Románský chrám v těsném sousedství někdejšího antického chrámu a novodobé pevnosti

 Město Terst si většina lidí spojuje především s velkým přístavem. Nicméně je to také město řady pozoruhodných památek, jejichž počátky sahají až do antických časů. Jednou takovou, která je jakýmsi pomyslným historickým jádrem Terstu je katedrála San Giusto, rozkládající se na kopci nad městem hned vedle stejnojmenné pevnosti.

Historický kontrast v podobě antických sloupů v těsném sousedství s renesanční pevností

 Již v prvním století našeho letopočtu zde existovala velká římská bazilika a k nejstarším archeologickým nálezům patří pozůstatky propylea (monumentální starověký řecký portál), vybudovaného na místě nejvyššího bodu nad městem na konci tehdejší hlavní městské ulice (dnešní via della Cattedrale). Na základě vykopávek a dalších poznatků zde zřejmě stál chrám nebo komplex chrámů, zasvěcených Jupiterovi, Juno a Minervě. Původní starověká bazilika měla severo-jižní orientaci a při délce 100 m měla šířku 20 m. Její zánik je dnes připisován nájezdům barbarů v době zániku západořímské říše.

Interiér katedrály Panny Marie na návrší San Giusto

 V 6. století vznikl na troskách baziliky z iniciativy prvního terstského biskupa Frugifera menší trojlodní křesťanský kostel, nicméně stopy po něm mají pouze charakter fragmentů.

Vnitřní výzdoba katedrály v podobě stropní fresky a obrazu

 Počátky dnešní románské katedrály v těsném sousedství někdejšího antického chrámu sahají podle historiků do doby před 10. stoletím, ale s její stavbou bylo podle všeho započato až v 11. století. Byla zasvěcena Panně Marii a postupem času se stala hlavní katedrálou Terstu. Nynější vzhled získala katedrála někdy mezi lety 1302 až 1320 za působení biskupa Roberta Pedrazzaniho da Robecca.

Zlomky archeologických nálezů při zdi katedrály

 Vnější fasádu baziliky zdobí kamenná rozeta ze 14. století a z této doby je i vnitřní výzdoba v podobě fresek a soch. Uvnitř se nacházejí rovněž sarkofágy terstských mučedníků z 11. století. Do katedrály byly přitom kvůli zjednodušení a urychlení stavby zakomponovány i některé prvky z původního římského chrámu.

 Foto & text: -FK-

Mít povědomí o kutnohorské kostnici v Sedlci patří jaksi k dobrému bontonu každého cestovatele. Jenže oceňujte hodnotu klenotu, když vám chybí srovnání. Teprve v kontextu širších znalostí a souvislostí člověk dokáže pochopit, co mu jeho předkové zanechali za kulturní statky.

*

 V Evropě jsou známy v podstatě pouze tři památky takového významu. Kromě té kutnohorské najdete podobnou v Římě a pak už jen v obci Czermna v Polsku, kde se vedle kostela sv. Bartoloměje nachází i tzv. kaplica czaszek (kaple lebek nebo-li česky – kostnice). Kupodivu ji najdeme doslova za českými humny, jen pár kilometrů od Náchoda.

Při severním okraji lázeňského letoviska Kudowa Zdroj se rozkládá udržovaný hřbitov s kostelíkem, zvonicí a kostnicí, jejíž vznik sahá do druhé poloviny 18. století a – nyní rodáci pozor – byl inspirován výše zmíněnou sedleckou kostnicí!

*

 Socha papeže Jana Pavla II. u kostelíka sv. Bartoloměje a pohled na oltář a kosterními ostatky „vyzdobené“ kostnice

 Podobně jako většina hřbitovů a kostnic i ta v Polsku čerpala svůj obsah „díky“ válkám a nejrůznějším „morovým ranám“. Duchovním otcem vzniku kostnice v Czermné byl přitom český kněz Václav Tomášek, obeznámený samozřejmě s kutnohorskou kostnicí. Byl to člověk přemýšlivý a hluboce rozjímající nad otázkami života a smrti. V roce 1775 pobýval v Římě, kde se seznámil v tamních katakombách s hroby prvních křesťanů, a když se pak stal proboštem v Czermné, rozhodl se iniciovat vznik podobné kostnice, jakou byla ta kutnohorská.

Inspirací mu byli mimo jiné i toulaví psi, kteří tehdy kolem staré zvonice vyhrabávali stále nové a nové lidské kosti. Za asistence hrobníka J. Langera a kostelníka J. Schmidta postupně odkryli kosterní pozůstatky několika desítek tisíc obětí třicetileté války (1618-1648), epidemie cholery (1680), sedmileté války (1756-1763) a dalších pohrom, které postihly tuto část Slezska.

