(POLSKO 2020) Oč déle v Polsku čekali na novou moderní divadelní scénu (40 let), o to originálnější a působivější stavby se dočkali v druhé dekádě nového milénia. Místem vzniku se stalo severopolské přístavní město Gdaňsk, které patří k významným střediskům kulturního dění nejen v rámci Polska, ale celé Evropy a nové divadlo tuto jeho pozici jen umocnilo.

*

Projekt a stavbu divadla iniciovala Gdaňská divadelní nadace (Fundacija Theatrum Gedanense), která od roku 2008 spoluorganizuje Shakespearovský festival. I proto mělo divadlo připomínat velikána světového dramatu. Jednak samotným názvem – Gdaňské shakespearovské divadlo (Gdański Teatr Szekspirowski; GTS) – a jednak architektonickým pojetím.

*

Jeho autorem je italský architekt Renato Rizzi, který do těžkého potemnělého cihlového bloku, navozující macbethovskou atmosféru, ukrývá uvnitř dřevěný interiér, inspirovaný někdejším „alžbětinským“ divadlem. V této souvislosti stojí za zmínku, že divadlo bylo postaveno na místě někdejší šermířské školy ze 17 století. Tato zařízení přitom v době svého fungování nesloužila jen k šermu, ale i divadelním představením. I proto je její někdejší podoba zakomponována do interiéru hlavního sálu.

*

Na rozdíl od někdejší renesanční scény ovšem současné GST disponuje množstvím moderních technických vychytávek. Ať už se jedná o pohyblivé jeviště a hledištěm nebo pohyblivou střechu. V Shakespearových časech se totiž hrálo pod otevřeným nebem, což umožňuje i gdaňské divadlo. Jen s tím rozdílem, že v jeho případě lze za nepříznivého počasí lze divadelní prostor během 3 minut zakrýt.

*

Divadlo navíc umožňuje dvoje uspořádání  scény, ovlivňujícího viditelnost z míst pro diváky. V případě klasického italského pódia mají diváci nejlepší výhled z pohodlných kožených sedaček v přízemí a čelního balkónu. V případě alžbětinské scény v přízemí žádné sedačky nejsou a diváci mají k dispozici boční galérie ke stání, jak tomu byl zvykem za časů královny Alžběty I.

*

Divadlo v tomto pojetí a vybavení samozřejmě nebylo ani jednoduchou ani levnou záležitostí. Stavba byla zahájena v březnu 2011 a podle původních předpokladů měla být dokončena o rok později. Kvůli změně dodavatele bylo nicméně otevřeno až v září 2014. Náklady přitom dosáhly 25 miliónů euro (650 miliónů Kč).

*

Celkově divadlo zaujímá plochu 12 tisíc m², z čehož třetina připadá na technologické zázemí. Co se týče kapacity, během divadelních představení je schopné pojmout 600 diváků a až 1000 při koncertním uspořádání.

*

Současný repertoár divadla GST se samozřejmě opírá o shakespearovská představení (tzv. Shakespearovské léto a další tři repertoárové cykly, vycházející z domácí polské tvorby, evropské tvorby a hudebních představení. Kromě toho poskytuje zázemí pro další kulturní a vzdělávací aktivity pro děti a mládež, učitele, seniory či osoby se zdravotním postižením. V neposlední řadě se věnuje tvůrčím činnostem rodin s dětmi a slouží i jako významná turistická atrakce, kterou lze navštívit s průvodcem každý den.

Text a foto: -FKK-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/shakespearovske-divadlo-v-gdansku/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/zoo-krakow/ http://www.ceskycestovatel.cz/zoo-krakow/#comments Sun, 25 Oct 2020 15:16:35 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=3531 Celý příspěvek →]]>       Přestože může být našinec v současnosti maximálně pyšný na pražskou ZOO, rozhodně to neznamená, že by jinde také nebylo v tomto směru co navštívit. Obzvlášť, když objevíte zařízení, kde je rovněž viditelná péče jak o zvířecí obyvatele, tak o zelení oplývající prostory a vstřícnost k návštěvníkům. A k takovým ZOO v Krakově nepochybně patří. I proto ji najdete na seznamu respektovaných zoologických organizací jako IUDZG (International Union of the Directors of Zoological Gardens; Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad), EAZA (European Association of Zoos and Aquaria; Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií) a EEP (European Endangered Species Programme; Evropský záchovný program).

Podobně jako v Praze představují surikaty veselé a zejména dětmi oblíbené obyvatele ZOO Krakow

*

V porovnání s trojskou ZOO (58 ha) je ta krakowská viditelně menší, ale rozhodně návštěvníka nezklame. Její historie je přitom jen o něco málo starší než té pražské.

Její plocha se rozkládá na území, známého jako Las Wolski, který patřil knížecímu rodu Czartoryských. V roce 1917 ho získalo město Krakow s tím, že ho přejmenovalo na Městský park. O deset let později bylo rozhodnuto o jeho přeměně na zoologický park, jehož základem se stala tzv. bažantnice, kam byla vedle zmíněných pernatců umístěna i srnčí a jelení zvěř.

Krakovská ZOO kombinuje do jisté míry zoologickou a botanickou zahradu

*

K oficiálnímu otevření ZOO Krakow došlo 6. července 1929. Ještě v témže roce navštívil ZOO tehdejší polský prezident Ignac Mościcki, který při té příležitosti zahradě věnoval jelena ze své privátní honitby. V té době měla zahrada 94 kusů savců, 98 ptáků a 12 plazů. Během 30. let pak probíhaly práce na dalším rozvoji zahrady s cílem zlepšit výběhy zvířat a připravit nové například pro kočkovité šelmy.

Na počátku ZOO Krakow byla jelení zvěř, která v ní nesmí chybět ani v současné době

*

Hospodářská krize a problémy s financováním však tyto práce zpomalily a v jednu chvíli dokonce hrozilo zrušení zahrady. Za této situace se prostřednictvím široké mediální kampaně vložil do pomoci dobrovolný Spolek přátel  ZOO (Towarzystwo Przyjaciół Zwierzyńca), jehož členy byli vedle krakowských milovníků přírody i profesoři a asistenti krakowské Jagellonské univerzity. S jejich pomocí se podařilo ZOO zachránit, rozšířit plochu na 4 hektary a vybudovat nové výběhy. Nicméně další hrozba už byla na obzoru.

Péče o prostory zvířecích obyvatel ZOO patří k neodmyslitelným úkolům jejích zaměstnanců

*

Druhá světová válka měla na osudy ZOO devastující vliv. Část zvířat byla během nacistické okupace převezena do Berlína, kde během náletů zahynulo šest zubrů. A ani po válečná situce nebyla obnově ZOO příliš nakloněna. Teprve v 60. letech začala pozvolná modernizace, která zahrnovala mimo jiné novou velkou voliéru pro dravce, klece pro velké kočkovité šelmy, nad nimiž by dnešní ochránce přírody nejspíš trefil šlak, a také technologické zázemí.

