KRAJEM KARLA MAYE

Krušnohoří nemá jen českou, ale i německou tvář. Tu ostatně poznáte hned na první pohled – na základě příslušných zákonů o ochraně kulturního dědictví totiž na německé straně hranice si nemůže kdokoliv stavět cokoliv, ale musí mimo jiné ctít například příznačný šedobílý charakter střech a omítek zdejších usedlostí. Do jisté míry tím dodává zdejším městečkům a osadám poněkud uniformní charakter, na druhou stranu zdejší region ušetřil kýčovitých experimentů „kapitalistického baroka“.

*

Vysoký kámen na Kaplicku a naučná stezka nad Hřebečnou

 Po sjednocení Německa se také v saském Krušnohoří daří zahlazovat stopy po bolševickém barbarství. Někdejší „paneláková“ rozhledna a horský hotel na Fichtelbergu dostali nový, historizující kabát, a městečka jako Johanngeorgstadt se pokouší zbavit panelových ohavností. Konkrétně zrovna toto městečko přišlo v padesátých letech o své malebné centrum, a to díky marným pokusům a těžbu uranu na německé straně Krušnohoří. Výsledkem megalomanského rabování pro militantní potřeby stalinistického Ruska bylo jen nebezpečné poddolování historického jádra města a jeho následně vynucené stržení.

  Světlejší stránkou stavebních zásahů v saském Krušnohoří jsou mnohé přehradní nádrže, povětšinou sloužící jako zdroje pitné vody. V Německu kolem nich vedou dokonce turistické stezky, dovolující vychutnat si kouzlo pohledu na stříbřisté vodní plochy uprostřed lesů a strání. Severozápadně od Johanngeorgstadtu se na kraji malebné saské obce Sosa nachází stejnojmenná přehradní nádrž s hrází vysokou 60 m. Na jih od ní se tyčí do výše 1019 m n.m. vrchol Auersbergu, jemuž kdysi dominovala romantická kamenná rozhledna a dnes poněkud nevkusný radiolokátor. Z čisté a udržované rozhledny je vynikající výhled do krajiny a vstupné činí toliko polovinu toho, co zaplatíte na jejím českém protějšku na Blatenském vrchu. Na vrcholu krom toho funguje stylový horský hotel. Podobné chaty se svého času stavěly i pod českými rozhlednami, ale buď po nich nezůstal kámen na kameni (jako třeba na Blatenském či Tisovském vrchu) a nebo se dochovaly jen coby tragické trosky a pomníčky lidské lhostejnosti jako Klínovci. Čestnou výjimkou zůstává dosud funkční rozhledna i hotel na vrcholu Plešivce (1028 m n.m.). I tady však bývalo lépe a na slávu dalších dvou občerstvovacích a ubytovacích zařízení Orion a Švýcarská bouda dnes upomínají už jen rezivějící reklamní poutače na abertamsko-jáchymovské silnici.

Na samé hranici Saska s Českem leží typické krušnohorské slatě Malé jeřábí jezero (Kleiner Kranichsee), opatřené z německé strany i haťovým (povalovým) chodníkem a vyvýšenou vyhlídkou. Další zajímavou vodní plochou na saské straně Krušných hor je pak západně od Johanngeorgstadtu přehradní nádrž Carlsfeld. Byla postavena ještě před 2. světovou válkou a je nejvýše položenou krušnohorskou vodní nádrží (904 m n.m.). Česká přehradní nádrž Přísečnice je pro změnu zase největší. Tedy pokud není jako v roce 2009 vypuštěná…

*

 Jen málokoho přitom dnes napadne, že putuje rodným krajem světoznámého autora příběhů Vinnetoua a Old Shatterhanda – Karla Maye. Rodák z Hohenstein-Ernstthalu na dnešním předměstí Saské Kamenice (německy Chemnitz a za časů DDR Karl-Marx-Stadt) se vždycky hrdě hlásil ke svým krušnohorským kořenům. Pozorní čtenáři to ostatně určitě zaregistrovali i při četbě některých jeho románů.

Tato část Saska dnes patří zejména v porovnání se vzkvétajícími Drážďany k těm chudším (zdejší průmysl je v troskách, nezaměstnanost asi jako na Mostecku). Přesto nelze přehlédnout markantní rozdíl v kvalitě dopravní infrastruktury a zejména silnic, které si nezadají s těmi bavorskými. A pak, příroda vykouzlila v tomto kraji nespočet malebných zákoutí, takže i kdyby Karel May zdejší region nikdy neopustil (jak se to občas tvrdí a někteří Mayovi kritici dodnes pochybují, že autor Vinnetoua vůbec kdy spatřil Ameriku, natož nějakého indiána), měl by o inspiraci bohatě postaráno!

*

Většina lidí má Krušné hory spojeny s holými pláněmi po zničených lesích, jenže skutečnost je podstatně jiná. Nejen, že Jáchymovsko a Porolaví je hustě zalesněno nádhernými hvozdy, ale skrývá i množství úchvatných skalních útvarů. Počínaje Vysokým kamenem na Kraslicku, přes Dračí a Trousnickou skálu nad Perninkem až po jedinečné Holubí skalky v Přírodním parku Zlatý kopec. Kromě těchto ryze přírodních skalních útvarů však Krušnohoří nabízí i dnes už „zpřírodnělé“ pozůstatky někdejší těžby cínu a dalších nerostů.

 Jedním takovým skalním skvostem je bývalý lom nad obcí Hřebečná. Dnes přírodní rezervace Ryžovna (1015 m n.m.) o rozloze cca 20 ha s výskytem řady chráněných druhů rostlin a živočichů (zejména obojživelníků a motýlů) nabízí zajímavé pohledy na tzv. sloupcovitou odlučnost čediče.

Jako další v pořadí stojí za zmínku čedičový lom nad obcí Rotava, který je Krušnohorským protějškem proslavené Panské skály nebo-li „Varhan“ a Kamenického Šenova.

*

 Snad nejatraktivnější podívanou však ukrývají jižní svahy Blatenského vrchu (1043 m n.m.). Naprosto jedinečná skalní soutěska Vlčí jámy vznikla zhroucením štol a vytvořila scenérii, která jakoby vypadla ze stránek románů Karla Maye z Divokého západu. Na soutěsku s velkým skalním oknem jako vystřiženým z Pokladu na Stříbrném jezeře (to pravé „filmové“ najdete u Plitvických jezer) kromě toho navazuje skalní průrva, v které se až do nedávna uchovávalo díky specifickému klimatu i uprostřed horkého léta značné množství ledu. Ten se odtud dokonce čerpal pro potřeby ošetření raněných v bitvě u Lipska v roce 1813. Dnes už by měli všichni ranění smůlu, neb před několika lety led „vytěžil“ jakýsi přičinlivý Čecháček (zřejmě pro svůj pivní sklípeček). Bůh ztrestej všechny křupany tohoto druhu!

*

Holubí skalky na Zlatém kopci s impozantní skalní sfingou a poslední zbytky ledu ve Vlčí jámě – kdysi jím byla průrva zcela vyplněná

 Jen tak na okraj – podobná skalní sluj, avšak přírodního původu, ukrývá led v Lužických horách (podle toho se také jmenuje Ledová jeskyně). Kdysi byla přístupná po dřevěném žebříku, dnes je kvůli ochraně vnitřního klimatu (a ledu) uzavřená.

Tím však výčet podivuhodných skalních útvarů Krušnohoří zdaleka nekončí. K těm, které rozhodně stojí za vidění, náleží například tzv. Sfingy, které objevíte v serpentinách pod obcí Měděnec. Trojice rulových skalních masívů je přístupná pěšky nebo autem po nepříliš pevné polosilnici do Klášterce nad Ohří. Pod vrchem Mědníkem, jehož kaplička si svého času zahrála v jednom proslulém třicetidílném televizním seriálu o jednom majorovi, pak můžete navštívit veřejnosti přístupnou historickou štolu (v létě 2009 zde turisty prováděla sympatická studentka) s průzračným jezírkem! Ještě jedno a větší je dosud nepřístupné.

*

FOTOGALERIE:

1234...678►

© -CC- (2009)

*

Na každý pád, Blaník patří k národním symbolům podobně jako Říp a zavítat na jeho vrchol by mělo být ctí každého Čecha. A pokud zrovna nectíte národní symboly a jméno Aloise Jiráska vám už nic neříká, nevadí, na Blaník stojí za to se vypravit i „jen“ pro jeho přirozený půvab coby přírodní dominantny malebného kraje pod Vlašimí.

*

Z Prahy je tento 631 m vysoký kopec dosažitelný autem za slabou hodinku po silnici č.125 od Vlašimi a nebo č.150 od Votic a poté, co svého benzínového nebo dieselového miláčka zaparkujete u některé z výchozích turistických stezek (po červené od Kondrace a nebo od Louňovic pod Blaníkem, po zelené z Lesáků), nabízí příjemný výlet jak pro pěší tak pro cykloturisty.

V naučné literatuře je Blaník označován hrdě za horský masív a tvoří ho vedle hlavního, 638 m vysokého vrcholu, ještě jeho menší bráška Malý Blaník a dále Kondracká hora a Křížovská hůrka. Od roku 1981 je Blaník součástí Chráněné krajinné oblasti o rozloze 40 km² a na vrcholu vás čeká odměna v podobě udržované dřevěné turistické rozhledny, jejíž vzhled má údajně napodobovat husitskou hlásku.

*

Sympatickou specifikou Blaníku je, že je k turistům vstřícný praktiky po celý rok. Pravda, v zimě to trochu klouže, ale jinak skýtá za každého ročního období okouzlující sepětí s přírodou a ideální cíl pro jednodenní výlet z ruchu velkoměsta, který lze spojit s návštěvou řady dalších zajímavostí, ať už v podobě zámku Jemniště, vlašimského zámku, Částrovických rybníků, lomu Roudný a nebo Přírodního parku Džbány-Žebrák u Votic.

R A T I N G

*) Přístupností je míněna cesta od parkingu nebo zastávky k objektu a v případě vozíčkářů i uvnitř samotného objektu!

