Vodní toky a jezírka nejsou v jeskyních ničím neobvyklým. Koneckonců ukázkovým příkladem je Punkevní jeskyně v Moravském krasu, kde vás svezou i na pramičce. Přesto ve střední Evropě existuje jeskyně s podzemním jezerem, která je neobvyklá hned z několika důvodů.

Tenhle podzemní unikát leží pár kilometrů západně od maďarského jezera Balaton a první překvapení čeká návštěvníka, když zjistí, že vstup do jeskyně se nachází uprostřed města Tapolca! Na světě přitom neexistuje žádná podobně velká jeskyně pod obydlenou zástavbou. Dalším překvapením je skutečnost, že jeskyně byla objevena relativně nedávno, teprve začátkem 20. století. A do třetice si musíte připomenout praxi ze sjíždění Lužnice nebo Sázavy, protože jeskyni si můžete prohlédnout pouze z lodičky a pádlovat si budete muset sami!

Tapolská jezerní jeskyně byla objevena v roce 1903 při kopání studně. Tehdy se na místě zřítila část jeskynního stropu a odhalila podzemí s jezerní hladinou. Speleologickým výzkum začal v roce 1910 a jak se ukázalo, jezero je napájeno jednak chladnou krasovou vodou a jednak teplou termální, podobné té, která proslavila nedaleké lázně Hévíz. Díky tomu je v jeskyni neobvyklé teplo, které se po celý rok udržuje na úrovni 18^o C při téměř stoprocentní vlhkosti vzduchu.

Jeskynní systém se nachází pouze 15 až 20 m pod městem a je z převážné části tvořen miocénním (třetihorním) vápencem a od povrchové infiltrace ho chrání silná vrstva jílu. Původně úzké průchody se časem přetvářely v menší či větší výklenky, které se postupně rozšířily do prostorných sálů.  Na některých místech lze pak spatřit jeskynní korály a krystalky aragonitu.

Jeskyně je dlouhá cca 5 km, z toho samotné podzemní jezero měří 3,3 km. Jeho průzračně čistá tyrkysová voda je teplá podobně jako okolní vzduch na úrovni 18-20^o C a přestože je většinou poměrně hluboká, existují úseky, kde má voda pouze 10 cm.

Na rozdíl od většiny běžných jeskyní v té tapolské nespatříte žádného netopýra. Důvod je nasnadě – nemá se do podzemí kudy dostat. A tak jedinými živočichy v podzemí zůstávají malé rybky (tzv. csetri; cca 10 cm dlouhé o nichž se říká, že když ji spatříte, máte právo na jedno přání…) a obyčejná pakobylka (Phoxinus phoxinus L.).

Ještě v roce 1912 byla jeskyně zpřístupněna veřejnosti a později byla jako první v Maďarsku vybavena elektrickým osvětlením. V roce 1942 byla vyhlášena chráněnou přírodní památkou, ale během studené války mezi lety 1958-1960 byla část, která se nacházela pod tapolskou nemocnicí (podle toho se jí říká Nemocniční jeskyně, dlouhá cca 2,3 km) a sloužila jako operační sál, vyztužena betonem a zařízena jako protiatomový kryt.

Od roku 1982 jeskyně podléhá přísnému ochrannému režimu pro svou geologickou, morfologickou, hydrologickou a biologickou hodnotu i pro svou velikost. Dnes jsou jeskyně v Tapolce cílem tisíců návštěvníků. Pro ně je připravena před vlastní návštěvou podzemí obsáhlá interaktivní expozice, ale kromě toho se podzemní prostory využívají i při léčbě respiračních chorob. Zájemcům o prohlídku lze každopádně doporučit, aby si vzhledem k zájmu, jemuž se jeskyně těší, zabukovali její čas po internetu. Jinak vás může čekat několikahodinová fronta s nejistým výsledkem!

