Krušné hory 1.

Vyslovíte-li jméno Krušné hory, valné části národa vytane před očima měsíční krajina smutně proslulé hnědouhelné pánve a strašáci tamních elektráren jako Tušimice a Prunéřov, spory o další těžbu uhlí v Horním Jiřetíně a mostecký Chanov s obyvateli, kteří nejsou s to obsluhovat ústřední topení, natož aby zdejší kraj dokázali povznést k jeho někdejšímu věhlasu.

*

Až do roku 1938, respektive 1945, přitom bylo Krušnohoří krajem, kde se lidé s větším či menším úspěchem snažili o vyrovnané soužití s přírodou. Pravda, už tehdy v podhůří fungovaly hnědouhelné doly (pamětníci a nebo spíše historici si jistě připomenou takové události jako duchcovská stávka za Velké krize v roce 1931) a na obzoru se rýsovala jejich další významná exploatace. Jen málokdo ale tušil, k jaké šílené devastaci ve zdejším kraji dojde v následujícím půlstoletí ve jménu pětiletek a budování světlých zítřků. Na vině přitom nebylo jen bezuzdné rabování přírodního bohatství (nejen uhlí, ale také uranu) rozdováděným bolševikem, ale především odsun původního obyvatelstva. Horalů, kteří se po staletí těžkého života v potu tváře a krve sžili se zdejším krajem a naučili se ho obdělávat a obhospodařovat v souladu nejen s Božími přikázáními, ale i přírodními zákony.

Odsun se stal božím trestem nejen pro ty Němce (převažující předválečné obyvatele Krušnohoří), kteří se v druhé polovině 30. let nechali doslova oblbnout goebelsovskou a henleinovskou propagandou a místo klidu na práci pod prapory Třetí říše si užili zkázonosné apokalypsy, ale bohužel i samotných Čechů. Také ti se v naivní představě, že bezprávní a pomstychtivá „národní očista pohraničí“ přinese zemi bezpečí a prosperitu nejméně po dobu dalšího století, velmi brzy těžce zklamali.

Po roce 1945 Němci i Češi svůj boj v Krušnohoří prohráli na celé čáře. A ještě dnes, dvacet let po pádu komunistické totality, jen s největšími obtížemi hledají cestu, jak napravit škody, které napáchali díky své zaslepenosti, hlouposti a intoleranci. Jistě, existují lidé, kteří se snaží Krušné hory znovu otevřít světu a připomenout mu jeho krásy, ale už dnes je zřejmé, že plnohodnotných plodů jejich práce se dočkají nejdříve až příští generace dětí.

*

Jeden z posledních zachovalých hrázděných domů v Abertamech a haus Elsa – chátrající výčitka lidské intolerance

Přesto má Krušnohoří jednoho nepochybného vítěze, který má veškeré právo zvát do svého lůna všechny lidi dobré vůle. A tímto vítězem je příroda! Zatímco lidé dosud jen s největšími obtížemi a mnohdy vysloveně marně hledají cestu, jak se sžít s jedinečným kouzlem malebných krušnohorských pohraničních hvozdů, planin, roklí a údolí, příroda dává měrou vskutku netušenou zapomenout na největší devastující zásahy člověka do zdejšího kraje a mnohdy dokonce s jakýmsi potutelným sarkasmem napomáhá vzniknout zcela novým a originálním krajinným prvkům. Abych byl konkrétní, mám na mysli například opuštěný cínový důl na Volárně mezi Přebuzí a Jelením, jehož impozantní betonové trosky obrůstají netušenou rychlostí divokou vegetací a dodávají celému místu jedinečné kouzlo nezdolnou přírodou pokořené industriální pýchy.