V roce 1971 byl nově otevřen pavilón ryb a plazů a o čtyři roky později se podařilo rozšířit plochu parku na 15 hektarů. V roce 1977 pak krakowská ZOO byla vyhlášena nejlepší polskou zoologickou zahradou.

Z vitamínově pestrého jídelníčku obyvatel ZOO by si mohli vzít příklad i někteří upřednostňovatelé tlačenek a bůčků (vlevo). Vpravo odpočinový dýchánek pelikánů

*

Novou zásadní modernizací a proměnou prochází ZOO od 90. let, která zahrnuje jednak výstavbu nových pavilónů a výběhů. V roce 2005 tak získaly nový moderní pavilón opičky malpy a o dva roky později v září 2007 byl otevřen nový pavilón pro velké kočkovité šelmy – amurské tygry a čínské levharty. Roku 2013 vzniklo na místě někdejších prostor pro bizony nové žirafárium a v roce 2016 chlouba ZOO v podobě objektu pro tučňáky. V roce 2017 pak následovalo v rámci 2. etapy otevření  pavilónu pro jaguáry a asijské lvy.

Jeden z nově dokončovaných pavilónů opic

*

V současné době je krakowská ZOO Má na 1500 zvířat zastupujících 260 druhů. Zároveň je zapojena do mezinárodních programů na ochranu a zachování zvířecích druhů a daří se jí odchovávat řadu vzácných druhů jako sněžné levharty nebo kondory andské. Mezi další ve volné přírodě ohrožená zvířata narozená ve zdejší ZOO patří vlk hřivnatý, jaguár, fenek, rys karakal, hrošík liberijský, šimpanzi, gibboni lar nebo kosmani.

123►

Text a foto: F. a I. Kuníkovi

Obnovená středověká tvrz Birów

*

Pro turisty s cestovatelskou duší má nicméně mimořádné kouzlo tzv. Stezka orlích hnízd, která v délce cca 160 kilometrů sleduje po hřebeni Sokolích hor linii středověkých hradů a jejich zřícenin. Počínaje Korzkiewem u Krakova a konče Olsztynem u Czestochowé. Zhruba v polovině stezky se přitom nachází jeden z nejrozsáhlejších a zároveň nejmalebnějších hradů Ogrodzieniec.

Pohled na basztu skazancow (věž odsouzenců) a východní část hradu

*

Ve skutečnosti se jedná o dvojhradí, neboť  Ogrodzieniec doplňuje na blízkém ostrohu starší a podstatně menší hrad Birów. Ten vznikl za panování Boleslava Křivoústého na obranu před vpády českých knížat. V této roli se však převážně dřevěná tvrz příliš neosvědčila a během válek Wladyslawa I. Lokietka s Řádem německých rytířů podporovaných českým králem Janem Lucemburským byl Birów dobyt a vypleněn.

Třípodlažní dřevěný ochoz (vlevo) a schody do hradní krčmy (vpravo)

*

Za této situace nechal v polovině 14. století Kazimír Veliký na nedaleké Janowské hoře postavit nový mohutný hrad, který Wladyslaw Jagiello v roce 1386 přenechal Wlodkowi z Charbinowic erbovního rodu Sulima. Po roce 1470 se na hradě vystřídalo několik majitelů, dokud ho v roce 1523 nezískal jeden z nejbohatších polských rodů Bonerů.

Schéma hradu a poštovní známka s portrétem „Hanse“ (Jana) Bonera z roku 1944, kdy Polsko bylo okupováno nacistickým Německem respektive Velkoněmeckou říší a neslo potupné označení Generální gouvernement

*

Bonerové pocházeli ze Švýcar a patřili mezi nejváženější krakowské obchodníky a bankéře královského domu, jejichž bohatství plynulo mimo jiné i z vlastnictví proslulých solných dolů Wieliczka. Seweryn Boner  zahájil v roce 1530 rozsáhlé úpravy hradu Ogrodzieniec, které trvaly až do roku 1545. Během nich byl objekt zbaven zastaralých obranných valů a dřevěných palisád a za účasti italských umělců a architektů přebudován na honosné renesanční sídlo podle italských a francouzských vzorů s novým čtyřpatrovým palácem na severní straně a 100 metrů (!) hlubokou studnou. Na rozvoji hradu pokračoval i Stanislaw Boner, který ho rozšířil o dvoupodlažní západní křídlo, užitkové objekty a v neposlední řadě také o pivovar a lihovar.

Vnitřní prostory hradu

*

Po vymření rodu Bonerů po mužské linii se hrad sňatkem Žofie, dcery Seweryne Bonera, dostal do rukou Jana Firleje, velkého maršálka polské koruny. V té době na hradě vzniká mimo jiné tzv. turnajové nádvoří, ale v roce 1587 se Ogrodzieniec ocitá poprvé ve velkém ohrožení. Tehdy ho obsadí vojska arcivévody Maxmiliána Habsburského, vedoucího po smrti Stefana Batoryho boj o uvolněný polský trůn. Maxmilián však nedovolí hrad zplundrovat, a tak se Ogrodzieniec může ve vlastnictví Andrzeje Firleje dál rozvíjet, tentokrát v ranně barokním duchu.

Přestože místy vedou hradem strmá točitá schodiště, není při troše dobré vůle problém dostat na prohlídkový okruh i tělesně handicapované vozíčkáře

*

Relativně šťastným časům učiní rázný konec války se Švédskem. Napoprvé utrpí hrad vážné škody v roce 1669 a v roce 1702 je hrad Švédy totálně vyrabován a následně vypálen. Později hrad připadl ještě rodu Jaklińských, kteří však nebyli s to opravy a údržbu rozsáhlého hradu ufinancovat a v roce 1810 ho tak opustili poslední obyvatelé a někdejší hradní respektive zámecký skvost se rychle proměnil v ruiny.

Průhled hradním oknem na tzv. skalní sfingu (vlevo), která zdatnějším cestovatelům nabízí výstup do nevelké sluje (vpravo)

*

Ještě před 1. světovou válkou z iniciativy polských vlastenců začaly práce na zachování této památky jako svědka dávných časů polské slávy. Nicméně teprve po roce 1949 byla zahájena prvotní etapa zabezpečujících a konzervačních prací, trvající do roku 1973 a umožňující hrad zpřístupnit. V současné době pokračují na hradě další práce rekonstrukčního charakteru.

Obrana polského města Czestochowá během švédských válek. Podobně na tom byl i hrad Ogrodzieniec

Součástí prohlídkového kruhu jsou rovněž ukázky palných zbraní, figuríny středověkých bojovníků, ale také příslušníka a výzbroje odbojářské Armiji krajowej z let 2. světové války, operující v oblasti Sokolích hor. A chybět nesmí ani pověstná mučírna s příslušnými artefakty v podobě klece, Železné panny nebo Jidášovy stolice.

