Kočár pro parkové projížďky a kozlík kočáru vídeňského arcibiskupa z roku 1814

*

Nicméně jednou z vůbec největších expozic nejen v maďarském, ale celoevropském měřítku je zdejší zámecké muzeum povozů, saní a především kočárů, úzce souvisejících se životem aristokracie v 18. a 19. století. Možná to leckoho překvapí, ale v oněch časech existovaly různé kočáry pro různé účely, takže takový „kočárový autopark“ čítal na zámku několik kočárů a saní.

Tzv. piknikový kočár, v popředí ukázka příslušného vybavení a občerstvení

Pro zámeckou paní byl například k dispozici jiný kočár pro projížďky zámeckým parkem a jiný pro návštěvu příbuzných. A podobně na tom byl zámecký pán, který používal jiný kočár pro lovecké vyjížďky a jiný pro cestování na delší vzdálenosti za obchodem, do správního střediska nebo hlavního města.

Dopravní provoz na pravém břehu Dunaje v Prešpurku (dnešní Bratislava) v 19. století

*

Zakladatelem kočárové sbírky na zámku Keszthely se stal Taszilo Festetics, který nechal během rozsáhlých stavebních úprav zámku v 80. letech 19. století postavit dvoupodlažní objekt se stájemi a stáním pro aktuálně používané i sběratelské kousky kočárů a ubytováním pro personál v patře. Po roce 1945 měla nicméně sbírka namále. Objekt převzala armáda a později přešel do správy města. Stav budovy v té době značně utrpěl a teprve během rozsáhlé renovace, dokončené v roce 2004 se zde podařilo otevřít dnes všemi návštěvníky z celého světa obdivovanou expozici.

Typický rakouský poštovní dostavník z roku 1890 z dílen vídeňské firmy Carl Blaha. Uvnitř dostavníku byla čtyři místa pro cestující 1. třídy a na dvou sedačkách na střeše ve směru a proti směru jízdy (samozřejmě bez nároku na jakoukoliv ochranu před bezčasím) po dvou místech 2. třídy. Tyto dostavníky zajišťovaly spojení na dálkových linkách a například cestující 2. třídy z Vídně do Milána měli nesporně o vzrušující zážitky postaráno… 

*

Celkem se pro ni podařilo zrestaurovat 54 kočárů a dalších koňských povozů včetně unikátní sbírky saní. Většina přitom pochází od rakouského soukromého sběratele Wernera Gustera, který je muzeu sám nabídl. Kromě kočárů tvoří navíc součást expozice ukázky jezdeckého vybavení a výstroje jako sedel, postrojů, ohlávek, dobové píce apod.

Tzv. rodinný omnibus z roku 1910 od firmy Josef Strasser ze Štýrského Hradce (Graz). Vůbec nejpočetnější zastoupení mají v muzeu nicméně kočáry budapeštské firmy bratří Kölberů

*

Ve svém celku pak expozice dokládá vysokou kulturu a tradici uherského respektive maďarského vztahu ke koním, jezdectví a výrobě kočárů, inspirujících ve své době celou Evropu. V případě kočárů pak dává nahlédnout do komplexní šíře řemeslných dovedností, provázejících jejich produkci, od čalounictví přes kovářství až po kolářství. Navíc vedle reprezentačních kočárů pro slavnostní příležitosti (jako např. v případě svatebního kočáru) jsou v expozici zastoupeny i dětské kočáry nebo tzv. užitkové povozy v podobě dálkových dostavníků nebo hasičských vozů.