*

Halbmeile – německé hospodářství „na konci světa“; lidé se mění, hory se mění, ale mlýnek na Heilbmeile se točí stále dál a dál…

Přesto všechno přetrvává vůči Krušným horám nepochopitelný despekt a pokud byste chtěli někomu nabídnout v Krušnohoří dovolenou, byli byste přinejmenším za blázna a za zoufalce. Žádná renomovaná cestovka si dodnes netroufá nabízet zájezdy do této destinace a výjimku tvoří nanejvýš tak návštěvníci zdejších jáchymovských lázní a milovníci zimních sportů, kteří však znají Krušné hory povětšinou jen ze sjezdovek na Božím Daru, Klínovci a německém Fichtelbergu. V poslední době pak snad také možná někdo něco slyšel o tamních běžeckých tratích (mimochodem bezkonkurenčně dlouhých), na kterých vyrostl světový šampión Lukáš Bauer.

*

Přitom Krušné hory mají za sebou epochální historii a zdejší kraj má stále všem milovníkům přírody a kulturní historie co nabídnout. Možná dokonce víc, než dnes přísně střežené národní parky, které návštěvníky zhusta vnímají jako obtížný hmyz. To, o čem Krušné hory mohou jen marně snít – vyhlášení za národní park – může být totiž svým způsobem i jakousi výhodou, která může umožnit návrat života do míst, kde byl kdysi násilně přerván. A to bez svazujících byrokratických omezení, byť za rizika chyb a omylů. S těmi se však Krušnohorci potýkali už před sto a více lety, kdy ještě o žádných národních parcích a předpisech na ochranu životního prostředí neměli ani tušení. Možná proto, že už tehdy vnímali a chápali, že jak se oni budou chovat k přírodě, tak se ona bude chovat k nim.

*

KRUŠNOHORSKÉ POVYDŘÍ

Každé české hory mají nějaké své specifikum. Krkonoše jsou nejvyšší a nejmrazivější, Šumava představuje nejrozsáhlejší horský masív na našem území s množstvím jezer a pověstných slatí, v Jeseníkách je nejdelší zima a můžete zde v pohodě lyžovat ještě na prvního máje a Orlické hory lemuje naprosto jedinečná pevnostní linie železobetonových bunkrů. Ale co Krušné hory?

*

Chov ovcí přináší do Krušnohoří příjemné oživení; název potoka Černá je odvozen od zbarvení, jehož původ je nutno hledat v božídarských rašeliništích

Někdo by mohl říct, že to jsou nejbohatší hory. Kdysi plné stříbra a později neméně ceněného uranu. Můj pocit je však takový, že to jsou hory, kde najdete ode všeho něco! Jedinečné lesní hvozdy (nenechte se mást holinami nad Mosteckem, na západ od Klínovce najdete lesy stejné jako třeba v Karpatech), plné hub a lesních plodin. Kouzelné vodní plochy rybníků a přehradních nádrží, které si po letech soužití s přírodou nezadají s věhlasem přírodních horských jezer. Jedinečnou květenu a faunu se vzácnými alpinkami, motýly, dravci či hady (včetně zmijí). Rozeklané skalní útvary, které stále ještě čekají na své znovuobjevení. Tajemné hrady a hradní zříceniny, které jen v Krušných horách najdete v místech, jež by jim záviděl i sám hrabě Drákula. A divoké bystřiny, které si svou nespoutanou silou a romantickou malebností nezadají s věhlasem mnohem známějších toků, jako je například šumavská Vydra!

Ano, i Krušné hory mají svou Vydru. A ne ledajakou. Tahle říčka se jmenuje Černá a protíná Krušné hory od Božího Daru, v jehož slatích pramení (podle rašeliny, která jí dává barvu, se jí dostalo i pojmenování), až do Potůček, kde spolu s Blatenským potokem překračuje hranici do Saska a pokračuje dál jako tzv. Schwarzwasser.

