Maďarský Balaton se svým malebným okolím a mělkou a teplou vodou býval pro někdejší obyvatele železnými dráty obehnaného východního bloku jednou z nemnoha rekreačních destinací, připomínajících vlny Středomoří. Po pádu železné opony zájem Čechů, Slováků nebo někdejších východních Němců o jezero opadl, nicméně samo jezero a jeho okolní krajina, zvlněná dávno vyhaslými sopečnými skalními kužely, osazených více či méně zachovalými středověkými hrady, osázených vinicemi s kvalitním vínem (výrazně lepším, než jaké se z Maďarska vozí do českých obchodních řetězců) a ukrývajících jeskynní labyrinty už zase vítá desetitisíce návštěvníků.

*

Rozlehlá plocha Balatonu je pro jachting jako stvořená

 Samotné jezero přitom vedle koupání a rybaření nabízí i nevšední zážitky na palubách lodí. Jednotlivá balatonská letoviska jako Siófok, Tihany, Fonyód, Keszthely a další spojují pravidelné lodní linky, nicméně tu pravou romantiku skýtají jachty, jejichž maríny lemují celé pobřeží, a nebo výletní „parníčky“, křižujících jeho vody jen tak pro radost zdejších návštěvníků.

*

Zleva: „Rusalka“ čeká na svou posádku a pasažéry; zařízení pro vydávání pokynů do strojovny je na palubě už jen jako historická rekvizita, připomínající „pravěk paroplavby“. Uvolnění lan však probíhá ručně stejně jako před staletími, přičemž na palubě „Rusalky“ musí tuto práci zastat dokonce ženské ruce!

 Ve zmiňovaném Keszthely mají vedle rychlých „linkáčů“ své kotviště dva takové šífy, z nichž větší Helka a menší Hableány (Rusalka nebo také Mořská panna) patří k „retro“ krasavicím, které člověka přenesou o pár desítek let zpátky do časů secese. Do časů, kdy se v proslulých balatonských termálních lázních v Hevízu a dalších letoviscích rekreovala společenská smetánka nejen z metropolí habsburské monarchie, ale ze všech koutů Evropy, a hraběcí rod Festeticsů jim na svém honosném zámeckém sídle předváděl špičkový chov maďarských koní a jezdecké dovednosti. Láska ke koním kulminovala u tohoto rodu, spřízněného mimochodem i s rodem Kinských, v meziválečném období, kdy hlava rodu hrabě György Festetics působil mimo jiné ve funkci prezidenta maďarského Jockey klubu.

*

Na obranu před piráty, maskujících se za mírumilovné jachtaře, je „Rusalka“ mocně vyzbrojena

 Vraťme se ale ještě na palubu „Rusalky“. Tahle roztomilá kolesová kocábka, kde samozřejmě parní pohon nahradil moderní diesel, nabízí několik vyhlídkových plaveb v délce jedné hodiny jako okružní „Panorámu“, „Západ slunce“, „Párty při měsíčním světle“ a nebo „Vinnou ochutnávku“ v ceně 1500 až 1800 forintů (za 1 Kč dostanete 11 Ft, takže pro jednoduchost stačí dělit deseti, abyste měli srovnání s domácími cenami). „Perličky  Szigligetského zálivu“ pak trvají 1,5 hodiny a přijdou na 2600 Ft. Děti do 4 let se plaví zdarma, od 4 do 14 za méně než polovic. A jak už napovídají názvy některých plaveb, občerstvení je na lodích samozřejmostí.

*

Zleva: Plnou parou vpřed! Bocmanka a barmanka v jedné osobě se přišla na kapitánský můstek informovat, zda se neblíží tajfun (ačkoli se to nezdá, nad Balatonem to může i při letním slunečném počasí docela foukat, a proto je lepší nechat před naloděním slamáky doma a jako pokrývku hlavy zvolit klasický pirátský šátek, u něhož nehrozí, že skončí ve vlnách maďarského „moře“. Na snímku vpravo pak stojí za povšimnutí, jak i balatonští bukanýři jdou s dobou a pro manévry v přístavu se sichrují zpětným zrcátkem…