Jidášova stolice z hradu Ogrodzieniec a jeden z mírnějších způsobů jejího uplatnění. Běda však, pokud vás na ni nasadili a nohy vám zatížili těžkými balvany…

*

Jak to bývá u podobných velkolepých památek zvykem, i s hradem Ogrodzieniec se pojí řada romantických pověstí. Asi nejproslulejší je ta o černém psu, která se váže k osobě Stanislawa Warszyckého z rodu Dankowů, jemuž v roce 1669 hrad prodal Mikolaj Farlej. Warszycki byl schopný a bohatý šlechtic, známý jako úspěšný statkář, který se zasloužil na svém panství o rozvoj zemědělství a řemesel. Současně stál pevně po boku Jana II. Kazimíra, nikdy se nevzdal Švédům a vyznamenal se při obraně Czestochowé. Nicméně z jeho povahových rysů se jeho poddaným příliš často dělalo mdlo. A to ještě v lepším případě.

Hořící hrad a město Sandomierz během obléhání švédskými vojsky v roce 1656. Takhle skončil v roce 1702 i do té doby hrdý zámek Ogrodzieniec

Podle legendy Warszycki vystavěl bohatství a moc rodu Dankowů z potu a krve místních obyvatel. A v rohu nádvoří hradu Ogrodzieniec nechal vybudovat mučírnu nesoucí jeho jméno, v níž osobně dohlížel na výkon útrpného práva na neposlušných poddaných. Nicméně nešetřil ani sobě rovné včetně své manželky. Tu nechal jednou bičovat před nastoupeným služebnictvem a se zvrácenou rozkoší naslouchal jejímu sténání. A právě v této souvislosti se traduje, že nezemřel přirozenou smrtí, ale ještě za svého života byl unesen ďábly do pekla. Následně se proměnil v černého psa a dodnes straší ve zdech hradu…

Bičování za Stanislawa Warszyckého se vedle poddaných nevyhnula ani jeho manželka…

*

Pověstí se s hradem Ogrodzieniec pojí mnohem víc, a tak snad ještě tu o nenaplněné lásce krásné Bonerovy dcery Olympie. Ta se zamilovala do mladého pohledného rytíře Stanislawa Kmita, jenže Boner této lásce nepřál. Mimo jiné kvůli rozdílnému náboženskému vyznání, neboť zatímco Boner se hlásil k protestantům, Kmit byl katolíkem.

…za trest proměnili pekelníci Warszyckého na černou psí bestii, strašící po nocích na hradě nezvané hosty

Když vypukla válka, do níž zamířil i Kmit, dal si mladý rytíř s Olympií slib, že si budou pravidelně vyměňovat dopisy. Jenže Boner se o jejich domluvě dozvěděl a postaral se, aby Olympie žádný dopis nedostala, ani neodeslala. Olympie a její milenec nechápali, co se děje, a když se znepokojený rytíř vrátil z válečného tažení, poslal panoše ještě s jedním listem, vybízejícím Olympii ke schůzce na skalním útesu, kde čekal v sedle svého koně. Jenže i tentokrát se dopisu zmocnil Boner a jménem dcery Kmitovi odepsal, že „když vidí beznaděj jejich lásky a neústupnost otce, dá ruku někomu jinému.“

Když si Kmit dopis přečetl, v záchvatu zoufalství pobídl koně a vrhl se s ním do propasti. Boner pak vzal dceru na hrad Ogrodzieniec, aby na Kmita zapomněla. Té se však doneslo, jak ji otec podvedl, a také ona si vzala život, když vyskočila z horního okna jižní věže. Od té doby se o půlnoci zjevuje v bílém šatu, kráčí po hradbách a věžních cimbuřích a straší hledače pokladů…

Už ne hrad, ale zámek Ogrodzieniec v časech největší slávy a prosperity

*

Hrad je přístupný od dubna do listopadu (duben 9:00-18:00, květen-srpen 9:00-20:00, září 9:00-19:00, listopad 10:00-15:00) a běžné vstupné činí 17 zlotých. K občerstvení slouží přímo v objektu „hradní krčma“ a jinak v podhradí je celá řada dalších zařízení. Vedle toho podhradí nabízí množství atrakcí pro menší i odrostlejší omladinu a za prohlídku stojí i park s dokonalými miniaturami polských hradů a zámků.

12►

 Text a foto: -FKK-

O tancích 2. světové války existují tisíce papírových i internetových stránek. Jejich pisatelé se však povětšinou zabývají takticko-technickými parametry a operačním nasazením této základní pozemní zbraně, ale ani po více než sedmi dekádách od konce onoho šíleného konfliktu není od věci, seznámit se s osobními postřehy a zkušenostmi těch, kteří pod pancířem „té čtyřiatřícítek“, „kávé jedniček“, Shermanů, Matild, Cromwellů, Pantherů či Tigrů vedli svůj osudový boj.

*

Mezi sugestivní a zároveň nanejvýš poučné vzpomínky tohoto druhu patří i ty, které v roce 2019 vydalo v překladu Tomáše Kurky nakladatelství Lukáš Dusil – carius.cz a jejichž autorem je třetí největší německé tankové eso Otto Carius. Hvězda, která proslavila obávaný německý tank PzKpfw VI Tiger. Pancéřový kolos, který si dokázal poradit prakticky s jakýmkoliv spojeneckým protějškem, ale vzhledem k nedostatečným počtům a hrubým chybám vrchního velení nedokázal odvrátit pád Třetí říše.

*

Otto Carius (1922-2015) se ve svých vzpomínkách snaží být v mezích jím přijaté a akceptované ideologie a svého válečného angažmá pokud možno objektivní a na rozdíl od laciné propagandy se nebojí ukázat na problémy, s nimiž se Tigry a jejich posádky potýkaly. Především pak těch, do nichž  nezkušené posádky obávané tanky dokázaly dostat v bažinatém terénu východní fronty.

*

Kniha (v originále Otto Carius: Tiger im Schlamm, Die 2. Panzer-abteilung 502 vor Narwa und Dünaburg) vychází z aktualizovaného 8. vydání (2016) a každopádně vyžaduje nadhled a kritický přístup. A podobně jako v případě pamětí maršála Ericha von Manstein (Ztracená vítězství  1.-2.) hlubší povědomí o historických souvislostech a o tom, kdo bojoval za jaké ideály bez ohledu na důsledky. „Hrdinství“ těchto hochů má totiž své meze a je zapotřebí je vnímat nejen v kontextu bojů na frontách 2. světové války, ale i všeho hrůzného, čím se nacistické Německo odvrátilo od veškerých civilizačních a vůbec lidských hodnot.

 -FK-

(KRAKOW 2019) Na jižní Moravě vymysleli před časem rčení „žít Brno“, které by se dalo přenést i na mnohá jiná moravská, česká, ale i zahraniční města. Jako třeba na Krakov, tři čtvrtě miliónovou metropoli Malopolského vojvodství na jihu Polska. Jeho starobylé centrum se ocitlo na seznamu SVĚTOVÝCH kulturních památek UNESCO už v roce 1978 a dodnes díky tomu těží z turistického ruchu, podobnému tomu pražskému.

*

Městu vévodí někdejší královský hrad Wawel nad širokým tokem řeky Visly a Velký rynek (Rynek Glowny), nicméně pamětihodností nabízí město mnohem a mnohem více včetně Jagellonské univerzity, částí městského opevnění, velkolepých chrámů aj. Krakov přitom stále žije nejrůznějšími kulturními akcemi, kongresy a svým způsobem představuje jakýsi protipól Varšavy. Kromě zachovalejšího historického centra snad ještě s tím rozdílem, že na ploše bezmála 327 čtverečních kilometrů, které Krakov zabírá, byste marně hledali výškové budovy moderních downtownů.

