Tak takhle nějak se už ve středověku chystaly ingredience pro hodovní tabuli. Na obrázku pohled do hradní kuchyně na Malborku, někdejším hlavním sídle Řádu německých rytířů

 Pokud chcete jíst chutně a zdravě, dopřejete si nepochybně středomořskou kuchyni na italský nebo řecký způsob. Pokud ale chcete jíst chutně a vydatně, pak byste to měli zkusit u našich polských sousedů. Severské země kolem Baltu musely v dějinách čelit krutým a dlouhým zimám, a aby je přečkali, museli tomu přizpůsobit i svůj jídelníček. Ten se přitom opírá o několik zásadních a typických pochutin a ingrediencí.

Chlebový bochníček, skrývající vydatnou polskou specialitu (odkrytá podoba viz galérie)

 Poláci jsou typičtí masožravci, takže podstatu jejich jídelníčku představuje maso na všechny možné způsoby (dušené, pečené, vařené, uzeniny), a to jak to „běhavé“ (hovězí, vepřové, drůbeží), tak to „plovoucí“ (ryby). Klasikou, kterou by přitom neměl nikdo v Polsku opomenout je bigos, který je u našich sousedů podobně národním pokrmem jako u nás vepřo, knedlo, zelo.

Klasický žurek s uzeninou a natvrdo uvařeným vejcem, servírovaný v misce

 K tomu se servírují nejrůznější přílohy (na knedlíky se ale moc nespoléhejte) jako frytki (smažené brambory a hranolky), pečivo zejména v podobě tmavého žitného chleba a specifická severská zelenina jako zelí či špenát a neodmyslitelné „dochucovadlo“ v podobě kopru. Ten je baltskou specialitou, nicméně ty, kdo mu zrovna dvakrát neholdují , lze potěšit konstatováním, že stran používání kopru si Poláci stojí stále ještě dost daleko za Švédy, kteří jsou schopni spáchat snad i koprovou zmrzlinu.

Lodní jídelna na palubě plachetnice Dar Pomorza

 Naopak milovníci polévek si v Polsku rozhodně přijdou na své a takový žurek se hodí nikoliv jako předkrm, ale rovnou jako hlavní jídlo. Obzvlášť, pokud je podáván v chlebovém bochníčku. Navíc v polských turistických „stravovnách“ od trojky do jedničky se na hostech porcemi rozhodně nešetří, takže si po případné polské dovolené zkontrolujte váhu.

Sladká cestovatelská tečka na konec… (Gdaňsk 2018)

 Polská kuchyně samozřejmě myslí i na sladkomlsné jazýčky, takže ke kávičce nikdy nechybí pestrý výběr dortíčků a moučníčků. K posezení si přitom můžete vybrat jak venkovní zahrádky tak útulné kavárničky.

Snad jen milovníci piva mohou být tu a tam zklamáni, i když i v tomto sektoru se Polsko už výrazně zlepšilo. Zejména díky vstupu do tamního pivovarského byznysu společnostmi jako Heineken, jež například významně pozvedly kvalitu moku Žiwiec, který dnes představuje úplně jinou ligu než k nám z Polska dovážené chmelové hrůzy jako Deep, Rastinger a spol.

 Foto & text: -CC-

12►

Navštívit Maďarsko a neochutnat z tamní kuchyně by byl stejný hřích, jako nevědět, že Budapešť leží na Dunaji. Maďarský guláš patří vedle toho vídeňského ke klasikám středoevropské kuchyně, ale na rozdíl od české kuchyně a kuchyně v německy mluvících zemích má výrazným podílem zeleniny blízko ke středomořské gastronomii. A tak stran cholesterolu je to podstatě tak půl na půl.

