Vincennes: Hrad – Zámek – Věznice

S hradem, respektive zámkem ve Vincennes jsem se poprvé „potkal“ prostřednictvím kdysi slavného, ale dnes už dávno zapomenutého televizního seriálu „Slavné útěky“. Vincenneský donjon tehdy hrál významnou roli při „útěku“ buřičského vévody de Beaufort, rebelujícího proti kardinálům Richelieovi a Mazarinovi. Ponecháme-li stranou fakt, že zámek ve Vincennes sloužil především jako sídlo francouzských králů, nelze pominout ani jeho druhou – poněkud temnou – tvář coby královské vazby pro vzpurné a nepohodlné opozičníky…

*

Tento malebný svědek dávných časů leží na jihovýchodním předměstí Paříže a představuje jedinečný architektonický klenot a zachovalý doklad středověkého stavitelství.

Počátky původního hradu sahají do 12. století, do doby ještě před založením slavného Louvru. Někdy kolem roku 1150 byla v místech dnešního hradu postavena lovecká chata pro krále Ludvíka VII. O století později – za panování Filipa Augusta a Ludvíka IX. – pak byly zahájeny rozsáhlé stavební práce na nedobytném donjonu. A právě odtud se údajně vypravil Ludvík IX. na křížovou výpravu, z které se už nevrátil.

*

Ludvík IX., syn Ludvíka VIII. a Blanky Kastilské, byl sice údajně hluboce zbožný, ale to mu nebránilo, aby se nechoval jako skutečný středověký rytíř a válečník. Narodil se v roce 1215 a už jako jedenáctiletý byl korunován za francouzského krále. Vzhledem k jeho věku však nad správou říše dohlížela zpočátku jeho matka. Svého synka přitom střežila s takovou mírou mateřské žárlivosti, že když se Ludvík oženil s Markétou z Provence, museli manželé obývat oddělené ložnice v různých patrech hradu a potajmu se scházet na schodišti. Už v roce 1242 však Ludvík prokázal dostatek panovnické vůle a síly, když porazil ligu mocných feudálů z jižních a západních regionů, podporovaných tehdy anglickým králem Jindřichem III.

Ludvík IX. se však současně snažil povznést nejen královskou moc, ale také víru Francouzů v řád a spravedlnost, kterou tato moc zosobňovala. Svému synovi radil, aby pomáhal chudým a slabým – každý rok na Zelený čtvrtek dokonce v duchu křesťanské tradice umýval Ludvík nohy chudých  (představte si v této roli současného prezidenta nebo premiéra, lhostejno zda francouzského nebo českého…), a na jeho popud se po království rozjeli členové zvláštní komise s pověřením zjistit všechna bezpráví, kterých se dopouštěli královští úředníci ve jménu krále. Jako „první soudce království“ Ludvík IX. současně naslouchal sporným stranám pod tzv. dubem ve Vincennes. Pokud lze soudit, nešlo o nějaký specifický strom, jako spíše o vhodné místo v lese poblíž královského hradu (svědectví o tom zanechal králův blízký přítel rytíř Jean de Joinville, který vyprovázel krále i na jeho křižáckých výpravách). Podobně se zasloužil o významnou politickou, finanční a soudní reformu ústředního státního aparátu založením Velké rady, Účetní komory a stálého nejvyššího soudu.

V roce 1248 se Ludvík zúčastnil v pořadí sedmé křížové výpravy do Egypta. Zpočátku dosáhl několika vojenských úspěchů, ale při dobývání pevnosti al-Mansúra nepřítele podcenil a dostal se dokonce do zajetí. Dnes už jen málokdo ví, že výpravy se po boku svého muže zúčastnila i francouzská královna, která v době Ludvíkova zajetí úspěšně velela francouzské posádce pevnosti Damietta a umožnila tak, aby bylo později možno tuto pevnost vyměnit za krále. Nakonec Ludvík setrval na Blízkém východě až do roku 1254, kdy jej neodkladné vnitřní problémy povolaly zpět do Francie. Po návratu se Ludvík v roce 1257 zasloužil o vznik pařížské univerzity (Sorbonna) a v roce 1259 ukončil Pařížským mírem konflikt mezi Francií a Anglií a upevnil tak ještě více svou panovnickou moc.