Text ©-FK-

Foto © -FK- & I. Kuníková

Přírodní krásy mají bezpočet podob. Pokud však chcete nějakou obzvlášť vypíchnout, musíte mít srovnání. Jako třeba v případě Škocjanských jeskyní ve slovinském krasu. A pro autora těchto řádek, který měl možnost navštívit většinu českých, moravských a slovenských jeskyní a dále jeskyní v Itálii, Chorvatsku nebo Maďarsku, představují Škocjanské jame prostě a jednoduše jedničku. Jistě, našly by se zřejmě jeskyně s krásnější krápníkovou výzdobou, jeskyně s vícero tajemnými živočichy, s podzemními řekami, splavnými na lodičkách, ale Škocjanske jame se svým podzemním kaňonem řeky Reka, jedním z největších svého duhu na světě,  jsou prostě natolik dechberoucí, že ani není divu, že právě ony a nikoli třeba na rozdíl od známějších a populárnějších slovinských jeskyní Postojna byly v roce 1986 zapsány na seznam světového dědictví UNESCO.

Škocjanské jeskyně patří k nejdelším podzemním říčním krasovým útvarům v Evropě a v současnosti prozkoumaná délka činí 6200 metrů ve vrstvě křemenného a paleocenového vápence o tloušťce zhruba 300 metrů. Jeskyní protéká řeka Reka, která mizí v podzemí na okraji Velké Doliny a vyvěrá po 34 kilometerch u Monfalcone. Nejpůsobivější pohled přitom řeka skýtá po velkých deštích, kdy její proud, valící se do hlubin působí stejně tak velkolepě jako děsivě!

Krátce po vstupu do podzemí se řeka ocitá v hlubokém kaňonu uprostřed obří jeskyně. Její tok se ostře stáčí pod Cerkvenikovým mostem doleva (severozápadním směrem) a pokračuje asi 3,5 kilometrů dlouhým Hankeovým kanálem, širokým 10 až 60 metrů a vysokým 140 metrů! V některých pasážích se rozšiřuje do obrovských podzemních prostor, z nichž největší je Martelova komora o objemu 2,2 miliónu krychlových metrů, což z ní činí největší jeskynní dutinu v Evropě a jednu z největších na světě. Poté však kaňon končí poměrně úzkým sifonem, který se nedkáže vyrovnat s přívalovými vodami a v takové situaci se hladina řeky dokáže zvednout o více než 100 metrů!

První historické zmínky o Škocjanských jeskyních pocházejí už ze starověku. V 2. stol. př. n. l. se o nich zmínil Posidius z Apameje a během dalších věků byly vyznačeny například na Orteliově mapě z roku 1561 nebo v Mercatorově atlasu z roku 1637. O půl století později Carniolanský učenec Johann Weikhard von Valvasor zjistil, že Reka je podzemní řekou a v roce 1782 zdejší oblast zachytil obrazem francouzský malíř Louis-François Cassas, pověřený vyhotovením zajímavých krajinných prvků v oblasti Terstu.

K systematickému speleologickému průzkumu jeskyní došlo na sklonku 19. století přičiněním Přímořského německo-rakouského alpského družstva v Terstu (Section Küstenland des Deutschen und Österreichischen Alpenvereins). První expedice, na níž se podíleli Anton Hanke, Josip Marinitsch a Friedrich Müller a za místní obyvatele Jože Antončič, Jurij Cerkvenik-Gomboč, Franc Žnideršič, Pavel Antončič, Jože Cerkvenik a Janez Delez, se uskutečnila v roce 1884 a o šest let později se podařilo dosáhnout tzv. Mrtvého jezera (Mrtvo jezero). Posledním tehdejším významným úspěchem se stal objev Tiché jeskyně (Tiha jama) v roce 1904, kdy výzkumníci vyšplhali na 60 metrů vysokou skalní stěnu, kde se před nimi otevřela tzv. Müllerjeva dvorana.

K zatím poslednímu velkému objevu došlo v roce 1990, kdy se slovinským potápěčům podařilo proplout sifonem Ledeni dihnik a objevit přes 200 metrů dalších podzemních chodeb.

Lidé byli do zdejší soutěsky přitahováni od nepaměti. Zajímala je přitom jak Reka, mizící v podzemí, tak samotný vstup do jeskyně ve Velké Dolině. I proto je zdejší kraj bohatý na archeologické nálezy, které dokazují, že byl osídlen již před nějakými 10 tisíci lety.

