Románský chrám v těsném sousedství někdejšího antického chrámu a novodobé pevnosti

 Město Terst si většina lidí spojuje především s velkým přístavem. Nicméně je to také město řady pozoruhodných památek, jejichž počátky sahají až do antických časů. Jednou takovou, která je jakýmsi pomyslným historickým jádrem Terstu je katedrála San Giusto, rozkládající se na kopci nad městem hned vedle stejnojmenné pevnosti.

Historický kontrast v podobě antických sloupů v těsném sousedství s renesanční pevností

 Již v prvním století našeho letopočtu zde existovala velká římská bazilika a k nejstarším archeologickým nálezům patří pozůstatky propylea (monumentální starověký řecký portál), vybudovaného na místě nejvyššího bodu nad městem na konci tehdejší hlavní městské ulice (dnešní via della Cattedrale). Na základě vykopávek a dalších poznatků zde zřejmě stál chrám nebo komplex chrámů, zasvěcených Jupiterovi, Juno a Minervě. Původní starověká bazilika měla severo-jižní orientaci a při délce 100 m měla šířku 20 m. Její zánik je dnes připisován nájezdům barbarů v době zániku západořímské říše.

Interiér katedrály Panny Marie na návrší San Giusto

 V 6. století vznikl na troskách baziliky z iniciativy prvního terstského biskupa Frugifera menší trojlodní křesťanský kostel, nicméně stopy po něm mají pouze charakter fragmentů.

Vnitřní výzdoba katedrály v podobě stropní fresky a obrazu

 Počátky dnešní románské katedrály v těsném sousedství někdejšího antického chrámu sahají podle historiků do doby před 10. stoletím, ale s její stavbou bylo podle všeho započato až v 11. století. Byla zasvěcena Panně Marii a postupem času se stala hlavní katedrálou Terstu. Nynější vzhled získala katedrála někdy mezi lety 1302 až 1320 za působení biskupa Roberta Pedrazzaniho da Robecca.

Zlomky archeologických nálezů při zdi katedrály

 Vnější fasádu baziliky zdobí kamenná rozeta ze 14. století a z této doby je i vnitřní výzdoba v podobě fresek a soch. Uvnitř se nacházejí rovněž sarkofágy terstských mučedníků z 11. století. Do katedrály byly přitom kvůli zjednodušení a urychlení stavby zakomponovány i některé prvky z původního římského chrámu.

 Foto & text: -FK-

Jsou místa, jejichž věhlas a prosperita se dnes zhusta poměřuje počtem bankovních nebo pojišťovacích domů, výstavbou satelitních čtvrtí a nebo napojením na automobilový průmysl. V minulosti tomu tak nebývalo a ostatně i dnešní cestovatelé vnímají zajímavost lokality spíše skrze duchovní než materiální rozměr. Jedním z takových příznačných míst, kde se snoubí duchovno s dovedností starých generací umělců a řemeslníků, je i bruntálský kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Vznik tohoto děkanského kostela, který se po listopadu 1989 jako jedna z mála nemovitostí vrátil do správy Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě (Německý řád), sahá do 2. poloviny 13. století. Z oné doby pochází gotické jádro trojlodní stavby, opatřené v 15. století jednotnou žebrovou klenbou. Během renesančních úprav koncem 16. století pak byl západní štít a věž opatřena sgrafitem. V roce 1585 byla k presbyteriu přistavena rodinná hrobka pánů z Vrbna a v letech 1729-31 byly ze severní a jižní strany přistaveny kaple Panny Marie a svatého Kříže. Po požárech v letech 1749 a 1764 dostal kostel dnešní barokní podobu, přičemž věž byla zvýšena o polygonální patro s ochozem.

 Hlavní chrámová loď s varhany (vlevo) a skromná tabulka, připomínající, že v Českém království spolu vedle sebe v míru a pokoji po staletí žili a pracovali lidé různých národností, vyznání a smýšlení, dokud je nerozeštvaly připitomělé totalitní ideologie 20. století, zneužívající lidskou nevědomost a podněcující hloupost, závist a pomstychtivost (vpravo)

*

Uvnitř kostela jsou dnes umístěny čtyři náhrobky pánů z Vrbna a dále zde jsou rovněž kamenné náhrobky členů Německého řádu (nebo také Teutonského řádu – Ordo Teutonicus). U severního průčelí kostela pak stojí  pískovcová socha patronky řádu Panny Marie – Immaculata z roku 1678, věnovaná kostelu komturem řádu J. W. Zochou.

