Wusterhausen

Vítejte na zámku Königs Wusterhausen, který najdete při jihovýchodním okraji Velkého Berlína, nedaleko křížení dálnic A10 a A13. V porovnání s jinými německými zámky působí tenhle jako usedlost nějakého druholigového provinčního barona, ale vězte, že se jedná o nefalšované panovnické sídlo! Návštěvník tak alespoň získá představu, z jakých relativně skromných poměrů vzešla moc a sláva pruského království a německého císařství.

*

Zámek Königs Wusterhausen leží dnes už v centru stejnojmenného městečka, které se až do roku 1718 nazývalo Wendisch (Lužickosrbský) Wusterhausen, a jež je dnes součástí braniborského okresu Dahme-Spreewald. Původní název Wusterhausen má přitom slovanský (sic!) původ a pochází ze staropolského Vostrozno (Vostrog), což bylo označení pro palisádové slovanské opevnění.

V kronikách je osada Wusterhausen poprvé připomínána kolem roku 1375, do velikosti města však dorostla až na počátku 20. století. A protože název města je i pro místní poněkud dlouhý a nepraktický, zkracuje se do podoby účelnějšího „káwé“. Což zároveň připomíná počátky německého rozhlasového vysílání a zdejšího vysílacího zařízení (KW totiž v němčině znamená zkratu pro krátké vlny).

Počátky zdejšího zámku sahají do 16. století, kdy zde byl rodem Schliebenů vybudován nevelký, ale pevný hrad na ochranu obchodní stezky mezi Teltowem (dnes jihozápadní předměstí Berlína) a Lužicí. V roce 1500 přešly zdejší majetky na šenka z Landbergu zu Teupitz a v druhé polovině 17. století na braniborského kurfiřta Friedricha III. (pozdějšího krále Friedricha I. – viz zámek Charlottenburg). O Vánocích 1698 pak dostal hrad jako dárek „pod stromeček“ tehdy desetiletý syn kurfiřta a jeho manželky Sophie Charlotty. Kvůli princovu pohodlí pak došlo v následujících letech i rozsáhlé přestavbě někdejšího hradu na pohodlnější zámek, byť si stavba i nadále uchovala zjevné rysy bytelné tvrze.

*

Mladý princ Friedrich Wilhelm I. zde strávil podstatnou část svého mládí (zámek s obcí se podle toho od roku 1717 přejmenovaly na Königs Wusterhausen) a získal zde základní průpravu pro pozdější politické aktivity a státní reformy. Zde také rozvíjel své plány na reorganizaci armády, což mu později vyneslo přezdívku „vojenský král“, a našel zálibu v přerostlých „dlouhánech“, z kterých hodlal vybudovat „nepřemožitelné vojsko“. Své kořeny zde měla i jeho pozdější lovecká vášeň.

*

Fridrich Wilhelm I. se v roce 1706 oženil se Sophií Dorotheou von Braunschweig-Lüneburg a po smrti otce byl v roce 1713 korunován na pruského krále. Jeho vláda byla přitom v ostrém protikladu k rozmařilosti Friedricha I. Bezprostředně po převzetí vlády zavedl radikální úsporná opatření, která měla dostat na nohy vybrakovanou státní pokladnu. Dluhy se v jeho očích staly největším zločinem. Nad reformou veřejných financí, zahrnujících jak civilní, tak vojenský rozpočet, měl dohlížet zvlášť zřízený úřad, podléhající samozřejmě přímo králi. Ještě v roce 1717 byly zahájeny reformy soudnictví a trestního práva. Současně podporoval v duchu merkantilistických zásad zakládání manufaktur a zejména textilní výrobu. Mladému pruskému králi však nechybělo ani sociální cítění. V roce 1727 vznikla z jeho popudu Berlínská charita a Prusko přijalo tisíce náboženských uprchlíků ze Solnohradska.

