Silberberg - slezský Gibraltar | ceskycestovatel.cz

Když se řekne „Gibraltar“, snad každému vytane na mysli nedobytná skalní pevnost na jižní výspě Pyrenejského ostrova, více než po dvě staletí střežící životně důležité námořní tepny někdejšího britského impéria.

Podobný význam jako Gibraltar pro Brity měla v minulosti pevnost Silberberg pro Prusko. Podobně jako jeho britský protějšek se tyčila na skalním ostrohu, v tomto případě na severních svazích Sudet (ve zdejším úseku je tvoří tzv. Soví hory), a namísto mořské úžiny střežila Stříbrnohorský průsmyk při hranicích Slezska a Čech. A v návaznosti na další objekty slezské pevnostní linie (Nisa, Kladsko, Svídnice) měla strategický úkol bránit jihovýchodní (slezské) državy pruského království, které získal v 18. století pruský král Fridrich Veliký ve válkách s Marií Terezií.

Tyto územní zisky (podstatná část Slezska) totiž nebyly zadarmo a Fridrich se během mnohaletých válek mohl přesvědčit o kvalitách rakouské armády a jejích vojevůdců, jako byli máršálkové Daun či Laudon…

Pohled na donjon z fortu Ostrog (velký obr.) a nádvoří donjonu (menší obr. vlevo)

Název Silberberg (Srebrna Gora, Stříbrná Hora) je poprvé zmiňován v roce 1331 a poté o necelých sto let později, kdy zde řádila husitská vojska. V roce 1454 získal zdejší panství Jiří z Poděbrad, jehož potomci ho měli v držení až do roku 1569. V roce 1536 získává Silberberg městská práva a stává se významným hornickým střediskem s těžbou stříbra a olova. Koncem 16. století přechází panství na Rožmberky a za zkušeného hospodáře Petra Voka prožívají stříbrnohorští svou zlatou éru, kdy město má kostel i školu, čtyřikrát do roka se v něm konají široko daleko známé jarmarky a navrch se těší záviděníhodné náboženské toleranci.

Léta rozkvětu přeruší – jak jinak – válka. V 17. století byla největší evropskou pohromou válka třicetiletá a v jejím průběhu křižovaly Kladskem tu protestantské, tu katolické armády a nechávaly za sebou jediné – spoušť. Ta největší postihla město 1. června 1633, kdy město vyplenily a zapálily vojska Albrechta z Valdštejna. A podobně se městu vedlo až do vestfálského míru. Po něm si Silberberg jako jediné město v této části Slezska mohlo ponechat svobodu vyznání a luteránský kostel. Jenže všeho do času. Ještě koncem 17. století zasáhl tlak rekatolizace i zdejší kraj a v roce 1696 místní kostel přechází pod správu katolického kláštera v Henrykowě.

Kostel ve Stříbrné Hoře (vlevo), jeden z nemnoha zachovalých stříbrnohorských starých domů (uprostřed) a informační tabule Pevnostního kulturního parku Srebrna Gora

V roce 1740 vypuká první slezská válka mezi Pruskem a Rakouskem. V únoru 1741 dorazí do Silberbergu pruský král Fridrich II. a berlínským mírem z roku 1742 je město s celým Slezskem přičleněno k Prusku. Jenže vzdát se tak lukrativní enklávy jako Slezsko nebylo ani v 18. století jen tak…

Už v roce 1744 vypuká druhá slezská válka, ale bílé rakouské uniformy pod velením protěžovaného, leč nepříliš talentovaného vojevůdce Karla Lotrinského dostávají od pruských modrokabátníků takříkajíc „na frak“.

Do třetice se Rakušané pokusí získat Slezsko nazpět během tzv. sedmileté války (1756-1763). Jak už napovídá samotné označení války, nebylo to žádné přeshraniční škorpení, ale konflikt, který svým rozsahem bývá někdy přirovnáván až ke světovému. Válčilo se totiž na souši i na moři a tehdejší válečné koalice dokázaly přenést boje až do zámoří – do Indického oceánu a na americký kontinent!

