Zámky knížat a maršálů

Kdo by neznal Lednicko-valtický areál, památku mimořádného významu, zapsanou v roce 1996 do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO? Historie celého Lednicko-valtického areálu je přitom úzce spojena s rodem Lichtenštejnů, který získal zdejší panství do svého držení v druhé polovině 14. století. Význam Lednicko-valtického panství stoupal úměrně s rostoucím bohatstvím a postavením rodu Lichtenštejnů u císařského dvora a po roce 1560 se Valtice stávají dokonce trvale hlavním rezidenčním místem tohoto knížecího rodu, zatímco v sousední Lednicí bylo později později vybudováno hlavní letní sídlo.

Zámek Valtice vznikl na místě původně středověkého hradu. Podnět k rozsáhlým stavebním úpravám dali Karel z Lichtenštejna a jeho syn Karel Eusebius a podle projektu Jana Bernarda Fischera z Erlachu bylo ve Valticích postupně vybudováno reprezentační barokní sídlo.

Původní renesanční část bývalého hradu byla upravena na vstupní dvoupatrové průčelí, v místech ostatních budov vznikla další tři křídla zámeckého komplexu a byla zřízena zahrada. Prostor mezi zámkem a městem pak byl upraven jako čestný dvůr s hospodářskými budovami, divadlem a jízdárnou. Na výstavbě zámku se podíleli význační architekti jako F. Carratti, G. G. Tencalla , A. a J. K. Ernové, D. Martinelli, A. Beduzzi a A. Ospel, sochař F. Biener a štukatér Alberti. V průběhu 18. století doznaly úpravy zámecké zahrady a parku, v 1. polovině 19. století za Jana I. z Lichtenštejna došlo i na rozsáhlou krajinářskou úpravu celého valtického okolí. V roce 1945 přešel valtický zámek a s ním i celé zdejší lednické–valtické panství do majetku státu.

Zmínku si zaslouží i velkolepý farní kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Valticích. Objemem zastavěného prostoru (41 200 m²) patří k největším kostelům v brněnské diecézi. Má kapacitu 3000 osob a jeho stavba trvala s četnými přestávkami bezmála 40 let. S jeho stavbou započal v roce 1631 italský architekt Giovani Giacomo Tencalla. Po dokončení hrubé stavby a zahájení vnitřní štukatérské výzdoby se však zřítila klenba kopule nad křížením lodí. Hlavní příčinou bylo údajně prohnilé podpůrné lešení (takže už víme, kde berou inspiraci současné stavební firmy, po kterých se také musí všechno opravovat…). Tencalla musel na další práce rezignovat a dokončením stavby byl pověřen brněnský stavitel Ondřej Erna.

V roce 1663 byly všechny práce na kostele přerušeny na sedm let v důsledku vpádu tureckých vojsk na jižní Moravu. Teprve v roce 1971 mohl být slavnostně vysvěcen pasovským biskupem. Svou vznosnou architekturou měl být valtický kostel obdobou Vignolova slavného kostela v Římě. Hlavní oltář byl vyzdoben obrazem Nanebevstoupení Panny Marie od proslulého malíře Petra Pavla Rubense, který byl za prusko-rakouských válek odvezen do Vídně a nahrazen kopií.

Impozantní architektura kostela měla však i své stinné stránky. Nejenže ve valtické farnosti žilo podstatně méně lidí, než kolik se jich do kostela mohlo vejít (údaje hovoří o 2500 obyvatelích Valtic a přilehlých obcí), z nichž se jich na nedělní mši mohlo shromáždi nanejvýš 1500. Kvůli své výšce se v zimě nedal nikdy „zadýchat“, protože veškeré teplo, které z farníků vyzářilo, vystoupalo k 20 metrů vysoké klenbě. Teprve v roce 1914 došlo k instalaci teplovzdušného topení…

V místech dnešního zámku Lednice se původně nacházela středověká vodní tvrz. Na jejím místě začal vznikat v druhé polovině 16. století renesanční zámek, který nechal Karel Eusebius z Lichtneštejna přebudovat na barokní s jízdárnou a rozsáhlou zahradou.

Dnešní podoba lednického zámku pochází z let 1846-1858. Tehdy byl na popud knížete Aloise II. z Lichtenštejna přebudován podle projektu architekta Jiřího Wingelmüllera na reprezentační letní sídlo v duchu anglické gotiky. Jeho interiéry si dodnes zachovaly impozantní výzdobu, které dominují vyřezávané kazetové stropy, dřevěné obložení stěn a vybraný mobiliář, který byl svědkem mnoha velkolepých setkání evropské šlechty.

