Nymphenburg - zámek nymf a rusalek

Jeden z nejrozsáhlejších zámeckých a parkových komplexů Evropy, jehož půvab a kouzlo asi mnohem lépe ocení návštěvník odkojený středoevropskými dějinami než turista od protinožců, ale kde si nejeden našinec možná uvědomí, že hrady a zámky nejsou jen výsadou české kotliny (jak si minulé generace „soukmenovců“ dlouho namlouvali zpoza železné opony…), ale že jimi oplývá valná část evropských zemí.

Zámek Nymphenburg vznikl jako letní rezidence kurfiřtského rodu Wittelsbachů a dnes je pýchou bavorské metropole Mnichova. Přestože šlo původně o relativně jednoduchou barokní stavbu, časem se zámek rozrostl do rozměrů jakýchsi bavorských Versailles a v současnosti budí zasloužený obdiv tisíců návštěvníků z celého světa.

Stavbu sídla si objednal kurfiřtský pár Ferdinand Maria a Henrietta Adelaida Savojská v roce 1664 krátce po narození jejich syna Maximiliana II. Emanuela podle návrhů italského architekta Agostina Barelliho. Hlavní – centrální – palác byl dokončen v roce 1675 a od počátku 18. století probíhalo již za vlády Maxe Emanuela systematické rozšiřování zámku.

Na základě projektů Enrika Zucalliho a Giovanniho Antonia Viscardiho byly k centrálnímu paláci přistavěny další dva – jižní a severní – a jižní areál byl navíc rozšířen o objekty stájí. Kvůli architektonickému vyvážení pak byla na severní straně přistavěna oranžérie. Velký kruhový rondel (schlossrondel) pak uzavíraly barokní panské domy (tzv. kavaliershäuschen), postavené za panování Karla VII. Alberta, který to jako jediný z Wittelsbachů dotáhl až na císaře Svaté říše římské…

Císařská koruna byla už po tři století (přesně od roku 1438) v kompetenci Habsburků. Po smrti císaře Karla VI. však právě bavorský kurfiřt Karel Albert zpochybnil pragmatickou sankci, která měla vynést na uvolněný rakouský (a tím de facto i císařský) trůn Marii Terezii. V červenci 1741 právě v tomto zámku uzavřel Karel Albert (v české transkripci se někdy uvádí Karel Albrecht) tzv. smlouvu z Nymphenburgu, kterou se Bavorsko spojilo s Francií a Španělskem proti Rakousku. V listopadu 1742 bavorská vojska oblehla Prahu, v prosinci se Karel Albert nechal prohlásit českým králem a v lednu 1742 byl zvolen císařem. Habsburkové si to však nenechali líbit a jejich vojska pod velením mimořádně schopného generála Ludwiga Andrease Khevenhüllera (o rodu Khevenhüllerů naleznete podrobnější informace u historie korutanského hradu Hochosterwitz) a velitele pandurů barona Trencka bavorskému kurfiřtovi záhy „vymezila jeho píseček“ (už v únoru 1742 obsadila rakouská vojska Mnichov) a v roce 1745 se koruna římského císaře dostala opět pod kontrolu habsburského domu (císařem se stal František Štěpán Lotrinský – manžel Marie Terezie).

Dalším významným architektem, jehož rukopis nese zámek Nymphenburg, byl Josef Effner, který v roce 1716 přepracoval průčelí centrálního paláce s pilastry (dekorativními pilíři) ve francouzském barokním stylu. V roce 1826 pak Leo von Klenze nahradil dosavadní erbovní výzdobu štítových zdí atikovou výzdobou.

V roce 1825 zemřel na zámku bavorský král Maxmilián I. Josef a v roce 1845 se zde naopak narodil jeho pravnuk – král Ludwig II. Dnes je zámek Nymphenburg otevřený pro veřejnost, ale současně zůstává nadále sídlem Wittelsbachů. V současnosti je hlavou rodu bavorský vévoda Franz. Díky spříznění s rodem Stuartovců jsou Wittelsbachové dodnes považováni za legitimní dědice stuartovských nároků, ale jako správní džentlmeni neměli nikdy potřebu něco takového vznášet… (Východoevropští loupežníci by si takovou příležitost rozhodně nenechali ujít!)

Interiéru zámku vévodí tzv. Kamenný sál (Steinerner Saal), který se tyčí do výše tří podlaží a jehož strop zdobí freska od Johanna Baptisty Zimmermanna a F. Zimmermanna a dále výzdoba od Francoise de Cuvillies. Část interiérů byla časem přestavěna v rokokovém či neoklasicistním stylu a někdejší malá jídelna představuje obrazovou „galérii krásek“ krále Ludvíka I. Bavorského… (No, některé by zřejmě i dnes stály „za hřích“, ale jiné by stěží uspěly i jako moderátorky současných veřejnoprávních médií!)