**) Tento rating není určen pro expediční lokality jako Amazonie, Antarktida, Sahara apod.

© -CC- (2010)

Se Šumavou má člověk jaksi odjakživa spojeny „klostermannovské“ mlhy a hluboké sněhové závěje. Zatímco v takové Praze podobná vidina budí spíše děs a hrůzu z další kalamitní situace na vozovkách, chodnících a v každodenní dopravě, na Šumavě vám něco takového nevadí. Spíše naopak, bez toho by Šumava nebyla Šumavou. Kdo nezná Šumavu jen z letních nebo zimních prázdnin, ale zavítal sem i o Velikonocích nebo na podzim, ví, o čem je řeč. Hluboké lesní hvozdy, utopené v tichém šerosvitu, kde to ani v dnešních časech nemusí být s rušivými vlivy civilizace příliš horké.

*

Ideální způsob, jak si vychutnat zimní Šumavu, hledejte v běžeckých stopách. Tím nechci brojit proti sjezdovému lyžování, ale přes veškerou snahu to na českých svazích šumavských kopců stále není ono a když už si chcete užít a obrousit svoje „rossignolky“ nebo „atomiky“, nezbývá vám než zajet na německou stranu na Velký Javor (Grosser Arber).

Pro české běžkaře se však Šumava stala za poslední dvě dekády takřka stejně plnohodnotným rájem jako Jizerky. Dlouhé a upravené stopy nejrůznější obtížnosti vám otevřou Šumavu v pohádkové kráse, obzvlášť když si za cíl cesty zvolíte některé šumavské jezero. Černé bývá i mimo sezónu trochu přelidněné a sněhová stopa díky procesím opěšalých turistů za moc nestojí, ideální jsou proto Laka a nebo Plešné jezero, ale najdou se i další okouzlující místa, kam zacílit svou pozornost.

*

Teď to může vypadat, že jsem zaujatý vůči Černému jezeru. Opak je pravdou. Je to jedno z nejkrásnějších horských jezer, jaké jsem kdy měl to štěstí navštívit, a že jich nebylo málo. I proto je jim na tomto webu věnována samostatná kapitola a Černé jezero v ní samozřejmě nemůže chybět!

Takže, co nenajdete zde, hledejte pod kapitolou JEZERA…

*

Na přelomu milénií jsme několik let po sobě trávili na železnorudsku Vánoce a Silvestra. Železná Ruda tehdy připomínala ze všeho nejvíce orientální bazar, osvětlený lucerničkovými neóny nočních šantánů, připomínající polistopadové „zlatokopecké“ časy. Jak přitvrzovala česká měna, upadal zájem o šantánové služby, ale namísto rozvoje turistických služeb přetrvával dojem jakési ospalosti.

Dodnes se mi vybavuje vzpomínka na naši první rodinné Vánoce na Špičáku, tuším někdy v roce 2002. Měli jsme zajednaný pobyt ve stejnojmenném hotelu. Tucet let po „sametu“ hotel stále ještě obcházelo strašidlo odborářské rekreace, které zřejmě zapříčinilo o poruchu kotelny. Šumavských vánoc chtiví zájemci z nejrůznějších koutů republiky se v podvečer dozvěděli, že v hotelu se netopí a že když si počkají na vrácení peněz, mohou zase odjet domů. Tehdy se ještě v podobných situacích vracely peníze „na dřevo“. Dnes by vám zřejmě některé cestovky za takové situace nejspíš doporučily, abyste se šli „klouznout“…

Nakonec jsme tehdy prostřednictvím železnorudského infocentra sehnali náhradní (a nesrovnatelně útulnější) ubytování v jednom z tehdy nově budovaných penziónů jen pár kroků na špičáckým nádražím.

A propos – železnorudská železnice!  Jedna z nemnoha zdejších historických atrakcí. Běžně tady stále funguje vlakové spojení – dnes dokonce opět rozšířené až na německou stranu. Kromě toho však můžete v turistické sezóně použít i vláček, tažený čudilou. Železniční tunel pod Špičákem, dlouhý 1748 m, přitom patří k nejúžasnějším technickým památkám na našem území. Byl vybudován v letech 1874-77 jako součást zdejší horské dráhy, deset let po dokončení brennerské dráhy a čtyři roky před dokončením tunelu pod Svatým Gotthardem…

*

Železnorudské svahy bývaly odjakživa v obležení lyžařů. Už v roce 1882 zde byl v prostorách někdejší ubytovny a kantýny barabů, kutajících tunel, zřízen hotel Prokop. A v jeho sousedství pak byl o osm let později vybudován již exkluzivní hotel Rixi.

Od té doby se Špičák stal vyhledávaným a dnes jedním dominantních středisek zimní rekrace na Šumavě. Žel bohu, šestiletka nacistické a poté čtyřicetiletka bolševické totality mu stačilo odebrat někdejší lesk a slávu a dnes mají místní stále co dělat, aby tenhle kraj povznesli opět k jeho někdejšímu věhlasu.

Přitom umístění sjezdovek na severních svazích Špičáku je pro sjezdové lyžování ideální. Sníh se zde drží déle a také se díky tomu mnohem lépe zasněžuje. Jenže zasněžování, rolbování a nahrazování vleků vysokokapacitními lanovkami se opozdilo nejen na Šumavě, ale v celém Česku. Snaha „vytěžit“ POMy a jiné vleky takříkajíc do mrtě, se stalo českým horám osudné. Příznačné české škudlilství a bolševikem vypěstovaná neschopnost předvídat, postavily jednoho dne české vlekaře a hoteliéry  před trpké poznání, že jejich klientela se poohlédla a namlsala jinde. Obzvlášť, když první, s čím domácí hory chtěly srovnat krok, byly cenové relace…

Když proto začal Špičák nabízet alespoň zlomek lyžařského komfortu, běžný v sousední cizině, odliv českých lyžařů do podstatně lépe vybavených a udržovaných středisek v Alpách a Dolomitech se už nedal zastavit.

*

Pohled na nekonečné fronty u vleků a obstarožní jednosedačkové lanovky na Pancíř byl ještě před pár lety frustrující. Dnes už má Špičák alespoň čtyřsedačku, ale stalo se tak až poté, co se na zdejší „kotvě“ potlouklo cosi lyžařů ze školního zájezdu. Tragická vizitka. Šumava v tom ale není sama. Před časem zaplnily českou metropoli billboardy s reklamou na nové „lyžařské ráje“ na Ještědu, v Herlíkovicích a jinde.

Po únavě ze Špičáku jsme tedy vyzkoušel Ještěd. Z Prahy dostupný autem po rychlostní komunikaci za necelou hodinku, na rozdíl od Špičáku parkování hned pod sjezdovkami. Dvě nové čtyřsedačky, fronty skoro žádné. Jenže vlastní sjezdovky? Část zavřená a zbytek? Špatně upravený zledovatělý povrch, místy zúžené průjezdy nebezpečnými koryty, kde si o nějakém požitku ze sjezdování můžete nechat zdát a kde jen trnete, zda to ve zdraví přežijete…

*

Takže Šumava v zimě? Na běžkách! Dnes mohu vřele doporučit. Před nějakým čtvrtstoletím jsme s manželkou „běžkovali“ v okolí Stach. Dostat se odtud na lyžích na Zadov obnášelo zážitek jako cesta napříč Kamčatkou nebo Aljaškou a k tomu zničené skluznice tehdy prvních běžek moderního střihu, jaké jsem si tehdy půjčoval v lyžařské půjčovně ve Francouzské ulici. Paní v půjčovně však byla tolerantní a vždycky si při mém návratu z tehdejšího šumavského běžkování jen smutně povzdychla…

Dnes vás čeká nad Železnou Rudou terén, který si vychutnáte, při kterém kvalitně zrelaxujete a obstojně si vyčistíte hlavu. Pravda, běžkařské terény se zatím dají zasněžívat jen obtížně. Takže když je sněhu málo, je i málo příležitostí pro běžky. V Dolomitech to však řeší například krátkými (cca 2-4 kilometrovými) okruhy, a ty se už udržovat dají, i když tomu Svatý Petr zrovna dvakrát nepřeje. Navíc tyto okruhy mívají ve svém sousedství nejen parking, ale i převlékárnu a případně i půjčovnu. Sjezdařské areálu se u nás už budují… Zamyslí se někdo i nad běžkařským? Když mohou vznikat golfová střediska, proč by nemohly vznikat běžkařská? Jenže jak asi všichni víme, v Česku za klubový poplatek pro horních deset tisíc, krize nekrize…

Takže příští rok zase raději asi do těch Dolomit…

GALÉRIE:

123►

-CC-

*

Novohradské vrcholy Vysoká (1034 m), Kraví hora (953 m) a Kuní hora (925 m) při pohledu od Žumberka a znak euroregionu Silva Nortica

Na první pohled tedy nic moc. Žádná pořádná výška, žádná významná turistická střediska. A přesto v sobě tyto hory skrývají naprosto jedinečné kouzlo a kdo sem jednou zavítal, určitě se nechal podmanit jejich přirozeným půvabem. Novohradky, jak se jim familiérně přezdívá mezi jejich milovníky, patří totiž k horám relativně nedotčených moderní civilizací, i když v minulosti byly poměrně hojně osídleny zejména německy mluvícím obyvatelstvem a vedle zemědělství se zde dařilo dřevařství, mlynářství, hamernictví a v neposlední řadě sklářství.

*

Novohradské hory coby nejjižnější kout České republiky

Romantickou krásu, skrytou na první pohled pod příkrovem smrkových, bukových a smíšených lesů a pralesů skýtá jednak „stavební materiál“ Novohradek v podobě žuly, ruly a svoru, který díky mrazovému zvětrávání vytvořil v průběhu věků na vrcholech a svazích hor mrazové sruby, kamenná moře, skalní věže, skalní hradby apod. A jednak vodní nádrže, které během času dokázaly splynout s okolní přírodou tak přirozeně a neodmyslitelně, že spíše než umělá díla připomínají horská jezera. Většinou přitom nejde o rybníky, ale o nádrže pro plavení dřeva.

