Z hradu zámkem, ze zámku ruinou

Hrad Hauenštejn na impozantním skalním ostrohu a erby fojtů z Weidy, Šliků a Buquoyů (zleva)

Historie nás učí, že jak šel vývoj, měnily se původně opevněná sídla feudálů z tvrzí na hrady a z hradů podle situace buď na opuštěné zříceniny nebo pohodlné zámky. O tom, že by však někdo opustil a nechal zpustnout zámek, slyšel asi jen málokdo. A přece takové příklady existují a zrovna česká kotlina je na ně docela obstojně bohatá. Jako v případě do romantického zákoutí v podhůří Krušných hor nad údolím řeky Ohře zasazeného hradu Hauenštejn, přestavěného během 19. století na výstavní zámek v novogotickém slohu. Jenže stačilo několik málo let „budování světlých zítřků“ pod prapory rudých úderníků a z někdejší rezidence, přezdívané „západočeská Hluboká“, se staly do slova a do písmene totální ruiny. Uvědomělí soudruzi z tehdejšího národního výboru v Ostrově nad Ohří už dokonce chystali na zbytky zámku demoliční výměr! Objekt nakonec zachránila další „revoluce“, tentokrát ta listopadová z roku 1989. Po složitých jednáních se našel zájemce, který se rozhodl zuboženou památku odkoupit a s pomocí rodiny a přátel zahájit její složitou obnovu…

Hauenštejn vznikl patrně na konci 13. století jako královský strážní hrad na ochranu zemské stezky, vedoucí údolím Ohře. K hradu patřilo nevelké území v sousedství klášterů v Doksanech a Postoloprtech a až do konce 15. století byl hrad udělován jako léno. Jeho prvním známým držitelem byl loketský purkrabí Mikuláš Winkler, který jej však záhy postoupil doksanskému klášteru. Od něj Hauenštejn vyměnil v roce 1336 Jan Lucemburský za poplužní dvůr ve Velichově.

Za Karla IV. bylo k Hauenštejnu přičleněno dalších devět obcí, získaných od postoloprtských benediktinů, a v roce 1360 získal hrad králův důvěrník a vyšehradský probošt Dětřich z Portic. Ještě koncem 14. století se však hrad vrátil pod královskou správu a Václav IV.podobně jako jeho předchůdci postupoval hrad dílem jako léno a dílem jako zástavu svým spřízněncům.

Bergfritová věž a pohled na hrad z ptačí perspektivy

V roce 1420 poskytl římský král Zikmund hrad Hauenštejn jako zástavu za 200 kop českých grošů Štěpánovi z Kobersheimu. Pikantní na celé věci je, že povědomí o této zástavě je známé díky tomu, že Zikmund tehdy vydal Štěpánovi nový majestát o držbě hradu náhradou za starý, který Koberhseim dokázal ztratit! V době, kdy na důležité majetkové a obchodní doklady stačila jedna nevelká truhla, musel být Kobershaim, přezdívaný také Harnušmistr (podle německého Harnischmeister), asi pěkný bordelář. Tedy pokud nebyl něco docela jiného…

Tenhle týpek byl totiž podle všeho všemi mastmi mazaný, když se spolu se svou manželkou Markétou udržel v neklidných dobách husitských válek na hradě celou dekádu bez větší újmy. Na jedné straně sice figuruje spolu se svým hradem na soupisu Zikmundových českých přívrženců z roku 1427, ale ve skutečnosti podle všeho podporoval husity proti okolním katolickým sousedům a v roce 1429 mu nečinilo nejmenší problém poskytnout svou družinu husitskému hejtmanovi Jakoubkovi z Vřesovic.

Zikmund nehodlal zůstat Kobersheimovi nic dlužen a v roce 1431 se proto rozhodl získat Hauenštejn pro zapáleného protihusitského bojovníka a obránce Karlštejna Viléma z Doupova. Na to, aby si takové rozhodnutí vynutil silou, však byli tehdy hustité a jejich přívrženci příliš pevně v sedle. V srpnu vypráskali u Domažlic ze země poslední protihusitskou křížovou výpravu a na podzim se Prokop Holý s Čapkem ze Sán chystali dokonce na novou expedici do Zikmundových Uher.