 Pokud si chcete dopřát i jiný druh výletu s trochou toho adrenalinu, nabízí se řada dalších možností, při nichž si můžete vychutnat krásy jezera a jeho okolí například z ptačí perspektivy. Pokud nemáte hluboko do kapsy, lze volit sportovní letadlo či balón. Horkovzdušné balóny startují od dubna do října podle počasí vždy odpoledne, a to z plochy nedaleko Hevízu. Cena za dospělou osobu činí 159 euro (40 tisíc Ft) a za děti 6-12 let 110 euro, přičemž v ceně nechybí ani šampaňské (samozřejmě pro dospělé) a let trvá cca 3 hodiny. Další a cenově dostupnější zážitky pak nabízejí vyhlídkové lety dvoumístným vírníkem, nebo dvoumístným motorovým rogalem. Na rozdíl od lodí je letecké a některé další zážitky (jako například exkurze jeskyní) vhodné si zarezervovat předem, ať už po telefonu, nebo přes internet (přes ten si můžete zážitek i rovnou uhradit). U vyhlídkových letů se totiž na vás nemusí dostat, a v případě jeskyní zase hrozí, že většinu dne strávíte ve frontě v horku před pokladnou. Tyto rady platí samozřejmě pro samostatné a nezávislé cestovatele, těm méně zkušeným zpravidla pomůže cestovka.

*

Tato mongolfiéra vám umožní pokochat se krásami Balatonu i z ptačí perspektivy. Vlevo je pak socha zlatého maďarského olympionika v plavání Ference Csika a vpravo jedna z nejpůvabnějších královen – Alžběta Bavorská, provdaná za rakouského císaře Františka Josefa I. a známá jako Sissi

 A na závěr ještě drobnou perličku: v keszthelském přístavu mají sochy dvě velké postavy maďarské historie. Ta jedna ztvárňuje rakouskou císařovnu Sissi, která si na rozdíl od většiny habsburských mocnářů dokázala získat srdce naprosté většiny Maďarů. A ta druhá pak představuje legendárního keszthelského rodáka Ference Csika (1913-1945), který na berlínské olympiádě v roce 1936 získal v plaveckém bazénu zlato na 100 metrů volným způsobem a bronz ve štafetě 4×200 metrů volným způsobem. Poté dokončil studia medicíny a stal se lékařem. Zahynul na konci války při náletu, když pomáhal zraněným.

 Text & foto © -CC-

Když jsem před lety ještě prstem po mapě doputoval k jezeru Bohinj, stříbřistému klenotu Julských alp, v duchu jsem se otřásl zimou při představě, že bych se v něm snad měl někdy smočit. Stačila mi jedna koupel ve Štrbském plese uprostřed horkého léta a zopakování něčeho podobného jsem na delší dobu neměl dvakrát v úmyslu. A dokonce ani poté, když jsem o mnoho let později navštívil jezero Bled s jeho termálními vodami. Ke koupání v Bohinjskému jezeru, vklíněnému mezi bezmála dvoutisícový Vogel na jihu a bezmála třítisicovému horskému masívu kolem Triglavu, jsem stále pojímal značný respekt a nedůvěru…

 *

 Bohinjské jezero při pohledu z Vogelu

 Cesta k Bohinjskému jezeru vede od dnes už věhlasného slovinského letoviska Bled malebným údolím řeky Sava Bohinjka. Milovníci železnic přitom nepochybně neopomenou zastavit na historickém a udržovaném nádražíčku v Bohinjské Bistrici, které je dodnes funkční vzpomínkou na průkopnickou éru budování tratí pro železného oře napříč Alpami.

Romantická železnice s historickým nádražíčkem v Bohinjské Bistrici

 Tím, co je totiž pro takové Švýcary takový Simplon nebo Svatý Gotthard, tím je se stal za časů C. a K. mocnářství bohinjský železniční tunel pod Koblou – nehynoucím symbolem lidské houževnatosti a lidského umu. Tunel je dílem rakouského železničního stavitele italského původu Giacoma Ceconiho, který je mimochodem podepsán i pod Špičáckým tunelem v Železné Rudě (bez zajímavosti není ani skutečnost, že za své zásluhy byl italským králem povýšen do šlechtického stavu a jeho manželka Josefina byla rodem ze Slovenska, příjmením Nováková…). Bohinjský tunel dodnes slouží při zdejší relativně řídké síti v zimě jen obtížně průjezdných silničních komunikací k přepravě automobilů mezi Bledem a údolím řeky Soči.