Už od konce 18. století až do poloviny století 19. vznikaly v okolí zámku půvabné romantické stavby umístěné především v zámeckém parku a byl zde také vytvořen zámecký rybník s 15 ostrůvky, zabírající plochu 24 hektarů.

Z tohoto období pochází například Dianin chrám (tzv. Rendez-vous) ve stylu antického vítězného oblouku. Dále Tři Grácie, sousoší tří řeckých bohyň – Athény, Afrodity a Artemis, které bylo obestavěno půlkruhovou kolonádou. A nebo Hraniční zámek, který dnes slouží jako hotel a restaurace.

K dalším populárním stavbám v parku patří slavný minaret, lovecký zámeček ve stylu romantické ruiny Janův hrad (Janohrad), Apollónův chrám, novogotická kaple svatého Huberta, kolonáda (tzv. Reistna), akvadukt a také umělé jeskyně.

Dnes si jméno Lichtenštejnů nejčastěji spojujeme s jejich miniaturním knížectvím, vtěsnaným do nevelkého údolí horního toku Rýna mezi Rakouskem a Švýcarskem, případně ještě s restitučními spory právě o někdejší lednicko-valtické majetky.

Dějinný otisk tohoto rodu je však velký nejen jejich majetkem, ale i osudy. Vzestup Lichtenštejnů v pobělohorské době bývá spojován se skupováním konfiskovaného majetku účastníků protihabsburského odboje. Později se sice lichtenštejnské majetkové zisky z pobělohorského období staly předmětem zkoumání královské komory, ale zaplacením částky takřka dvou miliónů zlatých bylo vyšetřování nakonec zastaveno. Tyto nákupy byly ostatně svého času podepřeny i vděkem císaře, kterého Lichtenštejnové během třicetileté války aktivně podporovali a kníže Maximilian to v roce 1638 dotáhl dokonce na polního maršálka. A nezůstal sám. Lichtenštejnové dělali úspěšnou vojenskou kariéru ve službách rakouského mocnářství i později.

Snad největší osobností v tomto směru byl kníže Josef Václav (Joseph Wenzel) z Lichtenštejna, ale rodem Pražák. Narodil se totiž 9. srpna 1696 v Praze a v mládí také studoval v pražském Karolínu. V šestnácti letech nastoupil vojenskou službu, jak bylo tehdy u mladý h šlechticů zvykem.. V hodnosti hejtmana se v letech 1716-1719 zúčastnil bojů s Turky a poté pokračoval ve vojenských studiích. V letech 1735-1741 byl pověřen diplomatickými úkoly v Berlíně a ve Versailles a jako prakticky každý lichtenštejnský kníže obdržel Řád zlatého rouna.

Vojenská kariéra mu byla ale přece jen bližší než politická, takže není divu, když se po skončení diplomatické mise vrátil k službě v armádě. V hodnosti generála jezdectva velel v květnu 1742 pravému křídlu rakouské armády v bitvě s pruskými vojsky u Chotusic, která však skončila porážkou Rakušanů. V roce 1744 byl Josef Václav z Lichtenštejna jmenován do funkce šéfa dělostřelectva a rok poté byl jako druhý Lichtenštejn povýšen římským císařem Františkem I. do hodnosti polního maršálka (k.k.feldmarschall).

V následujícím období převzal vrchní velení rakouské armády v Itálii, kde sváděl boje s francouzsko-španělskými armádami a po opětovném dobytí Milána dosáhl v červnu 1746 vítězství u Piacenzy. V téže době se také významnou měrou zasloužil o zásadní modernizaci rakouského dělostřelectva, které se tehdy stalo nejobávanější složkou císařského vojska.

Na základě výsledků první slezské války doporučil císařovně Marii Terezii kompletní reorganizaci dělostřelectva, technickým přezbrojením počínaje a výcvikem personálu konče. Z vlastních prostředků financoval vydání potřebných manuálů a příruček, kterým se dostalo ocenění u vojenských odborníků v celé Evropě. Zasadil se o výrobu nových typů polních kanónů, houfnic a moždířů a počínaje rokem 1748 inicioval každoroční dělostřelecké manévry u Týna nad Vltavou. Jeho zásluhou se tak během sedmileté války podařilo více než zdvojnásobit sílu rakouského dělostřelectva.

V roce 1753 byl jmenován velitelem rakouských vojsk v Uhrách, ale postupující zdravotní neduhy ho přinutily rezignovat na další vojenskou službu.