Cenné nálezy z Muší jeskyně (Mušja jama) naznačují například vliv řecké civilizace, kde po skončení doby bronzové vznikl jeskynní chrám. Oblast se i díky tomu stala už před zhruba 3 tisíci lety důležitým poutním místem v oblasti Středomoří. Impozantní jeskyně zřejmě navozovaly dojem spojení s podsvětím  a měly tak kultovní význam v souvislosti s vírou v posmrtný život a komunikaci s duchy předků. Dosud se zde našlo na 600 kovových předmětů od 12. do 8. stol. před n.l., četná pohřebiště nebo množství zvířecích kostí a spálených předmětů, svědčících o rituálních obřadech.

Vzhledem k tomu, že Škocjanské jeskyně byly objeveny už v dávných časech, je obtížné zjistit, kdy přesně se staly středem pozornosti novodobých cestovatelů a turistů. Podlě některých zdrojů stál u zpřístupnění jeskynního labyrintu veřejnosti radní Matej Tominc (jeho jméno nese Tomincova jeskyně), který nechal ke vstupu do jeskyně ve Velké Dolině vybudovat schodiště. Ještě v lednu 1819 pak byla založena první návštěvnická kniha. Během 19. století byly nicméně přírůstky v knihách skromné a například za celý rok 1853 zde bylo všehovšudy 150 návštěvníků. Teprve s počátkem 20. století se počty začaly zvedat, a zatímco v roce 1903 sem zamířilo 2230 turistů, o rok později jich bylo už přes tři tisíce. První část jeskyního systému Marinič a Mahorčič byla turistům otevřena v roce 1933. V roce 1963 došlo k těžkému poškození dolin a jeskyní velkými povodněmi. V roce 2011 pak došlo k zatím posledním významným renovačním pracím, v jejichž rámci vznikl i nový ocelový most přes Reku.

Dnes už směřují za krásou Škocjanských jeskyní statisíce návštěvníků ze všech koutů světa a za tím účelem se prohlídkové skupiny podle jazykové vybavenosti dělí do čtyř skupin – vedle slovinské ještě do anglické, italské a německé. Závěr prohlídky Škocjanských jeskyní pak po krátkém výstupu ulehčuje unavenějším turistům kolejová lanovka. Návštěvníkům je přitom k dispozici i nezbytné občerstvovací zázemí v podobě reastaurace a toalet.

Návštěvník Škocjanských jeskyní by si přitom neměl nechat ujít ani venkovní prohlídkový  okruh po romantickém Škocjanském přírodním parku. Ten se díky osobitým mikrokliatickým podmínkám vyznačuje specifickým ekosystémem, v němž se na nevelké ploše mísí zástupci teplomilné středomořské a chladnomilné alpské flóry.

 Text a foto © -FK- (CESKYCESTOVATEL.CZ)

a arhiv Parka Škocjanske jame

12►

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/slovinsko-skocjanske-jame/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/italie-grotta-gigante/ http://www.ceskycestovatel.cz/italie-grotta-gigante/#comments Sat, 28 Oct 2017 15:05:54 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=3096 Celý příspěvek →]]> Je to jedna z neúchvatnějších jeskyní, které dominují rozsáhlé krasové oblasti na pomezí Slovinska a severovýchodní Itálie. Celkem je oblast protkána asi šesti tisíci známých jeskyní, přičemž 2500 se nachází na italském území. Liší se od sebe jak morfologií, tak velikostí a hloubkou, přičemž jak už napovídá název Obří jeskyně (Grotta Gigante), v jejím případě se jedná o vskutku mimořádný přírodní útvar.

Grotta Gigante se nachází u stejnojmenné obce pouhých 15 km od centra Terstu a je snadno přístupná jak po dálnici (sjezd Prosseco), tak hromadnou dopravou. Patří mezi největší veřejně přístupné jeskyně Evropy, které lze navštívit bez speleologického vybavení a výcviku. Její šířka činí 65 m, délka 167,6 m a podzemní dóm se klene do impozantní výšky 98,5 m (někdy se nicméně uvádí poněkud odlišné hodnoty: výška 107 m, šířka 76,3, délka 280 m) a celkový objem činí 365 tisíc metrů krychlových. Nicméně to jsou údaje, vztahující se k prohlídkovému okruhu, ve skutečnosti jsou parametry jeskyně mnohonásobně větší (viz mapka). Bez ohledu na rozdíly ve výšce je zřejmé, že by se do podzemního dómu pohodlně vměstnala Svatopetrská katedrála z Vatikánu!