*

Prales Hojná voda

Když už padla zmínka o těch pralesích, každé dítě školou povinné asi slyšelo o zdejším pralesním hvozdu jménem Žofín. Nejstarší pralesní rezervace byla spolu s podobnou lokalitou Hojná voda založena rodem Buquoyů v roce 1838 na rozloze téměř 100 hektarů a představuje tak jednu z nejstarších přírodních rezervací v Čechách i v Evropě. Samotný Žofínský prales je veřejnosti nepřístupný (dá se však dostat k jeho ohrazené části s pomníčkem na paměť 150. výročí jeho vyhlášení), nicméně o něco menší prales Hojná voda je průchozí.

*

Pro cestovatele, uvyklého exotických destinací, mohou Novohradsky působit na první pohled nezajímavě, ale opak je pravdou. Člověk je až překvapen, kolik míst a zákoutí, s nimiž má spojeny naprosti jiné lokality, objeví i zde. Byť třeba ve skromnější míře. Kdo je však třeba zvyklý na vysoké skalní věže z České ráje a nebo Adršpachu, určitě ocení i podobné – byť nikoli pískovcové, ale žulové – věže na Vysoké či Kuní hoře a nebo na Mandlsteinu. A to nemluvím o skalních stěnách, hojně navštěvovaných horolezci v Údolí říčky Černé ve Slepičích horách, v těsném sousedství s Novohradkami. Prostě ideální terén pro geocaching, při němž si můžete potrénovat tělo třeba na Skalní nebo Pašerácké trase, nemluvě o trasách na rakouské straně.

Novohradské hory jsou navíc protkány množstvím zpevněných cest, ať už těch, které mají svůj původ v minulých staletích, a nebo těch, které zde na „obranu socialistického tábora“ vybudovali někdejší lidoví pohraničníci, střežící zemi ani ne snad před vnějším nepřítelem (Rakousko bylo i za časů studené války neutrální zemí), ale aby z obřího komunistického koncentráku nikdo neutekl za svobodou.

*

Sloužit na hranici za totáče rozhodně nebylo nic příjemného. Cetviny nebyly věznicí, ale kasárnami pohraniční stráže. Život v nich se však od „nápravného zařízení“ příliš nelišil…

A jak se zde sloužilo obyčejným záklaďákům? Jsem pamětníkem oněch dob, takže nemusím zprostředkovávat dojmy z doslechu. Některým soudružkám z parlamentu bych však doporučil exkurzi někdejšího pohraničního stanovistě s kasárnami v Cetvinách, aby neblouznily o srdnaté obraně vlasti před krvežíznivým imperialistou. Ti co zde sloužili (a že šlo o tehdy moderní kasárna, do kterých se napumpovaly milióny), totiž nemají pro zdejší zařízení jiné pojmenování než to, které najdete na jedné z připojených fotografií. A nejen kvůli omezené svobodě a mizerné stravě, ale zejména kvůli vymývání mozků prostřednictvím útvarových politruků, kteří nebrali prémie ani tak za bezpečnost hranice před „narušitelem“, ale že vám z hlavy vyženou i poslední zbytky mravního desatera…

*

Ale zpět  k těm cestám. Nutno přiznat, že mnohé z komunikací, křižujících  Novohradky (a teď nemám na mysli ty „vojenské“), připomínají svou kvalitou už trochu i ty rakouské. Například  silnice z Nových Hradů do Kaplic nebo do Pohoří na Šumavě mají až na svou omezenou šířku ideální povrch pro milovníky cykloturistiky. Nemluvě o cestách z dob již zmíněných pohraničníků a nebo pro potřeby lesáků. Přitom kdo chce, najde si zde i trasy, které mu svým stoupáním důkladně provětrají plíce (jako třeba okruh z Nových Hradů do Gmündu a zpět přes rakouský Höhenberg a nebo přes Pyhrabruck a Mandelstein do Hirschenweisu a odtud zpátky do Čech po nové přeshraniční cyklostezce Via Verde).

*

Pohled z rakouského Mandelsteinu (874 m) na panoráma Novohradských hor. V popředí pamětní deska s následujícím textem: „V dobrotě spočívá největší síla k nápravě!“ J. Gangl (1916) a dále: „Svatá Anežka Česká (1989). Utěšitelka zarmoucených, vás mnohých mučedníků, vyprosila nám nadále svobodu a mír.“

Novohradské hory však nabízejí i spoustu historických zajímavostí. V tomhle kraji se psaly dějiny středověku už od jeho nejrannějších dob. Navíc v minulosti hory nijak zvlášť neoddělovaly české země od těch rakouských. Nejen, že dnešní Weitra (Vitorazsko), bylo kdysi lénem koruny české, ale i poté, co byla celá oblast po prohrané bitvě na Moravském poli v roce 1278 připojena k dolnorakouskému arcivévodství, udržela se zde až do 20. století česká menšina.

Obzvlášť rakouské údolí Lužnice a navazující severní oblast Waldviertelu je bohatá na udržované hrady, zámky, kostely a další kulturní památky. Našince pak určitě potěší, že v tomto ohledu působí sympaticky i hrad Nové Hrady. Tedy na rozdíl od města, které například ve srovnání s Weitrou působí stále jaksi ospalým dojmem, stále jaksi čekajícím na lepší časy. Luxusní hotel na místě někdejšího paláce rodu Buquoyů tento dojem nezažene. To spíše člověk ochotně smekne před opraveným klášterním areálem servitů při kostele sv. Petra a Pavla.

Současnost Novohradska je vůbec tak trochu rozpačitá. Zatímco některé obce začínají konečně po desetiletích totálního úpadku zářit nových leskem jako v případě obce Žumberk s příkladně rekonstruovanou tvrzí, penziónem na místě někdejšího poplužního dvora a domy na návsi a pokračující renovací kostela, takový Benešov nad Černou působí sice malebně z dálky, ale na náměstí máte pocit jako ve skanzenu z časů před padesáti a více lety. A podobně tomu je i jinde. Zatímco viditelně ožívá Pohoří na Šumavě a k návštěvě láká hotel Žofín nebo ukázkově restaurovaný mlýn v Hrádku u silnice z Trhových Svin do Nových Hradů, obce jako Bělá či takové Světví nepůsobí snad ani jako konec republiky, ale spíše opravdový konec světa…

O to lepší je to však s atmosférou Novohradska. V porovnání s nedávnou minulostí těžce postiženým Krušnohořím si totiž na jihu Čech nelze nepovšimnout podstatně větší lidské sounáležitosti. Lidé se zde na potkání zdraví i když se vidí třeba poprvé a naposledy v životě a starousedlíci zjevně nemají potřebu novým sousedům „trávit kozu“ nebo svádět na dvorek močůvku. A když se tu dáte s někým z místních do řeči, přijde vám až líto se s ním rozloučit a pokračovat v cestě. Prostě, co chybí na vzhledu některých obcí, rozhodně nechybí v duši jejich obyvatel. A předsudky zde netrpí – světe div se – dokonce ani česko-německé vztahy!

*

Zajímavý počinek v podobě obnovené kovárny v Nových Hradech, kde si turisté mohou „osahat“ kovářské řemeslo

Podobně jako většina pohraničního území byly i Novohradské hory po roce 1945 postiženy jednak postupným vylidněním, způsobeným tzv. odsunem německého obyvatelstva, a jednak rozvrácením někdejšího prosperujícího panství rodu Buquoyů. Karel Jiří hrabě Buquoy byl v únoru 1948 tzv. lidovým soudem odsouzen k třináctiletému vězení, v němž v roce 1952 vydechl naposled. Smutnými pomníčky tehdejších časů zůstávají rychle zarůstající ruiny někdejších osad jako Veveří (založena roku 1281) nebo Lukov (1456) a nebo polorozpadlý kostelík v někdejších Mýtinách, připomínající ves, která přežila všechny možné války včetně té třicetileté, ale nepřežila komunistický režim.

*

Zapomenout, že jste přišli o domov, kde se narodili, žili a v potu tváře pracovali po staletí vaši předkové, se dost dobře nedá (pamětní kaple pod vrchem Mandelstein, připomínající poválečný odsun německého obyvatelstva z Novohradska); na podobná boží muka, zhusta obnovená, narazíte v Novohradkách v obcích i podél cest (vpravo)

Nechci na tomto místě zpochybňovat zásluhy prezidenta Edvarda Beneše o stát (jsem o nich naopak pevně přesvědčen), ale to neznamená, že i takový člověk se nemůže dopustit chyb a omylů. A takovým byl bezpochyby i poválečný odsun německého obyvatelstva, které žilo v jedné zemi spolu s Čechy po dlouhá staletí. Samozřejmě, že nešlo o soužití bez problémů, sporů a nesvárů. Ale který vztah lze nazvat idylickým? Stačí vzpomenout na konflikty francouzských hugenotů s katolíky, Angličanů s Iry, Srbů s Chorvaty.  Potíž spočívá v tom, že odsun Němců nebyl aktem trestu za rozbití republiky v roce 1938, ale aktem msty. A ten v demokratické společnosti nemá místo v žádném právním pořádku. Na provinilci nebo na provinilcích se nelze mstít, lze je pouze potrestat. Jakým trestem však byl hromadný odsun? Pro koho se měl stát výstrahou, aby příště nepřestupoval zákony státu, jehož byl příslušníkem? Pro Němce těžko, když byli z naprosté většiny „odsunuti“ pryč ze země, která byla – ať se nám to líbí nebo ne – i „jejich vlastí“. Navíc se tak jen zadělalo na další problémy, neboť v jejich očích se místo trestu stal tento akt křivdou, když je ze dne na den zbavil rodné hroudy a učinil z nich bezdomovce. Trestu neměli ujít především vedoucí činitelé Henleinovy sudetoněmecké strany a samozřejmě  nacistického Německa. K čemu však trestat jejich popletené voliče? Trestal snad někdo voliče, kteří jako ovce chodili z devětadevadesáti procent volit komunistickou státostranu? Trestá snad někdo voliče, kteří zpracovaní bilboardovou masáží volí strany rozjívených „blondýn“?

