SÜMEG

Dávno předávno před mnoha lety, kdy ještě existovalo Československo, byvše součástí Varšavského útočného bloku komunistických zemí, čekajících na svých západních hranicích na rozkaz z Moskvy k šíření dělnicko-rolnických vlád od Aše až po Biskajský záliv, jezdilo se na dovolenou k Jadranu širokým obloukem co nejdál od „zlých imperialistů“ přes Maďarsko. Autobusy tehdejší Cestovní kanceláře mládeže (CKM) přitom zpravidla volily cestu od slovenské Rajky přes maďarskou Csornou a Sárvár k Balatonu a odtud dál k jugoslávským hranicím. A právě mezi Sárvárem a Balatonem přitom zhusta volili odpočinkovou zastávku u vápencového jehlanovitého kopce u obce Sümeg. A na těchto zastávkách, lhostejno zda při cestách do Chorvatska či k Balatonu, se nic nezměnilo dodnes. Důvod je přitom nasnadě – nejde totiž ani tak o blízkou benzínku, jako o podivuhodný hrad či spíše pevnost na skalním ostrohu zmíněného kopce, považovaná za nejzachovalejší svého druhu na maďarském území.

*

Maďaři Sümeg označují slovem vár – hrad, ale jeho současná podoba připomíná spíše pevnost. Její vznik přitom sahá do druhé poloviny 13. století, kdy v v tehdejších uhrách vládl král Béla IV. Král bohatý a vlivný, nicméně vládnoucí mnohem lépe diplomatickou mluvou než mečem, jak mu to v roce 1260 názorně předvedl v bitvě u Kresssenbrunnu český král Přemysl Otakar II. se svou obávanou těžkou jízdou. Béla nakonec česko-uherský spor urovnal prostřednictvím své vnučky Kunhuty, kterou nabídl Přemyslovi za manželku.

*

Vznik hradu Sümeg však nebyl motivován obavami z mocného českého souseda, ale Mongolů, kteří během invaze v letech 1241-1242 zle poplenili střední Evropu. Později hrad přešel jako dar krále Štěpána V. na veszprémskou římsko-katolickou arcidiecézi a v průběhu 15. století byl rozšířen o druhou věž. V roce 1552 byl v reakci na dobytí Veszprému Turky přestavěn a opevněn jako pohraniční pevnost a v roce 1713 se během Rákocziho protihabsburského povstání stal obětí požáru. Nicméně po nějakém čase byl opět uveden do provozu.

*

Během 20. století na hradě probíhaly dílem větším, ale spíše menším tempem rekonstrukční práce. Po roce 1989 se hrad vrátil do soukromého vlastnictví a vedle statického zajištění samotné pevnosti prošlo velkorysou obnovou zejména podhradí, které dnešním návštěvníkům nabízí jednak procházku po naučném okruhu (jeho největší chloubou je biskupský palác při východním úpatí „hradního kopce“), dále reprezentativní přehlídku obléhacích strojů před nástupem střelného prachu a arénu se stany pro rytířská klání na koních. Restaurační a sociální zázemí je naprostou samozřejmostí. Z pohledu zkušenějšího cestovatele zústává jediným vážnějším problémem přístup pro tělesně postižené po hodně, ale opravdu hodně hrbolatých kočičích hlavách s výrazným stoupáním (bez cizí pomoci je pro vozíčkáře hrad v podstatě nedostupný).

Foto & text © -CC-