Když na „Mt. Kozinec“ dorazí zima

Zrovna před pár dny se páníčkové nechali slyšet, že když skončily ty Vánoce, mohla by s nimi pomalu končit i ta zima. Ne, že by se neuměli radovat z té nádherné sněhové duchny, ve který se tak skvěle skotačí, ale oni zimu radši na horách. V Praze to prý nemusí. Jenže já lyže jako oni nemám, tak chci zimu tady. A pořádnou. Moji předci prý pocházejí z Tibetu a tam prý je sněhu dost a dost. Tak proč by nemohl být i na Mount Kozinci? Že nevíte, co je Mount Kozinec za vrchol? No, pravda, žádná osmitisícovka to není, ale pro moje čtyři malý tlapky je to akorát. Tyčí se to nad takovou velkou vodou, co jí tady říkají Hostivařská přehrada. Teda velká voda jak pro koho. Já jsem sice malej pejsek, ale na druhý břeh ještě dohlídnu. Takže moře to asi nebude.

*

Jestlipak víte, z čeho se v Měcholupech dělá vánoční kuba? Já bych to šacovala, že z mražených hub. Teda u nás doma se mrazí už od léta, pomáhala jsem je hledat o prázdninách v Krušnohorkách, ale týden před Vánoci jsme s páníčkem kápli na louce pod panelákovou boudičkou na pěkně rostlý trs, který by se nezadal s těmi potvorami, co se sem vozí z Číny a vůbec z jinozemí…

*

A pak že není psí pánbíček! Jako by mi chtěl splnit, co mi na těch mejch kukadlech vidí, nadělil nám hned o druhém lednovém víkendu sněhovou nadílku, až se z ní páníčkovi protočila všechna čtyři kolečka u tý jeho plechový čtyřkolky. Jako obvykle u toho trochu sakroval, ale nakonec tu obludu rozpohyboval a odjel cosi zařídit.

Když se vrátil, vyrazila jsem ho vyvenčit do lesoparku a přitom se nestačila divit. Zatímco jindy si tam připadám jako nějaký osamělý láma, tentokrát si vyrazil sníh užít celý boudičkov… tedy sídliště. Malí psi, velcí psi, malý děti, velký děti… tedy rodiče… a pak ještě spousta běžkařů, že jsem nestačila uskakovat před těma jejich rozjetejma prkýnkama.

No, co vám budu povídat – byla to paráda. Čumáček jsem měla za chvíli od vloček celej stříbrnej a tlapky se fantasticky bořily do tý měkký bílý peřiny. S každým jsem se o tu radost dělila na potkání, takže páníček byl jako obvykle na mrtvici, protože si myslel, že chci asi každýho sežrat jako nějakej pes baskervillskej.

Ještě že měl s sebou foťák a staral se, jestli mu ukazuje správnou expozici. To pak ně mě tu a tam dočista zapomněl, a já si samozřejmě dala patřičně načas, než jsem mu dala najevo, že ho mám v merku a že ho hlídám, i když on nehlídá mě.

*

A ještě někoho jsme potkali! Takový pěkný tři šemíky! Tedy vlastně dva šemíky a jednoho poníka. Pravda, trochu jsem z nich měla respekt, ale kdy by neměl, že… při takovém velikostním nepoměru. Ale co, já jsem sice malej pejsek, ale taky odvážnej pejsek. Na mě si hned tak někdo jen tak nepřijde…

No, ráda bych vám toho pověděla ještě víc, ale mám takovej pocit, že páníček už mi chystá véču, takže budu končit. Jestli chcete víc, mrkěte na GALÉRII, tam si to všechno můžete prohlídnout!

 GALLERY:

◄1234►

© Ketty von Hostík