K nejcennějším prvkům vnitřní výzdoby kostela patří obraz nad hlavním oltářem od O. Ongherse z roku 1688 a další čtyři malby jsou od J. Raaba. Bruntálský kostel si také jako jeden z mála uchoval výzdobu, upomínající na zdejší působení Německého řádu. Město Bruntál (německy Freudenthal) bylo totiž před 2. světovou válkou po určitý čas centrem řádu a dokonce sídlem jeho velmistra.

Dějiny v podobě náhrobků v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Bruntále (uprostřed pánové z Vrbna)

*

Hitlerovská apokalypsa vrhla na řád nespravedlivý stín. Nacističtí pohlaváři se sice zhlíželi v někdejších symbolech Německého respektive Teutonského řádu, ale když došlo k obsazení Sudet po Mnichovu 1938, neváhali  řádový majetek zkonfiskovat a velmistra internovat! A jen málokdo byť i jen tuší, že v době bezprostředního ohrožení Československa na podzim 1938 poskytl řád československé armádě své pozemky a dřevo z lesů k výstavbě pohraničních opevnění! Po válce krom toho došlo přičiněním „přičinlivého“ ministra školství, věd a umění Zdeňka Nejedlého i k novému výkladu středověkých dějin Českého státu, takže řád to měl na dlouhá léta takříkajíc ideologicky „polepené a spočítáné“.

*

Pozn.

Následující poznámka je adresována milovníkům historie, kteří hledají kouzlo dějin i v církevních památkách. Kostelů zasvěcených Nanebevzetí Panny Marie je v České republice několik desítek (jeden z webových seznamů jich uvádí na čtyři desítky, ale například Bruntál tam chybí, takže jich bude podstatně víc). K nejznámějším patří baziliky v Praze na Strahově, v Brně, na Svaté Hoře a Svatém Hostýně a dále kostel v Mostě a v Kutné Hoře – Sedlci.

GALÉRIE:

© -CC-

Mít povědomí o kutnohorské kostnici v Sedlci patří jaksi k dobrému bontonu každého cestovatele. Jenže oceňujte hodnotu klenotu, když vám chybí srovnání. Teprve v kontextu širších znalostí a souvislostí člověk dokáže pochopit, co mu jeho předkové zanechali za kulturní statky.

*

 V Evropě jsou známy v podstatě pouze tři památky takového významu. Kromě té kutnohorské najdete podobnou v Římě a pak už jen v obci Czermna v Polsku, kde se vedle kostela sv. Bartoloměje nachází i tzv. kaplica czaszek (kaple lebek nebo-li česky – kostnice). Kupodivu ji najdeme doslova za českými humny, jen pár kilometrů od Náchoda.

Při severním okraji lázeňského letoviska Kudowa Zdroj se rozkládá udržovaný hřbitov s kostelíkem, zvonicí a kostnicí, jejíž vznik sahá do druhé poloviny 18. století a – nyní rodáci pozor – byl inspirován výše zmíněnou sedleckou kostnicí!

*

 Socha papeže Jana Pavla II. u kostelíka sv. Bartoloměje a pohled na oltář a kosterními ostatky „vyzdobené“ kostnice

 Podobně jako většina hřbitovů a kostnic i ta v Polsku čerpala svůj obsah „díky“ válkám a nejrůznějším „morovým ranám“. Duchovním otcem vzniku kostnice v Czermné byl přitom český kněz Václav Tomášek, obeznámený samozřejmě s kutnohorskou kostnicí. Byl to člověk přemýšlivý a hluboce rozjímající nad otázkami života a smrti. V roce 1775 pobýval v Římě, kde se seznámil v tamních katakombách s hroby prvních křesťanů, a když se pak stal proboštem v Czermné, rozhodl se iniciovat vznik podobné kostnice, jakou byla ta kutnohorská.

Inspirací mu byli mimo jiné i toulaví psi, kteří tehdy kolem staré zvonice vyhrabávali stále nové a nové lidské kosti. Za asistence hrobníka J. Langera a kostelníka J. Schmidta postupně odkryli kosterní pozůstatky několika desítek tisíc obětí třicetileté války (1618-1648), epidemie cholery (1680), sedmileté války (1756-1763) a dalších pohrom, které postihly tuto část Slezska.