Kdo chce, může se zasytit, že mu nebude na slehnutí stačit metr piv, zatímco jiného zase osloví vitamínové bomby z vyhlášených maďarských paprik. Maďarská kuchyně je navíc výrazně pikantní až ostrá, takže když si nedáte pozor, mohou se vaše chuťové pohárky velmi rychle proměnit v nebezpečný plamenomet! Což je třeba případ i proslulé maďarské rybí polévky halászlé. Po zkušenostech s nezkušenými cestovateli ji dnes už v maďarských restauracích servírují tak, že ostré rozemleté feferonky servírují zvlášť, aby si každý ochutil pokrm dle síly plechu ve svých ústech a vnitřnostech.

Každopádně knedlíky v Maďarsku moc nehledejte, jsou opravdu spíše výjimkou. I ke guláši se servírují nejčastěji těstoviny, zatímco k různým masům slouží za přílohu dušená nebo pečená zelenina. Zato jako pitivo lze na rozdíl od nabídky českých obchodních řetězců bez uzardění doporučit místní maďarská vína, lhostejno zda bílá nebo červená. V okolí Balatonu (zejména na jeho západní straně, kde jsou tamní kopce plné vinic a vinných sklípků)navíc můžete o víkendech narazit na populární vinařské festivaly s nekonečnými ochutnávkami.

 Text a foto © -FK-

Každý horlivý vyznavač české kuchyně se v cizích krajích zpravidla potýká s jedním vážným problémem – absencí knedlíků. To, co se vydává za tzv. knödl v blízkých středoevropských zemí by nikdy nepozřel, a tak mu mnohdy nezbývá než lamentovat nad českým chuťovým nárokům „nepřizpůsobivou“ zahraniční gastronomií.

*

Autor těchto řádek knedlíky na svých zahraničních toulkách rozhodně nevyhledává a raději koštuje speciality místní kuchyně. Nicméně při troše pozornosti se na knedlíček, který potěší oko i pupíček, dá narazit. Jmenovitě v někdejší zemi rakousko-uherského mocnářství – ve Slovinsku.

*

Slovinská kuchyně má své nesporné kouzlo, a zatímco ta přímořská má hodně společného se středomořskou gastronomií, ta vnitrozemská nezapře středoevropský vliv někdejší C. a K. metropole.

To je kupříkladu případ vídeňského řízku, jemuž se ve Slovinsku, ale třeba i v Maďarsku říká dunajský řízek. Anebo vídeňského guláše. A to je ten případ, k němuž vám na příklad u jezera bohinj budou servírovat krásné knedlíčky. Pravda, jsou to knedlíky, které se u nás nabízejí jako tzv. karlovarské, ale pořád to jsou knedlíky, na jaké jsou zvyklí milovníci české knedlíkové klasiky s kachnou nebo vepřovým a zelím. Kouzlo slovinského guláše navíc spočívá v samotném masu, neboť zhusta se pro něj používá zvěřina.

*

U moře jídelníčkům naopak dominují nejrůznější ryby na všechny možné způsoby a mořské plody, od restovaných nebo smažených kalamárů přes mušle (slávky) až po krevety. A kdo zná knihu Vzpomínky námořníka a zajímá ho, co to jsou ty tzv. šrimsy, na pobřeží Slovinska je může ochutnat.

*

Důležitou součástí slovinské kuchyně jsou pak místní přílohy jako žganci, což je kaše z pohankové, ovesné, kukuřičné nebo pšeničné mouky, podobná italské polentě. Nebo žlikrofi, což je obdoba italských plněných těstovin typu ravioli.

*

Neodmyslitelnou součástí hlavního jídla by pak měla být „sladká tečka“ v podobě některého z mnoha moučníků v podobě štrůdlů, ořechových koláčů či rolád.

 Text a foto © -FK-

V Evropě existují dvě špičkové kuchyně. Francouzská a italská. Měřeno michelinovskými hvězdičkami, najdeme samozřejmě špičkové gurmánské podniky napříč celou Evropou, Prahu nevyjímaje. Jenže měřeno knajpami IV.cenové skupiny, které představují páteř stravovacích zařízení napříč kontinenty, není co řešit a je nutno konstatovat, že Frantíci i Taliáni se v tomto ohledu pohybují ve zcela jiných dimenzích.