Moderní výzkum jeskyně sahá do roku 1840. Geolog  Antonio Federico Lindner tehdy zkoumal uhelné zásoby v okolí Terstu a hledal podzemní tok řeky Timavo. Přitom objevil tyto úžasné prostory. Lindner mimochodem působil svého času také na Slovensku v Banské Štiavnici.

Když se v roce 1890 podařilo objevit druhý vchod do jeskyně, začal její intenzivní speleologický a archelogický průzkum, který v roce 1897 vedl tehdeší významný jeskyňář Giovanni Andrea Perko, který se stal později ředitelem jeskynního komplexu Postojna. Dnes je část archeologických nálezů k vidění ve vstupním areálu, včetně impozantní kostry jeskynního medvěda.

Tehdy také Terstský klub turistů (Club Touristi Triestini) začal pracovat na zpřístupnění Grotta Gigante. Do roku 1908 byla jeskyně opatřena systémem chodníků a osvětlením v podobě tisíce svíček a otevřena pro veřejnost. V 50. letech minulého století byla vybavena elektrickým osvětlením a během 70. byly vybudovány bezpečnější chodníky.

Jeskyní se prochází v určených hodinách s průvodcem a jak je v podobných případech zvykem, neobejde se to bez nějaké té bundy nebo mikiny, neboť teplota uvnitř jeskyně se pohybuje kolem 11^o C. Poměrně vysoká je pak uvnitř i vlhkost (90-96 %).

Jeskyně se vyznačuje bohatstvím stalaktitů a stalagmitů a koncentrací kalcitu, pokrývajícího stěny. Asi nejpopulárnějším symbolem jeskyně je stalagmit Colonna Ruggero, tyčící se do výšky 12 m. Krása jeskyně je navíc umocněna přírodním zbarvením stěn, od rudé přes bílou až po šedou podle přítomnosti rozličných minerálů. Uvnitř jeskyně je pak mimo jiné instalováno citlivé vědecké přístrojové vybavení pro geofyzikální výzkum a studium pohybu zemských hornin, skládající se ze seismografu a geodetického kyvadla, neboť jeskyně vytváří prostředí jako jedinečná laboratoř.

Specifickým rysem jeskyně je přístup do ní, který vede z rovinaté náhorní plošiny do hlubokého podzemí. Podobně je tomu například u istrijské jeskyně Baredine. Tomu odpovídá množství schodů a upozornění, že tento výšlap v délce 850 m, převýšením cca 101 m a v trvání jedné hodiny je opravdu jen pro fyzicky zdatné návštěvníky (autor těchto řádků jako astmatik to může potvrdit, beze „svých“ dýchátek by to i pro něho byl slušný problém).

Jeskyně je otevřena celoročně s výjimkou 1. ledna, 25. prosince a všech pondělků kromě července a srpna. V během roku pak bývá jeskyně využívána pro efektní show světel a zvuků (např. „Tříkrálová slavnost“ nebo 15. srpna – k těmto akcím slouží ony dva bílé plastové rukávy, spuštěné ze speciální plošiny u vrcholu dómu) a čas od času se zde konají sborové koncerty. Její výhodou je navíc i dosavadní „nepřelidněnost“, takže návštěvu můžete podniknout i bez předchozí rezervace po internetu (tu si musí zabukovat jen skupiny), jak je dnes už zvykem u řady přírodních i historických pamětihodností.

 Text a foto © -FK-

12►

S transdalmatskou dálnicí se turistům ocitly poněkud z dohledu některé přírodní a historické zajímavosti Chorvatska. Nicméně kdo si udělá s čas s cestovatelskou přípravou, záhy zjistí, kam všude se může vypravit na pozdější výlety z přímořských pobytových destinací. A protože chorvatská část Dalmácie je relativně úzká, jsou i tyto krásy snadno dostupné pro půldenní vyjížďku, aniž by jste se připravili o odpolední koupání v moři.