Krakovské centrum v podobě Rynku Głowného s tržnicí a věží někdejší radnice. Z doprovodného textu na tabulce u paty radniční věže se dozvíte, že radnice nepadla za oběť válkám, ale že ji strhli Rakušané v 2. polovině 19. století, kdy Krakov a Halič byly součástí podunajského mocnářství.  Důvody stržení se však z tabulky nedozvíte a musíte po nich trochu zapátrat. A ty byla velmi prozaické: kvůli špatné údržbě objektu hrozilo, že jednoho dne spadne konšelům na hlavu a pohřbí je ve svých troskách…

*

Podobné kočáry – drožky vozí turisty po historických centrech mnoha evropských měst, Prahu samozřejmě nevyjímaje.  Ty krakovské mají nicméně důsledně jednotný vzhled s bílou barvou a liší se od různě zbarvených a zdobených koní až po půvabné kočí (polsky woznica) na kozlíku!  A pak také jiným systémem sběru „koňských koblížků“ za pomoci speciálního „podběráku“.

*

Zatímco Rynek Głowny je plný historie a turistů z celého světa, v parku, obepínající staré město, si vzdálené končiny světa připomínají mladí lidé mimo jiné odkazem na to, co se děje s amazonskými pralesy. Na to, jak obrovská zkáza se u rovníku odehrává, je těchto aktivistů obrovsky málo. I proto si člověk musí položit otázku, zda dřív zahyne Amazonie, nebo se dřív navýší počet aktivistů na množství, jemuž se planetární plíce naší Země podaří zachránit.

*

Letos v létě přivítal Rynek Głowny v pořadí už 43. mezinárodní přehlídku lidového umění. Jeho součástí byla vedle bezpočtu stánků s nejrůznějšími tradičními výrobky a pochutinami i neodmyslitelná přehlídka lidových a folkových hudebních těles a tanečních představení. A zatímco někde si mnozí lidovou kapelu stále spojují s převážně postarším ansáblem na prahu seniorského věku, na snímku zachycený jeden z polských folkových dechových bandů hraje v obsazení, které to má do penze ještě setsakra daleko. Letošní přehlídka se navíc nesla v duchu připomínky 70. výročí od vzniku nadace Cepelia, která si v roce 1949 vytkla za cíl ochranu a propagaci polského lidového a rukodělného umění.

*

Stánek s polskými sýrovými oštěpky. Vybrat jste si mohli tento populární uzený sýr jednak v klasické podobě, ale také jako grilovaný a grilovaný s brusinkami. Jako povzbuzující mlsek o pauze během putování starým Krakovem lze jedině doporučit.

*

Omladina v polských lidových krojích během pauzy mezi vystoupeními. Během letošního (2019) horkého srpna se procházka stinným parkem podél někdejších krakovských městských hradeb jevila jako ideální řešení.

*

Zatímco Praha má respektive měla svou neoficiální Lennonovu zeď, v Krakově mají oficiální alej Elvise Presleyho včetně kamenného pomníku. Objevit ji přitom není v dnešních časech tabletů a webových map nijak složitá věc. Nachází se na jihozápadním okraji města, a pokud se chcete vymanit z přemíry turistického ruchu krakovského centra a pustit si třeba do sluchátek některý z Elvisových hitů jako Only You nebo Crying In The Chapel, lze takový špacírek touto alejí, vedoucí dílem mezi vilkami a dílem lesem, jen a jen doporučit.

*

Zatímco v Praze vás povětšinou proveze drožkou nějaký ten „stařík nad hrobem“ s otráveným výrazem, že vás za těch 900 „káčé“ veze vlastně zadarmo, v Krakově vám zážitek z projížďky znásobí sexy kočí, jejímuž vábení k projížďce prostě nejde odolat. Pro pány nicméně platí, aby si dali pozor. Nejen, aby se přílišným zahleděním na svůdné křivky kočí v kloboučku a odvážném bílém topu na kozlíku nepřipravili o pamětihodnosti Krakova, ale aby si tím nezpůsobili i problémy ve vlastním vztahu s drahou polovičkou…

Vpravo jedna z největších krakovských památek v podobě baziliky Nanebevzetí Panny Marie (Rynek Głowny). Pro turisty nicméně při návštěvě polských kostelů, chrámů, bazilik a katedrál platí jisté omezení. V Polsku totiž tyto objekty slouží během dne k několika mším, takže pro ostatní (buddhisty, muslimy, hinduisty, šintoisty, ateisty atd.) jsou vyhrazeny k návštěvám a prohlídkám vymezené hodiny. Víra a mše jsou přitom pro Poláky natolik důležité, že probíhají i během rozsáhlých rekonstrukcí  doslova pod lešením.

*

Obrazový rám a v něm socha Jana Alojzyho Matejka (1838-1893), krakovského rodáka, považovaného za nejslavněšího polského malíře. Jak napovídá jeho jméno, jeho otec František Xaver Matějka byl původem Čech a pocházel z Hradce Králové. V Haliči působil jako vychovatel a učitel hudby a zde se také oženil s Kateřinou Rosbergovou, pocházející z polsko-německé rodiny zámožných sedláků. S ní měl celkem jedenáct dětí, z toho Jan byl devátý.

Janovi to nicméně ve škole dvakrát nešlo a ve většině předmětů pravidelně propadal. K postupu do vyšších tříd mu dopomáhal jeho mimořádný výtvarný talent, který zpočátku uplatňoval u obrazů s církevními motivy. Později se nicméně přeorientoval na plátna s historickou a národní tematikou. Jak bylo v 19. století u mnoha až přehnaně vlastenecky orientovaných umělců nejen v Polsku takřka zvykem, s historickou realitou přitom býval často na štíru. Přesto se dokázal ještě za svého života proslavit jak doma tak za hranicemi, mimo jiné prostřednictvím úspěšných výstav v Mecce tehdejšího výtvarného umění v Paříži. K jeho nejznámnějším dílům patří mimo jiné velké plátno Bitva u Grunvaldu, vztahující se k bitvě Poláků a jejich litevských spojenců s Řádem německých rytířů, nebo Jan Sobieski u Vídně, připomínající polskou pomoc Habsburkům během tureckého obležení Vídně.

*

Vítězná bitva u Grunvaldu má pro silně nacionalisticky cítící Poláky takřka kultovní význam, takže si ji dodnes připomínají prostřednictvím stejně tak obrazů jako soch a pomníků. Ty lze naleznout prakticky po celé zemi, někdejší královské město Krakov nevyjímaje. Na snímku vlevo krakovská podoba grunvaldského pomníku spolu s pomníkem Neznámého vojáka na paměť obětí válek 20. století na Matejkově náměstí.