*

Italská kuchyně je výrazně poznamenána Středomořím, nicméně se v ní prolínají nejrůznější vlivy, ať už regionální nebo historické. A tak zatímco sever dokáže více či méně „hřešit“ kalorickými bombami jako pozůstatkem někdejší nadvlády Rakušanů nad Trentinem a Benátskem, zatímco jiné části Apeninského poloostrova upřednostňují podstatně lehčí a zdravější jídelníček v podobě pro Itálii typických těstovin, ryb a mořských plodů. To vše samozřejmě ochucené špičkovým olivovým olejem a doplněné pestrou a za všech okolností čerstvou zeleninou.

*

Neodmyslitelným doplňkem chutného gáblíku na italský způsob je také italské víno. Dnes jsou ho sice plné regály i českých supermarketů, ale na ty rychle zapomeňte. Něco solidního se dá sehnat ještě v zavedené vinotéce, ale když porovnáte ceny, vyjde vám naprosto spolehlivě, že na kvalitním a přitom cenově přijatelném italském vínu si pochutnáte jedině zase v Itálii. Stačí si vzít takovou běžnou značku jako Pinot Grigio. V podstatě žádný šampión, ale rozdíl mezi tím, který si dáte v běžném restaurantu v Cortině d’Ampezzo, a tím, který si koupíte u nás, je do nebe volající…

*

Pro oblast Středomoří jsou také příznačné kvalitní destiláty. V Itálii označovaná jako grappa a pálené nejčastěji z nejrůznějších odrůd vína. A také v jejich případě platí totéž co u vín. Na ty dovozové raději rychle zapomeňte a raději si přivezte něco přímo „od pramene“. I ta nejlevnější „suvenýrová“ grappa z Trentina vás potěší víc, než cosi, co za ni vydávají zdejší obchodní řetězce.

 Text a foto © -CC-

123►

*

Nicméně člověk má ještě dobře v paměti, kdy s krutě limitovaným devizovým příslibem počítal každý dinár (tehdy bylo ještě Chorvatsko součástí Jugoslávie), aby si mohl dát alespoň obyčejnou zmrzlinu, pepsi, která z nealko pitiva tehdy Dalmácii vévodila, a nebo nějaké to pivko značky Union či Karlovačko. Jediným řešením tehdy bylo dozásobit se nějakou tou markou nebo dolarem od „směnárníků“ v Palacké. Jedině tak si například autor těchto řádků mohl rozšířit knihovnu o nedostupné odborné knihy kapitalistické provenience a nebo o knihy v tehdejší totalitní domovině rovnou zakázané.

*

Opeřený „vyhazovač“ populárního podniku u Svaté Marie v dalmatské Vodici a stylová konoba Rustika

Na každý pád chorvatská respektive dalmatská kuchyně dokáže oblažit tělo i duši stejně jako kterákoliv středomořská kuchyně. Navíc je zpestřená historickými vlivy, kdy se na zdejším území dlouhodobě protínaly zájmy evropských mocností a Osmanské říše.

Přímořská kuchyně těží samozřejmě z pestré nabídky ryb a mořských plodů, které se připravují na nejrůznější způsoby. Nejčastější je příprava na roštu/grilu, ale lze si dopřát i rybu dušenou nebo vařenou. Tato pestrost se zejména u ryb promítá samozřejmě i do poměrně různorodých cen, které mohou u přímořské kuchyně svou výší až překvapit. Kdo má hlouběji do kapsy, ten si může dopřát makrelu, ale v pečené podobě je její maso poněkud suché a nevýrazné. To už je lepší zvolit tzv. srdele (girice) nebo-li sardinky. Jejich servírované množství odpovídá velké rybě, takže netřeba mít obavu, že byste po jejich konzumaci zůstali o hladu. Navíc mají pikantní chuť, kterou ještě zvýrazní šťáva z citrónu. K levnějším rybám patří i rovněž chutný cípal.

