Lago di Garda – jih

Jezero Garda je srdeční záležitostí pro každého, kdo je jednou navštívil. Nekonečná hladina, připomínající mořský záliv (Garda je dokonalým příkladem toho, co dovede zemské zakřivení – při pohledu od Rivy k jihu vidíte jen nekonečnou hladinu, připomínající moře), zařezávající se mezi velkolepé horské masívy Tremosiny a Tignale na západě a Monte Balda na východě,  a svažujících se k jihu do Pádské nížiny. Navíc kraj, který nabízí jedinečné propojení vodstva a rozeklaného, k nebesům se tyčícího horstva.

Někdo může jistě namítnout, že podobné scenérie se dají najít i jinde v Evropě a ve světě. Jenže Garda není jen o přírodních krásách, ale také o pohnuté historii. Je to kraj stejně tak okouzlující svou přírodou jako malebnými starobylými městečky a romantickými hrady. U břehů jezera Garda se mnohokrát v minulosti psaly a přepisovaly dějiny a co víc, které takové jezero je od nás tak snadno a rychle dosažitelné?

Pro, kdo mají rádi přesná čísla snad jen pár dat:

Jezero Garda (alias Benaco) leží ve výši 65 m n.m., na délku měří 51,6 km a v místě největší šířky má 17,2 km; rozlohou zabírá plochu 389 km² a jeho průměrná hloubka činí 135 m (největší hloubky 346 m dosahuje mezi Muslone a Castelleto di Brenzone).

Sirmione

Kouzlo jezera Garda má ale samozřejmě širší přesah než jen pocity jednoho středoevropana. A to jak pro Italy, tak i pro návštěvníky z dalších zemí. Mnohá letoviska na pobřeží jezera se už od 19. století po právu honosí přízviskem „lázeňská“ a jsou obdobou přímořských riviér.

Lago di Garda je tradičním italským odpočinkovým letoviskem už od dob antiky a jako takové nabízí nejen skvostné přírodní scenérie, ale také výrazný otisk historie. Jeho pobřeží lemují kouzelná středověká města a městečka s křivolakými uličkami a na nad nimi se pyšně tyčí hrdé hrady a pevnosti, majících po staletí mocenské zájmy panovnických a šlechtických rodů v této oblasti.

*

Při jezeru spolu hraničí tři významné italské regiony – Lombardie na západě, Benátsko na východě a Tridentsko (dnešní Trentino se správním centrem Trentem) na severu. Krom toho kolem jezera a blízké řeky Adige mířila strategická obchodní cesta z Apeninského poloostrova přes Alpy do střední a severní Evropy. To činilo zdejší kraj středem pozornosti a dějištěm mnoha významných bitev a dalších dějinných aktů.

Válčilo se zde už v časech, kdy Evropou táhli Hunové (v roce 899 jim padl za oběť například klášter Maguzzano), bojovalo se zde za časů ghibellinů (stoupenci císaře) a guelfů (stoupenci papeže). Až do 11. století byla moc nad jezerními vodami rozdělena mezi Brescii a Veronu, na sklonku 12. století udělil císař Fridrich I. „plavební právo“ biskupovi z Trenta a poté se zde střídaly u moci rody Viscontiů a Scaligerů. Ten druhý si dokonce vydržoval na Gardě vlastní válečné loďstvo, pro které nechal ve 13. století vystavět v Sirmione na jihogardském pobřeží mocný hrad Scaligero i s přístavištěm pro jezerní flotilu.

V polovině 14. století získali krátkodobě protektorát nad jezerem Benátčané, ale pak do osudů jezerní oblastní zasáhl římský císař a český král Karel IV., který v roce 1351 převedl tajným výnosem práva na plavbu a rybolov na Mastina II. z rodu Scaliů. Teprve v roce 1406 Benátky obnovily svou nadvládu nad Gardou, ale až do poloviny 15. století byl  výkon moci nad jezerem svěřen do rukou kapitánů ze Salò a z Malcesiny.

Most přes vodní kanál v pevnosti Peschiera a městké hradky v Lazise

Na přelomu 18. a 19. století ukončil benátskou nadvládu Napoleon a po něm opanovali zdejší oblast Rakušané. V letech 1848 až 1868 se pak okolí Gardy stalo dějištěm krvavých bojů mezi Italy, usilujících o národní sjednocení, a habsburským mocnářstvím. První kolo v červenci 1848 vyhráli v krvavé řeži u Custozy (mezi Gardou a Veronou) Rakušané pod vedením maršála Radeckého. V červnu 1859 se však situace otočila a rakouské armády utrpěly v bitvě u Solferina jižně od Gardy zdrcující porážku, která ve svých důsledcích vedla o dva roky později k vyhlášení italského království. K bojovým střetům přímo na Gardském jezeře pak došlo ještě v roce1866, kdy vyvrcholil boj Italů za připojení Benátska. Gardskému jezeru tehdy vládly rakouské dělové čluny, které bombardovaly italské pozice na brescijském pobřeží a těžce poničili Gargnano.