V roce 1270 se jako šestapadesátiletý vypravil na další křížovou výpravu, ale v Tunisu onemocněl morem a zakrátko nato zemřel. Jeho pečeť, vetknutá do středověkých dějin, byla však tak mocná, že ještě v roce 1297 byl kanonizován (prohlášen za svatého).

*

Po smrti Ludvíka Svatého se Vincennes staly svědkem mnoha dalších pohnutých událostí většího či menšího významu. Králové Filip III. Smělý a Filip IV. Sličný zde uzavřeli dynastické sňatky, další tři francouzští panovníci – Ludvík X., Filip V. a Karel IV. (poslední tři králové z rodu Kapetovců) – zde spatřili světlo světa. Tady se opět nabízí připomínka těm, kdo neberou televizní bednu jen jako prostředek totální intelektuální degradace: tento výsek francouzských dějin velmi poutavě přiblížil svého času seriál Prokletí králové…

*

Během 14. století byl hrad rozšířen a za vlády Filipa VI. (1328-1350) se věž donjonu vyšplhala do výše 52 metrů (co je to ve srovnání s třičtvrtěkilometrovým dubajským mrakodrapem, že… jenže půl sta metrů ve století čtrnáctém bylo svým způsobem stejným divem světa…). Ve výstavbě hradu pokračoval i Karel V., za jehož éry byla vybudována mj. velkolepá chrámová stavba Sainte-Chapelle. Jen stavba jejího průčelí si v letech 1373-80 vyžádala na 260 tisíc vápencových bloků! Ve věži donjonu pak byla umístěna mimo jiné i královská knihovna a privátní studovna Karla V. Během stoleté války, v roce 1422, během obléhání Meaux, zde pak na úplavici zemřel anglický král Jindřich V. Hradní prevét si tehdy asi musel užít…

*

Prvním „neoficiálním“ vězněm ve Vincennes byl hugenotský král Jindřich IV., který zde strávil nedobrovolně nějaký čas během náboženských válek. V polovině 17. století však Vincennes znovu ožilo zásluhou dvorního architekta Louise Le Vau, který zde podnětu kardinála Mazarina začal v roce 1656 měnit středověký hrad v barokní zámek. K donjonu byla přistavěna dvě reprezentační křídla a až do otevření mnohem honosnějších Versailles v roce 1671 představoval zámek ve Vincennes oblíbené místo oddechu pro Ludvíka XIV. a jeho dvůr.

*

Poté už to moc slavné nebylo. V 18. století byla ve Vincennes otevřena manfuktarua na výrobu porcelánu, předcházející mnohem známější a slavnější porcelánku v Sèvres. A pak sloužila po mnoho let jako vězení pro více či méně angažované odpůrce feudálních či revolučních pořádků…

Takže jen namátkou – markýz de Sade, Diderot, Mirabeau, ale také společenství jeptišek Anglické benediktinské kongregace z Cambrai. Když si to změna poměrů a revolučních priorit (válka na obranu revoluce a následné zbrojení) vyžádaly, bylo Vincennes v roce 1796 přeměněno na vojenský sklad munice.

*

A ještě později si Vincennes vysloužilo pověst hlavně jako tajné popraviště…

V roce 1804 zde byl zastřelen Louis-Antoine Henri de Bourbon, vévoda z Enghiemu, podezřelý z přípravy atentátu na Napoleona.

V roce 1917 zde popravčí četa zbavila života slavnou tanečnici a ještě slavnější špiónku 1. světové války Matu Hari.