A právě úsek od severního úpatí Lužského vrchu do Potůček, kde tok říčky Černé kopíruje úzká silnička (podél popisované části toku vede červená turistická značka a cykloturistická trasa 2198), nabízí cestu divukrásnou přírodou. Pokud cestu absolvujete zjara a nebo na srážky bohatém létě jako v roce 2009, máte se na co těšit. Říčka se místy mění v bystřinu, kde voda nezadržitelně proudí a stříká mezi obrovskými balvany a padlými stromy, a kterou zdejšího kraje znalí odvážlivci sjíždějí na raftech. V roce 2002 dala vyniknout své síle i při tehdejších pověstných povodních, které těžce poznamenaly osadu Potůčky s největší vietnamskou tržnicí na území Česka, ale také s atraktivním aquaparkem (na české poměry „atraktivní“ rozpočet obce těží právě ze zmíněných obchodních aktivit snaživých vietnamských trhovců… Škoda, že se takhle nesnaží například obyvatelé Chanova…), který nabízí příjemné vyžití až do večerních hodin (přesněji do 22:00).

Specifickou zajímavostí údolí toku Černé jsou dochované pozůstatky někdejší hornické činnosti v této oblasti. Nejmalebnější je vstupní portál do štoly pod svahem Čupřiny (948 m). Za zmínku stojí i obnažené skalní stěny, pokryté bujnou vegetací a za vlhka smáčené při úpatí malými jezírky…

*

KRAJEM TVRDÉ MĚNY

Zatímco dnes působí Krušné hory stále ještě opuštěným dojmem vydrancovaného „Klondajku“, jen málokdo ví, že počátkem 16. století tento kraj převzal po Kutné Hoře na celé další století štafetu nejbohatšího regionu střední Evropy. Že Jáchymov se stal po Praze nejlidnatějším českým městem (sic!), a že právě z jáchymovských dolů pochází slavný stříbrný tolar, praděd dnešního dolaru!

Za rozkvětem Jáchymovska stálo bohaté naleziště stříbra a šlechtický rod Šliků, který skoupil zdejší pozemky od místních rytířů. Jejich éru dodnes připomínají udržované zbytky hrádku Šlikovka, v jehož sklepeních začali Šlikové potají razit stříbrné mince dva roky před udělením královského souhlasu. Inu, šikovní a právem a morálkou si hlavu nepříliš zatěžující soukmenovci…

Abychom však Šlikům a jejich nástupcům tak úplně nekřivdili – za jejich éry dochází k rozvoji zcela nového vědního oboru – mineralogie, nastává rozvoj nového hornického zákonodárství (nikoli však z dobrosrdečnosti Šliků, ale pod hrozbou hornických nepokojů) a v roce 1716 byla v Jáchymově dokonce založena první hornická škola na světě!

*

Lesk a slávu někdejšího Jáchymova připomíná především opravený pozdně gotický kostel sv. Jáchyma z let 1534-1540 a muzeum v obnovených prostorách někdejší královské mincovny. Opravou prochází i radnice, ale zbytek horního Jáchymova na svou obnovu teprve smutně čeká. A kdy se jí dočká, ví jen pánbůh. Ještě před třemi lety zde fungoval restaurant a hotel, dnes mají oba objekty už jen papundeklem zakrytá okna…

Návštěva muzea však stojí za to. Bohatou sbírku hornin a minerálů (navzdory všem dějinným zvratům zůstalo Jáchymovu dodnes jedno prvenství – stále zůstává nejbohatším evropským nalezištěm minerálů), mincí, jedinečné knihovny, zajímavých podzemních prostor a dalších artefaktů, mapujících život tohoto malebného regionu, doplňuje i expozice, věnovaná významnému renesančnímu lékaři a přírodovědci Georgiovi Agricolovi (1494-1555), který po sobě zanechal jedinečně dědictví v podobě latinsky sepsaných Dvanácti knih o hornictví a hutnictví.