Ukázky krmiva pro koně, používané v 19. století

*

Naprostou samozřejmostí při návštěvě zámku Keszthely pak je možnost projížďky dobovým kočárem a možnost vžít se tak alespoň na krátký čas do pocitů Lady Mary a jejího muže hraběte Taszila…

 Text a foto: -CK-

12►

Asi nejmalebnějším městem je Piran, kde se nachází i hlavní námořní muzeum, zachycující historii zdejší mořeplavby od nejstarších dob po 20. století. Celým názvem Pomorski muzej „Sergej Mašera“ Piran se nachází v klasicistním paláci Gabrielli-De Castro na Cankarjevově nábřeží hned vedle centrálního náměstí. Bylo otevřeno v roce 1954 původně jako Městské muzeum a zpočátku zahrnovalo městskou knihovnu a městské archívy. V 60. letech bylo postupně přeměněno na námořní muzeum a v roce 1967 získalo jméno národního hrdiny Sergeje Mašera.

 Sergej Mašera (1912-1941) byl rodák ze Slovinské Gorice a za 2. světové války sloužil jako poručík na tehdy jugoslávském torpédoborci Zagreb. Když na Jugoslávii zaútočila v dubnu 1941 italská a německá vojska, kotvil Zagreb v Boce Kotorské. Zde na něj italské bombardéry podnikly 6. a 17. dubna nálety, ale loď nezasáhly. Když 15. dubna 1941 demoralizovaná jugoslávská královská armáda požádala o příměří, dostaly posádky válečných lodí rozkaz vydat je do italských rukou. Mašera se svým někdejším spolužákem z námořní akademie Milanem Spasiċem se ale rozhodli rozkaz ignorovat a Zagreb raději potopit. Italové tehdy ocenili hrdinství obou důstojníků osobní účastí na jejich pohřbu.

Piranské námořní muzeum zabírá tři podlaží a nabízí reprezentativní průřez námořní historií zdejšího přímořského regionu a osudů jeho námořníků.

První expozice dává nahlédnout do nejstarší – antické – historie.  Činí tak prostřednictvím efektní „podmořské“ vizualizace archeologických artefaktů pod prosklenou podlahou. Jedná se o podmořské nálezy z nejbližšího okolí, které doplňují informační tabule o někdejším námořním propojení severozápadního pobřeží Istrie s ostatními regiony při Jaderském moři. Dominantním exponátem je pak replika antické dřevěné kotvy.

Další expozice je věnována historii rakousko-uherského námořnictva a jeho příslušnících z řad Slovinců. Počátky rakouské maríny sahají do roku 1814, kdy se podunajské mocnářství po porážce Napoleona dostalo k Jadranu. Zpočátku měla své centrum v Benátkách, ale po jejich ztrátě v roce 1848 se novým centrem stal Terst, kde vznikla i Námořní válečná akademie.

Součástí expozice je množství dobových fotografií, ale také exotických předmětů zejména ze zaoceánských plaveb rakouských (rakousko-uherských) lodí. Nejvíce těchto předmětů pochází z Dálného východu, kde se Císařské a královské námořnictvo angažovalo mimo jiné při potlačení tzv. boxerského povstání v Číně.

Významnou součástí muzejních sbírek jsou rovněž části vybavení starých plachetnic a jejich mobiliáře s námořní tematikou jako truhlic, plastik, židlí nebo glóbů. Každá srdce milovníka moří však musí nadchnout lodní modely a plátna marinistů.

Za sbírkou modelů starých plachetnic je vídeňský rodák Gabriel Gruber, který vyučoval na lublaňské technice matematiku, mechaniku, hydrauliku a strojírenství. V té souvislosti se také zaobíral konstrukcí lodí a přístavních zařízení a pro názornější výuku nechal v letech 1774-1783 od Spirita Viga a jeho kolegů zhotovit precizní lodní modely dobových plachetnic.

Novodobá historie období let 1918-1941 připomíná zejména rozmach jugoslávských rejdařských aktivit. Léta 1941-1945 jsou pak věnována zejména účasti slovinských námořníků na protifašistickém odboji během 2. světové války. A to jak v podobě dochovaných artefaktů v podobě uniforem nebo palných zbraní, tak dalších lodních modelů.