*

Shromaždování a čištění kostí bylo zahájeno v roce 1776 a během následujících osmnácti let byla postupně vybudována kaple s oltářem, kde byly shromážděny kosterní ostatky z okolí Kudowy, Dusznik a Polanicy. Shromažďování kostí trvalo až do roku 1804. V kostnici bylo posléze umístěno na 3 tisíce lebek a kostí, a dalších 21 tisíc byla soustředěno v podzemí (postupným rozpadem kostí se někdejší čtyřmetrová kosterní vrstva snížila na dnešní 2 metry).

*

Pietní místo je dnes pečlivě udržováno a zatímco do sousedícího kostelíku sv. Bartoloměje je vstup volný, do kostnice je vstup za poplatek v doprovodu zasvěceného průvodce. Součástí výkladu je i ukázka kosterních pozůstatků, které zaujmou jak laiky tak antropology, neboť každý z nich vypovídá zajímavé svědectví o době a jejich původci. Ať už jde o kost s viditelným otvorem od průstřelu (mušketou či kuší/arbaletem), zlomenou a bez lékařského ošetření opět srostlou kost (samozřejmě špatně) a nebo lebkou, poznamenanou posledním stupněm progresivní paralýzy (syfilidy)…

*

TIP pro cestovatele:

Do kostnice si můžete udělat klidně i jednodenní výlet (z Prahy je to cca 2,5 h), ale nejlépe to můžete spojit s dovolenou u náchodské přehradní nádrže Rozkoš a nebo prostě někde v Orličkách. Turistické značení vás z Kudowy Zdroje spolehlivě navede až ke kostnici, kde si můžete vybrat ze dvou parkovišť. Na návštěvu památky vám stačí pár zlotých (vstupné pro dospělé činí 4 zloté na osobu). U parkingu nechybí ani veřejné toalety.

GALLERY:

R A T I N G

© -CC-

Kláštery, kostely, kaple a vůbec všechny církevní stavby by měly být místem duchovního rozjímání. Přesto existuje v Česku místo už na první pohled šokující, hrůzostrašné, plné lidských ostatků, které i přes symbol kříže jakoby bylo domovskou slují samotné „kmotřičky smrti“. Prosím, seznamte se – SEDLECKÁ KOSTNICE!

Mnohý dějin neznalý návštěvník (původně jsem chtěl napsat našinec, ale když jsem za svých toulek po Česku poznal i cosi „památekchtivých“ cizokrajinců, a to zejména z řad někdejších „azbukových“ bratrů, došlo mi, že dějiny současnou generaci míjí jaksi bez ohledu na národnost) si při vstupu do podzemí této neobvyklé památky se stovkami kosterních pozůstatků nejspíš řekne, že jde zřejmě o nějaké zapomenuté rekvizity po nějakém hollywoodském horroru. A nebo, že na místním hřbitově už není místo, v krematoriu mají inspekci z odboru životního prostředí a místní hrobník se nejspíš zbláznil.

Skutečnost má však kupodivu mnohem blíže k onomu rozjímání. Jde jen o to, oprostit se od přihlouplé „reklamní“ současnosti, bujně vykrmované plytkými programy lhostejno zda veřejnoprávních či privátních televizí, a přijmout výzvu na setkání s „osudem“ a „pomíjivostí naší existence“.

  Sedlecká kostnice na předměstí Kutné Hory byla původně hřbitovním kostelem cisterciáckého kláštera, založeného v roce 1142 za přispění knížete Vladislava II. a nejstaršího svého druhu na našem území. První významná událost, spojená se zdejším hřbitovem, se datuje k roku 1278. Tehdy byl opat zdejšího kláštera vyslán do Jeruzaléma a ze své pouti do Svaté země se vrátil s hrstí hlíny z místa ukřižování Ježíše Krista, kterou posléze rozesel po hřbitově. Hřbitov si záhy získal rovněž pověst „svaté země“ a od té doby se sem nechávali pohřbívat lidé nejen z okolí, ale i z ciziny.

Historie neskutečného množství kosterních pozůstatků má však mnohem prozaičtější původ. Ten má své počátky kolem roku 1318, kdy v Čechách vypukl mor a tehdy zde bylo za jediný rok pohřbeno na 30 tisíc obětí jen z Kutnohorska a okolí!