*

Skvostně restaurovaná tvrz a opevněná vesnice Žumberk

O víc musí člověk ocenit, že na Novohradsku zjevně netrpí přihlouplými resentimenty, živenými někdejší propagandou (před rokem 1989) a nebo bulvárně šovinistickou žurnalistikou (dnes). Je příjemné si přečíst na obecní vývěsce, že v útulném žumberském penzionu Marie se konají pravidelná setkání s někdejšími německými usedlíky a jejich potomky, odsunutými po roce 1945 do Bavor, a kteří nyní přispívají na opravu místního kostela. To jinde jakoby v myslích některých lidí stále ještě visela pomyslná železná opona.

Vstřícnost místních obyvatel platí koneckonců i v případě místních informačních center, jednom  z poměrně solidně se rozvíjejících záchytných bodů pro cestovatele, kteří se dnes už nechtějí ani tak zeptat na cestu, jako ověřit informace, získané z povšechných zdrojů. Jejich personál drží poctivě celotýdenní službu a ať mladá brigádnice či pracovnice místní úřadu, všichni jsou připraveni vám ochotně poradit (jako třeba v Benešově nad Černou a nebo v Pohorské vesnici).

*

Hustým porostem zarůstající poslední zbytyk někdejší vesnice Veveří a křížek u cesty coby tichý symbol pohnutých časů

V současnosti je podstatná část Novohradska spolu s dalšími několika mikroregiony jihočeského kraje součástí tzv. Euroregionu Silva Nortica, jehož smyslem je trvale udržitelná rozvoj příhraničí, počínaje spojující infrastrukturou, podporou zemědělství a péče o krajinu, přes ochranu životního prostředí a rozvoj cestovního ruchu až po kvalitu života občanské společnosti, dobré sousedství a odstranění hranic a rozdílů mezi regiony. Název Silva Nortica je historickým označením oblasti (znamená Severní les) a jeho emblém tvoří strom s vodní hladinou, symbolizující spojení Waldviertelu a jižních Čech.

*

Přesličkový rybník je sice na přesličky poněkud chudý, ale o to víc potěší oko hladina plná leknínů

A na závěr snad jen ještě jedno doporučení, proč tenhle pozapomenutý kout Čech navštívit bez větších obav. Když jsme zde naposledy pobývali, psala se první půlka července, která bývá stran počasí zpravidla nechvalně spjata s deštivým Medardem. Pravda, bez deště se náš pobyt neobešel. Pršelo však vždy jen v noci a přes den zářilo a hřálo sluníčko jako na Riviéře. Dal jsem si pak práci sledovat zdejší meteorologickou situaci několik měsíců a zjistil jsem ke svému překvapení, že tahle část Šumavy je v sezóně podstatně méně deštivá než centrální šumavský region a že o zdejší dovolené by vás tudíž nemusely potkat žádné pověstné „mlhy na blatech“…

*

Text © F. Kuník

Foto © F. Kuník & I. Kuníková

Vyslovíte-li jméno Krušné hory, valné části národa vytane před očima měsíční krajina smutně proslulé hnědouhelné pánve a strašáci tamních elektráren jako Tušimice a Prunéřov, spory o další těžbu uhlí v Horním Jiřetíně a mostecký Chanov s obyvateli, kteří nejsou s to obsluhovat ústřední topení, natož aby zdejší kraj dokázali povznést k jeho někdejšímu věhlasu.

*

Až do roku 1938, respektive 1945, přitom bylo Krušnohoří krajem, kde se lidé s větším či menším úspěchem snažili o vyrovnané soužití s přírodou. Pravda, už tehdy v podhůří fungovaly hnědouhelné doly (pamětníci a nebo spíše historici si jistě připomenou takové události jako duchcovská stávka za Velké krize v roce 1931) a na obzoru se rýsovala jejich další významná exploatace. Jen málokdo ale tušil, k jaké šílené devastaci ve zdejším kraji dojde v následujícím půlstoletí ve jménu pětiletek a budování světlých zítřků. Na vině přitom nebylo jen bezuzdné rabování přírodního bohatství (nejen uhlí, ale také uranu) rozdováděným bolševikem, ale především odsun původního obyvatelstva. Horalů, kteří se po staletí těžkého života v potu tváře a krve sžili se zdejším krajem a naučili se ho obdělávat a obhospodařovat v souladu nejen s Božími přikázáními, ale i přírodními zákony.

Odsun se stal božím trestem nejen pro ty Němce (převažující předválečné obyvatele Krušnohoří), kteří se v druhé polovině 30. let nechali doslova oblbnout goebelsovskou a henleinovskou propagandou a místo klidu na práci pod prapory Třetí říše si užili zkázonosné apokalypsy, ale bohužel i samotných Čechů. Také ti se v naivní představě, že bezprávní a pomstychtivá „národní očista pohraničí“ přinese zemi bezpečí a prosperitu nejméně po dobu dalšího století, velmi brzy těžce zklamali.

Po roce 1945 Němci i Češi svůj boj v Krušnohoří prohráli na celé čáře. A ještě dnes, dvacet let po pádu komunistické totality, jen s největšími obtížemi hledají cestu, jak napravit škody, které napáchali díky své zaslepenosti, hlouposti a intoleranci. Jistě, existují lidé, kteří se snaží Krušné hory znovu otevřít světu a připomenout mu jeho krásy, ale už dnes je zřejmé, že plnohodnotných plodů jejich práce se dočkají nejdříve až příští generace dětí.

*

Jeden z posledních zachovalých hrázděných domů v Abertamech a haus Elsa – chátrající výčitka lidské intolerance

Přesto má Krušnohoří jednoho nepochybného vítěze, který má veškeré právo zvát do svého lůna všechny lidi dobré vůle. A tímto vítězem je příroda! Zatímco lidé dosud jen s největšími obtížemi a mnohdy vysloveně marně hledají cestu, jak se sžít s jedinečným kouzlem malebných krušnohorských pohraničních hvozdů, planin, roklí a údolí, příroda dává měrou vskutku netušenou zapomenout na největší devastující zásahy člověka do zdejšího kraje a mnohdy dokonce s jakýmsi potutelným sarkasmem napomáhá vzniknout zcela novým a originálním krajinným prvkům. Abych byl konkrétní, mám na mysli například opuštěný cínový důl na Volárně mezi Přebuzí a Jelením, jehož impozantní betonové trosky obrůstají netušenou rychlostí divokou vegetací a dodávají celému místu jedinečné kouzlo nezdolnou přírodou pokořené industriální pýchy.

*

Halbmeile – německé hospodářství „na konci světa“; lidé se mění, hory se mění, ale mlýnek na Heilbmeile se točí stále dál a dál…

Přesto všechno přetrvává vůči Krušným horám nepochopitelný despekt a pokud byste chtěli někomu nabídnout v Krušnohoří dovolenou, byli byste přinejmenším za blázna a za zoufalce. Žádná renomovaná cestovka si dodnes netroufá nabízet zájezdy do této destinace a výjimku tvoří nanejvýš tak návštěvníci zdejších jáchymovských lázní a milovníci zimních sportů, kteří však znají Krušné hory povětšinou jen ze sjezdovek na Božím Daru, Klínovci a německém Fichtelbergu. V poslední době pak snad také možná někdo něco slyšel o tamních běžeckých tratích (mimochodem bezkonkurenčně dlouhých), na kterých vyrostl světový šampión Lukáš Bauer.

*

Přitom Krušné hory mají za sebou epochální historii a zdejší kraj má stále všem milovníkům přírody a kulturní historie co nabídnout. Možná dokonce víc, než dnes přísně střežené národní parky, které návštěvníky zhusta vnímají jako obtížný hmyz. To, o čem Krušné hory mohou jen marně snít – vyhlášení za národní park – může být totiž svým způsobem i jakousi výhodou, která může umožnit návrat života do míst, kde byl kdysi násilně přerván. A to bez svazujících byrokratických omezení, byť za rizika chyb a omylů. S těmi se však Krušnohorci potýkali už před sto a více lety, kdy ještě o žádných národních parcích a předpisech na ochranu životního prostředí neměli ani tušení. Možná proto, že už tehdy vnímali a chápali, že jak se oni budou chovat k přírodě, tak se ona bude chovat k nim.

*

KRUŠNOHORSKÉ POVYDŘÍ

Každé české hory mají nějaké své specifikum. Krkonoše jsou nejvyšší a nejmrazivější, Šumava představuje nejrozsáhlejší horský masív na našem území s množstvím jezer a pověstných slatí, v Jeseníkách je nejdelší zima a můžete zde v pohodě lyžovat ještě na prvního máje a Orlické hory lemuje naprosto jedinečná pevnostní linie železobetonových bunkrů. Ale co Krušné hory?

*

Chov ovcí přináší do Krušnohoří příjemné oživení; název potoka Černá je odvozen od zbarvení, jehož původ je nutno hledat v božídarských rašeliništích

Někdo by mohl říct, že to jsou nejbohatší hory. Kdysi plné stříbra a později neméně ceněného uranu. Můj pocit je však takový, že to jsou hory, kde najdete ode všeho něco! Jedinečné lesní hvozdy (nenechte se mást holinami nad Mosteckem, na západ od Klínovce najdete lesy stejné jako třeba v Karpatech), plné hub a lesních plodin. Kouzelné vodní plochy rybníků a přehradních nádrží, které si po letech soužití s přírodou nezadají s věhlasem přírodních horských jezer. Jedinečnou květenu a faunu se vzácnými alpinkami, motýly, dravci či hady (včetně zmijí). Rozeklané skalní útvary, které stále ještě čekají na své znovuobjevení. Tajemné hrady a hradní zříceniny, které jen v Krušných horách najdete v místech, jež by jim záviděl i sám hrabě Drákula. A divoké bystřiny, které si svou nespoutanou silou a romantickou malebností nezadají s věhlasem mnohem známějších toků, jako je například šumavská Vydra!