Každopádně hlavní rybí laskominu představují bílé ryby jako zubatec, orada nebo brancin, které byste během pobytu u moře rozhodně neměli vynechat. V konobách nebo zavedených restaurantech (s pohledem do kuchyně) vám navíc přinesou vybrat z čerstvých ryb a tu, která vás nejvíce osloví, vám pak připraví. Podobně stojí za ochutnávku chobotnice (například jako salát), olihně (na grilu) a neb mušle v pikantní omáčce, které vám také v portmonce bůhvíjak nezavíří.

Vydatný kapitánský salátek z dalmatského Mortaru

Kdo neholduje rybám (i tací se mezi námi najdou), dostane se mu v chorvatské kuchyni dostatečná nabídka i z jiných mas. Dříve jí dominovalo jehněčí, ale dnes – i na základě turistické poptávky – převládá vepřové a kuřecí. Nejčastěji pak v podobě steaků, grilovaných porcí a špízů. V oblibě jsou kromě toho rovněž mletá masa jako pljeskavica a nebo čevapi (naše čevabčičiči, ovšem v podstatně vydatnějším a chutnějším vydání).

Italský vliv je v dalmatské kuchyni viditelný obstojným zastoupení těstovin na nejrůznější způsob. Součástí chorvatské kuchyně je samozřejmě i čerstvá zelenina a olivy, které tvoří přílohy hlavních jídel a nebo součást velkých nebo malých salátů. Kvalitní pizzy jsou dnes v Chorvatsku rovněž naprostou samozřejmostí.

*

Samozřejmě, že i v případě chorvatské kuchyně můžete narazit. Například plážové restauranty lze v nejednom případě doporučit ke konzumaci chlazených nápojů, ale už méně k ochutnávání místních specialit. Za těmi se vyplatí zamířit po setmění do nějakého rodinného podniku. Lákavou masovou mísu si rozhodně nedávejte hned po příjezdu, byť by jste měli pocit hladu jako vlk z Červené karkulky, ale dopřejte si ji po celodenním plavání nebo výšlapu do dalmatských hor. Jde o neskutečnou kalorickou bombu, které chce předcházet aktivním pohybem. Stran mořských potvor pak lze doporučit výběr spíše menších než větších olihní. Ty velké nemusí být totiž dostatečně tepelně opracované, což některého Středoevropana, zvyklého na propečený bůček, může nepříjemně zaskočit!

*

Nejen jadranské pobřeží, ale i vnitrozemí skýtá pro vyhládlé cestovatele občerstvení s divukrásnými výhledy; na snímku restaurant s venkovní terasou na hradě Knin (cen se navzdory exkluzivní poloze nebojte, ty jsou – jak je v Chorvatsku zvykem – ve vnitrozemí o něco nižší než u moře)

Jako tekutý doplněk slouží podobně jako jinde ve Středomoří skvělé místní víno. Chorvatská vína jako Graševina, Malvasia, Plavac, Zlahtina, Teran a jiné jsou dnes obecně řazena k nejlepším na světě a o jejich kvalitě mimo jiné vypovídají pravidelná ocenění na prestižních světových degustačních soutěžích.

Trochu slabší je to s pivem, ale jeho kvalita a chuť je stále někde úplně jinde než u výčepních propadáku našich polských sousedů. V současné době mu dominují značky Karlovačko a Ožujsko, které snesou teplotu spíše z osmého až devátého schodu. První z nich vnímají čeští pivaři jako obecně o něco lepší. Jeho tradice ostatně sahá do roku 1854 a současným většinovým vlastníkem je koncern Heineken, zatímco záhřebské Ožujsko se před nedávnem spojilo s pivovary Molson Coors Brewing Co. a posledních patnáct let od roku 2000 je oficiálním sponzorem chorvatské fotbalové reprezentace.

