniálních úředníků, lhostejno zda německých, britských či francouzských, projevil kupodivu dostatek taktu a diplomacie, aby zdejší Lauatiho povstání ukončil jednáním a bez použití síly.

Během svého desetiletého pobytu na ostrovech položil Solf základy dodnes fungujícího administrativního rozčlenění, zasloužil se o vybudování školského systému včetně 320 škol a v neposlední řadě se zajímal o pracovní a životní podmínky dělníků, pracujících na plantážích. A v případě porušení pravidel soužití neváhal zakročit i proti vlastním krajanům, jako v případě Richarda Deekena, odsouzeného v roce 1904 soudem v Apii za špatné zacházení s čínskými zaměstnanci.

Tento přístup a  schopnosti, které byly v ostrém protikladu k řadě krveprolití v jiných koloniích, ho v roce 1911 vynesly až do úřadu státního sekretáře (ministra) pro německé kolonie, odkud i nadále prosazoval umírněnou koloniální politiku, která se projevila mimo jiné i tím, že až do vypuknutí 1. světové války v německých koloniích nedošlo k žádnému povstání. Jako ostrý kritik tupé byrokracie usiloval o reorganizaci ministerstva kolonií a celé koloniální správy, ve funkci ministra se neváhal seznamovat se situací v koloniích přímo na místě a za tím účelem podnikl v letech 1912-13 dvě inspekční cesty do Afriky. Současně se snažil převést dosavadní mocenské soupeření v koloniích do roviny spolupráce, prosazovat v mezinárodních vztazích politiku usmíření a nepřenášet evropské spory na koloniální půdu. V tomto smyslu se Solf zasazoval také o to, aby do zámoří mířilo co nejméně německých vojáků.

Vedle toho však nelze přehlédnout, že i za Solfova působení na ministerstvu kolonií  pokračovalo německé úsilí o rozšíření jeho koloniální panství, a to zejména v Africe. Díky svým velmi korektním vztahům s Brity o tom Solf dokonce jednal v říjnu 1913 v Londýně se svým resortním protějškem – Lewisem Vernonem Harcourtem, s nímž se pokoušel (vcelku úspěšně) dohodnout rozdělení belgických a portugalských kolonií mezi Německo a Velkou Británii.

Všem těmto plánům a vizím učinila konec 1. světová válka. Ještě v jejím průběhu Solf sice spřádal plány na obnovu německého koloniálního panství, ale porážka Německa je definitivně pohřbila. Po válce setrval Solf v diplomatických službách a po obnovení diplomatických vztahů s Japonskem, které stálo během 1. světové války na straně dohodových mocností, byl jmenován velvyslancem v Tokiu, kde pomohl obnovit japonsko-německou společnost a založit japonsko-německý kulturní institut. V roce 1928 se vrátil do Německa a v roce 1930 získal doktorát na teologické fakultě univerzity v Göttingenu. Když se v lednu 1933 dostali k moci nacisté, prohlásil památnou větu: „To je konec Německa!“

Zemřel v roce 1936, ale jeho manželka Johanna dál udržovala kontakty s odpůrci Hitlerova režimu z diplomatických i vojenských kruhů.

*

Převrácený vrak dělového člunu SMS ADLER

Němci přišli o ostrovy ještě koncem srpna 1914, kdy se na ostrovech vylodily britské a francouzské jednotky. Jen několik týdnů poté se sice u břehů objevily obávané křižníky Tichomořské eskadry viceadmirála von Spee s cílem potopit nepřátelská plavidla. Ta už byla ale pryč a von Spee neměl čas ani chuť dobývat ostrovy nazpět. Chtěl se probýt co nejdříve do evropských vod, a proto zase zmizel za obzorem (v listopadu 1914 von Spee dílem potopil a dílem rozprášil britskou eskadru v bitvě u Coronelu u chilského pobřeží, aby o měsíc později sám skončil na dně Atlantiku v bitvě u Falkland).

*

Německá korveta SMS BISMARCK (vlevo) a pancéřový křižník SMS SCHARNHORST

Po skončení 1. světové války se ostrovy Samoa dostávají pod novozélandskou správu jako mandátní území Společnosti národů. Pro Samojce z toho však nic pozitivního nevyplynulo. Spíše naopak. Poté, co byla do apijského přístavu vpuštěna karanténní loď, rozšířila se po ostrovech nákaza španělské chřipky, na kterou zakrátko zemřela skoro třetina obyvatel.