Příčný a podélný profil Bohinsjklého jezera

 Sotva čtyři kilometry nad Bohinjskou Bistricí pak už na vás čeká impozantní plocha Bohinjského jezera. Je největší v celém Slovinsku – na délku měří 4100 m, na šířku 1200 m, největší hloubka činí 45 m a zadržuje celkem 100 miliónů m³ vody.

Bohinjské jezero nabízí v létě vedle koupání i řadu dalších příjemných aktivit včetně paraglidingu a nebo projížďky lodí

 V sezóně pak jeho břehy spojuje pravidelná lodní dopravou mezi Ribčev Lazem a Ukancem. Znavené turisty, kteří jsou zde poprvé, pak čeká nemalé překvapení. Totiž možnost osvěžujícího koupání! Důvod je přitom nasnadě. Jezero se totiž nachází ve výšce „pouhých“ 525 metrů nad mořem, takže i když ho napájejí horské bystřiny, stačí se během letní sezóny prohřát na příjemných dvacet i více stupňů. Nejpříjemnější pláže s okouzlujícím výhledem na dvoutisícové vrcholy Tolminski Kuk (2085) a Mahavšček (2008) a impozantní skalní stěnu nad severním břehem jezera, za kterou se tyčí do výše masív Triglavu, leží u východního břehu při ústí do údolí Zgornja dolina.

Ukázka vodní fauny, obývající Bohinjské jezero

 FOTOGALERIE:

12►

R A T I N G

*) Přístupností je míněna cesta od parkingu nebo zastávky k objektu a v případě vozíčkářů i uvnitř samotného objektu!

 ©-CC-

Do Limone se dostanete autem i trajektem; citróny najdete v Limone všude – i jako ozdobnou dlažbu

Limone představuje typické gardské letovisko, kde si přes den užíváte rozlehlé pláže a s brzkým soumrakem (slunce se zde skrývá za horské hřebeny podstatně dříve než v protější Malcesine) příjemných večerních procházek a ochutnávek v místních restaurantech (přestože se jedná o top-letovisko, ceny jsou zde přijatelné).

Také zde objevíte řadu zajímavých pamětihodností (mj. kostely sv. Benedikta nebo sv. Rocha), také zde můžete procházet malebnými klikatými uličkami a také Limone je samozřejmě spojeno s ostatními gardskými letovisky pravidelnou lodní linkou (včetně možnosti přepravit se do Limone i se „čtyřkolkou“ trajektem).

 FOTOGALERIE:

12►

© Ceskycestovatel.cz (2007)

Riva del Garda

Nejnavštěvovanější letovisko na severním pobřeží Gardy. První oficiální zmínka o Rivě pochází z roku 983, kdy císař Ota II.  svěřil zdejší kraj do správy veronského biskupa. Později zde vládl biskup tridentský a ještě později rody Scaligerů a Viscontiů. V dalším období se Riva dostala pod nadvládu Benátska a na počátku 18. století se zdejší kraj stal dějištěm krvavých bojů během tzv. války a dědictví španělské. V roce 1703 zde operovaly jednotky francouzského generála Vendoma, které sváděly urputné boje o nedalekou skalní pevnost Arco.

Jezero Garda a záběr z botanické zahrady v Riva del Garda

Zdejší secesní hotely ještě pamatují éru Rakousko-Uherska, které sem dokonce nechalo vybudovat železnici (dnes po ní zbylo už jen cosi symbolických pražců…), a za jehož éry se z Rivy stalo honosné a luxusní gardské „Monte Carlo“. Dnes Riva opět tepe plnokrevným životem. Centrem současného kulturního života je někdejší pevnost z 12. století, která slouží jako muzeum a místo koncertních akcí. Našince pak při procházkách Rivou nepochybně zaujme socha sv. Jana Nepomuckého v blízkosti přístavu.