*

Vstup do Horní cerovacké jeskyně a její schéma

 Pro oblast Zadaru skýtá řadu zajímavých poznávacích výletů oblast přírodního parku krasové pohoří Velebit s národním parkem Paklenice, kaňonem řeky Zrmanja a nebo jeskynním komplexem Cerovačke špilje – Cerovacké jeskyně, který se rozkládá v jeho jižní části v nadmořské výšce 650 metrů poblíž města Gračac a náleží k nejvýznamnějším na chorvatském území. Skládá se ze tří jeskyní – Dolní, Střední a Horní – a zahrnuje přibližně 5,5 kilometrů dosud probádaných prostor.

*

Skalní převis nad vstupem do podzemí Horní cerovacké jeskyně

 Jeskyně byly obývané už v éře paleolitu a během archeologických vůzkumů byla objevena řada předmětů z doby bronzové. Nicméně novodobá historie jeskyní sahá do roku 1936, kdy byly podniknuty první vědecké sestupy do zdejšího podzemního labyrintu. Až v 70. letech minulého století však byly jeskyně otevřeny pro veřejnost.

*

Horní cerovacká jeskyně

 Jeskyně  jsou bohaté na archeologické nálezy, a to včetně kosterních pozůstatků jeskynního medvěda. Dodnes jsou na stěnách patrné stopy jeho drápů, které si zde obrušoval. Součástí jeskyní jsou i velké podzemní sály s bohatou krápníkovou výzdobou, která však v suchých letech trpí nedostatkem vody, které prosakuje do nižších pater skalního masívu.

*

Horní cerovacká jeskyně

 Horní Cerovacká jeskyně se nachází zhruba 32 metrů nad železniční tratí a místní obyvatelé ji dali původně název Kesić. Délka probádaných kanálů činí 1290 metrů, z toho prohlídková trasa měří 700 metrů. Vstup o rozměrech 10×6 metrů do jeskynního labyrintu začíná prostorným skalným převisem a pak už následují jednotlivé chodby a sály s již zmíněnými stopami jeskynního medvěda (Ursus spelaeus) a kosterními pozůstatky pravěkých lovců.

*

Horní cerovacká jeskyně a zkamenělé kosterní pozůstatky jeskynního medvěda

 Střední jeskyně leží v rokli poblíž železniční trati mezi Horní a Dolní jeskyní. Vstup do ní je podstatně menší než u Horní jeskyně a činí asi 2×1,5 metru. Na délku má 390 metrů a v nejhlubším místě spadá do hloubky 92 metrů. Jinak Střední jeskyně je přístupná pouze speleologům.

*

Jedna ze stalagmitových stúp v Horní cerovacké jeskyni

 Také Dolní jeskyně má jen nevelký vstup, který se nachází asi 15 metrů pod úrovní železniční trati. Původně se jí říkalo Turkaljeva pečina (Turecká jeskyně). Délka dosud zmapovaných a vyčištěných prostor činí 4000 metrů, přičemž pro návštěvníky je otevřeno 700 metrů. Taté tato jeskyně je bohatá na pestré krápníkové útvary, od stalaktiků a stalagmitů přes stůpy, záclony, brčka až po kaskády a pizolity (jeskynní perly).

*

Velká podzemní síň v Horní cerovacké jeskyni

 Uvnitř jeskynní soustavy přitom dodnes pulsuje život. Její prostory sice už neobývají velké šelmy, nicméně zde žije množství vzácných živočichů, přivyklých podzemním temnotám. Počínaje netopýry (Rhinolophus ferrumequinum) přes brouky (Laemostenus cavicola) a motýly (Triphosa dubitata) až po pavouky (Hadzinia karamani nebo Troglohyphantes roberti roberti), mnohonožky (rod Haasia) a pseudoškorpióny (Neobisium velebiticum).

*

Vstup do Dolní cerovacké jeskyně a její schéma

 Cerovacké jeskyně jsou poměrně snadno přístupné pro motorizované cestovatele, kteří si mohou vybrat, jestli chtějí navštívit obě nebo jen jednu jeskyni. Volba má svůj význam z časového hlediska, protože prohlídka začíná vždy v jedné jeskyni a prodlevy bývají oproti zvyklostem poměrně delší (když zmeškáte jednu prohlídku, na další čekáte púůldruhé hodiny!). Z parkingu navíc vede ke vstupům poměrně náročný výstup a zejména do Horní jeskyně by se kvůli převýšení a množství schodů měli vypravit jen návštěvníci bez zdravotních potíží.

Netopýr a krápníková výzdoba Dolní cerovacké jeskyně

 Text & foto © F.Kuník

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/cerovacke-jeskyne/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/jeskyne-vypustek/ http://www.ceskycestovatel.cz/jeskyne-vypustek/#comments Sun, 05 Jan 2014 17:33:01 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=2057 Celý příspěvek →]]> Málokterá z jeskyní Moravského krasu má tak pohnutou historii a málokterá se může chlubit tak vzrušujícím přídomkem „jeskyně draků a jednorožců“, který jí přisoudily bohaté nálezy kosterních pozůstatků pravěkých zvířat.

*

První písemné záznamy o jeskyni Výpustek pocházejí ze 17. století z pera mnicha Martina Alexandra Vigsiuse a podle všeho už tehdy se zde dařilo objevovat kosti pravěkých zvířat.

Na začátku 19. století podnikl do jeskyně několik průzkumných výprav Hugo František hrabě Salm. Aby nezabloudil, pomáhal si údajně sypáním plev podobně, jak to známe z některých pohádek. Salmovi se tehdy podařilo změřit asi 7 km chodeb, přičemž některé úseky označil za obzvlášť nebezpečné. Ostatně už koncem 17. si prý Výpustek vyžádal životy asi 14 Olomoučanů, kteří se z výpravy do nitra podzemního labyrintu nikdy nevrátili.

Během 19. století se na průzkum jeskyně zaměřil mimo jiné známý badatel dr. Jindřich Wankel, s jeho jménem je spojen speleologický a paleontologický průzkum celé řady dalších míst v Moravském krasu. V první polovině 20. století se však nad Výpustkem začaly stahovat mračna pro každou jeskyni neblahých zásahů.

*

Protože v jeskyni bylo objeveno množství sedimentů, bohatých na fosfáty, důležité při výrobě hnojiv (ale také munice), staly se zdejší fosfátové hlíny v letech 1920-1932 předmětem intenzivní těžby. Při té příležitosti bylo objeveno mnoho kostí zvířat, svědčících zejména o osídlení pravěkým jeskyním medvědem a jeskynním lvem.

 V roce 1936 si pak jeskyni vyhlédlo Ministerstvo národní obrany a rozhodlo, že zde nechá vybudovat podzemní muniční sklad pro případ války. V roce 1938 tak převzala jeskyni armáda během stavebních úprav byl v roce 1939 učiněn záhadný objev prostor dlouhých přes půl kilometru s obrovským podzemním jezerem. K otevření muničního skladu však nikdy nedošlo. Místo toho však byla v podzemních prostorách vybudována v roce 1944 pobočka německé továrny Flugmotorenwerke Ostmark, která se specializovala na výrobu leteckých motorů.

*

Po roce se v jeskyni začaly opět podnikat speleologické výzkumy, ale kupodivu se už nepodařilo znovu objevit velké prostory s podzemním jezerem. Začátkem 60. let si pak jeskyni Výpustek znovu vyhlédla armáda a nechala zde vybudovat mohutný podzemní atomový kryt pro účely velitelského stanoviště.

*

Komplex v jeskyni Výpustek je asi 170 m dlouhý a tvoří ho ubikace, jednací místnosti, zařízení na čištění vzduchu a také technika na výrobu elektřiny.

*

Objekt podléhal až do roku 2001 přísnému utajení a ostraze. Teprve v roce 2005 převzala tento objekt a 4 ha pozemků od armády Agentura ochrany přírody a krajiny při Ministerstvu životního prostředí. V současné době se jeskyně proměňuje v turistickou expozici, která má návštěvníkům přiblížit její historii od pravěkých dob až po nedávnou utajovanou minulost.

FOTOGALERIE:

12►

©-CC-

*

Punkevní jeskyně leží dva kilometry od Skalního mlýna a jsou přístupné vchodem ve stěně krasového kaňonu Pustý žleb. Oblíbenými se staly zejména díky možnosti sestoupit až na dno 138 m hluboké propasti Macocha a následně podniknout romantickou plavbu na lodičkách po hladině podzemní říčky Punkvy. Takový zážitek nepatří mezi běžné ani jinde ve světě.