Vpravo část zachovaného a pečlivě restaurovaného středověkého opevnění Krakova. Pod hradebním ochozem pak populární místo krakovských pouličních výtvarníků, kteří zde vystavují a prodávají svá více či méně zdařilá díla.

*

Tihle dva pouliční buskeři to dokázali se svými akordeony opravdu rozbalit. A protože autor těchto řádků sám kdysi na akordeon hrát začínal, má pro tento nástroj slabinu a neváhal hochům do otevřeného kufříku něco přihodit. Obzvlášť když si oba hudebníci dokázali k potěšení kolemjdoucích poradit s patřičně širokým repertoárem od Mozarta přes Strausse až po beatnickou modernu.

*

Polsko bez jantaru? Něco naprosto nemyslitelného ať jste v Gdaňsku nebo v Krakově. Poláci navíc dovedou z tohoto kamene „vykouzlit“ třeba i malé plachetnice. Pravda, pro někoho toliko „lapače prachu“, nicméně pro jiného milý suvenýr.

A milou vzpomínku ve vás Polsko nepochybně zanechá i svou středoevropsky vstřícnou kuchyní. Musíte sice tu a tam na chvíli zavřít oči nad hladinou svého cholesterolu, ale o to víc se vám pak takový bigos rozplyne na jazyku. A polského piva včetně jeho nealkoholické podoby se nelekejte. Dnes už je to docela obstojně pitelný a osvěžující mok. Nicméně zarytí čeští pivní národovci si i v Krakově mohou dopřát Prazdroj nebo Kozla v míře více než vydatné.

*

Existují nebo mohly existovat umělecké artefakty, kvůli kterým se někteří exprezidenti chtěli na protest uvazovat ke stromům. Nicméně osvícení krakovští konšelé podobně zapšklou úzkoprsostí netrpí a dokonce na Rynku Głowném hned vedle starobylé radniční věže umístili tuto skulpturu Eros Bendato od německého rodáka polského původu Igora Mitoraje (1944-2014). O tom, že jde o skutečně „živé umění“, které má mimořádné předpoklady zasít sémě výtvarného cítění v myslích už těch nejmenších, svědčí jeho „přístupnost a osahatelnost“. To v Praze máme problém znovuinstalovat na Staroměstském náměstí zcela konvenční repliku barokního mariánského sloupu, nebo na Malé straně původní sochu největšího českého vojevůdce maršála Radeckého. Takže pokud by se na Staromáku „nedej Bože“ objevila podobná Mitorajova skulptura, viseli by už zřejmě Václav, Miloš a s nimi i někteří pražští konšelé nejspíš na nějaké té olši…

*

Cihlová pevnost Barbican (Barbakan), která tvořila součást krakovského gotického opevnění s bránou do města. Vznikla v letech 1498-1499 v obavách před osmanským vpádem po prohrané bitvě u Kožmina. Byla obehnána vodním příkopem a dodnes představuje obdivuhodnou ukázku pevnostního stavitelství. V současné době je objekt využíván k nejrůznějším výstavním expozicím nebo mistrovství Polska v šermu a vůbec představením historických klubů.

*

Místo, kam mnoho návštěvníků Krakova ze zahraničí asi nezabloudí, ale přesto svou romantikou stojí za vidění. Jedná se o jezero Zakrzówek (Zalew Zakrzówek), zatopený vápencový lom, který mnohým našincům nepochybně připomene podobný zatopený lom Velká Amerika na Berounsku.

Na rozdíl od české „Ameriky“ byl polský lom zatopen až v roce 1990, nicméně od té doby z něho příroda učinila kouzelný krakovský kout, na který místní nedají dopustit. Hloubka jezera činí 32 metrů a průzračnou vodou je vidět až do hloubky 15 metrů. I proto se jezero stalo cílem potápěčů, kteří zde před časem vybudovali malou základnu, jejíž fungování však omezily majetkoprávní spory o osud jezera. To samozřejmě láká i ke koupání, a to navzdory zákazu. Za ním však kupodivu nestojí majetkoprávní problémy, ale oficiálně obavy z utonutí v „nezabezpečené vodní nádrži“. Nicméně v horkém létě je těžké nespatřit na hladině nadšené plavce. Problém představuje sestup k vodě, ale když se obrníte trpělivostí, objevíte v terénu relativně schůdný sestup po přírodních schůdcích…

Kvůli plánované zástavbě okolí zažila krakovská radnice i několik protestních akcí a bouřlivých hlasování. Osud jezera a jeho zalesněného okolí je nicméně stále otevřený, ale po jeho předpokládaném převzetí do správy města (v roce 2019) by se mělo stát chráněným přírodním územím.

A ještě jedna perlička na konec: během 2. světové války v letech 1940-1941 pracoval v tomto kamenolomu mladý Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II.

*

Sluneční časomíra v rektorské zahradě Jagellonské univerzity v Krakově. Zahrada nabízí k seznámení i další objekty pro měření fyzikálních veličin, ale na doprovodných panelech také návštěvníkovi přibližuje nejpochmurnější kapitolu v dějinách univerzity.

V listopadu 1939 (v téže době, kdy se zavíraly i vysoké školy v protektorátu Böhmen und Mähren) sezvali nacisté všechny její profesory, aby je „instruovali“ o dalším osudu vzdělávacího zařízení. Ve skutečnosti se žádná instruktáž nekonala, ale na všechny už čekalo gestapo a rozvezlo je do koncentračních táborů s cílem zlikvidovat polskou intelektuální elitu a učinit z Poláků nevzdělanou podřadnou rasu.

 Text & foto: -FKK- (CC)

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/zit-krakov/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/muzeum-kocaru-keszthely/ http://www.ceskycestovatel.cz/muzeum-kocaru-keszthely/#comments Wed, 17 Jul 2019 15:57:46 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=3378 Celý příspěvek →]]> Pokud se vám podaří zavítat do nevelkého maďarského městečka Keszthely na jihozápadním okraji Balatonu, budete mít co dělat, aby vám stačil celý den jen na prohlídku tamního zámku hraběcího a vévodského rodu Festeticsů. Vedle samotného zámku je zde totiž k vidění řada dalších expozic a rozsáhlý anglický park s Palmovým domem a exotickou květenou.

Kočár pro parkové projížďky a kozlík kočáru vídeňského arcibiskupa z roku 1814

*

Nicméně jednou z vůbec největších expozic nejen v maďarském, ale celoevropském měřítku je zdejší zámecké muzeum povozů, saní a především kočárů, úzce souvisejících se životem aristokracie v 18. a 19. století. Možná to leckoho překvapí, ale v oněch časech existovaly různé kočáry pro různé účely, takže takový „kočárový autopark“ čítal na zámku několik kočárů a saní.

Tzv. piknikový kočár, v popředí ukázka příslušného vybavení a občerstvení

Pro zámeckou paní byl například k dispozici jiný kočár pro projížďky zámeckým parkem a jiný pro návštěvu příbuzných. A podobně na tom byl zámecký pán, který používal jiný kočár pro lovecké vyjížďky a jiný pro cestování na delší vzdálenosti za obchodem, do správního střediska nebo hlavního města.