*

A malý sympatický doklad zdejší pohostinnosti navrch: odhadnou-li ve vás majitelé takové té typické dalmatské konoby (ale nejen dalmatské, podobně to funguje i v chorvatském vnitrozemí a nebo ve Slovinsku) jako fajnšmekra a nebo zaujatého a komunikativního cestovatele, odměna v podobě kvalitní místní rakije či jiného destilátu pro lepší strávení vydatného pokrmu vás rozhodně nemine…

 Foto a text © -CC-

Německá kuchyně nezapře, že se podobně jako ta česká rozvíjela v chladnějších krajích na sever od Alp, a potrpí si tudíž na kalorické bomby. I když se v posledních dekádách snaží přiblížit světovým trendům a přecházet na zdravější stravu, našinec se rozhodně nemusí obávat, že by se u našich sousedů nezasytil. Přitom navzdory určitým předsudkům, které někteří gurmáni vůči německé kuchyni mají, se jedná o gastronomii různorodou a bohatou, využívající širokou paletu potravin a ochotně se inspirující světovými kuchyněmi, včetně italské, francouzské, španělské, čínské a nebo turecké.

*Stolování má v Německu tradici a dnes si můžete klidně dopřát nevšední kulinární zážitek i v paláci někdejší císařů a císařoven

 V německé gastronomii rovněž zaujímá významné místo regionální původ. Na dost odlišný jídelníček totiž narazíte v Bavorsku a v severozápadním přímoří, stejně jako v Bádensku a Falcku oproti Braniborsku.

Zatímco u našich bavorských sousedů si potrpí podobně jako u nás nebo v Rakousku na typická hutná a moučná jídla v podobě knedlíků, pečeného nebo grilovaného kolínka a nebo vyhlášeného norimberského perníku, v okolí Hamburku a Brém to jsou zejména nejrůznější rybí pochutiny, případně tzv. labskaus – směs mletého hovězího, brambor, matjesů, cibule a červené řepy.

*

Červená řepa je v německé kuchyni vůbec populární. A to nejen jako dochucovací příloha, ale také k barevnému zvýraznění pokrmů, které na rozdíl od takových italských působí na první pohled poněkud fádně.

K německé kuchyni také neodmyslitelně patří z pohledu našince poněkud kuriózní kombinace pokrmů na talíři. Kdo si ještě vybaví, jak si u nás kdysi před lety naši němečtí sousedé nechali servírovat smažený řízek s knedlíkem a se zelím, nebude v tomto směru zaskočen ani dnes.

Za příklad může posloužit letošní ochutnávka německé národní kuchyně v srpnu 2013 autory tohoto příspěvku. Během pobytu v Sasku mohli totiž vyzkoušet například smažený řízek s bramborem a houbovou omáčkou a nebo hovězí gulášek se špekovými knedlíky, dušeným zelím a smetanou (obrazová příloha viz fotogalérie)! Nejeden český soukmenovec by se nad tím asi ošklíbal, ale mohu všechny ubezpečit, že chuťově to nemělo chybu.

*

Typické německé špecle (spätzle) s dušeným masem s houbami a oblohou

 Neodmyslitelnou součástí německé kuchyně jsou nejrůznější klobásky a párky, podávané zhusta s kysaným zelím (na hořčici jsou spíše Vídeňáci). Populární jsou také ryby, preclíky a nebo bavorské vdolečky a nebo drážďanská štola, opatřená mezinárodní ochrannou známkou. Kdysi pověstný německý eintopf – jídlo z jednoho hrnce – je dnes u na ústupu a slouží spíše jako pochutina pro turisty. O to větší péči věnují Němci skutečným specialitám v podobě vyhlášených uzenin a nebo sýrů.

*

Čím je pro Francouze víno, tím je pro Němce pivo. A Češi jim v tomto směru mohou být přísným soudcem. Tedy pokud si už nezvykli zapíjet své obvyklé nedělní vepřo-knedlo-zelo nějakým „lahváčem“ made in Poland.

Výběr pivních značek v Německu je vskutku na světové úrovni a na rozdíl od svých východních sousedů si zde stále drží vysoký standard. Ne každé pivo tak musí být prvotřídní, ale v podstatě žádné nebude podprůměrné.

FOTOGALERIE:

© -CC-

Někdejší vinařské sklepy v kalifornském Greystone jsou dnes sídlem kulinářské „univerzity“

Pohostinské zařízení, o němž je řeč, se nachází poblíž Greystone, a představuje jakousi kulinářskou univerzitu, kam se zajíždí za zajímavými pokrmy, kde se studují nejnovější trendy v přípravě pokrmů, ale kde se také konají kulinářská sympózia a degustace kalifornských vín. Zkratka CIA proto neznamená Central Inteligence Agency, nýbrž Culinary Institute of America. Roztomilá slovní hříčka tak mnohé neznalé návštěvníky může vyděsit, nicméně odměnou jim bude naprosto ojedinělý zážitek a seznámení s tou lepší stránkou americké kuchyně, na míle vzdálené všem těm „mekáčům“, „burgrům“ a podobným cholesterolovým rychlojídelnám.

Bylinky a koření si v CIA Greystone pěstují přímo na vlastních záhonech (vlevo); v kuchyni pak z náležitě kvalitních surovin a ingrediencí připravují požitky pro labužníky (vpravo)

Zdejší vzdělávací zařízení vzniklo začátkem 80. let, kdy institut hledal vhodný objekt pro výchovu kuchařů, someliérů a dalších profesí v pohostinském byznysu při tichomořském pobřeží. Dům, který dnes CIA obývá, má přitom za sebou pohnutou historii.

Postaven byl v roce 1889 a představoval tehdy největší kamenné vinařství na světě. Zpočátku sloužilo do družstev sdruženým vinařům, později je převzali do své péče mniši z řádu Křesťanských bratří, kteří dále rozvíjeli zdejší vyhlášenou vinařskou tradici.

Dnes zde vaří a obsluhují mladí adepti a adeptky kulinářských dovedností, nad nimiž bdí zkušení mistři svého řemesla. Současná příprava pokrmů přitom není jen o správných ingrediencích a jejich množství, ale stále více se blíží skutečnému umění. Cílem už není hosta pouze nasytit, ale jeho labužnický zážitek podtrhnout ještě výrazným estetickým prožitkem z originální úpravy.

Omeletka na americký způsob

Nicméně  přijetí a studium do Culinary Institute of America v Greystone (kromě kalifornské pobočky má CIA ještě další podobná zařízení v New Yorku a texaském Austinu) není rozhodně určen pro „obsluhovače“ rezavých ploten, kterým se pod nohama prohánějí hlodavci a z cíga padá popel do talíře hostů. Institut je soukromým vzdělávacím zařízením, kde přihlašovací poplatek přijde na 50 dolarů a roční školné na 23 380 dolarů! Na oplátku škola zajišťuje, že se vám zde věnují s maximální péčí, jeden odborný pracovník pod sebou nemá více než 21 studentů a ti se během studia seznámí nejen s americkou, ale i všemi světovými kuchyněmi pod vedením zahraničních specialistů. Díky tomu jsou zdejší studenti po absolutoriu vybaveni do života vysoce uznávaným certifikátem.