Riva del Garda a strmé skalní svahy nad botanickou zahradou s úchvatným podzemním vodopádem

 Riva však není jen centrem severogardské riviéry, ale představuje také východisko pro více či méně náročné výlety po zdejším členitém horském terénu. Prakticky přímo z Rivy se můžete vypravit do skalních ferrat mezi Cima Sat (1246 m n.m.) a Cima Capi (909 m n.m.). Z vrcholů jsou úchvatné pohledy na Rivu a zdejší „Gibraltar“ – podobně tvarovaný a opevněný skalní masív Monte Brione (374 m n.m.) mezi Torbole a Rivou. Ve stěně nad silniční magistrálou (Gardesana Occidentale) pak najdete pozůstatky malých skalních pevnůstek z minulého století.

 Pozornosti návštěvníků Rivy by kromě toho neměla ujít ani jedna z místních top-zajímavostí: jeskynní vodopády Varone! Vodopády jsou součástí subtropického arboreta a jste-li znaveni horkem červencových třicítek, tady se spolehlivě ochladíte a užijete si úžasných záběrů mocných vodních kaskád. Prohlídkový okruh  navíc nabízí opravdu úchvatné pohledy z různých výškových úrovní.

Vodopády jsou, pravda, trochu skryté v serpentinách (směr jezero Tenno) nad Rivou, ale při troše pozorné navigace je nelze minout a navíc v blízkosti je dostatečně kapacitní parking, takže není nutné řešit problém, kam se „čtyřkolkou“.

Ledro, Tenno a Cavedine

Jezera Ledro a Cavedine

 Lago di Garda není žádným osamělým jezerním solitérem, ale na cestovatele čeká v jeho nejbližším okolí celá řada dalších okouzlujících vodních ploch. Stranou někdy možná až přílišného turistického ruchu leží jezero Ledro. Rozkládá se ve výši 655 m n.m., takže i v horkém létě je zde koupání velmi osvěžující. Od Ledra kromě toho vede zajímavá stezka č. 456 na hřeben Cima Caset (1748 m n.m.), spojený s ferratou 456B.

Jezero Tenno (570 m n.m.) patří k tomu nejhezčímu, co zdejší krajina nabízí. Sevřené v zeleném údolí mezi vrcholy Corno di Pichem  (2138 m n.m.) na západě a Monte Misone (1803 m n.m.) na severovýchodě, nabízí příjemné koupání a více či méně náročné výstupy do okolních horských svahů.

Lago di Cavedine (240 m n.m.) je z trochu jiného těsta a reprezentuje zde spíše nížinné jezero s typicky lužním porostem. Kdysi rekreační místo s plážemi, dne opuštěné a navštěvované jen náhodnými turisty.

 Torbole

Pohled na Gardské jezero od Torbole a česká vlajka nad Gardou (byť poněkud pootočená)

 Letovisko na samém severu jezera Garda. Pro Italy trochu exotická destinace, pro našince většinou první setkání s Gardou. Přijíždíte-li k jezeru od dálničního sjezdu v Roveretu a necháte za sebou průsmyk San Giovanni, rozprostře se před vámi najednou stříbřistá hladina jezera a přímý sjezd do Torbole

Skutečný půvab a kouzlo tohoto letoviska objevíte zpravidla až  po několika dnech pobytu u Gardy. Pak to ale stojí za to. V Torbole má totiž původ většina tzv. pohlednicových záběrů „nekonečné vodní plochy“ Gardského jezera. Tyto záběry pocházejí dílem z nábřeží a dílem z vyhlídky nad městem.

Jméno Torbole (válec) se k tomuto místu váže od slavné bitvy mezi Viscontiovci a Benátčany z roku 1439. Podle plánu Franceska Sforzy tehdy Stefano Contarini nechal z údolí Adige k jezeru Garda za pomoci dvou tisíc volů a stovky mužů přetáhnout po souši šest galér a pětadvacet člunů, které se staly rozhodujícím trumfem v následné bitvě.