*

Shromaždování a čištění kostí bylo zahájeno v roce 1776 a během následujících osmnácti let byla postupně vybudována kaple s oltářem, kde byly shromážděny kosterní ostatky z okolí Kudowy, Dusznik a Polanicy. Shromažďování kostí trvalo až do roku 1804. V kostnici bylo posléze umístěno na 3 tisíce lebek a kostí, a dalších 21 tisíc byla soustředěno v podzemí (postupným rozpadem kostí se někdejší čtyřmetrová kosterní vrstva snížila na dnešní 2 metry).

*

Pietní místo je dnes pečlivě udržováno a zatímco do sousedícího kostelíku sv. Bartoloměje je vstup volný, do kostnice je vstup za poplatek v doprovodu zasvěceného průvodce. Součástí výkladu je i ukázka kosterních pozůstatků, které zaujmou jak laiky tak antropology, neboť každý z nich vypovídá zajímavé svědectví o době a jejich původci. Ať už jde o kost s viditelným otvorem od průstřelu (mušketou či kuší/arbaletem), zlomenou a bez lékařského ošetření opět srostlou kost (samozřejmě špatně) a nebo lebkou, poznamenanou posledním stupněm progresivní paralýzy (syfilidy)…

*

TIP pro cestovatele:

Do kostnice si můžete udělat klidně i jednodenní výlet (z Prahy je to cca 2,5 h), ale nejlépe to můžete spojit s dovolenou u náchodské přehradní nádrže Rozkoš a nebo prostě někde v Orličkách. Turistické značení vás z Kudowy Zdroje spolehlivě navede až ke kostnici, kde si můžete vybrat ze dvou parkovišť. Na návštěvu památky vám stačí pár zlotých (vstupné pro dospělé činí 4 zloté na osobu). U parkingu nechybí ani veřejné toalety.

GALLERY:

R A T I N G

© -CC-

Jeden z největších architektonických skvostů středověké Francie. Čím je pro našince chrám Svatého Víta, tím je pro Francouze katedrála Panny Marie (Notre-Dame) v Remeši, místo korunovace francouzských králů. Katedrála byla postavena na místě staršího kostela, zničeného požárem v roce 1211. Ten vznikl přestavbou románské baziliky, vybudované na základech někdejších římských lázní, v níž v Léta Páně 496 přijal z rukou remešského biskupa křest merovejský král Chlodvík I.

*

Ještě v rozestavěné katedrále byl korunován Ludvík VIII., ale samotný chrám byl z valné části dokončen až na sklonku 13. století. A teprve v následujícím století (cca 1311) byla dokončena západní fronta. Přesto katedrála vyniká jedinečnou slohovou jednotou.

Monumentální hlavní loď katedrály byla koncipována s důrazem na dostatečný prostor pro korunovační průvody a zástupy přihlížejících. Vnější dominantou jsou dvě 81 m vysoké věže, které se podle původních plánů měly tyčit až do výše 120 m! Ve zvonici jižní věže jsou dva obří zvony, z nichž jeden nese jméno „Charlotte“ a váží skoro 11 tun!

*

Trojice čelních portálů má bohatou sochařskou výzdobu a z evropských katedrál má víc soch jen katedrála v Chartres. Nad centrálním portálem je velkolepá gotická okenní růžice, nad níž je umístěna tzv. galérie králů. Uprostřed je pak ztvárněn křest krále Chlodvíka I. Další vnější výzdoba katedrály znázorňuje na severní straně postavy remešských biskupů, Poslední soud a postavu Ježíše, zatímco na jižní zachycuje postavy proroků a apoštolů.

V roce 1421 zničil požár střechu katedrály, další pohromou pro remešský chrám se pak stalo dělostřelecké ostřelování za 1. světové války.

*

Jeden z menších remešských kostelů v sousedství katedrály a informační centrum v restaurovaných troskách na paměť 1. světové války

Uvnitř měří katedrála 138,75 na délku a 38 m ve střední (pětilodní) a 30 m ve zbývající (trojlodní) části. Bohaté vitráže v oknech nad portálem mají svůj původ ve středověku, k největším zajímavostem katedrály však patří vitráže za hlavním oltářem. Jejich autorem je slavný francouzský malíř 20. století Marc Chagall (jeho plátna patří k nejvíce ceněným) a do oken v ose apsidy byly instalovány v roce 1971 náhradou za okna, zničená během 1. světové války.

Vitráže vznikly za pomoci původní středověké techniky v remešské sklárně Charlese Marqa a jeho manželky Brigitte Simonové (v současné době řídí tento podnik jejich syn Benoit Marq). Motivy středního a levého okno čerpají ze Starého zákona, vitráž pravého okna je inspirována životem Svatého Ludvíka a dalších francouzských králů.

*

Ke katedrále přiléhá arcibiskupský palác (palác Tau), kde jsou k vidění vzácné gobelíny a pokladnice s množstvím vzácných předmětů, z nichž k nejvíce ceněným patří Svatá Ampule, obsahující olej, kterým byly pomazáváni francouzští králové (ampule byla poničena během Francouzské revoluce, proto se z ní dochoval pouze fragment).

*

K první velké novodobé obnově katedrály došlo ještě v 19. století. Za dělostřeleckého bombardování Němci během 1. světové války (Remeš měla tu smůlu, že se ocitla ve frontovém pásmu), měly plameny požárů takovou sílu, že roztavily kovové součásti, které stékaly jako láva skrz kamenné chrliče!

 Záběry remešské katedrály z let 1. světové války. Na snímku vpravo obkládání portálů bedněním a pytli s pískem na ochranu před dělostřeleckým ostřelováním

Práce na obnově zle poničené katedrály započaly bezprostředně po skončení války v roce 1919 z popudu remešského rodáka a architekta Henriho Deneuxe. Za významné finanční podpory americké rodiny Rockefellerů byly opravy dokončeny v předvečer dalšího světového konfliktu v roce 1938.

*

Hořící katedrála a její sněhem zaváté trosky z pohnutých let 1914-1918

V roce 1991 byla katedrála Notre-Dame v Remeši společně se zbytky opatství Saint-.Remi a palácem Tau zapsány do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

*

TIP pro cestovatele:

Remešská katedrále je snadno dostupná na sjezdu z „pařížské“ dálnice A4 (z vlastní zkušenosti doporučuji sjezd Reims-Centre). Na rozdíl od francouzské metropole je Remeš příjemně ospalé venkovské městečko, kde nikdo nikam nespěchá (Pánbůh má tohle město určitě rád), kde se bez větších problémů zorientujete (máte-li jen trochu obstojnější mapu, zvládnete průjezd Remeší poslepu…) a bez problémů i zaparkujete (gratis!) jen kousek od centra. A tak jako všechny běžné cesty vedou do Říma, ty v Remeši vás zavedou ke katedrále. Po její prohlídce  pak nelze nedoporučit návštěvu některého z místních občerstvovacích zařízení (co ušetříte na parkovném, dopřejte svému pupíčku). Ať už si dáte větší gáblík nebo jen kafčo s něčím sladkým, nebudete zklamáni. Francouzská kuchyně je prostě francouzská kuchyně a tady na vás budou mít i spoustu času. Takže potrénujte svou středoškolskou francouzštinu a nebo si alespoň nacvičte pár francouzských slovíček. Odměnou vám bude navýsost příjemný zážitek, kvůli kterým přece cestujeme, že…?

 GALLERY:

12►

© Ceskycestovatel.cz

Zastav se poutníku a dej sobě spočinout okem na krajině, která působí dojmem opuštěnosti a zapomnění, ale věz, že i zde nalezneš stopu lidskou, i stopu Stvořitele…

*

Místa, kde se člověk obrací k Všemohoucímu tu s prosbou, tu s nadějí a tu jen s prostou modlitbou, nemusí mít jen podobu vznešených katedrál, kde v pokoře poklekaly hlavy pomazané, ale třeba jen prostého dřevěného kostelíku. Takového, jaké zpravidla najdete v podhorských vesničkách, daleko od ruchu velkoměst, ale také daleko od vymožeností civilizace, kde v minulosti mnohdy jediným světlem na cestě krušným životem prostých horalů a vesničanů byl právě onen kostelík.

*

 Vesnička Kamieńczyk leží jen pár set metrů za českou hranicí v nejjižnější výspě Kladska. A jen pár kilometrů od Zemské brány, kudy v minulosti proudili nejen poutníci, ale také mnozí exulanti za lepším a svobodnějším živobytím. Lhostejno zda z Čech do Slezska nebo naopak.

Představuje typickou horskou osadu, táhnoucí se podél cesty v délce tří kilometrů (Poláci mají pro tento typ osídlení roztomilý název „lańcuchowka“) mezi svahy Kamyku (721 m n.m.), Kamieńczyku (702 m n.m.) a Graniczného Wierchu (711 m n.m.).