*

Tuňákové steaky s rozinkovou pastou

Přízemí objektu CIA v Greystone slouží v současnosti jednak výuce a jednak návštěvníkům tohoto pozoruhodného zařízení, kterým je k dispozici restaurace Wine Spectacor Restaurant a bar Flavor. Obě občerstvovny jsou otevřeny denně od 11:30 do 22:00 (pátek a sobota) respektive 21:00 (neděle-čtvrtek), přičemž o víkendech si můžete rezervovat za poplatek 20 dolarů názornou ukázku, během níž budete zasvěceni do tajů, jak připravovat jídlo na úrovni hotelů jako Mandarin Oriental a nebo Adlon Kempinski. V podzemí jsou pak uloženy zásoby vína, které slouží ke každoročním degustačním soutěžím. Běžní návštěvníci z nich mohou ochutnat v baru Flavor, kde se pro ně připravují degustační dýchánky (tomto případě činí rezervace 10 až 15 dolarů, za které ochutnáte to nejlepší, čemu se daří v Napa Valley pod zářivým kalifornským sluncem).

Milovníky české klasiky bude nad touhle specialitkou asi jímat závrať, nicméně je to nejen zdravé, ale i chutné

I díky tomuto vzdělávacímu programu pro turisty a cestovatele obdržel letos greystonský kulinářský institut prestižní ocenění pro turistické vinařské restauranty – tzv. Great Wine Capitals Best of Tourism Award for wine Wine Tourism 2012.

*

Výhled z ráje kalifornských gurmánů na vinice a zelené pahorky kalifornské

Objekt je obklopen palmami a stupňovitými zahradami s růžemi a různými bylinkami a z oken restaurantu je okouzlující výhled na vinice a sluncem zalité kopcovité svahy severní Kalifornie. A tak než vám připraví ochutnávkové meníčko, můžete se kochat okouzlující krajinou a oddat se třeba relaxační meditaci nad poznáním, že život nemusí být jen o všedních starostech, ale může skýtat i skutečné požitky…

GALLERY:

12►

© Nicolette Polidori & Inge Keller (2012)

U tabule je hudba dobrým zkušebním kamenem – je-li jídlo dobré, neslyšíme ji.

Christian Dietrich Grabbe

Neodmyslitelnou součástí každého cestování je samozřejmě i odpovídající stravování. Dodnes se mi v duchu vybavuje četba „Plavčíků kapitána Bontekoea“ a nemoc zvaná kurděje, která pronásledovala nejen posádku trojstěžníku Hoorn na cestě do vzdálené Batávie, ale prakticky všechny posádky v éře plachetnic. Na vině byl z dnešního pohledu naprosto šílený jídelníček, který vedle postupem času plesnivějícího chleba a sucharů doplňovalo postupem času zahnívající solené maso. A to pořád dokolečka. Chladničky ani mrazáky v té době nebyly a kvalita této sušením a nebo solí konzervované a jednotvárné stravy dostávala notně zabrat s každou bouřkou…

Nejedna vzpoura v dobách starých plachetnic měla ostatně svůj původ ve stravovacích potížích, do nichž se posádky na svých plavbách dostaly. Při té poslední na bitevní lodi Potěmkin v roce 1905 šlo pro změnu o maso prolezlé červy. Drsné historiky spojené se stravováním na cestách však skýtají i mnohá svědectví cestovatelů z pouštních a nebo polárních oblastí. Pánové jako Robert Falcon Scott, Ernest Henry Shackleton a nebo Richard Evelyn Byrd o tom podali jedinečná svědectví. Dnešní cestování s lehkými sáčky instantních polévek a nejrůznějších vitamínových preparátů je proti tomu nesrovnatelnou procházkou růžovým sadem…

A proto, až budete debužírovat ať už nad ešusem horké gulášovky či brokolicovky a nebo si vybírat z menu na nějaké horské boudě, kam vám pomocí sněžných skútrů přivezou i čerstvé raky nebo husí jatýrka, věnujte tichou vzpomínku těm, pro které to byl nedostupný sen.