*

Jako pruský král Friedrich Wilhelm I. se choval šetrně i vůči vlastní rodině a spolu s manželkou a dětmi (celkem měl se Sophií Dorotheou 13 potomků!) trávil několik měsíců v roce, nejčastěji v období od srpna do listopadu, na „chudém“ zámku Königs Wusterhaus. Ve volných chvílích se zde věnoval malbě a na zámku je dnes vystaveno na čtyři desítky jeho vlastnoručně malovaných obrazů (nejčastěji portrétů oblíbených osobností z dějin včetně římského císaře Caliguly). Vedle toho zámek proslul i společenskými dýchánky v podobě tzv. „tabákového kolegia“, kde se vedly nejen politické debaty, ale kde zaznívaly také velmi drsné politické vtipy…

*

Zdejší zámecké zdi se však staly svědky i méně radostných okamžiků. To když došlo k ostré rozepři mezi otcem Friedrichem Wilhelmem I. a jeho synem, korunním  princem Friedrichem (pozdější král Friedrich II. Velký). Mladý junior těžce snášel tvrdou „vojenskou“ výchovu svého otce, a proto se v roce 1730 jak osmnáctiletý pokusil o útěk do Anglie, kde – jak doufal – najde větší pochopení pro své umělecké sklony. Útěk však skončil nezdarem a král nechal vlastního syna postavit před soud jako každého jiného poddaného. Právě v Königs Wusterhausenu pak podepsal rozsudek smrti nad poručíkem Hansem Hermanem von Katte, který Friedrichovi k útěku pomáhal.

*

Tlak na bezpodmínečnou poslušnost měl svůj odraz i v absolutistické vládě Friedricha Wilhelma I. a v jeho všestranné podpoře armády. Na tu nedal „vojenský král“ dopustit do konce svého života. Vědom si toho, že bez opory s silném vojsku nemůže prosazovat a hájit mocenské ambice Pruska, rozhodl se prostřednictvím polního maršálka Leopolda von Anhalt-Dessau zreorganizovat vojsko způsobem, který z něho učinil čtvrtou nejsilnější armádu v Evropě.

Sázka na kvalitně připravené vojsko mu ostatně vyšla už během tzv. severské války proti Švédsku v létech 1715-1720, z které vyšlo Prusko posíleno o Štětín a Přední Pomořansko…

*

„Starý Dessavan“ a jedna z prvních bezdrátových radiostanic z let 1. světové války u Königs Wusterhausen

Jak už padla zmínka, za reorganizací tehdejší pruské armády stál Leopold I., kníže Anhaltsko-Dessavský, přezdívaný „starý Dessavan“. Narodil se v roce 1676 v Dessavě, kde také o jedenasedmdesát let později zemřel a je považován za prvního významného pruského vojevůdce a vojenského reformátora a také za jednoho z nejpopulárnějších pruských generálů.

Už v sedmnácti letech byl jmenován velitelem regimentu a v téže době se stal po smrti otce hlavou relativně nezávislého knížectví. V době, kdy si budoval vojenskou kariéru, spravovala majetkové věci jeho matka, kněžna Henriette Katherine von Oranien. Teprve od roku 1683 převzal Leopold skutečnou vládu do svých rukou a provedl celou řadu reforem v oblasti zemědělství, daní, infrastruktury a podpory manufaktur.

Nejslavnější se však stal na poli válečném, kde dosáhl podobného věhlasu jako později v rakouské armádě maršálové Daun nebo Laudon. Za jeho éry byl v pruské armádě zaveden pochodový krok a železný nabiják, který nahradil do té doby používaný dřevěný. Jako velitel se zúčastnil války o španělské dědictví (1701-14) a vyznamenal se v bojích u Kaiserswerthu, Venlo a Bonnandu a v roce 1704 pod velením Evžena Savojského v bitvě u Hochstadtu. V následujících letech bojoval v severní Itálii u Cassana (1705) a u Turína (1706) a v roce 1709 se opět pod Evženem Savojským zúčastnil tažení ve Flandrech a pod vévodou z Marlborough obléhání Tournais a bitvy a Malplaquet.

V roce 1712 byl jmenován vrchním velitelem všech pruských vojsk a když se mu podařilo dobýt pevnost Moers bez jediného výstřelu, byl povýšen do hodnosti polního maršála. Časem se sblížil s novým králem Friedrichem Wilhelmem I. a přestože byl nekuřák, byl přijat za člena tzv. tabákového kolegia.

Zúčastnil se počáteční fáze severské války, ale současně se až do roku 1740 se věnoval důkladné reorganizaci pruské armády. Kladl velký důraz na disciplínu a hlavní pozornost věnoval zdokonalení výcviku pěchoty. Právě jemu vděčí Prusko za vytvoření moderní armády, která se tolik osvědčila v následujícím období. Ještě v letech 1733-35 se zúčastnil války o polské nástupnictví a pod Evženem Savojským další války na Rýně s Francouzi.