*

Blatenský příkop – umělý vodní kanál z 16. století, a penzión Heller v Hřebečné

Úpadek Jáchymova po třicetileté válce jakoby svým způsobem předznamenal i pozdější celkový úpadek Krušnohoří. Zatímco hory i po vytěžení většiny zásob stříbra stále ještě skýtaly nemalé nerostné bohatství a příležitostí k rozvoji v podobě zásob barevných kovů (zejména cínu), těžkou ránu zdejšímu hornickému kraji zasadil vynucený odchod protestantských horníků a zámožných měšťanů do sousedního Saska. Už tehdy se projevilo, že skutečným rodinným stříbrem každého státu a jeho obyvatel není kov pod zemí, ale um a dovednost lidí, kteří ho z té země dobývají. A když se po 2. světové válce dějiny opakovaly a Krušnohoří přišlo o převážnou část svého původního obyvatelstva, zdejší kraj definitivně osiřel a přišel o historickou a kulturní kontinuitu.

*

*

POŽEHNANÉ JÁCHYMOVSKO

Nerostné bohatství přineslo Jáchymovsku novou vlnu zájmu a prosperity koncem 19. století a zejména pak počátkem století následujícího. Příčinou bylo objevení vlastností a účinků uranové rudy, tzv. smolince. V dobách stříbrné horečky si získal pověst kamene, přinášejícího smůlu (odtud název smolinec). Jeho objevení totiž zpravidla zvěstovalo tehdejším kovkopům konec stříbrorudné nebo cínorudné žíly.

V 19. století se však pomocí uranu začalo barvit sklo (sklářských fabrik byly tehdy plné Sudety a zájem o nový způsob dekorace byl značný) a v Jáchymově se začínalo znovu naplno těžit. Začátkem století následujícího pak v odpadu z výroby barev objevili manželé Curieovi polonium a radium a fyzikové Mach a Meyer zjistili vysokou radioaktivitu v důlních vodách dolu Svornost. Léčebné účinky radonové vody jáchymovští tušili už dříve, ale teprve výše zmíněné objevy a zcela nový (a na svou dobu módní) způsob fyzikální léčby daly poměrně rychle vzniknout světoznámým lázním.

*

Sanatorium Běhounek a terasa sanatoria Radium Palace

Investorem lázeňské výstavby se stal hrabě Arnošt Tarrouca a ještě před 1. světovou válkou – v roce 1912 – byla na místě původního hostince vystavěna elegantní pětipatrová budova ve stylu vídeňského neoklasicismu. Ve své době patřil Radium Palace k nejmodernějším lázeňským hotelům v Evropě.

Po 1. světové válce přibyla terasa s kolonádou a balustrádami, v suterénu vznikl taneční bar a nedaleko hotelu byly postaveny tenisové kurty s Lesní kavárnou. Celá stavba vyšla na 13 miliónů tehdejších korun a už rok po otevření navštívilo hotel 2470 hostů. Pro srovnání – dnes ho navštíví ročně něco přes 6000 hostů. Na to, jakým vývojem mezitím prošel celý turistický a lázeňský byznys, by člověk čekal o něco víc…

Během let pobývala v lázních celá řada známých osobností, ať už to byl první československý prezident T. G. Masaryk, Johann Strauss, Max Švabinský, baron Rothschild, Fjodor Šaljapin, Oskar Nedbal a údajně také již zmíněný Karel May. A v roce 1925 navštívila lázně i Marie Curie-Sklodowská, pro kterou tehdejší ministerští úředníci přikázali připravit půl metráku uranové rudy za účelem výzkumu.

V dalším období se lázně rozrůstaly o další objekty, z nichž k největším a nejvýznamnějším patří lázeňské domy Curie a Běhounek. Po listopadu 1989 se lázním začal navracet zase jejich někdejší esprit. Nejviditelnější jsou úpravy na hlavní lázeňské třídě a přilehlých parcích kolem secesních domů Agricola a Astoria a na hotelu Radium Palace, který prošel v roce 1998 rozsáhlou rekonstrukcí. Díky tomu lázně opět získaly šmrnc, což se bohužel nedá říci o starém městě Jáchymov, ve kterém jakoby se zastavil čas i život…

V současnosti radonová léčba jáchymovských lázní pomáhá při onemocnění kloubů, periferního nervového systému a páteře, kožních nemocech, vylepšuje stavy u nemocných cukrovkou nebo dnou a zlepšuje stavy po úrazech a operacích. Vhodná je rovněž při léčbě Bechtěrevovy nemoci. Jinak – jak je dnes populárním zvykem – lázně nabízejí rovněž relaxační wellnes procedury a krátkodobé vital pobyty.

*

PROKLETÉ JÁCHYMOVSKO

Návštěva Jáchymova a jeho okolí se samozřejmě nedá obejít bez vzpomínky na odvrácenou tvář zdejší těžby uranu v 50. letech minulého století. Zatímco pro lázeňské hosty byl Jáchymov symbolem zdraví a úlevy, pro stovky a tisíce politických vězňů zběsilého komunistického režimu se staly synonymem pekla. A zatímco ve školách po čtyřicet let bolševik s nestydatostí sobě vlastní kázal o zločinech jiných, sám se jich dopouštěl na vlastních lidech se stejnou důkladností jako hitlerovská mašinérie. Snad jen s tím rozdílem, že české oběti nacistické zvůle se dočkaly svobody po šesti letech, zatímco pod bolševikem kutali uran pro ruského bratra (nikoli už za účelem barvení sklářských výrobků, ale pro výrobu jaderných pum) zpravidla dvoj- i trojnásobně déle. V této souvislosti není bez zajímavosti model jednoho z komunistických lágrů na Jáchymovsku v městském muzeu (bývalé královské mincovně), na kterém je vidět precizní inspirace nacistickými koncentráky. Prostě jak prohlédli už jiní, dobytím Berlína se v roce 1945 pouze jeden zloduch zbavil druhého, který se z původního spojence stal nechtěným soupeřem na zamýšlené cestě za světovládou.

*

O téhle smutné kapitole našich a evropských dějin toho už napsali jiní a jinde dost, ale přesto si jako milovník zejména moderní historie neodpustím alespoň jednu malou poznámku. Těžko bychom hledali na západ od Aše národ, který by trestal své příslušníky za to, že nasazovali ve válce život za jeho svobodu. V případě obětí komunismu a muklů z Jáchymova bychom takových příkladů našli neuvěřitelné množství…

A ještě jednu vzpomínku. Ještě dávno před listopadem 89 (samozřejmě díky jaru 68) jsem se dočetl o jistém českém odbojáři jménem Jaromír Nechanský (jedna z největších postav mezi výsadkáři, vysílanými londýnským exilem do okupovaného Protektorátu, a jedna z vůdčích postav pražského květnového povstání, kterého bolševik s nestydatostí sobě vlastní popravil). V jáchymovském muzeu je mu věnována poněkud paradoxní vzpomínka (Nechanský byl sprovozen ze světa dřív, než mohl vyrubat byť jedinou putnu uranové rudy) a já mám také jednu, také paradoxní. Při jedné předlistopadové novinářské exkurzi – pokud mě paměť neklame, v roce 1988 – po pohraničním opevnění v Orlických horách (u příležitosti vzpomínek na Mnichov 1938) jsem zmínil jeho jméno před ostatními přítomnými novináři a historiky. Ježíši, to bylo ale najednou ticho. Pan farář v kostele by neměl o nedělní mši větší. Kupodivu si tehdy na mou prostořekost nikdo nestěžoval. Ale i kdyby, Nechanský pro mě navždycky byl a zůstane něco jako Vinnetou nebo Old Shatterhand.

