Międzygórze – Slezské Švýcarsko

Zatímco severovýchodně od Děčína se rozkládá relativně vyhlášená a turisticky hojně navštěvovaná oblast Českosaského Švýcarska (jeho součástí jsou dnes samostatné národní parky Saské Švýcarsko a České Švýcarsko), ještě dál na východ, za hřebeny Orlických hor, bychom nalezli o poznání méně známou, i když svého času neméně populární oblast Slezského Švýcarska. Jejím hlavním střediskem je přitom malebná horská obec Międzygórze, známá až do roku 1945 pod německým označením Wölfelsgrund (Vlčí důl).

*

Mezihoří, jak se této lokalitě říká u nás, se rozkládá v údolí na soutoku potoků Wilczka a Bogoryja ve výšce 570-670 m n. m. a za svou přezdívku vděčí nejen svému malebnému umístění pod vrcholem Śnieżniku (Kralický Sněžník, 1423 m n. m.), ale také hojnému počtu stylových domů, které nezapřou inspiraci dřevěnými horskými domy z Tyrolska s typickými ochozy, balkónky, balustrádami a zdobnými řezbářskými prvky. Počet stálých obyvatel nepřesahuje 700 osob, nicméně o víkendech a zejména o prázdninách se o poznání zvětšuje. Děje se tak mimo jiné i zásluhou pověsti klimatických lázní, k níž přispívá zejména zdejší čisté ovzduší a četné turistické stezky po okolních lesích. Nicméně v porovnání s takovými Karlovými Vary a nebo blízkým Jeseníkem působí Mezihoří podstatně ospalejším dojmem i uprostřed letní sezóny.

*

Léčebné sanatorium Gigant ve Wölfelsgrundu (vlevo) a někdejší lázeňský dům a později lesovna Hanka (vpravo)

Počátky novodobého osídlení Mezihoří sahají do roku 1580, kdy byla ve zdejším královském polesí založena dřevorubecká a uhlířské osada, podléhající farnímu kostelu v Ebersdorfu (dnes Domaszków). Zpočátku nesla označení Neuwolfelsdorf a skrze hrabství Glatz (Kladsko) spadala pod českou královskou komoru. V roce 1684 získal zdejší majetky zemský hejtman Michael Wenzel von Althann, který je spojil s panstvím Schnallenstein s centrem v Rosenthalu (dnes Różanka), a v roce 1740 pražská konsistoř svolila se stavbou dřevěné kaple a hřbitovem.

A dům Hanka dnes, kdy čeká na nového zájemce

Po slezských válkách připadlo Hubertusburským mírem celé Kladsko a s ním i Mezihoří Prusku. Počátkem 19. století čítala zdejší obec na 400 duší a kromě kaple v ní stála budova freirichtera, škola, myslivna a pila. Nad osadou na vrcholu tzv. Jehlové hory (Igliczna) pak byl ještě v letech 1781-1782 postaven poutní kostel Panny Marie Sněžné.

Po napoleonských válkách se Wölfelsgrund stal součást province Slezsko a zprvu podléhal pod okres Kladsko. Po novém správním uspořádání v roce 1818 se však dostalo pod správu politických a církevních orgánů v Habelschwerdtu (dnes Kladská Bystřice), a tak tomu zůstalo až do konce 2. světové války.

*

Luxusní penzion Goralka má ideální polohu, ale žádnou klientelu. Také on je na prodej. Majiteli na jeho dokončení došly peníze…

V 19. století si zdejší region oblíbila princezna Marienne von Oranien-Nassau (1810-1883), dcera nizozemského krále Viléma I. Oranžského a jeho první ženy Friederiky Luisy Wilhelminy von Preussen, majitelky četných statků v Dolním Slezsku v letech 1838-1883. Marienne sem poprvé zavítala v červenci 1839 a v následujících letech se významnou měrou zasloužila nejen o vznik zdejších klimatických lázní, ale o celkový rozvoj kraje od Frankensteinu (Ząbkowice) a Glatze (Kladsko) až po Wölfelsgrund (Mezihoří).

Jeden z restaurovaných domů v Mezihoří, který dává vzpomenout na lepší časy

Marienne měla významný podíl na budování nových silnic, zakládání hutí, kamenolomů, vápenek a menších řemeslnických podniků. Na svazích Sněžníku založila po švýcarském vzoru horskou kraví farmu, která se později změnila na turistická chatu Schweizerhaus (Švýcárna). Na území Rychlebských a Bialských hor a Sněžníku podporovala lesní hospodářství a pro svojí charitativní činnost se jí dostalo označení „Naše dobrá paní“ (Unsere gute Herrin). Na její počest pak byla v regionu pojmenována řada míst jako Mariennin pramen, Marienniny skály nebo Bílá, Růžová a Zelenna Marienne (názvy místních nalezišť mramoru).

Vstup do arboreta a vizitka místní hospůdky, lákající turisty na chmelové moky české provenience

V samotném Wölfelsgrundu vznikaly postupně nové stylové domy a ulice, vyhlídkové cesty, léčebné sanatorium, penzióny, zájezdní hostince jako „U dobrého data“ či „Zlatý roh“, nad vodopádem byl vztyčen stylový můstek a „Dům nad vodopádem“, dále lovecký zámeček, pošta, nejrůznější služby, nádrže na chov pstruhů a v roce 1907 byla postavena rovněž nevelká přehradní nádrž. Místo se tak stalo oblíbeným centrem jak pro letní ozdravné pobyty, tak pro zimní sporty.