Další velké množství pohřbených přibylo za husitských válek, po nichž byly velké části obrovského hřbitova postupně rušeny a kosti ze zrušených hrobů byly postupně ukládány do spodní kaple hřbitovního kostela. Poprvé je srovnal  jeden poloslepý mnich (údajně do šesti pyramid) a od 17. století se objevují zmínky a výzdobě z kostí. K významné úpravě došlo za opravy kostnice na počátku 18. století a například svícny s lebkami pocházejí z roku 1743. Současná výzdoba je pak výsledkem oprav, které v roce 1870 provedl na objednávku orlických Schwarzenberků (tehdejších majitelů sedleckého panství) řezbář František Rint z České Skalice. Práce mu (a jeho rodinným příslušníkům) trvaly asi tři roky a celkové množství kostí v sedlecké kostnici se dnes odhaduje asi na pozůstatky 40 tisíc lidí…

Škoda, že po nich nezbyl třeba kartáček na zuby. Pomocí DNA bychom se dnes sofort dozvěděli, kolik mezi nimi bylo například pánů a kolik kmánů…

  Kostnice se skládá ze dvou kaplí nad sebou, přičemž v horní je expozice cisterciáckého řádu a jeho působení v Sedlci. Otevřeno je zde celoročně (s výjimkou 24. a 25. prosince), vstupné není nijak přemrštěné (50 Kč za dospělou osobu), objednat si lze noční prohlídku (ideální dárek pro tchýni se slabšími nervy), památka je přístupná i vozíčkářům (vzhledem k „množství“ podobně přístupných památek nevím, nevím, jak si tuhle službu vykládat…) a na sběratele suvenýrů zde čeká i pikantní nabídka sádrových odlitků lebek (no vidíte, a nemusíte ani za kanibaly na Novou Guineu)…

Trochu morbidní, možná až kýčovité, ale kdo by odolal, že? No, nekupte si model lebky (dokonce prý „kopie originálu“) v životní velikosti! Bratru za tři sta pade ká čé – „pravá sedlecká“. Už se vidím, jak večer co večer beru ten artefakt do ruky a dím: „Být či nebýt? Toť otázka…?“

Sedlečtí (a kutnohorští s nimi) nechť prominou, jejich kostnice je úžasná památka a věřím, že o ni pečují s láskou, ale právě proto, že jde o špičkovou památku celoevropského významu, měli by si dát pozor, aby nepůsobila jako druhořadý Disneyland a podobné tretky přenechat k prodeji podomním obchodníkům někde v podloubí na náměstí…

 P.S.

Aby mě snad někdo nepodezíral, že jsem a priori proti prodeji suvenýrů! Chraň bůh, je tomu přesně naopak – jsem přesvědčen, že se v Česku prodej suvenýrů hrubě podceňuje a že může poskytnout památkám minimálně tolik, co vstupné. Tedy nevelký, ale nikoli zanedbatelný výdělek. V Evropě má každá podobně významná památka dokonce speciální sál se samostatnou prodejnou suvenýrů (u nás je to zpravidla naprosto nesmyslně dohromady s pokladnou)! A sortiment těchto prodejen (od pohlednic přes knihy až po porcelán a kovotepecké výrobky) má nejen zajímavý finanční efekt, ale rovněž svou nezanedbatelnou vypovídací hodnotu o kultuře národa. I u nás se už najdou čestné výjimky, ale je jich stále tak nějak poskrovnu…

 GALERY:

12►

R A T I N G

© CESKYCESTOVATEL.CZ

Ačkoli má většina lidí moravskoslezský kraj povětšinou spojen s ostravskými „lesy“ komínů a těžních věží, rozkládá se zde i jedno z nejhezčích měst, které znám – Opava. Město s pestrou historií, spoustou zajímavých památek a otevřeností vůči světu. Vzdálené ušlápnutému provincionalismu některých jiných českých sídel a v posledních letech snaživě opravované (za zmínku stojí obzvlášť zdejší pěší zóna) připomíná, že se zde kdysi dařilo soužití a prolínání různých kultur a že pro svou dosud hmatatelnou světáckost čerpalo inspiraci z celé Evropy (škoda, že na svou obnovu teprve čeká někdejší obchodní dům Breda, symbol moderní a dynamické Opavy…).