Dopravní provoz na pravém břehu Dunaje v Prešpurku (dnešní Bratislava) v 19. století

*

Zakladatelem kočárové sbírky na zámku Keszthely se stal Taszilo Festetics, který nechal během rozsáhlých stavebních úprav zámku v 80. letech 19. století postavit dvoupodlažní objekt se stájemi a stáním pro aktuálně používané i sběratelské kousky kočárů a ubytováním pro personál v patře. Po roce 1945 měla nicméně sbírka namále. Objekt převzala armáda a později přešel do správy města. Stav budovy v té době značně utrpěl a teprve během rozsáhlé renovace, dokončené v roce 2004 se zde podařilo otevřít dnes všemi návštěvníky z celého světa obdivovanou expozici.

Typický rakouský poštovní dostavník z roku 1890 z dílen vídeňské firmy Carl Blaha. Uvnitř dostavníku byla čtyři místa pro cestující 1. třídy a na dvou sedačkách na střeše ve směru a proti směru jízdy (samozřejmě bez nároku na jakoukoliv ochranu před bezčasím) po dvou místech 2. třídy. Tyto dostavníky zajišťovaly spojení na dálkových linkách a například cestující 2. třídy z Vídně do Milána měli nesporně o vzrušující zážitky postaráno… 

*

Celkem se pro ni podařilo zrestaurovat 54 kočárů a dalších koňských povozů včetně unikátní sbírky saní. Většina přitom pochází od rakouského soukromého sběratele Wernera Gustera, který je muzeu sám nabídl. Kromě kočárů tvoří navíc součást expozice ukázky jezdeckého vybavení a výstroje jako sedel, postrojů, ohlávek, dobové píce apod.

Tzv. rodinný omnibus z roku 1910 od firmy Josef Strasser ze Štýrského Hradce (Graz). Vůbec nejpočetnější zastoupení mají v muzeu nicméně kočáry budapeštské firmy bratří Kölberů

*

Ve svém celku pak expozice dokládá vysokou kulturu a tradici uherského respektive maďarského vztahu ke koním, jezdectví a výrobě kočárů, inspirujících ve své době celou Evropu. V případě kočárů pak dává nahlédnout do komplexní šíře řemeslných dovedností, provázejících jejich produkci, od čalounictví přes kovářství až po kolářství. Navíc vedle reprezentačních kočárů pro slavnostní příležitosti (jako např. v případě svatebního kočáru) jsou v expozici zastoupeny i dětské kočáry nebo tzv. užitkové povozy v podobě dálkových dostavníků nebo hasičských vozů.

Ukázky krmiva pro koně, používané v 19. století

*

Naprostou samozřejmostí při návštěvě zámku Keszthely pak je možnost projížďky dobovým kočárem a možnost vžít se tak alespoň na krátký čas do pocitů Lady Mary a jejího muže hraběte Taszila…

 Text a foto: -CK-

12►

Jedna z neodmyslitelných atrakcí zámku Keszthely v podobě projížďky kočárem

*

S jeho stavbou se započalo v roce 1745, nicméně cesta k jeho současné podobě trvala déle než celé jedno století, přičemž celková velikost zámku se mezitím během dvou stavebních kampaní ztrojnásobila a dnes jen samotný zámek čítá 101 bohatě zdobených pokojů.

Iniciátorem stavby reprezentativního sídla na místě někdejšího panského sídla rodiny Pethö byl Kristóf Festetics. Stavbu navrhovali vesměs architekti z vídeňské akademie, jako například András Fischer, který měl na starosti stavbu zámeckého křídla v letech 1799-1801, kdy byl hlavou rodu hrabě György Festetics. Její provedení přitom zajišťovali místní řemeslníci jako štukatér Mátyás Vathner, kameník József Zitterbart, zámečník József Dobrolán, kamnář József Pitterman nebo tesař János Kerbl.

Současná průvodkyně zámkem v dobových šatech (vlevo) a Lady Mary (vpravo)

*

Definitivní podobu pak dala zámku novobarokní dostavba v 80. letech 19. století z popudu hraběte Taszila Festeticse (1850-1933). Ten si v červnu 1880 vzal za manželku (údajně za poněkud divokých okolností) 30letou anglickou vévodkyni Lady Mary Victorii Douglas-Hamiltonovou (1850-1922) a chtěl jí umožnit život v patřičně reprezentativním a pohodlném sídle.

Hrabě Taszilo Festetics na rytině z roku 1873, kdy v kartách vyhrál Lady Mary, a na plátně o nějaký ten pátek později jako manžel Lady Mary

*

Mary byla původně vdaná za monackého prince Alberta I. Proslulý aristokratický gambler však trávil celé noci u hazardu, a když mu v roce 1873 nešla karta, vsadil nakonec do hry s Taszilem Festeticsem svoji ženu! No, a prohrál ji! Mary nejdřív myslela, že skočí z okna, nebo si podřeže žíly. Když ale poznala uherského hraběte blíž, uznala, že v tomto případě rozhodně nevymění louži za okap. Nicméně párek musel čekat dlouhých sedm let na papežovo svolení s rozvodem. Že to ale v novém manželství zřejmě fungovalo, svědčí skutečnost, že Marie porodila uherskému grófovi čtyři děti – dceru a tři chlapce. Skrze ně a jejich sňatky pak došlo mimo jiné k propojení rodu Festeticsů s českým rodem Kinských.

Jeden z pokojů na zámku Keszthely

*

Tímto spojením si Taszilo otevřel cestu do nejvyšších pater evropských vládnoucích kruhů a v letech 1885 a 1888 díky tomu mohl po Uhrách doprovázet Edwarda, tehdejšího prince z Walesu a pozdějšího britského krále Edwarda VII.

Hudební salónek

*

Pod tehdejší rozsáhlou úpravou zámku byl podepsán uznávaný vídeňský architekt Viktor Rumpelmayer (1830-1885), rodák z Prešpurku (dnešní Bratislava). Kromě přestavby zámku v Keszthely , kombinujícím francouzské a německé novobarokní prvky, byl podepsán pod řadou dalších aristokratických sídel, britskou a německou ambasádou ve Vídni nebo královskými a knížecími paláci v Bulharsku.

Městečko Keszthely a jachta Phoenix (Fenix)

*

Rod Festetics de Tolna má své kořeny v Chorvatsku, kde je znám pod jménem Feštetič. V rakouském mocnářství jeho členové zastávali vysoké politické funkce a soudní úřady a za Marie Terezie získali dědičný titul hrabat pro všechny mužské potomky. V roce 1911 jim pak císař František Josef I. udělil i titul vévodský. K bohatství se rod dobral prostřednictvím hospodaření na rozsáhlých pozemcích, přičemž část prostředků neváhal investovat do filantropických akcí a podpory kultury.

Už v polovině 18. století za Kristófa Festeticse vznikla při zámku v Keszthely lékárna a velký špitál. Jeho syn Pál III. se podílel na vypracování tzv. Tereziánského urbáře (Urbarium) z roku 1767, který měl v Uhrách ulehčit a zjednodušit postavení poddaných s cílem usnadnit odvod daní. Bylo z toho hodné zlé krve, ale Festeticz pomohl Marii Terezii urbář prosadit a ta se mu za to odměnila oním hraběcím titulem.