V prosinci 1928 pan nespokojenost s novozélandskou administrativou vyvrcholila pokojnou demonstrací, kterou však novozélandské jednotky tvrdě rozehnaly a zabily přitom jedenáct demonstrantů včetně vůdce hnutí Mau a padesát dalších osob zranily. Teprve v roce 2002 se novozélandská premiérka Helen Clarková veřejně omluvila za „nevhodné a nepřiměřené chování vůči Samojcům během prvních let novozélandské správy“…

Samojci se nakonec ale přece jen dočkali a 1. ledna 1962 obdrželi jako první ze zemí Polynésie samostatnost.

OBĚTI A HRDINOVÉ SAMOJSKÉHO TAJFUNU:

SMS Adler

Dělový člun vznikl v loděnicích Kaiser Werft Kiel v roce 1883. Měřil 61,8 m a měl výtlak 1040 t. Dosahoval nejvyšší rychlosti 11 uzlů za hodinu a při rychlosti 9 uzlů doplul na vzdálenost 200 námořních mil. Posádku tvořilo 127-133 mužů, výzbroj se skládala z jednoho kanónu ráže 125 mm a pěti revolverových kanónů ráže 37 mm.

Dělový člun SMS Adler a dobový obrázek přístavu Apia

SMS Eber

Dělový člun vznikl ve stejných loděnicích jako SMS Adler v roce 1887 a přišel na 732 tisíc tehdejších marek. Měl ocelovou konstrukci, rozdělenou na pět vodotěsných oddílů, byl dlouhý 51,7 m a měl výtlak 735 t. Pohon obstarával dvojčinný parní stroj o výkonu 760 k, pohánějící lodní šroub o průměru 2,8 m. Plocha pomocného oplachtění činila 590 m². Výzbroj tvořily 3 kanóny ráže 105 mm a 4 revolverové kanóny ráže 37 mm. Posádka čítala 81 mužů.

Dělový člun SMS EBER před tajfunem a po něm…

SMS Olga

Korveta Olga byla postavena jako jedna ze čtyř lodí této třídy v loděnicích AG Vulcan ve Štětíne v roce 1880 a pojmenována podle velkokněžny Olgy Nikolajevny Romanovcové,  dcery ruského cara Mikuláše I. a manželky krále Karla I. württemberského. Při délce 70,6 m měla výtlak 2147 t a poháněl ji dvojčinný parní stroj o výkonu 2367 k. Dosahovala nejvyšší rychlosti 12 uzlů a při rychlosti 10 uzlů mohla překonat vzdálenost 3420 mil. Posádka čítala 296 mužů. Výzbroj tvořily 2 kanóny ráže 88 mm a 12 revolverových kanónů ráže 37 mm.

*

V roce 1884 byla korveta Olga začleněna do tzv. Západoafrické křižníkové eskadry viceadmirála Knorra, která tehdy prosazovala „diplomacii dělových člunů“ v oblasti delty Nigeru a Gabunu a pomáhala získat pro Německo koloniální území dnešního Kamerunu. V září 1884 Britové iniciovali v oblasti povstání, které mělo Němce vytlačit, ale vojenské jednotky z lodí SMS Bismarck a SMS Olga povstání potlačily a vynutily si uznat německou koloniální nadvládu nad tímto územím.

USS Trenton

Celodřevěný paroplachetní trojstěžník byl postaven v newyorských loděnicích v letech 1875-76. Při délce 77 m měl výtlak 3800 t, dosahoval nejvyšší rychlosti 14 uzlů a jeho posádku tvořilo 477 mužů.