Chodby Punkevních jeskyní ve zdejším vápencovém podloží prorazila říčka Punkva, jejíž azurově zelené vody vyvěrají na povrch na dně Macochy, aby se opět ponořily do hlubokého podzemí a ze skal se vynořily až o půl kilometru dále – v Pustém žlebu.

Zdejší jeskynní prostory vznikaly v několika patrech, ale vlivem vodního toku Punkvy byla narušena stabilita skalních stěn a stropů, které se postupně zřítily. Další převisy smetl dravý proud, docházelo k dalšímu propadání. Výsledkem jsou unikátní prostory, lákající k prohlídce návštěvníky z celého světa.

*

Počátky novodobého zkoumání jeskyně se datují do první poloviny 18. století, kdy byl zaznamenán první sestup do nitra labyrintu Lazarem Schopperem. Teprve na počátku 20. století se však stávají Punkevní jeskyně středem pozornosti vědeckých badatelů. V jejich čele stál známý geolog a později profesor na Karlově univerzitě Karel Absolón, který v roce 1909 pronikl Punkevními jeskyněmi až do Macochy z Pustého žlebu tzv. Suchou cestou. Během 30. let byla objevena tzv. Vodní cesta, kterou se jeskyňářům podařilo dostat k vývěru Punkvy přes vodní dómy do propasti.

První část jeskyní byla zpřístupněna v roce 1910 a v roce 1933 byla zahájena vodní plavba. Počátkem 60. let pak tuto oblast kolem Skalního mlýna proslavil film Ďáblova past režiséra Františka Vláčila s V. Vejražkou, V. Olmerem a M. Macháčkem v hlavních rolích.

Film vznikl podle románu Alfréda Technika Mlýn na ponorné řece a jeho děj se odehrává počátkem 18. století, v období kdy katolická církev vynakládala mimořádné úsilí na postupnou rekatolizaci a zvýšení svého vlivu, mimo jiné vyhledáváním „kacířů“, aby na jejich negativním příkladu a exemplárním potrestání mohla upevnit svou moc. Příběh je zasazen do moravského krasového území, do krajiny plné kouzel, o níž se od pradávna vyprávěly podivné zvěsti. I o mlynáři Spáleném a jeho synovi se šířilo nařčení, že žijí ve spolku s ďáblem. Mlynář ale rozuměl přírodě, poznal tajemství ponorné řeky a dovedl je využít k pohonu svého mlýna. Pro své racionální a příliš svobodomyslné smýšlení se však dostal do konfliktu s vrchností a fanatickým knězem, který vynaložil nemalé úsilí, aby mlynáře zlomil…

*

Dominantou krápníkové výzdoby jeskyní je stalaktit Strážce, ozdoba Předního dómu. Sifonovitá chodba vede do Hlinitých síní, sousedících se Středním dómem, a za Stalagmitovou chodbou klesá dno jeskyně do Zadního dómu, odkud je už jen kousek cesty až na samé dno Macochy, kde končí tzv. Suchá cesta a odkud je výhled na Horní a Dolní jezírko, napájené říčkou Punkvou.

Plavba tzv. Mokrou cestou nabízí jedinečné pohledy do chodeb, dutin a jam podél Prvního, Druhého a Třetího jezera až k nejkrásnější jeskyni Krasu – Pohádkovému (nebo také Masarykovu) dómu. Právě on společně s Vodními dómy poskytuje naprosto jedinečné ukázky zdejších podzemních „pokladů“ v podobě mohutných stalagmitů, stalaktitů, stalagnátů, záclon, kaskád, průsvitných brček a mnoha dalších úkazů.

*

Kdysi vedla k jeskyním přístupová cesta, kterou však s ohledem na negativní účinky na přírodu nahradil elektrický vláček. Propast Macocha je jinak možné shlédnout i zvenčí, a to prostřednictvím dvou vyhlídkových můstků, k nimž vede kabinková lanovka.

Foto © archiv C.C. a Bc. Ivana Kuníková

Jeskyně bývají zpravidla vždycky více či méně utajené a chce to nějaký čas, než je někdo objeví. Jenže ve většině případů o existenci jeskyní alespoň napovídá terénní reliéf. Pokud cestujete zvlněným krasovým územím, je i laikovi jasné, že v okolí budou nějaké ty „díry“. Istrijská jeskyně Baredine se však takové specifikaci vymyká a v tom spočívá jedna z jejích zvláštností. Leží totiž v rovině, kde široko daleko je nejvyšším bodem leda tak nějaký balvan a nebo kupka sena. Baredine přitom představuje náramný jeskynní skvost. Nenabízí sice tak rozsáhlý podzemní labyrint jako třeba Moravský kras a  nebo proslulé jeskyně ve Slovinsku (Postojna, Skočjanske jamy), ale není o nic méně krásná a krom toho se může pochlubit i jednou zvláštností: v podzemním jezírku, kam nikdy neproniknou sluneční paprsky, žije prazvláštní obojživelník z rodu mloků – proteus anguinus.

Jeskyně Baredine leží nedaleko obce Nova Ves východně od světoznámého istrijského letoviska Poreč. Okolí bylo odjakživa zemědělským krajem, kde se pěstovala zejména vinná réva a olivy. Zřejmě i proto neušla existence podzemních prostor pozornosti zdejších obyvatel, kteří ji podle archeologických nálezů hrnčířské keramiky zjevně obývali už od počátků zdejšího osídlení.

Moderní historie jeskyně sahá do počátků 20. století, kdy zde jeskyňáři z Terstu provedli první sestupy do hloubky 80 m. Další výzkum zahájili v roce 1973 členové porečského speleologického klubu Proteus. Postupně objevovaly další podzemní prostory s nádhernou krápníkovou výzdobou, díky čemuž byla jeskyně vyhlášena v roce 1986 přírodní památkou. Současně byly objeveny další zbytky staré keramiky, která je dnes vystavena v prostorách pokladny a restaurace. Začátkem 90. let minulého století bylo zahájeno čištění jeskyně a v květnu 1995 byla oficiálně zpřístupněna pro turisty.

Podzemní svět jeskyně Baredine patří mezi skutečné skvosty svého druhu a je s podivem, že i když byla jeskyně v minulosti obývána, dochovalo se v ní do dnešních dnů množství stalagmitů a stalaktitů jedinečných tvarů, dokumentujících trpělivou a dlouhodobou činnost vody. K nejzajímavějším patří například až 10 m dlouhé „záclony“, realistická socha Madonny nebo pastýřky Milky, krápníková variace na šikmou věž v Pise a nebo sněhulák – světlonoš, který se stal ochrannou známkou a symbolem jeskyně Baredine.

Jeskyně je hluboká 132 m a teplota uvnitř se stabilně pohybuje na úrovni 14^oC. Třísetmetrový vyhlídkový okruh v délce 40 minut prochází pěti sály a končí u jezírka přibližně v hloubce 60 m. Zbývající metry do dosud změřené hloubky představuje 66 m hluboká průrva, zakončena dalším podzemními jezery o hloubce až 30 m..

Areál kolem jeskyně Baredine je vybudován v moderním duchu aktivní dovolené a jeho součástí je totiž nejen občerstvovací zařízení a prodejna suvenýrů, ale také například atraktivní cvičná speleologická stěna, kde si můžete na vlastní kůži vyzkoušet speleologické lezení. Široká louka vedle jeskyně je určena k nejrůznějším sportovním aktivitám a kromě toho jsou zde k vidění ukázky vykopávek z dob prehistorického osídlení a etnologická expozice zemědělských strojů v čele s traktorem Fordson model F z roku 1923 a nebo lisem na olej.

Jeskyně je otevřena denně od 1. dubna do 31. října a organizace průvodců zvládá prohlídku každých 30 minut přesto, že vstup do podzemí vede po úzkém žebříku. V zimě je oficiálně zavřeno, ale po předchozím objednání lze uskutečnit prohlídku pro skupinku alespoň osmi osob.

GELLERY:

12►

R A T I N G

*) Přístupností je míněna cesta od parkingu nebo zastávky k objektu a v případě vozíčkářů i uvnitř samotného objektu!

**) Tento rating není určen pro expediční lokality jako Amazonie, Antarktida, Sahara apod.

© -CC-