Ani po skončení husitských válek však nečekaly Hauenštejn klidné časy. Poté, co Kobersheim postoupil hrad Vilémovi z Illburka, tenhle bojechtivý synek někdejšího loketského purkrabího Půty z Illburka se dostal do půtek s rodem Šliků (podrobněji o působení Šliků v kraji viz KRUŠNE HORY). Postupem času se z toho v kraji vyvinula vleklá regionální válka, během níž Vilém podnikal se svou ozbrojenou ekipou pustošivé nájezdy do loketského kraje. Konflikt se dostal v roce 1444 dokonce na přetřes zemského sněmu., ale ještě předtím stihl Illburk prodat Hauenštejn vlivnému německému fojtovi Heinrichovi von Weida.

Oč kratší zářez po sobě zanechali Weidové v historii hradu Hauenštejn, o to zajímavější jsou osudy tohoto rodu. Weidové byli spřízněni s rody Plauen a Reuß na německé straně Krušnohoří, jejichž členové zastávali dlouhodobě funkce regionálních správců – fojtů. Příslušníci rodu Weida byli krom toho členy Teutonského (Německého) řádu a v letech 1242-1244 zastával Heinrich von Weida funkci zemského mistra řádu v Prusku. Další Heinrich von Weida byl v letech 1335-1340 fojtem ve Zwickau, císařským soudcem v Chebu a krom toho také krátce purkrabím v Norimberku. Pokud vám těch Heinrichů přijde nějak podezřele mnoho, pak vězte, že poté, co byli první členové rodu Weida uvedeni do funkce fojtů císařem Jindřichem (Heinrichem) VI., bylo rozhodnuto každého dalšího mužského potomka křtít na počest císaře Jindřichem nebo-li Heinrichem. Majitelem hradu Hauenštejn se tak stal Heinrich XVII. (někdy uváděný jako XVI.), přezdívaný „starší“.

Von Weida zakoupil Hauenštejn v roce 1437, ale když se v roce 1449 přidal na stranu katolické jednoty proti Jiřímu z Poděbrad, začalo být na hradě opět poněkud husto. Nicméně Weida někdy v roce 1452 nebo 1454 umírá a Hauenštejn získává nové majitele. Nejznámějším se stal rod Satanéřů z Drahovic, kteří jej drželi s okolním panstvím až do roku 1528, kdy jej za 2000 kop českých grošů prodali Jindřichovi Šlikovi z Ostrova. Ten však krátce nato zemřel na následky zranění, která utrpěl v bitvě u Moháče pod králem Ludvíkem Jagellonským o dva roky dříve, a hrad přešel na jeho syny. Pro Kašpara Šlika se stal v roce 1547 dokonce na dva roky „domácím vězením“ za účast na tzv. prvním stavovském povstání proti Ferdinandovi I. Vázán slovem šlechtice, nesměl Kašpar opustit zdi hradu, dokud mu trest nebyl zmírněn a on se mohl začít pohybovat alespoň po obvodu svého panství.

Po požáru, který ho postihl někdy kolem roku 1600, byl hrad renesančně přestavěn a zůstal v držení Šliků až do Bílé Hory. Poté byl zkonfiskován, ale když se Kašparu Šlikovi (vnuk výše jmenovaného) a jeho manželce Alžbětě podařilo prokázat, že tentokrát se na stavovském povstání nepodíleli, byl jim majetek zase navrácen.

Podle tehdejšího soupisu zahrnovalo hauenštejnské panství kromě vlastního hradu s poplužním dvorem, pivovarem hostincem, mlýnem a kovárnou ještě osm vesnic a další tři poplužní dvory.

