Zeman horší Háchy?

Emil Hácha si v minulosti vysloužil tu nejhorší pověst mezi českými politiky. Dílem se na ní podepsal jeho podpis pod kapitulačním aktem v Berlíně 14. března 1939, dílem pak souhlas s vykonávání funkce protektorátního prezidenta. Po roce 1945 se Háchovo jméno stalo na dlouhou dobu symbolem kolaborace s nacistickými okupanty, byť jeho role byla podstatně složitější, než jak se ji snažila prezentovat komunistická historiografie. Komunisté ostatně měli proč házet špínu na kdekoho. Sami se totiž po uzavření německo-sovětského paktu Ribbentrop-Molotov namočili do spolupráce s nacisty nejvíc a stali se největšími kolaboranty až do léta 1941. A i poté neváhali gestapu udávat každého, kde nešel s nimi, neposlouchal moskevské, ale londýnské rozhlasové vysílání a ukrýval západní letce nebo parašutisty.

*

Emil Hácha, po dlouhá léta člen a později prezident Nejvyššího správního soudu, nebyl komunista ani nacistický sympatizant. Byl tragickou postavou, která se ocitla v soukolí tragických dějin. Do funkce prezidenta byl zvolen až po dlouhém přesvědčování po abdikaci Edvarda Beneše v důsledku mnichovského diktátu v listopadu 1938. Nebyl to tudíž on, kdo rezignoval na obranu Československa, ale ten, který musel sklízet trpké plody tohoto rozhodnutí. Snažil se nicméně tuto svou novou funkci vykonávat ku prospěchu okleštěného zbytku země, a to i po jejím vojenském znásilnění hitlerovskými vojsky.

Osamělý stárnoucí vdovec – manželka mu zemřela v roce 1938 a jemu už táhlo na sedmašedesátý rok – patřil mezi mimořádně vzdělané osobnosti v oblasti právně-teoretické, literární a překladatelské a dokázal si tudíž učinit obrázek, v jaké situaci se ocitl on i celý zbytek pomnichovské Československé republiky. V obklíčení rozpínavým režimem, který terorizoval a likvidoval své odpůrce (liberálové, sociální demokraté), zmocňoval se jejich majetků (židé), ignoroval a pošlapával veškeré mezinárodní dohody (versailleský mír, Locarno), podněcoval páté kolony v demokratických zemích (Cagoulardi ve Francii, Henleinovi ordneři v Sudetech), nestoudným způsobem vyhrožoval vojenskou útokem, okupoval území svých nejbližších sousedů (Rakousko, Sudety) a nakonec rozpoutal 2. světovou válku.

Hácha si tohle všechno uvědomoval. Přesto se až do onoho tragického 14. března 1939 nesnížil k tomu, aby se Hitlerovi jakkoliv servilně podbízel a ponižoval se před ním. Natož, aby cestoval do Berlína na nějakou militaristickou přehlídku pod záminkou připomínky válečných obětí – v tomto případě třebas 1. světové války. A neučinil tak ani po 15. březnu 1939. Podvolil se teprve hrubému nátlaku. A i poté, během nacistické okupace, nepodnikal ze své vlastní vůle vůči okupantům žádné vstřícné kroky. Naopak – u říšského protektora von Neurath protestoval proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a o měsíc později se zasazoval o propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v řadě případů úspěšně. A když už se v červnu 1942 musel ještě jednou vypravit do Berlína, nebylo to proto, aby se s vůdcem Třetí říše objímal, ale aby byl vystaven dalším Hitlerovým hrozbám. Stejně jako v dalších letech okupace ze strany K. H. Franka a dalších nacistů a kolaborantů. Nakonec se pod tímto tlakem nechal přimět ke krokům, které mu čest nedělaly, nicméně tak činil teprve tehdy, když byl zatlačen do kouta.