Knihovna

*

Za Györgyho I. Festeticse, považovaného za nejvýznamnějšího představitele rodu (obr. jeho sochy  viz galérie), byla v roce 1797 založena první zemědělská škola v Evropě, známá jako Georgikon. V téže době pak nechal postavit první velkou plachetnici Phoenix pro plavby po Balatonu. A protože byl také významným podporovatelem kultury, byla na zámku v roce 1817 otevřena velkolepá knihovna, čítající původně asi 35 tisíc a dnes na 100 tisíc svazků, a založeno umělecké sdružení Helikon. Významnou součástí  knihovny jsou přitom i hudební party s díly tehdejších předních evropských skladatelů.

Zámecká kaple a jeden z bezpočtu zámeckých krbů

Díky Helikonu do Keszthely zajížděli známí básníci a spisovatelé a zámek se stal známý i hudební produkcí. Na tuto tradici ostatně dnes navazuje světově známé hudební těleso v podobě smyčcového kvarteta Festetics (2 housle, viola a violoncello), které se specializuje na skladby Josefa Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethowena a Franze Schuberta.

Rod Festeticsů měl rovněž nemalou zásluhu na podpoře vzdělanosti na svém panství. Ještě za Pála III. byla v Keszthely založena základní a střední škola a začátkem 19. století následovala další střední škola v Csurgó.

Pohled na zámek Keszthely z anglického parku

*

Posledními obyvateli zámku z rodu Festeticsů byla rodina Györgyho III., pravnuka Györgyho I. (1882-1941). V roce 1944, kdy se hroutila východní fronta a Maďarsko jako německý spojenec se ocitlo v hledáčku ruských armád, jeho manželka polská hraběnka Maria Haugwitzová a jejich syn György IV. sídlo opustili, aby se do něj již nikdy nevrátili. V současné době uznává Festeticsům jejich hraběcí titul Nizozemí.

Samotný zámek nicméně jako zázrakem přečkal bez větší újmy konec 2. světové války (byl přece jen trochu stranou ruského postupu na Budapešť a Vídeň). V roce 1948 ho převzal do své správy stát a v roce 2009 se dočkal rozsáhlé obnovy, která mu vrátila jeho někdejší lesk. K zámku přiléhá rozsáhlý anglický park a milovníci flóry a fauny mohou navštívit veřejnosti přístupné skleníky a jezírka s exotickou květenou a ptactvem. Samostatnou prohlídkovou kapitolu pak představuje mimořádně rozsáhlé muzeum starých saní, povozů a kočárů.

*

 TEXT A FOTO: -CC-

12►

Tak takhle nějak se už ve středověku chystaly ingredience pro hodovní tabuli. Na obrázku pohled do hradní kuchyně na Malborku, někdejším hlavním sídle Řádu německých rytířů

 Pokud chcete jíst chutně a zdravě, dopřejete si nepochybně středomořskou kuchyni na italský nebo řecký způsob. Pokud ale chcete jíst chutně a vydatně, pak byste to měli zkusit u našich polských sousedů. Severské země kolem Baltu musely v dějinách čelit krutým a dlouhým zimám, a aby je přečkali, museli tomu přizpůsobit i svůj jídelníček. Ten se přitom opírá o několik zásadních a typických pochutin a ingrediencí.

Chlebový bochníček, skrývající vydatnou polskou specialitu (odkrytá podoba viz galérie)

 Poláci jsou typičtí masožravci, takže podstatu jejich jídelníčku představuje maso na všechny možné způsoby (dušené, pečené, vařené, uzeniny), a to jak to „běhavé“ (hovězí, vepřové, drůbeží), tak to „plovoucí“ (ryby). Klasikou, kterou by přitom neměl nikdo v Polsku opomenout je bigos, který je u našich sousedů podobně národním pokrmem jako u nás vepřo, knedlo, zelo.

Klasický žurek s uzeninou a natvrdo uvařeným vejcem, servírovaný v misce

 K tomu se servírují nejrůznější přílohy (na knedlíky se ale moc nespoléhejte) jako frytki (smažené brambory a hranolky), pečivo zejména v podobě tmavého žitného chleba a specifická severská zelenina jako zelí či špenát a neodmyslitelné „dochucovadlo“ v podobě kopru. Ten je baltskou specialitou, nicméně ty, kdo mu zrovna dvakrát neholdují , lze potěšit konstatováním, že stran používání kopru si Poláci stojí stále ještě dost daleko za Švédy, kteří jsou schopni spáchat snad i koprovou zmrzlinu.

Lodní jídelna na palubě plachetnice Dar Pomorza

 Naopak milovníci polévek si v Polsku rozhodně přijdou na své a takový žurek se hodí nikoliv jako předkrm, ale rovnou jako hlavní jídlo. Obzvlášť, pokud je podáván v chlebovém bochníčku. Navíc v polských turistických „stravovnách“ od trojky do jedničky se na hostech porcemi rozhodně nešetří, takže si po případné polské dovolené zkontrolujte váhu.

Sladká cestovatelská tečka na konec… (Gdaňsk 2018)

 Polská kuchyně samozřejmě myslí i na sladkomlsné jazýčky, takže ke kávičce nikdy nechybí pestrý výběr dortíčků a moučníčků. K posezení si přitom můžete vybrat jak venkovní zahrádky tak útulné kavárničky.

Snad jen milovníci piva mohou být tu a tam zklamáni, i když i v tomto sektoru se Polsko už výrazně zlepšilo. Zejména díky vstupu do tamního pivovarského byznysu společnostmi jako Heineken, jež například významně pozvedly kvalitu moku Žiwiec, který dnes představuje úplně jinou ligu než k nám z Polska dovážené chmelové hrůzy jako Deep, Rastinger a spol.

 Foto & text: -CC-

12►

Románský chrám v těsném sousedství někdejšího antického chrámu a novodobé pevnosti

 Město Terst si většina lidí spojuje především s velkým přístavem. Nicméně je to také město řady pozoruhodných památek, jejichž počátky sahají až do antických časů. Jednou takovou, která je jakýmsi pomyslným historickým jádrem Terstu je katedrála San Giusto, rozkládající se na kopci nad městem hned vedle stejnojmenné pevnosti.

Historický kontrast v podobě antických sloupů v těsném sousedství s renesanční pevností

 Již v prvním století našeho letopočtu zde existovala velká římská bazilika a k nejstarším archeologickým nálezům patří pozůstatky propylea (monumentální starověký řecký portál), vybudovaného na místě nejvyššího bodu nad městem na konci tehdejší hlavní městské ulice (dnešní via della Cattedrale). Na základě vykopávek a dalších poznatků zde zřejmě stál chrám nebo komplex chrámů, zasvěcených Jupiterovi, Juno a Minervě. Původní starověká bazilika měla severo-jižní orientaci a při délce 100 m měla šířku 20 m. Její zánik je dnes připisován nájezdům barbarů v době zániku západořímské říše.