 FOTOGALERIE:

1234►

© Ceskycestovatel.cz (2007)

Garda

Půvabné rekreační středisko Garda leží v okouzlující zátoce na východním pobřeží Gardského jezera, z jihu orámované impozantním skalním hrotem Rocca (294 m) a ze severu úpatím horského masívu Monte Baldo. Jeho historie sahá až do neolitických časů a už za raného středověku zde nechal Karel Veliký vybudovat pevnost. Během středověku se Garda stala významným střediskem rybolovu a když v roce 1452 chtělo sdružení „Antichi Originari“ získat rybolovná práva, muselo za ně zaplatit 3075 dukátů. A protože nemělo po ruce tak velkou hotovost, musely údajně manželky členů sdružení rozprodat dokonce své šperky.

Útes Rocca při pohledu z nábřeží Gardy a malebná ulička v centru města

Postupný rozkvět města dodnes dokumentují dochované paláce jako Palazzo del Capitano, Palazzo Fregoso, Villa Albertini, Palazzo Carlotti, Palazzetto del Ponte, Villa Canossa aj. Dnes je Garda vyhledávaným turistickým střediskem, které zejména po setmění ožívá typickým italským nočním životem. Velkolepé pobřežní korzo se zaplní stovkami návštěvníků zdejších restaurantů a pokud si nevyberete včas vhodné místo, budete mít problém se vůbec někde usadit. Ti romantičtěji založení si pak mohou dopřát pěší výstup na vrchol Roccy, odkud shlíží na lidské hemžení poutní Madonna di Marciaga, a nebo výlet lodí na mys San Virgilio s čarokrásným výhledem na jezero.

Torri del Benaco

Torri del Benaco

Jedno z řady typických letovisek „Olivové riviéry“ na východním pobřeží jezera Garda. Už za římské epochy se mu pro četnost věží říkalo Castrium Turrium. Dnešní symbol letoviska – venkovské palácové sídlo se třemi věžemi – má však pozdější původ. V roce 1383 je nechal postavit Antonio della Scala a dnes je místem četných koncertů a kulturních akcí. S Torri del Benaco jsou spojena i dvě historické jména – v 15. století se zde narodil významný italský filosof a matematik Domizio Calderini a po 2. světové válce zde na sklonku svého života strávil údajně jedny z nejkrásnějších chvil francouzský prozaik a dramatik a nositel Nobelovy ceny André Gide.

Malcesine

Hrad Malcesine

Snad nejmalebnější letovisko na východogardské riviéře se zdaleka viditelnou lichoběžníkovou věží středověkého hradu. Malcesine se rozkládá na členitém návrší, připomínající istrijskou Rovinj a nabízející putování podobně křivolakými a pitoreskními uličkami se starobylými domy a paláci a výhledy na jezerní hladinu, lemovanou v této části už vysokými hřebeny hor.

Kdysi nevelká rybářská osada byla zpočátku ve správě veronského biskupa, ale později přešla pod vliv rodu Scaligerů, kteří zde ve 13. století vystavěli pevný hrad. V dalších letech vládli v Malcesině rody Viscontiů a Carrara a v letech 1351 až 1797 (do vpádu napoleonských vojsk) opanovali tuto část gardského pobřeží Benátčané.

V roce 1786 se zde léčil Goethe a dnes si sem jezdí léčit tělo i ducha tisíce turistů z celého světa. Kromě hradu stojí za návštěvu výstavní Palazzo del Capitano nedaleko přístavu, rezidence jakéhosi „jezerního guvernéra“ za časů Scaligerů i Benátčanů.

Radnice v Malcesine a pamětní deska, upomínající na zdejší pobyt Johanna Wolfganga Goetheho v září 1786

Malcesina je navíc východiskem pro výstup na horský hřeben Monte Baldo. Vede odtud jednak množství značených stezek a jednak moderní lanovka s rotujícími kabinkami (až do výšky 1780 m n.m.). Pro „výletníky“ je zde krátká procházka na vyhlídkové plateau, cestovatelé mají možnost nenáročné (ale rozhodně zajímavé a mimořádně fotogenické!) horské túry severním směrem na Monte Altissimo di Nago (2079 m n.m.) a nebo jižním na Punta Telegrafo (2200 mn.m.).

FOTOGALERIE:

12►

 © Ceskycestovatel.cz (2007)

Vysokohorský hřeben Monte Baldo vám vedle Dolomit a nebo Alp přijde samozřejmě jako „krtčí hromádka“. Jenže zdání klame. Máte-li sebevědomí Gabea Walkera, zkuste si vystoupat jednu túru z Assenzy na Punta Telegrafo po trase 654. Smích vás přejde ve chvíli, kdy vám dojde, že máte před sebou více jak dvoutisícové převýšení!

Rifugio Chierego a blízká kaple, připomínající oběti 1. světové války

Jako kondiční cvičení ano, jako výlet za poznáním však radím jinou cestu. Pomocí čtyřkolky (nebo mezka, to už je jedno) se vyvezte po místy hodně úzkých (ale kvalitních) horských silničkách do horské osady Prada Alta (1013 m n.m.). Nepotkáte-li cestou traktor či jiný širší dopravní prostředek budete mít vyhráno. Po dírách v asfaltu nekoukejte, něco takového v Itálii neznají… Jediné, čemu věnujte zvýšenou pozornost, je šířka vozovky a vaší čtyřkolky! Z Prada Alta se pak nechte postrčit lanovkou (s jedním přesedáním) k rifugio Fiori del Baldo (1815 m n.m.) a zde si hoďte korunou nebo eurem, kam zamíříte dál. Severním směrem se můžete vydat po stezkách 654 nebo 658 na Punto Telegrafo. Cesta je to vcelku jednoduchá, ale skalní průrvy a jedinečné úlovky představitelů horské flóry vám nabídnou záběry jako kalendáře těch největších fotografických es.

Západ slunce nad Gardou a hřeben Monte Balda

Pokud se však necháte zlákat jižním svahy Monte Balda, také nebudete ošizeni. Zde si na své přijdou opět milovníci válečných dějin. Čeká je totiž pevnost Forte di Naole, „luxusně“ zachovalý pamětník 1. světové války (podrobně viz PEVNOSTI). Ostatně, pokud si ráno nařídíte budík na časnější hodinu, hravě zvládnete pevnost i Punta Telegrafo…

Klenot dolomitské flóry – Rapunzola (Physoplexis comosa; Raponzola chiamoso; česky Zvonečník chocholatý nebo také „Ďáblův dráp“)

 Další možnost, jak se dostat na Punta Telegrafo, nejvyšší vrchol Monte Balda, se nabízí hřebenová stezka č. 651 (Alta Via del Monte Baldo) z Baita dei Forti, kde je futuristická stavba konečné stanice malcesinské lanovky. Odtud je to, pravda, o poznání delší (takže opět si raději přivstat), ale neméně zajímavé. Samotné okolí Colma di Malcesine sice uprostřed sezóny připomíná svým korzem tak trochu „Václavák“, ale za pořízení pár fotek určitě stojí.  Pro ty, komu s v lanovce dělá šoufl, a kdo si chtějí užít něco serpentin ve stylu rallye Monte Carlo, pak mohu doporučit cestu po západních svazích Monte Balda. Po luxusní silnici na luxusní parking se dostanete bezmála pod vrchol Cime de Ventrar…

 FOTOGALERIE:

123►

© Ceskycestovatel.cz (2007)

Někdo může jistě namítnout, že podobné scenérie se dají najít i jinde v Evropě a ve světě. Jenže Garda není jen o přírodních krásách, ale také o pohnuté historii. Je to kraj stejně tak okouzlující svou přírodou jako malebnými starobylými městečky a romantickými hrady. U břehů jezera Garda se mnohokrát v minulosti psaly a přepisovaly dějiny a co víc, které takové jezero je od nás tak snadno a rychle dosažitelné?

Pro, kdo mají rádi přesná čísla snad jen pár dat:

Jezero Garda (alias Benaco) leží ve výši 65 m n.m., na délku měří 51,6 km a v místě největší šířky má 17,2 km; rozlohou zabírá plochu 389 km² a jeho průměrná hloubka činí 135 m (největší hloubky 346 m dosahuje mezi Muslone a Castelleto di Brenzone).

Sirmione

Kouzlo jezera Garda má ale samozřejmě širší přesah než jen pocity jednoho středoevropana. A to jak pro Italy, tak i pro návštěvníky z dalších zemí. Mnohá letoviska na pobřeží jezera se už od 19. století po právu honosí přízviskem „lázeňská“ a jsou obdobou přímořských riviér.

Lago di Garda je tradičním italským odpočinkovým letoviskem už od dob antiky a jako takové nabízí nejen skvostné přírodní scenérie, ale také výrazný otisk historie. Jeho pobřeží lemují kouzelná středověká města a městečka s křivolakými uličkami a na nad nimi se pyšně tyčí hrdé hrady a pevnosti, majících po staletí mocenské zájmy panovnických a šlechtických rodů v této oblasti.

*

Při jezeru spolu hraničí tři významné italské regiony – Lombardie na západě, Benátsko na východě a Tridentsko (dnešní Trentino se správním centrem Trentem) na severu. Krom toho kolem jezera a blízké řeky Adige mířila strategická obchodní cesta z Apeninského poloostrova přes Alpy do střední a severní Evropy. To činilo zdejší kraj středem pozornosti a dějištěm mnoha významných bitev a dalších dějinných aktů.

Válčilo se zde už v časech, kdy Evropou táhli Hunové (v roce 899 jim padl za oběť například klášter Maguzzano), bojovalo se zde za časů ghibellinů (stoupenci císaře) a guelfů (stoupenci papeže). Až do 11. století byla moc nad jezerními vodami rozdělena mezi Brescii a Veronu, na sklonku 12. století udělil císař Fridrich I. „plavební právo“ biskupovi z Trenta a poté se zde střídaly u moci rody Viscontiů a Scaligerů. Ten druhý si dokonce vydržoval na Gardě vlastní válečné loďstvo, pro které nechal ve 13. století vystavět v Sirmione na jihogardském pobřeží mocný hrad Scaligero i s přístavištěm pro jezerní flotilu.

V polovině 14. století získali krátkodobě protektorát nad jezerem Benátčané, ale pak do osudů jezerní oblastní zasáhl římský císař a český král Karel IV., který v roce 1351 převedl tajným výnosem práva na plavbu a rybolov na Mastina II. z rodu Scaliů. Teprve v roce 1406 Benátky obnovily svou nadvládu nad Gardou, ale až do poloviny 15. století byl  výkon moci nad jezerem svěřen do rukou kapitánů ze Salò a z Malcesiny.

Most přes vodní kanál v pevnosti Peschiera a městké hradky v Lazise

Na přelomu 18. a 19. století ukončil benátskou nadvládu Napoleon a po něm opanovali zdejší oblast Rakušané. V letech 1848 až 1868 se pak okolí Gardy stalo dějištěm krvavých bojů mezi Italy, usilujících o národní sjednocení, a habsburským mocnářstvím. První kolo v červenci 1848 vyhráli v krvavé řeži u Custozy (mezi Gardou a Veronou) Rakušané pod vedením maršála Radeckého. V červnu 1859 se však situace otočila a rakouské armády utrpěly v bitvě u Solferina jižně od Gardy zdrcující porážku, která ve svých důsledcích vedla o dva roky později k vyhlášení italského království. K bojovým střetům přímo na Gardském jezeře pak došlo ještě v roce1866, kdy vyvrcholil boj Italů za připojení Benátska. Gardskému jezeru tehdy vládly rakouské dělové čluny, které bombardovaly italské pozice na brescijském pobřeží a těžce poničili Gargnano.

V posledním století pak jezero Garda vstoupilo do dějin ještě jednou, byť poněkud méně slavně. Stalo se tak na samém sklonku 2. světové války. Tehdy se sem uchýlil Benito Mussolini poté, co jej ze zajetí v horách Gran Sasso osvobodil německý speciální oddíl Otty Skorzenyho, a v lázeňském městečku Salò vytvořil tzv. Italskou socialistickou republiku, přezdívanou jako „Republika ze Salò“ a nebo také „Gardská republika“. Přestože měla jepičí život, pro mnohé Italy se stala přízrakem nejzrůdnější podoby fašismu a doslova přízračnou ukázkou toho, jak takové režimy účtují se svými odpůrci. Koneckonců, stačí si připomenout slavný Pasoliniho film „Salò e le 120 giorni di Sodoma“ (Salò a 120 dnů Sodomy)…

Garda – básníků a pěvců kraj zaslíbený…

Ještě před 1. světovou válkou se jezero Garda stalo vyhledávaným turistickým a rekreačním letoviskem a tento trend přetrval až do současnosti. Dnes je zdejší kraj snadno dostupný dálničními tahy jak od Brenneru, tak od Milána či od Verony a láká návštěvníky příjemným  klimatem, připomínajícím středomořská letoviska a ulevujícím od řady chorob zejména oběhového a astmatického charakteru.

Už v antických dobách zde hojil své neduhy slavný básník Gaius Valerius Catullus (autor lyrických skladeb věnovaných milence Lesbii) a z novověké éry zde najdeme muzea, sochy a pamětní desky, upomínající na pobyt básníků Johanna Wolfganga Goetheho, Giosue Carducciho, Gabriela D’Annunzia a nebo slavné operní zpěvačky Marie Callasové.

*

Sirmione

Jediný větší poloostrov (dlouhý asi 4 km), zařezávající se do vod jezera při jeho jižním pobřeží. Jeho dominantou je pohádkový vodní hrad Scaligero z 13. století, na který navazuje malebné městečko Sirmione. Břehy poloostrova lemují dlouhé kamenité pláže a na samém konci výběžku leží antické muzeum s „Catullovou jeskyní“. K dalším zajímavým památkám se řadí románský kostel Sv. Petra z 11. století a kostel Santa Maria Maggiore z 15. století, oba vyzdobené cennými nástěnnými freskami.

Až k hradu se dá dostat autem a pokud si přivstanete, určitě stihnete i zaparkovat na rozlehlém parkovišti na nábřeží. Městečko nabízí nespočet obchůdků a občerstvení a samozřejmě i možností koupání. Pokud si chcete ušetřit cestu po klikaté pobřežní magistrále, můžete se do Sirmione vypravit samozřejmě i po vodě, neboť jezero má promyšlenou a spolehlivě fungující síť lodního a trajektového spojení.

Peschiera

Přístav a pevnost na jihovýchodě Gardského jezera, kde jeho vody opouští řeka Mincio. Už v antických dobách zde stála pevnost a přístav, který během středověku ovládli Benátčané a rody Scaligeriů a Gonzagů.  V 16. století bylo město obehnáno bastionovou pevností, postavenou podle projektu architektů Guidobalda della Rovere a Michele Sanmicheliho. V červnu 1796 obsadil pevnost Napoleon a během Vídeňského kongresu zde přebýval ruský car Alexandr I., velkovévoda toskánský a král neapolský. Poté ovládli Peschieru až do roku 1866 Rrakušané.

Peschiera představuje typické pevnostní městečko, jaké známe od nás v případě Terezína či Josefova. Poněkud šedé a strohé, ale přesto s bohatou nabídkou restaurantů a pizérií s typickou italskou kuchyní a pro milovníky vojenské historie s jedinečnou ukázkou někdejšího fortifikačního umění. Pevnost je dosud obklopena vodními kanály část kasemat stále ještě slouží jako skladiště italské armády.

Lazise

Další pitoreskní městečko na březích Gardského jezera se rozkládá v rovině severně od Peschiery. Historický střed města obepíná pás středověkých hradeb, kterým vévodí nevelký, ale malebný hrad. Dnes je obklopen parkem, ale veřejnosti je bohužel nepřístupný. Asi nejcennějším historickým skvostem Lazise je však románský kostel San Nicolo s freskami z doby kolem roku 1100, který se rozkládá hned vedle malého, ale zato malebného přístavu.

Fresky z románského kostela v Lazise; i Pánbůh musí jít s dobou: kostelní svíčky na elektřinu…

FOTOGALERIE:

12►