Když byl korunní princ Friedrich zatčen při svém pokusu o útěk pro dezerci, byl to právě maršál Leopold, který přesvědčil jeho otce, aby mu odpustil a přijal ho zpět do vojska. Pod Friedrichem II. Velikým se pak jako bezmála sedmdesátiletý zúčastnil ještě druhé slezské války (1744-45) a po smrti Evžena Savojského byl považován za největšího vojevůdce oněch časů. Vojenskou kariéru završil brilantním vítězstvím nad rakouskými a saskými vojsky u Kesselsdorfu 15. prosince 1745. Poté se stáhl do ústraní a zbytek života strávil v rodné Dessavě. Přestože mu vděčil za mnohé, zprávu o jeho smrti král Friedrich II. Veliký odbyl strohými slovy: „Tak starej Dessavan zdechnul…“

K celkovému profilu slavného vojevůdce ještě dodejme, že se v roce 1698 ženil proti vůli svých rodičů, neboť si bral vyvolenou lásku Anneliese (Anna Luise Föhseovou), která byla dcerou toliko obyčejného apatykáře. O tři roky později však byla díky manželovým zásluhám na válečném poli povýšena do hraběcího stavu a také ona se v době manželovy nepřítomnosti na panství starala o správu knížectví…

*

Po smrti Friedricha Wilhelma I. v roce 1740 začíná zámek Königs Wusterhausen chátrat a teprve v 19. století z iniciativy Friedricha Wilhelma IV. a jeho bratra, krále a pozdějšího císaře Wilhelma I. dochází k oživení zámku a návratu k populárním honitbám ve zdejším revíru. Poslední hon se zde konal za vlády Wilhelma II. krátce před 1. světovou válkou.

Ještě předtím, v roce 1901, zde však byla zřízena nadačním fondem hamburského obchodníka Hermanna Schmidta Braniborská škola pro slepé a slabozraké.

Po pádu monarchie byl zámek přeměněn v muzeum a v roce 1920 v Königs Wusterhausen spuštěn první německý rozhlasový vysílač. V roce 1935 došlo k povýšení obce na město a o tři roky později byla nedaleko otevřena říšská dálniční cesta (dnes spolková dálnice A10, obnovená po sjednocení Německa do podoby moderní komunikace). Za 2. světové války byl v zámku lazaret a depozitář pro umělecké sbírky Hohenzollernů ze zámku Monbijou. Na zdejším nákladovém nádraží pak byl v roce 1944 zřízen koncentrační tábor.

*

V roce 1945 sloužil zámek jako sídlo sovětské okupační správy a v roce 1947 zde bylo zřízeno učiliště finanční správy. O deset let později se však zámek opět vrátil do rukou Sovětů, kteří zámek využívali do roku 1965 v rámci svých zpravodajských služeb. Poté byl zámek využíván orgány regionální správy tehdejší východoněmeckého republiky.

Pochmurné časy vyvrcholily v roce 1972, kdy se nedaleko městečka zřítil 243 m vysoký vysílací stožár a ještě v témže roce i dopravní letoun Iljušin Il-62, v jehož troskách tehdy našlo smrt 156 osob…

*

V roce 1991 byly na zámku Königs Wusterhausen zahájeny první sanační práce a 30. září 2000 mohl být zámek i s přilehlou zahradou z iniciativy Nadace pro pruské zámky a zahrady Berlína a Braniborska otevřen ve vší kráse a půvabu prvním návštěvníkům.

V současnosti je zámek vybaven mobiliářem a obrazy z poloviny 18. století a k největším zajímavostem patří vedle vlastnoručních maleb „vojenského krále“ obrazy z tzv. důstojnické galérie, zapůjčené ze sbírek rodu Hohenzollernů.

*

Pohnuté osudy čekaly i pozůstatky krále Friedricha Wilhelma I. Až do roku 1945 spočívaly jeho kosti v Postupimi. Po válce však byla rakev odvezena na hrad Hohenzollern a teprve v roce 1991 se vrátila zpět na místo posledního spočinutí do Postupimi.

R A T I N G

*) Přístupností je míněna cesta od parkingu nebo zastávky k objektu a v případě vozíčkářů i uvnitř samotného objektu!

**) Tento rating není určen pro expediční lokality jako Amazonie, Antarktida, Sahara apod.