Motýli 1.

Dovedete si na svých toulkách přírodou představit něco úchvatnějšího, než pestře vybarveného motýla, který kolem vaší hlavy nebo objektivu předvádí abecedu akrobatických dovedností, počínaje výkruty à la Immelman a konče vývrtkami à la Bigglesworth? Jen si představte takovou babočku paví oko – hotový hurricane, včetně nezaměnitelných kruhových trikolor à la Royal Air Force.

*

Řadu let jsem se domníval, že za stíhačku lze považovat jen messerschmitt, spitfire a nebo thunderbolt. Od jisté doby však mám problém rozlišit „stodevítku“ od  babočky síťkované, thunderbolt od babočky admirál a mustanga od otakárka fenyklového.

Okáč černohnědý

Také máte jako moje drahá polovička dojem, že mluvím z cesty? Nezoufejte, váš počítačovými hrami a simulátory zajisté poučený junior vás nepochybně rád a ochotně zasvětí do tajů letecké techniky a její historie. Na každý pád lov motýlů vám dá vzpomenout i na jiné vzpomínky z mládí. Například na lorda Castlepoola z populárních knih a filmů s Vinnetouem a Old Shatterhandem. Kdysi mi byl tenhle chlapík k smíchu, dnes – kdy sám běhám, šplhám, padám, drásám se o nejrůznější trnovníky a zadržuji dech kvůli těm neposedným okřídleným potvorám s obdobným úsilím (jen s tím rozdílem, že místo síťky svírám v ruce foťák) – vnímám jeho snažení už poněkud jinak.

  *

Mezi nejhorší „modely“ řadím ty nejobyčejnější představitele motýlí říše – bělásky. Jsou skoro všude, ale snad z vrozené skromnosti či stydlivosti, že mají tak jednoduché zbarvení, jen co dosednou na nějakou tu kytku, sklopí křídla a hotovo. Nebo že by měli námořní výcvik? Na letadlových lodích se totiž u letounů křídla také sklápějí…

 Podstatně lepší pořízení je s takovými babočkami nebo otakárky. Pravda, nesmíte se na ně vyřítit jako pendolino údolím Bečvy, ale jinak jsou to fešáci, dobře si vědomí svých půvabů a ochotní trpělivě pózovat, dokud vám stačí paměťová karta a baterie. Záleží také na denní době, na počasí (jinak se motýlí letka chová v dusném parnu před bouřkou, jinak po frontě, jinak ráno a jinak v poledne) a v neposlední řadě na jejich rozmaru.

  Peruť baboček paví oko (Klínovec)

 Jako před lety na Malé Fatře, kde mi lov na otakárka fenyklového dal vzpomenout na časy Slovenského národního povstání. Na vrcholu Stohu tehdy jeden takový von Richthofen důkladně prověřil mou fyzičku a procvičil mě v partyzánském způsobu boje: „Plížením vpřed, uhnout vlevo, uhnout vpravo, pozor na stín, zalehnout, zadržet dech, zacílit, stisknout spoušť… A frrr, začínáme znovu! Rychle dohledat, kam si protivník sedl, zkontrolovat foťák a: „Plížením vpřed, uhnout vlevo, uhnout vpravo, pozor na stín, zalehnout, zadržet dech, zacílit, stisknout spoušť…“ Teprve asi na šestý pokus, kdy se už mnozí kolem putující turisté začínali obávat nikoli tak o moje kosti, jako spíše o mojí duševní rovnováhu, „letec“ zamachroval, sedl si do trávy na dohled jakéhosi ruksaku jakési svačící rodinky a milostivě se nechal zvěčnit…

 A nebo když například chcete „hurricana“ paví oko vyfotit zespodu, z kteréžto strany působí jako noční stíhač od 68. perutě, ale on se bude na just chlubit jen těmi svrchními „trikolórami“. Tyhle babočky jsou totiž z rubové strany černohnědé, což je v ostrém kontrastu s pestrým zbarvením svrchní strany křídel. Na rozdíl od takových baboček bodlákových, síťkovaných a nebo admirálů, které mají zespodu pestrou kamuflážní „pavučinu“.

V digitálech se vyznám… (okáč černohnědý)

Jinak se ale i mezi motýly najdou vyslovení exhibicionisté. Takoví se rekrutují ponejvíce z různých druhů okáčů, u kterých ani pořádně nevíte, kdo je komu vlastně čím – zda-li on vám modelem, a nebo vy jemu vyhlídkovým odpočívadlem.

  V Krušných horách jsem v případě jednoho obzvlášť „zvědavého“ okáče černohnědého dokonce vymýšlel reklamní slogan, že „fotoaparát značky Canon dokáže obsluhovat i motýl“ (snímek přikládám a firmě Canon ochotně zašlu číslo svého bankovního účtu…).

  „Hospodo, nalej…!“ (Nové Hamry – zastávka)

 Do poněkud specifické kategorie pak náleží „motýlí ochmelkové“, kteří vám ochotně pózují prostě a jednoduše z opilecké „únavy“. Sem patří příhoda s okáčem prosíčkovým, který ve společnosti čmeláka hodoval nedaleko horské dráhy Nejdek-Pernink. Cestou k železnici, kde jsem hodlal pro změnu „ulovit“ horský vláček, jsem pořídil pár záběrů této hodující dvojice. Chovali se naprosto nenuceně jako praví hospodští štamgasti a rozhodně se nenechali rušit. Přesto jsem se neubránil překvapení, když jsem na tentýž pár na témže místě narazil ještě o hodinu (!) později (časový rozdíl lze dnes bez problémů doložit díky digitálními záznamu fotografií). Jen s tím rozdílem, že do své „knajpy“ přizvali ještě další párek okáčů černohnědých…

 „Teď už je nás na ten mariáš snad dost…“

 Najdou se ale i další motýlí fešáci, kteří si vám nenuceně sednou na tričko, ruku, rameno nebo rovnou do vlasů, jakoby by zalétli „na potlach“. K takovým lze zařadit například batolce „dlaňového“ a nebo perleťovce „bitkaře-Ramba“ (viz GALÉRIE), kteří taktéž přilétli „dát řeč“ v již zmíněných Krušnohorkách.

 FOTOGALERIE:

◄12345►

©-CC-