Součástí prohlídkového okruhu je i připomínka rodu Gabrielli-De Castro, zakladatelů a původních majitelů paláce.

*

Piranské námořní muzeum má kromě expozice v paláci Gabrielli-Di Castro ještě několik poboček, zahrnujících například sbírku modelů lodí v Muzeu Parenzana v Izole,Etnografickou expozici Tonina hiša nebo Salinářské muzeum jižně od letoviska Portorož, navazujícího bezprostředně na Piran.

Vstupné do muzea je spíše symbolické a personál je mimořádně milý a vstřícný. Naše redakce výměnou za publikace z produkce nakladatelství Ceskycestovatel.cz díky tomu získala pro svůj lodní archív pozoruhodné publikace z historie slovinské námořní plavby. Jedna z nich – Davide Filipas: Spomini ladjedelniškega mojstra – jsou věnovány vzpomínkám stavitele rybářských bárek, druhá – Rog – je pro změnu věnována první slovinské zaoceánské obchodní lodi, postavené v roce 1944 v kanadském Halifaxu v rámci válečného programu Liberty a zakoupená Jugoslávií pro Slovinskou námořní plavbu v roce 1954.

*

P.S. Jakožto starobylé přímořské letovisko Piran samozřejmě nabízí i další expozice spjaté s mořem, ať už se jedná o Muzeum podmořských aktivit (Potápěčské muzeum) nebo o Mořské akvárium, které bývá navíc spojeno se sezónními expozicemi (v roce 2017 to byli obří pavouci).

 Text a foto © -FK-

Vídeň patří mezi těch několik světových metropolí, kam se můžete pravidelně vracet a stále budete mít co objevovat, obdivovat či ochutnávat. Jednu takovou vídeňskou chloubu představuje Uměleckohistorické muzeum (Kunsthistoriches Museum; KHM) na Maria Theresien-Platz, které vzniklo z popudu císaře Františka Josefa I. na místě někdejších vídeňských hradeb v letech 1872-1891 podle projektu slavných architektů Gottfrieda Semperova (Semperova opera v Drážďanech aj.) a Karla barona von Hasenauer (např. vídeňský Burgtheater).

*

Sbírkovým fondům monumentální stavby vévodí obrazárna a egyptsko-orientální umění, které v objektu ještě doplňuje antické umění a mincovní sbírka.

Základem obrazárny se staly umělecké sbírky habsburské dynastie a v současné době patří k největším a nejvýznamnějším svého druhu na světě. Její těžiště tvoří benátské malířství 16. století (Tizian, Veronese, Tintoretto), vlámská malba 17. století (Peter Paul Rubens, Anthonis van Dyck), ranné nizozemské malířství (Jan van Eyck, Rogier van der Weyden) a staré německé malířství (Albrecht Dürer, Lucas Cranach).

Vedle toho zdobí zdejší galérii další skvosty od Pietera Bruegela, Hieronyma Bosche, Vermeera, Rembrandta, Raffaela, Velázqueze a přestavitelů italské barokní malby.

*

Velký sál obrazárny KHM (uprostřed) a dvě busty, které dělí tisíce let – vlevo rakouský císař František I. (1768-1835) a vpravo egyptský faraón Thutmosé III. (Nová říše cca 1580-1090 př.n.l., 18. dynastie)

Jedinečné objekty zdobí i egyptské a blízkovýchodní sbírky. S více než 17 tisíci artefakty, jejichž původ sahá do období až 4000 let před naším letopočtem a geograficky zahrnuje oblast Egypta, Núbie, východního Středomoří, Mezopotámie a Arabského poloostrova patří k nejvýznamnějším sbírkám svého druhu na světě a řadí se po bok takových muzeí jako Louvre a nebo Britské muzeum.