*

KRUŠNOHORSKÁ NEJ

Vraťme se ale k příjemnějším vizitkám Krušnohoří. V mnoha z nich je hmatatelný otisk dějin a lidských rukou i jinak, než jen v podobě nekonečných důlních štol ve svazích hor. Jako třeba v případě lázeňského města Klášterec nad Ohří. Není zatím u nás mnoho takovýchto menších měst, která se za poslední dvě dekády dokázala vyrovnat s předchozím úpadkem a znovu vyrůst do nevšední krásy. Klášterec k takovým místům patří a člověk se jeho uličkami pohybuje s příjemným pocitem, který zná spíše z jiných zemí. Na svahu nad tokem Ohře nabízí obnovené náměstí se svítivou věžovitou radnicí a opravené historické domy, stejně jako udržovaný zámek (škoda, že kouzelné panorama zámku nad řekou kazí „cimbuří“ paneláků) a špičkový park s množstvím vzácných dřevin. Sympatickou vizitkou města je i jeho moderní info-centrum v přízemí radničního bloku domů s ochotným personálem. Není divu, že město přilákalo i významné obchodní řetězce (citlivě umístěné za hlavní silniční tah z Chomutova do Karlových Varů mimo historické jádro města), díky nimž se můžete během pobytu a nebo jen při tranzitu spolehlivě dozásobit pro své zdejší toulky. Podobně důvěryhodně působí i nově vznikající penzióny, slibující vedle příjemného ubytování i solidní možnosti stravování.

*

 *

Jako milovník starých památek jsem měl dlouhá léta spojeno Krušnohoří s hradem Hasištejn, tyčícím se na ostrohu nad obcí Prunéřov, ale současně sevřeném okolními svahy. Na první pohled hrad, jak má být. S pohnutou historií rozhodných bitev a dobývání a dosud zachovanými vysokými hradbami, zbytky kaple a paláců a věží s nezaměnitelným zastřešeným dřevěným ochozem a výhledem do kraje. Ke své hrdé velkoleposti se dopracoval poměrně pozdě, v době, kdy sláva hradů už byla za zenitem a šlechta se stěhovala do nepoměrně pohodlnějších zámků. V časech svého největšího věhlasu byl rodovým sídlem renesančního cestovatele, myslitele a humanisty Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic (byl doktorem dvojího – římského a církevního – práva, stal s proboštem vyšehradské kapituly a působil na královském dvoře Vladislava II.). Za jeho působení na hradě se Hasištejn stal kulturním střediskem mezinárodního významu, kde se scházeli učenci a univerzitní mistři z celé Evropy a kde byly soustředěny vedle proslulé knihovny i bohaté sbírky uměleckých děl, hvězdářských přístrojů, map a přírodnin. Dnes však Hasištejn připomíná tak trochu Šípkovou Růženku. Půvabnou, ale spící krásku. Turisté o něm stále vědí, ale přicházejí a odcházejí jako za dávno minulých časů, aniž by se dočkali nějakého překvapení. Ať už v podobě hudebního vystoupení nebo šermířského představení některého z četných historických klubů.

*

Podnikavou aktivitou naopak hýří znovuobjevený klenot Krušných hor – hrad Hauenštejn nebo také Horní hrad. Kdysi chlouba rodu Buqoyů, přezdívaná „Hlubokou severních Čech“, za 2. světové války sídlo kadetní školy SS, po válce polepšovna a od konce 50. let zdevastovaný objekt, ponechaný svému osudu do té míry, že na něj byl posléze vystaven demoliční výměr! Dnes v rukou soukromého majitele z Prahy, nadšence, který se snaží za pomoci přátel (jeden z nich naštěstí vede stavební firmu) a pracně získávaných zdrojů přivést tento poklad k jeho někdejšímu lesku. Před pár lety, kdy tahle úžasná památka vstávala jako Fénix z popela (krátce po nabytí novým majitelem se zřítila její největší chlouba – dnes opět obnovená kruhová věž), jsem zde točil kostýmní film. Loni (2009) jsem se sem opět vrátil (tentokrát pouze na zdvořilostní návštěvu spojenou s kafem) a s jistým zadostiučiněním zjistil, že obnova stále pokračuje. Navzdory všem problémům dnešní doby, kdy někteří majitelé podobně nabytých památek svůj boj o jejich záchranu vzdávají (viz televizní seriál s Ondřejem Havelkou o hradech a zámcích na prodej). Majitel Hauenštejnu už bydlí na hradě celoročně a možná ani neví, co vím já. Že jeho snažení nevnímají všichni v Krušnohoří jen jako záslužnou činnost, ale také jako vrtoch a nafoukanost. Těmto lidem bych přál vidět manželku majitele, jak se stará o návštěvníky, dělá jim průvodkyni, dohlíží na občerstvení, na probíhající opravy, na herce… Na Hauenštejně mají totiž program každý víkend – od šermířských představení, přes folkové koncerty až po noční prohlídky. Dodnes nezapomenu na svou první cestu po klikatící se lesní silničce zalesněným údolím a pak ohromující pohled na nečekaně se vynořivší věž hradu na vyvýšenině uprostřed strmě se svažujících krušnohorských strání! Romantika, která vás chytne za srdce. A že se majitel tu a tam pochlubí, že vlastní hrad? Vlastnit takový, nechám se nejspíš titulovat rovnou jako kníže!

