PUTIN – ETO NAŠ GEROJ

Vladimíru Putinovi se občas podsouvá, že se chová jako Adolf Hitler v roce 1938, a jeho současnou politiku na východě Ukrajiny někteří lidé dokonce srovnávají s rakouským anšlusem a nebo obsazením československého pohraničí. Opravdu lze ale ruského prezidenta srovnávat s echt arcilotrem 20. století? Zkusme to tentokrát bez zbytečných slov, jen obrazem a nějakou tou drobnou notickou. A třeba zjistíme, jak se panu Putinovi křivdí. A pokud se mu nekřivdí, tak se omlouváme, ale chyba není na naší straně…

*

ÁDA a VOVA

Správný obraz politika na veřejnosti musí mít celou řadu odstínů. Od toho vůdčího, přes vševědoucí a neomylný až po „lidský“ a soucítící. Byť by jeho nositelem byl někdo, kdo se svými oponenty účtuje prostřednictvím koncentráků a nebo gulagů. 

Od roztomilých snímků s malými nevinnými dětmi, nejlépe holčičkami, je pak už jen krůček ke slepému a fanatickému obdivu těch nejširších davů. Davů různého věku i sociálního postavení, v nichž mají svou zcela nezastupitelnou roli ženy, které v takovém vůdci vnímají smysl pro zabezpečený rodinný krb a ochranitelskou otcovskou roli. Bez jejich slepého obdivu by nebylo možné vytvářet obraz jediného všeobjímajícího vůdce a jemu cele oddaného lidu…

Pan Hitler měl rád pejsky. Menší i větší. Pan Putin má pejsky také rád. Ale spíše ty větší a ostřejší. Skutečné hlídače. Co kdyby přece jen i u těch nejbližších poklesl obdiv až pod bod mrazu?

Aby příznivců neubývalo, je třeba je vychovávat. K tomu se nejlépe hodí mladí z řad studentů nebo sportovců. Nejlépe, když jsou navíc organizovaní v nějakém tom politicky a ideologicky správně orientovaném svazu. Ukázat jim vlídnou tvář vůdce s možná trochu jednostranným, ale při správně žoviálním podání obdivuhodným rozhledem a pevným přesvědčením o své jediné pravdě. Pochválit je za studijní výsledky a odměnit za ty sportovní.

Naprosté většině vůdců je vlastní sebevědomý krok. Krok, z něhož čiší přesvědčení o vlastní převaze nad všemi protivníky, nad celým světem. Ať už na veřejných bulvárech a nebo v monstrózních sálech kremlů a jiných paláců. Hlavně, když u toho jsou objektivy fotoaparátů a filmových či televizních kamer.

Kamaráčoft nebo-li družba (vlevo pan Hitler s panem Mussollinim, vpravo pan Putin s panem Kim Čong-ilem). To jsou rovněž důležité atributy budování správného image bezchybného vůdce. Třesení rukou a objímání se s těmi, kteří smýšlejí jako my, a kteří volí i podobné prostředky jako my.

Takový kamaráčoft či družba nám však nesmí přerůst přes hlavu. Přílišné sebevědomí spřátelených vůdců je nezdravé a mohlo by podkopat naši vlastní autoritu. Proto je nejlepší si je pohlídat prostřednictvím vyškolených a vhodně zvolených poradců a informátorů, nejlépe z řad zpravodajských služeb, a nebo ještě raději ekonomickou a vojenskou závislostí (na záběrech pan Hitler a pan generál Francisco Franco a pan Putin s panem Muamarem Kaddáfím).

Někteří kamarádi vůdců, jako by v sobě měli zakódované nějaké příbuzenské geny. Jejich vzájemná podoba je totiž i navzdory rozdílnému věku podivuhodná. Jako třeba v případě takového pana admirála Miklóse Horthyho (předválečné Maďarsko) a pana Bašára al-Assada (dnešní Sýrie). A to nejen výškou postavy, která musí být pro „velkého“ vůdce poněkud frustrující, ale i nanejvýš spokojeným výrazem.