 Plátna mistrů z vídeňského Uměleckohistorického muzea (zleva): císař Maximilián I. (1519) od Albrechta Dürera (1471-1528), Lukrezia (kolem 1520-25) od antverpského malíře Joose van Cleve (1485-1540) a sv. Markéta (1518) od Raffaela (1483-1520)

Egyptská sbírka se přitom věnuje čtyřem hlavním oblastem: kultu smrti, kulturní historii, výtvarnému umění a vývoji písma. K nejcennějším objektům patří bohatě zdobená kultovní komora Ka-ni-nisut ze Staré říše, četné sarkofágy a lidské i zvířecí mumie, stély, knihy mrtvých, sochy božstev, předměty každodenního života od oblečení až po toaletní potřeby, mistrovská sochařská díla včetně lví sochy z Ištařiny brány z Babylónu.

 Uměleckohistorické muzeum ve Vídni v říjnový podvečer 2010

Vídeňské Uměleckohistorické muzeum je od června do srpna otevřeno denně od 10:00 do 18:00, ve čtvrtek do 21:00.

V květnu a září je otevřeno od úterý do neděle

Každopádně je vhodné počítat s tím, že jednodenní návštěva na shlédnutí sbírek rozhodně nestačí.

 Foto © -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/viden-umenimilovna/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/arsenal-vojenske-muzeum-viden/ http://www.ceskycestovatel.cz/arsenal-vojenske-muzeum-viden/#comments Sat, 11 May 2013 13:52:25 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=1062 Celý příspěvek →]]> Pokud byste chtěli poměřovat rozsah expozice vídeňského Vojenského muzea (Heeresgeschichtliches Museum) někdejší velikostí a významem rakouské monarchie, přišla by vám nejspíše jako nepatřičně skromná. Měřeno dnešní velikostí našeho jižního souseda je však asi přiměřená. Ať tak či onak, komplex budov někdejšího „Arzenálu“ by však nepochybně vstřebal daleko větší sbírky a prohlídkové okruhy. Takto je podstatná část expozice soustředěna toliko do jediného – byť reprezentativního – dvoupodlažního objektu č. 18.

*

Obří škodovácký moždíř ráže 380 mm

 Dnešní Arsenal působí na první pohled tak trochu jako Šípková Růženka. O návštěvníky sice nouzi zjevně nemají, ale nějak moc plno zde také není. Prostě lesk a sláva někdejší C. a K. armády a námořnictva je prostě nenávratně pryč. A přitom byly časy, kdy bílé rakouské uniformy patřily k nejobávanějším v Evropě a pomáhaly vytvářet Rakouské monarchii pověst světové velmoci.

*

Objekt č. 18 a jeho nejbližší okolí je zasvěceno rakouské vojenské historii z období let 1600 až 1945. První – přízemní – podlaží zachycuje moderní dějiny od cca druhé poloviny 19. století až po konec 2. světové války.

Tento úsek je až na výjimky spíše už jen odleskem někdejší pyšná armády. Tou světlou výjimkou je expozice K. und K. maríny, která nepochybně potěší oko každého milovníka vojenské historie a toho českého zvlášť. Časy, kdy rakouské válečné námořnictvo vládlo Jadranu a jeho lodě se plavily dokonce kolem světa (jako slavná plachetní fregata S. M. S. Novara v letech 1857-1859), byly v podstatě i jedinou érou v našich dějinách, kdy jsme měli co mluvit do mořeplavby (pozdější prvorepubliková a poválečná éra byly v tomto ohledu už jen epizodní záležitostí).

První část námořní expozice dává nahlédnout do svým způsobem našinci takřka neznámých počátků rakouského dunajského loďstva přes vznik rakouského námořnictva od jeho benátských počátků až do poloviny 19. století, včetně řady zámořských expedic do Arktidy, Ameriky, Austrálie apod.