A 20. srpna 1944 zde nacističtí okupanti popravili 30 rukojmích z řad francouzských odbojářů…

*

Ještě předtím – v roce 1860 – však byl anglický park ve Vincennes o rozloze bezmála 10 čtverečních kilometrů zpřístupněn veřejnosti. A v roce 1940 pak zámek ve Vincennes posloužil jako stanoviště generála Maurice Gamelina a generálního štábu francouzské armády při neúspěšné obraně Francie před útokem německého wehrmachtu a luftwaffe.

*

V roce 1996 musel být donjon pro narušenou statiku uzavřen a v roce 2000 byla zahájena postupná obnova celého zámeckého areálu nákladem 100 miliónů euro. Do konce první rekonstrukční fáze v roce 2006 byly například základy donjonu ukotveny pomocí 2500 ocelových tyčí a bylo vyměněno na 20 tisíc kamenných bloků (skoro třetina z celé stavby), které umožnily získat věži ve Vincennes opět její někdejší barevných nádech.

SLAVNÉ OSOBNOSTI VE VINCENNES:

Karel V. Moudrý

(1337-1380)

Syn Jana II.Dobrého, který spatřil světlo světa rovněž ve Vincennes. Ještě jako regent (v době otcova zajetí během válek s Angličany) musel čelit pařížské revoltě Etienna Marcela a tzv. Jacquerie (sedláků) a pod jejím vlivem byl přinucen podepsat l v roce 1360 v Bretigny mír s Anglií a odstoupit jí řadu území. Když se v roce 1364 stal králem, s pomocí Bertranda Du Guesclin provedl rozsáhlou reorganizaci armády a po obnovení bojů Angličany v letech 1369-1375 získal zpět téměř všechna dříve ztracená území.

Raymond du Temple

(13??-1404)

Vynikající francouzský architekt a stavitel, který měl významný podíl na vzniku řady královských staveb. Byl blízkým přítelem Karla V., který si ho dokonce vybral za kmotra jednoho ze svých synů.

Guillaume Cretin

(1460-1525)

Básník a kronikář, působící jako pokladník v Sainte-Chapelle ve Vincennes. Jeho osudy se zřejmě inspiroval Francois Rabelais u postavy Raminagrobise ve svém díle Gargantua a Pantagruel.

Philibert de Lorme

(1510-1570)

Francouzský stavitel a od roku 1548 královský architekt u dvora Jindřicha II. Významné byly zejména jeho teoretické studie a kritický dohled nad prací jiných architektů.

Kardinál Jules Mazarin

(1602-1661)

Po smrti kardinála Richelieu (1642) se stal Mazarin prvním ministrem regentky Anny Rakouské a jejího syna Ludvíka XIV. V roce 1654 nechal zahájit ve Vincennes rozsáhlé stavební úpravy, aby sem mohl přesídli mladý král i se svým dvorem. Práce byly dokončeny v roce 1659 a o dva roky později zde kardinál Mazarin vydechl naposled. Až do roku 1684 byly jeho ostatky uchovány v Sainte-Chapelle, poté byly přemístěny do kaple College des Quatre-Nations (později Institute de France).

Andre Le Notre

(1613-1700)

Francouzský architekt a krajinný návrhář pracoval od roku 1635 jako nejvyšší zahradnický mistr pro králova bratra – vévodu Orleánského. V roce 1643 byl pověřen funkcí návrháře královských zahrad a o dva roky později byl jmenován prvním královským zahradníkem. Le Notre se stal zakladatelem typických francouzských zahrad, složených z okrasných záhonů formovaných do geometrických vzorů a hojně zdobených fontánami a otevřenou perspektivou. Byl autorem zahrad na zámku Vaux-le-Vicomte, Chantilly, Sceaux a také ve Vincennes a ve Versailles

Louis La Vau

(1614-1670)

Významný francouzský architekt a jeden z průkopníků klasicistického stylu. Pro Nicolase fouqueta postavil zámek Vaux-le-Vicomte a v roce 1654 zahájil z pověření kardinála Mazarina práce na přestavbě Vincennes. Během své kariéry úzce spolupracoval s královským zahradníkem Le Notrem a dvorním malířem a dekoratérem Le Brunem. Jeho vrcholným dílem se stal projekt přestavby loveckého zámečku ve Versailles na honosné královské sídlo.