Nakonec se tedy znovu vrátil k diplomacii a na počátku 60. let 18. století se zúčastnil několika delikátních misí. V jejich průběhu kníže Josef Václav z Lichtenštejna zastupoval jednak arcivévodu Josefa při námluvách s vévodkyní Isabellou z Parmy a poté i arcivévodu Leopolda při žádosti o ruku španělské infantky Marie Ludoviky. A v roce 1763 se podílel na zákulisních jednáních vyslanců říšských kurfiřtů ve Frankfurtu nad Mohanem, předcházejících volbě nového římského císaře – Josefa II.

Za své služby rakouskému dvoru byl v roce 1760 vyznamenán titulem „Celsissimus“ a o pět let později velkokřížem Řádu sv. Štěpána. Zemřel 10. února 1772 ve Vídni.

Tím však vojenská kariéra Lichtenštejnů zdaleka neskončila. Naopak. Na přelomu 18. a 19. století dosáhlo na vysoké generálské funkce v rakouské armádě osm členů rodu! Z toho na polního maršálka hned dva – Karel (Carl Borromäus Joseph) a Jan (Johann)…

Druhý z nich – Jan – se narodil 27. června 1760 ve Vídni a také on po nástupu do armády poměrně rychle postupoval na služebním žebříčku. V roce 1783 už byl rittmistrem, o čtyři roky později majorem a v roce 1788 plukovníkem. V letech 1792-1794 se zúčastnil bojů s Francouzi ve Flandrech, o něco později už jako generál v Německu a v roce 1799 v Itálii. V roce 1801 byl vyznamenán velkokřížem Řádu Marie Terezie.

Po bitvě u Slavkova se zúčastnil mírových jednání v Prešpurku (Bratislava) a v roce 1806 se také on dočkal Řádu zlatého rouna.

V následujících letech působil kníže Jan z Lichtenštejna jako velitel vídeňského města a pevnosti a spolu s tím i Dolního Rakouska. V roce 1808 byl povýšen na generála kavalérie (jezdectva) a v následujícím roce se střetl s napoleonskými armádami u Aspernu, Wagramu a u Znojma. To už byl povýšen do hodnosti polního maršálka (k.k.feldmarschall).. Následující mírová jednání v Schönbrunnu, vynucená těžkými předchozími porážkami Rakušanů, mu však vynesla nemilost císaře.

Na druhou stranu si však získal respekt u Napoleona, což mu významně pomohlo při vyjednávání o posílení pozice lichtenštejnského knížectví (někdejší vaduzské hrabství, které Lichtenštejnové získali na přelomu 17. a 18. století). A protože byl také velkým příznivcem zahradního umění, datují se právě z jeho éry rozsáhlé parkové úpravy valticko-lednického panství. Zemřel 20. dubna 1836 ve Vídni.

Do třetice si připomeňme ještě jednoho významného člena lichtenštejnského knížecího domu, a to Aloise II. (1796-1858), který se zásadní měrou zasloužil o přestavbu zámku Lednice. Jako typický člen svého rodu získal solidní vzdělání, věnoval se diplomatické kariéře a zastával konzervativní politické názory.

O výchovu mladého Aloise se staral dílem francouzský kněz abbé Werner, dále profesor zemědělství na vídeňské univerzitě Leopold Trautmann a historik a filozof Friedrich von Schlegel. V duchu odkazu svého otce a dědečka pokračoval Alois ve zvelebování rodových majetků a na reorganizaci jejich administrativy. Současně se v duchu získaného vzdělání zajímal o zemědělství a právě na jeho panství vznikla první zemědělská škola na území monarchie. Sám v letech 1849-1858 předsedal Vídeňské zemědělské společnosti a zasloužil se za přijetí řady významných reforem.

V roce 1835 působil jako diplomat v Londýně a o rok později se zúčastnil korunovačních slavností v Praze. V letech 1836-1847 se ujal komplexní rekonstrukce lichtenštejnského paláce ve Vídni ve stylu druhého rokoka a následně se pustil do výstavby lednické rezidence.

V jeho životopisech se často připomíná jeho dobročinnost a velké finanční příspěvky na charitu. V letech 1842 a 1847 také jako první lichtenštejnský princ navštívil vaduzské knížectví. Když ho však tamní obyvatelstvo žádalo pod vlivem revolučních událostí roku 1848 o liberalizaci poměrů a odvolání nejrůznějších feudálních povinností a daní, dával si na čas a jakmile bylo zřejmé, že revoluce neuspěla, odvolal v roce 1852 všechny politické reformy a vrátil se k absolutistické formě vlády, u níž setrval až do své smrti v roce 1858.

GALÉRIE: