Jsou místa, jejichž věhlas a prosperita se dnes zhusta poměřuje počtem bankovních nebo pojišťovacích domů, výstavbou satelitních čtvrtí a nebo napojením na automobilový průmysl. V minulosti tomu tak nebývalo a ostatně i dnešní cestovatelé vnímají zajímavost lokality spíše skrze duchovní než materiální rozměr. Jedním z takových příznačných míst, kde se snoubí duchovno s dovedností starých generací umělců a řemeslníků, je i bruntálský kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Vznik tohoto děkanského kostela, který se po listopadu 1989 jako jedna z mála nemovitostí vrátil do správy Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě (Německý řád), sahá do 2. poloviny 13. století. Z oné doby pochází gotické jádro trojlodní stavby, opatřené v 15. století jednotnou žebrovou klenbou. Během renesančních úprav koncem 16. století pak byl západní štít a věž opatřena sgrafitem. V roce 1585 byla k presbyteriu přistavena rodinná hrobka pánů z Vrbna a v letech 1729-31 byly ze severní a jižní strany přistaveny kaple Panny Marie a svatého Kříže. Po požárech v letech 1749 a 1764 dostal kostel dnešní barokní podobu, přičemž věž byla zvýšena o polygonální patro s ochozem.

 Hlavní chrámová loď s varhany (vlevo) a skromná tabulka, připomínající, že v Českém království spolu vedle sebe v míru a pokoji po staletí žili a pracovali lidé různých národností, vyznání a smýšlení, dokud je nerozeštvaly připitomělé totalitní ideologie 20. století, zneužívající lidskou nevědomost a podněcující hloupost, závist a pomstychtivost (vpravo)

*

Uvnitř kostela jsou dnes umístěny čtyři náhrobky pánů z Vrbna a dále zde jsou rovněž kamenné náhrobky členů Německého řádu (nebo také Teutonského řádu – Ordo Teutonicus). U severního průčelí kostela pak stojí  pískovcová socha patronky řádu Panny Marie – Immaculata z roku 1678, věnovaná kostelu komturem řádu J. W. Zochou.

K nejcennějším prvkům vnitřní výzdoby kostela patří obraz nad hlavním oltářem od O. Ongherse z roku 1688 a další čtyři malby jsou od J. Raaba. Bruntálský kostel si také jako jeden z mála uchoval výzdobu, upomínající na zdejší působení Německého řádu. Město Bruntál (německy Freudenthal) bylo totiž před 2. světovou válkou po určitý čas centrem řádu a dokonce sídlem jeho velmistra.

Dějiny v podobě náhrobků v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Bruntále (uprostřed pánové z Vrbna)

*

Hitlerovská apokalypsa vrhla na řád nespravedlivý stín. Nacističtí pohlaváři se sice zhlíželi v někdejších symbolech Německého respektive Teutonského řádu, ale když došlo k obsazení Sudet po Mnichovu 1938, neváhali  řádový majetek zkonfiskovat a velmistra internovat! A jen málokdo byť i jen tuší, že v době bezprostředního ohrožení Československa na podzim 1938 poskytl řád československé armádě své pozemky a dřevo z lesů k výstavbě pohraničních opevnění! Po válce krom toho došlo přičiněním „přičinlivého“ ministra školství, věd a umění Zdeňka Nejedlého i k novému výkladu středověkých dějin Českého státu, takže řád to měl na dlouhá léta takříkajíc ideologicky „polepené a spočítáné“.

*

Pozn.

Následující poznámka je adresována milovníkům historie, kteří hledají kouzlo dějin i v církevních památkách. Kostelů zasvěcených Nanebevzetí Panny Marie je v České republice několik desítek (jeden z webových seznamů jich uvádí na čtyři desítky, ale například Bruntál tam chybí, takže jich bude podstatně víc). K nejznámějším patří baziliky v Praze na Strahově, v Brně, na Svaté Hoře a Svatém Hostýně a dále kostel v Mostě a v Kutné Hoře – Sedlci.

GALÉRIE:

© -CC-

Kláštery, kostely, kaple a vůbec všechny církevní stavby by měly být místem duchovního rozjímání. Přesto existuje v Česku místo už na první pohled šokující, hrůzostrašné, plné lidských ostatků, které i přes symbol kříže jakoby bylo domovskou slují samotné „kmotřičky smrti“. Prosím, seznamte se – SEDLECKÁ KOSTNICE!

Mnohý dějin neznalý návštěvník (původně jsem chtěl napsat našinec, ale když jsem za svých toulek po Česku poznal i cosi „památekchtivých“ cizokrajinců, a to zejména z řad někdejších „azbukových“ bratrů, došlo mi, že dějiny současnou generaci míjí jaksi bez ohledu na národnost) si při vstupu do podzemí této neobvyklé památky se stovkami kosterních pozůstatků nejspíš řekne, že jde zřejmě o nějaké zapomenuté rekvizity po nějakém hollywoodském horroru. A nebo, že na místním hřbitově už není místo, v krematoriu mají inspekci z odboru životního prostředí a místní hrobník se nejspíš zbláznil.

Skutečnost má však kupodivu mnohem blíže k onomu rozjímání. Jde jen o to, oprostit se od přihlouplé „reklamní“ současnosti, bujně vykrmované plytkými programy lhostejno zda veřejnoprávních či privátních televizí, a přijmout výzvu na setkání s „osudem“ a „pomíjivostí naší existence“.

  Sedlecká kostnice na předměstí Kutné Hory byla původně hřbitovním kostelem cisterciáckého kláštera, založeného v roce 1142 za přispění knížete Vladislava II. a nejstaršího svého druhu na našem území. První významná událost, spojená se zdejším hřbitovem, se datuje k roku 1278. Tehdy byl opat zdejšího kláštera vyslán do Jeruzaléma a ze své pouti do Svaté země se vrátil s hrstí hlíny z místa ukřižování Ježíše Krista, kterou posléze rozesel po hřbitově. Hřbitov si záhy získal rovněž pověst „svaté země“ a od té doby se sem nechávali pohřbívat lidé nejen z okolí, ale i z ciziny.

Historie neskutečného množství kosterních pozůstatků má však mnohem prozaičtější původ. Ten má své počátky kolem roku 1318, kdy v Čechách vypukl mor a tehdy zde bylo za jediný rok pohřbeno na 30 tisíc obětí jen z Kutnohorska a okolí!

Další velké množství pohřbených přibylo za husitských válek, po nichž byly velké části obrovského hřbitova postupně rušeny a kosti ze zrušených hrobů byly postupně ukládány do spodní kaple hřbitovního kostela. Poprvé je srovnal  jeden poloslepý mnich (údajně do šesti pyramid) a od 17. století se objevují zmínky a výzdobě z kostí. K významné úpravě došlo za opravy kostnice na počátku 18. století a například svícny s lebkami pocházejí z roku 1743. Současná výzdoba je pak výsledkem oprav, které v roce 1870 provedl na objednávku orlických Schwarzenberků (tehdejších majitelů sedleckého panství) řezbář František Rint z České Skalice. Práce mu (a jeho rodinným příslušníkům) trvaly asi tři roky a celkové množství kostí v sedlecké kostnici se dnes odhaduje asi na pozůstatky 40 tisíc lidí…

Škoda, že po nich nezbyl třeba kartáček na zuby. Pomocí DNA bychom se dnes sofort dozvěděli, kolik mezi nimi bylo například pánů a kolik kmánů…

  Kostnice se skládá ze dvou kaplí nad sebou, přičemž v horní je expozice cisterciáckého řádu a jeho působení v Sedlci. Otevřeno je zde celoročně (s výjimkou 24. a 25. prosince), vstupné není nijak přemrštěné (50 Kč za dospělou osobu), objednat si lze noční prohlídku (ideální dárek pro tchýni se slabšími nervy), památka je přístupná i vozíčkářům (vzhledem k „množství“ podobně přístupných památek nevím, nevím, jak si tuhle službu vykládat…) a na sběratele suvenýrů zde čeká i pikantní nabídka sádrových odlitků lebek (no vidíte, a nemusíte ani za kanibaly na Novou Guineu)…

Trochu morbidní, možná až kýčovité, ale kdo by odolal, že? No, nekupte si model lebky (dokonce prý „kopie originálu“) v životní velikosti! Bratru za tři sta pade ká čé – „pravá sedlecká“. Už se vidím, jak večer co večer beru ten artefakt do ruky a dím: „Být či nebýt? Toť otázka…?“

Sedlečtí (a kutnohorští s nimi) nechť prominou, jejich kostnice je úžasná památka a věřím, že o ni pečují s láskou, ale právě proto, že jde o špičkovou památku celoevropského významu, měli by si dát pozor, aby nepůsobila jako druhořadý Disneyland a podobné tretky přenechat k prodeji podomním obchodníkům někde v podloubí na náměstí…

 P.S.

Aby mě snad někdo nepodezíral, že jsem a priori proti prodeji suvenýrů! Chraň bůh, je tomu přesně naopak – jsem přesvědčen, že se v Česku prodej suvenýrů hrubě podceňuje a že může poskytnout památkám minimálně tolik, co vstupné. Tedy nevelký, ale nikoli zanedbatelný výdělek. V Evropě má každá podobně významná památka dokonce speciální sál se samostatnou prodejnou suvenýrů (u nás je to zpravidla naprosto nesmyslně dohromady s pokladnou)! A sortiment těchto prodejen (od pohlednic přes knihy až po porcelán a kovotepecké výrobky) má nejen zajímavý finanční efekt, ale rovněž svou nezanedbatelnou vypovídací hodnotu o kultuře národa. I u nás se už najdou čestné výjimky, ale je jich stále tak nějak poskrovnu…

 GALERY:

12►

R A T I N G

© CESKYCESTOVATEL.CZ

Ačkoli má většina lidí moravskoslezský kraj povětšinou spojen s ostravskými „lesy“ komínů a těžních věží, rozkládá se zde i jedno z nejhezčích měst, které znám – Opava. Město s pestrou historií, spoustou zajímavých památek a otevřeností vůči světu. Vzdálené ušlápnutému provincionalismu některých jiných českých sídel a v posledních letech snaživě opravované (za zmínku stojí obzvlášť zdejší pěší zóna) připomíná, že se zde kdysi dařilo soužití a prolínání různých kultur a že pro svou dosud hmatatelnou světáckost čerpalo inspiraci z celé Evropy (škoda, že na svou obnovu teprve čeká někdejší obchodní dům Breda, symbol moderní a dynamické Opavy…).

*

Jednou z dominant Opavy je chrám sv. Ducha s přilehlými objekty bývalého konventu minoritů. Klášterní komplex byl založen někdy v první polovině 13. století (patrně v roce 1238) a původně gotický dvoulodní cihlový chrám byl v 18. století (v letech 1735-1758) barokně přestaven do nynější jednolodní podoby s velkolepým průčelím směřujícím do Masarykovy (dříve Panské) ulice.

O významu kostela pro Opavsko svědčí mimo jiné i skutečnost, že v jeho kryptě jsou uloženy ostatky opavských Přemyslovců. Je zde pohřben například Mikuláš II., Václav I. s manželkou Juditou či Přemysl.

Od 16. století se klášter stal místem konání zemských sněmů, ale během náboženských bouří v letech 1602-1604 byl vypleněn a poničen. A jakoby to nestačilo, v roce 1689 vyhořel. Teprve v roce 1724 byly zahájeny opravy, ale v roce 1741 zde červený kohout řádil znovu, takže opravy  se spolu s celkovou rekonstrukcí protahovaly.

*

Náboženské reformy císaře Josefa II. a postátnění církevní činnosti se promítly i do života zdejšího kláštera. Kostel. Sv. Ducha se stal kostelem farním a v letech 1809-1846 byla v hlavním traktu kláštera zřízena nemocnice, později sem byl umístěn zemský soud, úřady a také škola. V jižním křídle pak byla v roce 1854 vybudována knihovna.

*

Během osvobozovacích bojů v roce 1945 byl klášter vážně poškozen a v roce 1950 definitivně zrušen. Teprve v 60. letech 20. století byl klášter opraven, ovšem pouze pro potřeba města Opavy. Dnes je v budovách bývalého kláštera zpřístupněn například sněmovní sál, gotická síň či zimní refektář s tzv. Bezručovou čítárnou. Veřejnosti je přístupná i bývalá minoritská zahrada, upravená jako odpočinkové místo.

 © -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/kostel-sv-ducha-v-opave/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/kostel-nejsvetejsi-trojice-javornik-2/ http://www.ceskycestovatel.cz/kostel-nejsvetejsi-trojice-javornik-2/#comments Sat, 11 May 2013 15:38:26 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=1099 Celý příspěvek →]]> Čím dál od civilizace, tím blíže k Bohu, chtělo by se říci poutníkovi na cestách krajinou. Tedy alespoň tou českou a moravskou. Leč tak tomu není. Během svých cest jsem už navštívil hezkou řadu svatostánků, které v minulosti měly sloužit nejen k šíření slova a víry, ale také jako azyl a útočiště před lidskými běsy. Jenže co bylo včera, není dnes, a je lhostejno, zda stojíte před kostelem v městě nebo v pohorské vesnici. Smutnou skutečností je, že dveře božích chrámů jsou v našich krajích po většinu času před poutníkem pevně uzamčené…

*

Ačkoliv se zhusta vymlouváme, že lid této země je ve víře pohříchu vlažný ba ve své většině hluboce ateistický, je otázkou, nakolik k tomu přispívají i pevně uzamčené boží chrámy, kam poutník nemůže ani nahlédnout, natož pokleknout a tiše vzdát úctu světcům i těm, kteří chrám v potu tváře a mysli kdysi vystavěli a vyzdobili.

*

Leckdo může zajisté namítnout, že na rozdíl od kulturních a civilizovaných krajů zdejší loupeživý lid už podnikl nesčetně nájezdů – lhostejno zda v míru či ve válce, před staletími a nebo předevčírem – na místní církevní svatostánky, aby se na jejich účet obohatil, takže nezbývá, než před dalšími škodami opevnit veřeje pevnou petlicí. Uzavřením chrámů (a jejich přístupností jen pro pár věrných o nedělní mši) však dojde asi jen těžko k nápravě duší, popletených desítkami let tuhou ideologickou masáží, která namísto poctivé víry „čiň se, seč můžeš, a bude ti pomoženo“, se zaslepeně učila, že pravdu nemá Bůh, ale strana, lhostejno zda s haknkrajcem nebo rudou hvězdou ve znaku. A že nejdál dojdeš nikoli s poctivostí a rovnou páteří, ale s plebejskou ponížeností, podlézavostí a zbabělostí, a nebo naopak se zpupnou arogancí a uchvatitelskou nadutostí a pod heslem „z cizího krev neteče…“

*

O to víc proto člověka potěší, když někde objeví nějakou tu „výjimku“, která nabízí alespoň možnost nahlédnout do svých prostor, byť skrze bytelnou mříž. Ke vstřebání duchovní atmosféry sice trochu málo, ale i tak díky alespoň za to.

Příkladem takového chrámu, který nenechá poutníka za dveřmi, ale dovolí mu spočinout okem na své kráse, je i kostel Nejsvětější Trojice v Javorníku. Městečku na severovýchodním konci republiky, zasazeném však do půvabné krajiny při severním úpatí Rychlebských hor a majícím za sebou více než pohnutou historii.

*

Vznik javornického farního kostela Nejsvětější Trojice spadá do počátku 18. století. S jeho stavbou bylo započato v roce 1716 na základě návrhu stavitele M. J. Kleina a o devět let později byla jednolodní barokní stavba dokončena. Kostelu vévodí vysoká věž se zvonem z poloviny 19. století. Zvonů bylo původně víc, ale tak jako v řadě jiných případů i ty javornické padly na vrub válečných potřeb, a to už za C. a K. mocnářství v letech 1914-18.

Vnitřní výzdobě dominuje hlavní oltář s obrazem Nejsvětější Trojice a dále sochy Nejsvětějšího Srdce Páně, sv. Josefa, sv. Františka a socha Panny Marie Sedmibolestné, kterou v roce 1801 zhotovil umělecký ateliér v Mnichově. Kromě toho má kostel ještě několik vedlejších oltářů. Napravo od hlavního oltáře se nachází kaple Panny Marie Sedmibolestné s lurdskou jeskyní, přistavěná v roce 1755. Za pozornost stojí rovněž kazatelna z umělého mramoru a vzácný reliéf ze 17. století, znázorňující ukřižování Ježíše.

*

Zatímco dnes působí Javorník tak trochu ospalým dojmem opuštěné výspy civilizace, kde se o největší vzruch starají sezónní turisté a návštěvníci zámku na Jánském vršku, v době vzniku farního kostela patřil mezi prosperující centra Slezska.

Jako město je Javorník uváděn už od 14. století, kdy se stává současně významným opěrným bodem vratislavského biskupství. Po létech vzestupů a úpadků začne Javorník prožívat největší rozmach během 18. století. V roce 1767 se Javorník stává sídlem biskupské politické i majetkové správy pro rakouskou část Nisského knížectví

S tehdejším Javorníkem je spojeno zejména jméno vratislavského knížete-biskupa Filipa Gottharda Schaffgotsche, který během válek o rakouské dědictví stál na straně Marie Terezie a stal se tudíž nežádoucím v pruské části své diecéze. Byť prelát, nebyl Schaffgotsch žádný suchar, ale dokázal si užívat světa a nepostrádal cit pro umění. Díky němu se tak z Javorníku stalo významné kulturní a hudební centrum.

*

Na přelomu 18. a 19. století se v Javorníku rozvinula zejména textilní výroba, ale „zlatý věk“ města ukončil zničující požár v roce 1825. Při něm vzala za své i většina textilních závodů, které už nebyly nikdy obnoveny. Namísto nich zůstalo jen lesnictví a nepříliš výnosná těžba rud.

V roce 1859 byl v Javorníku založen klášter kongregace Chudých školských sester naší Paní, provozujících mateřskou a dívčí obecnou školu, a od roku 1883 působily ve zdejší nemocnici rovněž sestry boromejky.

Prvorepublikové éra byla poznamenána prvotním nesouhlasem javornických s připojením k Československu, na které během 30. let navázal vliv Henleinovců a krátce před „Mnichovem“ i Freikorpsu. Za války v okolí vzniklo několik zajateckých pracovních táborů, které po roce 1945 posloužily k internaci německých mužů před odsunem. V téže době na zdejším zámku zemřel i poslední vratislavský kníže-arcibiskup, kardinál Adolf Bertram.

*

Farní kostel Nejsvětější Trojice přečkal nakonec všechny dramatické zvraty v dějinách Javorníku až do dnešních dnů a k jeho současnému vzhledu významně napomohla i poslední velká rekonstrukce z let 1994-2000.

© -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/kostel-nejsvetejsi-trojice-javornik-2/feed/ 0