*V některých zemích není vůdcovství schopností, ale duševní chorobou

 Sedmasedmdesát let od tragických událostí podzimu 1938 máme v čele státu prezidenta, který naopak s cestami do někdejší okupační mocnosti, která nás politicky znásilnila v únoru 1948 a vojensky o dvě dekády později, nemá nejmenší problémy. Nikdo ho nemusí nutit, on tam jede o své vlastní vůli, každého, kdo ho před takovou cestou varuje, hulvátsky okřikuje a ještě se přitom tetelí blahem. Navíc za situace, kdy se politika této mocnosti po několika letech zdánlivého klidu opět vzhlíží v těch nejtemnějších kapitolách svých dějin. Kdy terorizuje a likviduje své odpůrce (Politkovskaja, Litviněnko, Němcov), zmocňuje se jejich majetků (Chodorkovskij), ignoruje a pošlapává veškeré mezinárodní dohody (Budapešť, Minsk), podněcuje páté kolony v demokratických zemích (novodobí „ordneři“ v jižní Osetii a Abcházii a na východní Ukrajině), okupuje území svých nejbližších sousedů (severní Gruzie, Krym) a nestoudným způsobem vyhrožuje všem, kteří odmítají znovuožívající imperiální ambice jejího současného kremelského vůdce (Pobaltí, Dánsko), ,jadernými zbraněmi.

A jako by toho nebylo dost, ještě se můžeme těšit, že se v Moskvě (na Leninově mauzoleu?) bude objímat a po brežněvovsku olizovat nejen s tímto mocichtivým kremelským pánem, ale i jeho nohsledy ze Severní Koreje či z řad východoukrajinských iredentistů, z nichž naprostá většina je na výplatní pásce FSB a GRU. Našinci pak nezbývá než doufat (ale asi marně), že nepůjde o líbání kolegiální…

Role hradního nájemce v posledních měsících navíc začíná být o to nebezpečnější, že naší zemi zcela zjevně vzdaluje našim spojencům a vystavuje ji děsivé nejistotě. Ponecháme-li stranou jeho ostudnou roli při loňských oslavách 17. listopadu, jemu a jeho našeptávačům zřejmě muselo zatrnout během posledních dnů letošního března, kdy republikou projížděli američtí dragouni. Všechna ruská propaganda a snažení jejích placených nebo zhlouplých přisluhovačů a pánů Vyvadilů či Velebů dostala od národa pěkně za uši. Hradní nájemce tudíž nelenil a rozhodl se jasně vyjádřený postoj českých občanů vzápětí torpédovat a znevěrohodnit slovy o „zavřených dveřích Hradu pro amerického ambasadora“. Tohle už není chování neřízené střely, tohle byla naopak přesně mířená řízená střela. Evidentní pokus podkopat naše členství v severoatlantické alianci a spojenectví s jediným státem, který je schopen svými prostředky garantovat naší svobodu. A pokud snad má někdo dodnes pocit, že nás v Mnichově 1938 „zradili“ naši spojenci, pak dnes nás zrazují naši nejvyšší představitelé a případnému dalšímu odklonu našich dnešních spojenců od pomoci naší republice v případě ohrožení by se už nikdo nemohl divit ani v nejmenším.

* Když už má český prezident takové pnutí jezdit do Moskvy na militaristické přehlídky imperiálních svalů, mohl by si při té příležitosti prohlédnout pár obrázků – tenhle je například z ruské agrese v Gruzii v roce 2008

 Ještě před tím, než americký konvoj překročil hranice naší země, aby ji zase po několika desítkách hodin opustil, pokládali si někteří osvícenější činitelé otázku, zda působení proruských agitátorů na sociálních sítích není „za hranou“ a zralé na posuzování ve smyslu velezrady.

Dohledat tyhle anonymní duševní invalidy by bylo asi poněkud složité (i když ne nemožné). Zato jeden zcela konkrétní se nám s každým týdnem a dnem vybarvuje stále více. Jakými barvami a metály se vrátí vyšňořen ze svého květnového pobytu v Moskvě, je zatím hádankou. Každopádně představa, že by tam lobboval za zájmy naší republiky a své rodné vlasti(!) je hodně, ale opravdu hodně naivní!

*

A nakonec odpověď na otázku v titulku: Národní soud po válce přiznal, že od ledna 1943 Hácha nebyl odpovědný za své činy kvůli pokročilému stádiu arteriosklerózy. Jestli by však současné hlavě státu bylo uznáno jako polehčující okolnost pokročilé stádium virózy, zůstává otázkou…

 © -CC-