*

Kostel Panny Marie Sněžné na Jehlovém vršku na dobové pohlednici (vlevo) a další ze stylových domů Mezihoří, které dnes obývá ekologické učiliště (vpravo)

Ještě před druhou světovou válkou dosáhl počet zdejších obyvatel sedmi set, ale po roce 1945 nastal podobně jako v jiných oblastech někdejších Sudet, vysídlených od většiny původního německého obyvatelstva, rychlý úpadek. Do Mezihoří sice přišlo cosi nových obyvatel z podobně postiženého území na východě Polska, které si po válce zabral Sovětský svaz, ale pokud se za novým živobytím nestěhujete dobrovolně, zapouštíte kořeny v cizím a neznámém prostředí vždycky jen velmi obtížně.

Kostel sv. Josefa a nad ním kostel sv. Kříže (vlevo); pozůstatky náhrobků z let dávných i méně dávných… (vpravo)

Důsledky toho jsou na Mezihoří patrné dodnes. Řada stylových domů sice už prošla renovací, jiné na ni však stále ještě marně čekají a další, i třeba opravené, jsou opatřeny telefonním číslem a výzvou „na prodej“. Obnovu kdysi kvetoucího lázeňského letoviska navíc přibrzdila i krize z posledních let. A když jsem se bavil nad čerstvě opečenou pravou polskou klobáskou (bez chrupavek, separátů, papriky, česneku a jiných zastíracích kořenících přísad, tolik známých z českých uzenářských produktů) a příkladně vychlazeným a ošetřeným ležákem Warka s Henrykem, sympatickým majitelem občerstvovacího stánku nad vodopádem Wilczek, dozvěděl jsem se, co jsem slýchával už před třiceti a více lety za bolševika: „Nejsou lidi!“

*

Náhrobní desky na hřbitovní zdi připomínají někdejší obyvatele Mezihoří

Pokud se některý z českých pivařů bude chtít nejčkon ošívat a ušklíbat, mohu ho ujistit, že jako cestovatelský ochutnavač chmelových moků napříč Evropou lze Warku s klidným svědomím doporučit. Polských piv jsem už pár ochutnal a nikdy jsem k nim nepojal valnou důvěru. Nicméně tenhle mok (je to vlastně vlajkové pivo skupiny Żywiec, do níž patří i licenční značky jako Heineken nebo Strong) má skutečně pivní říz a v porovnání s některými našimi „europivy“ může hravě kopat první pivní ligu.

*

Občerstvovací útulna nad vodopádem Wilczek s majitelem Henrykem a jeho bezmála půlkilovou klobásou

Jenže v tomto případě nejsou ani lidi, kteří by zaplnili prázdnotou zívající penzióny, ani lidi, kteří by opravou uvadajících domů a ulic povznesly kdysi prosperující lázně opět k jejich někdejšímu lesku. Důvod je nasnadě. Přestože u nás skuhráme „na bídu a na poměry“, pro naše severní sousedy jsme stále ještě „ti bohatí“, kde zdejší montovny všeho možného stále nabírají zaměstnance po desítkách a kam se z Polska jezdí houfně za prací.

*

Vzorně restaurovaný penzión Milenium

À propos vodopád Wilczek. To je jedna z dalších atrakcí Mezihoří, pro někoho možná vůbec ta největší, nebo nejvyšší, jak se to vezme. Největší a nejvyšší je to každopádně vodopád na svazích Sněžníku a druhý nejvyšší v Sudetech. Vznikl na tektonickém zlomu stejnojmenné říčky, padá 22 m hluboko do vodního kotle pod skalním zlomem a dál pokračuje tzv. americkým kaňonem, lemovaným 25 m vysokými skalními stěnami.

Současná podoba vodopádu vznikla přitom poměrně nedávno – po ničivých povodních v roce 1997. Předtím měl vodopád kaskádovitý charakter a dosahoval výšky 27 m. Do té doby byl stejně vysoký jako nyní nejvyšší sudetský vodopád v Krkonoších Kamieńczyk.

*

Vodopád Wilczek a přehradní hráz z počátku 20. století si ani koncem jara 2013 nemohly na nedostatek vody stěžovat…

Každopádně v Mezihoří je toho k vidění ještě mnohem víc. Ať už je to farní kostel sv. Josefa z let 1740-1742, který v roce 1920 prošel přestavbou a rekonstrukcí, a nebo filiální evangelický kostel sv. Kříže, tyčící se na svahu nad obcí. Byl postaven z podnětu a za finančního přispění prince Friedricha Heinricha, vnuka princezny Marienny, v novorománském stylu a nedávno prošel výraznou rekonstrukcí. Vedle vzdělávacího zařízení ekologické ochrany, umístěného v chatě Sabat, pak leží i zajímavé arboretum s exotickými dřevinami. A na závěr ještě jedna perlička pro milovníky filmové respektive televizní tvorby. V roce 1965 se v Mezihoří točil první díl legendárního seriálu Čtyři z tanku a pes. Ti dříve narození si nepochybně vybaví, že tento díl se odehrával na Sibiři, kde začínala Jankova odysea na cestě do Berlína…

FOTOGALÉRIE:

◄12

© Text a foto František Kuník