Silberberg prožívá nové válečné trauma v roce 1760, kdy Stříbrnohorským průsmykem proniká nečekaně do srdce Slezska obávaný rakouský polní maršálek Gideon Ernst svobodný pán z Laudonů.

Jeden z největších vojevůdců 18. století polní maršálek Laudon a schéma obležení Svídnice

Třiačtyřicetiletý Laudon je v té době na vrcholu sil a slávy. Má za sebou oslnivé úspěchy v krvavých řežích u Rossbachu, Olomouce, Hochkirchu a Kunersdorfu a jeho hvězda září nad celou střední Evropou.

Laudon vtrhne do Slezska v čele armády čítající cca 36 tisíc mužů a učiní tak skrze Stříbrnohorský průsmyk. Dobude pevnost Glatz, ovládne Kladsko a jeho postup se zastaví teprve před mocně opevněnou Vratislaví (tehdy Breslau, dnes Wroclaw). Po porážce v bitvě 15. srpna 1760 u Liegnitz se musí ze Slezska dokonce stáhnout, ale v následujícím roce se vrátí a zmocní se pevnosti Svídnice. O rok později se však jako už poněkolikáté karta obrací ve prospěch Prusů a Slezsko je pro Rakušany opět ztraceno…

Laudonovy odvážné útoky do Slezska přes přirozenou hradbu relativně vysokých a pro armády zdánlivě nepřekročitelných horských hřebenů Sudet nezůstaly samozřejmě na pruské straně bez odezvy. Fridrich se rozhodl dalším podobným průnikům zabránit hned v zárodku ještě v horách, a proto už bezprostředně po skončení sedmileté války dal podnět k vybudování mohutné pevnosti na Silberbergu.

Zuřivá bitva o Svídnici (Schweidnitz) v roce 1761

Ještě v roce 1763 vyměřil pruský vojenský inženýr plukovník Ludwig Wilhelm Regler prostor pro předpokládanou tvrz, jejíž projekt vypracoval major Franz Ignatza Pinto. Jeho projekt však neuspěl a místo něho dostal přednost návrh plukovníka Reglera. Po jeho schválení Fridrichem v dubnu 1765 byla zahájena vlastní výstavba, která si vzhledem ke své obtížnosti vyžádala nejen mimořádné úsilí a na svou dobu doslova astronomické náklady, ale také přispění dalších odborných kapacit – německého inženra von Gontzenbach, Švýcara Franze Ludwiga de Rossiere a holandského opevňovacího specialisty majora Dietricha de Hass).

Budování pevnosti probíhalo v několika etapách. Během té první v letech 1765-68 byly položeny základy pevnostního jádra – donjonu, kasemat a pomocných bastionů (dnes označovaných jako Kleszcowy, Nowowiejski, Gwiaździsty, Górny, Dolny a Kawaliere).

Situační plánek pevnosti Silberberg – Srebrna Gora

Impozantní donjon, na jehož projektu se významnou měrou podílel sám pruský král Fridrich II., představuje nejmohutnější obranné dílo silberberské pevnosti, kde mělo být umístěno velení obrany. Jeho korpus vznikl spojením čtyř obrovitých půlkruhových věží (horní, dolní, městské a novoveské – někdy se uvádí novoměstské), na pentagonálním půdorysu, usazených na skalnatém podloží, které zvyšovalo odolnost před účinky tehdejší dělostřelecké palby. Výška vnějších zdí dosahuje 30 metrů a s ohledem na svou velikost představuje silberberský donjon výjimečný fortifikační objekt v celoevropském měřítku.

Korpus donjonu vyplňují dvou a místy až třípodlažní kasematy, které plnily obytné, skladovací i obranné funkce. Ve sklepních podlažích byly umístěny zásoby uhlí, dřeva, tažná zvířata a dále zásoby vody a potravin. Donjon měl kromě toho vlastní – 60 m hlubokou – studnu.

Dále byly v objektu umístěny prostory štábu, kaple, lazaret, zbrojnice (v ní bylo možné uložit až 6 tisíc pušek) , muniční sklady (celková kapacita pracháren v donjonu činila 32 tun, v celé pevnosti pak 280 tun!) a také vězení. Část prostor byla vyhrazena pro ubytování důstojníků a speciálního pevnostního oddílu.

Dělostřelectvo donjonu bylo rozmístěno na nekrytých stanovištích na valech a teprve ve 40. letech 19. století bylo 11 kasemat přestavěno na dělostřelecké baterie. Do té doby sloužily kasematní průzory pouze jako pozorovatelny a nebo pro střelbu z pušek.

V další fázi v letech 1768-71 vznikly předsunuté forty (Ostrog, Rogowy fort a Wysoka Skala) a v závěrečné etapě výstavby v letech 1770-77 vznikly doplňující baterie (Kazematowa a Tarasowa), reduta (Skrzydlowa), fort (Chochol Maly) a kasárna.

Kasárna ve fortu Wysoka Skala

Výstavba pevnosti Silberberg si vyžádala vybudování rozsáhlého technologického zázemí včetně pily, cihelny, vápenky, vodovodu a dopravních komunikací. Pro odstřel skalního podloží pak museli být povoláni horničtí specialisté. Pevnostní zdi byly stavěny z místního kamene, pro vnitřní kasematy donjonu a obě brány bylo použito cihel a k vyztužení rohových partií posloužil bílý nebo červený pískovec.

Na stavbě pevnosti bylo zaměstnáno v průměru 4 tisíce dělníků z Německa a Čech (odtud pocházeli zejména zedníci), zatímco místní obyvatelstvo pomáhalo zejména při méně kvalifikovaných činnostech jako dopravě materiálu apod.

Náklady na stavbu pevnosti dosáhly údajně částky 4 145 000 tolarů (některé zdroje z 20. století hovoří o podstatně nižší částce 1 573 000 tolarů, ale i tak jde na tehdejší časy o závratnou sumu).

Dokončená pevnost měla 299 kasemat a 54 samostatných střeleckých stanovišť a v případě válečného konfliktu mělo jeho posádku tvořit 3756 mužů, které bylo možné navýšit až na 5000 duší (tedy cca tolik, co čítá dnešní velká letadlová loď US Navy). Dělostřelectvo mělo k dispozici 264 kanónů, houfnic a moždířů, každý fort měl vlastní studnu a ve skladech byly zásoby, postačující pro tříměsíční obležení. Například pevnostní pekárna byla schopna během 24 hodin upéct 3 tisíce bochníků chleba a v pivovaru bylo možné uvařit 90 litrů piva.

Tak jako neexistuje dokonalá pevnost, ani Silberberg nebyl prost některých nedostatků. Jak už na první pohled svědčí drolící se spáry kdysi mocných bastionů, dá se tušit, že stavební materiál rozhodně nebyl na výši významu této stavby. K dalším problémům patřila všudypřítomného vlhkost a nedořešené odvětrávání kasemat. Donjon byl celoročně prakticky neobyvatelný a pro posádku se tak musely budovat dodatečné kasárenské objekty (zejména na Vysoké Skále), což komplikovalo rychlost nástupů vojáků do přidělených pozic. O problémech s umístěním dělostřelectva do vnitřních kasemat ani nemluvě. V této souvislosti se nabízí zajímavé srovnání s rakouskou pevností Josefov, kde díky důmyslnému systému podzemních chodeb dodnes proudí svěží vánek!

Král Fridrich II. a pruští infanteristé z časů slezských válek během XVIII. století

Ještě během dokončovacích prací dorazil do pevnosti v roce 1775 pěší batalion pod velením Franze Ludwiga de Rossiere, prvního velitele pevnosti. O tři roky později zažila pevnost první stav bojové pohotovosti během tzv. bavorské krize…

Během napoleonských válek v roce 1806 přikáže generál von Lindner veliteli pevnosti plukovníkovi Karlu Fridrichovi von Schwerin rezignovat na obranu města i pevnosti. V únoru následujícího roku pak francouzský generál Dominique Vandamme vyzve posádku pevnosti ke kapitulaci. Mladý pruský generál Fridrich Wilhelm von Götzen se však rozhodne postavit napoleonským vojskům na odpor a vydá rozkaz v přípravám pevnosti k obraně.