V někdejších stájích je dnes muzeum starých kočárů, a to včetně exempláře, který vezl Karla Alberta k slavné císařské korunovaci v roce 1742. V patře stájí se pak nachází sbírka tzv. nymfenburského porcelánu. Jedna z nejvýznamnějších evropských porcelánek byla do Mnichova přemístěna z Neudecku v roce 1761 a její výrobky jsou srovnatelné s proslulou produkcí porcelánu z Augartenu nebo ze Sevrès.

Nymphenburská manufaktura se nacházela mezi objekty tzv. kavaliershäuschen a dodnes se zde konají privátní přehlídky porcelánu. Prohlídka bývá jen pro zvané hosty a VIP, ale s manželkou jsme před časem shlédli přehlídku zdejší tvorby i bez speciální vstupenky (není nad to, když si vás s někým spletou…). Na chvíli se tak ocitnete v docela jiném světě. Více než o samotném porcelánu je to o schůzkách, náznacích a utajených obchodech v osmimístných relacích, kde si jakoby mimochodem pořídíte nějaký ten porcelánový suvenýr za dvacet třicet tisíc euro… Prostě porcelánové „Monte Carlo“… Fotit je samozřejmě při takových příležitostech přísně zakázáno. Lev s erbem nymfenburské porcelánky (viz galérie) je potajmu pořízenou výjimkou…

Dvousethektarový zámecký park, jehož součástí je i věhlasná botanická zahrada (viz), vznikl původně jako italská zahrada (1671), která byla zvětšena a rekonstruována ve francouzské stylu Dominikem Girardem a jeho žákem Le Notrem, aby jí posléze na počátku 19. století vynikající zahradní architekt Friedrich Ludwig Sckell vtiskl podobu anglického parku. Ten je dnes coby jeden z největších městských parků považován za „zelené plíce“ Mnichova. Dodnes si zachoval prvky původní barokní zahrady a je osově rozpůlen vodním kanálem ve směru východ-západ. Směrem k fontáně zdobí velký parkový parter sochy řeckých bohů a kamenných váz z 2. poloviny 18. století (pokud se zajímáte o sochařinu a nebo vás zajímá srovnání s proslulou českou sochařskou školou oněch časů, jejich autory jsou Giovanni Marchiori, Johann Baptist Strub, Ignaz Günther, Dominkus Auliczek a Roman Anton Boos).

V zalesněné části parku po obou stranách centrálního kanálu se nacházejí dvě malebná jezírka. Na břehu jižního jezera se rozkládá barokní pavilón Badenburg od Josefa Effnera s velkolepou lázní. Na protilehlém břehu se nachází uprostřed zeleného poloostrova monopteros (Apollotempel; kruhový chrámek inspirovaný antickou architekturou) od Leo von Klenze z let 1862-65, lyrické zátiší milenců, které dnes nahrazují v hojném počtu rodiny s dětmi.

U severního jezírka se rozkládá tzv. Pagodenburg, dvoupodlažní letohrádek z let 1716-19, kdy představy o čínských a japonských pagodách byly ještě poněkud zkreslené. K dalším architektonickým zajímavostem parku patří Magdalenenklause (1725-28) – falešná ruina, sloužící jako útočiště před nepohodou a místo k rozjímání, a lovecký letohrádek Amalienburg (1734-39), který postavil architekt Francois de Cuvillies pro Karla VII. a jeho manželku Marii Amalii.

Zámek Nymphenburg a jeho park se dočkaly zajímavého využití i v moderní době. V roce 1961 zde slavný francouzský režisér Alain Resnais natočil několik scén do filmu Loni v Marienbadu (L’Année derniére à Marienbad) a v roce 1972 se zde během letní olympiády konaly některé jezdecké soutěže v drezúře koní.

Zámek je k dnešním návštěvníkům všestranně vstřícný, a to jak možností zvolit si prohlídku s průvodcem či samostatně (samozřejmě s elektronickým výkladovým zařízením), tak kvalitně vybavenou prodejnou suvenýrů a v neposlední řadě přístupem pro pěší i motorizované. Bezplatný parking je k dispozici přímo v areálu velkého rondelu…

Pokud si pro návštěvu zámku vyberete příhodné počasí a roční dobu, nenechte si ujít i návštěvu se zámkem sousedící botanické zahrady!

GALLERY: