Hrad SOVINEC

15. a 16. července 2017

 XVI. ročník DOBÝVÁNÍ HRADU SOVINCE

Po oba dny 9:10 – 18:00 účinkují:

Famózní šermíři z Prahy BIBUS SPIRITUS

Přiváží premiéru napínavého šermířského příběhu „Černá rota“

Dále připomenou mnoha cenami ověnčenou šermířskou pověst „Velké nepřátelství“

Těžkooděnci v plné zbroji TARANIS

Srdečně zvou na jedinečné souboje na sekery, palcáty i meče

JEDINEČNÁ BITVA v 11:45 a v 15:30 

Populární šermířská společnost FUENTE OVEJUNA

představí šermířskou komedii „Jan Žižka“ a úspěšnou šermířskou pohádku „Rumcajs“

Pro nejmenší je pak připravena loutkové pohádka divadla KOZLÍK

*) Sobotní program s velkým kusem žonglérského umění posílí Kejklíř KŘUPÍNO KŘUP

 **) Nedělní program pak doplní VELKOLEPÝ RYTÍŘSKÝ TURNAJ a skupina šermu MEMENTO MORI

 Jako obvykle nebude chybět stánkový prodej, ukázky historických řemesel kovář – hrnčíř – řezbář, oblíbené řemeslné dílničky pro nejmenší ani Jarmilovy báječné selské klobásy

Denní program v sobotu 15.7.:

09:40 Rozmístění stráží

09:45 Koblížek na cestách – pohádka pro nejmenší

10:00 Kašpárek a princezna – loutková pohádka

10:35 Na příkaz císaře – Spektrál

10:50 Kejklířská omeleta – kejklířská show Křupik

11:15 Rumcajs – šermířská pohádka (Fuente Ovejuna)

11:45 VĚČNÝ BOJ – BITVA O HRAD (Taranis)

12:25 Hrabě na sena – kejklířská show (Křupik)

12:45 Černá rota – šermířská pověst (Bibus Spiritus)

13:25 Princezna Rozmařilka – Loutková pohádka

14:00 Jan Žižka – šermířská komedie (Fuente Ovejuna)

14:30 VELKÉ NEPŘÁTELSTVÍ  šermířská pověst  (Bibus Spiritus)

15:00 Čtyři roky tvrdé práce – kejklířská show (Křupik)

15:30 VĚČNÝ BOJ – BITVA O HRAD (Taranis)

16:05 Koblížek na cestách – pohádka pro nejmenší

16:15 Rumcajs – šermířská pohádka (Fuente Ovejuna)

16:45 Kejklířská omeleta – kejklířská show (Křupik)

17:10 Černá rota – šermířská pověst (Bibus Spiritus)

17:50 Ukončení programu

Denní program v neděli 16.7.:

09:40 O veliké řepě – úvodní pohádka

09:50 Koblížek – pohádka pro nejmenší

10:00 Kašpárek a strašidlo ve mlýně – loutková pohádka

10:35 Gotické ozvěny – Spektrál

10:50 VELKÉ NEPŘÁTELSTVÍ – šermířská pověst (Bibus Spiritus)

11:20 Rumcajs – šermířská pohádka (Fuente Ovejuna)

11:45 VĚČNÝ BOJ – BITVA O HRAD (Taranis)

12:30 O veliké řepě – pohádka pro nejmenší

12:40 POSEL MÍRU – šermířský příběh (Memento Mori)

13:10 Černá rota – šermířská pověst (Bibus Spiritus)

13:50 Žižka – šermířská komedie (Fuente Ovejuna)

14:20 RYTÍŘSKÝ TURNAJ – pásmo soubojů (Memento Mori)

14:50 Koblížek – pohádka pro nejmenší

15:00 VELKÉ NEPŘÁTELSTVÍ – šermířská pověst (Bibus Spiritus)

15:30 Rytířský turnaj II – pásmo soubojů (Memento Mori)

15:30 VĚČNÝ BOJ – BITVA O HRAD (Taranis)

16:10 Rumcajs – šermířská pohádka (Fuente Ovejuna)

16:40 POSEL MÍRU – šermířský příběh (Memento Mori)

17:10 Koblížek na cestách – pohádka na rozloučenou

17:30 Ukončení programu

*

Od 9:30 do 17:00 prohlídky hradu s průvodcem  každých 30 minut

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/dobyvani-hradu-sovinec-2017/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/sovinec-eulenburg/ http://www.ceskycestovatel.cz/sovinec-eulenburg/#comments Sat, 23 Aug 2014 20:51:27 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=2199 Celý příspěvek →]]> Málokterý hrad na českém území se může pochlubit tak pohnutou historií, jako právě Sovinec (Eulenburg), rozkládající se na širokém skalním ostrohu při okraji stejnojmenné osady. Už od 12. století se zde v období vrcholící kolonizace střetávaly zájmy olomouckých biskupů se zájmy zeměpanskými. A právě biskupští manové, bratři Vok a Pavel ze Sovince, zde někdy kolem roku 1333 vztyčili základy zprvu nevelkého hradu.

***

15. a 16.srpna

Hodokvas rytíře Kobylky

Tradiční, historicko řemeslný jarmark

 Mimořádně bohatý celodenní program

Ukázky zručnosti starodávných řemeslníků

Po oba dny 9:10 až 18:00  

účinkují:

 Fantastický kejklíř  VÍTEK PROCHÁZKA

Jihočeský TEÁTR KOMEDIANTI

Skupina historických scén GRÁL

Skupiny šermu: ALLEGROS a ADOREA

15. srpna od 18:00 do 22:50

,,Na křídlech anděla války“

Fantastický večerní program plný napětí

s celou řadou ohňových efektů zakončený jedinečnou ohňovou show

Hrad Sovinec leží mezi Šternberkem a Rýmařovem 3 km nad obcí Paseka

***

***

Pro nějakou filmovou pohádku kulisa jako stvořená

Protože sovinecké panství leželo v oblasti zhusta osídlované německým kolonisty, psali se jeho držitelé zpravidla jako de Aulnburg (Eulenburg). Nicméně rod pánů ze Sovince náležel mezi 15 starobylých moravských panských rodů, jako byli Boskovicové, Cimburkové nebo Pernštejnové)

*

Za válek mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem na sklonku 14. století byl držitelem hradu a přilehlého panství Ježek ze Sovince, který s tasením mečen nikdy dlouho neváhal. Z konfliktu se pro sebe snažil co nejvíc vytěžit a neváhal bojující strany střídat jako škorně. Nejvíce se přitom obohatil na úkor církevního zboží.

*Ukázka dělostřelecké techniky z časů, kdy se o Sovinec sváděly urputné boje, a celkové schéma hradu

Za husitských válek se Sovinec stal jednou z kališnických pevností a konala se zde mimo jiné významná politická jednání mezi Prokopem Holým a kandidátem na český trůn Zikmundem Korybutovičem. Před bitvou u Lipan se páni ze Sovince smířili s markrabětem Albrechtem, ale později stáli na straně Jiřího z Poděbrad.

Koncem 15. století se sovinecké zboží rozprostíralo od Hornomoravského úvalu až po Moravici při úpatí Hrubého Jeseníku a tvořil ho poměrně úctyhodný komplex dvou městeček a 18 vsí. Novým majitelem se stal tehdy nejvyšší zemský sudí Ješek Pňovský ze Sovince, za něhož došlo na hradě k některým přestavbám a přístavbám. Jeho syn Vok se angažoval v důlním podnikání (sepsal o dolování dokonce objemný spis v němčině), ale náklady na nicotné zásoby zlata a stříbra ho však v podstatě zruinovaly.

A tak se někdy kolem roku 1540 dostalo sovinecké panství do rukou jednoho z nejbohatších moravských pánů – Kryštofa z Boskovic a na Třebové. Také on se ještě nějaký čas pokoušel objevit zlatonosné žíly, ale současně věnoval dostatečnou pozornost celkovému hospodářskému pozvednutí panství, které v roce 1578 prodal Vavřinci Ederovi ze Štiavnice. Tento zkušený důlní expert rychle pochopil marnost hledání zlata a raději se zaměřil na těžbu železné rudy, která ve zdejším kraji dosáhla vrcholu na přelomu 16. a 17. století.

Vavřincova jediná dědička, dcera Anna, se po otcově smrti provdala za Jana Kobylku z Kobylího, který se jako horlivý evangelík zapojil do stavovského povstání a po Bílé hoře proto musel sovinecké panství prodat.

*Erby členů Německého řádu, který vlastnil a udržoval hrad až do roku 1939

Novým držitelem se v roce 1623 stal Řád německých rytířů, na který však stejně jako už mnohokrát předtím rozhodně nečekaly snadné časy. Drsný kraj v podhůří Hrubého Jeseníku na rozdíl od bohaté Hané rozhodně neoplýval bůhvíjakými zemědělskými možnostmi, podobné to bylo s řemeslnou výrobou a těžba železné rudy byla za svým zenitem. Poté, co byl řád v podstatě vyhnán z Pobaltí, však byl rád za každou možnost obnovy své činnosti, jejímž základem byla nejen pastorační, ale také vzdělávací, léčebná a hospodářská činnost.

To nejhorší však na řád teprve čekalo v souvislosti s právě se rozhořívající třicetiletou válkou. Už v roce 1626 Sovinec, opatřený jen nevelkou posádkou a chátrajícími hradbami, padl do rukou dánských jednotek Arnošta z Mansfeldu. Řádový místodržitel Jiří Vilém z Elkershausenu, přezdívaný Klippel, padl do zajetí a hrad i s okolím byly vypleněny. Po návratu ze zajetí se proto Jiří Vilém rozhodl přeměnit hrad v dokonalou pevnost, patřičně vybavenou válečným materiálem a silnou a spolehlivou posádkou.

Velké vnitřní prostory dvorů proti hlavní bráně byly rozděleny na menší, vnější hradby byly zpevněny a opatřeny palisádami a vchod do hradu chránila masivní, železnými pláty pobitá brána s vysokou zdí a střílnami. Na východní straně vybíhala mohutná věž s předsunutými bastiony a celý komplex nesl název svého tvůrce – Klippelův pás. Klippelovým dílem byly i další bašty – Jánská, Vilémova a Nová s válcovou věží, tzv. Kočičí hlavou, doplňující vnější opevnění a propojené navzájem důmyslným systémem podzemních chodeb.

*

Opevnění Sovince zásluhou řádu a Jiřího Viléma z Elkershausenu představuje v podstatě nejrozsáhlejší zachované opevnění z dob třicetileté války na českém území. Jeho nejcennější součástí je polygonální dělová věž – tzv. Remtr – na jihovýchodní straně paláce s krásným kamenným renesančním krbem s velkým znakem řádu. Zvenčí je na věži umístěn kamenný znak dlouholetého sovineckého hradního hejtmana Jana Höppera.

* Švédský polní maršálek Lennart Torstensson a ukázky tří uniforem příslušníků švédského jezdectva z období 30-leté války

Když v létě 1642 vtrhla na Moravu švédská vojska polního maršálka Lennarta Torstenssona, byla pevnost doplněna asi o 600 dobře vyzbrojených a vycvičených vojáků. V té chvíli si Švédové na Sovinec ještě netroufli, zato však zpustošili celé panství. Nicméně po dobytí Olomouce, Uničova, Bruntálu, Mírova a dalších opevněných měst a hradů bylo jen otázkou času, kdy se rozhodnou vzít útokem i Sovinec, který pro ně představoval poslední vážnou překážku na cestě do Slezska.

První předsunuté švédské oddíly se objevily před Sovincem koncem června 1643. Jeho posádka, vedená řádovým místodržitelem Augustinem Osvaldem z Lichtenštejna, je začala okamžitě ostřelovat z pevnostních děl a Švédové záhy pochopili, že bez celé armády nemají proti mohutné pevnosti a její odhodlané posádce šanci.

Jakmile se Švédové stáhli k Uničovu, zahájili obránci neprodleně další zesilování obrany. Během pouhých tří neděl vystavěli mohutnou předsunutou věž Lichtenštejnku, spojenou 200 m dlouhou soustavou hradeb a bastionů  s pevnostním celkem. V polovině září 1643 se před hradbami objevili opět Švédové a během dvou dnů se po okolí rozprostřelo jádro Torstensonovy armády, čítající 8 tisíc mužů a 82 těžkých i menších děl. Jen co se Švédové zformovali a vybodovali palebné baterie, zahájil Torstenson obléhání. Jenže marné bylo masivní ostřelování a opakované zteče. Jedinou vážnou újmou obránců bylo zranění Augustina Osvalda. Celé dva týdny se Torstensonovi muži pokoušeli dostal řádovým rytířům na kobylku, ale marně. Nakonec se rozhodli rozšířit postavení baterií až na jižní stranu a prostřednictvím podkopů se dostat pod bastiony a vyhodit je do povětří.

Takhle nějak to vypadalo koncem září 1643 před hradbami Sovince

Po týdnu usilovné práce se jim to skutečně podařilo a dostali se až na první hradní nádvoří. Teprve poté na lůžko upoutaný Lichtenštejn svolil 6. října s podpisem relativně výhodné kapitulace. Nicméně osud Sovince byl tímto do konce třicetileté války zpečetěn. Švédové odtud odtáhli teprve v roce 1650 (2 roky po vestfálském míru!) a zanechali hrad v zuboženém stavu.

*

Nicméně řád bezprostředné po válce přistoupil k opravám a obnově zničeného opevnění. Teprve po definitivním zažehnání tureckého nebezpečí v 80. letech 17. století přišel Sovinec o svůj obranný význam. Řádoví bratři tou dobou navíc přesunuli své správní středisko do Bruntálu a hrad tak přestával plnit i roli hospodářského centra panství.

Dalším zásadním způsobem zasáhla do dalších osudů hradu zuřivá bouře z roku 1784, kdy do něj uhodil blesk a následný požár poškodil hlásku a přilehlé objekty. Přesto byly podniknuty alespoň nejnutnější opravy. V roce 1810 však hrad opustil i vrchnostenský úřad, který se přestěhoval do zámku v Dlouhé Loučce, a část obytných prostor na hradě byla tehdy dokonce prodána místním řemeslníkům a poddaným.

* Nádvoří vnitřní části hradu prošlo v nedávných letech poměrně zdařilou renovací

Na lepší zítřky se začalo blýskat po roce 1837, kdy byly z podnětu velmistra řádu arcivévody Maxmiliána zahájeny na hradě rozsáhlé opravy. Poté zde nějaký čas fungoval řádový chlapecký seminář a od roku 1867 lesnická škola. V letech 1844-1845 byla mimo jiné i zbourána část opevnění a na jeho místě vznikl v jihovýchodní části areálu pozdně empírový filiální kostel svatého Augustina, jedna z nejcennějších empírových staveb na Moravě. Původní osmiboká věž, postavená za třicetileté války k ochraně hlavní brány, byla při té příležitosti přestavěna na zvonici kostela.

Další řádovou osobností, která přispěla k obnově hradu, byl velmistr řádu arcivévoda Evžen. Sovinec byl v roce 1903 opětovně vyzdoben (největšímu obdivu se těšil rytířský sál) a začal sloužit jako letní sídlo řádu. Při té příležitosti zde vzniklo i řádové muzeum s převážně vojenskými sbírkami, lapidáriem a velkou knihovnou, čítající na 20 tisíc svazků!

Sovinci však nebylo dopřáno pokračovat v rozkvětu. Se záborem Sudet a březnovou okupací zbytku Československa nacistickým Německem přišla i konfiskace řádového majetku a internace řádového velmistra. Zpočátku hrad sloužil pro válečné zajatce z řad francouzských důstojníků, později jej údajně zabrala speciální jednotka SS, s níž se zdi hradu neprodyšně uzavřely. A když se v roce 1945 zase otevřely, neměl nějaký dobrák nic lepšího na práci, než hrad podpálit. A protože Německý řád se nedočkal zastání ani u poválečných úřadů, ale namísto toho byl už podruhé během krátké doby připraven o veškerý majetek na českém území a jeho členové dokonce vyhnáni, nezůstal nikdo, kdo by se o památku postaral.

*Sovinec v polovině 19. století

O tom, v jakém stavu hitlerovští okupanti Sovinec přebírali, svědčí mimo jiné i vzpomínky jednoho z Francouzů:

Pokojík, v němž jsem bydlel, byl v přízemí a okny obrácen k vesnici. Společně se mnou bydlelo 18 důstojníků. Lůžka byla po dvou nad sebou, ve dvou řadách, dva stoly a po jedné sedačce na osobu. Při obcházení stolů jsme měli potíže, prostor byl velmi stísněn. Kachlová kamna, zabudovaná ve zdi, hřála vždy dvě sousední místnosti. Silné zdi a dvojitá okna držely dlouho teplo, takže během celého zimního období jsme žádným chladem netrpěli. Táboru velel plukovník Bernard, aktivní důstojník z oblasti Lyonu, německým velitelem byl námořní důstojník patrně Rakušan, který se nijak nesnažil ztěžovat náš pobyt, pokud to bylo jen možné…

A když na přelomu let 1941-1942 udeřila obzvlášť tuhá zima, Francouzi si o Vánocích mohli v teple vesele prozpěvovat, zatímco němečtí strážní jen drkotali zuby…

* Tohle zbylo z hradu, který prošel koncem 19. století za velmistrů Německého řádu arcivévodů Maxmiliána a Evžena rozsáhlou renovací, po roce 1945

Ohořelé zdi nakonec získala Moravská filharmonie z Olomouce (sic !), ale ta nechala opravit jen objekt v předhradí pro rekreační účely. V roce 1960 převzal objekt Vlastivědný ústav Bruntál, který podnikl dílčí kroky k zastavení dalšího chátrání hradu, nicméně tak jako řada jiných kulturních památek ani Sovinec nebyl za bývalého režimu tím, který by stát a jeho prodloužená ruka v podobě Památkového ústavu měli v úmyslu bůhvíjak opečovávat, natož zrenovovat.

Po roce 1971 probíhalo pouze  statické zabezpečení hradu a v roce 1983 došlo k osazení monstrózní ocelové konstrukce na korunu zdiva hlavní věže…

*

Je s podivem, že jindy tak puristicky zaťatému Památkovému úřadu, jehož představitelé vám budou dělat nohy jen proto, že jste u rekonstruované zříceniny tvrze, na který tento „ouřad“ dokonce už vydal demoliční výměr, položili na střechu místo světle šedé břidlice tmavě šedou, nevadilo předimenzované svařované monstrum, které hyzdilo hradní věž celou další dekádu. Nemluvě o tom, že výsledná rekonstrukce má k historické realitě asi stejně „blízko“ jako Mockerův Karlštejn, který však prošel rekonstrukcí za zcela jiných podmínek a poznatků.

* Jeden z částečně opravených interiérů (na podlahu se zatím nedostalo) a Sovinec na rekonstrukci z 19. století

Teprve v roce 1990 však byla věž zastřešena a započalo se s opravami jednotlivých objektů. Od té doby se ale také začaly vléct spory o správu hradu. Ještě v roce 1991 se Sovinec stal samostatnou organizací Okresního úřadu v Bruntále (sic !), který se ho ale už o rok později zbavil a převedl ho znovu na okresní Muzeum v Bruntále. Jenže ani muzeum si s hradem nevědělo rady, a tak byl roce 1994 hrad pronajat městu Rýmařov! Jakoby takové malé město mělo prostředky na opravy a údržbu podobné stavby…

Opravy se sice rozběhnou, ale už po šesti letech rýmařovská radnice zjistí, že Sovinec je nad její síly. A tak se hrad ocitá opět ve správě Muzea v Bruntále. Po roce 2000 jsou za vydatného přispění historie-milovných nadšenců postupně otevřeny prohlídkové trasy a expozice k historii hradu, nově zastřešeny některé objekty, nicméně tím pohnuté dějiny kdysi mocného hradu a pevnosti zdaleka nekončí.

V současné době probíhá restituční spor o navrácení někdejších majetků Německému řádu, mezi nimiž figuruje i Sovinec. Tato představa však vyvolává nejen u „ouřadů“, ale i u mnoha dalších lidí doslova kopřivku. Někteří možná mají pocit, že by mohla přijít nazmar jejich mnohaletá práce na jakés takés obnově hradu. Nicméně nikdo by neměl zapomínat, že jde o majetek nikoli znárodněný, ale ukradený. Nikdo nikdy za něj řádu nevyplatil ani halíř a samotný řád se přitom proti této zemi ničím neprovinil, jen jí sloužil. Stejně, jako tak činí i dnes. A představa, že by se řádoví členové uzavřeli za hradní zdi jako do nějakého kláštera, a nikoho už dovnitř nepustili, není snad už ani úsměvná, ale vysloveně hloupá.

Součaná podoba věže hradu Sovinec a vnitřní točité schodiště

V této souvislosti stojí za povšimnutí nedávná slova zástupce ombudsmankyně Stanislava Křečka, který přišel s návrhem na vyvlastňování (sic !) památek z rukou soukromých vlastníků. Poradil bych panu Křečkovi, aby se pořádně podíval, jak se stát dokáže o kulturní nemovitosti „starat“, a jak se jen pod péčí o národní kulturní památky prohýbá rozpočet ministerstva kultury. Existují samozřejmě jedinci, kteří si nějakou tu tvrz a či historický dům pořídí a pak zjistí, že jejich obnovu a údržbu jaksi nezvládnou. Jenže takový objekt zpravidla nezískali koupí od nějakého barona či hraběte, ale od koho asi? A jestli se stát už jednou takových objektů zbavil, proč je nyní chce pan Křeček zpátky? Chybí mu snad rekreační objekt, kde se mohl cachtat v nafukovacím bazénku jako jeden jeho stranický kámoš?

Německý řád má za sebou více než osmisetletou historii, naplněnou usilovnou prací a podtrženou schopnostmi oživit jako správnýhospodář i ta nejzpustlejší a nejchudší místa. A v této souvislosti by nikdo neměl zapomínat, že to byl právě tento řád, který nejen Sovinec, ale i další místa v této zemi zvelebil naprosto zásadní měrou.

R A T I N G

PŘÍSTUPNOST PAMÁTKY:

Parking přímo u hradu. Přístupný i pro méně zdatné nebo handicapované cestovatele.

*****

STAV ARCHITEKTONICKÉ PAMÁTKY:

Ve stavu obnovy se vším, co s tím souvisí. V porovnání s předlistopadovými časy nádhera, v porovnání s předválečnou érou tak trochu kýčovitá kulisa pro nejrůznější kulturní akce a stylizovaná vystoupení.

**

INFORMAČNÍ SERVIS:

Pokladna nabízí dostatek informačních brožur i pohlednic pro nefotící klientelu. Bohužel její vchod je určen toliko pro sedmero trpaslíků bez Sněhurky, jinak hrozí, že přijdete o hlavu ještě dřív, než ji položíte na katův špalek.

***

TURISTICKÉ ZÁZEMÍ:

Hradní restaurant zde nehledejte, ale občerstvení zde funguje. V sezóně navíc nabízí řadu spektáklů pro uměnímilovné návštěvníky (projekty „Noc filmů na Sovinci“ či „Jak se lidé odívali“) stejně jako pro rodiny s dětmi („Za čest krále“ s dobýváním hradu nebo „Hon na hradní bestii“ se šermíři a kejklíři)

****

Text a foto © -CC-

GALERY

12►

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/sovinec-eulenburg/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/hrady-a-zamky-s-pruvodcem-nebo-bez-2/ http://www.ceskycestovatel.cz/hrady-a-zamky-s-pruvodcem-nebo-bez-2/#comments Sun, 12 May 2013 21:11:07 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=1273 Celý příspěvek →]]> Nedávno se na české mediální scéně rozhořela poměrně vzrušená debata, zda má smysl na hradech a zámcích udržovat průvodcovskou službu a jestli by nebylo vhodnější (a levnější) tento servis zrušit. Jak je v krajích pod Řípem zvykem, původně spíše akademické diskuse se rychle změnila v hospodskou hádku plnou silných výrazů a napadání autorů myšlenky, že chce „připravit průvodce o práci“, výrazivem nehodných snad ani aristokratického služebnictva. Český cestovatel nemíní jitřit utrpěné rány, nicméně si vzhledem ke svým poměrně bohatým zkušenostem s návštěvami nejen domácích, ale i mnoha zahraničních památek dovoluje přinést vlastní komentář. Blíží se zima, vrata většiny hradů a zámků se pomalu uzavřou a hlavy památkářů, kastelánů a průvodců tak snad trochu vychladnou a budou moci v klidu znovu posoudit celou situaci.

*

Zámek ve Zruči nad Sázavou

 Faktem je, že za časů odborářských a jiných hromadných zájezdů za kulturními památkami si český budovatel světlých zítřků jaksi přivykl, že se tak trochu jako stádečko svěřil do rukou průvodců a nechal se vodit v papučích po vyleštěných zámeckých parketách a naslouchat poněkud dávné a odtažité historii, proložené tu a tam nějakou tou pikantností, aby se udržela jeho spíše párků a piva lačná pozornost. Nejinak tomu bylo v případě školních výletů, jejichž chlapecká část si zpravidla ponejvíce užila zámeckou zbrojnici a pak rychle pryč před výkladem genealogie jemu naprosto ukradených šlechtických rodů. Jako malý kluk, který tehdy nahlížel na dějiny toliko skrze Jana Žižku a nebo tři mušketýry, si dobře pamatuji, jak mě zklamal opěvovaný Karlštejn, kde člověk nezavadil ani o jedinou halapartnu, zatímco na takovém Konopišti nebo Českém Šternberku se cosi odživotňovacího náčiní (ať už vojenského nebo loveckého) přece jen dochovalo. Jinak člověk zpravidla přes houf dospělých stejně nic moc neviděl a výklad průvodce či průvodkyně valně nevnímal.

Prohlídky hradů a zámků „pod dozorem“ průvodců však v dnešní době vyvolávají i jakýsi dojem pohrdání návštěvníkem, když ho nutí za cca hodinu „proběhnout“ památkový objekt a pak rychle vypadnout, protože „u pokladny už máme další grupu“. Znám řadu lidí, kteří by dokázali strávit celou hodinu nad jedním jediným gobelínem, intarzovanou komodou a nebo vzácným knižním tiskem a nevadilo by jim, courat po objektu minimálně celé půldne. Koneckonců, proč na takových výstavách nebo v muzeích to jde? Ve vídeňském kunsthistorickém muzeu mají dokonce pro takové návštěvníky pohodlné polstrované sedačky, z nichž se mohou kochat výtvarným uměním od rána do večera.

Tím nechci říci, že průvodcovská služba nemá smysl. V některých případech mluvené slovo utkví v paměti návštěvníka přece jen víc, než jen suchá popiska a nebo text ve stokrát ohmataném přebalu. Jenže pokud nejde o nějaký menší rodový zámeček, kde jste za celý boží den teprve třetími nebo čtvrtými hosty, které se sluší po objektu provést už jen kvůli zachování dekoru a aristokratické atmosféry, setrvávat zejména u tzv. státních památek na stereotypech starých půl století zavání tak trochu památkářskou sebevraždou. Někde to už pochopili a snaží se alespoň zpestřit průvodcovskou službu tím, že se průvodci oblékají do dobových kostýmů, případně je prohlídka zpestřena dalšími atrakcemi, od ukázek sokolnictví až po vystoupení šermířů či divadelních skupin (naprosto příkladnou ukázkou v tomto směru představuje hrad Landštejn).

*

Hrad Landštejn

 Nicméně stále zde zůstává otázka, zda průvodcovskou službu návštěvníkům vnucovat za každou cenu. Ve světě se dnes razí podobně jako v jiných případech možnost svobodné volby. Máte potřebu se nechat hradními nebo zámeckými průvodci provést s více či méně zasvěceným výkladem a nebo si raději v suvenýrech zakoupíte publikaci, která těch informací obsahuje ještě možná víc, a raději si v klidu prohlédnete věci, které vás skutečně osloví. A teď nemám na mysli jen ty pověstné zbrojnice nebo dnes tolik populární mučírny. Někdo dá prostě přednost prohlídce zámecké obrazárny a jiný zase její knihovně. Moje maličkost pak dodnes nezapomene na dojem, jaký na ni učinila sbírka pruských korunovačních klenotů v zámku Charlottenburg.

Když už padla zmínka o Charlottenburgu, Německo je právě zemí, kde vám průvodce nijak nevnucují. Většinou vám nabídnou audiotechniku s mluveným komentářem v několika jazycích, ale průvodce je samozřejmě také k mání. Prostě a jednoduše vám dají na výběr, a to je oč tu běží. Možnost volby. Možnost, která snad nejvíce a nejlépe charakterizuje demokratický systém.

V této souvislosti možná leckteří památkáři budou chtít namítnout, že průvodci slouží zároveň jako jakýsi dohled nad neukázněnými návštěvníky, ne-li přímo nenechavci, kteří by se nestyděli nějaký ten vystavený předmět uzmout nebo přinejmenším poničit. Takový argument však mohu snadno vyvrátit na základě vlastní velmi neblahé zkušenosti během prohlídky zámku Sychrov. Jen co průvodkyně přešla s většinou „davu“ do vedlejšího sálu, jacísi ruští pobratimové s jakousi Marusjou zváleli v zámecké ložnici postel s nebesy, jako kdyby to byl nějaký seník. Těch několik jedinců, co jsme se zdrželi fotografováním, jsme pak šokovaně zírali na „kulturnost“ našich východních slovanských bratrů, a nevěřícně čekali, kdy dojde na i výrobu nějakého toho nového báťušky Putina…

*

Naštěstí na žádné porno nedošlo. „Naštěstí“ přinejmenším pro chuděru mladičkou průvodkyni, která by si něco takového před zraky nezletilých děcek asi těžko zodpovídala…

*

Zámek v Javorníku

 Takže si myslet, že jeden průvodce či průvodkyně, zpravidla nějaký ten student či studentka, zvládnou uhlídat, co se děje za jejich zády, je naprostá bláhovost. To už je opravdu lepší zaměstnat na částečný úvazek pár důchodců a nechat je prostory dozorovat z nějaké té polstrované sedačky u okna nebo u dveří. V českých muzeích a výstavních síních je to běžné, na mnoha hradech a zámcích západně od Aše rovněž.

A ještě jedna drobnost: dnes je oblíbeným zvykem skloňovat v českých zemích slovo „nadstandard“. Pokud mají památkáři kopřivku z toho, kolik je stojí jazykově vybavení a vědomostně „kvalifikovaní“ průvodci, mohou tento servis zkusit nabízet jako onen „nadstandard“. V Evropě je to běžné (tedy pokud prohlídka s průvodcem není jedinou možností prohlídky objektu) a památkáři by tím mohli umořit část prostředků na – dle jejich soudu – nákladné, ale – mezi námi – nikoli nezbytné služby. Obzvlášť, když to s tou „jazykovou vybaveností“ průvodců stejně není bůhvíjak slavné a na řadě památkových objektů stejně strčí zahraničním návštěvníkům do ruky ten ošmataný kus „á čtyřky v němčině nebo angličtině. Ostatně někde se tak už děje, jako například na zámku v Boskovicích.Tam se za cizojazyčný výklad účtují dokonce stoprocentní příplatek…

 -CC-

 Foto © -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/hrady-a-zamky-s-pruvodcem-nebo-bez-2/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/zamek-bruntal/ http://www.ceskycestovatel.cz/zamek-bruntal/#comments Wed, 10 Apr 2013 09:26:45 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=351 Celý příspěvek →]]> Jsou hrady a zámky, které už jaksi na první pohled vábí pozornost většiny cestovatelů a turistů. Pak jsou hrady a zámky, které těží ze své mimořádně výhodné polohy. A pak jsou hrady a zámky, které nezdobí středověká či tudorovská gotika ani nejsou součástí metropole, a přesto patří mezi skvosty svého druhu. Jako třeba zámek Bruntál, bohatý nejen svými skvostnými architektonickými prvky či jedinečnými interiéry, ale snad ještě více svou historií, spjatou s Řádem německých rytířů…

Průčelí bruntálského zámku (vlevo) a arkády uvnitř zámeckého nádvoří (vpravo)

Když dnes vyslovíte jméno Německého řádu, devět lidí z deseti (tedy v lepším případě, já osobně se domnívám, že spíše devadesát devět ze sta) povytáhne nechápavě obočí, ani v nejmenším netušíc, o kom nebo o čem je řeč. Byly však časy, kdy Německý řád nebo v minulosti (přesněji do 20. let 20. století) také Řád německých rytířů budil přinejmenším respekt, ne-li přímo mrazení v zádech. Teutonští rytíři, jak se jim také říkalo, totiž patřili vedle templářů a johanitů mezi nejzdatnější válečníky středověku, kteří měli za sebou neuvěřitelné zkušenosti z bojů ve Svaté zemi, kteří vybojovali nespočet bitev s pohanskými Prusy, Litevci, Rusy a Poláky, a kteří po sobě zanechali na stovky mocných hradů. Měli blízko k apoštolskému stolci stejně jako k císaři Svaté říše římské a silou meče, zákulisní diplomacie i bohatství ovlivňovali chod událostí prakticky v celé středověké Evropě.

Bruntálský zámek od Slezské ulice

Rytíři Německého řádu přitom nebyli jen ozbrojení ochránci křesťanské víry, ale i zdatní špitálníci (dnes bychom řekli zdravotníci; jejich heslem bylo ostatně dodnes aktuální sousloví „pomáhat a léčit“) a v neposlední řadě také hospodáři a šiřitelé vzdělanosti. Během dvou staletí vybudovali ve východním Pobaltí stát, který neměl široko daleko rovného. Ať už jako průkopník moderních způsobů obdělávání půdy, nových technologií v řemeslné výrobě a nebo v obchodování. Jistě, nenastoloval žádný ráj na zemi. O své bohatství musel tvrdě bojovat nejen s divokou a nepříliš úrodnou bažinatou pralesní půdou, ale také se závistivými a chamtivými sousedy. Nejednou se dopustil omylu, chyby a nebo se zpronevěřil desateru. Za své hříchy však platil jako kdokoliv jiný.

Bruntálský zámek nezapře velkorysý přístup velmistrů německého řádu při jeho barokní přestavbě a výzdobě

Je s podivem, že tento řád, o jehož bohatství kolovaly na přelomu 14. a 15. století neuvěřitelné legendy (jako například, že jedna z věží hradu Malbork byla až po strop naplněna zlatem), a který zanechal i svou výraznou stopu na našem území, se dočkal takového zapomnění. Inu, lidská paměť bývá krátká. Přitom čeští králové z řad Přemyslovců i Lucemburků byli významnými spojenci německých rytířů a tzv. česká balej (dnes bychom řekli provincie) patřila v soustavě řádových balejí, rozprostřených od Sicílie až po Finský záliv, od Lamanšského průlivu až po Egejské moře, k těm nejvýznamnějším.

Nejstarší a nejvýznamnější řádové komendy na českém území se přitom nacházely v Opavě a jejím okolí. Byly založeny už za Přemysla Otakara I. a svůj vliv a význam si zachovaly až do minulého století. A město Bruntál se svým zámkem a kostelem Nanebevzetí Panny Marie patří k nejvýznamnějším památkám na působnost řádu ve střední Evropě.

Jezírko v zámeckých zahradách

Bruntálský zámek se dostal do rukou Německého řádu a jeho velmistra v roce 1621 jako konfiskát po pánech z Vrbna, kteří se angažovali ve stavovském odboji. Řád za zámek zaplatil 200 tisíc zlatých, a to navzdory skutečnosti, že velmistrem řádu byl tehdy bratr císaře Ferdinanda II. arcivévoda Karel. Inu dobré účty dělali tehdy přátele i mezi rodinnými příslušníky. Navíc členové řádu sami na vlastní kůži poznali, jaké to je, angažovat se ve věci, která skončila nezdarem. V době, kdy řád kupoval Bruntál, byla jeho pobaltská říše už jen věcí vzpomínek. Po bitvě u Grunwaldu v roce 1410 následoval pozvolný úpadek teutonského panství v Pobaltí a řád se nakonec musel uchýlit pod křídla Svaté říše římské.

*

Vznik bruntálského zámku sahá do poloviny 16. století, kdy byla zahájena zásadní přestavba středověkého hradu na reprezentativní zámecké sídlo. Majiteli bruntálského panství byli tehdy pánové z Vrbna a do počátku 17. století dali vzniknout skutečně výstavnímu objektu, který byl schopen hostit stejně tak císaře Rudolfa II. jako jeho nástupce Matyáše a nebo „zimního krále“ Fridricha Falckého. Na sklonku druhé dekády 17. století se však panství zadlužilo, takže jeho pobělohorská koupě Německým řádem nebyla zase až bůhvíjaké terno.

Pohled na kachlová kamna v zámecké knihovně (vlevo) a lovecká zbrojnice (vpravo)

Celkovou situaci panství komplikovala i mezinárodní situace. Evropa stála na prahu vleklého konfliktu z něhož se posléze stala třicetiletá válka a už v roce 1626 vzali Bruntál útokem dánská vojska. A přestože byli o rok později vytlačeni císařskými jednotkami, v roce 1642 obsadili město i se zámkem pro změnu Švédové.

S prvními opravami zámku započal v roce 1652 Augustin Osvald z Lichtenštejna, ale teprve za velmistra Jana Kašpara z Ampringenu se podařilo zajistit narušenou statiku objektu. Ampringen se také zapsal do historie bruntálského panství podporou řemeslné a průmyslové výroby (např. zakládáním železných hamrů, tavících pecí, bucharů a obytných domů) a částečným uvolněním poddanství.

Další stavební práce postupovaly jen pozvolným tempem. Nejprve je přerušily války a dědictví rakouské, v druhé polovině 18. století zase sedmiletá válka. Se zásadní přestavbou bruntálského zámku bylo započato v roce 1761 a po dokončení hrubých prací v roce 1769 následovala umělecká výzdoba interiérů.

Touto přestavbo získal zámek dnešní podobu: stojí na půdorysu ve tvaru tupoúhlého trojúhelníka s mírně zaoblenou přeponou průčelí. Průčelí podobně jako severní křídlo zámku má ozdobnou fasádu, členěnou pilastry, zatímco západní křídlo je hladké. Nádvoří je mnohem členitější, malebně oživeno patrových arkád, přerušených pouze štíhlou věží s barokní helmicí a schodišťovým traktem.

Zámecký park

Bohatě vybaveným interiérům vévodí zejména zámecká knihovna, založená v roce 1801 velmistrem Antonínem Viktorem d’Este. Byla umístěna v původní jídelně v severním nároží prvního patra a po dobu řádové správy zde bylo postupně shromážděno 23 tisíc svazků!

V roce 1806 bylo přeneseno sídlo velmistra Řádu německých rytířů do Bruntálu, zatímco ve Vídni zůstala soustředěna hospodářská správa.

K další významné proměně zámku, která však nenarušila jeho barokní ráz, došlo za velmistra arcivévody Evžena. V sousedství audienčního sálu tak byl například zřízen kapitulní sál s portrétní galérií velmistrů řádu, v severozápadním křídle lovecká zbrojnice a na nádvoří byla vybudována efektní kašna z původních renesančních dílů. Rozšíření se dočkal také zámecký park, který byl upraven v anglickém stylu se sallou terrenou. O tom, jaký význam hrál Bruntálský zámek v životě velmistra Evžena svědčí i významné obohacení zámecká galérie, do níž byly mimo jiné svezeny obrazy z Evženových sídel v Innsbrucku a Salcburku a z pevnosti Hohenwerfen (např. jen v roce 1895 došla do Bruntálu zásilka 92 obrazů ze Salcburku). Díky tomu vznikla v sídle velmistrů v Bruntále jedna z nejvýznamnějších obrazových sbírek na Moravě, která svým rozsahem i kvalitou předčila pověstnou sbírku olomouckých arcibiskupů!

Hudební salónek a ložnice

Po první světové válce a vzniku Československé republiky byla na základě zákona o konfiskaci habsburského majetku uvalena na zámek a řádové statky státní správa, ale později Mezinárodní soudní dvůr v Haagu rozhodl majetkové spory mezi ČSR a řádem ve prospěch řádu. V té souvislosti se řádu vrátila značná část zemědělské půdy, lesů i průmyslových podniků. Dnes už jen málokdo ví, že navzdory tahanicím o majetek řád v době ohrožení Československé republiky na sklonku 30. let v letech 1936-1938 poskytl československé armádě jako zázemí zámek v Hrabyni a veškeré hájenky v pohraničním pásmu a bezúplatně přispíval dřevní kulatinou na opevňovací práce…

Zámecký park a salla terrena

Po záboru Sudet na podzim 1938 byl rozhodnutím říšských úřadů Německý řád zrušen a jeho statky převzala nacistická správa, jejímž sídlem se stal bruntálský zámek. Po roce 1945 přešel zámek do vlastnictví československého státu, ale oproti válečným letům si moc nepolepšil. Zpočátku sloužil nejrůznějším úřadům a později se zde usídlila posádková správa. Teprve v roce 1958 bylo rozhodnuto, o jeho určení kulturním účelům a v roce 1960 byl zpřístupněn veřejnosti. Od té doby probíhaly a dodnes probíhají na zámku dílčí opravy a rekonstrukce, ta současná (2010) je zaměřena na obnovu vzácných nástěnných maleb a fresek.

GALÉRIE:

1234►

© -CC-

*

Když jsem poprvé slyšel o téhle rozkošné rokokové stavbě, psala se hluboká totalita a Dobříš byla toho času sídlem tzv. svazu československých spisovatelů. Bůh ví, který čert to bolševikovi poradil, posadit opěvovatele rudých zítřků do zámku. Že by je chtěl naočkovat aristokratickým duchem, sálajícím z jeho stěn? Nebo jim snad dát naposledy ochutnat z jedovatých plodů feudalismu a kapitalismu, než s nimi (feudalismem, kapitalismem i nepotřebnými literáty) definitivně skoncuje?

*

Ať už tomu kdo chtěl jak chtěl, zámek Dobříš dnes opět plní svou někdejší funkci reprezentativního sídla, v tomto případě šlechtického rodu Colloredo-Mannsfeld. Na rozdíl od dob minulých však je celoročně otevřen široké veřejnosti (v jedné části zámku dokonce funguje zámecký hotel) a kdo má zájem, může zde uspořádat svatbu (respektive jinou oslavu) a nebo natočit nějaký ten film (jako třeba Zdeněk Troška svou pohádku Princezna ze mlejna).

*

Zámek je v podstatě stejně starý jako rod Colloredo-Mannsfeld, do jehož vlastnictví se vrátil v roce 1998. Původně na jeho místě stávala středověká tvrz, přestavěná v 2. polovině 17. století Františkem Maxmiliánem Mannsfeldem na zámek. V roce 1720 však během rozsáhlého požáru v Dobříši vyhořel i původní zámecký objekt.

Tou dobou se o panství starala paní Eleonora, vdova po Karlu Františku Adamu Mannsfeldovi a poručnice nezletilého Jindřicha Pavla. Z jejího podnětu vznikl velkorysý projekt na přestavbu celého zámeckého areálu, jehož autorem byl pařížský architekt Jules Robert de Cotte (a pak, kolik toho má Dobříš společného s Paříží…).

Vlastní přestavba zámku se uskutečnila až za Jindřicha Pavla Mannsfelda v letech 1745-1765. A když se v roce 1789 jeho dcera Isabella provdala za Františka Gundakara Colloreda, vznikl šlechtický rod Colloredo-Mannsfeld.

*

V současné podobě tvoří zámek patrová trojkřídlá stavba s velkým obdélníkovým nádvořím. K největším chloubám zámku patří nepochybně velkolepý zrcadlový sál o ploše 220 m², jehož výzdoba je dílem Jana Petra Molitora (a kde tak zábavně klouzal „knížepán“ se svým tajemníkem z výše zmíněného filmu). Dalším klenotem zámku je rokový francouzský park, který svými „květinovými ornamenty a stříhanými ploty navozuje atmosféru vídeňského Schönbrunu“. Pomyslný střed celé zahradní architektury vytváří majestátní sousoší s fontánou se scénou napájení Héliových koní.

Na místě někdejší panské bažantnice pak byl v roce 1816 založen krajinářský – anglický – park. Jako romantická součást parku zde byly vybudovány umělé jeskyně a vyhlídkové plošiny.

*

TIP pro cestovatele:

Kudy na Dobříš ví snad každý Čech, pokud ale nejste zrovna milovníci zeměpisu a orientace v krajině nepatří mezi vaše přednosti, vězte, že tahle půvabná památka leží na rychlostní komunikaci R4 mezi Prahou a Příbramí. K zámku se dostanete po bývalé hlavní silnici (tzv. státovce) a bez problémů zaparkujete buď u barokního kostelíku a nebo na luxusním parkingu kousek nad zámkem. Návštěvu zámku lze spojit s obědem nebo večeří (případně jen s lehkým občerstvením) buď přímo v zámecké restauraci a nebo ve velmi obstojně vyvařující hospůdce u kostela. Pouze zámecký hotel je tak trochu hádankou, neboť na telefonáty ani mejlíky nereaguje… (že by nějaká rekonstrukce?)

 GALLERY:

R A T I N G

 © -CC-

Hrad Hauenštejn na impozantním skalním ostrohu a erby fojtů z Weidy, Šliků a Buquoyů (zleva)

Historie nás učí, že jak šel vývoj, měnily se původně opevněná sídla feudálů z tvrzí na hrady a z hradů podle situace buď na opuštěné zříceniny nebo pohodlné zámky. O tom, že by však někdo opustil a nechal zpustnout zámek, slyšel asi jen málokdo. A přece takové příklady existují a zrovna česká kotlina je na ně docela obstojně bohatá. Jako v případě do romantického zákoutí v podhůří Krušných hor nad údolím řeky Ohře zasazeného hradu Hauenštejn, přestavěného během 19. století na výstavní zámek v novogotickém slohu. Jenže stačilo několik málo let „budování světlých zítřků“ pod prapory rudých úderníků a z někdejší rezidence, přezdívané „západočeská Hluboká“, se staly do slova a do písmene totální ruiny. Uvědomělí soudruzi z tehdejšího národního výboru v Ostrově nad Ohří už dokonce chystali na zbytky zámku demoliční výměr! Objekt nakonec zachránila další „revoluce“, tentokrát ta listopadová z roku 1989. Po složitých jednáních se našel zájemce, který se rozhodl zuboženou památku odkoupit a s pomocí rodiny a přátel zahájit její složitou obnovu…

*

Hauenštejn vznikl patrně na konci 13. století jako královský strážní hrad na ochranu zemské stezky, vedoucí údolím Ohře. K hradu patřilo nevelké území v sousedství klášterů v Doksanech a Postoloprtech a až do konce 15. století byl hrad udělován jako léno. Jeho prvním známým držitelem byl loketský purkrabí Mikuláš Winkler, který jej však záhy postoupil doksanskému klášteru. Od něj Hauenštejn vyměnil v roce 1336 Jan Lucemburský za poplužní dvůr ve Velichově.

Za Karla IV. bylo k Hauenštejnu přičleněno dalších devět obcí, získaných od postoloprtských benediktinů, a v roce 1360 získal hrad králův důvěrník a vyšehradský probošt Dětřich z Portic. Ještě koncem 14. století se však hrad vrátil pod královskou správu a Václav IV.podobně jako jeho předchůdci postupoval hrad dílem jako léno a dílem jako zástavu svým spřízněncům.

Bergfritová věž a pohled na hrad z ptačí perspektivy

V roce 1420 poskytl římský král Zikmund hrad Hauenštejn jako zástavu za 200 kop českých grošů Štěpánovi z Kobersheimu. Pikantní na celé věci je, že povědomí o této zástavě je známé díky tomu, že Zikmund tehdy vydal Štěpánovi nový majestát o držbě hradu náhradou za starý, který Koberhseim dokázal ztratit! V době, kdy na důležité majetkové a obchodní doklady stačila jedna nevelká truhla, musel být Kobershaim, přezdívaný také Harnušmistr (podle německého Harnischmeister), asi pěkný bordelář. Tedy pokud nebyl něco docela jiného…

Tenhle týpek byl totiž podle všeho všemi mastmi mazaný, když se spolu se svou manželkou Markétou udržel v neklidných dobách husitských válek na hradě celou dekádu bez větší újmy. Na jedné straně sice figuruje spolu se svým hradem na soupisu Zikmundových českých přívrženců z roku 1427, ale ve skutečnosti podle všeho podporoval husity proti okolním katolickým sousedům a v roce 1429 mu nečinilo nejmenší problém poskytnout svou družinu husitskému hejtmanovi Jakoubkovi z Vřesovic.

Zikmund nehodlal zůstat Kobersheimovi nic dlužen a v roce 1431 se proto rozhodl získat Hauenštejn pro zapáleného protihusitského bojovníka a obránce Karlštejna Viléma z Doupova. Na to, aby si takové rozhodnutí vynutil silou, však byli tehdy hustité a jejich přívrženci příliš pevně v sedle. V srpnu vypráskali u Domažlic ze země poslední protihusitskou křížovou výpravu a na podzim se Prokop Holý s Čapkem ze Sán chystali dokonce na novou expedici do Zikmundových Uher.

*

Ani po skončení husitských válek však nečekaly Hauenštejn klidné časy. Poté, co Kobersheim postoupil hrad Vilémovi z Illburka, tenhle bojechtivý synek někdejšího loketského purkrabího Půty z Illburka se dostal do půtek s rodem Šliků (podrobněji o působení Šliků v kraji viz KRUŠNE HORY). Postupem času se z toho v kraji vyvinula vleklá regionální válka, během níž Vilém podnikal se svou ozbrojenou ekipou pustošivé nájezdy do loketského kraje. Konflikt se dostal v roce 1444 dokonce na přetřes zemského sněmu., ale ještě předtím stihl Illburk prodat Hauenštejn vlivnému německému fojtovi Heinrichovi von Weida.

*

Oč kratší zářez po sobě zanechali Weidové v historii hradu Hauenštejn, o to zajímavější jsou osudy tohoto rodu. Weidové byli spřízněni s rody Plauen a Reuß na německé straně Krušnohoří, jejichž členové zastávali dlouhodobě funkce regionálních správců – fojtů. Příslušníci rodu Weida byli krom toho členy Teutonského (Německého) řádu a v letech 1242-1244 zastával Heinrich von Weida funkci zemského mistra řádu v Prusku. Další Heinrich von Weida byl v letech 1335-1340 fojtem ve Zwickau, císařským soudcem v Chebu a krom toho také krátce purkrabím v Norimberku. Pokud vám těch Heinrichů přijde nějak podezřele mnoho, pak vězte, že poté, co byli první členové rodu Weida uvedeni do funkce fojtů císařem Jindřichem (Heinrichem) VI., bylo rozhodnuto každého dalšího mužského potomka křtít na počest císaře Jindřichem nebo-li Heinrichem. Majitelem hradu Hauenštejn se tak stal Heinrich XVII. (někdy uváděný jako XVI.), přezdívaný „starší“.

*

Von Weida zakoupil Hauenštejn v roce 1437, ale když se v roce 1449 přidal na stranu katolické jednoty proti Jiřímu z Poděbrad, začalo být na hradě opět poněkud husto. Nicméně Weida někdy v roce 1452 nebo 1454 umírá a Hauenštejn získává nové majitele. Nejznámějším se stal rod Satanéřů z Drahovic, kteří jej drželi s okolním panstvím až do roku 1528, kdy jej za 2000 kop českých grošů prodali Jindřichovi Šlikovi z Ostrova. Ten však krátce nato zemřel na následky zranění, která utrpěl v bitvě u Moháče pod králem Ludvíkem Jagellonským o dva roky dříve, a hrad přešel na jeho syny. Pro Kašpara Šlika se stal v roce 1547 dokonce na dva roky „domácím vězením“ za účast na tzv. prvním stavovském povstání proti Ferdinandovi I. Vázán slovem šlechtice, nesměl Kašpar opustit zdi hradu, dokud mu trest nebyl zmírněn a on se mohl začít pohybovat alespoň po obvodu svého panství.

Po požáru, který ho postihl někdy kolem roku 1600, byl hrad renesančně přestavěn a zůstal v držení Šliků až do Bílé Hory. Poté byl zkonfiskován, ale když se Kašparu Šlikovi (vnuk výše jmenovaného) a jeho manželce Alžbětě podařilo prokázat, že tentokrát se na stavovském povstání nepodíleli, byl jim majetek zase navrácen.

*

Podle tehdejšího soupisu zahrnovalo hauenštejnské panství kromě vlastního hradu s poplužním dvorem, pivovarem hostincem, mlýnem a kovárnou ještě osm vesnic a další tři poplužní dvory.

Současný „modrý salónek“ dává tušit, jak by mohl hrad v budoucnu vypadat (vlevo; v minulosti na hradě existovaly mimo jiné také žlutý, zelený, ptačí nebo perlový salónek); vpravo nahoře portrét Jindřicha hraběte Šlika, císařského maršálka

Kašpar Šlik však už v roce 1624 zemřel a vdova Alžběta se o čtyři roky později rozhodla panství prodat svému švagrovi Jindřichu Šlikovi a odjet do Saska, když předtím odmítla přestoupit na katolickou víru. Ale znáte to, takovéhle obchody mezi příbuznými vždycky zavánějí průšvihem a ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Jindřich na rozdíl od Kašpara byl mužem bez bázně, ale také bez morálních zábran. A tak zatímco na Bílé Hoře se coby plukovník moravských stavů oháněl mečem ve jménu náboženské svobody, po porážce rychle konvertoval ke katolicismu, stal se císařským vojákem a v roce 1627 dokonce císařským polním maršálkem. A když mělo dojít na vyplacení švagrové, vzpomněl si zřejmě na její náboženskou orientaci potažmo spojenou s emigrací, a rozhodl se dělat mrtvého brouka.

Jenže Alžběta nebyla včerejší a rozhodla se za své právo brát bez ohledu, jestli jejím dlužníkem je samotný císařský maršálek. Během saského vpádu do Čech v roce 1631 dokonce obsadila „svůj“ Hauenštejn, ale když se Sasové museli stáhnout, musela zapomenout na své české statky i Alžběta.

Zatímco vpád saských vojsk připomínal na hauenštejnském panství spíše zdvořilostní návštěvu, skutečnou tvář třicetileté války měli zdejší obyvatelé zakusit o dekádu později v roce 1642.

Romantických historek milovní návštěvníci hradu se nepochybně ochotně zaposlouchají do líčení, jak hrad Hauenštejn švédským nájezdníkům hrdinně odolal. Nicméně pravdou zůstává, že podhradí a okolí hradů bylo vypáleno a totálně zpustošeno.

*

S ukončením válek však neskončily pře a půtky o hauenštejnské panství. Když sedmdesátiletý Jindřich Šlik umíral v lednu 1650 ve Vídni, rozhodl se na smrtelné posteli odkázat značnou část svého jmění (asi jako pokání…) chebským jezuitům na zřízení koleje. Jednalo se o 50 tisíc zlatých, a to byly holenku tenkrát nějaké peníze. Není divu, že Šlikův jediný syn František Arnošt, tou dobou kartouzský novic, vystoupil okamžitě z řádu a vypravil se převzít dědictví. Mládí však bývá ještě naivnější, než vypadá. Francin poslal do Chebu 1500 zlatých a měl za to, že je s Tovaryšstvem Ježíšovým vyrovnán. Jenže jezuité v Evropě nebyli nějací lidumilní misionáři z Amazonie a chlapec se se zlou potázal! Mladý Šlik se ocitl před soudem a přestože se kroutil jako kobra před indickým fakírem, na protřelé bratrstvo Ignáce z Loyoly si nepřišel. Naopak, soudní při projel se vší parádou a když jezuité odmítli „jít na dohodu“ a přijmout jako náhradu nabízený Hauenštejn i s jeho pověstným pivovarem a trvali na vyplacení hotovosti, musel v roce 1663 panství prodat. Říšský kníže Julius Jindřich, vévoda Sasko-Lauenburský, mu za ně vyplatil 40 tisíc zlatých rýnských, takže zbývajících deset musel milý Francin doplatit jezuitům ještě ze svého. Prostě kšeft za všechny prachy…

*

Od té doby patřil Hauenštejn k ostrovskému panství, které od roku 1689 vlastnili bádenští markrabí a začátkem 19. století spadal do souboru tzv. státních statků. A když se tehdejší rakouský erár rozhodl své majetky privatizovat, byl „statek“ Hauenštejn s blízkým Měděncem prodán 30. října 1837 Gabrielle hraběnce von Buquoy-Longueval za částku 400 100 zlatých.

*

Jak už napovídá samotné jméno, má rod Buquoy-Longueval svůj původ ve Francii. Jeho nejslavnějším členem se stal Charles Bonaventure de Longueval, hrabě Bucquoy (v Německu známý jako Karl Bonaventura Graf von Buquoy a v Česku uváděný jako Karel Bonaventura Buquoy), císařský generál rodem z Arrasu (*1571-^†1621), který získal válečné ostruhy ve Flandrech a když se začalo schylovat k celoevropskému konfliktu protestantů s katolíky, stal se jedním z nejvýznamnějších vojevůdců Katolické ligy. Poté, co se vypořádal s českým stavovským povstáním na Bílé hoře, zahynul v červenci 1621 během obléhání Nových Zámků. Ještě předtím se mu však císař Ferdinand II. stihnul odvděčit přidělením rozsáhlých majetků v jižních Čechách, zahrnujících panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice.

*

Gabriella von Buquoy-Longueval známá také jako  „anděl Krušnohoří“ (vlevo) a vzhled hradu po přestavbě na zámek (vpravo)

V době, kdy hraběnka Gabriella pořizovala Hauenštejn, byl už rod Buquoy v českých zemích pevně etablován a krušnohorská akvizice představovala jakousi třešničku na dortu. Tedy třešničku, která však měla teprve uzrát.

Buquoyové přistoupili ke zhodnocení nově nabytého majetku s nevšední velkorysostí a přestože na jihu Čech zdobil jejich panství zámek Rožmberk, na severu Čech mělo vzniknout špičkové reprezentativní sídlo.

Počáteční etapa přestavby probíhala v letech 1840-1850 a vedle zvýšení a romantické úpravy velké věže vznikla na nedalekém návrší podle projektu Bernharda Gruebera vznosná novogotická kaple, vysvěcená v roce 1851.

*

Gabriella von Buquoey-Longeval (*1784-^†1863) byla dcerou Heinricha von Rothenham, státního ministra císaře Josefa II, který vlastnil rozsáhlé majetky v Krušnohoří, mimo jiné panství Červený hrádek u Jirkova na Chomutovsku. Gabriella po smrti otce dál o tyto majetky pečovala a rozšiřovala je. Obklopila se vzdělanými a zkušenými lesníky, nechala budovat nové silnice, splavnit říčku Přísečnici pro dopravu dřeva, z něhož se vyráběly šindele, a zasloužila se také o rozšíření paličkování krajek v okolí Přísečnice, aby zmírnila bídu tamního obyvatelstva. Její silné sociální cítění se projevovalo i v dobách nouze, když například v roce 1838 sama odkoupila veškerou produkci krajek z přísečnického panství. A když bylo Krušnohoří postiženo v roce1843 krutým hladomorem, byly z příkazu hraběnky Gabrielly rozdělovány základní potraviny jako chléb, mouka, kroupy, krupice, rýže a také oblečení. O hladových letech 1847-1847 nechávala po vesnicích rozvážet dokonce putny s polévkou. I pro tyto její aktivity se ji u místních obyvatel dostalo přezdívky „anděl Krušnohoří“.

*

Další fáze přestavby se datuje do let 1878-1882 za éry Ferdinanda Buquoye. Autorem projektu byl Alois Mytties a někdejší hrad se v jejím průběhu změnil v prostorný zámek ve stylu tehdy módní anglické novogotiky.

Dnešní návštěvník hradu Hauenštejn si přitom asi jen stěží dovede představit, že také bezprostřední okolí zámku bylo upraveno v duchu romanticky laděného krajinářského parku, jehož součástí byla terasová zahrada s oranžérií (na jejím místě se dnes nachází na své znovuvzkříšení čekající arboretum), na promenádní cestě stály objekty výletní restaurace, stylové myslivny, střelnice a nechyběly zde ani tenisové kurty!

*

Hauenštejn jako zámecká rezidence v době své největší slávy

Buquoyové měli nyní už nikoli hrad, ale zámek Hauenštejn v držení až do roku 1945. Jenže už během 2. světové války se na zámku „usalašili“ příslušníci jednotek SS (někdy se uvádí Hitlerjugend) a v jeho prostorách byla dokonce zřízena speciální laboratoř na výrobu hadího séra.

*

V okolí hradu se tehdy dařilo zmijím, kvůli nimž byl v terénu vysazen druh užovky aeskulap. Získané hadí sérum pak sloužilo k zásobování Rommelova Afrika korpsu.

*

Po roce 1945 byl zámek zkonfiskován a v roce 1947 upraven pro využití jako středisko a ubytovna Jáchymovských dolů. Už tehdy však začal tehdejší okresní národní výbor v Karlových Varech s rozprodejem zámeckého mobiliáře a uměleckých artefaktů v dražbě a v polovině 50. let byl zámek nakonec využíván jako „polepšovna“ (eufemisticky řečeno „dětský záchytný domov pro mladistvé“). Chovanci ústavu se rychle postarali o likvidaci posledních kulturních hodnot a když se k tomu připočítal naprostý nezájem tehdejších orgánů o jakoukoliv údržbu objektu, byl v roce 1958 nyní už „bývalý zámek“ opuštěn a ponechán svému osudu.

Bez nejzákladnější údržby stačilo necelých deset let, aby se ze „západočeské Hluboké“ staly bejlím zarostlé ruiny! To potvrzuje koneckonců zápis  z aktivu pro památky, muzea a ochranu přírody při Západočeském krajském národním výboru v Plzni z roku 1965, podle něhož má zámek napříště sloužit pro turistický ruch toliko jako zřícenina!

*

Ve chvíli, kdy snad už i Pánbůh zlomil nad hradem hůl, se objevil člověk, který se rozhodl někdejší podkrušnohorský klenot zachránit od totální zkázy. V říjnu 2000 se objevil před branami hradu Pavel Palacký se svými přáteli a coby nový majitel hradu se pustil do napohled sysifovské práce: vrátit Hauenštejnu jeho někdejší lesk. O jak „drsnou“ práci se jednalo a jedná, svědčí pár dat: jen za první tři roky bylo z hradu vyvezeno 600 nákladních aut suti a vyrubány tisíce kubíků náletových křovin a stromů (celkem 450 ks). A jakoby nestačilo úsilí, věnované vyčištění hradního areálu, v zimě 2002 přišla katastrofa v podobě destrukce části válcové věže. Nakonec se i tento problém podařilo překlenout. Věž byla znovu obnovena, zastřešena, stažena obručemi a opatřena schodištěm a ochozem.

*

S Pavlem Palackým jsem se seznámil v době, kdy jsem hledal kulisy pro jeden ze svých filmů. Na první pohled jsem si zamiloval nejen „jeho“ hrad, ale musel jsem ocenit i jeho nevšední úsilí, s jakým se pustil do záchrany kdysi nepochybně úžasně krásného zámku. Je mi jasné, že to je běh na hodně dlouhou trať a nezvládne ho jedna generace. O to víc mě mrzí, když i v Krušnohoří slyším hlasy, kritizující Pavlovo snažení. Všude jinde v civilizované Evropě by podobnému úsilí tleskali, jen v Česku se ne každý dočká vděku a uznání…

*

Dnešní Hauenštejn opět ožívá a v sezóně se zde buď natáčí a nebo se zde konají nejrůznější hudební a historická vbystoupení

Současný Hauenštejn je zasvěcen všem milovníkům hradní romantiky. Hrad je místem nejrůznějších hudebních setkání, nabízí noční prohlídky (otevírací doba je od 09:00 do 19:00, noční prohlídka s představením spolku šermířů Savioli začíná ve 20:00 ve vybraných termínech), letní tábory i ubytování (zatím trochu spartánské, ale všechno chce čas – pro ty náročnější je k dispozici ubytování v blízkém penziónu). K nezapomenutelným zážitkům patří nepochybně pohoštění v hradní „hodovně“ (dvoupatrové hradní sklepení – jen to nechtějte zkoušet v zimě, to se sklepení nevytápí…).

*

GALLERY:

12►

R A T I N G

 © -CC-

*

Přitom to zase až tak jedinečný zámek není. Líbivá architektura je dílem romantizující novogotické přestavby (zatímco oko laika strne v němém úžasu, oko umělce strne v němé hrůze…) a nejzajímavější kapitoly jeho historie mají svůj původ až v relativně nedávném 19. století. Krom toho se jedná o zámek, který se vymyká českým tradicím a vnáší do české historie jakýsi cizorodý kosmopolitizující prvek (autor těchto řádků je kosmopolita srdcem i duší, proto ten parodizující tón…).

*

Musím přiznat, že na Sychrově mě vždy nejvíc interesovaly ty dějiny. Člověk, zrozený uprostřed bolševické totality, pro kterou svobodný pohyb občanů byl tím nejtěžším zločinem a pro jeho občany emigrace mnohdy nedostupným snem, byl zámek, kam se svého času uchýlil do emigrace před jinými dějinnými zvraty významný francouzský šlechtický rod Rohanů, jakýmsi zjevením.

Co to bylo za lidi, kteří emigrovali v nelogickém směru z civilizovaného západu na barbarský východ a o kterých vznikla legendární písnička Srdce jako kníže Rohan? Aby nedošlo k mýlce – za barbarský východ byly české a rakouské země považovány jaksi „odjakživa“, tedy nejen za bolševika. A proč neemigrovali třeba do Ameriky, do Nového světa, jako třeba taková Angelika…

Rohanové… V dětské mysli rod obestřený tajemstvím a mystikou, v dospělé mysli především hledání smyslu lidské existence a propojení (nechť mi Češi prominou) rakouských a francouzských dějin. Oni totiž Rohanové nebyli jediní, kdo reprezentovali francouzskou krev na rakouské (potažmo české) půdě.

*

Už krátce po Bílé hoře se v Rakousku a v Čechách usadil původem francouzský šlechtický rod Buquoyů. Karel Bonaventura Buqouy de Longueval patřil k největším vojevůdcům habsburských a ligistických vojsk na počátku třicetileté války a jakožto vrchní velitel císařského vojska patřil ke strůjcům bělohorské katastrofy. O půl století později za panování Karla VI. se stal největším z „Rakušanů“ další Francouz – maršál a princ Evžen Savojský. A naopak, dcery rakouských králů a císařů bývaly nejednou provdávány za francouzské krále (Anna Rakouská, Marie Antoinetta).

Po již zmíněné francouzské revoluci a napoleonské éře pak na zámku v Zákupech dlel svého času Napoleonův syn Orlík a v Praze pobýval největší z francouzských mistrů dvorních intrik – vévoda z Otranta, monsieur Joseph Fouché… Za revoluce poslanec konventu a za císařství ministr policie…

*

Počátky sychrovského zámku mají svůj počátek na konci 17. století. Tehdy si noví majitelé zdejšího panství Lamottové nechali na místě někdejšího poplužního dvoru postavit patrový barokní zámek s věží a parkem. V roce 1740 získali Sychrov Valdštejnové, a ti  ho v roce 1820 prodali rakouskému podmaršálkovi Karlovi Alanovi Rohanovi.

*

Nazíráte-li na rod Rohanů optikou Sychrova, samozřejmě na vás zapůsobí šarm a elegance zámku a tudíž i jeho majitelů. Pokud jste však srdcem i duší revolucionáři, nemůžete opomenout fakt, že Rohanové patřili ve své vlasti k nejkonzervativnějším kruhům šlechty a církve. A konzervativec 18. století? Brrrr… Proč asi došlo k Velké francouzské revoluci a ke všem jejím excesům?

*

Rohanové patřili ke starým francouzským rodům. Pocházeli z Bretaně a byli spřízněni s mnoha evropskými vladařskými rody. K nejznámějším členům rodu patří Hercule Rohan (1569-1654) a jeho dcera, vévodkyně Marie de Chevreuse (1600-1679), která se v „mušketýrských“ dobách angažovala v intrikách proti králi a zejména kardinálu Richelieuovi a značnou část života proto strávila ve vyhnanství.

Další osobností z rodu Rohanů, která psala a „přepisovala“ dějiny, byl kardinál princ Louis René Eduard (1734-1803). V 70. letech 18. století působil jako mimořádný francouzský vyslanec ve Vídni, ale jeho jméno se stalo nechvalně proslulým zejména v souvislosti s tzv. náhrdelníkovou aférou…

*

Náhrdelník z jemně cizelovaného zlata, zdobený 2842 karáty nejkrásnějších modrobílých diamantů, který zhotovili dvorní klenotníci Charles August Bähmer a Paul Bassenge, byl původně určen pro madame Dubarry. Po smrti Ludvíka XV. Se však klenotníci domnívali, že jeho nástupce Ludvík XVI. obdaruje náhrdelníkem svou manželkou Marii Antoinettu. Jenže prázdná královská pokladna podobnou akvizici jaksi nedovolovala. Za této situace vstoupila do hry Jeanne de Alois Saint Rémy, hraběnka de La Motte. Vypracovala plán, jak se prostřednictvím záruky prince Rohana vůči klenotníkům zmocnit náhrdelníku. Předstírala silný vliv na královnu a Rohan se nechal přesvědčit, aby v únoru 1785 pozval klenotníky do jeho paláce, kde jim odevzdal smlouvu s přesně stanovenými podmínkami splacení. Šperk pak předal domnělému „královninu vyslanci“. Druhý den Jeanne a její společníci náhrdelník rozebrali a několik diamantů prodali. Podvod byl odhalen, když klenotníci žádali své peníze. Bylo nutno informovat krále a královnu. Ludvík XVI. Žádal přísné potrestání viníků. Kardinál Rohan byl 15. srpna 1785 na rozkaz krále zatčen ihned po slavnostní mši ve Versailles a uvězněn v Bastile. Teprve na přímluvu své rodiny a z rozhodnutí parlamentu byl v květnu následujícího roku propuštěn. Žil potom v ústraní a splácel dluh, který jeho rodina s konečnou platností vyrovnala až počátkem 19. století. Hlavní viníci byli potrestáni ztrátou veškerého majetku, Jeanne de La Motte ještě k mrskání a vypálení znamení zlodějky a k doživotnímu vězení, ze kterého se jí v roce 1787 podařilo uprchnout…

*

Prvními Rohany, kteří se usídlili v Čechách, se stali Jindřich Louis Marie Rohan (1745-1809) súolečně se svými syny Karlem Alainem, Ludvíkem Mériadekem Viktorem a Juliem Armandem, který měl za manželku kněžnu Kateřinu Zaháňskou. O postavení a vážnosti Rohanů v Rakousku přitom svědčí nejlépe skutečnost, že císař František I. uznal Jindřicha Louise Marie za rakouského knížete se všemi předcházejícími tituly a právy.

Rohanovská knížata byla rozvětvena na několik rodových linií a zakladatelem sychrovské se stal Karel Alain Rohan (1764-1836). Z jeho popudu bylo také započato s přestavbou sychrovského zámku na bohatě zařízené luxusní knížecí sídlo.

Dnešní podobu dal zámku kníže Kamil Rohan (1800-1892), za jehož éry byla severní část zámku přestavěna ve stylu romantické gotiky s typickou červenou omítkou. Na přestavbě zámku se přitom významnou měrou podílel knížecí architekt Josef Pruvot, jehož otec přišel s Rohany z Francie a oženil se s Češkou.

O reprezentativnosti Sychrova svědčí mimochodem i pobyt někdejšího francouzského krále Karla X. s vévodou z Angoulème a vévodou z Bordeaux v letech 1834-35. Zámek se může chlubit cennými obrazy, velkolepou knihovnou, čítající na 7000 svazků, a v neposlední řadě ukázkami špičkové řezbářské práce z dílny řezbáře Petra Buška – ať už v podobě nádherného vyřezávaného stropu v jídelně a nebo dřevěná vyřezávaná schodiště – jedno s lucernami ve vstupním sále a další točité. Ozdobou zámku je rovněž kaple, která vznikla v letech 1856-62 na místě původní barokní kaple. Do jejích sedmi oken jsou zasazenymalby Jana Zachariáše Quasta s výjevy Panny Marie a v kapli je rovněž umístěna mramorová socha křižáckého vojevůdce Gottfrieda z Bouillonu (1060-1100).

K sychrovskému zámku patří také anglický park o rozloze 23 hektarů. Byl založen v roce 1820 a za Kamila Rohana byl osazen vzácnými dřevinami z nejrůznějších koutů světa. V soupisech z let 1879-1880 je uváděno přes 300 druhů jehličnanů a přes 1500 druhů a forem stromu listnatých.

*

Dnes je zámek Sychrov celoročně přístupným památkovým objektem a na jeho expozici je vidět sympatický moderní přístup, který se snaží navodit dojem dodnes obydleného objektu. Díky tomu například v jídelně voní na stole vánočka, v pracovně stojí na stolku šálky s kávou a v kapli nechybí o Vánocích nazdobený stromek.

Zámek je samozřejmě opatřen velkokapacitním parkingem a občerstvovacím zázemím a představuje ideální cíl jak pro celodenní výlet z Prahy (k zámku vede odbočka z rychlostní komunikace), tak pro „odskočení si“ z blízkých Jizerek…

*

GALÉRIE:

1234►

R A T I N G

© Ceskycestovatel.cz

Kdo by neznal Lednicko-valtický areál, památku mimořádného významu, zapsanou v roce 1996 do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO? Historie celého Lednicko-valtického areálu je přitom úzce spojena s rodem Lichtenštejnů, který získal zdejší panství do svého držení v druhé polovině 14. století. Význam Lednicko-valtického panství stoupal úměrně s rostoucím bohatstvím a postavením rodu Lichtenštejnů u císařského dvora a po roce 1560 se Valtice stávají dokonce trvale hlavním rezidenčním místem tohoto knížecího rodu, zatímco v sousední Lednicí bylo později později vybudováno hlavní letní sídlo.

*

Zámek Valtice vznikl na místě původně středověkého hradu. Podnět k rozsáhlým stavebním úpravám dali Karel z Lichtenštejna a jeho syn Karel Eusebius a podle projektu Jana Bernarda Fischera z Erlachu bylo ve Valticích postupně vybudováno reprezentační barokní sídlo.

Původní renesanční část bývalého hradu byla upravena na vstupní dvoupatrové průčelí, v místech ostatních budov vznikla další tři křídla zámeckého komplexu a byla zřízena zahrada. Prostor mezi zámkem a městem pak byl upraven jako čestný dvůr  s hospodářskými budovami, divadlem a jízdárnou. Na výstavbě zámku se podíleli význační architekti jako F. Carratti, G. G. Tencalla , A. a J. K. Ernové, D. Martinelli, A. Beduzzi a A. Ospel, sochař F. Biener a štukatér Alberti. V průběhu 18. století doznaly úpravy zámecké zahrady a parku, v 1. polovině 19. století za Jana I. z Lichtenštejna došlo i na rozsáhlou krajinářskou úpravu celého valtického okolí. V roce 1945 přešel valtický zámek a s ním i celé zdejší lednické–valtické panství do majetku státu.

*

Zmínku si zaslouží i velkolepý farní kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Valticích. Objemem zastavěného prostoru (41 200 m²) patří k největším kostelům v brněnské diecézi. Má kapacitu 3000 osob a jeho stavba trvala s četnými přestávkami bezmála 40 let. S jeho stavbou započal v roce 1631 italský architekt Giovani Giacomo Tencalla. Po dokončení hrubé stavby a zahájení vnitřní štukatérské výzdoby se však zřítila klenba kopule nad křížením lodí. Hlavní příčinou bylo údajně prohnilé podpůrné lešení (takže už víme, kde berou inspiraci současné stavební firmy, po kterých se také musí všechno opravovat…). Tencalla musel na další práce rezignovat a dokončením stavby byl pověřen brněnský stavitel Ondřej Erna.

V roce 1663 byly všechny práce na kostele přerušeny na sedm let v důsledku vpádu tureckých vojsk na jižní Moravu. Teprve v roce 1971 mohl být slavnostně vysvěcen pasovským biskupem. Svou vznosnou architekturou měl být valtický kostel obdobou Vignolova slavného kostela v Římě. Hlavní oltář byl vyzdoben obrazem Nanebevstoupení Panny Marie od proslulého malíře Petra Pavla Rubense, který byl za prusko-rakouských válek odvezen do Vídně a nahrazen kopií.

Impozantní architektura kostela měla však i své stinné stránky. Nejenže ve valtické farnosti žilo podstatně méně lidí, než kolik se jich do kostela mohlo vejít (údaje hovoří o 2500 obyvatelích Valtic a přilehlých obcí), z nichž se jich na nedělní mši mohlo shromáždi nanejvýš 1500. Kvůli své výšce se v zimě nedal nikdy „zadýchat“, protože veškeré teplo, které z farníků vyzářilo, vystoupalo k 20 metrů vysoké klenbě. Teprve v roce 1914 došlo k instalaci teplovzdušného topení…

*

V místech dnešního zámku Lednice se původně nacházela středověká vodní tvrz. Na jejím místě začal vznikat v druhé polovině 16. století renesanční zámek, který nechal Karel Eusebius z Lichtneštejna přebudovat na barokní  s jízdárnou a rozsáhlou zahradou.

Dnešní podoba lednického zámku pochází z let 1846-1858. Tehdy byl na popud knížete Aloise II. z Lichtenštejna přebudován podle projektu architekta Jiřího Wingelmüllera na reprezentační letní sídlo v duchu anglické gotiky. Jeho interiéry si dodnes zachovaly impozantní výzdobu, které dominují vyřezávané kazetové stropy, dřevěné obložení stěn a vybraný mobiliář, který byl svědkem mnoha velkolepých setkání evropské šlechty.

Už od konce 18. století až do poloviny století 19. vznikaly v okolí zámku půvabné romantické stavby umístěné především v zámeckém parku a byl zde také vytvořen zámecký rybník s 15 ostrůvky, zabírající plochu 24 hektarů.

Z tohoto období pochází například Dianin chrám (tzv. Rendez-vous) ve stylu antického vítězného oblouku. Dále Tři Grácie, sousoší tří řeckých bohyň – Athény, Afrodity a Artemis, které bylo obestavěno půlkruhovou kolonádou. A nebo Hraniční zámek, který dnes slouží jako hotel a restaurace.

K dalším populárním stavbám v parku patří slavný minaret, lovecký zámeček ve stylu romantické ruiny Janův hrad (Janohrad), Apollónův chrám, novogotická kaple svatého Huberta, kolonáda (tzv. Reistna), akvadukt a také umělé jeskyně.

*

Dnes si jméno Lichtenštejnů nejčastěji spojujeme s jejich miniaturním knížectvím, vtěsnaným do nevelkého údolí horního toku Rýna mezi Rakouskem a Švýcarskem, případně ještě s restitučními spory právě o někdejší lednicko-valtické majetky.

Dějinný otisk tohoto rodu je však velký nejen jejich majetkem, ale i osudy. Vzestup Lichtenštejnů v pobělohorské době bývá spojován se skupováním konfiskovaného majetku účastníků protihabsburského odboje. Později se sice lichtenštejnské majetkové zisky z pobělohorského období staly předmětem zkoumání královské komory, ale zaplacením částky takřka dvou miliónů zlatých bylo vyšetřování nakonec zastaveno. Tyto nákupy byly ostatně svého času podepřeny i vděkem císaře, kterého Lichtenštejnové během třicetileté války aktivně podporovali a kníže Maximilian to v roce 1638 dotáhl dokonce na polního maršálka. A nezůstal sám. Lichtenštejnové dělali úspěšnou vojenskou kariéru ve službách rakouského mocnářství i později.

*

Snad největší osobností v tomto směru byl kníže Josef Václav (Joseph Wenzel) z Lichtenštejna, ale rodem Pražák. Narodil se totiž 9. srpna 1696 v Praze a v mládí také studoval v pražském Karolínu. V šestnácti letech nastoupil vojenskou službu, jak bylo tehdy u mladý h šlechticů zvykem.. V hodnosti hejtmana se v letech 1716-1719 zúčastnil bojů s Turky a poté pokračoval ve vojenských studiích. V letech 1735-1741 byl pověřen diplomatickými úkoly v Berlíně a ve Versailles a jako prakticky každý lichtenštejnský kníže obdržel Řád zlatého rouna.

Vojenská kariéra mu byla ale přece jen bližší než politická, takže není divu, když se po skončení diplomatické mise vrátil k službě v armádě. V hodnosti generála jezdectva velel v květnu 1742 pravému křídlu rakouské armády v bitvě s pruskými vojsky u Chotusic, která však skončila porážkou Rakušanů. V roce 1744 byl Josef Václav z Lichtenštejna jmenován do funkce šéfa dělostřelectva a rok poté byl jako druhý Lichtenštejn povýšen římským císařem Františkem I. do hodnosti polního maršálka (k.k.feldmarschall).

V následujícím období převzal vrchní velení rakouské armády v Itálii, kde sváděl boje s francouzsko-španělskými armádami a po opětovném dobytí Milána dosáhl v červnu 1746 vítězství u Piacenzy. V téže době se také významnou měrou zasloužil o zásadní modernizaci rakouského dělostřelectva, které se tehdy stalo nejobávanější složkou císařského vojska.

Na základě výsledků první slezské války doporučil císařovně Marii Terezii kompletní reorganizaci dělostřelectva, technickým přezbrojením počínaje a výcvikem personálu konče. Z vlastních prostředků financoval vydání potřebných manuálů a příruček, kterým se dostalo ocenění u vojenských odborníků v celé Evropě. Zasadil se o výrobu nových typů polních kanónů, houfnic a moždířů a počínaje rokem 1748 inicioval každoroční dělostřelecké manévry u Týna nad Vltavou. Jeho zásluhou se tak během sedmileté války podařilo více než zdvojnásobit sílu rakouského dělostřelectva.

V roce 1753 byl jmenován velitelem rakouských vojsk v Uhrách, ale postupující zdravotní neduhy ho přinutily rezignovat na další vojenskou službu.

Nakonec se tedy znovu vrátil k diplomacii a na počátku 60. let 18. století se zúčastnil několika delikátních misí. V jejich průběhu kníže Josef Václav z Lichtenštejna  zastupoval jednak arcivévodu Josefa při námluvách s vévodkyní Isabellou z Parmy a poté i arcivévodu Leopolda při žádosti o ruku španělské infantky Marie Ludoviky. A v roce 1763 se podílel na zákulisních jednáních vyslanců říšských kurfiřtů ve Frankfurtu nad Mohanem, předcházejících volbě nového římského císaře – Josefa II.

Za své služby rakouskému dvoru byl v roce 1760 vyznamenán titulem „Celsissimus“ a o pět let později velkokřížem Řádu sv. Štěpána. Zemřel 10. února 1772 ve Vídni.

*

Tím však vojenská kariéra Lichtenštejnů zdaleka neskončila. Naopak. Na přelomu 18. a 19. století dosáhlo na vysoké generálské funkce v rakouské armádě osm členů rodu! Z toho na polního maršálka hned dva – Karel (Carl Borromäus Joseph) a Jan (Johann)…

*

Druhý z nich – Jan – se narodil 27. června 1760 ve Vídni a také on po nástupu do armády poměrně rychle postupoval na služebním žebříčku. V roce 1783 už byl rittmistrem, o čtyři roky později majorem a v roce 1788 plukovníkem. V letech 1792-1794 se zúčastnil bojů s Francouzi ve Flandrech, o něco později už jako generál v Německu a v roce 1799 v Itálii. V roce 1801 byl vyznamenán velkokřížem Řádu Marie Terezie.

Po bitvě u Slavkova se zúčastnil mírových jednání v Prešpurku  (Bratislava) a v roce 1806 se také on dočkal Řádu zlatého rouna.

V následujících letech působil kníže Jan z Lichtenštejna jako velitel vídeňského města a pevnosti a spolu s tím i Dolního Rakouska. V roce 1808 byl povýšen na generála kavalérie (jezdectva) a v následujícím roce se střetl s napoleonskými armádami u Aspernu, Wagramu a u Znojma. To už byl povýšen do hodnosti polního maršálka (k.k.feldmarschall).. Následující mírová jednání v Schönbrunnu, vynucená těžkými předchozími porážkami Rakušanů, mu však vynesla nemilost císaře.

Na druhou stranu si však získal respekt u Napoleona, což mu významně pomohlo při vyjednávání o posílení pozice lichtenštejnského knížectví (někdejší vaduzské hrabství, které Lichtenštejnové získali na přelomu 17. a 18. století). A protože byl také velkým příznivcem zahradního umění, datují se právě z jeho éry rozsáhlé parkové úpravy valticko-lednického panství. Zemřel 20. dubna 1836 ve Vídni.

*

Do třetice si připomeňme ještě jednoho významného člena lichtenštejnského knížecího domu, a to Aloise II. (1796-1858), který se zásadní měrou zasloužil o přestavbu zámku Lednice. Jako typický člen svého rodu získal solidní vzdělání, věnoval se diplomatické kariéře a zastával konzervativní politické názory.

O výchovu mladého Aloise se staral dílem francouzský kněz abbé Werner, dále profesor zemědělství na vídeňské univerzitě Leopold Trautmann a historik a filozof Friedrich von Schlegel. V duchu odkazu svého otce a dědečka pokračoval Alois  ve zvelebování rodových majetků a na reorganizaci jejich administrativy. Současně se v duchu získaného vzdělání zajímal o zemědělství a právě na jeho panství vznikla první zemědělská škola na území monarchie. Sám v letech 1849-1858 předsedal Vídeňské zemědělské společnosti a zasloužil se za přijetí řady významných reforem.

V roce 1835 působil jako diplomat v Londýně a o rok později se zúčastnil korunovačních slavností v Praze. V letech 1836-1847 se ujal komplexní rekonstrukce lichtenštejnského paláce ve Vídni ve stylu druhého rokoka a následně se pustil do výstavby lednické rezidence.

V jeho životopisech se často připomíná jeho dobročinnost a velké finanční příspěvky na charitu. V letech 1842 a 1847 také jako první lichtenštejnský princ navštívil vaduzské knížectví. Když ho však tamní obyvatelstvo žádalo pod vlivem revolučních událostí roku 1848 o liberalizaci poměrů a odvolání nejrůznějších feudálních povinností a daní, dával si na čas a jakmile bylo zřejmé, že revoluce neuspěla, odvolal v roce 1852 všechny politické reformy a vrátil se k absolutistické formě vlády, u níž setrval až do své smrti v roce 1858.

*

GALÉRIE:

123►

R A T I N G

© F. a I. Kuníkovi