Riegersburg – obnovený barokní klenot

Při cestách po památkách občas našinec zaláteří, v jakém zanedbaném stavu se nacházejí některé české a moravské hrady a zámky. Jenže stačí zajet přes hranice k sousedům a udiveni zíráte, že těžkou devastací prošly i památky německé nebo rakouské. Rozdíl, a to nikoli nepodstatný spočívá v původcích oné devastace. Tu naši jsme si způsobili po únoru 1948 sami, když jsme klenoty architektury a umění předali prostřednictvím bolševika do správy státních statků, polepšoven a nebo domovů důchodců, aniž by se kdokoli byť na okamžik zamyslel, zda se takové objekty k takovým účelům vůbec hodí. Naši sousedé však přišli o své památky přičiněním cizí moci. Jistě, kdyby nevyvolali 2. světovou válku… Jenže ne každá vítězná a následně okupační moc se chová jako totální vandal. A ta východní, sovětská (nebo ruská), se na obsazeném území jako totální vandal chovala v podstatě vždycky. To bychom už ale předbíhali. A my teprve stojíme před branami zámku, jehož historie se nedatuje od roku 1945, ale už od 14. století…

*

Název Riegersburg pochází podle všeho od jména Rueger, pravděpodobně jednoho z prvních držitelů okolních osad a polností. Poprvé je zmiňován v hardeggském urbáři v roce 1363 a v roce 1390 se už hovoří o hradu tohoto jména. Jeho posláním bylo vyplnění mezery v obrané linii na hranici Dolních Rakous s Moravou mezi hrady Drosendorf a Hardegg. Vysoká hladina podzemních vod a rovinatý terén pak předurčily pojetí hradu jako vodní pevnosti.

V roce 1426 je zaznamenána první změna majitele a od roku 1441 přechází ruegerské panství do držení rodu Eytzingerů. Za jejich éry dochází k první významnější přastavbě hradu, který v roce 1568 kupuje od bratrů Wolfganga a Albrechta z Eytzingu hrabě Sigmund von Hardegg.

Sigmund nechal hrad, který ztratil svou někdejší vojenskou funkci, přestavět na vodní zámek, jehož základy spočinuly na speciálně uzpůsobených dřevěných pilotech. Nová zámecká rezidence mu pak posloužila jako správní centrum pro celé hrabství Hardegg. Od té doby byly navíc osudy zámku Riegersburg a hradu Hardegg vzájemně propojeny až do dnešních dnů.

S nástupem 17. století však pominuly dny rozkvětu a dostavilo se období pohrom. V roce 1607 byla nejprve značná část zámku zničena požárem. Následně se celé panství dostalo do finančních potíží. Sigmundův syn Johann Wilhelm se neuváženými akvizicemi panských statků v okolí dostal do finančních potíží a po jeho smrti v roce 1635 se jeho dědictví stalo předmětem konkurzního řízení.

Hrabě Julius von Hardegg nakonec musel hrabství i se zámkem Riegersburg prodat. Novým majitelem se stal ještě nedospělý hrabě Saint-Julien, jehož otec Heinrich byl ženat s Juliovou sestrou. Ani on se však ze zámku příliš neradoval. Evropou tehdy cloumala třicetiletá válka a zejména v letech 1645-46 byl zámek i s okolním panstvím zle zpustošen a vydrancován jak švédskými, tak císařskými vojsky. Zámek se změnil v ruinu a noví majitelé raději svěřili péči o to, co ze zámku zbylo, místnímu služebnictvu…

*

Éra rodu Saint-Julien na zámku Riegersburg skončila v roce 1730, kdy Heinrichův pravnuk Johann Julius von Saint-Julien prodal celé panství Hardegg hraběti Khevenhüllerovi. Že vám to jméno něco říká? Bodejť by ne. Rod Khevenhüllerů znamená v Rakousku asi totéž, co v Česku rod Schwarzenberků. A s rodem Khevenhüllerů se pozorný čtenář může setkat i na stránkách, věnovaných největšímu rakouskému hradu Hochosterwitz.

* Centrální rizalit s pěticí oválných oken,tzv. volských ok, a bohatě zdobeným tympanonem (vlevo) a rokokový pokoj (vpravo)

 Pozn.:

Pokud vám až do této chvíle přišlo čtení o Riegersburgu poněkud suchopárné a nebo snad máte v oblibě bulvár, potom zaostřete svůj zrak…

Koupě hardeggských statků byla stvrzena podpisy obou zainteresovaných stran 1. srpna 1730 a Sigmund Friedrich von Khevenhüller, jehož hraběcí titul ještě nestačil ani oschnout od stvrzovacího inkoustu (do výše uvedeného stavu byli Khevenhüllerové povýšeni teprve v roce 1725), se rozhodl okamžitě obhlédnout čerstvě nabyté majetky. A v doprovodu juniora Johanna Josepha vyrazil do Riegersburgu.