Charles Le Brun

(1619-1690)

Francouzský malíř, kterého v roce 1643 vyslal jeho ochránce kancléř Pierre Seguier do Říma, aby se tam seznámil s díly největších evropských mistrů. Během tříletého pobytu Le Brun studoval jak díla sochařů, tak malířů, od antiky až po tehdejší současnost. Po návratu do Paříže získal množství zakázek zejména pro nástropní malby. Fouquet ho pověřil zhotovením skulptur a gobelínů pro svůj zámek Vaux-le-Vicomte a Mazanin mu svěřil výzdobu nových paláců ve Vincennes nově budovaného zámku ve Versailles. Byl jmenován prvním královským malířem, se stal ředitelem královské manufaktury na výrobu gobelínů a také doživotním kancléřem královské akademie malířství a sochařství.

Francois de Vendome, vévoda de Beaufort

(1616-1669)

Dobrodruh s modrou krví a jedna nejpitoresknějších postav francouzských dějin 17. století. Narodil se jako druhý syn Césara de Vendome a jako vnuk Jindřicha IV. a jeho milenky Gabrielly d’Estrees. Životní kariéru začal v armádě a zúčastnil se počátečních kampaní třicetileté války. Jeho ctižádostivému a poněkud lehkovážnému charakteru však byl vojenský kabátec příliš těsný, a proto se rozhodl hledat uplatnění raději na poli dvorních intrik. V roce 1642 se zúčastnil spiknutí markýze Cinq-Marse a po jeho vyzrazení musel do anglického exilu. Vrátil se po smrti kardinála Richelieu a okamžitě stanul v čele skupiny tzv. Důležitých, v níž převládaly dvorní dámy a která se chystala chopit vlády s Beaufortem jako prvním ministrem. Jenže úřad získal kardinál Mazanin, Beauforta obvinil ze spiknutí a v září 1643 ho nechal uvěznit ve věži Vincennes. Odtud se vévodovi podařilo uprchnout za dramatických okolností v květnu 1648, právě včas, aby se mohl připojit k frondě. Jeho trumfem byla všeobecná popularita u pařížských trhovců – odtud se mu také dostalo přezdívky Rois des Halles (Král tržnic). V hospodách byl jako doma a drobní věřitelé mu coby legitimizovanému vnukovi krále Jindřicha ochotně odpouštěli jeho dluhy. Opět měl na dosah funkci šéfa vlády, ale Mazarin situaci znovu ustál a po porážce frondy přiměl Beauforta k dalšímu exilu. Po dvou letech však dostal vévoda svolení k návratu a byl pověřen velením královského loďstva. Přestože měl pověst nepříliš inteligentního a talentovaného hejska, v březnu 1665  vedl trestnou expedici proti alžírským pirátům a v roce 1669 velel francouzským jednotkám při obraně důležité obchodní stanice Candie proti Turkům (při milovníky pikantérií: místo, kde byla svého času vydražena markýza Angelika do otroctví…). Při výpadu z obleženého města v noci na 15. června byl však vévoda zabit. Jeho tělo bylo odvezeno zpět do Francie, kde mu byl vystrojen okázalý pohřeb. Osudy vévody de Beaufort inspirovaly řadu romanopisců včetně Alexandra Dumase a v roce 2005 se o něm hrál v Paříži dokonce muzikál.