Její vznik sahá do druhé poloviny 16. století, kdy zdejší kraj osidlovali němečtí kolonisté. V 17. století se zde začaly těžit rudy bohaté na kov a v okolí vznikla huť a také dva kamenolomy. Koncem 19. století čítal Steinbach, jak znělo tehdejší jméno osady, na půl tisíce duší. Po 2. světové válce však i Steinbach-Kamieńczyk postihl odsun původního německého obyvatelstva a noví osídlenci ani zdaleka nedokázali zaplnit násilně vzniklé vakuum. V současnosti má Kamieńczyk sotva půl stovky obyvatel a jediná původní sudetská rodina, která nešla do odsunu, se vystěhovala do tehdejšího západního Německa ještě v 50. letech.

*

Největší zajímavostí osady je její barokní dřevěný kostelík, nejstarší a architektonicky nejcennější ze čtyř podobných na území Kladska. Jedná se o filiální kostel Archandělu Micheala. Byl postaven v roce 1710 a zpočátku plnil funkci hřbitovního kostela.

Jedná se o jednoduchou jednolodní stavbu s půlkruhovým presbyteriem a věží s cibulovitou střechou. Nejcennější ozdobným prvkem je polychromovaná malba z roku 1734, za jejíhož autora je považován pražský malíř Antonín Ferdinand Veit.

Na chórovém parapetu se nachází polychromovaná řezbářské práce sv. Anny samotřetí a presbyterium je osazeno pozdně barokním oltářem, zhotoveným někdy kolem roku 1720 a dovezeným do Kamieńczyku z Čech.

Poslední významnou opravou prošel kostelík v polovině 30. let minulého století a na další obnovu teprve čeká…

*

 Přilehlý hřbitov  je smutným svědkem dávno zašlých časů a připomíná německé osídlení zdejšího kraje. Osídlení  horaly, kteří měli jen pramalé povědomí o zákrutách a křižovatkách politických bouří. Horaly, kteří museli nejprve napást a podojit kozu, v potu tváře obdělat nepříliš úrodná pole, pokosit louky, obstarat dřevo na zimu a pak, možná v neděli v kostele při mši zvědět, co se děje tam dole, v „těch“ městech. Že se změnila vláda, režim, vůdce…

Jen málokomu přišlo na mysl, že změny režimů dolehnou jednoho dne i na ně, že „jejich“ kozy přestanou být jejich, že „jejich“ louky a pole bude od zítřka možná obdělávat někdo jiný, ale spíše je nebude už obdělávat nikdo (kterýpak rudý úderník by chtěl a uměl nabrousit kosu nebo podojit kozu…),, a že hroby „jejich“ předků zarostou bejlím zapomnění a oni si budou muset hledat – bůhví proč – nový domov, nové louky, nové kozy…

 © -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/archandel-michael-v-kamienczyku-2/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/schubertuv-kostel-viden/ http://www.ceskycestovatel.cz/schubertuv-kostel-viden/#comments Sat, 11 May 2013 11:25:19 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=1036 Celý příspěvek →]]> Kostely zpravidla nosí jména významných světců a nebo církevních symbolů. U našich jižních sousedů ve Vídni však při troše dobré snahy najdete kostel, pro který se ujalo pojmenování po slavném rakouském skladateli Franzi Schubertovi.

*

Jako milovník staré hudby a – snad mi to pacifisticky orientovaní spoluobčané odpustí – také vojenských maršů, mám s Franzim spojen (tedy mimo jiné) jeho slavný vojenský pochod. Nádherná, rytmická a přitom melodická muzika klasického ražení, kterou z poslechu zná asi nejeden našinec, ale ne každý si ji spojí právě se Schubertem. Jenže se jménem slavného vídeňského skladatele jsou spojeny i duchovní skladby jako mše (například mše č. 4 C dur, mše č. 5 As dur a vůbec asi jeho nejznámější Deutsche Messe) a žalmy…

*

Varhany v lichtentalerském farním kostele Čtrnácti pomocníků v nouzi

Franz Peter Schubert (*31. ledna 1797-^†19. listopadu 1828) patří k typickým představitelům uměleckého světa, kteří prožili sice krátký, ale o to intenzivnější tvůrčí život. A nejen tvůrčí. Ne každý asi přitom ví, že Schubertovy kořeny sahají do českých zemí. Jeho otec Franz Theodor, který byl ředitelem školy,  pocházel z obce Vysoká na severní Moravě, a matka Elizabeth Vietzová, zaměstnaná jako kuchařka u vídeňské rodiny, se narodila ve Slezsku ve Zlatých Horách.

Franz pocházel ze šestnácti (!) sourozenců a jeho otec ho už od pěti let vedl k hudbě. Sám ho učil hře na housle a od sedmi let se Franz učil u Michaela Holzera, kapelníka v lichtentalerském farním kostele. Díky svému hlasu byl Franz v říjnu 1808 přijat do dvorní vídeňské kapely, kde poznal spoustu svých pozdějších přátel.

Už v raném věku projevil i skladatelské nadání a v roce 1810 zkomponoval jedno ze svých prvních děl – klavírní fantazii G dur pro čtyři ruce, po níž v dalším roce následoval smyčcový koncert, další fantazie v g moll, písně a další skladby. V roce 1816 se začal učit u Antonia Salieriho a složil svou první operu Des Teufels Lustschloss. V témže roce se však také neúspěšně ucházel o místo kapelníka v Leibachu (dnešní Lublaň) a kvůli komponování se vzdal i místa učitele. Od té doby se datuje jeho značně problematické protloukání životem, kdy byl z valné části odkázán na pomoc přátel. Stálé místo neměl, skladby mu tehdy ještě nikdo nechtěl vydat a sporadická veřejná vystoupení mu také mnoho nevynesla.

V roce 1818 získal Schubert poprvé přechodné angažmá v Uhersku u rodiny hraběte Johanna Carla Esterházyho, jmenovitě na jeho statku Zseliz (dnes slovenské Želiezovce v Nitranském kraji). Znovu se sem vrátil v roce 1824 a složil zde pro mladou komtesu Caroline Esterázy několik písní a klavírní Melodie Hongroise.

Od roku 1822 se však Schubert začal potýkat také se zdravotními problémy. Během pobytu v nemocnici na podzim 1823 u něho bylo vedle psychických potíží údajně diagnostikováno i venerické onemocnění (pravděpodobně syfilis). Na sklonku života se Schubert konečně dočkal publikace svých skladeb a v březnu 1828 i prvního veřejného koncertu. V listopadu, kdy pobýval u svého bratra Ferdinanda, však u něj propuklo horečnaté onemocnění a po dvou týdnech skladatel ve věku pouhých jedenatřiceti let zemřel. Podle všeho na akutní infekční onemocnění, nejspíše tyfus abdominalis.

*

Lichtentalerský římskokatolický kostel, v jehož sousedství se narodil Franz Schubert a kde začal objevovat své hudební nadání, leží ve vídeňské čtvrti Alsergrund mezi Lichtentalerskou a Reznickovou ulicí, jen pár kroků od nádraží Franze-Josefa. Vznik kostela se datuje do přelomu 17. a 18. století, kdy bylo na dohled habsburské metropole založeno předměstí Lichtental (někdy se píše Lichtenthal).

Ačkoli bývalo dobrým zvykem, stavět mezi prvními objekty nových osad právě kostely, v Lichtentalu dali přednost pivovaru, který pak musel nějaký čas sloužit místním věřícím k bohoslužbám.

*

Mezi námi – lichtentalerští chodili na mše a ke zpovědi prostě a jednoduše do hospody, kde se mezi jednotlivými církevními obřady uvařila i nějaká ta várka chmelového moku. Hospoda však nezní zrovna slušně, natož vznešeně, a proto v kronikách narazíte na alespoň neutrálně znějící výraz pivovar.

*

Teprve v roce 1712 vznikla uprostřed nové osady kaple svaté Anny a ještě v témže roce byl položen základní kámen kostela, za jehož architekty jsou považováni Johann Lucas Hildebrandt a Andrea Pozzo. Farní kostel byl dokončen v roce 1714, ale teprve v roce 1730 byl v takovém stavu dokončení, že mohl být zasvěcen Čtrnácti svatým pomocníkům v nouzi.

*

Kazatelna a oltář

 Pokud nejste zrovna dvakrát zběhlí v církevních zvycích, Pomocníci v nouzi (Akátius, Barbora, Blažej, Kateřina Alexandrijská, Kryštof, Cyriak, Diviš, Erasmus, Eustach, Jiří, Jiljí, Markéta Antiochijská, Pantaleon, Vít) mají ve svém referátu přímluvu ohledně nejrůznějších lidských strázní, ale ponejvíce nemocí. Jejich původ se datuje do 14. století a dává se zpravidla do souvislosti s pandémií černého moru.

*

Jednou z nejcennějších součástí kostela jsou varhany z roku 1738 a oltář, který navrhl dvorní architekt Ferdinand von Hohenberg. V roce 1773 u příležitosti půlstoletého výročí založení farnosti pak kostel ozdobil velký oltářní obraz od Franze Antona Zollera. Jedinou „pihou na kráse“ zůstávalo torzo jedné ze dvou věží, které se dočkalo svého dokončení v roce 1827.

FOTO © -CC-