Následuje období budování rakouského námořnictva jako součásti rakouské námořní velmoci, které vévodí sbírky, věnované vítězství admirála Wilhelma Tegetthofa nad italskou flotilou u Visu v roce 1866 a zejména pak účasti rakouského námořnictva v 1. světové válce. Této části expozice vévodí řez velkým modelem bitevní lodi S. M. S. Viribus Unitis, jejíž těžká děla ráže 305 mm vyvinula speciálně pro tento typ lodí, známých jako „dreadnought“, plzeňská Škodovka, a věž z ponorky U-20, potopené v roce 1918 v ústí řeky Tagliamento. Vrak ponorky byl v roce 1962 vyzdvižen a předán Vojenskému muzeu.

Součástí expozice je i promítací sál, kde můžete shlédnout jedinečný filmový dokument, vztahující si k historii rakouského válečného námořnictva z přelomu 19. a 20. století…

*

Proudová stíhačka SAAB J-29

 První patro objektu č. 18 je vyhrazeno expozici od počátků 17. století do prusko-rakouské války a bitvy u Hradce Králové v roce 1866. První části expozice začíná obdobím třicetileté války.

Zdejším sbírkám vévodí zbraně a uniformy  jak rakouských vojsk, tak ukořistěné výzbroje osmanské armády, která v červenci 1683 oblehla dokonce Vídeň. Zásahem spojených armád císaře, říše a polského krále se podařilo rakouskou metropoli z obklíčení vyprostit a během následujícího století Turky zatlačit na jih Balkánu. Tehdejší vojenské úspěchy rakouských zbraní byly do značné míry dílem mimořádně talentovaného vojevůdce Evžena Savojského (1663-1736), který se osvědčil jak v bojích s osmanskými vojsky, tak s Francouzi během válek o španělské dědictví.

Mezi exponáty je vedle množství zbraní, praporů a uniforem k vidění i bronzová busta generalissima Valdštejna a jím vlastnoručně podepsaný rozkaz z bitvy u Lützenu (1632), nebo portrét Evžena Savojského od českého malíře Jana Kupeckého.

*

Maršál Karel Schwarzenberg (vlevo) a rotační kanón systému Gatling (vpravo)

 Další část expozice je zasvěcena událostem 18. století a zejména pak pokračujícím válkám s Turky, válce o rakouské dědictví a sedmileté válce. Nejzajímavěšjím exponátem této části je nepochybně ukořistěný turecký stan (pravděpodobně audienční stan velkovezíra Damada Ali Paschi) a „moždíř z Bělehradu“.

*

Následuje tzv. síň revolucí, přibližující období mezi lety 1789 (Velká francouzská revoluce) až 1848.  Z vojenského hlediska bylo toto období vyplněno zejména napoleonskými válkami, v nichž se štěstěna střídavě přikláněla a odkláněla od rakouských zbraní. K těm úspěšnějším okamžikům patřila například bitva u Aspern (22. května 1809), v niž arcivévoda Karel zvítězil nad Francouzi.

Tuto část expozice vyplňují zejména velká plátna, ale najde se zde i něco pro fajnšmekry, jako například gondola francouzského pozorovacího balónu L’Intrépide, ukořistěného v bitvě u Würzburgu v roce 1796.

*

Celou polovinu přízemního podlaží pak zabírá expozice, věnovaná atentátu na arcivévodu Franze Ferdinanda d’Este v Sarajevu a 1. světové válce. Vedle automobilu, v němž byl arcivévoda zasažen smrtelnými výstřely, návštěvníka nepochybně nadchne (ne-li přímo ohromí) obří moždíř ráže 380 mm, jedna z nejobávanějších zbraní z let 1914-1918, pocházející opět z plzeňské Škodovky.

Kromě toho je zde k vidění opět řada uniforem a výstroje nejrůzněších jednotek jak rakouské, tak německé nebo srbské armády a vedle další dělostřelecké výzbroje také průzkumný dvouplošník Albatros B-II z roku 1915, nákladní automobil, pancéřová kupole z pevnosti Przemysl apod.