 *

Hlavnímu chodu by měl předcházet chutný salátek

Později se kvůli čerstvé stravě pro posádku a cestující začalo na lodích vozit dokonce živé zvířectvo! Jen si to představte, když se lodníkům, drhnoucím palubu a nebo šplhajícím do lanoví, motala pod nohama nejrůznější drůbež, pašíci, kozy a kdo ví co ještě. Jednu takovou dobovou lodní kuchyň se spižírnou i ohradníkem pro její „živou část“, najdete v nizozemské metropoli na palubě muzejní repliky trojstěžníku Amsterdam, plavícího se v 17. století pod vlajkou východoindické společnosti…

*

Chuť přichází při jídle

Francois Rabelais

Ještě před nějakými třiceti lety však Češi cestovali po Evropě a stravovali se stylem, který se od těch kolumbovských moc nelišil. Do auta nebo autobusu se totiž vedle stanu a spacáků napakovala především hora konzerv a hurá na Zlaté písky nebo ke Slunečnímu pobřeží. Tam se pak na přenosném plynovém vařiči ohřívané „vepřové nebo hovězí ve vlastní šťávě“ (jiné konzervy kromě nějakého toho guláše a „lančmídu“ na výběr moc nebyly) zpestřil nanejvýš s nějakým tím jižním ovocem typu broskví, melounů či meruněk, případně ještě zmrzlinou, a bylo vystaráno.

*

Po dobrém obědě lze odpustit každému, i vlastním příbuzným

Oscar Wilde

Dnes z těchto dřevních dob české turistiky zůstala snad už jen ta zmrzlina, jinak se našinec může sytit nejen podle chuti nebo diety, ale také podle zásad zdravé výživy stejně jako podle náročnosti cestování a potřeby rychlého doplňování vydané energie. Z cestování se stal byznys, který se rozrůstá po celém světě, a péče o žaludky turistů představuje jeho podstatnou součást. A to nejen optikou nejrůznějších restauratérů, ale také výrobců speciálních pochutin pro „expediční“ cestovatele.

A tak není divu, že se dnes najdou i tací, co necestují ani tak za poznáváním přírodních divů či historických pamětihodností, jako za kulinářskými poklady. A nebo alespoň ochutnávku specialit místní kuchyně napevno zahrnou do svého itineráře…

*

Změna v jídlech zvyšuje chuť

Pietro Aretino

Z vlastní zkušenosti vím, jak je to těžké zbavit se starých návyků a nechat doma všechny ty „smažené řízky na cestu“, a místo toho ochutnávat z místních zdrojů. Když už ale odoláte podobným zvyklostem, okusíte tisícero nových chutí, které obohatí nejen vaši labužnickou paměť, ale třeba napříště zpestří i váš domácí jídelníček. A nemusí to být jen speciality à la hotel Ritz. A už vůbec ne hambáče z mekáče. On totiž i takový docela obyčejný croissant chutná jinak z malé, ale nefalšované pařížské pekárny, než ze středoevropského hypermarketu. A nebo kafčo (jenom ne proboha „turek“…) s moučníčkem v poetické kavárničce na amsterdamském tulipánovém tržišti, v zahradní restauraci zámku Nymphenburg a nebo ve staré berlínské Špandavě.

A což teprve nefalšované mořské plody přímo od moře. Ať už na chorvatský nebo italský způsob. Nad takovou „mňamkou“ se prostě srdíčko mlsala jen zatetelí blahem a upracovaný mozek (případně i jiné svaly) dokonale zregeneruje…

*

P.S.

A propos – místní speciality. Když jsme před nemnoho pátky vandrovali po České Kanadě, kraji to krásném, malebném a bohatém na nefalšované jihočeské rybníky, byl jsem těžce frustrován z místní kulinářské nabídky. Restaurační zařízení nevypadala špatně, ale představa, že vám nabídnou štiku, candáta, úhoře a nebo alespoň kapra na nějaký obzvlášť originální způsob, byla naprosto zcestná a naivní. O zvěřině ani nemluvě. Na Jindřichohradecku prostě asi ryby ani kančí nejí a tamním kuchyním vládnou pohříchu a ponejvíce toliko šikmooké kuchařky, popřípadě knedlo-vepřo-zelo…