Na cestě k moci, při níž létají ani ne tak třísky jako osudy a životy lidí na všechny strany, je vhodné před světem uspořádat nějakou velkolepou, nejlépe sportovní podívanou. Jako třeba zimní olympiádu v německém Ga-Pa v roce 1936 a nebo v Soči 2014. Otupí se tak ostří zahraniční kritiky vůči porušování lidských a občanských práv a cizina bezpochyby nahlédne, že v impériu je vše v nejlepším pořádku a na nejlepší cestě k sice poněkud zvláštní a specifické, ale určitě demokracii…

Taková olympiáda je přitom další příležitostí, jak projevit naši „lidovost“ a mírumilovnost. Vždyť co jiného než sport má odvracet všechny spory a konflikty mezi národy. Tedy pokud ty národy jsou ochotné přijmout naše pojímání pravdy a našeho práva na „životní prostor“ nebo akceptování našeho „velmocenského patronátu“, jemuž neradno odporovat.

Na takové sportovní akci si vůdce samozřejmě také nadšeně zafandí, aby bylo vidět, že má smysl pro sportovního ducha. Tedy jak kdo. Někdo s nadšením, jiný stranou poddaných raději s kámošem. Nebo snad s oživlým stínem?

Někdy by ovšem bylo lépe sportovní mače vynechat. Někteří vůdcové totiž nosí smůlu a nepřinášejí svým barvám jen onen vyžadovaný lesk co největšího počtu zlatých medailí, ale leckdy i hodně trpká zklamání (vlevo komentář z berlínské letní olympiády 1936, vpravo reakce na nepříznivý vývoj hokejového zápasu Ruska se Slovenskem v Soči 2014).

Když se nedaří, je dobré si spravit chuť nějakým tím gáblíkem. Někdo si přitom vystačí s pivem a kafem, v kremlech se naopak servírují ty nejvybranější delikatesy.

S prvotřídně zvládnutou mimikou, sugestivní gestikulací a přesvědčivou rétorikou dovede davy poblouznit i nepříliš talentovaný malíř pokojů nebo někdejší rozvědčík. Stačí v té správné atmosféře vyvolat trochu toho napětí a pak za pomoci siláckých gest a ironického zesměšňování intelektem nebo jen prostým selským rozumem obdařených oponentů doslova zhypnotizovat konsternované posluchače.

Kdo si práci s davy osvojí, může naopak tyto davy odnaučit samostatně myslet…

Práce a nebo volnočasové aktivity: další neodmyslitelná součást obrazu vůdce. Pan Hitler se za tím účelem neváhal chopit lopaty a ohánět se s ní při stavbě proslulých německých dálnic. Na východ od německých krajů se práce nechává na poddaném lidu a vůdce se raději předvádí jako národní všumělec v nejrůznějších sportovních disciplínách – od chytání ryb přes potápění a nalézání antických amfor až po střelbu po sibiřských šelmách (snad „jen“ šelmách…).

Sakra, je to vážně takovej blbec, a nebo ho tak úspěšně zpracovali mí zpravodajci? Možná mi dokonce odkejve i větší sousto než jen ten kousek pohraničního území z jednoho sousedního státu…

Nejen kamarády potřebuje velký vůdce. Aby dodal svému majestátu onu nebetyčnou velikost, musí mít po ruce i trochu té havěti, která mu pokorně slouží a když zazlobí, tak ji prostě rozšlápne. Ona ale nezazlobí, protože se pána bojí a se staženým ocasem se mu ochotně klaní. Ona se v jeho stínu doslova tetelí blahem, že jim takový vůdce vůbec dovolí čekat v poslušném předklonu na chodbě, než dokouká fotbalový zápas (vlevo pan Hitler a pan Quisling, vpravo pan Putin a… no, tohoto pána dnes znají všichni ve světě, ten se dokonce s devótním učením a přejímáním způsobů „stabilizace společnosti“ na způsob vůdců nejen netají, ale dokonce veřejně chlubí…).

Tož tak. A když nebude po našem, tak všechny nepřátele (ztroskotance a zaprodance, intelektuály, imperialisty, vól strýt – pro kavárenské povaleče Wall Street, židy a vůbec všechny sionisty, bildenbergy, pravdoláskaře, havlisty, katolíky a jiné nepřizpůsobivé živly) rozdrtíme ocelovou pěstí!