Jenže Francouzi jsou k neudržení. Jako první kapituluje 16. června 1807 pevnost Nisa a 25. června se vzdá i zdánlivě nedobytná pevnost v Kladsku. O tři dny později vezmou napoleonská vojska frontálním útokem i Silberberg…

Ostřelování Silberbergu Francouzi v roce 1807

Situace silberberské pevnosti přitom není jednoduchá. Po kapitulaci Nisy byla ze Silberbergu přemístěna část sil na obranu Kladska a v pevnosti zůstaly pouze dva lehké střelecké oddíly, nepočetná kavalérie a ženisté. Celkem bylo v pevnosti 2225 mužů, z toho však ještě část byla ve stavu nemocných a rekonvalescentů. Přesto pokračovaly přípravy k obraně, které zahrnovaly budování palisád a pozemních opevnění pro pěchotu a dělostřelectvo.

Už 26. června zaútočila napoleonská vojska pod velením bavorského generála Bernarda Erasma Deroye na Stříbrnou Horu, ale pevnostní střelci útok odrazili. Významný podíl na odražení francouzských pokusů probít se k pevnosti mělo dobře vycvičené pevnostní dělostřelectvo, které dovedně pokrývalo účinnou palbou všechny hlavní přístupy.

Když selhala jednání o kapitulaci, odhodlali se napoleonské síly 28. června ke generálnímu útoku. Po dlouhotrvající bitvě se bavorským oddílům podařilo zlomit obranu města, které bylo zachváceno zničujícím požárem. Na Francouzi obsazené město se následujícího dne zaměřila i palba těžkého pevnostního dělostřelectva, které dokončilo dílo zkázy. S večerem se Deroy pokusil znovu jednat o kapitulaci pevnosti, ale bezvýsledně, takže 30. června byly boje obnoveny. Pevnost pak en za dnem hrdinně odolává francouzskému náporu až do uzavření míru v Tylži 9. července 1807. Díky tomu si získá přídomek „nedobytná“…

Další kariéra už ale žádné slavné chvilky Silberbergu neposkytla. Spíše naopak. V letech 1834-37 je v pevnosti vězněn meklenburský básník Fritz Reuter a další představitelé liberálního hnutí. Poslední bojovou pohotovost zažije posádka pevnosti v roce 1850 v době tzv. olomouckých punktací, kdy maršál Radecký na podporu rakouské vůdčí role v Německém spolku demonstruje v Olomouci sílu rakouských zbraní. O deset let později je rozhodnuto pro celkovou zastaralost vyškrtnout Silberberg ze stavu aktivních pruských pevností.

Původnímu záměru pevnost rozebrat však zabrání intervence místních obyvatel, pro které by zánik pevnosti, na které byla závislá většina místních živností, znamenal ekonomickou katastrofu. Do pevnosti je proto umístěn batalion 51. pěšího pluku. Během prusko-rakouské války v roce 1866 je v pevnosti naposledy vyhlášen stav bojové pohotovosti a rok poté opouští poslední voják Stříbrnou Horu.

Fort Ostrog: velký snímek vlevo – současný stav, malý obrázek dole – stav před rokem 1939; vpravo pohled na fort Ostrog z ptačí perspektivy

V letech 1869-79 je pevnost využívána jako polygon pro testování nových dělostřeleckých zbraní a dělostřelecké munice. Na rok 1869 také upomíná kříž na nádvoří donjonu, kdy se při zkouškách nového pruského moždíře ráže 210 mm odehrála tragická událost. Poslední granát tehdy explodoval uvnitř hlavně a zabil čtyřčlennou obsluhu děla.