V únoru 1877 byl jmenován velitelem fregaty USS Trenton kapitán John Lee Davis a loď zamířila do Středozemního moře. Tam se stala vlajkovou lodí tzv. Evropské eskadry Spojených států, operující z francouzského přístavu Villefranche. Stalo se tak v době, kdy Rusko vypovědělo válku Turecku a tak Trenton trávil značnou část operační služby ve východním Středomoří. V mezidobí navštívil řadu evropských přístavů a v září 1881 se vrátil do Spojených států. O dva roky později byl reaktivován pro službu na Dálném východě. V září 1883 zamířil přes Atlantik, Středozemní moře, Suezský průplav, Ceylon a Singapur do Hongkongu, kam dorazil v květnu následujícího roku. Během služby křižoval mezi Čínou, Koreou a Japonskem, dohlížel na ochranu amerických státních příslušníků během nepokojů a plnil nejrůznější diplomatické mise. Na Dálném východě sloužil do května 1886 a poté se stejnou cestou vrátil do Spojených států.

V květnu 1887 se USS Trenton vypravil do zdvořilostní návštěvu Brazílie a v lednu 1888 se vypravil kolem mysu Horn do Pacifiku. Po zastávkách v Panamě a na Tahiti se 10. března spojil s dalšími plavidly Pacifické eskadry v přístavu Apia na ostrovech Samoa. O šest dnů později byl zničen během tajfunu. Nicméně posádka pod velením kapitána Normana von Heldreicha Farquhara ztratila v bouři jediného muže a ještě stihla pomoci trosečníkům z lodi Vandalia.

Americká fregata USS TRENTON (vlevo) a dělový člun USS NIPSIC

USS Vandalia

Paroplachetní šalupa (korveta) námořnictva Spojených států byla postavena v bostonských loděnicích v letech 1872-1875.  Měla výtlak 2033 t a na délku měřila 66 m. V roce 1876 byla začleněna do Evropské eskadry a po tři roky křižovaly vody Středomoří podél afrických, blízkovýchodních a tureckých břehů. V říjnu 1877 se na její palubě plavil jako cestující někdejší americký prezident Ulysses S Grant a v roce 1878 se loď vrátila do Bostonu. V následujícím roce se Vandalia stala součástí tzv. Severoatlantické eskadry, operující od Grand Banks až po Mexický záliv a Karibik. V roce 1884 zamířila do doků v Portsmouthu, aby se podrobila generální opravě. Po jejím skončení zamířila do Pacifiku, kde se stala vlajkovou lodí kontraadmirála Lewise Kimberlyho. V Tichém oceánu křižovala až do roku 1988, kdy se podrobila opravám v docích na Mare Island v San Francisku. Když se začátkem roku se vyhrotila situace mezi Německem a Spojenými státy na ostrovech Samoa, zamířila Vandalia do Apie, kde v ji v noci z 15. na 16. března zastihl ničivý tajfun.

USS Nipsic

Nejstarší z lodí, operujících v březnu 1889 v samojských vodách. Tento dělový člun byl postaven v letech 1862-63 v Portsmouth Navy Yard a pod velením korvetního kapitána George Bacona se od listopadu 1863 až do konce americké občanské války zúčastnil blokády Jižní Karolíny a přístavu Charleston. V červnu 1864 přitom zadržel konfederační škuner Julia, který se snažil prorazit blokádou do přístavu. Po válce sloužil USS Nipsic u Jihoatlantické eskadry, operující při brazilském pobřeží a v západoindické oblasti. V 70. letech 19. století byl přestavěn na dělový člun nové třídy Adams a v říjnu 1879 reaktivován. Opět sloužil v západoindické oblasti, odkud byl na jaře 1880 převelen v Evropské eskadře. U ní sloužil až do března 1886, kdy se vrátil do Spojených států ke generální opravě. V lednu 1888 se vypravil kolem mysu Horn do Pacifiku a od září sloužil jako plovoucí základna v apijském přístavu.

Během ničivého tajfunu v březnu 1889 se veliteli lodi, komodoru D. W. Mulinovi , podařilo najet s lodí na pláž a přestože paluba lodi byla poškozena a stroje poničeny, trup zůstal neporušený. Po nejnutnějších opravách  se loď vypravila 9. května do novozélandského Aucklandu, ale rozbouřené moře ji přinutilo vrátit. O několik dní později se nakonec USS Nipsic přeplavil do Pago Pago na ostrově Fanning a odtud na Havajské ostrovy. Od roku 1892 sloužil jako školní loď a v roce 1913 byl prodán na rozebrání.