*

Jiným svědectvím, že se v Krušnohoří snaží zapustit kořeny lidé, kterým nejde o co nejrychlejší nalezení a vyplundrování pomyslné „zlaté žíly“, ale o plnohodnotné soužití s zdejším krajem, může posloužit rozvíjející se salaš na Ryžovně. Na pastvinách v okolí někdejšího dolu, jejichž betonové trosky poblíž stejnojmenné rezervace pomalu zarůstají bejlím, se dnes prohánějí stáda ovcí a když poutník spatří ovčáka – pardon – ovčačku (!) v kapuci a trojici psů, kteří vzorně hlídají a dirigují stádo z jedné pastviny na druhou, najednou jakoby na něj dýchlo kouzlo nefalšovaných Alp. Zdejší salaš se vzorně rozvíjí za podpory grantů evropské unie jako pádná odpověď všem, který mají z Unie kopřivku a když jsem den po dni sledoval, s jakým nasazením pomocí moderní mechanizace kosí a sklízí seno, jaký vybudovali útulný salašnický restaurant na křižovatce abertamské a božídarské silnice a s jakou péčí se věnují výrobě nejen ovčích, ale i kravských a kozích sýrů, hřál mě u srdce pocit, že se snad do Krušných hor opět navrací skuteční Krušnohorci.

*

Louky na Jelení a krušnohorský „Semmering“ u Perninku

  Smysluplný zásah lidské ruky a civilizace, který Krušným horám neubral nic na jejich půvabu, ale spíše naopak, skrývá v sobě nemalý turistický potenciál, představuje horská železniční trať z Nejdku do Potůček, respektive do saského Johanngeorgstadtu. Vystavěná v 80. a 90. letech 19. století budí dodnes obdiv jako doklad mimořádné technické dovednosti (přes železnice bylo Rakousko-Uhersko špičkovou velmocí!). Mezi Bílou a Dračí skálou dosahuje nejvyššího železničního bodu a železniční stanice v Perninku (902 m n.m.) je třetí nejvýše položenou železniční stanicí (po šumavské Kubově Huti a Horní Vltavici) u nás. Cesta jedinečnými serpentinami a přes kamenný viadukt nad Perninkem patří k nezapomenutelným zážitkům a nezadá si s romantikou mnohem známější novobystřické úzkokolejky. Jen ta „pára“ zde chybí. Je to svým způsobem škoda, protože tenhle krušnohorský Semmering by musel domácí i cizokrajné turisty doslova omráčit. Přitom v saském Jöhstadtu muzejní železnici (úzkokolejku) provozují. Ta se však s atraktivním „vysokohorským“ stoupáním té Nejdecké nemůže srovnávat. Jen si to zkuste představit – nějakých 50 minut (jedním směrem Nejdek-Potůčky) ve vláčku s „čudilou“ a občerstvovacím vozem (ve Švýcarsku vám nechají na památku dokonce zdobený dřevěný tácek od prostírání…) a výhled do krajiny jako na Divokém západě. Ještě trochu oživit zarostlé C. a k. stanice a zastávky, vybrat dobové uniformy, přiložit, zapískat a…

No, klid, klid. Žijeme v Česku, ne…? Na takovéhle západní móresy tady přece nejsme zvědaví! My chceme hlavně klídeček, na talířek knedlíček a pro nožičky teplíček…

*

Pamětní deska na hrázi nejvýše položené přehradní nádrže v Krušných horách/Erzgebirge (Carlsfeld, 904 m n.m.)