*

Jednou z dominant Opavy je chrám sv. Ducha s přilehlými objekty bývalého konventu minoritů. Klášterní komplex byl založen někdy v první polovině 13. století (patrně v roce 1238) a původně gotický dvoulodní cihlový chrám byl v 18. století (v letech 1735-1758) barokně přestaven do nynější jednolodní podoby s velkolepým průčelím směřujícím do Masarykovy (dříve Panské) ulice.

O významu kostela pro Opavsko svědčí mimo jiné i skutečnost, že v jeho kryptě jsou uloženy ostatky opavských Přemyslovců. Je zde pohřben například Mikuláš II., Václav I. s manželkou Juditou či Přemysl.

Od 16. století se klášter stal místem konání zemských sněmů, ale během náboženských bouří v letech 1602-1604 byl vypleněn a poničen. A jakoby to nestačilo, v roce 1689 vyhořel. Teprve v roce 1724 byly zahájeny opravy, ale v roce 1741 zde červený kohout řádil znovu, takže opravy  se spolu s celkovou rekonstrukcí protahovaly.

*

Náboženské reformy císaře Josefa II. a postátnění církevní činnosti se promítly i do života zdejšího kláštera. Kostel. Sv. Ducha se stal kostelem farním a v letech 1809-1846 byla v hlavním traktu kláštera zřízena nemocnice, později sem byl umístěn zemský soud, úřady a také škola. V jižním křídle pak byla v roce 1854 vybudována knihovna.

*

Během osvobozovacích bojů v roce 1945 byl klášter vážně poškozen a v roce 1950 definitivně zrušen. Teprve v 60. letech 20. století byl klášter opraven, ovšem pouze pro potřeba města Opavy. Dnes je v budovách bývalého kláštera zpřístupněn například sněmovní sál, gotická síň či zimní refektář s tzv. Bezručovou čítárnou. Veřejnosti je přístupná i bývalá minoritská zahrada, upravená jako odpočinkové místo.

 © -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/kostel-sv-ducha-v-opave/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/kostel-nejsvetejsi-trojice-javornik-2/ http://www.ceskycestovatel.cz/kostel-nejsvetejsi-trojice-javornik-2/#comments Sat, 11 May 2013 15:38:26 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=1099 Celý příspěvek →]]> Čím dál od civilizace, tím blíže k Bohu, chtělo by se říci poutníkovi na cestách krajinou. Tedy alespoň tou českou a moravskou. Leč tak tomu není. Během svých cest jsem už navštívil hezkou řadu svatostánků, které v minulosti měly sloužit nejen k šíření slova a víry, ale také jako azyl a útočiště před lidskými běsy. Jenže co bylo včera, není dnes, a je lhostejno, zda stojíte před kostelem v městě nebo v pohorské vesnici. Smutnou skutečností je, že dveře božích chrámů jsou v našich krajích po většinu času před poutníkem pevně uzamčené…

*

Ačkoliv se zhusta vymlouváme, že lid této země je ve víře pohříchu vlažný ba ve své většině hluboce ateistický, je otázkou, nakolik k tomu přispívají i pevně uzamčené boží chrámy, kam poutník nemůže ani nahlédnout, natož pokleknout a tiše vzdát úctu světcům i těm, kteří chrám v potu tváře a mysli kdysi vystavěli a vyzdobili.

*

Leckdo může zajisté namítnout, že na rozdíl od kulturních a civilizovaných krajů zdejší loupeživý lid už podnikl nesčetně nájezdů – lhostejno zda v míru či ve válce, před staletími a nebo předevčírem – na místní církevní svatostánky, aby se na jejich účet obohatil, takže nezbývá, než před dalšími škodami opevnit veřeje pevnou petlicí. Uzavřením chrámů (a jejich přístupností jen pro pár věrných o nedělní mši) však dojde asi jen těžko k nápravě duší, popletených desítkami let tuhou ideologickou masáží, která namísto poctivé víry „čiň se, seč můžeš, a bude ti pomoženo“, se zaslepeně učila, že pravdu nemá Bůh, ale strana, lhostejno zda s haknkrajcem nebo rudou hvězdou ve znaku. A že nejdál dojdeš nikoli s poctivostí a rovnou páteří, ale s plebejskou ponížeností, podlézavostí a zbabělostí, a nebo naopak se zpupnou arogancí a uchvatitelskou nadutostí a pod heslem „z cizího krev neteče…“

*

O to víc proto člověka potěší, když někde objeví nějakou tu „výjimku“, která nabízí alespoň možnost nahlédnout do svých prostor, byť skrze bytelnou mříž. Ke vstřebání duchovní atmosféry sice trochu málo, ale i tak díky alespoň za to.