HMS Calliope

Bezpochyby největší hrdinka událostí z března 1889, neboť jako jediná z lodí v apijské rejdě vyvázla ze smrtícího sevření zuřícího tajfunu.  Korveta HMS Calliope byla třetí lodí třídy Calypso, klasifikovanou také jako „malý křižník“, a představuje ukázku lodního stavitelství pozdního období viktoriánské éry Royal Navy. Byla poslední oplachtěnou parní korvetou a první z lodí své třídy s celkovou trupem, pokrytým dřevěnou obšívkou a pod čarou ponoru pobitou měděnými pláty. Calliope byla postavena v letech 1884-87 v loděnicích HM Dockyrad v Portsmouth.  Při délce 72 m měla výtlak 2770 t. Pohon obstarával parní stroj o výkonu 4000 k, který lodi umožňoval dosáhnout rychlosti 14 uzlů. Současně však nesla kompletní oplachtění barkového typu, které jí umožňovalo operovat i v těch nejodlehlejších oblastech, kde by mohly vzniknout potíže s nedostatkem uhlí.

Korveta HMS CALLIOPE (vpravo) a pohled na její dělostřeleckou palubu (vlevo)

Korveta Calliope byla typickou válečnou lodí Royal Navy, předurčenou k ochraně vzdálených držav impéria a jeho obchodních cest. Krátce po svém zařazení do služby byla pod velením kapitána Henry Coey Kanea vyslána do Pacifiku, kde střídavě operovala v australských a čínských vodách. Když se v roce 1888 vyhrotila situace v oblasti ostrovů Samoa a hrozil konflikt mezi Německem a Spojenými státy, byla vyslána do tamního hlavního města Apia, aby tam dohlédla na zájmy impéria. Tamní přístavní rejda byla vhodná nanejvýš tak pro čtyři lodě, ale v březnu 1889 jich zde bylo stěsnáno celkem sedm válečných a šest obchodních plavidel. A tehdy zasáhl ostrovy ničivý tajfun. Rychlost větru dosahovala 185 km/h a vodní příval se valil přístavní rejdou takovou silou, že kotvy lodí ztrácely oporu.

Calliope čelila náporu bouře pomocí pěti kotev, ale kapitán Kane se nakonec rozhodl kotviště opustit a pokusit se uniknout na volné moře z dosahu nebezpečných útesů. Nechal rozžhavit kotle, zvýšit tlak na maximum a když lodní šroub dosáhl 74 otáček, postačujících k dosažený patnácti-uzlové rychlosti, dal uvolnit kotevní lana.

V té době už byla Calliope jen nějakých dvacet stop od útesů a z boku se nebezpečně blížily neovladatelné americké lodi Vandalia a Trenton. Lodní šroub se co chvíli nořil ze zpěněných vln, ale stále se točil a metr za metrem razil korvetě cestu vpřed. Její boj s vlnami napjatě sledovala i posádka Trentonu, která Brity hlasitě povzbuzovala. Korveta se nakonec po několika hodinách probila ven z laguny další dva dny čekala na otevřeném moři, než se bouře utiší.

Když se vrátila zpátky do apijského přístavu, spatřila posádka Calliope totální spoušť. Pokusila se pomoci zachránit trosečníky z amerických lodí a když kapitán Kane zjistil, že není kde bezpečně zakotvit a jeho loď také potřebuje opravit, zamířil ke břehům Austrálie. Po návratu do Anglie byl palubní inženýr Henry George Bourke povýšen na hlavního inženýra flotily „za službu na Lodi Jejího Veličenstva Calliope“ (úspěšný boj lodi s přírodními živly byl posléze přisouzen kvalitě novozélandského uhlí), zatímco kapitán Kane byl vyznamenán rytířským stupněm Lázeňského řádu a v roce 1897 povýšen na kontraadmirála.

Korveta Calliope byla převedena do rezervy, v níž setrvala sedm let. Poté sloužila jako servisní plavidlo při výcviku mladých námořníků, jako cvičná loď námořních dobrovolníků-rezervistů a když byla v roce 1914 zařazena do služby nová válečná loď jménem Calliope, byla stará korveta přejmenována na Helicon. Nakonec však svou mladší jmenovkyni přežila, v 30. letech si vzala nazpět své původní jméno a do „důchodu“ zamířila definitivně v roce 1951! Na někdejší paroplachetní korvetu úctyhodná kariéra!

© Ceskycestovatel.cz