V roce 1881 obchodník Eugen Juttner poprvé zkouší využít pevnosti pro turistiku a v roce 1885 je v donjonu otevřena restaurace pro 300 osob. (Kdeže loňské sněhy jsou… Dnes donjon nabízí pouze kasematní pokladnu a občerstvení si musí návštěvník přinést s sebou nebo využít občerstvení u parkingu…). Až do 2. světové války je pevnost největší turistickou atrakcí blízkého okolí. Ve 20. letech 20. století využívají část pevnosti německé policejní složky k výcviku svých adeptů, ale jinak Silberberg zůstává cílem mnoha výletníků. Během 30. let je zde mimo jiné otevřena pamětní místnost Fritze Reutera a muzeum zbraní.

Pohled na nádvoří fortu Ostrog (velký obr.) a snímek polských zajatců z Oflagu VIIb.

S vypuknutím 2.světové války jsou někdejší časy turistů a výletníků ty tam. V prosinci 1939 je v pevnosti založen zajatecký tábor – tzv. Oflag VIIb – pro polské důstojníky, přičemž hlavní tábor je umístěn ve fortu Ostrog, zatímco do fortu Wysoka Skala míří „nejnebezpečnější“ zajatci. Přesto se 5. května 1940 podaří skupině deseti polských důstojníků útěk…

Přes potají vyhloubený otvor se po svázaných prostěradlech spustí do příkopu. Pod rouškou tmy a deště se rozdělí na tři skupiny a pokusí se přejít do Čech. První dva uprchlíky chytí Němci u Bystrzyce Kladské a po jedenácti dnech se shodou okolností podaří Němcům dopadnout i dalších pět Poláků u Olomouce.

Přes protektorát Čechy a Morava, Maďarsko, Jugoslávii a Turecku se nakonec podaří dorazit až do Palestiny trojici uprchlíků, kteří zde vstoupí do polského zahraničního vojska a zúčastní se bojů na frontách 2. světové války…

Kastelán Pevnostního kulturního parku Srebrna Gora – Slawek Machlowski (vlevo) a stylový restaurant u parkoviště (uprostřed), kde čepují pravý broumovský chmelový mok…

Po roce 1945 pokračuje pozvolná devastace někdejší fortifikační chlouby pruského království. V 60. letech pevnost nakrátko ožije zásluhou polských skautů – harcerů a učňů hornického střediska, ale v 80. letech je objekt pro turisty definitivně uzavřen. Teprve po pádu totality nastává obrat. V roce 2002 je pevnost začleněna do prvního polského fortifikačního kulturního parku a o dva roky později získala rozhodnutím polského prezidenta status historického pomníku. V roce 2006 jsou za přispění fondů Evropské unie konečně zahájeny významné konzervátorské práce a opravy a vzniká projekt na celkovou obnovu pevnosti. Projekt současného vlastníka objektu – společnosti Pevnostní kulturní park – počítá s vybudováním sedačkové lanovky, konferenčního a hotelového centra, živým programem prostřednictvím pevnostního regimentu atd. Pokud by se podařila realizovat alespoň část z těchto plánů, byl by to nepochybně záslužný počin.

TIP pro cestovatele:

Mimořádně atraktivní objekt blízko českých hranic, nějakých 50 kilometrů od Náchoda. Pokud trávíte dovolenou ve východních Čechách, nenechte si návštěvu pevnosti Silberberg ujít. Ratolesti budou nadšené „kanóny“ v muzejní dělostřelecké expozici a „volným výběhem“ (drahé polovičce se „odměníte“ zastávkou k lázních Kudowa Zdroj o ochutnávkou polské kuchyně). Milovníci fortifikací pak mohou porovnávat rozdíly mezi rakouským (Terezín, Josefov) a pruským pevnostním stavitelstvím. Autem jste na pevnosti z Náchoda za půl hodiny a odměnou vám bude nezapomenutelný zážitek.

Tři hvězdičky za přístupnost jdou na vrub poměrně namáhavému výstupu. Vozíčkáři by se však měli dostat autem až k první bráně podobně jako mladá maminka s kočárkem (jak jsme se při vzájemném fotografování a výměně postřehů mohli přesvědčit, milovníci fortifikací se nemusí rekrutovat jen mezi pány…).

GALÉRIE:

12 3 4 ►