Těžko říci, co bylo na vině následných událostí. Zda-li si kočí před cestou přihnul a nebo se o údržbu tehdejších C. a K. dopravních cest starali se stejnou péčí, jako česká TSK na počátku 21. století. Na každý pád, hraběcí pár se cestou se svým kočárem (určitě to nebyla značka Audi ani Ferrari) ocitli v příkopu. A když se špinaví a potlučení konečně dokodrcali do Riegersburgu, nestačil je přecházet zrak. Namísto luxusní rezidence s koupelnou a teplou vodou je čekala ruina, do které zatékalo snad ze všech světových stran…

*

A teď zase trochu vážně. Khevenhüllerové rozhodně nebyli žádní hejlové. Ať už kupovali Riegersburg s jakýmkoliv povědomím o jeho stavu, okamžitě po jeho získání se pustili do jeho velkorysé přestavby.

Až donedávna se mělo za to, že za tak skvostnou barokní stavbou, jakou je Riegersburg, nemůže stát nikdo menší než Joseph Emanuel Fischer z Erlachu. Nejnovější výzkumy rakouských historiků však odhalily, že skutečným autorem tohoto barokního klenotu je dolnorakouský rodák Franz Anton Pilgrim. Podle všeho byl Pilgrim žákem Lukase von  Hildebrandt a Riegersburg je považován za jeho stěžejní architektonické dílo.

Hlavní – čelní – fronta byla dokončena v roce 1733 a následně byly vybudovány obě přední věže a východní křídlo zámku dostalo podobu saly terreny. Na vnitřní výzdobě pak tehdy pracoval vynikající štukatér Johannes Rueber.

V roce 1737 bylo započato s přestavbou západního a severního křídla zámku a zámecké kaple, zasvěcené sv. Zikmundovi, patronovi hlavě rodu Khevenhüllerů. Přestavba trvala až do roku 1780 a po více než dvě století pak zámek Riegersburg sloužil jako reprezentační venkovské sídlo Khevenhüllerů.

*

Johann Jospeh hrabě Khevenhüller to dotáhl až nejvyššího hofmistra císařovny Marie Terezie. Oženil se s hraběnkou Carolinou z vymírajícího rodu Metsch a jako správný kavalír připojil příjmení manželky ke svému. V roce 1763 mu byl propůjčen titul knížete a zámek Riegersburg se stal letní rezidencí rodu Khevenhüller-Metsch. Na zimu se však panstvo stěhovalo raději do vyhřátých vídeňských paláců, neboť – věřte nevěřte – zámek Riegersburg nebyl vytápěn!

*

Od roku 1800 zůstal zámek po dalších více než šest desetiletí prakticky neobýván, neboť majitelé se coby diplomaté a důstojníci zdržovali většinu času v cizině. Teprve hrabě Johann Carl se po návratu z Mexika v roce 1867 opět usadil na Riegersburku. Posledními z rodu, kteří na zámku pravidelně pobývali, byli kníže Anton Sigismund a jeho manželka Gabrielle-Victoria. Ještě před 1 světovou válkou se na zámku pořádaly velkolepé hony a večírky, ale pak život na zámku opět utichl, i když zde stále pracovalo několik zaměstnanců jako komorník, kuchařka, pradleny atd.

*

 Panská kuchyně, kde se dá dodnes připravovat chutná tabule (vlevo) a čelní portál (vpravo)

 V roce 1945 byl zámek podobně jako další majetky Khevenhullerů zabaven ruskou okupační správou. Jeden čas bylo na zámku ubytováno až 500 vojáků a během jejich pobytu byl Riegersburg totálně zdevastován. Slavnostní sál v prvním patře sloužil dokonce k výcviku vojenských řidičů, kteří do patra vyjížděli po schodišti! Zámecká kaple pak sloužila dílem jako vězení a dílem jako skladiště brambor. Zničen byl prakticky veškerý zámecký mobiliář a také knihovna.

Po ukončení poválečné vojenské okupace Rakouska sloužil zámek nějaký čas jako administrativní středisko lesních závodů a v roce 1956 byl navrácen původním majitelům. S jejich příchodem byly okamžitě zahájeny nejnutnější sanační práce a celková obnova, která trvala v několika etapách až do roku 1987.

Když v roce 1972 zemřela kněžna Gabriele-Victoria, přešel zámek s okolními majetky na její dceru Marianne hraběnku Pilati von Thassul zu Daxberg. Její rodina si pro život na zámku nechala upravit někdejší hospodářské budovy (stáje), zatímco vlastní zámek je k dispozici návštěvníkům a nebo si ho lze pronajmout pro soukromé oslavy a nebo pro účely natáčení, jako v roce 2005. Tehdy zámek a okolí posloužily jako kulisy pro televizní film podle slavného Schillerova dramatu Úklady a láska (Kabale und Liebe).