Pokud chcete prozradit nějaké krušnohorské tajemství, pak mám tip na v lesích pod Vlčincem skryté jezírko (čistě formálně jde samozřejmě o rybník, přírodní jezera kromě slaťových „minijezíreček“ v Krušných horách nenajdete). Leží ve výši bezmála 700 m n.m. nad obcí Odeř, podle níž je také označováno a odkud k němu vede žlutá turistická značka. Máte-li za sebou roční ruch velkoměsta, tohle je jedno z nejklidnějších a nejromantičtějších míst ve střední Evropě! Většinou sem totiž zajdou osvěžit tělo v průzračné (a teplé!) vodě jen okolí znalí chataři a chalupáři (a těch není mnoho). Činí tak často cestou z houbařské sklizně v blízkém okolí. Na vlastní oči jsem viděl babičku s vnučkou, vláčející snad pětikilový hřib s kloboukem zvícím rozměrů paraplete! A kdo si chce v přírodě užít nefalšovaných přírodních leknínů (žádná soukromá zahrada ani botanická), tomu mohu doporučit výlet do vytěžených pískoven na okraji Nové Role. Protože se jedná o rybářský revír, moc lidí (kromě místních adolescentů) sem nezavítá a lekníny si zde poklidně rostou a kvetou, rostou a kvetou…

*

Ač to bude možná znít jako hodně přehnaná nadsázka, o vstřícnosti Krušných hor a jejich přírody k návštěvníkům v mých očích snad nejvíce svědčí její fauna. Živočichové všech druhů a rodů se neváhají předvést objektivům vašich fotoaparátů a kamer měrou, s jakou jsem se jinde nesetkal. Zatímco v Česku i po  Evropě zpravidla pořizuji své nejcennější záběry až druhý týden svých toulek a putování, v Krušných horách jsem takové úlovky měl už za pár hodin. Prostě a jednoduše – fotíte-li na makro, v Krušných horách najdete ochotně a zdarma pózující „modely“ a „modelky“ z řad motýlů, plazů či obojživelníků, nad nimiž se vám srdce doslova rozplesá a zatetelí blahem, a v míře, která vám přijde naprosto neskutečná. Více o zážitcích s krušnohorskými okáči a batolci najdete v rubrice „ MOTÝLI.

*

A ten pejsek pod „lopuchem“? Tak to je, prosím, naše jedenapůlroční shi-tzu Ketty. Jí naše fotografické a filmové aktivity příliš neberou. Když jsme se chystali „ulovit“ cosi záběrů zdejšího horského vláčku na trati Nejdek-Potůčky, při čekání na tu „hvízdající obludu“ nejprve zjistila, že sedět a čekat na rozpáleném asfaltu před přejezdem rozhodně není to pravé ořechové, a tak nakonec dospěla k rozumnému rozhodnutí, že si „ustele“ ve stínu a chládku a jen občas pohlídá páníčky (jestli neprovádějí nějaké nepravosti) občasným mrknutím oka… (rovněž „ CESTY S HUMOREM)

*Pro úplnost pak hodlám polechtat libido houbařů. Povětšinou se jedná o „úlovky“, která zůstaly zaznamenány pouze fotografickým objektivem a setrvaly ve vší své kráse a majestátnosti na místě. Důvod je nasnadě – do pupíku sbíráme zpravidla až poslední den naší dovolené, protože jen málokdy se naskytne příležitost, upravit si houbičkový mls na místě (v hotelu jen v případě, narazíte-li na vstřícného kuchaře, a v penziónu jen tehdy, je-li hostům k dispozici kuchyňka)…

FOTOGALERIE:

1234...8910►

 © -CC- (2009)