Současný „modrý salónek“ dává tušit, jak by mohl hrad v budoucnu vypadat (vlevo; v minulosti na hradě existovaly mimo jiné také žlutý, zelený, ptačí nebo perlový salónek); vpravo nahoře portrét Jindřicha hraběte Šlika, císařského maršálka

Kašpar Šlik však už v roce 1624 zemřel a vdova Alžběta se o čtyři roky později rozhodla panství prodat svému švagrovi Jindřichu Šlikovi a odjet do Saska, když předtím odmítla přestoupit na katolickou víru. Ale znáte to, takovéhle obchody mezi příbuznými vždycky zavánějí průšvihem a ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Jindřich na rozdíl od Kašpara byl mužem bez bázně, ale také bez morálních zábran. A tak zatímco na Bílé Hoře se coby plukovník moravských stavů oháněl mečem ve jménu náboženské svobody, po porážce rychle konvertoval ke katolicismu, stal se císařským vojákem a v roce 1627 dokonce císařským polním maršálkem. A když mělo dojít na vyplacení švagrové, vzpomněl si zřejmě na její náboženskou orientaci potažmo spojenou s emigrací, a rozhodl se dělat mrtvého brouka.

Jenže Alžběta nebyla včerejší a rozhodla se za své právo brát bez ohledu, jestli jejím dlužníkem je samotný císařský maršálek. Během saského vpádu do Čech v roce 1631 dokonce obsadila „svůj“ Hauenštejn, ale když se Sasové museli stáhnout, musela zapomenout na své české statky i Alžběta.

Zatímco vpád saských vojsk připomínal na hauenštejnském panství spíše zdvořilostní návštěvu, skutečnou tvář třicetileté války měli zdejší obyvatelé zakusit o dekádu později v roce 1642.

Romantických historek milovní návštěvníci hradu se nepochybně ochotně zaposlouchají do líčení, jak hrad Hauenštejn švédským nájezdníkům hrdinně odolal. Nicméně pravdou zůstává, že podhradí a okolí hradů bylo vypáleno a totálně zpustošeno.

S ukončením válek však neskončily pře a půtky o hauenštejnské panství. Když sedmdesátiletý Jindřich Šlik umíral v lednu 1650 ve Vídni, rozhodl se na smrtelné posteli odkázat značnou část svého jmění (asi jako pokání…) chebským jezuitům na zřízení koleje. Jednalo se o 50 tisíc zlatých, a to byly holenku tenkrát nějaké peníze. Není divu, že Šlikův jediný syn František Arnošt, tou dobou kartouzský novic, vystoupil okamžitě z řádu a vypravil se převzít dědictví. Mládí však bývá ještě naivnější, než vypadá. Francin poslal do Chebu 1500 zlatých a měl za to, že je s Tovaryšstvem Ježíšovým vyrovnán. Jenže jezuité v Evropě nebyli nějací lidumilní misionáři z Amazonie a chlapec se se zlou potázal! Mladý Šlik se ocitl před soudem a přestože se kroutil jako kobra před indickým fakírem, na protřelé bratrstvo Ignáce z Loyoly si nepřišel. Naopak, soudní při projel se vší parádou a když jezuité odmítli „jít na dohodu“ a přijmout jako náhradu nabízený Hauenštejn i s jeho pověstným pivovarem a trvali na vyplacení hotovosti, musel v roce 1663 panství prodat. Říšský kníže Julius Jindřich, vévoda Sasko-Lauenburský, mu za ně vyplatil 40 tisíc zlatých rýnských, takže zbývajících deset musel milý Francin doplatit jezuitům ještě ze svého. Prostě kšeft za všechny prachy…

Od té doby patřil Hauenštejn k ostrovskému panství, které od roku 1689 vlastnili bádenští markrabí a začátkem 19. století spadal do souboru tzv. státních statků. A když se tehdejší rakouský erár rozhodl své majetky privatizovat, byl „statek“ Hauenštejn s blízkým Měděncem prodán 30. října 1837 Gabrielle hraběnce von Buquoy-Longueval za částku 400 100 zlatých.