Interiér katedrály Panny Marie na návrší San Giusto

 V 6. století vznikl na troskách baziliky z iniciativy prvního terstského biskupa Frugifera menší trojlodní křesťanský kostel, nicméně stopy po něm mají pouze charakter fragmentů.

Vnitřní výzdoba katedrály v podobě stropní fresky a obrazu

 Počátky dnešní románské katedrály v těsném sousedství někdejšího antického chrámu sahají podle historiků do doby před 10. stoletím, ale s její stavbou bylo podle všeho započato až v 11. století. Byla zasvěcena Panně Marii a postupem času se stala hlavní katedrálou Terstu. Nynější vzhled získala katedrála někdy mezi lety 1302 až 1320 za působení biskupa Roberta Pedrazzaniho da Robecca.

Zlomky archeologických nálezů při zdi katedrály

 Vnější fasádu baziliky zdobí kamenná rozeta ze 14. století a z této doby je i vnitřní výzdoba v podobě fresek a soch. Uvnitř se nacházejí rovněž sarkofágy terstských mučedníků z 11. století. Do katedrály byly přitom kvůli zjednodušení a urychlení stavby zakomponovány i některé prvky z původního římského chrámu.

 Foto & text: -FK-

Pozoruhodné propojení dějin: v popředí trosky antického chrámu, za nimiž se tyčí renesančně-barokní pevnost San Giusto

 Jsou města, která když si chcete vychutnat pohledem z výšky, musíte vzít zavděk eroplánem, balónem nebo alespoň dronem. Nad italským Terstem se však tyčí kopec a na něm renesanční pevnost, z jejíchž hradeb se můžete doslova a do písmene kochat jako z té pomyslné ptačí perspektivy.

Přístav Terst s pevností San Giusto v 19. století

  Kopec San Giusto je jakýmsi němým svědkem a průvodcem po dějinách Terstu a díky své poloze se stal i jeho strážcem. Právě zde vznikla první opevněná osada, která se posléze rozšířila na římské Tergeste (jednalo se o spojení výrazu „terg“, vycházejícího z indoevropského označení trhu a benátské přípony „este“ pro označení města).

Přes pád Římské říše a nájezdy barbarů si nicméně město dokázalo zachovat statut relativně nezávislého přístavu, o jehož ovládnutí vehementně usilovali Benátčané. A protože se psal drsný středověk, není třeba si činit iluze o charakteru tohoto snažení.

Na výšině San Giusto nad Terstem se nacházejí rovněž dva zajímavé pomníky: ten vlevo připomíná italské vojáky, kteří padli v 1. světové válce, fontána vpravo (La fontana di Montuzza) pak vznikla na počest návštěvy Benita Mussoliniho v Terstu v roce 1938. Měla zde stát jen po přechodnou dobu, nicméně se dočkala 21. století a dnes už si ji s „ducem“ nikdo nespojuje

 Vyčerpaný obrannými válkami se svým jihozápadním sousedem se Terst nakonec rozhodl hledat ochranu u svého severního souseda a v roce 1382 uzavřel dohodu s Rakouskem (tzv. Spontanea Dedizone all’Austria; dobrovolné poddání se Rakousku), která mu zaručovala správní nezávislost výměnou za dosazení panovníkem jmenovaného kapitána (capitano), stojícího v čele ozbrojených sil ve městě.

Vstupní brána s padacím mostem do pevnosti a její schéma

 Bezpečnostní situace se tím zjevně uklidnila, nicméně jak rostla moc a vliv kapitána na terstské záležitosti, dospělo vojenské velení k závěru, že je pro ně nezbytné vybudovat odpovídající objekt, z něhož by se město a dění v něm dalo lépe kontrolovat. Jeho základy byly se souhlasem císaře Fridricha III. položeny v roce 1468 v podobě tzv. kapitánského domu (respektive paláce) – Casa del Capitano, budovaného samozřejmě z peněz místních obyvatel. Ať už v podobě daní nebo více či méně dobrovolných „příspěvků“. Vznikla tak dvoupodlažní budova s věží ve tvaru písmene „L“, v níž se dnes nachází historické muzeum.

Výhled z pevnosti San Giusto na terstský přístav

 V roce 1508 byla zahájena stavba bašty „Rotondo“, ale když se na přelomu let 1508-1509 Benátčanům přece jen podařilo na krátký čas Terst ovládnout, byla stavba přerušena a dokončena až v letech 1578-1590. Každopádně i pod vlivem událostí z roku 1509 vznikl záměr pevnost zásadně rozšířit.  Vzhledem k terénním dispozicím tak začala v následujících dvou staletích nabývat podoby trojúhelníkového fortu. Projektové a stavební přípravy se však vlekly a teprve po roce 1545, kdy do úřadu císařského kapitána nastoupil Giovanni de Hoyos, se podařilo zahájit stavbu bastionu „Lalio“, dokončeného v roce 1557. Ani další práce však nenabraly nijak závratnou rychlost a teprve v roce 1636 se podařilo dokončit třetí a poslední bastion Pomis, kterým se celý pevnostní prostor definitivně uzavřel.

Nádvoří pevnosti po poslední rekonstrukci a úpravě na historické muzeum

 Během své existence se pevnost prakticky nikdy neocitla ve středu významných bojových operací. Díky tomu neutrpěla žádné vážné škody a zachovala si dodnes svou původní podobu. Svým způsobem ale tím, že se jí vyhnulo dobývání, měla zřejmě i štěstí. Už tři roky po jejím dokončení se totiž stala terčem tvrdé kritiky ze strany císařského inženýra Giovanni Pieroniho, který se nechal slyšet, že tenhle „žalostný paskvil“ by nedokázal čelit žádnému útoku ani obléhání…

Pohled na Casa del Capitani a tzv. benátskou zeď (vpravo)

 Ve skutečnosti byla pevnost vojensky využita jen ve dvou případech: v roce 1813 v ní Napoleonovi vojáci čelili obléhání rakouské, anglické a neapolské flotily a podruhé posloužila v roce 1945 německým vojákům. Nicméně největší škody utrpěla už 9. července 1690, kdy po zásahu blesku explodoval střelný prach pro pevnostní kanóny.

Ruční palná zbraň obránců pevnosti v podobě tzv. spingardy. Vznik této zbraně sahá do středověku, na snímku je kus z 18. století

 Pevnost nakonec zůstala sídlem císařského kapitána až do roku 1750. Ten tehdy v osobě Niccolò Hamiltona přemístil svůj úřad opět do města a z pevnosti se stala kasárna a během italského risorgimenta pevnostní vězení pro politické odpůrce rakouské moci.

V roce 1918 připadl Terst včetně pevnosti San Giusto Itálii a ještě několik let sloužil jako kasárna. V roce 1930 odkoupilo pevnost od armády město, které ji podrobilo generální rekonstrukci pro potřeby kulturních a turistických aktivit. K další obnově došlo na konci 20. století a pevnost začala být po roce 2000 využívána jako historické muzeum s bohatými sbírkami nejen vojenského charakteru, ale také lapidáriem římských artefaktů, připomínající někdejší antickou minulost.

 Foto & text: – FK-

12►