Ludvík II. de Bourbon, princ de Condé

(1621-1686)

Jeden z prvních velkých vězňů z Vincennes. Syn Jindřicha II. a Charlotty Marguerity de Montmorency, který se proslavil jako vynikající vojevůdce a dostalo se mu označení Velký Condé. Už v pouhých dvaadvaceti letech ještě jako vévoda z Enghienu porazil u Rocroi Španěly a následně se vyznamenal v bitvách s císařskými vojsky u Fribourgu, Nordlingenu a Lens. Během nezletilosti Ludvíka XIV. stál na straně jeho matky Anny Rakouské a kardinála Mazarina. Jeho domýšlivá a popudlivá povaha ho však přivedla do sporu s Mazarinem, který nechal v roce 1650 hrdinu od Rocroi a Lens zatknout a uvěznit ve Vincennes. Už v lednu 1651 se Condé ocitl na svobodě a postavil se do čela frondy princů a spojil se proti Mazarinovi dokonce se Španěly. V jejich službách pak bojoval proti Francouzům až do Pyrenejského míru v roce 1659. Po návratu do Francie byl omilostěn a ve službách Ludvíka XIV. obsadil Franche-Comté a bojoval v Nizozemí a Alsasku.

Jean-Francois Paul de Gondi, kardinál Retz

(1614-1679)

Francouzský politik a spisovatel. Koadjutor pařížského arcibiskupa a jeden z čelných účastníků povstání frondy proti Mazarinovi v letech 1648-1653. V roce 1652 byl jmenován kardinálem, ale vzápětí  byl uvězněn ve Vincennes, odkud se mu podařilo uprchnout o dva roky později do Říma. Po Mazarinově smrti se v roce 1661 vrátil do Francie a stal se opatem kláštera Saint-Denis. V roce 1665 začal psát se slavné Paměti (Memoires), které však zůstaly nedokončeny a vyšly poprvé až po jeho smrti v roce 1717.

Nicolas Fouquet, vikomt de Melun, markýz de Belle-Isle

(1615-1680)

Francouzský ministr financí v počátcích vlády Ludvíka XIV. Během své kariéry nahromadil velký majetek, z něhož velkoryse podporoval umění a literaturu a k jeho blízkým přátelům se řadila paní de Sévigné a nebo známý básník, prozaik a dramatik Jean de La Fontaine. Vaz mu zlomilo, když si nechal od královského architekta Louise Le Vau vystavět velkolepý zámek Vaux, kde připravil příliš okázalou slavnost pro krále, který se cítil svým poddaným nepatřičně zastíněn. Fouquetovi navíc přitížilo i jeho dvoření Louise de La Valliere, králově milence. Fouquetovi v té chvíli nepomohla ani jeho mimořádná inteligence ani odvaha. V roce 1661 byl zatčen a uvězněn ve Vincennes, odkud byl později převezen do Bastilly. Proces byl přitom od samého počátku pro obviněného zcela neregulérní: Fouquet nebyl seznámen s žádnými dokumenty obžaloby, během řízení byl vyměněn předseda soudu a soudní dvůr se skládal z protivníků vrchního správce státní pokladny. Nakonec byl Fouquet odsouzen k doživotnímu žaláři a uvězněn v Pignerolu, kde také v roce 1680 zemřel. (Kdo má rád historii, najde zde zajímavou obdobu s osudy slavného románového hrdiny markýze de Peyrac z Angeliky, jemuž byl Fouquet zjevně předlohou…).

Denis Diderot

(1713-1784)

Francouzský osvícenský filosof, spisovatel, teoretik umění a výtvarný kritik. Břitký stylista a nemilosrdný kritik společenských a náboženských konvencí. V letech 1747-1772 vydával proslulou Encyklopedii, přičemž čelil pokusům krále a parlamentu o její konfiskaci a v roce 1749 si odseděl nějaký čas i ve věži Vincennes.

Donatien Alphonse Francois, markýz de Sade

(1740-1814)

Šlechtic, spisovatel a filosof, přezdívaný „božský markýz“, se zapsal do historie především jako autor provokativních pornografických děl jako Justina aneb Prokletí ctnosti, Filosofie v budoáru a nebo 120 dnů Sodomy aneb škola libertináže, ve kterých střídá líčení nespoutaných orgií a „mravní rozpravy“. Ze svého pohnutého života strávil třicet let za mřížemi věznic a ústavů pro choromyslné, z toho pět let ve věži Vincennes. Poprvé zde byl držen v roce 1763 po obvinění z bičování prostitutky Jeane Testardové.