Jak už napovídá samotné jméno, má rod Buquoy-Longueval svůj původ ve Francii. Jeho nejslavnějším členem se stal Charles Bonaventure de Longueval, hrabě Bucquoy (v Německu známý jako Karl Bonaventura Graf von Buquoy a v Česku uváděný jako Karel Bonaventura Buquoy), císařský generál rodem z Arrasu (*1571-^†1621), který získal válečné ostruhy ve Flandrech a když se začalo schylovat k celoevropskému konfliktu protestantů s katolíky, stal se jedním z nejvýznamnějších vojevůdců Katolické ligy. Poté, co se vypořádal s českým stavovským povstáním na Bílé hoře, zahynul v červenci 1621 během obléhání Nových Zámků. Ještě předtím se mu však císař Ferdinand II. stihnul odvděčit přidělením rozsáhlých majetků v jižních Čechách, zahrnujících panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice.

Gabriella von Buquoy-Longueval známá také jako „anděl Krušnohoří“ (vlevo) a vzhled hradu po přestavbě na zámek (vpravo)

V době, kdy hraběnka Gabriella pořizovala Hauenštejn, byl už rod Buquoy v českých zemích pevně etablován a krušnohorská akvizice představovala jakousi třešničku na dortu. Tedy třešničku, která však měla teprve uzrát.

Buquoyové přistoupili ke zhodnocení nově nabytého majetku s nevšední velkorysostí a přestože na jihu Čech zdobil jejich panství zámek Rožmberk, na severu Čech mělo vzniknout špičkové reprezentativní sídlo.

Počáteční etapa přestavby probíhala v letech 1840-1850 a vedle zvýšení a romantické úpravy velké věže vznikla na nedalekém návrší podle projektu Bernharda Gruebera vznosná novogotická kaple, vysvěcená v roce 1851.

Gabriella von Buquoey-Longeval (*1784-^†1863) byla dcerou Heinricha von Rothenham, státního ministra císaře Josefa II, který vlastnil rozsáhlé majetky v Krušnohoří, mimo jiné panství Červený hrádek u Jirkova na Chomutovsku. Gabriella po smrti otce dál o tyto majetky pečovala a rozšiřovala je. Obklopila se vzdělanými a zkušenými lesníky, nechala budovat nové silnice, splavnit říčku Přísečnici pro dopravu dřeva, z něhož se vyráběly šindele, a zasloužila se také o rozšíření paličkování krajek v okolí Přísečnice, aby zmírnila bídu tamního obyvatelstva. Její silné sociální cítění se projevovalo i v dobách nouze, když například v roce 1838 sama odkoupila veškerou produkci krajek z přísečnického panství. A když bylo Krušnohoří postiženo v roce1843 krutým hladomorem, byly z příkazu hraběnky Gabrielly rozdělovány základní potraviny jako chléb, mouka, kroupy, krupice, rýže a také oblečení. O hladových letech 1847-1847 nechávala po vesnicích rozvážet dokonce putny s polévkou. I pro tyto její aktivity se ji u místních obyvatel dostalo přezdívky „anděl Krušnohoří“.

Další fáze přestavby se datuje do let 1878-1882 za éry Ferdinanda Buquoye. Autorem projektu byl Alois Mytties a někdejší hrad se v jejím průběhu změnil v prostorný zámek ve stylu tehdy módní anglické novogotiky.

Dnešní návštěvník hradu Hauenštejn si přitom asi jen stěží dovede představit, že také bezprostřední okolí zámku bylo upraveno v duchu romanticky laděného krajinářského parku, jehož součástí byla terasová zahrada s oranžérií (na jejím místě se dnes nachází na své znovuvzkříšení čekající arboretum), na promenádní cestě stály objekty výletní restaurace, stylové myslivny, střelnice a nechyběly zde ani tenisové kurty!

Hauenštejn jako zámecká rezidence v době své největší slávy

Buquoyové měli nyní už nikoli hrad, ale zámek Hauenštejn v držení až do roku 1945. Jenže už během 2. světové války se na zámku „usalašili“ příslušníci jednotek SS (někdy se uvádí Hitlerjugend) a v jeho prostorách byla dokonce zřízena speciální laboratoř na výrobu hadího séra.