*

Tohle zbylo po nešťastné posádce ponorky U-20…

 Součástí muzejních sbírek ve venkovní části expozice jsoui tanky z výzbroje rakouské armády z let po 2. světové válce (včetně ruského typu T-34, anglických tanků Charioteer a Centurion a nebo amerického typu M47 – za pozornost pak stojí efektní řez věží tanku M47) a také proudové stíhací letouny švédské provenience SAAB J-29 Tunnan a SAAB J-35 Draken, používané rakouským letectvem na přelomu 60. a 70. let. Poněkud stranou se pak nachází neméně pozoruhodná sbírka dělostřeleckých zbraní (včetně leteckých pum z 1. světové války).

*

Na návštěvníky zde myslí i co se týče oddychu a občerstvení. V přízemí objektu č. 18 se hned za pokladnou nachází malá kavárna s prodejem suvenýrů a publikací, kterou opět uvítají zasvěcení milovníci vojenské historie.

 GALLERY:

123►

R A T I N G

Foto © CeskyCestovatel.cz

Nizozemí bylo odjakživa zemí velkých mořeplavců a admirálů. Během 17. století se během relativně krátké doby vyšvihlo mezi největší námořní velmoci tehdejšího světa a po jistý čas se stalo dokonce největším konkurentem a soupeřem anglického loďstva, považovaného od alžbětinských dob a vítězství nad španělskou Armadou v roce 1588 za nejmocnější námořní sílu světa.

*

Éru nizozemských objevitelských cest a cest za obchodem poznal snad každý kluk ze stránek okouzlující dobrodružné knížky Johanna Fabricia Plavčíci kapitána Bontekoea. Byla to doba těch nejodvážnějších mořeplavců, kteří na dřevěných plachetnicích poledník po poledníku a rovnoběžku po rovnoběžce odhalovali dosud skrytá tajemství naší planety. Objevovali nová moře i nové pevniny, ostrovy stejně jako kontinenty, a dováželi do Evropy vzácné koření, cizokrajné plodiny, ale také zlato, stříbro, drahokamy a – otroky. Největším z nizozemských mořeplavců tehdejších časů byl nepochybně Abel Janszoon Tasman (1603-1659), který podnikl řadu výzkumných cest k Indii a Japonsku a jako první Evropan obeplul Austrálii.

Pronikání do zámořských teritorií přitom nebylo nijak snadné. Chyběly přesné mapy, sextant byl hudbou budoucnosti a nějaká „džípíeska“ by mohla být v oněch časech pokládána leda tak za nástroj samotného ďábla. Domorodé obyvatelstvo se vůči cizincům chovalo mnohdy velmi nepřátelsky (ne-li přímo kanibalsky) a obchodní lodi a kupecké faktorie bývaly zhusta ohrožovány nájezdy pirátů, kteří v hojném počtu operovali na živých obchodních spojích Indického oceánu, západního Středomoří, středního Atlantiku a Karibiku. Proto se hledaly způsoby, jak námořní obchod coby nanejvýš lákavé a výnosné podnikání uchránit před nejrůznějšími riziky. Zatímco Španělé, Portugalci a Francouzi spojovali s námořním obchodem silnou státní účast a poskytovaly mu přímou vojenskou podporu, v Anglii a Nizozemí vznikaly soukromé obchodní společnosti s tzv. monopolem na dovoz zboží z určitých oblastí.