Jak pan Hitler, tak pan Putin měli, respektive mají slabost pro impozantní ozbrojené síly. Oba je začali budovat na troskách bývalých mocných říší, jejichž ekonomiky neustály 1. světovou respektive studenou válku. Oba tak činili uprostřed celosvětové ekonomické krize, kdy si demokratická Evropa utahovala opasky a výdaje na zbrojení naopak omezovala. Oba také ochotně podněcovali a podporovali nepokoje v sousedních zemích a vyzbrojovali tamní „pátou“ kolonu – v někdejším Československu proněmecké ordnery, na Ukrajině proruské separatisty.

Mít svět ve svých rukou, jaký to slastný pocit. Potíž spočívá v tom, že ten svět jaksi nestojí o jednoho samojediného vůdce, byť by se tvářil sebemírumilovněji. Tedy až na výjimky. Pán vlevo, pověstný jinak svou hůlkou a buřinkou, který projevil svou uměleckou genialitu nadčasovým výsměchem diktátorskými sklony posedlým jedincům, by dnes například v takové České republice určitě za své dílo žádné státní vyznamenání neobdržel. Mohlo by to totiž poškodit obchodní vztahy s pány, před nimiž současní nejvyšší představitelé České republiky servilně ohýbají hřbet.

Jak ovládnout – nebo prostě a jednoduše „zblbnout statisícové davy“? Tak tenhle pán to uměl naprosto dokonale. Také se to dlouho učil před zrcadlem. Výsledek ovšem předčil veškerá očekávání. Mladí stejně jako staří, muži i ženy, ti všichni v něm viděli onoho vyvoleného, který jejich zemi navrátí ztracenou sílu a respekt celého světa. Když nás někdo cpe šniclem a pivem nebo slanečkem a stakanem vodky a chce za to jen aplaus, to se to hoduje a aplauduje. Klidně i nějakou tu „křišťálovou noc“ pro pána uspořádáme, nějaké výlohy vytlučeme, obchody vyrabujeme a pár nesouhlasících zmlátíme nebo rovnou odpravíme. Náš vůdce určitě moc dobře ví, k čemu jsou zapotřebí všechny ty koncentrační a převýchovné tábory, gulagy, pogromy a Katyně. A účet? Koho by zajímal účet s takovým vůdcem v čele?!

Nakolik před zrcadlem cvičil nebo cvičí tento pán, to nám známo není. Za svého pracovního pobytu ve službách KGB v někdejším východním Německu však stihl ze zkušeností pana Adolfa H. nepochybně leccos pochytit. Když chcete ten plebs v podhradí náležitě „zblbnout“, musíte se do toho prostě „vložit“ celou svou osobností a co nejjednodušším slovníkem, aby s vámi mohl posléze řvát i ten nejposlednější z přítomných blbů…

Horká linka mezi Peklem a Kremlem aneb „přítel na telefonu“

PONĚKUD PŘEKVAPIVÝ ZÁVĚR

Pokud jste z výše zachycených záběrů nabyli dojem, že pan Putin má velmi blízko k panu Hitlerovi, pak vás musíme zklamat. Šetřením jednoho předního antropologického ústavu se totiž před několika dny podařilo zjistit, že tomu tak není a že současná hlava ruského státu má nezpochybnitelně společné rysy s jinou osobností, která toho zdaleka nemá tolik na svědomí jako pan Hitler. Jedním z klíčových důkazů se stalo porovnání čelních profilů lebky. Z nich zcela zřetelně vyplývá jejich podobný tvar, shodné hluboké oční jamky a pronikavý pohled „jestřábích“ očí, výrazný nos, odstávající uši, holé nebo skoro holé temeno lebky a výrazný předkus. Za pozornost stojí také rozechvělý pohyb pravé ruky, která naznačuje zjevně schizofrenní poruchu, neb dle vyjádření odborníků na psychiatrii dává dotyčný najevo obavy, že se za ním něco nebo někdo skrývá a cosi mu našeptává…

 © -CC-