Honoré Gabriel Riqueti, hrabě de Mirabeau

(1749-1791)

Francouzský politik a spisovatel, kritik feudálního absolutismu. Pro jeho milostné aféry (v roce 1776 uprchl se Sofií, manželkou markýze Monnier) a dluhy ho jeho otec nechal několikrát zavřít, mimo jiné i ve Vincennes. Za jeho zdmi pobýval Mirabeau v letech 1777-1780 a z té doby pocházejí i jeho slavné Dopisy Sofii (Lettres a Sofie). V roce 1789 zvolen poslancem a v roce 1791 předsedou Národního shromáždění. Obhajoval principy konstituční monarchie, ale jeho náhlá smrt zabránila vyšetření jeho obvinění ze zrady a otevřela cestu radikálnímu revolučnímu proudu.

Louis-Antoine Henri de Bourbon, vévoda d‘Enghien

(1772-1804)

Smutná postava jedné z nejtemnějších afér napoleonské éry. Syn Louise Henryho  Josepha, prince Condé a vévody de Bourbon, a Marie-Louisy d’Orleans se po červencové revoluci v roce 1789 uchýlil do emigrace a zřídil si sídlo v bádenském Ettenheimu. Pro podezření z účasti na spiknutí anglického agenta Georgese Cadoudala a generála Charlese Pichegrua a bombovém atentátu na Napoleona v prosinci 1803 cestou do Opery byl mladý vévoda v noci z 15. na 16. března 1804 unesen. Akci velel osobně šéf Napoleonovy kontrarozvědky Anne Savary, pozdější vévoda z Roviga. Pod jeho velením vtrhla jednotka dragounů potají na badenské území a dopravila odtud vévodu do Vincennes, kde už zasedal vojenský soud. Přestože se už tehdy s největší pravděpodobností prokázalo, že jednatřicetiletý člen královského rodu není do spiknutí zapleten, byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Když si princ konečně uvědomil, co mu hrozí, požádal na poslední chvíli o setkání s prvním konzulem. Bonapart vyslal do Vincennes svého pověřence, ale ten údajně zaspal a do Vincennes dorazil až ve chvíli, kdy byl princ už po smrti. Popravu vykonalo pod přímým dohledem Savaryho v příkopu vincenneského zámku šestnáct gardistů 21. března v čtyři hodiny ráno a v těle prince se po ohledání našlo všech šestnáct kulek.

Generál Pierre Daumesnil

(1776-1832)

Celou svou kariérou voják, který vstoupil do armády už v patnácti letech. Zúčastnil se většiny Napoleonových tažení a v roce 1808 byl jmenován baronem císařství. O rok později přišel v bitvě u Wagramu o nohu, ale dál sloužil svému císaři. V roce 1812 byl povýšen na brigádního generála a současně jmenován guvernérem ve Vincennes. Se zbraní ruce pak bránil objekt před spojeneckými vojsky v roce 1814. Vincennes bylo tehdy zcela obklíčeno, ale když ho pruský generál vyzval, aby se vzdal, odsekl prý Daumesnil slovy: „Dejte mi zpět mou nohu a já vám vydám Vincennes!“ Obranu Vincennes si pak zopakoval ještě jednou po bitvě u Waterloo. Tehdejší blokáda skončila až 15. listopadu 1815 a Daumesnil poté odešel do výslužby. V roce 1830 se však vrátil znovu na post guvernéra Vincennes a setrval v něm až do své smrti.

Alfred de Vigny

(1797-1863)

V roce 1819 strávil jako mladý důstojník celý rok službou ve Vincennes. O šestnáct let později už jako bývalý voják a nyní populární spisovatel a básník věnoval vzpomínkám na svůj pobyt ve Vincennes novelu Chateau de Vincennes, jejíž zápletka je založena na výbuchu hradní prachárny, k níž došlo 17. srpna 1819…

© -CC-  & I. Kuníková

 GALERY