Ano, i Krušné hory mají svou Vydru. A ne ledajakou. Tahle říčka se jmenuje Černá a protíná Krušné hory od Božího Daru, v jehož slatích pramení (podle rašeliny, která jí dává barvu, se jí dostalo i pojmenování), až do Potůček, kde spolu s Blatenským potokem překračuje hranici do Saska a pokračuje dál jako tzv. Schwarzwasser.

A právě úsek od severního úpatí Lužského vrchu do Potůček, kde tok říčky Černé kopíruje úzká silnička (podél popisované části toku vede červená turistická značka a cykloturistická trasa 2198), nabízí cestu divukrásnou přírodou. Pokud cestu absolvujete zjara a nebo na srážky bohatém létě jako v roce 2009, máte se na co těšit. Říčka se místy mění v bystřinu, kde voda nezadržitelně proudí a stříká mezi obrovskými balvany a padlými stromy, a kterou zdejšího kraje znalí odvážlivci sjíždějí na raftech. V roce 2002 dala vyniknout své síle i při tehdejších pověstných povodních, které těžce poznamenaly osadu Potůčky s největší vietnamskou tržnicí na území Česka, ale také s atraktivním aquaparkem (na české poměry „atraktivní“ rozpočet obce těží právě ze zmíněných obchodních aktivit snaživých vietnamských trhovců… Škoda, že se takhle nesnaží například obyvatelé Chanova…), který nabízí příjemné vyžití až do večerních hodin (přesněji do 22:00).

Specifickou zajímavostí údolí toku Černé jsou dochované pozůstatky někdejší hornické činnosti v této oblasti. Nejmalebnější je vstupní portál do štoly pod svahem Čupřiny (948 m). Za zmínku stojí i obnažené skalní stěny, pokryté bujnou vegetací a za vlhka smáčené při úpatí malými jezírky…

*

KRAJEM TVRDÉ MĚNY

Zatímco dnes působí Krušné hory stále ještě opuštěným dojmem vydrancovaného „Klondajku“, jen málokdo ví, že počátkem 16. století tento kraj převzal po Kutné Hoře na celé další století štafetu nejbohatšího regionu střední Evropy. Že Jáchymov se stal po Praze nejlidnatějším českým městem (sic!), a že právě z jáchymovských dolů pochází slavný stříbrný tolar, praděd dnešního dolaru!

Za rozkvětem Jáchymovska stálo bohaté naleziště stříbra a šlechtický rod Šliků, který skoupil zdejší pozemky od místních rytířů. Jejich éru dodnes připomínají udržované zbytky hrádku Šlikovka, v jehož sklepeních začali Šlikové potají razit stříbrné mince dva roky před udělením královského souhlasu. Inu, šikovní a právem a morálkou si hlavu nepříliš zatěžující soukmenovci…

Abychom však Šlikům a jejich nástupcům tak úplně nekřivdili – za jejich éry dochází k rozvoji zcela nového vědního oboru – mineralogie, nastává rozvoj nového hornického zákonodárství (nikoli však z dobrosrdečnosti Šliků, ale pod hrozbou hornických nepokojů) a v roce 1716 byla v Jáchymově dokonce založena první hornická škola na světě!

*

Lesk a slávu někdejšího Jáchymova připomíná především opravený pozdně gotický kostel sv. Jáchyma z let 1534-1540 a muzeum v obnovených prostorách někdejší královské mincovny. Opravou prochází i radnice, ale zbytek horního Jáchymova na svou obnovu teprve smutně čeká. A kdy se jí dočká, ví jen pánbůh. Ještě před třemi lety zde fungoval restaurant a hotel, dnes mají oba objekty už jen papundeklem zakrytá okna…

Návštěva muzea však stojí za to. Bohatou sbírku hornin a minerálů (navzdory všem dějinným zvratům zůstalo Jáchymovu dodnes jedno prvenství – stále zůstává nejbohatším evropským nalezištěm minerálů), mincí, jedinečné knihovny, zajímavých podzemních prostor a dalších artefaktů, mapujících život tohoto malebného regionu, doplňuje i expozice, věnovaná významnému renesančnímu lékaři a přírodovědci Georgiovi Agricolovi (1494-1555), který po sobě zanechal jedinečně dědictví v podobě latinsky sepsaných Dvanácti knih o hornictví a hutnictví.

*

Blatenský příkop – umělý vodní kanál z 16. století, a penzión Heller v Hřebečné

Úpadek Jáchymova po třicetileté válce jakoby svým způsobem předznamenal i pozdější celkový úpadek Krušnohoří. Zatímco hory i po vytěžení většiny zásob stříbra stále ještě skýtaly nemalé nerostné bohatství a příležitostí k rozvoji v podobě zásob barevných kovů (zejména cínu), těžkou ránu zdejšímu hornickému kraji zasadil vynucený odchod protestantských horníků a zámožných měšťanů do sousedního Saska. Už tehdy se projevilo, že skutečným rodinným stříbrem každého státu a jeho obyvatel není kov pod zemí, ale um a dovednost lidí, kteří ho z té země dobývají. A když se po 2. světové válce dějiny opakovaly a Krušnohoří přišlo o převážnou část svého původního obyvatelstva, zdejší kraj definitivně osiřel a přišel o historickou a kulturní kontinuitu.

*

*

POŽEHNANÉ JÁCHYMOVSKO

Nerostné bohatství přineslo Jáchymovsku novou vlnu zájmu a prosperity koncem 19. století a zejména pak počátkem století následujícího. Příčinou bylo objevení vlastností a účinků uranové rudy, tzv. smolince. V dobách stříbrné horečky si získal pověst kamene, přinášejícího smůlu (odtud název smolinec). Jeho objevení totiž zpravidla zvěstovalo tehdejším kovkopům konec stříbrorudné nebo cínorudné žíly.

V 19. století se však pomocí uranu začalo barvit sklo (sklářských fabrik byly tehdy plné Sudety a zájem o nový způsob dekorace byl značný) a v Jáchymově se začínalo znovu naplno těžit. Začátkem století následujícího pak v odpadu z výroby barev objevili manželé Curieovi polonium a radium a fyzikové Mach a Meyer zjistili vysokou radioaktivitu v důlních vodách dolu Svornost. Léčebné účinky radonové vody jáchymovští tušili už dříve, ale teprve výše zmíněné objevy a zcela nový (a na svou dobu módní) způsob fyzikální léčby daly poměrně rychle vzniknout světoznámým lázním.

*

Sanatorium Běhounek a terasa sanatoria Radium Palace

Investorem lázeňské výstavby se stal hrabě Arnošt Tarrouca a ještě před 1. světovou válkou – v roce 1912 – byla na místě původního hostince vystavěna elegantní pětipatrová budova ve stylu vídeňského neoklasicismu. Ve své době patřil Radium Palace k nejmodernějším lázeňským hotelům v Evropě.

Po 1. světové válce přibyla terasa s kolonádou a balustrádami, v suterénu vznikl taneční bar a nedaleko hotelu byly postaveny tenisové kurty s Lesní kavárnou. Celá stavba vyšla na 13 miliónů tehdejších korun a už rok po otevření navštívilo hotel 2470 hostů. Pro srovnání – dnes ho navštíví ročně něco přes 6000 hostů. Na to, jakým vývojem mezitím prošel celý turistický a lázeňský byznys, by člověk čekal o něco víc…

Během let pobývala v lázních celá řada známých osobností, ať už to byl první československý prezident T. G. Masaryk, Johann Strauss, Max Švabinský, baron Rothschild, Fjodor Šaljapin, Oskar Nedbal a údajně také již zmíněný Karel May. A v roce 1925 navštívila lázně i Marie Curie-Sklodowská, pro kterou tehdejší ministerští úředníci přikázali připravit půl metráku uranové rudy za účelem výzkumu.

V dalším období se lázně rozrůstaly o další objekty, z nichž k největším a nejvýznamnějším patří lázeňské domy Curie a Běhounek. Po listopadu 1989 se lázním začal navracet zase jejich někdejší esprit. Nejviditelnější jsou úpravy na hlavní lázeňské třídě a přilehlých parcích kolem secesních domů Agricola a Astoria a na hotelu Radium Palace, který prošel v roce 1998 rozsáhlou rekonstrukcí. Díky tomu lázně opět získaly šmrnc, což se bohužel nedá říci o starém městě Jáchymov, ve kterém jakoby se zastavil čas i život…

V současnosti radonová léčba jáchymovských lázní pomáhá při onemocnění kloubů, periferního nervového systému a páteře, kožních nemocech, vylepšuje stavy u nemocných cukrovkou nebo dnou a zlepšuje stavy po úrazech a operacích. Vhodná je rovněž při léčbě Bechtěrevovy nemoci. Jinak – jak je dnes populárním zvykem – lázně nabízejí rovněž relaxační wellnes procedury a krátkodobé vital pobyty.

*

PROKLETÉ JÁCHYMOVSKO

Návštěva Jáchymova a jeho okolí se samozřejmě nedá obejít bez vzpomínky na odvrácenou tvář zdejší těžby uranu v 50. letech minulého století. Zatímco pro lázeňské hosty byl Jáchymov symbolem zdraví a úlevy, pro stovky a tisíce politických vězňů zběsilého komunistického režimu se staly synonymem pekla. A zatímco ve školách po čtyřicet let bolševik s nestydatostí sobě vlastní kázal o zločinech jiných, sám se jich dopouštěl na vlastních lidech se stejnou důkladností jako hitlerovská mašinérie. Snad jen s tím rozdílem, že české oběti nacistické zvůle se dočkaly svobody po šesti letech, zatímco pod bolševikem kutali uran pro ruského bratra (nikoli už za účelem barvení sklářských výrobků, ale pro výrobu jaderných pum) zpravidla dvoj- i trojnásobně déle. V této souvislosti není bez zajímavosti model jednoho z komunistických lágrů na Jáchymovsku v městském muzeu (bývalé královské mincovně), na kterém je vidět precizní inspirace nacistickými koncentráky. Prostě jak prohlédli už jiní, dobytím Berlína se v roce 1945 pouze jeden zloduch zbavil druhého, který se z původního spojence stal nechtěným soupeřem na zamýšlené cestě za světovládou.

*

O téhle smutné kapitole našich a evropských dějin toho už napsali jiní a jinde dost, ale přesto si jako milovník zejména moderní historie neodpustím alespoň jednu malou poznámku. Těžko bychom hledali na západ od Aše národ, který by trestal své příslušníky za to, že nasazovali ve válce život za jeho svobodu. V případě obětí komunismu a muklů z Jáchymova bychom takových příkladů našli neuvěřitelné množství…

A ještě jednu vzpomínku. Ještě dávno před listopadem 89 (samozřejmě díky jaru 68) jsem se dočetl o jistém českém odbojáři jménem Jaromír Nechanský (jedna z největších postav mezi výsadkáři, vysílanými londýnským exilem do okupovaného Protektorátu, a jedna z vůdčích postav pražského květnového povstání, kterého bolševik s nestydatostí sobě vlastní popravil). V jáchymovském muzeu je mu věnována poněkud paradoxní vzpomínka (Nechanský byl sprovozen ze světa dřív, než mohl vyrubat byť jedinou putnu uranové rudy) a já mám také jednu, také paradoxní. Při jedné předlistopadové novinářské exkurzi – pokud mě paměť neklame, v roce 1988 – po pohraničním opevnění v Orlických horách (u příležitosti vzpomínek na Mnichov 1938) jsem zmínil jeho jméno před ostatními přítomnými novináři a historiky. Ježíši, to bylo ale najednou ticho. Pan farář v kostele by neměl o nedělní mši větší. Kupodivu si tehdy na mou prostořekost nikdo nestěžoval. Ale i kdyby, Nechanský pro mě navždycky byl a zůstane něco jako Vinnetou nebo Old Shatterhand.

*

KRUŠNOHORSKÁ NEJ

Vraťme se ale k příjemnějším vizitkám Krušnohoří. V mnoha z nich je hmatatelný otisk dějin a lidských rukou i jinak, než jen v podobě nekonečných důlních štol ve svazích hor. Jako třeba v případě lázeňského města Klášterec nad Ohří. Není zatím u nás mnoho takovýchto menších měst, která se za poslední dvě dekády dokázala vyrovnat s předchozím úpadkem a znovu vyrůst do nevšední krásy. Klášterec k takovým místům patří a člověk se jeho uličkami pohybuje s příjemným pocitem, který zná spíše z jiných zemí. Na svahu nad tokem Ohře nabízí obnovené náměstí se svítivou věžovitou radnicí a opravené historické domy, stejně jako udržovaný zámek (škoda, že kouzelné panorama zámku nad řekou kazí „cimbuří“ paneláků) a špičkový park s množstvím vzácných dřevin. Sympatickou vizitkou města je i jeho moderní info-centrum v přízemí radničního bloku domů s ochotným personálem. Není divu, že město přilákalo i významné obchodní řetězce (citlivě umístěné za hlavní silniční tah z Chomutova do Karlových Varů mimo historické jádro města), díky nimž se můžete během pobytu a nebo jen při tranzitu spolehlivě dozásobit pro své zdejší toulky. Podobně důvěryhodně působí i nově vznikající penzióny, slibující vedle příjemného ubytování i solidní možnosti stravování.

*

 *

Jako milovník starých památek jsem měl dlouhá léta spojeno Krušnohoří s hradem Hasištejn, tyčícím se na ostrohu nad obcí Prunéřov, ale současně sevřeném okolními svahy. Na první pohled hrad, jak má být. S pohnutou historií rozhodných bitev a dobývání a dosud zachovanými vysokými hradbami, zbytky kaple a paláců a věží s nezaměnitelným zastřešeným dřevěným ochozem a výhledem do kraje. Ke své hrdé velkoleposti se dopracoval poměrně pozdě, v době, kdy sláva hradů už byla za zenitem a šlechta se stěhovala do nepoměrně pohodlnějších zámků. V časech svého největšího věhlasu byl rodovým sídlem renesančního cestovatele, myslitele a humanisty Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic (byl doktorem dvojího – římského a církevního – práva, stal s proboštem vyšehradské kapituly a působil na královském dvoře Vladislava II.). Za jeho působení na hradě se Hasištejn stal kulturním střediskem mezinárodního významu, kde se scházeli učenci a univerzitní mistři z celé Evropy a kde byly soustředěny vedle proslulé knihovny i bohaté sbírky uměleckých děl, hvězdářských přístrojů, map a přírodnin. Dnes však Hasištejn připomíná tak trochu Šípkovou Růženku. Půvabnou, ale spící krásku. Turisté o něm stále vědí, ale přicházejí a odcházejí jako za dávno minulých časů, aniž by se dočkali nějakého překvapení. Ať už v podobě hudebního vystoupení nebo šermířského představení některého z četných historických klubů.

*

Podnikavou aktivitou naopak hýří znovuobjevený klenot Krušných hor – hrad Hauenštejn nebo také Horní hrad. Kdysi chlouba rodu Buqoyů, přezdívaná „Hlubokou severních Čech“, za 2. světové války sídlo kadetní školy SS, po válce polepšovna a od konce 50. let zdevastovaný objekt, ponechaný svému osudu do té míry, že na něj byl posléze vystaven demoliční výměr! Dnes v rukou soukromého majitele z Prahy, nadšence, který se snaží za pomoci přátel (jeden z nich naštěstí vede stavební firmu) a pracně získávaných zdrojů přivést tento poklad k jeho někdejšímu lesku. Před pár lety, kdy tahle úžasná památka vstávala jako Fénix z popela (krátce po nabytí novým majitelem se zřítila její největší chlouba – dnes opět obnovená kruhová věž), jsem zde točil kostýmní film. Loni (2009) jsem se sem opět vrátil (tentokrát pouze na zdvořilostní návštěvu spojenou s kafem) a s jistým zadostiučiněním zjistil, že obnova stále pokračuje. Navzdory všem problémům dnešní doby, kdy někteří majitelé podobně nabytých památek svůj boj o jejich záchranu vzdávají (viz televizní seriál s Ondřejem Havelkou o hradech a zámcích na prodej). Majitel Hauenštejnu už bydlí na hradě celoročně a možná ani neví, co vím já. Že jeho snažení nevnímají všichni v Krušnohoří jen jako záslužnou činnost, ale také jako vrtoch a nafoukanost. Těmto lidem bych přál vidět manželku majitele, jak se stará o návštěvníky, dělá jim průvodkyni, dohlíží na občerstvení, na probíhající opravy, na herce… Na Hauenštejně mají totiž program každý víkend – od šermířských představení, přes folkové koncerty až po noční prohlídky. Dodnes nezapomenu na svou první cestu po klikatící se lesní silničce zalesněným údolím a pak ohromující pohled na nečekaně se vynořivší věž hradu na vyvýšenině uprostřed strmě se svažujících krušnohorských strání! Romantika, která vás chytne za srdce. A že se majitel tu a tam pochlubí, že vlastní hrad? Vlastnit takový, nechám se nejspíš titulovat rovnou jako kníže!

*

Jiným svědectvím, že se v Krušnohoří snaží zapustit kořeny lidé, kterým nejde o co nejrychlejší nalezení a vyplundrování pomyslné „zlaté žíly“, ale o plnohodnotné soužití s zdejším krajem, může posloužit rozvíjející se salaš na Ryžovně. Na pastvinách v okolí někdejšího dolu, jejichž betonové trosky poblíž stejnojmenné rezervace pomalu zarůstají bejlím, se dnes prohánějí stáda ovcí a když poutník spatří ovčáka – pardon – ovčačku (!) v kapuci a trojici psů, kteří vzorně hlídají a dirigují stádo z jedné pastviny na druhou, najednou jakoby na něj dýchlo kouzlo nefalšovaných Alp. Zdejší salaš se vzorně rozvíjí za podpory grantů evropské unie jako pádná odpověď všem, který mají z Unie kopřivku a když jsem den po dni sledoval, s jakým nasazením pomocí moderní mechanizace kosí a sklízí seno, jaký vybudovali útulný salašnický restaurant na křižovatce abertamské a božídarské silnice a s jakou péčí se věnují výrobě nejen ovčích, ale i kravských a kozích sýrů, hřál mě u srdce pocit, že se snad do Krušných hor opět navrací skuteční Krušnohorci.

*

Louky na Jelení a krušnohorský „Semmering“ u Perninku

  Smysluplný zásah lidské ruky a civilizace, který Krušným horám neubral nic na jejich půvabu, ale spíše naopak, skrývá v sobě nemalý turistický potenciál, představuje horská železniční trať z Nejdku do Potůček, respektive do saského Johanngeorgstadtu. Vystavěná v 80. a 90. letech 19. století budí dodnes obdiv jako doklad mimořádné technické dovednosti (přes železnice bylo Rakousko-Uhersko špičkovou velmocí!). Mezi Bílou a Dračí skálou dosahuje nejvyššího železničního bodu a železniční stanice v Perninku (902 m n.m.) je třetí nejvýše položenou železniční stanicí (po šumavské Kubově Huti a Horní Vltavici) u nás. Cesta jedinečnými serpentinami a přes kamenný viadukt nad Perninkem patří k nezapomenutelným zážitkům a nezadá si s romantikou mnohem známější novobystřické úzkokolejky. Jen ta „pára“ zde chybí. Je to svým způsobem škoda, protože tenhle krušnohorský Semmering by musel domácí i cizokrajné turisty doslova omráčit. Přitom v saském Jöhstadtu muzejní železnici (úzkokolejku) provozují. Ta se však s atraktivním „vysokohorským“ stoupáním té Nejdecké nemůže srovnávat. Jen si to zkuste představit – nějakých 50 minut (jedním směrem Nejdek-Potůčky) ve vláčku s „čudilou“ a občerstvovacím vozem (ve Švýcarsku vám nechají na památku dokonce zdobený dřevěný tácek od prostírání…) a výhled do krajiny jako na Divokém západě. Ještě trochu oživit zarostlé C. a k. stanice a zastávky, vybrat dobové uniformy, přiložit, zapískat a…

No, klid, klid. Žijeme v Česku, ne…? Na takovéhle západní móresy tady přece nejsme zvědaví! My chceme hlavně klídeček, na talířek knedlíček a pro nožičky teplíček…

*

Pamětní deska na hrázi nejvýše položené přehradní nádrže v Krušných horách/Erzgebirge (Carlsfeld, 904 m n.m.)

Pokud chcete prozradit nějaké krušnohorské tajemství, pak mám tip na v lesích pod Vlčincem skryté jezírko (čistě formálně jde samozřejmě o rybník, přírodní jezera kromě slaťových „minijezíreček“ v Krušných horách nenajdete). Leží ve výši bezmála 700 m n.m. nad obcí Odeř, podle níž je také označováno a odkud k němu vede žlutá turistická značka. Máte-li za sebou roční ruch velkoměsta, tohle je jedno z nejklidnějších a nejromantičtějších míst ve střední Evropě! Většinou sem totiž zajdou osvěžit tělo v průzračné (a teplé!) vodě jen okolí znalí chataři a chalupáři (a těch není mnoho). Činí tak často cestou z houbařské sklizně v blízkém okolí. Na vlastní oči jsem viděl babičku s vnučkou, vláčející snad pětikilový hřib s kloboukem zvícím rozměrů paraplete! A kdo si chce v přírodě užít nefalšovaných přírodních leknínů (žádná soukromá zahrada ani botanická), tomu mohu doporučit výlet do vytěžených pískoven na okraji Nové Role. Protože se jedná o rybářský revír, moc lidí (kromě místních adolescentů) sem nezavítá a lekníny si zde poklidně rostou a kvetou, rostou a kvetou…

*

Ač to bude možná znít jako hodně přehnaná nadsázka, o vstřícnosti Krušných hor a jejich přírody k návštěvníkům v mých očích snad nejvíce svědčí její fauna. Živočichové všech druhů a rodů se neváhají předvést objektivům vašich fotoaparátů a kamer měrou, s jakou jsem se jinde nesetkal. Zatímco v Česku i po  Evropě zpravidla pořizuji své nejcennější záběry až druhý týden svých toulek a putování, v Krušných horách jsem takové úlovky měl už za pár hodin. Prostě a jednoduše – fotíte-li na makro, v Krušných horách najdete ochotně a zdarma pózující „modely“ a „modelky“ z řad motýlů, plazů či obojživelníků, nad nimiž se vám srdce doslova rozplesá a zatetelí blahem, a v míře, která vám přijde naprosto neskutečná. Více o zážitcích s krušnohorskými okáči a batolci najdete v rubrice „ MOTÝLI.

*

A ten pejsek pod „lopuchem“? Tak to je, prosím, naše jedenapůlroční shi-tzu Ketty. Jí naše fotografické a filmové aktivity příliš neberou. Když jsme se chystali „ulovit“ cosi záběrů zdejšího horského vláčku na trati Nejdek-Potůčky, při čekání na tu „hvízdající obludu“ nejprve zjistila, že sedět a čekat na rozpáleném asfaltu před přejezdem rozhodně není to pravé ořechové, a tak nakonec dospěla k rozumnému rozhodnutí, že si „ustele“ ve stínu a chládku a jen občas pohlídá páníčky (jestli neprovádějí nějaké nepravosti) občasným mrknutím oka… (rovněž „ CESTY S HUMOREM)

*Pro úplnost pak hodlám polechtat libido houbařů. Povětšinou se jedná o „úlovky“, která zůstaly zaznamenány pouze fotografickým objektivem a setrvaly ve vší své kráse a majestátnosti na místě. Důvod je nasnadě – do pupíku sbíráme zpravidla až poslední den naší dovolené, protože jen málokdy se naskytne příležitost, upravit si houbičkový mls na místě (v hotelu jen v případě, narazíte-li na vstřícného kuchaře, a v penziónu jen tehdy, je-li hostům k dispozici kuchyňka)…

FOTOGALERIE:

1234...8910►

 © -CC- (2009)

Mekka českých běžkařů. To jsou Jizerské hory v zimní sezóně. Kilometry klikatících se, stoupajících a tu a tam i ostře klesajících tratí, kde navíc nebývá vzácností „italské azuro“ – blankytné nebe s pohádkovými odlesky sněhových vloček.

Třpytivá zima na skalnatých vrcholcích Jizerek

*

Když se počasí vydaří, máte v Jizerkách na celý den postaráno o skvělý program. Z Hrabětic přes Královku na Šámalovu chatu, kde si můžete dopřát krátký oraz nad horkým grogem před stoupáním na Hřebínek. A pak po severní hraně Jizerek a kolem Jizery až na Smědavu s dalším občerstvením  ve zdejší chatě. A nakonec po jižních svazích Jizery do Kristiánova a kolem Josefodolské přehrady zpátky do Hrabětic…

Na protažení a seznámení s Jizerkami ideální okruh se strojově upravenou stopou, který lze samozřejmě různě kombinovat a nastavovat dle chuti a kondice. Místo Hrabětic můžete za výchozí místo zvolit Bedřichov, Smědavu nebo Jizerku, problémem dnes není ani běžkování na polské straně Jizerek.

Populární „posilovna“ jizerskohorských běžkařů Šámalova chata (vlevo) a další „poutní místo“ v podobě chaty Pyramida na Jizerce (vpravo)

*

Přestože jsou Jizerky spíše z těch menších hor, a to i v českém měřítku, je zajímavé, že se sněhem to tady nebývá špatné. Dodnes vzpomínám, jak jsme kdysi v podvečer dojeli do chaty v Janově nad Nisou, vyložili zimní bagáž a se skepsí v očích obhlíželi okolní holé svahy, připomínající spíše září než prosinec. Ráno jsme se však nestačili divit a můj zrak marně pátral po naší červené škodovce. Jen jakási bílá vyvýšenina v místech, kde jsem vůz večer zaparkoval, dávala tušit, kde by se mělo asi začít hrabat…

Jizerskohorský běžkařský ráj

*

Jizerky samozřejmě nejsou jen o běžkách, ale když už balíte, neměli byste zapomenout ani na sjezdovky. Chcete-li naučit lyžování ratolesti, neznám lepší kopec než je Severák. Ať už pro nenáročný terén nebo hustou síť vleků i pro caparty, co se sotva udrží na nohou.  A když pak na konci „základního výcviku“ (týden by na to měl hravě stačit) zvládnete zdejší „Přibližovák“, můžete si zajet na Tanvaldský Špičák a nebo začít hledat další hory…

Právě tady jsem po dvacetileté pauze opět obul sjezdovky. Nejprve jsme v půjčovně u Arniky vybírali výzbroj pro juniory. Majitel půjčovny a fotbalový fanda, který tehdy jezdil s libereckým Slovanem po zápasech UEFA, mě přitom během fotbalového klábosení přesvědčil, abych taky nějaký prkna vyzkoušel. Po nějakém váhání jsem si nechal poradit a jal se „zkoušet“. Dneska si už zimu bez sjezdovek neumím představit…

Rozhledna Slovanka a lyžařský areál na Severáku

*

Jizerky navíc lákají do svého lůna i pro svou poměrně snadnou dostupnost – tedy alespoň z Prahy po rychlostní silnici R10 až do Liberce nebo Jablonce nad Nisou to zvládnete raz dva. Dál – do cílových horských partií – už to je však o poznání složitější. Z toho samozřejmě plyne i další nevýhoda – obtížné přemísťování mezi jednotlivými středisky. Udržování místních silnic zjevně nepatří mezi oblíbenou činnost zdejší technické správy komunikací a „díky tomu“ mám se zimními Jizerkami vesměs velmi pikantní zážitky…

Když to začne foukat, přijde i v Jizerkách k dobru teplá větrovka

*

Svého času jsme jezdívali do jednoho penziónu v Karlově. Během doby jsem vyzkoušel několik tras – z Janova přes Bedřichov nebo přes Velký Semerink a Severák, z Lučan přes Horní Maxov a nebo přes Josefův Důl. A právě v tamních serpentinách, kde byli místní zpravidla odkázání na protahování silnice traktorem jednoho ze starousedlíků, jsme jednou uvízli na ledové plotně, která odmítala udržet našeho renaultíka na svém povrchu. Jen co se kola na ledu trochu protočila, autíčko začalo nezadržitelně klouzat ke krajnici, za níž následoval strmý svah. Zadržet bezmála tunovou čtyřkolku vlastními plecemi bylo nemožné. Už jsem viděl tu hromadu plechu vklíněnou mezi smrky kdesi dvacet třicet metrů pod silnicí, když se autíčko přece jen zastavilo.

Od té doby mi bylo jasné, že do zasněžených Jizerek (na rozdíl od Alp nebo Dolomit) zimní obutí nestačí a příště do českých hor jedině s řetězy!

V Jizerkách potkáte i psí spřežení (vlevo) a občas se z Jizerek musíte doslova vyhrabat (vpravo)

*

Přesto jsem ještě jednou pokoušel štěstí. To když jsme si udělali jednodenní kondiční lyžo-výlet na Severák. Ještě pod Velkým Semerinkem jsme dojeli místní autobusovou linku. Jindy bych z „plazení se“ za funícím autobusem v horách nebyl zrovna dvakrát nadšený, tentokrát jsem si řekl, že na udusané sněhové pokrývce vozovky bude cesta za autobusem výhodou. A tak jsme zvolna, ale klidně stoupali serpentinami pod Severákem jednu autobusovou zastávku za druhou. A to až do chvíle, než to u třetí zastávky začalo nebezpečně prokluzovat. Důvodem studeného potu za krkem však tentokrát nebylo klouzání našeho autíčka, ale karosy před námi! Nechtěl jsem věřit vlastním očím, ale autobus se navzdory zjevné snaze pohnout kupředu začal pomalu ale jistě sunout zpět – přímo na nás!

Naštěstí se to i tentokrát obešlo bez kolize a poté, co autobus přidrželi pohotoví cestující a nám se podařilo cuknout kousek zpátky, dojeli jsme my i autobus šťastně až k Arnice pod Severákem…

*

Díky „Jizerkám“ jsem tak časem získal obstojnou zručnost v nasazování řetězů, ale pozdější cesty za lyžováním do Dolomit mě o ni zase připravily. Přestože Alpy a Dolomity jsou na sníh podstatně bohatší než české hory, přestože jsme si během let vyzkoušeli i co obnáší namrzající ledová kalamita na dálničním úseku Mnichov-Kufstein, na jih od Rozvadova mám pokaždé pocit, že tam si se sněhem umí poradit přece jen líp.

12►

© CESKYCESTOVATEL.CZ

Do Novohradských hor můžete zamířit a vstoupit prakticky odkudkoliv. Chcete-li však tak učinit její přirozenou branou, pak musíte začít u Benešova nad Černou. Typické jihočeské městečko s do daleka viditelnou věží kostela sv. Jakuba Staršího, usazené při středním toku řeky Černé. Jeho vznik sahá do 2. poloviny 13. století, ale četné požáry postupně setřely jeho někdejší středověký ráz a dnes jeho náměstí dominují památky, upomínající spíše na časy baroka, jako kupříkladu kašna a sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1726. Sloup je navíc zdoben reliéfy a sochami sv. Rocha, sv. Floriána, sv. Šebestiána a andělů. Už v 16. století zde byl založen špitál a známý rožmberský regent Jakub Krčín tady nechal postavit pivovar. A právě tady začíná naučná stezka Brána do Novohradských hor.

*

Obnovený, leč před poutníky pevně uzamčený kostel sv. Jakuba Staršího v Benešově nad Černou (vlevo), reliéf na barokním sloupu (uprostřed) a sloup se sv. Janem Nepomuckým (vpravo)

Pokud však mohu radit, rozhodně bych v těchto místech nedoporučoval začínat pobyt v Novohradkách. Zejména pokud si o nich nechcete vytvořit pokřivený dojem zpustlého a totálně zanedbaného koutu republiky. Už samotný Benešov by potřeboval z gruntu zvelebit, protože zdálky jako docela půvabné „městečko na dlani“ vypadá zblízka přesně podle rčení „jako by v něm chcípnul pes“. Jediné, co zde funguje, je turistické info-centrum.

Na úpadku Benešova se evidentně podepsala druhá polovina 20. století a rychlý odsun původního německého obyvatelstva.

Když bylo totiž v roce 1881 městečko povýšeno na město, došlo současně i k jeho přejmenování na Německý Benešov, neboť prakticky všichni jeho obyvatelé – celkem 1394 duší – byli německé národnosti. Mnoho se na tom nezměnilo ani po vzniku Československé republiky, kdy českých obyvatel Benešova bylo pouze nějakých 6 % (cca 100 osob). Po roce 1945 byl vylidněný Benešov dosídlován hlavně občany Rumunska a Slovenska. Už v roce 1949 zde bylo založeno JZD, ale jeho členové si s hospodařením ve zdejších podhorských podmínkách neuměli poradit, a tak bylo v roce 1961 začleněno pod státní statek Malonty. Město i jeho obyvatelé se ocitli na periférii zájmu a sami toho také moc nezmohli. Dvacet let po změně režimu a podmínek pro individuální iniciativu však Benešov stále působí dojmem, jako by se zde zastavil čas.

*

Jen pro srovnání (aby si snad benešovští nemysleli, že jim chci nasazovat psí hlavu): o kus dál na sever působí městečka jako Trhové Sviny a nebo Borovany už na první pohled dojmem, že o nějaké zvelebení a oživení alespoň usilují.

*

Místy okolí benešovské naučné stezky připomíná smetiště (vložený obr.) a nebo terén pro výcvik speciálních jednotek (velký. obr.)

Samozřejmě, že pak není divu, když podle vzezření města vypadá i jeho naučná stezka. Nejen, že její začátek v žádném případě nehledejte bez „džípíesky“ (v tomhle případě vám nepomůže ani snaživá pomoc mladé studentky z info-centra) a stejně raději mějte oči na stopkách, ale nezapomeňte se také vyzbrojit pořádnou mačetou a jistit se pořádným lanem. To se vám bude hodit zejména u malebné vyhlídky se skálou, kde celkový dojem kazí jen odpadky znečištěný tok Černé. A pokud snad máte ratolesti, které ještě nejsou školou povinné, ale nikoliv ono lano, vezměte je z bezpečnostních důvodů raději někam do lesa na borůvky, ale zdejší naučné stezce se vyhněte jako čert kříži. Mohli byste totiž riskovat, že vám při pokusu o přechod říčky Černé přes neudržované a totálně zdevastované můstky děti odplavou až někam do Malše.

*

Původ dnešní stezky sahá až do konce 18. století, kdy s v zejména v německy mluvících zemích pod vlivem romantismu staly módou pěší vycházky za krásami přírody. Německé turistické spolky upravovaly a vyznačovaly cesty v pohraničních horách, které byly lemovány přístřešky, pohostinskými zařízeními a pomníky slavných rodákům – z Benešova nad Černou pochází např. německý spisovatel a dramatik Josef Gangl (*1868-^†1916) – a nebo návštěvníků, jakým byl například proslulý šumavský básník Adalbert Stifter (*1805-^†1868), který zde trávil prázdniny ve mlýně u svého strýce.

*

Když zdoláte tuto cca 200 m dlouhou bažinatou mokřinu (vlevo), čeká vás „odměna“ v podobě asi 20 m dlouhého povalového chodníčku (vpravo)

První polovina naučné stezky vede proti proudu říčky Černé. Začíná u romantické skalní vyhlídky a dál kolem Stifterovy pamětní desky, kde kdysi stával výletní restaurant, ale dnes po něm nenajdete už ani třísku. Za Benešovem minete někdejší huť a pilu Gabriela.

*

Huť Gabrielu založil v roce 1770 Holanďan Adrian Batista. Jeho krajané nebyli v oněch časech na Novohradsku žádnou vzácností, neboť zde hledali kmeny pro lodní stěžně svých lodí. V 19. století se huť dostala do rukou Buquoyů, kteří provoz hutě pro nerentabilnost museli zastavit a v sousedství zřídili pilu, která vydržela v provozu až do roku 1955.

*

Po obou březích Černé od pily Gabriely až po osadu Černé údolí pod Žofínem byly roztroušeny deputátní domky hraběte Buquoye, jejich obyvatelé se živili zejména zdobením skla z místních skláren. Největšího věhlasu dosáhlo především černé sklo hyalit.

*

Sklářská huť v Černém údolí (vlevo) a číše z černého hyalitu, zdobená zlatým ornamentem (vpravo)

Poprvé bylo proslulé tvrdé až nerozbitné, zcela neprůsvitné sklo černé a červené barvy, známé jako hyalit, vyrobeno podle receptury všestranně vzdělaného až „renesančního člověka“, hraběte Jiřího Augusta Buquoye, v roce 1816 ve sklárně v Jiříkově údolí. Později se jeho výroba rozšířila do skláren v Černém údolí a ve Stříbrných Hutích. Leč jak je ve zdejších krajích neblahým zvykem, po smrti hraběte se receptura hyalitu ztratila a dodnes se toto sklo nepodařilo znovu vyrobit. Pár kousků tohoto skvostného materiálu najdete dodnes v hradní expozici Nových Hradů.

*

Příjemnější zážitek z naučené stezky skýtají skály u tzv. vyhlídky

Od ruin někdejší železářské hutě Gabriela pokračuje stezka dál kolem dřevěné sošky Panny Marie dál podél toku Černé, jejíž břehy nesou ještě stopy někdejší regulace. Cestou k lovecké chatě se však buďto zujte a vyhrňte si nohavice, nebo si na cestu přibalte pořádné holínky. Stezka se totiž noří do lučních bažin a teprve na jejím konci se nečekaně vynoří zbytky nedokončeného povalového chodníku.

*

A po mačetě budete muset opět sáhnout nedaleko památného modřínu, který chudák nejspíš neví, co si o tom božím dopuštění kolem sebe pomyslet. Co zjevně kdysi bývalo luxusní promenádou, je dnes totálně zarostlou divočinou a obstojným tréninkem před expedicí někam do pralesů Konga. Obzvlášť, je-li po deštích. Za deště stezku nelze v žádném případě k návštěvě rodin s menšími dětmi doporučit.

*

Cestou lesem kolem Zaječího vrchu (780 m) se vám postupně naskytnou malebné průhledy do zvlněné krajiny a na Benešov. Na závěr si však opět za mokra raději vykasejte kalhoty, protože budete mít před sebou s největší pravděpodobností jen dvě možnosti: buď čirou náhodou natrefíte na značku, směřující do městečka, která vás svede na totálně rozbahněnou cestu, a nebo skončíte v mokřadu u hřbitova. Samozřejmě jako vždy v životě existuje i třetí možnost: vrátit se. Ale který Livingston nebo Stanley se kdy na své expedici otočil k cíli zády?

*

Vlevo někdejší huť a pila Gabriela a vpravo hádanka pro bystré stopaře: kudy vede naučná stezka?

Nenechte se však odradit překážkami, které vás v okolí Novohradské brány čekají. Zdatnější cestovatelé okruh bezpochyby hravě zvládnou a odnesou si z něho nepochybně zajímavé postřehy a fotografické úlovky. Jak ale říkám, nechte si ho raději až na později.

GALERY:

12►

Text & foto: -CC-

R A T I N G

*) Přístupností je míněna cesta od parkingu nebo zastávky k objektu a v případě vozíčkářů i uvnitř samotného objektu!

**) Tento rating není určen pro expediční lokality jako Amazonie, Antarktida, Sahara apod.