V posledním století pak jezero Garda vstoupilo do dějin ještě jednou, byť poněkud méně slavně. Stalo se tak na samém sklonku 2. světové války. Tehdy se sem uchýlil Benito Mussolini poté, co jej ze zajetí v horách Gran Sasso osvobodil německý speciální oddíl Otty Skorzenyho, a v lázeňském městečku Salò vytvořil tzv. Italskou socialistickou republiku, přezdívanou jako „Republika ze Salò“ a nebo také „Gardská republika“. Přestože měla jepičí život, pro mnohé Italy se stala přízrakem nejzrůdnější podoby fašismu a doslova přízračnou ukázkou toho, jak takové režimy účtují se svými odpůrci. Koneckonců, stačí si připomenout slavný Pasoliniho film „Salò e le 120 giorni di Sodoma“ (Salò a 120 dnů Sodomy)…

Garda – básníků a pěvců kraj zaslíbený…

Ještě před 1. světovou válkou se jezero Garda stalo vyhledávaným turistickým a rekreačním letoviskem a tento trend přetrval až do současnosti. Dnes je zdejší kraj snadno dostupný dálničními tahy jak od Brenneru, tak od Milána či od Verony a láká návštěvníky příjemným  klimatem, připomínajícím středomořská letoviska a ulevujícím od řady chorob zejména oběhového a astmatického charakteru.

Už v antických dobách zde hojil své neduhy slavný básník Gaius Valerius Catullus (autor lyrických skladeb věnovaných milence Lesbii) a z novověké éry zde najdeme muzea, sochy a pamětní desky, upomínající na pobyt básníků Johanna Wolfganga Goetheho, Giosue Carducciho, Gabriela D’Annunzia a nebo slavné operní zpěvačky Marie Callasové.

*

Sirmione

Jediný větší poloostrov (dlouhý asi 4 km), zařezávající se do vod jezera při jeho jižním pobřeží. Jeho dominantou je pohádkový vodní hrad Scaligero z 13. století, na který navazuje malebné městečko Sirmione. Břehy poloostrova lemují dlouhé kamenité pláže a na samém konci výběžku leží antické muzeum s „Catullovou jeskyní“. K dalším zajímavým památkám se řadí románský kostel Sv. Petra z 11. století a kostel Santa Maria Maggiore z 15. století, oba vyzdobené cennými nástěnnými freskami.

Až k hradu se dá dostat autem a pokud si přivstanete, určitě stihnete i zaparkovat na rozlehlém parkovišti na nábřeží. Městečko nabízí nespočet obchůdků a občerstvení a samozřejmě i možností koupání. Pokud si chcete ušetřit cestu po klikaté pobřežní magistrále, můžete se do Sirmione vypravit samozřejmě i po vodě, neboť jezero má promyšlenou a spolehlivě fungující síť lodního a trajektového spojení.

Peschiera

Přístav a pevnost na jihovýchodě Gardského jezera, kde jeho vody opouští řeka Mincio. Už v antických dobách zde stála pevnost a přístav, který během středověku ovládli Benátčané a rody Scaligeriů a Gonzagů.  V 16. století bylo město obehnáno bastionovou pevností, postavenou podle projektu architektů Guidobalda della Rovere a Michele Sanmicheliho. V červnu 1796 obsadil pevnost Napoleon a během Vídeňského kongresu zde přebýval ruský car Alexandr I., velkovévoda toskánský a král neapolský. Poté ovládli Peschieru až do roku 1866 Rrakušané.

Peschiera představuje typické pevnostní městečko, jaké známe od nás v případě Terezína či Josefova. Poněkud šedé a strohé, ale přesto s bohatou nabídkou restaurantů a pizérií s typickou italskou kuchyní a pro milovníky vojenské historie s jedinečnou ukázkou někdejšího fortifikačního umění. Pevnost je dosud obklopena vodními kanály část kasemat stále ještě slouží jako skladiště italské armády.

Lazise

Další pitoreskní městečko na březích Gardského jezera se rozkládá v rovině severně od Peschiery. Historický střed města obepíná pás středověkých hradeb, kterým vévodí nevelký, ale malebný hrad. Dnes je obklopen parkem, ale veřejnosti je bohužel nepřístupný. Asi nejcennějším historickým skvostem Lazise je však románský kostel San Nicolo s freskami z doby kolem roku 1100, který se rozkládá hned vedle malého, ale zato malebného přístavu.

Fresky z románského kostela v Lazise; i Pánbůh musí jít s dobou: kostelní svíčky na elektřinu…

FOTOGALERIE:

12►