*

Po architektonické stránce představuje zámek Riegersburk čtyřkřídlou budovu se čtyřmi rohovými věžemi. Zatímco jižní věže mají helmicové střechy, severní mají podobně jako centrální rizalit střechy pagodové. Výrazně členěná třípodlažní jižní fronta s bohatě zdobeným středovým rizalitem připomíná vídeňský Belveder a za pěticí velkých oken a „volských ok“ lze tušit rozlehlý slavnostní sál, zabírající dvě podlaží.

Uprostřed tympanonu je ozdobná kartuše s erbem knížat Khevenhullerů a nad ním socha Atlase, vzpírajícího zeměkouli. Po stranách jsou pak umístěny sochy moudrosti, spravedlnosti, upřímnosti a svornosti. Všechny sochy jsou dílem vídeňského sochaře Josefa Krakhera, který je autorem i výzdoby vstupního portálu.

Zbývají křídla zámku jsou pouze jednopatrová a vnitřní atrium je podstatně úsporněji zdobené než hlavní průčelí. Zajímavou konstrukci má dřevěná střecha s dubovým krovem, na který bylo spotřebováno 610 kmenů! K zámku přiléhá rovněž velký park, který přístupný skrze sallu terenu ve východní traktu. Součástí parku je malý rybník a také psí hřbitov, jeden z nejstarších v Evropě, založený už koncem 19. století!

*

Klenutým průjezdem se návštěvník dostane k velkému schodišti a po něm do velkého sálu, který bývá dodnes hojně využíván k pořádání nejrůznějších slavností a koncertů. Znalce pak možná překvapí absence stropní malby, která snad byla plánovaná, ale nikdy se neuskutečnila. Velký křišťálový lustr z napoleonské éry naopak jako jediný přežil pobyt ruských vojáků.

Na stěnách jsou k vidění malby od Martina von Meytens a portréty členů rodiny Khevenhullerů.

Největší ozdobou následujícího barokního pokoje je velký obraz Neapole, poskládaný z 35 samostatných mědirytin. Valná část současného mobiliáře byla do zámku zapůjčena rakouským muzeem užitého umění a je zde zastoupen jak nábytek rakouský, tak francouzský a italský, vesměs z 18. století.

K nejkrásnějším místnostem zámku patří rokokový pokoj s damaškovými tapetami. Diterichstejnský pokoj je upomínkou na spřátelený šlechtický rod, známý i z Moravy, a za pozornost stojí zejména štuková výzdoba, znázorňující vladařské ctnosti.

Čínský salón se může pochlubit vzácnými papírovými tapetami z 18. století, které rovněž jako zázrakem unikly zničení a byly objeveny v hospodářských budovách. Některé pokoje jsou zařízeny jako rodinné muzeum a obdiv si zaslouží i vzorně renovovaná zámecká kaple s bohatě zlaceným oltářem, navrženým Franzem Antonem Pilgrimem, a bohatou štukovou výzdobou od Johanese Ruebera.

A ještě než opustíte zámek, můžete se pokochat jedinečnou panskou kuchyní s vybavením z 18. a 19. století a zachovalou pecí, která má kapacitu 14 bochníků chleba.

*

Jižní fronta zámku (vlevo) a obnovené sousoší před zámeckou bránou (vpravo)

TIP pro cestovatele:

Zámek Riegersburg patří k těm památkám, které stojí za návštěvu nejen pro své architektonické půvaby a bohaté vnitřní vybavení, ale také pro pohnutou historii a jako ukázka, jak lze překonat i následky různých dějinných pohrom. V současnosti patří zámek Riegersburg mezi objekty, zařazené do tzv. projektu VIA IMPERIALIS, či-li památku se zvláštním statutem ochrany a péče.

Zámek je otevřen veřejnosti denně od 1. dubna do 15. listopadu od 9 do 17 hodin (v červenci a srpnu dokonce až do 19 hodin!). A vstřícnost personálu je přímo ukázková. Při našich toulkách Podyjím jsme do zámku dorazili až ve chvíli, kdy už odbývala sedmá hodina podvečerní, takže jsme počítali jen s prohlídkou zámku zvenčí,. Jaké však bylo naše překvapení, když nás mladý průvodce zval dovnitř i přes pokročilou dobu (a to včetně naší malé šicky). Nebylo mu zatěžko provést zámkem toliko dva (!) návštěvníky, a to ještě s českým (!!!) výkladem. Už na odchodu jsme pak potkali i současného majitele zámku, který byl samozřejmě zvědav, jak se nám jeho klenot líbil…

R A T I N G

PŘÍSTUPNOST PAMÁTKY:

autem nebo hromadnou dopravou (BUS, vlak, metro) až k objektu

****

STAV ARCHITEKTONICKÉ PAMÁTKY:

skvěle udržovaná (obývaná majitelem); součást tzv. projektu VIA IMPERIALIS

*****

INFORMAČNÍ SERVIS

vše pro klienta (suvenýry, prohlídka i po „zavírací“ době…)

*****

OBČERSTVOVACÍ ZÁZEMÍ:

restaurant

****

  © -CC-