Nejznámější svého druhu se stala Anglická východoindická společnost, založená v roce 1600. Jen o rok později pak byla založena Nizozemská východoindická společnost, která si rychle získala mimořádně silnou pozici právě na úkor své anglické konkurentky. Během následujícího půlstoletí totiž Holanďané vybudovali loďstvo, o němž anglický mořeplavec a korzár Walter Raleigh prohlásil, že má „tolik lodí, kolik jich mají všechny ostatní křesťanské státy dohromady“. Díky tomu vytlačovali Nizozemci své anglické konkurenty jak na východoindických, tak západoindických trasách. Například na Barbadosu připadaly na každý anglický koráb, který sem připlul, dva koráby holandské. K zuřivosti přiváděly Angličany obrovské nizozemské zisky, plynoucí z prodeje ryb, které holandští rybáři lovili v anglických vodách a prodávali na anglickém trhu. A poslední kapkou bylo ovládnutí prakticky veškerého baltického obchodu, který měl pro Angličany doslova životně důležitý význam. Z Pobaltí totiž pocházel hlavní materiál pro stavbu lodí: dřevo, pryskyřice, dehet, konopí atd.

Angličané tak během 17. století sledovali rozvoj nizozemského obchodu se stoupající nervozitou a když se vlády v zemi chopil Oliver Cromwell, nabraly události rychlý spád. Nejprve byl v roce 1651 přijat tzv. Navigační zákon, který zasazoval nizozemskému námořnímu obchodu těžkou ránu, neboť: 1. zakazoval dovoz zboží ze zámořských držav na neanglických lodích; 2. stejně tak zakazoval dovoz evropského zboží jiným než anglickým lodím a 3. povoloval dovoz nasolených ryb a rybího tuku opět toliko anglickým  lodím. V květnu 1652 vypukla první z řady obchodních válek s Nizozemím a na podzim téhož roku Cromwell rozhodl postavit třicet nových fregat v ceně 300 000 liber šterlinků, které by pomohli Angličanům získat potřebnou početní převahu nad jeho protivníkem.

*

Štěstěna se dlouho přikláněla střídavě na tu i onu stranu. Nizozemskému loďstvu tehdy velel talentovaný admirál Marteen Tromp, který Angličanům zle zatápěl. Jeho úhlavním protivníkem byl anglický admirál Robert Blake a oba se střetli například v slavných bitvách u Portlandu (1653) a nebo Margate (1654). Nakonec se však projevila početní převaha Angličanů a v dubnu 1654 byl uzavřen mír, kterým se Nizozemí uvolilo přijmout podmínky Navigačního zákona.

V další, tzv. druhé anglo-nizozemské, válce došlo v 60. letech 17. století. Tehdy stáli v čele nizozemského loďstva admirálové Cornelius Tromp (syn Marteena Trompa) a zejména nejslavnější ze všech slavných Nizozemců – admirál Michiel Adriaenzsoon de Ruyter (1607-1676). K jednomu z největších střetnutí – tzv. čtyřdenní bitvě v Calaiské úžině – došlo v červnu 1666 a vítězství si nakonec připsalo lépe manévrující a lépe vycvičené nizozemské loďstvo. V roce 1673 svedl de Ruyter další ze svých slavných bitev se spojeným anglo-francouzským loďstvem u ostrova Texel a tři roky poté se proslavil v několika bitvách s francouzským admirálem Duquesnem ve Středomoří. V dubnu 1676 de Ruyter nakonec podlehl na palubě své vlajkové lodi Entracht těžkým zraněním z bitvy u Agusty (Catanie), kde mu dělová koule rozdrtila obě nohy…

Svědectví o těchto a mnoha dalších kapitolách z dějin nizozemské mořeplavby dodnes schraňuje amsterdamské námořní muzeum – Nederlands Scheepvaartmuseum – jedno z největších a nejvýznamnějších svého druhu. Nalézá se v objektu někdejší admirality (Admiraliteits Magazijn), vybudovaném v roce 1656. Muzeum se do něho nastěhovalo v roce 1973 a dnes tady kromě bohatých sbírek najdete i bohatě zásobenou prodejnu námořní literatury. V současnosti však v muzeu probíhá rozsáhlá rekonstrukce, která má skončit v roce 2010.

Mezi nejcennější exponáty muzea patří bohatá sbírka obrazů s námořní tématikou (další pak naleznete v proslulém amsterdamském Rijskmuseu), především pak plátna věnovaná slavným námořním bitvám a zejména admirálovi Michielovi de Ruyter. Totéž lze říci o sbírce map, zejména těch z dílny slavných kartografů 17. století Willema a Joana Blaeuových. V muzeu je k vidění i původní opis prvního vydání díla De Moluccis Insultis od Maximiliana Transylvana, které jako první zachytilo popis první plavby kolem světa Ferdinanda Magellana.

Z moderních dějin pak stojí za zmínku dokumenty, vztahující se k účasti nizozemských námořních sil na bojích 2. světové války. Dominantou této části sbírek je velký model ponorky K-XVIII, která se v roce 1934 proslavila 23 tisíc mil dlouhou cestou napříč dvěma oceány z Nizozemí do Indonésie, kde byla v roce 1942 potopena Japonci v surabajském přístavu. Další vzpomínka patří křižníku De Ruyter, rovněž potopeném Japonci v roce 1942 v urputné bitvě v Jávském moři.

Největší chloubou a lákadlem amsterdamského námořního muzea je však bezpochyby replika trojstěžníku Nizozemské východoindické společnosti Amsterdam. Původní originál se vydal na svou první (a současně poslední) plavbu do Batávie 8. ledna 1749 od ostrova Texel. Už 26. ledna však ztroskotal v divoké bouři v Lamanšském průlivu. V roce 1969 byl jeho vrak objeven u anglického pobřeží v zálivu Bulverhythe a za velkého odlivu jsou jeho trosky občas dokonce viditelné z hladiny. Část nálezů z vraku je dnes k vidění v muzeu v Hastingsu, ale jinak jsou trosky lodi nepřístupné a pod Zákonem na ochranu vraků z roku 1974.

Současná replika, která je ozdobou amsterdamského námořního muzea, byla postavena v letech 1985-1990 v Lylestadu ze dřeva iroko (středně tvrdé, těžké hnědé dřevo ze stromů rodu Chlorophora, původem ze západní a východní Afriky) za pomoci 400 dobrovolníků a za použití dobových nástrojů. Loď má výtlak 1100 t, její délka činí 48 m, šířka 11,5 m, výška 56 m a ponor 5,5 m. Výzbroj tvořilo až 42 děl.

*

Nizozemci už před časem uvažovali o vyzvednutí mimořádně zachovaného vraku původního trojstěžníku Amsterdam a jeho rekonstrukci po vzoru podobně zachráněných plavidel jako je švédská Vasa a nebo anglická Mary Rose. Značná část trupu je totiž v pozoruhodně zachovalém stavu (leží de facto „zakonzervována“ v pobřežním bahně) a v podpalubí se dochovala dokonce ještě část původního nákladu. Pro nedostatek potřebných finančních prostředků je však realizace tohoto projektu zatím v nedohlednu.

P.S.

Amsterdamské muzeum není samozřejmě jediné námořní muzeum v Nizozemí. Další expozice byste našli i jinde. Jednou z největších atrakcí posledních let přitom byla replika dalšího slavného trojstěžníku Prins Willem, jehož originál byl ještě o sto let starší než „east-indiaman“ Amsterdam. Původní Prins Willem (nebo také Prins Willim) byl postaven v roce 1649 v loděnicích Middelburg jako jedna z největších lodí Nizozemské východoindické společnosti a v roce 1662 ztroskotal u pobřeží Madagaskaru. Jeho replika vznikla v letech 1984-85 v loděnicích v Makkumu pro tématický park Holland Village v japonském Nagasaki. Později se vrátil do Nizozemí a od roku 2003 patřil k vyhledávaným turistickým cílům muzejní expozice v Den Helder. A to až do 30. července 2009, kdy zřejmě v důsledku závady na elektroinstalaci vypukl na lodi zničující požár a navzdory úsilí několika požárních sborů loď lehla popelem…

GALÉRIE:

12►

© Ceskycestovatel.cz