V okolí hradu se tehdy dařilo zmijím, kvůli nimž byl v terénu vysazen druh užovky aeskulap. Získané hadí sérum pak sloužilo k zásobování Rommelova Afrika korpsu.

Po roce 1945 byl zámek zkonfiskován a v roce 1947 upraven pro využití jako středisko a ubytovna Jáchymovských dolů. Už tehdy však začal tehdejší okresní národní výbor v Karlových Varech s rozprodejem zámeckého mobiliáře a uměleckých artefaktů v dražbě a v polovině 50. let byl zámek nakonec využíván jako „polepšovna“ (eufemisticky řečeno „dětský záchytný domov pro mladistvé“). Chovanci ústavu se rychle postarali o likvidaci posledních kulturních hodnot a když se k tomu připočítal naprostý nezájem tehdejších orgánů o jakoukoliv údržbu objektu, byl v roce 1958 nyní už „bývalý zámek“ opuštěn a ponechán svému osudu.

Bez nejzákladnější údržby stačilo necelých deset let, aby se ze „západočeské Hluboké“ staly bejlím zarostlé ruiny! To potvrzuje koneckonců zápis z aktivu pro památky, muzea a ochranu přírody při Západočeském krajském národním výboru v Plzni z roku 1965, podle něhož má zámek napříště sloužit pro turistický ruch toliko jako zřícenina!

Ve chvíli, kdy snad už i Pánbůh zlomil nad hradem hůl, se objevil člověk, který se rozhodl někdejší podkrušnohorský klenot zachránit od totální zkázy. V říjnu 2000 se objevil před branami hradu Pavel Palacký se svými přáteli a coby nový majitel hradu se pustil do napohled sysifovské práce: vrátit Hauenštejnu jeho někdejší lesk. O jak „drsnou“ práci se jednalo a jedná, svědčí pár dat: jen za první tři roky bylo z hradu vyvezeno 600 nákladních aut suti a vyrubány tisíce kubíků náletových křovin a stromů (celkem 450 ks). A jakoby nestačilo úsilí, věnované vyčištění hradního areálu, v zimě 2002 přišla katastrofa v podobě destrukce části válcové věže. Nakonec se i tento problém podařilo překlenout. Věž byla znovu obnovena, zastřešena, stažena obručemi a opatřena schodištěm a ochozem.

S Pavlem Palackým jsem se seznámil v době, kdy jsem hledal kulisy pro jeden ze svých filmů. Na první pohled jsem si zamiloval nejen „jeho“ hrad, ale musel jsem ocenit i jeho nevšední úsilí, s jakým se pustil do záchrany kdysi nepochybně úžasně krásného zámku. Je mi jasné, že to je běh na hodně dlouhou trať a nezvládne ho jedna generace. O to víc mě mrzí, když i v Krušnohoří slyším hlasy, kritizující Pavlovo snažení. Všude jinde v civilizované Evropě by podobnému úsilí tleskali, jen v Česku se ne každý dočká vděku a uznání…

Dnešní Hauenštejn opět ožívá a v sezóně se zde buď natáčí a nebo se zde konají nejrůznější hudební a historická vbystoupení

Současný Hauenštejn je zasvěcen všem milovníkům hradní romantiky. Hrad je místem nejrůznějších hudebních setkání, nabízí noční prohlídky (otevírací doba je od 09:00 do 19:00, noční prohlídka s představením spolku šermířů Savioli začíná ve 20:00 ve vybraných termínech), letní tábory i ubytování (zatím trochu spartánské, ale všechno chce čas – pro ty náročnější je k dispozici ubytování v blízkém penziónu). K nezapomenutelným zážitkům patří nepochybně pohoštění v hradní „hodovně“ (dvoupatrové hradní sklepení – jen to nechtějte zkoušet v zimě, to se sklepení nevytápí…).

GALLERY: