Obnovená středověká tvrz Birów

*

Pro turisty s cestovatelskou duší má nicméně mimořádné kouzlo tzv. Stezka orlích hnízd, která v délce cca 160 kilometrů sleduje po hřebeni Sokolích hor linii středověkých hradů a jejich zřícenin. Počínaje Korzkiewem u Krakova a konče Olsztynem u Czestochowé. Zhruba v polovině stezky se přitom nachází jeden z nejrozsáhlejších a zároveň nejmalebnějších hradů Ogrodzieniec.

Pohled na basztu skazancow (věž odsouzenců) a východní část hradu

*

Ve skutečnosti se jedná o dvojhradí, neboť  Ogrodzieniec doplňuje na blízkém ostrohu starší a podstatně menší hrad Birów. Ten vznikl za panování Boleslava Křivoústého na obranu před vpády českých knížat. V této roli se však převážně dřevěná tvrz příliš neosvědčila a během válek Wladyslawa I. Lokietka s Řádem německých rytířů podporovaných českým králem Janem Lucemburským byl Birów dobyt a vypleněn.

Třípodlažní dřevěný ochoz (vlevo) a schody do hradní krčmy (vpravo)

*

Za této situace nechal v polovině 14. století Kazimír Veliký na nedaleké Janowské hoře postavit nový mohutný hrad, který Wladyslaw Jagiello v roce 1386 přenechal Wlodkowi z Charbinowic erbovního rodu Sulima. Po roce 1470 se na hradě vystřídalo několik majitelů, dokud ho v roce 1523 nezískal jeden z nejbohatších polských rodů Bonerů.

Schéma hradu a poštovní známka s portrétem „Hanse“ (Jana) Bonera z roku 1944, kdy Polsko bylo okupováno nacistickým Německem respektive Velkoněmeckou říší a neslo potupné označení Generální gouvernement

*

Bonerové pocházeli ze Švýcar a patřili mezi nejváženější krakowské obchodníky a bankéře královského domu, jejichž bohatství plynulo mimo jiné i z vlastnictví proslulých solných dolů Wieliczka. Seweryn Boner  zahájil v roce 1530 rozsáhlé úpravy hradu Ogrodzieniec, které trvaly až do roku 1545. Během nich byl objekt zbaven zastaralých obranných valů a dřevěných palisád a za účasti italských umělců a architektů přebudován na honosné renesanční sídlo podle italských a francouzských vzorů s novým čtyřpatrovým palácem na severní straně a 100 metrů (!) hlubokou studnou. Na rozvoji hradu pokračoval i Stanislaw Boner, který ho rozšířil o dvoupodlažní západní křídlo, užitkové objekty a v neposlední řadě také o pivovar a lihovar.

Vnitřní prostory hradu

*

Po vymření rodu Bonerů po mužské linii se hrad sňatkem Žofie, dcery Seweryne Bonera, dostal do rukou Jana Firleje, velkého maršálka polské koruny. V té době na hradě vzniká mimo jiné tzv. turnajové nádvoří, ale v roce 1587 se Ogrodzieniec ocitá poprvé ve velkém ohrožení. Tehdy ho obsadí vojska arcivévody Maxmiliána Habsburského, vedoucího po smrti Stefana Batoryho boj o uvolněný polský trůn. Maxmilián však nedovolí hrad zplundrovat, a tak se Ogrodzieniec může ve vlastnictví Andrzeje Firleje dál rozvíjet, tentokrát v ranně barokním duchu.

Přestože místy vedou hradem strmá točitá schodiště, není při troše dobré vůle problém dostat na prohlídkový okruh i tělesně handicapované vozíčkáře

*

Relativně šťastným časům učiní rázný konec války se Švédskem. Napoprvé utrpí hrad vážné škody v roce 1669 a v roce 1702 je hrad Švédy totálně vyrabován a následně vypálen. Později hrad připadl ještě rodu Jaklińských, kteří však nebyli s to opravy a údržbu rozsáhlého hradu ufinancovat a v roce 1810 ho tak opustili poslední obyvatelé a někdejší hradní respektive zámecký skvost se rychle proměnil v ruiny.

Průhled hradním oknem na tzv. skalní sfingu (vlevo), která zdatnějším cestovatelům nabízí výstup do nevelké sluje (vpravo)

*

Ještě před 1. světovou válkou z iniciativy polských vlastenců začaly práce na zachování této památky jako svědka dávných časů polské slávy. Nicméně teprve po roce 1949 byla zahájena prvotní etapa zabezpečujících a konzervačních prací, trvající do roku 1973 a umožňující hrad zpřístupnit. V současné době pokračují na hradě další práce rekonstrukčního charakteru.

Obrana polského města Czestochowá během švédských válek. Podobně na tom byl i hrad Ogrodzieniec

Součástí prohlídkového kruhu jsou rovněž ukázky palných zbraní, figuríny středověkých bojovníků, ale také příslušníka a výzbroje odbojářské Armiji krajowej z let 2. světové války, operující v oblasti Sokolích hor. A chybět nesmí ani pověstná mučírna s příslušnými artefakty v podobě klece, Železné panny nebo Jidášovy stolice.

Jidášova stolice z hradu Ogrodzieniec a jeden z mírnějších způsobů jejího uplatnění. Běda však, pokud vás na ni nasadili a nohy vám zatížili těžkými balvany…

*

Jak to bývá u podobných velkolepých památek zvykem, i s hradem Ogrodzieniec se pojí řada romantických pověstí. Asi nejproslulejší je ta o černém psu, která se váže k osobě Stanislawa Warszyckého z rodu Dankowů, jemuž v roce 1669 hrad prodal Mikolaj Farlej. Warszycki byl schopný a bohatý šlechtic, známý jako úspěšný statkář, který se zasloužil na svém panství o rozvoj zemědělství a řemesel. Současně stál pevně po boku Jana II. Kazimíra, nikdy se nevzdal Švédům a vyznamenal se při obraně Czestochowé. Nicméně z jeho povahových rysů se jeho poddaným příliš často dělalo mdlo. A to ještě v lepším případě.

Hořící hrad a město Sandomierz během obléhání švédskými vojsky v roce 1656. Takhle skončil v roce 1702 i do té doby hrdý zámek Ogrodzieniec

Podle legendy Warszycki vystavěl bohatství a moc rodu Dankowů z potu a krve místních obyvatel. A v rohu nádvoří hradu Ogrodzieniec nechal vybudovat mučírnu nesoucí jeho jméno, v níž osobně dohlížel na výkon útrpného práva na neposlušných poddaných. Nicméně nešetřil ani sobě rovné včetně své manželky. Tu nechal jednou bičovat před nastoupeným služebnictvem a se zvrácenou rozkoší naslouchal jejímu sténání. A právě v této souvislosti se traduje, že nezemřel přirozenou smrtí, ale ještě za svého života byl unesen ďábly do pekla. Následně se proměnil v černého psa a dodnes straší ve zdech hradu…

Bičování za Stanislawa Warszyckého se vedle poddaných nevyhnula ani jeho manželka…

*

Pověstí se s hradem Ogrodzieniec pojí mnohem víc, a tak snad ještě tu o nenaplněné lásce krásné Bonerovy dcery Olympie. Ta se zamilovala do mladého pohledného rytíře Stanislawa Kmita, jenže Boner této lásce nepřál. Mimo jiné kvůli rozdílnému náboženskému vyznání, neboť zatímco Boner se hlásil k protestantům, Kmit byl katolíkem.

…za trest proměnili pekelníci Warszyckého na černou psí bestii, strašící po nocích na hradě nezvané hosty

Když vypukla válka, do níž zamířil i Kmit, dal si mladý rytíř s Olympií slib, že si budou pravidelně vyměňovat dopisy. Jenže Boner se o jejich domluvě dozvěděl a postaral se, aby Olympie žádný dopis nedostala, ani neodeslala. Olympie a její milenec nechápali, co se děje, a když se znepokojený rytíř vrátil z válečného tažení, poslal panoše ještě s jedním listem, vybízejícím Olympii ke schůzce na skalním útesu, kde čekal v sedle svého koně. Jenže i tentokrát se dopisu zmocnil Boner a jménem dcery Kmitovi odepsal, že „když vidí beznaděj jejich lásky a neústupnost otce, dá ruku někomu jinému.“

Když si Kmit dopis přečetl, v záchvatu zoufalství pobídl koně a vrhl se s ním do propasti. Boner pak vzal dceru na hrad Ogrodzieniec, aby na Kmita zapomněla. Té se však doneslo, jak ji otec podvedl, a také ona si vzala život, když vyskočila z horního okna jižní věže. Od té doby se o půlnoci zjevuje v bílém šatu, kráčí po hradbách a věžních cimbuřích a straší hledače pokladů…

Už ne hrad, ale zámek Ogrodzieniec v časech největší slávy a prosperity

*

Hrad je přístupný od dubna do listopadu (duben 9:00-18:00, květen-srpen 9:00-20:00, září 9:00-19:00, listopad 10:00-15:00) a běžné vstupné činí 17 zlotých. K občerstvení slouží přímo v objektu „hradní krčma“ a jinak v podhradí je celá řada dalších zařízení. Vedle toho podhradí nabízí množství atrakcí pro menší i odrostlejší omladinu a za prohlídku stojí i park s dokonalými miniaturami polských hradů a zámků.

12►

 Text a foto: -FKK-

Jedna z neodmyslitelných atrakcí zámku Keszthely v podobě projížďky kočárem

*

S jeho stavbou se započalo v roce 1745, nicméně cesta k jeho současné podobě trvala déle než celé jedno století, přičemž celková velikost zámku se mezitím během dvou stavebních kampaní ztrojnásobila a dnes jen samotný zámek čítá 101 bohatě zdobených pokojů.

Iniciátorem stavby reprezentativního sídla na místě někdejšího panského sídla rodiny Pethö byl Kristóf Festetics. Stavbu navrhovali vesměs architekti z vídeňské akademie, jako například András Fischer, který měl na starosti stavbu zámeckého křídla v letech 1799-1801, kdy byl hlavou rodu hrabě György Festetics. Její provedení přitom zajišťovali místní řemeslníci jako štukatér Mátyás Vathner, kameník József Zitterbart, zámečník József Dobrolán, kamnář József Pitterman nebo tesař János Kerbl.

Současná průvodkyně zámkem v dobových šatech (vlevo) a Lady Mary (vpravo)

*

Definitivní podobu pak dala zámku novobarokní dostavba v 80. letech 19. století z popudu hraběte Taszila Festeticse (1850-1933). Ten si v červnu 1880 vzal za manželku (údajně za poněkud divokých okolností) 30letou anglickou vévodkyni Lady Mary Victorii Douglas-Hamiltonovou (1850-1922) a chtěl jí umožnit život v patřičně reprezentativním a pohodlném sídle.

Hrabě Taszilo Festetics na rytině z roku 1873, kdy v kartách vyhrál Lady Mary, a na plátně o nějaký ten pátek později jako manžel Lady Mary

*

Mary byla původně vdaná za monackého prince Alberta I. Proslulý aristokratický gambler však trávil celé noci u hazardu, a když mu v roce 1873 nešla karta, vsadil nakonec do hry s Taszilem Festeticsem svoji ženu! No, a prohrál ji! Mary nejdřív myslela, že skočí z okna, nebo si podřeže žíly. Když ale poznala uherského hraběte blíž, uznala, že v tomto případě rozhodně nevymění louži za okap. Nicméně párek musel čekat dlouhých sedm let na papežovo svolení s rozvodem. Že to ale v novém manželství zřejmě fungovalo, svědčí skutečnost, že Marie porodila uherskému grófovi čtyři děti – dceru a tři chlapce. Skrze ně a jejich sňatky pak došlo mimo jiné k propojení rodu Festeticsů s českým rodem Kinských.

Jeden z pokojů na zámku Keszthely

*

Tímto spojením si Taszilo otevřel cestu do nejvyšších pater evropských vládnoucích kruhů a v letech 1885 a 1888 díky tomu mohl po Uhrách doprovázet Edwarda, tehdejšího prince z Walesu a pozdějšího britského krále Edwarda VII.

Hudební salónek

*

Pod tehdejší rozsáhlou úpravou zámku byl podepsán uznávaný vídeňský architekt Viktor Rumpelmayer (1830-1885), rodák z Prešpurku (dnešní Bratislava). Kromě přestavby zámku v Keszthely , kombinujícím francouzské a německé novobarokní prvky, byl podepsán pod řadou dalších aristokratických sídel, britskou a německou ambasádou ve Vídni nebo královskými a knížecími paláci v Bulharsku.

Městečko Keszthely a jachta Phoenix (Fenix)

*

Rod Festetics de Tolna má své kořeny v Chorvatsku, kde je znám pod jménem Feštetič. V rakouském mocnářství jeho členové zastávali vysoké politické funkce a soudní úřady a za Marie Terezie získali dědičný titul hrabat pro všechny mužské potomky. V roce 1911 jim pak císař František Josef I. udělil i titul vévodský. K bohatství se rod dobral prostřednictvím hospodaření na rozsáhlých pozemcích, přičemž část prostředků neváhal investovat do filantropických akcí a podpory kultury.

Už v polovině 18. století za Kristófa Festeticse vznikla při zámku v Keszthely lékárna a velký špitál. Jeho syn Pál III. se podílel na vypracování tzv. Tereziánského urbáře (Urbarium) z roku 1767, který měl v Uhrách ulehčit a zjednodušit postavení poddaných s cílem usnadnit odvod daní. Bylo z toho hodné zlé krve, ale Festeticz pomohl Marii Terezii urbář prosadit a ta se mu za to odměnila oním hraběcím titulem.

Knihovna

*

Za Györgyho I. Festeticse, považovaného za nejvýznamnějšího představitele rodu (obr. jeho sochy  viz galérie), byla v roce 1797 založena první zemědělská škola v Evropě, známá jako Georgikon. V téže době pak nechal postavit první velkou plachetnici Phoenix pro plavby po Balatonu. A protože byl také významným podporovatelem kultury, byla na zámku v roce 1817 otevřena velkolepá knihovna, čítající původně asi 35 tisíc a dnes na 100 tisíc svazků, a založeno umělecké sdružení Helikon. Významnou součástí  knihovny jsou přitom i hudební party s díly tehdejších předních evropských skladatelů.

Zámecká kaple a jeden z bezpočtu zámeckých krbů

Díky Helikonu do Keszthely zajížděli známí básníci a spisovatelé a zámek se stal známý i hudební produkcí. Na tuto tradici ostatně dnes navazuje světově známé hudební těleso v podobě smyčcového kvarteta Festetics (2 housle, viola a violoncello), které se specializuje na skladby Josefa Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethowena a Franze Schuberta.

Rod Festeticsů měl rovněž nemalou zásluhu na podpoře vzdělanosti na svém panství. Ještě za Pála III. byla v Keszthely založena základní a střední škola a začátkem 19. století následovala další střední škola v Csurgó.

Pohled na zámek Keszthely z anglického parku

*

Posledními obyvateli zámku z rodu Festeticsů byla rodina Györgyho III., pravnuka Györgyho I. (1882-1941). V roce 1944, kdy se hroutila východní fronta a Maďarsko jako německý spojenec se ocitlo v hledáčku ruských armád, jeho manželka polská hraběnka Maria Haugwitzová a jejich syn György IV. sídlo opustili, aby se do něj již nikdy nevrátili. V současné době uznává Festeticsům jejich hraběcí titul Nizozemí.

Samotný zámek nicméně jako zázrakem přečkal bez větší újmy konec 2. světové války (byl přece jen trochu stranou ruského postupu na Budapešť a Vídeň). V roce 1948 ho převzal do své správy stát a v roce 2009 se dočkal rozsáhlé obnovy, která mu vrátila jeho někdejší lesk. K zámku přiléhá rozsáhlý anglický park a milovníci flóry a fauny mohou navštívit veřejnosti přístupné skleníky a jezírka s exotickou květenou a ptactvem. Samostatnou prohlídkovou kapitolu pak představuje mimořádně rozsáhlé muzeum starých saní, povozů a kočárů.

*

 TEXT A FOTO: -CC-

12►

HRADNÍ HISTORIE NAD BALATONEM

Zatímco někdo je při exkurzích po hradech a zámcích očarován tudorovskou gotikou, jiný dává přednost konvenčním hradům a další má podobně jako jistý Karel Hynek M. v oblibě jejich romantické zříceniny. Střední Evropa je podobnými stavebními výtvory a jejich více či méně zachovalými pozůstatky dostatečně zaplněna a pokud rádi cestujete a holdujete posledně jmenovaným hradním ruinám, neměli byste si určitě nechat ujít návštěvu někdejší strategické uherské pevnosti Szigliget, tyčící se na skalnatém ostrohu nad Balatonem.

Důvodů k návštěvě téhle rozsáhlé hradní stavby je přitom celá řada. Obdivu se dočká nejen ze strany milovníků středověké fortifikační architektury, ale očko si uděláte i u svých ratolestí, pro které je na hradě přichystán doslova velkolepý program. Jednoduše řečeno – tatínek se může kochat hradem, zatímco maminka a dětičky mohou sledovat bohatý program na dolním nádvoří.

U nás něco podobného také funguje. Například na hradě Křivoklát. Nicméně některé další hradní památky by se mimořádně aktivním přístupem szigligetského kastelána a místní radnice, do jejíž péče památka spadá, mohli inspirovat. Hrad je jednak zaplněn ukázkami více či méně staré výzbroje (na historické detaily se zase až tak nehledí, šesti-i až desetiletí návštěvníci vás kvůli osazení středověkých hradeb kanóny z 18. a 19. století rozhodně kamenovat nebudou), ale hlavně o prázdninách nabízejí prakticky permanentní živý program. Taková lukostřelnice je přitom tím posledním, čím by vás chtěli ohromit.

Hlavní pozornost se totiž soustředí na nepřetržitá živá vystoupení na zastřešeném pódiu (u nás taková známe hlavně z falešných předvolebních vystoupení ještě falešnějších politiků). Během dne se nepřetržitě točí dokola humorně pojatý divadelní (historicko-pohádkovo-komický) kus, hudební produkce středověké a renesanční muziky a vystoupení „lancknechtů“ a dalších dobových vojáků z éry bojů s Turky. Plné hlediště je přitom asi nejlepší vizitkou zájmu o tento druh doprovodného „hradního programu“.

Obzvlášť velké pozornosti se těší šerm a vítězné propíchnutí vykynutého osmanského Turka. Markytánka v dobovém kostýmu totiž po jeho odživotnění vede nad mrtvolu děti z řad diváků a společnými silami oběť zasypávají trávou a zpívají mu posměšnou píseň na cestě do pekel. V této souvislosti je však nanejvýš vhodné varovat před návštěvou hradu současnou hlavu tureckého státu „sultána Erdogana“. Takové představení by mu totiž mohlo připadat jako protiturecká provokace, protože Maďaři Turky (a islám) evidentně nemusí…

První zmínky o panství Szigliget se datují do první poloviny 13. století za panování Arpádovců. Po pustošivém vpádu Mongolů král Béla IV. rozhodl vystavět po celých Uhrách síť kamenných hradů, které by do budoucna chránily území před podobnými nájezdy, přičemž nad jihozápadními břehy Balatonu byla zahájena stavba Szigligetu. Na stavbu přispíval finančními prostředky, ale hlavně řemeslníky a nevolníky rovněž benediktinské opatství Pannonhalma, jehož nemalé majetky v regionu měla nová pevnost a její posádka v případě ohrožení ochránit.

Královský hrad po dokončení první fáze výstavby v roce 1262 obsadil veszprémský biskup Peter III. z rodu Heder, ale po směně královských a benediktinských majetků se hrad vrátil do královského držení a jednotliví panovníci jej během následujícího více než půlstoletí propůjčovaly svým věrným vazalům.

V roce 1344 král Lájos I. (Ludvík I.) z rodu Anjouovců daroval hrad a szigligetské panství Simonu Mórichidaiovi z Poku a stabilní vlastnické poměry po příštích sto let přispěly z rozvoji a prosperitě zdejšího regionu. V polovině 15. století přešel hrad a panství Szigliget na rod Újlakiak a po bitvě u Moháče přenechal král Ludvík II. hrad navzdory protestům pannonhalmského opata, který si na hrad činil nároky, László Lengyelovi. Ten se však z nabytého majetku dlouho netěšil, protože už v roce 1526 mu ho nový panovník Ferdinand I. Habsburský zabavil. Lengyel stál totiž při Ferdinandově volbě na opoziční straně kolem Jánose Szapolayie a Ferdinand tak panství s hradem přenechal svému přívrženci Bálintu Törökovi z Enyingi. Ten pověřil převzetím panství Imre Mártonfalvaye, nicméně stávající správce Isztván Kulcsár odmítl hrad vydat. Imre si však dokázal poradit, hradu se zmocnil i přes odpor stávající posádky a byl jmenován jeho kapitánem.

Stav hradu však budil spíše rozpaky než nějaké nadšení a Imre proto ihned zahájil práce na jeho opravě a rozšíření podle nejnovějších vojensko-takických poznatků. Vznikl tak „vnější hrad“ s rondelem a došlo na vybudování cisterny. Protože však z ní voda prosakovala, bylo její dno pokryto olověnými deskami.

V roce 1547 se hrad vrátil do rukou Lengyelů. To už se okolní krajinou proháněli turečtí nájezdníci a hlavní armády obsadily východní břeh Balatonu. Ze Szigligetu se tak stal pohraniční hrad, na který osmanské síly podnikly řadu útoků. Tou dobou byl hradním pánem Magyar Bálint, manžel Brigitty Lengyelové, který činil další kroky k posílení obranyschopnosti hradu. Když Turci v roce 1571 opět zaútočili na hrad, byl už Magyar těžce nemocný. Přesto se obráncům podařilo nepřítele odrazit a způsobit jim krvavé ztráty.

Za Jánose a Boldizsára Lengyela čítala obrana hradu 12 husarů, 25 pěších vojáků, jeden dělostřelec a také několik ozbrojených lodí malé jezerní flotily. Císař Rudolf II. pak dokonce nechal v roce 1580 odlehčit pokladně a poskytl Lengyelům příspěvek na opravy hradu, který se stál v první linii protiturecké obrany.

O století později se Turci při svém dalším výpadu znovu pokusili ovládnout pohraniční pevnosti včetně Szigligetu. V roce 1664 ho několikrát oblehli, ale opět bez úspěchu. Zato v roce 1683, kdy turecká vojska znovu oblehla Vídeň, se hrad ocitl na tři měsíce v jejich rukou. Turecký pobyt na hradě nezůstal bez následků, které navíc v roce 1697 završila exploze střelného prachu, uloženého ve věži. Následný oheň pak spálil většinu hradních budov. S ústupem Turků z Uher navíc hrad ztratil na svém strategickém významu a definitivní konec jeho vojenské role završil v roce 1702 pokyn císaře Leopolda I. pobořit opevnění nejen Szigligetu, ale i dalších hradů, aby nemohly posloužit nepříteli, a následky povstání Ference Rákocziho. Poničená pevnost následně posloužila svým kamením jako zásobárna stavebního materiálu v podhradí.

Pozornost si hrad vydobyl zase až v v roce 1931, kdy byly postupně zahájeny konzervační práce. Další následovaly v letech 1953 a 1966 a poslední renovace odstartovala v roce 1991. V jejím rámci byly zastřešeny některé hradní objekty, využívané dnes pro občerstvení návštěvníků a jako zázemí pro aktéry nejrůznějších vystoupení. Horní hrad pak nabízí expozici barokní pekárny.

V současné době je Szigliget celoročně přístupný, navíc v podhradí vybízí k návštěvě ranně středověkého kostela Avas, pocházejícího z 12. století, a nebo panský dům, obývaný naposledy rodem Esterházy, kde je dnes dům spisovatelů, a který obklopuje arboretum se vzácnými jedlemi.

 Text & foto © -CC-

123►

Dávno předávno před mnoha lety, kdy ještě existovalo Československo, byvše součástí Varšavského útočného bloku komunistických zemí, čekajících na svých západních hranicích na rozkaz z Moskvy k šíření dělnicko-rolnických vlád od Aše až po Biskajský záliv, jezdilo se na dovolenou k Jadranu širokým obloukem co nejdál od „zlých imperialistů“ přes Maďarsko. Autobusy tehdejší Cestovní kanceláře mládeže (CKM) přitom zpravidla volily cestu od slovenské Rajky přes maďarskou Csornou a Sárvár k Balatonu a odtud dál k jugoslávským hranicím. A právě mezi Sárvárem a Balatonem přitom zhusta volili odpočinkovou zastávku u vápencového jehlanovitého kopce u obce Sümeg. A na těchto zastávkách, lhostejno zda při cestách do Chorvatska či k Balatonu, se nic nezměnilo dodnes. Důvod je přitom nasnadě – nejde totiž ani tak o blízkou benzínku, jako o podivuhodný hrad či spíše pevnost na skalním ostrohu zmíněného kopce, považovaná za nejzachovalejší svého druhu na maďarském území.

*

Maďaři Sümeg označují slovem vár – hrad, ale jeho současná podoba připomíná spíše pevnost. Její vznik přitom sahá do druhé poloviny 13. století, kdy v v tehdejších uhrách vládl král Béla IV. Král bohatý a vlivný, nicméně vládnoucí mnohem lépe diplomatickou mluvou než mečem, jak mu to v roce 1260 názorně předvedl v bitvě u Kresssenbrunnu český král Přemysl Otakar II. se svou obávanou těžkou jízdou. Béla nakonec česko-uherský spor urovnal prostřednictvím své vnučky Kunhuty, kterou nabídl Přemyslovi za manželku.

*

Vznik hradu Sümeg však nebyl motivován obavami z mocného českého souseda, ale Mongolů, kteří během invaze v letech 1241-1242 zle poplenili střední Evropu. Později hrad přešel jako dar krále Štěpána V. na veszprémskou římsko-katolickou arcidiecézi a v průběhu 15. století byl rozšířen o druhou věž. V roce 1552 byl v reakci na dobytí Veszprému Turky přestavěn a opevněn jako pohraniční pevnost a v roce 1713 se během Rákocziho protihabsburského povstání stal obětí požáru. Nicméně po nějakém čase byl opět uveden do provozu.

*

Během 20. století na hradě probíhaly dílem větším, ale spíše menším tempem rekonstrukční práce. Po roce 1989 se hrad vrátil do soukromého vlastnictví a vedle statického zajištění samotné pevnosti prošlo velkorysou obnovou zejména podhradí, které dnešním návštěvníkům nabízí jednak procházku po naučném okruhu (jeho největší chloubou je biskupský palác při východním úpatí „hradního kopce“), dále reprezentativní přehlídku obléhacích strojů před nástupem střelného prachu a arénu se stany pro rytířská klání na koních. Restaurační a sociální zázemí je naprostou samozřejmostí. Z pohledu zkušenějšího cestovatele zústává jediným vážnějším problémem přístup pro tělesně postižené po hodně, ale opravdu hodně hrbolatých kočičích hlavách s výrazným stoupáním (bez cizí pomoci je pro vozíčkáře hrad v podstatě nedostupný).

Foto & text © -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/sumeg/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/san-faustino-visconti-venosta/ http://www.ceskycestovatel.cz/san-faustino-visconti-venosta/#comments Mon, 10 Aug 2015 21:09:47 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=2579 Celý příspěvek →]]> Zatímco dnes je severoitalské údolí Valtellina, lemované třítisícovými alpskými štíty, spojeno se zimními sporty a letní turistikou, před mnoha staletími se zde odehrávaly mocenské boje o nadvládu nad zdejším pohraničním územím, na něž z vysokého ostrohu nad městečkem Grosio shlíželo podivuhodné dvojhradí San Faustino a Visconti Venosta.

*

Zvonice se zbytky hradu San Faustino a mapka lombardského regionu Valtellina

 Zdejší osídlení sahá až do bronzové doby, z níž se dochoval jeden z největších archeologických divů v oblasti Alp – tzv. skalní petroglyfy z Valcamoniky. Nicméně první písemné zprávy o Grosiu se datují až z poloviny 12. století, spjatých s boji o investituru mezi císařem a papežem. Jeho význam přitom nespočíval v ekonomické síle, ale strategické poloze na křižovatce cesty do Bormia a horských stezek do údolí Grosina a průsmyku Mortirolo. A odtud vedla cesta k vybudování strážní pevnosti.

*

Oblast Valtelliny a Bormia byla tehdy pod církevní správou biskupa z Coma, neboť místní šlechta, složená vesměs z nedávných přistěhovalců, si zde teprve hledala „místo na slunci“. Nicméně jak to tak v podobných příhraničních oblastech chodí, jeden soused zkouší na druhém, co snese. A císař se rozhodl posílit zdejší vliv prostřednictvím podpory šlechtického rodu z Matsche. Pod jeho vliv se tak s podporou biskupa z Churu dostaly některé farnosti včetně kostelů v Bormiu a Poschiavu. Biskup z Coma něco takového samozřejmě nedokázal skousnout, obzvlášť, když matschský církevní hodnostář – tzv. kapitán, který měl zmíněné farnosti na starosti, ho odmítal brát na vědomí. Tedy alespoň zpočátku. Jenže v oněch časech i církev vládla mečem a dotyčný prelát musel nakonec trávit většinu času pod ochranou své rodiny a nevystrkovat z Bormia paty.

Konflikt nabýval někdy až komických rysů, a to když biskup z Coma ve snaze ponížit roli pánů z Matsche začal v úředních dokumentech označovat jejich rod jako z Venosty. Inu každý prostředek k pomstě dobrý…

Každopádně i po nástupu nového biskupa z Coma – Ardizzona Luciniho – do funkce v roce 1120 se o nějakém „klidu zbraní“ nedalo mluvit. Ardizzone sebevědomě uplatňoval práva své diecéze na sporné farnosti a také na hrad v Grosiu. Tehdejší císař Friedrich Barbarossa nakonec ustoupil a přiznal Ardizzonemu rozsáhlá privilegia (např. nárok na 60 měřic obilí) a pravomoci (výkon trestního práva aj.). Teprve poté se podařilo napjatou situaci zklidnit.

*

Faktem je, že Luciniové tehdy nehráli v Itálii žádnou druhou ligu, ale členové jejich rodu zastávali biskupské stolce v řadě dalších měst, včetně vlivné Novary. I proto v roce 1196 potvrdil dalšímu biskupovi z rodu Luciniů zmíněné výsady i císař Jindřich IV.

*

Rytířské korouhve guelfů a ghibellinů

 Díky posílení svého vlivu se biskup z Coma nakonec rozhodl milostivě svěřit správu pevnosti Grosio do rukou kapitánů z Venosty, nicméně až do 15. století zůstal hrad, respektive hrady, v majetku biskupství.

Ani rod z Venosty však nebyl ztratný a do konce 12. století nashromáždil značný majetek od údolí Adda na řece Inn až po údolí Adige. Po smrti hlavy rodu Gabarda přešlo v roce 1226 jeho dědictví na tři syny – Gabardina, Egana a Corrada. Hrad v Grosiu tehdy podle všeho získal včetně dalších majetků Corrado Venosta von Matsch (Conrad von Matsch).

V druhé polovině 13. století však začaly Svatou říší římskou cloumat stále urputnější boje mezi stoupenci císaře a papeže – ghibelliny a guelfy – a všichni tehdejší mocní se museli rozhodnout pro některou stranu. Corrado se neváhal do války zapojit, neboť díky svému bohatství neměl problém vystavět vlastní družinu. A svým mečem se rozhodl podpořit procísařskou stranu ghibellinů. Podle všeho jím uměl vládnout, neboť pověsti o jeho neohroženosti rychle plnily místní kroniky.

*

Hrad Boffalora

 Problém vyvstal v roce 1269, kdy se do Valtelliny vypravil biskup z Coma Raimondo, pocházející z vlivného lombardského rodu Della Torre. Tento významný exponent guelfů měl za sebou pozoruhodnou církevní kariéru od arcibiskupa v Monze (1251-1262) přes jmenování arcibiskupem v Miláně (do této funkce však nebyl oficiálně ustaven) až po biskupa z Como (od roku 1262). Ve zmíněném roce 1269 zamířil údajně na pastorační cestu na území svých úhlavních nepřátel. Že to nebyl dobrý nápad, se ukázalo vzápětí.

Corrado se totiž s biskupem vůbec nemazlil. Nejen, že ho zajal, ale ve valtellinském Sondalu ho v kleci vystavil jako opici pro posměch všem odpůrcům „papeženců“. Vojáci Raimondova bratra Napa della Torre nicméně 25. září 1273 nebohého preláta vysvobodili a poté se jali pronásledovat Corrada, který se opevnil ve svém hradě Boffalora u Madesima. Tam setrval tři roky v obklíčení, aniž by se protivník pokusil o nějaký útok. Nakonec to odnesl exkomunikací, která se ale nijak nedotkla jeho rodiny a tím pádem ani jeho majetků. Raimondo pak byl v roce 1273 za fyzickou, duševní i společenskou újmu odškodněn „trafikou“ v podobě aquileiského patriarchy.

*

Bitva u Campaldina, v níž 11. června 1289 vojsko 1900 rytířů a 10 000 pěšáků guelfů zvítězilo nad 800 rytíři a 10 000 pěšáky ghibellinů; a zatímco na straně prvních padlo 300 mužů, na straně ghibellinů to bylo 1700 bojovníků (na kresbě vlevo velení ghibellinů krátce před bitvou)

 Tou dobou představoval valtellinskou pevnost v Grosiu v podstatě opevněný kostel svatého Faustina a Jovita, brescijských mučedníků. Jeho vznik spolu s blízkým pohřebištěm se datuje někdy do 10. až 11. století a dnes jeho umístění připomíná už jen věž zvonice.

Ještě koncem 13. století bylo zřejmé, že starý hrad už nevyhovuje požadavkům doby a po roce 1300 byly jen o pár set metrů severněji zahájeny přípravné práce na vybudování nové biskupské pevnosti. Jenže události nabraly zcela nový směr, když se novým pánem nad diecézí Como stal rychle se rozpínající rod Viscontiů.

Stalo se tak 2. července 1335, kdy Azzone Visconti, tehdy již vládce Milána, vstoupil triumfálně do Coma a byl zvolen „věčným a generálním pánem města a biskupství Como“. Pokud se ale Azzone domníval, že přebírá bezproblémové panství, měl být záhy vyveden z omylu. Ulrico di Matsch (jinak Ulrico di Venosta) měl na celou věc poněkud jiný náhled a rozhodl se přísahat věrnost biskupovi z Churu. Důvod byl nasnadě. Churský biskup to měl přes alpské velikány trochu z ruky a pánové z Matsche si od tohoto „spojenectví“ slibovali větší míru nezávislosti. Neváhali jít i do soudních sporů stran nároků Viscontiů na valtellinskou oblast.

Dnešní podoba zakonzervovaných trosek hradu Visconti Venosta

 Příměří vydrželo osm let. Pak Viscontiům došla trpělivost a v roce 1344 zformovali armádu, která vyrazila zkrotit vzpurné Bormijce. Ti se po tři měsíce snažili ubránit prostor mezi Grosiem a Sondalem, ale v roce 1348 Luchino Visconti uplatnil vůči odbojníkům i ekonomické sankce, týkající se zejména obchodu s vínem, a podařilo se mu obsadit pevnost Boffalora. Boje, mající charakter záškodnické války pak pokračovaly mezi Viscontiovci z údolí Valtellina a Bormijovci až do 80. let 14. století. Na pozadí konfliktu přitom stále přetrvávala příslušnost ke stranám guelfů (rod Visconti) a ghibellinů (Bormio a biskupství Chur). První v čele s arcibiskupem Giovannim se pokoušeli protivníka uplatit udělováním různých výsad členům rodu di Venosta, desperáti z Bormia pro změnu podnikali nájezdy na stáda dobytka na území pod kontrolou Viscontiů.

*

 Za této situace samozřejmě rychle dozrály plány na vybudování nové pevnosti v Grosiu. Se stavbou, nesoucí název „Castrum Novum“ a nebo také „Castello Visconti Venosta“, bylo započato kolem roku 1350 a měla trvat pětadvacet let. Hradu dominovaly velké obranné věže a zdvojené pásmo hradeb, které měly poskytnout v případě potřeby útočiště i pro civilní obyvatelstvo.

*

Koncem 15. století sehrál hrad „Visconti Venosta“ významnou roli během konfliktu s graubündenskými ze sousedního švýcarského kantonu. Poté však nastal pozvolný úpadek hradní pevnosti a v roce 1526 došlo dokonce ke zbourání části opevnění. K obnově hradu se přistoupilo až na počátku třicetileté války, ale nikoli v souvislosti se střetem protestantů a katolíků, ale kvůli povstání, které tehdy zachvátilo údolí Valtellina. Až později dopadly důsledky šíleného konfliktu dvou nesmiřitelných náboženských táborů také na zdejší region.

Hradu nad Grosiem se dotkly prostřednictvím bitvy u Morbegna v listopadu 1635, po níž došlo k další obnově jeho opevnění. Za tím účelem bylo v únoru 1636 pro práce na hradě vyčleněno dle dobových účetních knih „12 zedníků, 12 truhlářů a 12 pomocníků“.

*

Efektní noční snímek hradu Visconti Venosta, svědka pohnutých dějin italského středověku

 Po odeznění revolučního povstání ve Valtellině v druhé polovině 18. století skončil hrad v Grosiu podobně jako většina podobně nepotřebných objektů jako stáje a sýpky místních zemědělců. Po letech však rod Viscontiů projevil o hrad opětovný zájem a ještě v roce 1863 ho získal od obce Grosio opět do svého držení. Ministr zahraničí italského království Emilio Visconti Venosta dokonce uvažoval o obnově hradu jako rodinného sídla, ale nakonec se spokojil alespoň se zakonzervováním jeho ruin. V tomto duchu pokračuje péče o hrad i v současnosti.

 R A T I N G

 © -CC-

Věž zabkowického zámku a erby některých jeho držitelů: rod von Reichenbach (vlevo dole), vpravo odshora dolů – svídnická knížata, čeští králové a rod pánů z Poděbrad a Kunštátu

Město Ząbkowice Śląskie leží nějakých šedesát kilometrů od českých hranic v dolnoslezském kraji, který byl po dlouhá staletí součástí českého království, ale poté, co jej s Friedrichem II. Velikým proválčila Marie Terezie, stal se součástí pruského království a německé říše a po roce 1945 byl na základě Jaltské dohody přisouzen Polsku, aby mu vynahradil krvavé ztráty, které si na jeho účet ukrojil z jeho východních území tehdejší Sovětský svaz. A právě v tomto městě, až do onoho roku 1945 známém jako Frankenstein, se nachází dodnes vcelku ještě zachovalé ruiny kdysi mocného knížecího hradu.

*

Bolko II. Malý a pohled na zabkowický zámek se zbytky původního hradního opevnění

Vůbec první hrad na území Frankensteinu založil 1290 svídnický kníže Bolko I. Svídnicko-Žebický jako hraniční tvrz. Stavební materiál na místy až tři metry silné zdivo bylo získáváno z blízkých kamenolomů, mimo jiné ze Stolce a Kobylí Głowy. V roce 1335 ho několikrát bez valného úspěchu obléhala česká vojska, nicméně už o rok později ho Bolko II. Malý postoupil spolu s městem a okolními majetky do zástavy českému králi Janu Lucemburskému. A protože jeho syn Mikołaj je nedokázal vykoupit, přešly v roce 1351 trvale do držení Karla IV. a jeho synů.

*

Legenda, která proslavila slezské město Frankenstein (dnešní Zabkowice) – monstrum od Mary Shelleyové (vlevo) a snímek zabkowického zámku z počátku 20. století

Během husitských válek se město Frankenstein stalo terčem kališnických útoků a v březnu 1428 dokonce lehlo popelem. Hrad však útoku odolal a v dalších letech několikrát změnil majitele. V druhé polovině 15. století přešel do držení pánů z Poděbrad, ale už v roce 1467 musel čelit útoku vratislavských povstalců. Česká posádka hradu tehdy čítala stovku mužů a srdnatě odolávala obléhání, přičemž na dobytí hradu nestačilo ani polní dělostřelectvo. Teprve když se k hradbám podařilo s vypětím sil za pomoci čtyřiadvaceti koní dovléct osmdesáticentový „velký kanón“, pevnost padla.

Pohled na východní křídlo zabkowického zámku se severní baštou

Velitelem nově ustavené posádky frankensteinského hradu se stal Ulrich Hans von Hasenburg, nicméně český král Jiří z Poděbrad nemínil nechat hrad v rukou nepřítele a vyslal svého syna Viktorína, aby vratislavské z hradu a města opět co nejrychleji „vyprovodil“. Poděbradský junior v čele čtyř tisíc žoldnéřů a za podpory ze Saska a Braniborska ještě 15. července dobyl Frankenstein nazpět, a to včetně „velkého kanónu“ v ceně jednoho tisíce dukátů, který byl s velkou slávou převezen do Prahy. Boje však neutichly a ještě v roce 1468 byl hrad Vratislavany znovu těžce poničen.

*

Renesanční okna na věži se vstupní branou

Teprve za Karla I. Poděbradského (zvaného také Karel Minsterberský) došlo k postupné obnově a přestavbě původně středověké pevnosti na novodobý renesanční zámek. Autorem projektu byl pražský rodák Benedikt Rejt (Ried), jinak tehdy dvorní architekt krále Kazimíra Jagellonského. Pod jeho vedením byla valná část původního hradu rozebrána a na jeho místě zahájena v roce 1516 stavba čtyřkřídlé moderně opevněné rezidence s dvěma mohutnými baštami a velkým čtvercovým nádvořím. Vzorem pro nový zámek se přitom údajně stal zámek uherských králů v Ofenu.

Vstupní brána při pohledu ze zámeckého nádvoří a varovná tabule, charakterizující současný stav památky

V souvislosti s dalšími politickými a mocenskými akvizicemi včetně získání olešnického knížectví Poděbradští zřejmě nestihli dokončit přestavbu frankensteinského zámku v plném rozsahu a kvůli nákladně výstavbě nové rezidence v Olešnici byly stavební práce ve Frankensteinu urychleně dokončeny v roce 1532.

*

Vizualizace projektu na revitalizaci zabkowického zámku

Až do konce 16. století se nový zámek těšil poměrné klidné existenci. Horší časy nastaly během třicetileté války, kdy se ho střídavě zmocňovala švédská a císařská vojska, aniž by se jakkoliv starala o jeho údržbu. Ani po válce se však zámek nedočkal významnější obnovy, ještě v roce byl 1728 opuštěn a v roce 1784 dokonal dílo jeho zkázy požár.

Po pádu komunistického režimu se začalo pracoval na projektu revitalizace zámku, na kterou bylo zatím uvolněno 400 tisíc zlotých (cca 2,8 miliónu korun). Většina zatím šla na zpracování archeologických, architektonických a konzervátorských prací a zabezpečení vstupní brány a podzemních sklepení. V podstatě jde zatím o práce, které mají objekt nějakým způsobem stabilizovat a zabránit dalšímu chátrání.

*

S někdejším městem Frankenstein je mimochodem úzce spojena legenda o někdejším doktoru téhož jména, který během bádání o lidské nesmrtelnosti stvořil umělé monstrum. Příběh dostal zásluhou anglické literátky Mary Shelleyové nejprve literární podobu a později ho snad ještě víc proslavilo filmové zpracování z 30. let minulého století. Podrobněji o tajemství Frankensteinova monstra viz Frankensteinovo tajemství.

GALÉRIE:

12►

© Text a foto František Kuník

Impozantní středověká pevnost, která se plným právem honosí označením největšího vodního hradu v rakouských zemích, leží jen nedaleko českých hranic v hornorakouském kraji Waldviertel. Velkolepým hradním zdem, zdvihajících se do strmé výšky, a osazených na nárožích mohutnými válcovými věžemi, vévodí hranolový bergfrit, který pomáhá hradu vytvářet jeho charakteristickou siluetu. Hrad je usazen ne nevysoké žulové skále, obklopené ze tří stran vodou a jeho dodnes patrný obranný charakter zdůrazňuje absence oken, které jen na několika málo místech nahrazují úzké štěrbinové průzory, a jediný vstup do hradu skrze dvě věžové brány s ještě patrnými stopami po padacím mostě. Až pohádkově romantický ráz pak završují vysoké komíny s cimbuřím, na nichž v letní sezóně dovolenkují a vyvádějí mladé čapí rodinky…

*

Vodní hrad Heidenreichstein a erby rodu Puchheimů, Pálffyů a Kinských

Území Waldviertelu a oblast dnešního Heidenreichsteinu podléhalo v časech vrcholného středověku pod správu norimberského purkrabího a hrabat z Raabsu, ale v časech, kdy hrabě používal ke svolávání své družiny místo mobilu nebo e-mailu lesní roh a cesta z Norimberku do Vitorazska (český výraz pro zdejší kraj při hranicích s Novohradskem) se tehdejšími lesními hvozdy nepočítala na hodiny, ale na dny, požívali zdejší obyvatelé značné nezávislosti. Horší už to bylo s bezpečností a pořádkem. O to se měl zřejmě mezi lety 1180-1190 postarat jistý Heidenreich, spřízněný s rodinou purkrabího z rodu Gars-Eggenburg, který byl zase spjat s tehdy vlivnou rodinou Kuenringů.

A tak byla zahájena výstavba hradu, který měl v této oblasti zabezpečit kromě „klidu na práci“ především klid na obchodních stezkách do Čech. Stavba hradu měla tehdy asi také upevnit pozice nových majitelů panství Litschau a Heidenreichstein, která přinesla věnem dcera po hraběti Konrádu von Raabs a současně norimberském purkrabím. Jeho smrtí v roce 1192 vymřel významný mocenský hráč na rakousko-česko-moravském pomezí a rozsáhlé majetky rodu přešly na jeho dvě dcery Agnes (Anežku) a Sophii (Žofii).

Zatímco Sophie se provdala (nebo přesněji „byla provdána“) za hraběte Friedricha von Zollern, Agnes dostala za manžela hraběte Gebharta von Hirschberg-Tollenstein, pocházejícího z hornofalcké župy. Hirschbergové si podrželi panství Litschau a Heidenreichstein celé století a jako purkrabí na něm ponechali potomky Heidenreicha von Gars. Jeho syn Otto se pak od roku 1205 píše jako Otto von Heidenreischtein, čímž je poprvé písemně doložena existence hradu a obce.

V roce 1297 však Hirschbergové přenechali Heidenreischtein spolu s Pasovem za 250 stříbrných marek rakouskému vévodovi Albrechtovi I. A protože Žofiin díl získal už předtím vévoda Leopold, bylo tak poměrně ceněné pohraniční území definitivně připojeno k Rakousku.

*

Pohled na Heidenreichstein od východu a zlaťáky Pilgrima von Puchheim

 Na počátku 14. století zastavil vévoda Friedrich I. panství Litschau a Heidenreichstein za 750 hřiven rodu Klingenberg. V tehdejších časech běžná transakce bez nějakého hlubšího významu. Až na jednu maličkost: syn nabyvatele panství Heinrich von Klingenberg patřil k předním rytířům své doby a padl po boku českého krále Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku v roce 1346.

*

Další zásadní přelom v historii Heidenreischteinu přišel až v roce 1348, kdy vévoda Albrecht II. postoupil panství jako léno Albrechtu von Puchheim. Nakolik se jednalo o zajímavou majetkovou akvizici svědčí mimo jiné i fakt, že Puchheim za nové statky dokonce „obětoval“ rodový hrad Puchheim v Horních Rakousích.

O jak výnosný obchod se jednalo, svědčí mimo jiné účetní zápisy heidenreichsteinského panství z roku 1369. Podle nich vedle finanční hotovosti (36 marek?) odváděly poddané osady 92 měřic máku, 1225 sýrů, 299 kuřat, 175 otepí lnu, 8 kop vajec, 216 měřic ovsa a 2 míry soli. A Pilgrim II. von Puchheim tehdy razil dokonce vlastní zlatou měnu!

Puchheimové vládli zdejšímu panství po další bezmála dvě století. Už na počátku 15. století se rozhodli pro rekonstrukci hradu Heidenreichstein, ale jejich plány přervaly husitské války. Teprve po roce 1431 mohlo být započato s přestavbou, která rozšířila původně románské jádro hradu o nádvoří a válcové nárožní věže. V průběhu 15. století se Heidenreichstein stal krom toho místem zemského soudu s vlastním vězením (hladomornou) a šibenicí.

Lesk a slávu přinesl rodu Puchheim císařský maršálek Wilhelm von Puchheim, který se vyznamenal v roce 1532 v bojích s Turky, ale který kromě slávy nasekal i dost dluhů. Po jeho smrti připadlo panství na jeho a syny a synovce, kteří pod hrozbou tureckého vpádu museli v roce 1549 dále rozšířit opevnění hradu.

Za Puchheimů se na panství hojně rozšířilo luteránské smýšlení. Za Albrechta von Puchheim existovala na panství v letech 1580-1622 dokonce tiskárna, kde se množily tzv. wilderské tisky, a azyl zde získal magistr Christophorus Ireneus z evangelické sekty Flaccianerů, jejíž členové se na panství Puchheimů uchýlili dočasně ze Slezska.

Největšího rozmachu dosáhl rod Puchheimů na sklonku 16. století (podobně jako v Čechách Rožmberkové). V roce 1584 měli z celé dolnorakouské šlechty nejvíce poddaných, když pod jejich vládu tehdy spadalo 4055 selských dvorů a usedlostí. Tím spíše ovšem museli čelit nevraživosti svých ekonomicky méně zdatných sousedů. A tak například v roce 1578 skončil Otto von Puchheim s kordem v hrudi, který do něj zapíchl Niklas hrabě von Salm, potomek slavného vojevůdce téhož jména…

*

Nádvoří hradu

Mezitím se začaly měnit poměry v rakouské říši a Wolf Adam von Puchheim v době stoupajícího náboženského napětí v roce 1610 obezřetně přestoupil na katolickou víru a vstoupil dokonce do františkánského řádu. Když vypukla třicetiletá války, Heidenreichstein se na rozdíl od nedalekého hradu Litschau ubránil armádě českých stavů, ale neubránil před drancováním okolní obce. Nebyla to ale jen válka, která začala sužovat puchheimské panství. To začalo totiž zabředávat do dluhů, kvůli jejichž výši bylo zdejší panství nakonec v roce 1636 přepsáno na Siegmunda Adama, pána z Traunu a na Gultu. Od té chvíle se majitelé hradu a přináležejícího panství začali střídat jako housky na krámě. K tomu se ještě přidaly pustošivé nájezdy švédských vojsk.

Po roce 1648 získal hrad do svého držení rod von Volkra. Ten byl v roce 1670 dokonce povýšen do stavu říšských hrabat, ale protože smrděl grošem, nezbylo mu než panství prodat. Jeho novou majitelkou se nakonec stala Margaretha, markýza z Obbizzi, rozená hraběnka Pálffy-Erdöd, a Heidenreischstein se tak dostal na příštího půltřetího staletí do držení mocného uherského rodu. Hrad byl přitom k majetku rodiny připojen s tzv. klauzulí „fideikommiß“, což v praxi znamenalo, že se jedná o neprodejnou a nedělitelnou součást majetku rodu.

Pálffyové drželi Heidenreischstein až do smrti posledního knížete v roce 1947 a poté hrad přešel ze závěti na Rudolfa, hraběte van der Straten-Ponthoz, někdejšího pobočníka arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a pozdějšího ředitele proslulé hofburské španělské jezdecké školy. Jeho druhorozená dcera Josefina pak sňatkem s Christianem hrabětem Kinským z Vchinic a Tetova přinesla hrad věnem do majetku rodu Kinských.

*

Dobová mědirytina hradu Heindenreichstein od Georga Matthause Vischera z roku 1672

Erb Kinských nad vstupní branou hradu dnes působí, jakoby hrad patřil rodu Kinských odpradávna a na leckterých internetových stránkách se s tímto poněkud zavádějícím tvrzením můžete nejednou setkat. Skutečnost je však taková, že Kinští se na hrad přiženili před dobou velmi, ale opravdu velmi nedávnou a předtím s Heidenreichsteinem neměli pranic společného. Ku cti jim však nutno připsat, že hrad nechávají během letní sezóny otevřený veřejnosti (cca tři prohlídky dopoledne a tři odpoledne) a v mezích možností jej udržují tak, aby stále zůstával ozdobou dnes už poněkud zašlých časů.

*

Díky tomu, že hrad nebyl v minulosti nikdy dobyt, ať už díky pevnosti svých zdí a nebo jen proto, že svým vzezřením útočníky od útoku prostě a jednoduše odradil, a jako jeden z mála dolnorakouských hradů přečkal bez větší újmy i konec 2. světové války, dochoval se do dnešních dnů v celé své historické velkoleposti, a to včetně vnitřního zařízení.

Dominantou celého hradu je 42 m vysoká čtyřboká románská věž, která byla teprve během 15. století obestavěna obytnými objekty. Původní vstup do věže byl 14 vysoko nad okolním terénem a přestože obvodové zdi měří cca 12×11 m, vnitřní volný prostor zabírá pouze nějakých 25 metrů čtverečních. Je to dáno tím, že zdi věže mají tloušťku až 4,5 m. Uvnitř vede schodiště, jehož jednotlivé stupně měří 60 cm, což bohatě stačilo, aby je v případě ohrožení spolehlivě ubránil jediný muž.

Snad ještě výraznějším poznávacím prvkem hradu je jeho severovýchodní válcová věž, ukrývající v přízemí malou kapli. Z vnitřních prostor stojí za pozornost někdejší rytířský sál, 27 m dlouhá a kdysi 12 vysoká síň, připomínající trup korábu. Poté, co byla vodorovně přepažena ještě jedním dřevěným stropem za použití dřevěných spojovacích hřebů, využívala se během 19. století jako soudní síň zemského soudu. Neméně zajímavý je stůl, jehož deska byla zhotovena z jednoho kusu tisíciletého javoru, a nebo kachlová kamna, která zpříjemnila život na hradě až v éře baroka, přesněji v polovině 17. století. Do té doby se panstvo stejně jako sloužící mohli hřát ponejvíce u ohně v kuchyni…

 Půdorys hradu Heidenreichstein

 Současní majitelé hrad udržují, jakoby v něm bydleli, ale vytápět tuhle hmotu v zimě by je nepochybně přivedlo rychle do problémů. Proto raději obývají jako většina jiných „feudálů“ pro dnešní bydlení mnohem lépe uzpůsobené někdejší hospodářské objekty.

 *

GALÉRIE:

12►

R A T I N G

©  -CC-

Při staré dolnorakouské obchodní stezce z Gmündu do Nové Bystřice při řece Raissbach (na české straně hranice známé jako Dračice) leží malebné městečko Litschau, které kdysi lákalo kupce na sklářské a textilní výrobky a dnes si buduje pověst klimatických lázní. Návštěvníka přitom nepochybně na první pohled upoutá mocný hrad s 25-metrovou válcovou věží, tyčící se na skalní vyvýšenině nad levým břehem Raissbachu.

Hrad Litschau a erb rodu Seilern-Aspang

Počátky města a hradu Litschau sahají do období vrcholného středověku, kdy zdejší části Dolnorakouska vládl hraběcí rod Raabsů. Poté, co rod v roce 1192 vymřel po meči, došlo prostřednictvím sňatků k rozdělení hrabství, přičemž jedna z dcer se provdala za Gebharda z rodiny Hirschbergů. Ti se pustili do rozsáhlé kolonizace zdejšího pohraničního území a první dochovaná zmínka o vsi Litschau pochází z roku 1215. Hrad, plnící strážní funkci, vznikl nepochybně rovněž kolem roku 1200, byť první dochované listinné svědectví je datováno až rokem 1260.

*

Hrad Litschau měl zajistit bezpečnost obchodní stezky do Čech a plnit zároveň roli správního střediska. Současní majitelé však s jistou dávkou úkornosti nezapomínají připomenout, že hrad plnil i ochrannou funkci před „českými nájezdníky“, kteří už za časů Přemyslovců dávali svým rakouským sousedům pocítit sílu českých mečů.

V roce 1282 přenechali Hirschbergové Litschau jako léno Luitoldovi a Heinrichovi von Kuenring, ale později vykoupili panství zpět a v roce 1297 je postoupili rakouskému vévodovi Albrechtovi I. Pro něho jako zemského správce se stal hrad předmětem mocenských pletich a úplatků, když je jako léno nebo zástavu za finanční podporu poskytoval spřízněným šlechtickým rodům.

Zdánlivě klidnější časy nadešly litschauskému panství v roce 1348 s příchodem pánů von Puchheim, kteří zde vydrželi více než sto let až do roku 1470. V roce 1398 se hrad stal dokonce místem velkolepých oslav u příležitosti udělení investitury rakouským vévodům Vilémovi I. a Albrechtovi IV. z rukou říšského krále Václava IV.

*

Hrad a osada Litschau na měděrytině Georga Matthause Vischera ze 17. století

 Jen tak na okraj: o čtyři roky později se v následujícím sporu lucemburských sourozenců Václava a Zikmunda „odvděčil“ Albrecht říšskému a českému králi podporou jeho ryšavého bratra a vládce Uher, což omlouval údajnou obranou Dolnorakouska před „moravskými desperáty“ (mährischen freibeuter).

*

Když vypukly husitské války, bylo vždycky jen otázkou času, kdy kališníci zatočí s dalším panským sídlem, lhostejno zda doma nebo u sousedů. Hrad Litschau neměl proti zkušeným válečníkům nejmenší šanci a v roce 1431 byl spolu s městem totálně vypleněn. Teprve v roce 1463 se Sigmundovi von Puchheim podařilo zpustošený hrad obnovit a současně i velkoryse rozšířit o jižní předhradí.

Už o sedm let později má však Litschau nového pána v osobě zasloužilého císařského žoldnéře Ulricha von Grafenegg. Oč lépe se tento chasník uměl ohánět mečem, o to hůře na tom byl s politickou prozíravostí. A tak když se v roce 1472 přidal na stranu uherského krále Matyáše Korvína, přišel po zpacifikování jeho mocenských ambicí milý Grafenegg nejen o panovnickou přízeň, ale i o majetky včetně toho litschauského.

V roce 1542 prodal císař Ferdinand I. panství Litschau svobodným pánům z Kraigu a roku 1587 se stal pánem v Litschau další válečník Wenzel Morakschi (tenhle Venca je někdy uváděný také jako Moratschky nebo Mrakes) von Noskau, freiherr zu Litschau. Morakschi byl podle všeho pěkně drsný řízek, který působil jako člen dvorní válečné rady císaře Rudolfa II. a v letech 1596-1600 zastával funkci generálobrsta. A právě z titulu této funkce byl pověřen potlačením rozsáhlého rolnického povstání v Horním a Dolním Rakousku na přelomu let 1596-1597.

*

Hrad Litschau s velkou válcovou věží a půdorysem

Ačkoliv se psal „temný“ středověk, dokázali si tehdejší rolníci v jeho průběhu vybudovat poměrně zajištěné právní postavení. Také jejich ekonomická situace byla od 15. století relativně stabilní a vrchnost je nesměla svévolně zatěžovat zvyšováním dávek nebo služeb. Jenže když se po potlačení reformace v polovině 16. století podařilo Habsburkům upevnit v říšských zemích svou moc, uvolnili katolické církvi i šlechtě ruce na jimi spravovaných panstvích, a to se začalo projevovat hned několikerým a ne vždy příjemným způsobem.

Na jedné straně to mělo nepochybně progresivní dopad na hospodářský rozvoj v podobě zakládání pivovarů, pil, mlýnů, kováren, hostinců a rozšiřování chovu ovcí a ryb, ale na druhé straně to stejně rychle vytvářelo problémy. Podnikání šlechty a duchovenstva totiž vytvářelo tvrdou konkurenci řemeslníkům a trhovcům ve městech, kterým začaly klesat zisky, a navíc si žádalo investice a pracovní sílu. A tady už přestávala veškerá legrace.

Vrchnost přestávala ctít stará pravidla a začala je – samozřejmě nikoli najednou a okatě, ale pomalu a o to rafinovaněji – obcházet. Nejprve začala zabírat obecní pozemky za účelem chovu ovcí a jakoby mimochodem přitom „ohradila“ i vodní zdroje s rybami a z lesů učinila střežené honitby. Podobně se chovala při rozšiřování pracovní služby v podobě roboty, která postupně narostla z původních dvanácti dnů ročně na plných třicet!

*

Jen tak mimochodem: kolik dní že to dneska pracujeme na erár?

*

Nechyběly ani případy vysloveně podvodného jednání, když obilí, které rolníci uskladňovali do obilních sýpek bylo přeměřováno podstatně většími truhlami než to, které se jim později zase vydávalo.

K nejnemravnějšímu opatření však vrchnost sáhla v případě požadované pracovní síly, když prosadila pracovní povinnost pro nezletilé sirotky a děti rolníků. Přitom si tuto povinnost neváhala vynucovat těmi nejodpornějšími prostředky. Nejen, že se s dětmi špatně zacházelo, ale když některý z těchto mladistvých otroků zkusil uprchnout, byl na účet rodiny přiveden pohodným (rasem) nazpět.

A jakoby to nestačilo, zatížilo rolníky i nemalé břemeno nákladů na války s Turky. Už tak nemalé daně se zvýšily po pádu pevnosti Raab v roce 1593. Kromě toho se zvýšily i někdejší odvody mužů do zbraně z někdejšího každého třicátého na každého desátého a od září 1596 dokonce na každého pátého. V praxi to znamenalo, že každý třicátý, desátý respektive pátý statek či usedlost musely do boje vypravit jednoho muže a zaopatřit ho ještě výzbrojí, stravou a platem.

*

Předehrou k povstání se stal v říjnu 1596 incident ve Štýrsku, kde se dva mladí učedníci vzepřeli odvodním rekrutům. V listopadu už následoval první plamen povstání v hornorakouském Traunviertelu a následně dolnorakouském Waldviertelu (německé označení pro rakouskou stranu Novohradska).

Protože však rolníci mají vždycky blíž k pluhům než mečům, rozhodli se nedat průchod prchlivosti, ale pokusit se vyjednat s císařem nějaký rozumný kompromis. Začali proto sbírat všechny stížnosti a dokladovat všechny projevy nespravedlivého útisku, které by Rudolfovi předložili.

Nicméně císař zjevně nepochopil (nebo odmítal pochopit) vážnost situace a mluvčí povstalců varoval před pokračováním rebelie. To ovšem sedláky z Waldviertelu a okolí nemohlo samozřejmě uspokojit, a tak začali organizovat vlastní armádu, do níž verbovali dokonce každého „druhého muže“. Také on musel být celkově zaopatřen a navíc odvést do povstalecké kasy poplatek v podobě tzv. přísežního krejcaru.

Zatímco politickou odpovědnost za „klid na práci“ v rakouských zemích měli Rudolfovi mladší bratři – arcivévodové Maxmilián a Matyáš, tu vojenskou měl – jak už padla zmínka – generalobrst Wenzel Morakschi, muž bez skrupulí a podle všeho i beze cti.

A tak se v prvních únorových dnech Léta Páně 1597 pod jeho velením shromáždilo u Stockerau žoldnéřské vojsko o třech tisících mužích, složené povětšinou z německých lancknechtů, kteří neměli žádný nevhodný citový vztah ke kraji, který měli „srovnat do latě“. Nejobávanější složku jeho sboru přitom tvořili tzv. černí jezdci, pověstní svou brutalitou. Dalších sedm set jezdců pod velením plukovníka Kollonitsche mělo za úkol posílit uherskou hranici.

Když však arcivévoda Matyáš zjistil, že sedláci před branami Vídně mají desetinásobnou přesilu, rozhodl se zapomenout na šlechtické a dvorské způsoby (ostatně s těmi se chodí jen mezi sobě rovné, že…), použít lsti a zkusit s povstalci vyjednávat. A protože uměl dokonce i na rozdíl od některých současných politiků počítat více než do pěti, uvědomil si, že pro vyjednávání bude namísto provařeného císařského pověřence nepochybně mnohem důvěryhodnější představitel měšťanského (rozuměj občanského) stavu.

Jednání probíhalo až do 22. února. Výsledkem dohody nakonec bylo, že se povstalci vrátí domů, zatímco císařští se stáhnou a vůdci vzbouřenců obdrží průvodní list k volnému průchodu.

Jenže jak se u nás pod Řípem říká, sliby chyby. Morakschiho „pekelní rejtaři“ rozhodně neměli v úmyslu sedláky jen tak pustit z očí, a tak bylo jen otázkou času, kdy se něco semele. A „to něco“ se semlelo 27. února , kdy rebelové padli na menší jezdecký oddíl, rabující v obci Strass. Došlo k bitce, v níž bylo zabito údajně „několik“ jezdců (ve skutečnosti se dá předpokládat, že životem vyvázlo asi jen pár jedinců) a ukořistěno několik koní. Co ale čert nechtěl, jen nedaleko od místa se pohybovala podstatně větší jezdecká jednotka, která se rozhodla své druhy náležitě pomstít.

V prvních březnových dnech roku 1597 se tak v okolí Kirchbergu, Grossriedenthalu, Langenlois a Gfohlu severně od Kremsu rozpoutalo hotové peklo. Vojáci rozprášili ustupující sedláky a s obyvateli vesnic neměli nejmenší slitování. Morakschi nechal svými lancknechty pro výstrahu vypálit tři nebo čtyři vesnice, pobýt muže a pozatýkat ženy a děti. Zajatcům byly dokonce utínány prsty nebo celé ruce stejně jako uši, nosy a další tělesné údy a orgány…

Zajaté předáky povstání v čele s ideovým vůdcem, 75-letým Andreasem Schremserem, nechal arcivévoda Matyáš dopravit eskortou Morakschiho rejtarů do Vídně a 5. dubna mohl vyhlásit, že zadusil i poslední hnízdo povstaleckého odporu ve Waldviertelu. A aby si zachoval tvář, pokáral přitom Morakschiho za výstřelky, jichž se při potlačování rebelie jeho žoldáci „zřejmě tu a tam dopustili…“

*

Krvavé zúčtování s rebely z povstání z let 1596-1597 na ilustraci z dobové kroniky

 S osobností Wenzela Morakschiho se mimochodem pojí i dodnes tradovaná pověst, že o půlnoci za úplňku je možné spatřit na kamenném ochozu válcové věže hradu Litschau postavu tohoto muže s uťatou hlavou pod paží jako trestem za kruté potlačení někdejšího selského povstání…

*

Nebyl však všem dramatickým dnům konec. Když v Čechách vypuklo stavovské povstání a odstartovalo třicetiletou válku, boje se zpočátku přenesly na rakouskou půdu. Cestou na Vídeň to v roce 1619 část stavovských vojsk vzala přes Litschau a zmocnila se zdejšího hradu. Rakouští badatelé v tomto ohledu viní ze zrady správce hradu Wiesinga von Lichtenegg, který se údajně nechal Čechy uplatit. Nicméně už příští rok byl hrad dobyt císařskými nazpět. Tehdejší majitel hradu Andreas von Morakschi však na navrácení statků mohl klidně zapomenout. Za podíl na stavovském povstání  byl totiž podobně jako sedmadvacet českých pánů zkrácen o hlavu a jeho majetky byly zkonfiskovány.

V následujícím období se na Litschau vystřídalo několik šlechtických rodů (Losenstein, Poiger, Kuefstein) a ještě v roce 1645 hrad oblehli Švédové. Zřejmě ale postrádali český talent pro korupci, protože tentokrát hrad všem snahám o dobytí odolal.

*

Další hradní pověst se pojí rovněž s velkou hradní věží (tzv. bergfritem) a se švédským obléháním. Podle ní se na obraně hradu podílely i ženy a dívky a jedna z nich s lukem a šípem v ruce ustřelila v poklidu obědvajícímu švédskému generálovi lžíci z ruky…

*

Do nových časů zamířil hrad v druhé polovině 18. století, když v roce 1763 získal litschauské panství Christian August říšský hrabě von Seilern.

Historie rodiny Seilernů, respektive Seilern-Aspang, má kořeny ve švýcarském St. Gallen. V roce 1430 se tento vážený patricijský rod, vyznávající katolickou víru, přestěhoval do Falce, aby se nakonec usadil v Rakousku. V roce 1684 získala hlava rodu titul říšského rytíře a v roce 1693 barona. Nejstarší známou hlavou rodu byl Johann Jakob Seilern, který přišel na svět v roce 1600 a dožil se na tehdejší časy úctyhodného věku sedmašedesáti let.

Roku 1705 dosáhl rod Seilernů i na funkci dvorního kancléře a v roce 1713 byl za své služby rakouské koruně povýšen do hraběcího stavu. Za Jana Fridricha II. postupně získal rozsáhlé majetky v Korutanech a ke jménu Seilern připojil ještě přídomek Aspang. Největší majetky však nabyl rod na Moravě, mimo jiné panství Lukov a Kralice na Hané, milotické panství a zámek Lešná u Zlína. Vedle hradu Litschau vznikl sice ještě během 18. století přestavbou hospodářského objektu barokní zámeček, ale hrad i zámek v Litschau se mezitím ocitly na vedlejší koleji a pro Seilerny se postupně staly mnohem zajímavější jejich výnosnější a výstavnější moravské akvizice. Teprve v roce 1888 byla zahájena obnova zanedbaného hradního objektu, označovaného také jako „starý zámek“. Došlo i na přístavbu nových budov a v roce 1910 získal hrad Litschau svůj dnešní vzhled.

*

Hrad Litschau očima malíře Manfreda Frenzla (*1952) a Terezie Lažanská s manželem Josefem von Seilern-Aspang. Josef byl mimořádně vzdělaný a zcestovalý muž, který o svých zážitcích vydal v Brně v roce 1911 dokonce publikaci Z výletu na daleký východ…

 O tom, jaký život vedli někteří Seilernové v první polovině 20. století, svědčí mimo jiné příběh hraběte Antoina (Edwarda) Seilern-Aspang, který se narodil v roce 1901 v rodině Carla Seilern-Aspang  v britském Farnhamu v hrabství Surrey. Jeho matkou byla Antoinette Woerishofferová, původem Američanka, která zemřela krátce po jeho narození. Mladý Antoine se tak dostal na výchovu k babičce a získal krom rakouského i americké občanství. Na konci 1. světové války se toho rakouského dokonce vzdal, ale po válce se vrátil do Vídně a po studiích na reálném gymnáziu a obchodní akademii získal titul inženýra na vídeňské technice.

Začátkem 30. let se na popud svého přítele hraběte Karla Lanckoronskiho začal zajímat o umění a díky ohromnému dědictví, které mu zanechala babička, se mohl začít věnovat sběratelské činnosti, při níž mu radili uznávaní znalci jako Ludwig Burchard a Johannes Wilde. Přihlásil se na vídeňskou univerzitu, kterou dokončil v roce 1939 disertační prací o vlivu benátského umění na Rubensovy nástropní malby. Mezitím však Rakousko obsadil Hitler a Antoine respektive tehdy už na základě pouze britského pasu Edward Seilern se musel rychle pakovat. Podařilo se mu přitom odvézt jak svou sbírku, zahrnující vzácné malby a kresby od Rubense a Tiepola, tak knihovnu. V Anglii pak poskytl finanční pomoc dalším rakouským uprchlíkům před nacisty a napomohl do exilu rodině svého přítele Wildea, jehož manželka byla židovského původu.

Po vypuknutí války nastoupil do armády a jako dobrovolník se přihlásil do expedičního sboru, který měl v úmyslu pomoci Finům v tzv. zimní válce s Ruskem 1939-1940. Než ale sbor stačil zasáhnout, Finsko mnohonásobně silnějšímu protivníkovi podlehlo a sbor se později zúčastnil bojů u Narviku. Zbytek války dokončil Seilern jako německý tlumočník.

Po válce Edward Seilern pobýval střídavě v domě v Kensingtonu a na farmě v Cheshamu a kompletoval svoji sbírku, zahrnující díla od Belliniho, Brueghela, Dürera, van der Goese, Michelangela, Rembrandta, Watteaua, Degase, Picassa či Cezanna. Jeho přítel Wilde, pracující jako náměstek Courtaldova institutu ho tehdy přesvědčil, aby převážnou část sbírky přenechal muzejním fondům, takže dnes lze mnohé z těchto skvostů spatřit jak v Courtlandově institutu, tak v britské Národní galérii nebo v Britském muzeu. Velký milovník umění nakonec zemřel na selhání srdce jako šestapadesátiletý v roce 1971.

*

Letecký záběr hradu a zámku Litschau (vlevo) a Franz-Joseph von Seilern-Aspang (*1914-^†2004)

A jaký život vedou Seilernové dnes? Po roce 1945 jim zlomilo v Československu vaz, že se ještě za okupace přihlásili k Říši. Tehdejší hlava rodu Ladislau von Seilern-Aspang se sice po rozpadu rakousko-uherského mocnářství do politiky nepletl a zaujímal k nové republice loajální postoj. Leč to mu vydrželo jen do roku 1941, kdy na popud své manželky zažádal o říšsko-německé občanství. Na základě Benešových dekretů musela rodina opustit své moravské statky a zamířit do Litschau.

Během studené války se členové početného rodu i nadále rozptylovali postupně po celé Evropě a stávali se více či méně úspěšnými byznysmeny a finančníky. Většina přitom udržuje zvyky a tradice šlechty a jen výjimečně míchá svou modrou krev s jinou a jejich rodovým sídlem nadále zůstává Litschau, kde dodnes sídlí i primogeniturní hlava rodu.

V současnosti stojí v čele rodiny hrabě Johannes von Seilern-Aspang *1945), muž který se věnuje hospodaření na rozsáhlých pozemcích (cca 3900 hektarů), a který převzal pomyslné rodinné žezlo po Franzi Josephovi (*1914-^†2004). Jeho manželkou je Elisabeth hraběnka von Goëss (*1957), s kterou se seznámil na lovu.

„Byla tehdy sice o dvanáct let mladší, ale současně o hlavu větší než já, takže mě vůbec nenapadlo, že by z toho mohlo něco být,“ usmívá se trochu potutelně hrabě Johannes. Nakonec „z toho“ ale bylo a oba spolu mají čtyři děti. Ve volném čase se hrabě věnuje sepisování historie rodu a hradu Litschau, ale vzhledem k vytíženosti v hospodářství dává otevřeně najevo pochybnosti o zdaru svého kronikářského snažení. Důvody pro tuto práci jsou přitom prozaické. Z hradního archívu se toho totiž moc nedochovalo a dnešní hrabě musí spoustu informací získávat z ústního podání. Knihovna a cenné dokumentace jeho otce zůstala po roce 1945 v Československu a když přijeli do Litschau, neměli před sebou velkolepý hrad, ale velkolepou ruinu. Za války se na ní nejprve podepsal pobyt jednotek SS a v pětačtyřicátém Rusové. Ti jaksi vůbec nevedli v patrnosti, že obývají nějakou památku a ve volném čase stříleli do kdejaké sochy nebo kachlových kamen a vším, co hořelo včetně parket a knih, si přitápěli. Těžko se divit, že takové vzpomínky nejsou ani pro současného hraběte dvakrát příjemné a stále v něm živí odpor k někdejšímu rozhodnutí z roku 1919: „Nemám potřebu říkat každému na potkání, že jsem hrabě, ale myslím si, že tehdejší zrušení celého jednoho stavu nebylo správné…“

*

V současnosti je část kapacity zámku Litschau využívána jako stylový hotel, kde vás noc přijde na 150 euro

 V poslední době se však erb Seilernů nevyhřívá jen na slunci, ale musí čelit také ekonomické krizi a v neposlední řadě i šrámům na pověsti, po nimiž se podepsal Johannesův devětatřicetiletý synovec téhož jména.

Coby dnes už bývalý jednatel salcburské slévárenské firmy Salzburger Leichtmetallgießerei GmbH, dodávající komponenty automobilovému průmyslu (zejména značkám Audi a Seat), čelí Johannes Seilern-Aspang od loňského prosince trestnímu stíhání. Nejen, že dotyčnou firmu přivedl k bankrotu, ale podle státního zástupce je podezřelý z podvodu, zpronevěry a poškozování věřitelů.

Podle obžalovacího spisu poukázal někdejší šéf SLG značnou částku z firemních prostředků kterémusi svému příbuznému, dále použil z firemního úvěru prostřednictvím firemní platební karty několik desítek tisíc euro pro soukromé účely, při prvním konkurzním řízení v roce 2005 zapřel pohledávku ve výši bezmála 100 tisíc euro atd. Celkově vyčíslená škoda v kauze SLG pak činí cca 300 tisíc euro.

Insolventní se firma SLG stala podle všeho už na podzim 2008 a od té doby se její dluh vyšplhal na 8,8 miliónu euro (sama firma uznává pouze 6 miliónů, ale ani to není žádný pakatel). V lednu 2011 už nebylo co zachraňovat a na podnik byl vyhlášen konkurz. Snaha o jakés takés narovnání ze strany Seilern-Aspanga se minula účinkem a v létě padlo definitivní rozhodnutí o likvidaci firmy a propuštění bezmála sedmi desítek jejích zaměstnanců. Inu, být z modré krve ještě neznamená, že na rodovém štítě čas od času neulpí i nějaká ta kaňka…

*

Kostel sv. Michala v Litschau, neobvyklá kasička na příspěvky k obnově kostela („Kdo si neváží mála, nemůže ocenit velké. Bůh oplatí každému i jen jediný šilink, věnovaný této kapli…“) a busta císaře Františka Josefa I.

 Přestože hrad Litschau tvoří neodmyslitelnou dominantu města, jeho volení představitelé kupodivu lákají návštěvníky na zcela jiné atrakce. Jednou z nich je farní kostel Svatého Michala na náměstí, kde stojí mimo jiné i kamenný pranýř z roku 1688. Na původně románských základech z 12. století byla v letech 1400-1478 vybudována gotická stavba s hranolovou zvonicí, opatřenou v roce 1686 barokní helmicí. Vysoká gotická okna jsou opatřena barevnými vitrážemi, přičemž na jedné z nich je zachycen říšský král Václav IV. při investituře rakouských vévodů Wilhelma I. a Albrechta IV. (foto viz GALÉRIE).

Další atrakce je adresována milovníkům železniční romantiky stejně jako rodinám s ratolestmi a jedná se o waldviertalskou úzkokolejku s hlavním nádražím v Gmündu. Její severní větev směřuje právě do Litschau (za Alt-Nagelbergem míří ještě jedna odbočka do Heidenreichsteinu) a můžete se na ní svézt nejen „dieselovkou“, ale v určitých dnech v sezóně i klasickou „párovkou“. Nedejte v této souvislosti na „zápisky z cest“ jistého pražského novináře, který s povrchností cestovatelského ňoumy tvrdí, že ve Waldviertelu nic podobného jako novobystřická úzkokolejka neexistuje. Mezi Gmündem a Litschau se o prázdninách jezdí ve středu a v neděli čtyřikrát denně (v 08:00, 10:00, 14:20 a 17:00 do Litschau a v 09:35, 12:35, 16:00 a 18:35 zpět –  cesta jedním směrem trvá cca 85 minut). Jednosměrná jízdenka „dieselovkou“ vás přitom přijde na 9,60 euro (zpáteční 13,60), zatímco za „párovku“ si dvě eura připlatíte.

Třetím lákadlem pro turisty jsou pak hudební slavnosti na počest někdejšího rodáka z Litschau – slavného kapelníka a skladatele Kaspara Schrammela (*1811-^†1895) – tzv. Schrammel-Klang-Festival. Kaspar se narodil v rodině tkalce, ale už od mládí hrál na klarinet na nejrůznějších venkovských slavnostech. V dvaadvaceti letech se oženil s Josefou Irrschikovou s kterou měl syna Konráda, ale po čtyřech letech ovdověl.

 Úzkokolejka Gmünd-Litschau (vlevo) a plakát k hudebnímu festivalu na počest slavného litschauského rodáka Kaspara Schrammela

 V roce 1846 se spolu se synem vypravil do Vídně, kde založil malou kapelu, s kterou objížděl okolní hostince. Schrammelův „orchestr“ se skládal povětšinou ze dvou houslistů, kytaristy a klarinetisty, občas ještě doprovázených harmonikářem a basistou, a postupem času se hudebním souborům tohoto typu dostalo populární lidové přezdívky „šraml“. Část repertoáru skládal Schrammel sám, ale většinou se věnoval novému aranžmá klasických lidovek.

Přestože časem nabyl výraz „šraml“ poněkud pejorativní nádech, ve své době byl nesmírně populární. Asi jako mnohé novodobé popové hvězdy, počínaje takovou Helenou Vondráčkovou a konče Justinem Bieberem, které také dělaly nebo dělají kariéru na základě přezpívávání cizích hitů.

Dobový snímek pravého nefalšovaného „šramlu“

V roce 1853 se Kaspar podruhé oženil, když si vzal zpěvačku Aloisii Ernstovou, která rozšířila jejich repertoár i o sólový zpěv. Zemřel v požehnaném věku v obci Langenzersdorf, kde byla na jeho památku vybudována 12 km dlouhá naučná stezka a ve vlastivědném muzeu je mu věnováno celé oddělení.

*

GALLERY:

12►

© 2011 -CC-

Hééérdeg, to je ale hrad, ten Hardegg… uklouzne nepochybně nejednomu našinci při obdivném pohledu na středověký klenot, tyčící se hrdě na žulovém ostrohu nad klikatícím se tokem Dyje. Tahle řeka je hrady a zámky doslova osázena jako náhrdelník. A každý stojí za shlédnutí, každý budí zasloužený obdiv. Ať už Bítov, Cornštejn a nebo Vranov na straně české, nebo Kollmitz, Kaja či Hardegg na straně rakouské. V případě posledně jmenovaného přitom nejde jen o hrad impozantní svou architekturou, ale také historií. Ta se totiž klikatí podobně jako ta Dyje (respektive Thaya) od hodně dávné až po relativně nedávnou minulost. A jak už koneckonců napovídá umístění hradu při dolnorakouské a moravské hranici, za i pod jeho hradbami se odvíjely mnohé události, spjaté s naší vlastní historií…

*

Půdorys hradu Hardegg a rodový erb pánů von Hardegg

Prvopočátky hradu Hardegg, který tak trochu připomíná český hrad Loket, kolem něhož se rovněž podobnými zákrutami vine řeka Ohře, sahají až kamsi do přelomu 11. a 12. století. Tehdy se německý císař Jindřich III. rozhodl po zatlačení Maďarů na východ zajistit bezpečnost východních hranic Svaté říše římské na Dyji (Thaya) a Litavě (Leitha) pásmem strážních hradů. Tou dobou vznikl na místě někdejší dřevěné strážní věže i kamenný hrad Hardegg, plnící pravděpodobně úlohu pevnosti, střežící jihozápadní okraj Znojemska (současní majitelé hadu poněkud zkresleně zdůrazňují, že mělo jít o ochranu před nájezdy pohanských Slovanů, ale tou dobou už byly na území Čech a Moravy svébytné státní útvary, navíc s pražským a olomouckým biskupstvím) . Během následujících tří staletí se postupně změnil v mohutný hrad a ve 14. století se mohl chlubit sedmi branami a pěti věžemi.

*

V roce 1187 je hrad poprvé zmiňován v držení hrabat von Plain pocházejících ze Solnohradska. Ti se poté začali psát von Plain-Hardegg a po vymření rodu Babenberků se spojili s mocnými Přemyslovci. Podpořili volbu Přemysla II. Otakara za rakouského vévodu a v roce 1251 i za rakouského krále a po celý čas patřili k jeho nejvěrnějším spojencům. Otto von Hardegg se dokonce připojil k družině českého krále v roce 1255 během jeho slavného křížového tažení do Pruska.

*

Redakce –CC- v hradní kapli s rodinnou hrobkou knížat Khevenhüller-Metsch

*

Po vymření rodu Plain-Hardegg v roce 1260 přechází panství na rody Rabenswelde a Maidburg. Za Maidburgů byly dostavěny věže, obytný palác a kaple. Z dobových dokumentů přitom vyplývá, že v roce 1437 bylo na pokrytí střechy hradu spotřebováno 46 700 dřevěných šindelů…

V dalších letech přešel hrad nakrátko do držení panovnického Habsburků, kteří jej následně postoupili štýrským hrabatům Prüschenkovým. Potomci rodu dodnes vlastní nemovitosti v Dolním Rakousku a Vídni a používají přídomek Hardegg.

*

V roce 1506 byl hrad téměř zničen velkým požárem, ale hrabě Heinrich von Hardegg se rychle pustil do jeho oprav a rekonstrukce. Během 17. století se hrad dostal do vlastnictví provensálských hrabat Saint-Julien-Walsee, která přišla do Rakouska v rámci vojenské mise ve službách Habsburků.

V době obležení Vídně Turky v roce 1683 bylo na hradě ukryto stříbro z kostela v Retzu, ale to byl vojenský význam Hardeggu dávno za zenitem. V roce 1730 získal panství Hardegg, Riegersburg a Prutzendorf říšský hrabě Sigmund Friedrich von Khevenhüller, ale hrad si v následujících letch podržel už jen funkci loveckého útulku.

V roce 1755 postihla Hardegg katastrofa. Překvapivé a o to ničivější zemětřesní zdevastovalo značnou část hradu. Snad ani jeho následky by nebyly pro hrad fatální, kdyby k němu nedošlo v době, kdy Rakousko stálo na prahu nové války s Pruskem. Na opravu tak nezbývaly prostředky a hrad začal pozvolna chátrat. Když navíc v roce 1764 zničil podhradí další velký požár, svolil tehdejší majitel panství – kníže Johann Josef Khevenhüller  (podrobněji o rodu Khevenhüllerů se dočtete v části, věnované korutanskému hradu Hochosterwitz) použít zřícených částí hradu jako kamenolomu pro novou výstavbu.

*

Starobylý rakouský rod Khevenhüllerů  má v Rakousku podobný zvuk jako u nás knížecí rody Schwarzenberků nebo Lobkowiců. Prostřednictvím tzv. sňatkové politiky byl ostatně úzce provázán s řadou významných šlechtických rodů v Čechách, mj. s Fürstenberky, Kolowraty-Krakowskými, Clam-Gallasy, Chotky či Valdštejny a od roku 1733 jim patřilo například posázavské panství Komorní Hrádek.

*

Sombrero jako vzpomínka na francouzsko-rakouskou akci v Mexiku z let 1864-1867 (vlevo) a dobová ilustrace popravy císaře Maxmiliána 19. června 1867

K obnově hradu došlo až na sklonku 19. století, kdy se kníže Johann Carl Khevenhüller –Metsch rozhodl vybudovat v hradní kapli důstojnou rodinnou hrobku. Práce se rozběhly v roce 1885 podle projektu architektů Gengolfa Kaysera a Huberta Walchera a trvaly až do roku 1905. Hrad byl opraven a rekonstruován v duchu románského a gotického historismu a na stavbě se podstatnou měrou podíleli italští zedníci a kameníci pod vedením stavitele Carla Faciho z Udine. Během nich byla obnovena rovněž východní věž a rytířský sál, upomínající na účast Johanna Carla na „mexickém dobrodružství“ Maxmiliána Habsburského.

Nakládání těla císaře Maxmiliána Habsburského na fregatu SMS Novara

Johan Carl von Khevenhüller-Metsch byl jedním z Maxmiliánových pobočníků a v hodnosti plukovníka velel tzv. červeným husarům, kteří tvořili součást dobrovolnického sboru, doprovázejícího „mexického císaře“ Maxmiliána. O knížeti Khevenhüllerovi se traduje, že se z Mexika spasil útěkem a jen o vlásek tak unikl jisté popravě po boku Maxmiliána. Skutečnost však byla poněkud jiná. Možná méně dramatické, avšak o nic méně zajímavá.

Johann Carl se totiž během krátkého působení v Mexiku projevil jako nanejvýš obratný diplomat a díky svým kontaktům s mexickými republikánskými silami (jmenovitě s generálem Porfiriem Diazem, pozdějším mexickým prezidentem, jehož tuhá diktatura o mnoho let později podnítila slavné povstání Emiliana Zapaty a Pancho Villy) se mu podařilo po císařově popravě vyjednat vydání Maxmiliánova těla, které fregata Novara pod velením admirála Tegethoffa přivezla nazpět do Rakouska.

*

Hardegg v temných časech nástupu nacismu –  vlevo hajlující zástupy „zaslepených“ a vpravo  dynastické spojení rodů Khevenhüller-Metsch a Pilati v předvečer 2. světové války…

Největší chloubou Hardeggu je hradní kaple s barevným vitrážovým oknem, na kterém je zpodobněn kníže Johann Karel Khevenhuller-Metsch (*19.12.1839) a jeho manželka Eduardina, rozená hraběnka Clam-Gallasová (světlo světa spatřila tato urozená dáma v Praze 3.11.1851 a zemřela dvacet let po svém muži v istrijské Opatii). Mezi nimi jsou jejich erby a nad nimi pak postavy svatých a svaté trojice.

Oltářní reliéf pochází z rodinné hrobky původních držitelů panství – hrabat von Hardegg-Prüschenk, kteří byli protestantského vyznání.

Pod kaplí se nachází dvoupodlažní hrobka, kde jsou ve dvanácti sarkofázích a šesti dubových rakvích uloženy ostatky členů knížecího rodu Khevenhüller-Metsch. Jako první zde byl pohřben již zmíněný kníže Johann Karel v roce 1905 a po něm jeho synovec Anton Sigismund, který zastavil další obnovu hradu. Poslední pohřeb se uskutečnil v roce 1989, kdy zemřela matka nynějšího majitele – hraběnka Marie Pilati. V kapli se jednou ročně koná zádušní mše.

*

Hrad Hardegg dnes…

Hradní sbírky zahrnují kromě památek na mexického císaře Maxmiliána rovněž zbrojnici (respektive asi třetinu z původních sbírek, které přežily drancování v roce 1945) a také několik zajímavých obrazů a fotografií, upomínajících na zjitřené časy před rokem 1945. Za povšimnutí jmenovitě stojí plátno, které zachycuje hajlující davy henleinovců pod hradní věží…

*

TIP pro cestovatele:

Pokud se chystáte strávit dovolenou na Vranovské přehradě nebo blízkém okolí, nenechte si návštěvu hradu Hardegg ujít. A stačí vám k tomu kolo nebo i jen vlastní nohy – z české strany vede přes Dyji most a pak už stačí jen vyšlapat pár set metrů do kopce. Na našince jsou zde ostatně připraveni a v pokladně se bez problémů domluvíte česky. Pokud je vás víc, dostanete navrch česky mluvícího průvodce. Pokud je plno a nebo jste pouze jedno- či dvoučlenná výprava, dostanete do ruky česky psaného průvodce. Na hrad vás pustí i se čtyřnohým mazlíkem a čas, který zde strávíte, vám nikdo měřit nebude…  Nenechte se přitom zmást poněkud strohým upozorněním na webových stránkách majitelů hradu Hardegg (jistá strohost a některé nepřesnosti v historickém pojednání o hradu vznikly zřejmě poněkud rigorózním překladem)  – na panství Pilati jsou k návštěvníkům mimořádně vstřícní – a to včetně majitelů, které měla redakce -CC- tu čest poznat a pozdravit na zámku Riegersburg.

GALLERY:

123►

R A T I N G

© Ceskycestovatel.cz

Pokud bychom hledali nejvýznamnější historické symboly našich slovenskou sousedů, určitě by mezi nimi nesměl chybět impozantní hradní komplex, tyčící se na vápencovém skalním masívu nějakých 200 metrů nad spišskou kotlinou. Důvod je přitom nasnadě. Nejen, že se jedná z kulturně-historického hlediska mimořádně cennou památku, ale svou velikostí a rozlohou (41 426 m²) dává relativně nevelkému Slovensku pocítit duch velkoleposti. Nicméně dějiny, spojené se Spišským hradem, dávají názorně nahlédnout i do poměrně složitých historických peripetií, jimiž procházelo slovenské území v průběhu věků…

*

Spišský hrad se znakem  Spišské župy (vlevo nahoře) a dále s erby (dole zleva): Jánose Zápoľského, rodu Thurzů a rodu Csákyů

 Zakladatelé

Počátky osídlení skalního útesu nad Spiší sahají až do mladší doby kamenné a na přelomu našeho letopočtu vyvrcholilo zdejší pravěké osídlení vybudováním mohutného hradiště lidu tzv. púchovské kultury. Počátky samotného hradu pak sahají někam do 11.-12. století, kdy se Spiš stala součástí Uherského království a zdejší kraj začali osidlovat němečtí kolonisté. Postupně tak vznikl samostatný správní útvar, vedený jako Spišský komitát, jehož centrem se stal právě Spišský hrad. V tomto období začíná na hradě čilá stavební činnost a v polovině 12. století zde už stojí vyspělý obranný komplex, jehož ústředním objektem je mohutná obytná a zároveň strážní věž o kruhovém půdorysu o výšce asi dvaceti metrů , dále do skály vytesané obdélníková cisterna a obvodové hradby. Do areálu se vstupovalo románskou branou s padací mříží. Tektonické narušení skalního podloží na přelomu 12. a 13. století však způsobilo zřícení obytné věže, která byla v polovině 13. století nahrazena novým kruhovým bergfritem hned vedle základů původní věže.

*

Mongolové a Tataři v době nájezdů do střední Evropy během 13. století

 V letech 1221-1241 sídlil na hradě Koloman Haličský, bratr uherského krále Ondřeje II., pro jehož potřeby byl vybudován dvoupodlažní románský palác v severním výběžku horního hradu. Na stavbu tehdy dohlížel podle všeho kastelán Dionýz, jinak vlivný muž uherské mocenské administrativy, který u dvora zastával funkci královského číšníka.

Palác byl inspirován podobnými stavbami v Podunají, Itálii a Francii. V přízemí se byly hospodářské prostory, nad nimi se pak nacházela reprezentační část a v druhé nadzemní podlaží se rozkládaly obytné komnaty. Z této doby pochází také hradní kaple.

V roce 1241 se hrad zjevně osvědčil jako solidní pevnost, která jako jedna z mála odolala nájezdu Tatarů, a zřejmě i proto se sem krátce poté stěhuje spišský prepošt Matyáš. V roce 1249 mu král Béla IV. (ano, ten, s kterým válčil Přemysl Otakar II.) povoluje vybudovat novou věž pro kapitulní archív  a obytný palác. Současně dochází i k dalšímu rozšíření hradního opevnění.

Ještě koncem 13. století se však spišský probošt stěhuje do pohodlnější Spišské kapituly, která se napříště stává duchovním střediskem Spiše, zatímco Spišský hrad si ponechává charakter světského centra.

*

Spišská ranně gotická nástěnná malba Panny Marie s Ježíšem a jedna z bran do Spišského hradu

Patronem kapituly na Spiši byl svatý Martin z Tours, který se narodil ve 4. století v panonské Sabarii (dnešní Szombathely v Maďarsku). V čele kapituly stál zpočátku biskup a teprve později se zrodila hodnost probošta. Ten předsedal kapitulnímu shromáždění a postupem času se osamostatnil i po majetkové stránce. V církevní hierarchii měl blízko k biskupovi, pod jehož diecézi spadal. Přitom nebyly výjimkou spory mezi nim a kapitulou. Probošt měl mimo jiné právo jmenovat členy kapituly a kromě udělování kněžské svátosti a v některých případech i svěcení kostelů mu jinak náležely pravomoci, jimiž běžně disponoval biskup. Spišskému proboštovi tak například náleželo právo infule (nošení mitry),  pobírání katedratika (část desátku, odváděného kněžími biskupovi ze své farnosti) a nebo svěcení kostelů.

Prvním známým spišským proboštem byl Adolf, uváděný v roce 1209. Po něm následovalo v této hodnosti dalších asi čtyřicet osob. Většina přitom nepocházela ze Spíše. Kapitulu tvořili kanovníci, zastoupení jednak duchovními představiteli, kteří se řídili regulemi svatého Augustina (měli se mj. zřeknout majetku ve prospěch společenství), a jednak sekulárními (světskými) kanovníky. Kanovníci měli zpravidla vyhrazené místo v blízkosti hlavního oltáře (v tzv. zlatých lavicích), byli podílníky na majetkových výnosech kapituly (tzv. prebendy) a měli právo volby probošta. Většinu mezi kanovníky měli zpravidla představitelé šlechty, případně měšťanů. Jejich jmenování bylo v pravomoci probošta respektive biskupa, ale nejednou do něho zasáhl významný donátor kapituly. Počet kanovníků přitom zpravidla závisel od hmotného zajištění kapituly. Až do roku 1282 měla Spišská kapitula jen čtyři kanovníky. Tehdejší probošt Lukáš však jejich počet zdvojnásobil a v roce 1301 jich už bylo šestnáct. Část kanovníků zastávala také různé hodnosti a úřady. Děkan měl například soudní pravomoc, lektor mě na starost liturgické texty a zpočátku také kapitulní školu, kterou od něho později převzal scholastikus. Kustod opatroval hmotné předměty a vzácné relikvie a kantor měl v referátu liturgické zpěvy. Ostatní kanovníci byli čestnými kanovníky bez hodností a úřadů. Někteří kanovníci pak mohli kromě kapitulních prebend využívat výhod ze správy svěřených farností.

*

Královna a její věrný služebník. Alžběta, matka Ladislava Pohrobka (vlevo), a Jan Jiskra z Brandýsa (vpravo), voják, který v Uhersku hájil práva nezletilého panovníka, na slavné kresbě Mikoláše Alše. Uprostřed situační plánek Spišského hradu

 Dobyvatelé

Druhá polovina 13. století rozhodně nebyla pro obyvatele Spiše dobou poklidného hospodaření jako spíše nejrůznějších půtek a bitev. V té době se hrad stal centrem královské župy, ale v roce 1275 ho na čas ovládl jistý komes Roland, který se dostal do sporu s panovníkem a církví. Loupeživí vojáci měli nakonec v úmyslu zničit hrad coby oporu církevní moci na Spiši, ale poté, co král potvrdil v roce 1278 spišskému proboštovi jeho práva majetky, se hrad před dalšími útok ubránil.

Poté patřil hrad nějaký čas královně Alžbětě Kumánské, matce Ladislava IV., a  jako nový uherský král se zde začátkem 14. století objevil i přemyslovec Václav III. (v Uhrách Ladislav V.). Po jeho předčasné smrti se pod hradbami opět rozpoutaly tuhé boje. V roce 1312 se spišskou pevnost pokusil ovládnout Matúš Čák Trenčianský, ale neuspěl a v následujících letech prošel hrad výraznou gotickou přestavbou a rozšířením.

*

Neklidné časy zasáhly okolí Spiše opět v polovině 15. století v souvislosti s boji o uherské nástupnictví.  Po smrti Zikmunda Lucemburského v roce 1437 nastoupil na uvolněný uherský trůn Albrecht Habsburský, který však už v říjnu 1439 zemřel. Jeho manželka Alžběta Lucemburská pak v únoru 1440 porodila jeho syna jménem Ladislav, přezdívaného Pohrobek.

V českých zemích se stal králem bez větších problémů, mimo jiné i zásluhou regentství Jiřího z Poděbrad. V Uhersku však Ladislavovy nároky na trůn narazily na odpor tamních magnátů. Alžběta sice nechala v květnu provést korunovaci svého synka, nicméně uherská šlechta odmítla nároky kojence uznat a za panovníka si zvolila polského krále Vladislava III., který se v Uhrách ujal moci jako Vladislav I. Alžběta i s malým Ladislavem musela uprchnout,  ale svých práv se vzdát rozhodně nemínila a byla rozhodnuta je bránit ohněm i mečem! A ten meč neměl držet v ruce nikdo menší, než husitskými válkami zocelený český kondotiér Jan Jiskra z Brandýsa…

*

Po odchodu do Uher však Jiskra nezůstal husitou, jak se někdy mylně traduje, ale stal se naopak katolíkem a udržoval přátelské vztahy s protihusitsky orientovanými českými šlechtici v čele s Oldřichem z Rožemberka. To ovšem nijak nesnižuje jeho zcela mimořádné schopnosti. Spíše naopak. Jeho vojsko si udržovalo pod jeho velením disciplínu a sám Jiskra později razantně zasahoval proti odpadlým tlupám „bratříků“, kteří se dali na cestu rabování.

*

Jiskra v čele své několikatisícové armády postupně ovládl území od Váhu až po Tatry a po dobu dvanácti let úspěšně čelil polským a uherským vojskům vzdorokrále Vladislava I. a regenta Jánose Hunyadyho. Východní Slovensko s okolím Košic a Spíše se tehdy stalo svědkem řady krvavých bitev a řeží, z nichž však Jiskra vycházel zpravidla jako vítěz. Oporou mu přitom byl mimo jiné i mocný Spišský hrad, který se za jeho éry dočkal dalšího významného rozšíření.

První stavbou se stala kruhová pevnůstka pro velitele, kolem níž tábořilo vojsko. Po jejím dokončení následovalo budování hradeb se širokým ochozem, dvou obranných věží a jižní brány. Kolem hradeb byly přístřešky pro vojáky a v zadní části nově vzniklého nádvoří se nacházely sýpky. Do dnešních dnů se zachovaly i základy obytné kruhové věže, chráněné příkopem a palisádami, která sloužila rovněž jako skladiště zbraní.

*

Vzdorokrál Vladislav I., který bojoval s Jiskou o nadvládu v Uhrách (vlevo), osmanský sultán Sulejman I. Velký (uprostřed) a jeho prohnaný vazal János Zápoľský (vpravo)

 Vazalové

 Po odchodu Jiskrových vojsk ztratilo spodní nádvoří na významu a svým způsobem naopak přispělo k prodražení další údržby hradu. Války s Turky vymetly královskou pokladnu do posledního groše, a tak se v roce 1464 rozhodl Matyáš Korvín přenechat někdejší královský hrad do dědičného vlastnictví s titulem spišského župana rodu Zápol’ských.

Bratři Imrich a István Zápol’ští se koncem 15. století postarali o rozsáhlou gotickou přestavbu a výsledkem jejich působení se stala pozdně gotická kaple sv. Alžběty a rozsáhlý palácový komplex podél západní stěny s reprezentačním rodovým palácem, rytířskou síní a gotickou zahradou.

*

Po smrti Štefana Zápol’ského v roce 1499 stanul v čele rodových majetků jeho syn Ján (1487-1540), který byl svého času dokonce považován za nejbohatšího uherského magnáta. Svůj politický vzestup zahájil krátce po dosažení dospělosti v roce 1505, kdy ho tzv. strana uherských stavů vyhlásila za kandidáta na královský trůn. Tato strana také prosadila zákon, podle něhož v budoucnu neměla uherská koruna spočinout na hlavě žádného cizince. Nicméně tou dobou vládl v Uhersku (a současně v Česku) jagellonský král Vladislav a Ján Zápol’ský se tak musel v roce 1511 spokojit s titulem sedmihradského vévody.

Zápol’ský se ukázal jako muž své doby, který kolem sebe dělá pořádek zpravidla na účet slabších, spojenectví uznává jen pokud z toho má sám prospěch a před silnějším se „takticky“ skloní.

První vlastnost prokázal ještě v roce 1514, když s pomocí palatina Istvána Báthoryho nemilosrdně potlačil povstání šlechtice a odvážného válečníka Györgyho Dózsi.

*

Zbroj z časů válek s Turky, vystavená na Spišském hradě (vlevo) a krutá smrt Györgyho Dózsi (vpravo)

Dózsa se v roce 1514 vyznamenal během křížové výpravy proti Turkům. Její úspěch mu vynesl obdiv a nadšený ohlas mezi venkovským lidem, což ho přivedlo k výzvě svým vojákům, aby se podobně vypořádali i s útlakem ze strany feudálů a církve. Povstání skončilo jako mnoho jemu podobných utopeno v krvi a samotný Dózsa byl upálen na rozžhaveném trůnu s rozžhavenou korunou na hlavě…

*

Jako nevěrohodný spojenec se projevil v roce 1526 v bitvě s Turky u Moháče. Původně sice vytáhl na pomoc vojsku krále Ludvíka II. Jagellonského v čele údajně dvacetitisícové armády, ale nakonec „takticky“ vyčkal v záloze u Severína a do bitvy nezasáhl. Smrtí Ludvíka v moháčských bažinách přišlo Uhersko o panovníka, což samozřejmě nahrálo Zápol’skému. Ačkoli si na uherský trůn činil nároky i Ferdinand I. Habsburský, sedmihradskému vévodovi se podařilo přesvědčit část šlechty, aby ho v Tokaji zvolila v listopadu 1526 vzdorokrálem jako Jánose I. Uherského. Ještě téhož měsíce ho ve funkci potvrdil i nitranský biskup a zřejmě aby Zápol’ský dodal své korunovaci patřičnou váhu, vyzval ve jménu někdejších dočasných územních zisků Matyáše Korvína dokonce Moravu, Slezsko a Lužici, aby mu složily hold!

Nicméně rčení, že pýcha předchází pád, dostihlo Zápol’ského dřív, než se nadál. Habsburk totiž také nebyl včerejší, aby se na něj vyvyšoval a jeho dynastické nároky popíral nějaký možná bohatý, ale přece jen hejhula. Ještě v roce 1527 vpadl Ferdinand s vojskem do Uher, dobyl Budín a poté, co v následujícím roce rozprášil uherské vojsko v bitvě u Sniny, Zápol’ský byl rád, když se spasil útěkem do Polska. Přesto se však situace nezklidnila. Zápol’skému se podrželo udržet vliv na svých panstvích a hradech od Trenčína a Nitry přes Oravu a Liptov až po Spiš a navíc jeho chamtivé ambice nezkrotily ani předcházející lekce.

No, a tady přichází ke slovu třetí staletími prověřená vlastnost všech všehoschopných politiků – pro vlastní prospěch zapřít a prodat i vlastní krev a čest. V  Zápol’ského případě se přitom jednalo o nového spojence, kterého se rozhodl hledat u největších nepřátel tehdejšího křesťanského světa. Ze svého polského exilu totiž vyslal své lidi za tureckým sultánem Sulejmanem I. a nabídl mu složení vazalského holdu!

*

Dějiny bývají zhusta plné paradoxů, a co Zápol’ský sám ještě nedávno vyžadoval po svéprávných a nezávislých sousedech, nyní nabízel jako prachobyčejný trhovec na nějakém tureckém bazaru. A jakoby to nestačilo, historie sehrála v tomto případě ještě jednu podivuhodnou šarádu, když Zápol’ského nechala v červenci 1529 podrobit se sultánovi na místě někdejší bitvy u Moháče…

*

Některé nejzajímavější stavební prvky na Spišském hradě

 O výsledku takového kroku si netřeba dělat pražádné luze. Sultán se vzápětí vydal v čele ohromné armády do Uher nastolit nové islámské pořádky, proti nimž byly všechny předchozí válečné útrapy procházkou růžovým sadem. Zápol’skému se tak díky sultánovi dostala do rukou opět většina Uher a když se Ferdinand rozhodl tureckému náporu čelit se zbraní v ruce a v roce 1530 oblehl Budín, přispěchal Zápol’skému na pomoc bělehradský beg Mehmed.

Když se Turkům podařilo císařské zatlačit, přišel čas na „odměnu“. Jejich hordy pronikly ve dvou výpadech během září a prosince do Pováží k Trnavě a Piešťanům, Ponitřím až k Bojnici a podél Hronu až k Hronskému Beňadiku. Kromě bohaté kořisti odvlekli do zajetí (respektive do otroctví) na čtyřicet tisíc lidí a za sebou zanechali zpustošenou zem.

Zápol’ský alias Jan I. Uherský si nakonec užíval „svého“ království po celou následující dekádu. Teprve v roce 1538 se mírovou smlouvou ve Velkém Varadínu obě znepřátelené strany dohodly na rozdělení moci a na tom, že Ferdinand se ujme vlády nad celým Uherskem (ve skutečnosti hlavně tou část Uher, které ještě nebyly plně v moci Turků) a Sedmihradskem po Zápol’ského smrti a navíc bohatě odškodní jeho dědice.

*

Reliéf s vyobrazením Jánose Thurza a svatého Jakuba (vlevo), erb rodu Thurzů (uprostřed) a císař Ferdinand I. Habsburský (vpravo)

 Udržovatelé

Oč déle se Ján Zápol’ský vzpouzel Habsburkým nárokům na uherský trůn, o to dříve přišel o svou spišskou pevnost. Ferdinand totiž už krátce po bitvě u Moháče Zápol’skému hrad odejmul a postoupil ho bohaté rodině Thurzů. Přesto však trvalo ještě pět let, než si noví držitelé mohli Spišský hrad opravdu převzít do vlastních rukou a správy.

*

Thurzové měli původně majetky na Spiši v Betlanovcích, odkud během 15. století postupně expandovali prostřednictvím obchodu s kovy do Krakova a Levoče. Své aktivity rozšiřovali na na oblast hornictví a hutnictví a v roce 1494 založili tzv. Thurzo-fuggerovskou společnost, jeden z prvních raně kapitalistických podniků v Evropě. S ní brzy získali světový monopol na trhu s mědí a otevřeli si obchodní zastoupení po celé Evropě. Začátkem 16. století pak zcela ovládli výrobu drahých a neželezných kovů v Uhersku. Získané prostředky investovali do nákupu pozemků v celém tehdejším Uhersku (od Oravy až po Tokaj, od Trenčína až po Spiš), ale například i v Německu. Ještě během 16. století se vypracovali na jeden z nejvýznamnějších magnátských rodů v Uhersku, stali se dědičnými župany na Oravě a Spiši a zastávali většinu významných funkcí v uherské správě. Ještě během první poloviny 17. století však vymřela po meči jak oravsko-bytčanská, tak i spišská větev rodu.

*

Palatin György Thurzo (1567-1616) sehrál začátkem 17. století i významnou roli v procesu s „čachtickou paní“ Alžbětou Báthoryovou (Báthory Erzsébet; 1560-1614). V roce 1604 se sice zúčastnil jako rodinný přítel svatby Alžbětiny dcery Anny, ale o šest let později Alžbětu údajně přistihl při jejích krvavých orgiích a vyvolal proces. Její pomocníci byli s jedinou výjimkou popraveni a sama Alžběta zůstala internována na svém hradě až do své smrti v roce 1614. Samotný Thurzo zemřel jen o dva roky později…

*

Thurzové Spišský hrad nejen udržovali, ale za jejich správy došlo k řadě přestaveb v duchu renesance. Smyslem těchto úprav bylo zlepšit obývání hradu a přizpůsobit ho tehdejšímu vkusu a způsobu užívání. Z této doby pocházejí zejména nálezy uměleckých kachlů a renesanční brána do horního hradu.

*

Střetnutí královských vojsk s povstaleckými kuruky (vlevo), kteří opanovali spišský hrad počátkem 18. století, a dědička thurzovského panství na Spiši Eva Forgáčová (vpravo)

 Držitelé

 Po rodu Thurzů získal Spišský hrad koncem 30. let 17. století rod Csákyů. Csákyové se objevují na historické scéně už během 14. století a časem si vybudovali respektované postavení, plynoucí z rozsáhlých majetků, v Sedmihradsku. Členové rodu zastávali vysoké správní a církevní úřady a mezi nejvýznamnější členy se zapsal István Csáky, přezdívaný „Velký“ (1560-1605), který se vypracoval na kapitána (velitele) sedmihradské armády.

*

Příchod Csákyů na Spiš přitom dal tak trochu vzpomenout na dramatické časy Jana Jiskry z Brandýsa. Když totiž v srpnu 1636 zemřel Mihály Thurzo, poslední mužský potomek spišské větve rodu, mělo podle závěti připadnout dědictví Eva Forgáčová (Forgách Éva) a jejímu muži, kterým byl klužský župan István Csáky. Závěť si však podle tehdejších uherských zákonů vyžadovala souhlas krále, a to se nestalo.

Poněkud horkokrevný Csáky se však rozhodl nečekat a Spišský hrad ještě v roce 1636 jednoduše obsadil. Královskou komoru v Bratislavě z toho samozřejmě málem trefil šlak a okamžitě vyslala na Spiš vojsko pod velením Mihályho Oroslányho. Když Csáky odmítl hrad vydat, Oroslány nechal obsadit všechny okolní vesnice a přerušit tak zásobování hradu. Ještě v prosinci 1636 pak velitel posádky Vadás kapituloval.

Nicméně Csáky měl u dvora mocného přímluvce v osobě palatina Miklóse Esterházyho a s jeho pomocí nakonec souhlas Ferdinanda III. získal. Samozřejmě to nebylo zadarmo a Csáky se musel jednak zavázat, že v případě nebezpečí ubytuje na hradě německou posádku (byl čas válek s Turky, kteří tehdy měli za sebou už první obléhání Vídně), a jednak během tří let uhradí částku ve výši 85 tisíc zlatých. Dědičné držení hradu se pak vztahovalo pouze na mužské členy rodu.

*

Štefan Csáky se však ukázal jako mimořádně iniciativní velmož a přízeń panovníky si brzy upevnil vojenskými zákroky proti Rákocziho povstání (1644-1645). Císař ho pak díky tomu jmenoval kapitánem Horních Uher a v roce 1651 mu vystavil i novou darovací listinou, kterou se dědičné právo na Spišský hrad a spišské panství rozšiřovalo i po přeslici.

Nakolik si rod Csákyů cenil spišského panství svědčí kromě pozdně renesančních uprav hradu i skutečnost, že podobně jako Thurzové považovali Spišský hrad za ústřední sídlo a titul spišského župana (který zastávali až do 1. světové války) upřednostňovali i před mnohem vyššími tituly.

*

Jak se rozrůstaly jednotlivé větvě rodu Csákyů, měnila se i správa hradu. V roce s1702 tak na základě smlouvy stal společným majetkem, na jehož udržování měli všichni společně přispívat. O vlastní správu hradu se měl přitom starat šestadvacetiletý Mihály Csáky. Už krátce poté však Spiš zasáhlo povstání Ference II. Rákocziho a Imricha Tökölyho. V roce 1703 dokonce hrad obsadilo kurucké vojsko a podrželo si ho sedm let. A tak když se v roce 1710 po porážce povstání Spišský hrad opět vrátil do rukou Csákyů, ti už žili jinde a žádný z nich neměl zájem se do hradu vrátit. Osud Spišského hradu nakonec zpečetil ničivý požár v roce 1780.

*

Není bez zajímavosti, že Mihály Csáky se přidal k povstalcům a po jeho potlačení uprchl nejprve do Polska a nakonec se uchýlil pod ochranu osmanské říše, kde zemřel v roce 1757.

*

S nástupem romantismu k sobě začal hrad lákat milovníky dávné minulosti, ale teprve v druhé polovině 20. století začaly práce na jeho zachování pro další generace a rozsáhlý archeologický průzkum. V roce 1961 byl Spišský hrad  vyhlášený jako jedna z prvních Národních kulturních památek v tehdejším Československu a v roce 1993 byl zapsán na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.

 GALLERY:

R A T I N G

© Ceskycestovatel.cz