Příkladem takového chrámu, který nenechá poutníka za dveřmi, ale dovolí mu spočinout okem na své kráse, je i kostel Nejsvětější Trojice v Javorníku. Městečku na severovýchodním konci republiky, zasazeném však do půvabné krajiny při severním úpatí Rychlebských hor a majícím za sebou více než pohnutou historii.

*

Vznik javornického farního kostela Nejsvětější Trojice spadá do počátku 18. století. S jeho stavbou bylo započato v roce 1716 na základě návrhu stavitele M. J. Kleina a o devět let později byla jednolodní barokní stavba dokončena. Kostelu vévodí vysoká věž se zvonem z poloviny 19. století. Zvonů bylo původně víc, ale tak jako v řadě jiných případů i ty javornické padly na vrub válečných potřeb, a to už za C. a K. mocnářství v letech 1914-18.

Vnitřní výzdobě dominuje hlavní oltář s obrazem Nejsvětější Trojice a dále sochy Nejsvětějšího Srdce Páně, sv. Josefa, sv. Františka a socha Panny Marie Sedmibolestné, kterou v roce 1801 zhotovil umělecký ateliér v Mnichově. Kromě toho má kostel ještě několik vedlejších oltářů. Napravo od hlavního oltáře se nachází kaple Panny Marie Sedmibolestné s lurdskou jeskyní, přistavěná v roce 1755. Za pozornost stojí rovněž kazatelna z umělého mramoru a vzácný reliéf ze 17. století, znázorňující ukřižování Ježíše.

*

Zatímco dnes působí Javorník tak trochu ospalým dojmem opuštěné výspy civilizace, kde se o největší vzruch starají sezónní turisté a návštěvníci zámku na Jánském vršku, v době vzniku farního kostela patřil mezi prosperující centra Slezska.

Jako město je Javorník uváděn už od 14. století, kdy se stává současně významným opěrným bodem vratislavského biskupství. Po létech vzestupů a úpadků začne Javorník prožívat největší rozmach během 18. století. V roce 1767 se Javorník stává sídlem biskupské politické i majetkové správy pro rakouskou část Nisského knížectví

S tehdejším Javorníkem je spojeno zejména jméno vratislavského knížete-biskupa Filipa Gottharda Schaffgotsche, který během válek o rakouské dědictví stál na straně Marie Terezie a stal se tudíž nežádoucím v pruské části své diecéze. Byť prelát, nebyl Schaffgotsch žádný suchar, ale dokázal si užívat světa a nepostrádal cit pro umění. Díky němu se tak z Javorníku stalo významné kulturní a hudební centrum.

*

Na přelomu 18. a 19. století se v Javorníku rozvinula zejména textilní výroba, ale „zlatý věk“ města ukončil zničující požár v roce 1825. Při něm vzala za své i většina textilních závodů, které už nebyly nikdy obnoveny. Namísto nich zůstalo jen lesnictví a nepříliš výnosná těžba rud.

V roce 1859 byl v Javorníku založen klášter kongregace Chudých školských sester naší Paní, provozujících mateřskou a dívčí obecnou školu, a od roku 1883 působily ve zdejší nemocnici rovněž sestry boromejky.

Prvorepublikové éra byla poznamenána prvotním nesouhlasem javornických s připojením k Československu, na které během 30. let navázal vliv Henleinovců a krátce před „Mnichovem“ i Freikorpsu. Za války v okolí vzniklo několik zajateckých pracovních táborů, které po roce 1945 posloužily k internaci německých mužů před odsunem. V téže době na zdejším zámku zemřel i poslední vratislavský kníže-arcibiskup, kardinál Adolf Bertram.

*

Farní kostel Nejsvětější Trojice přečkal nakonec všechny dramatické zvraty v dějinách Javorníku až do dnešních dnů a k jeho současnému vzhledu významně napomohla i poslední velká rekonstrukce z let 1994-2000.

© -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/kostel-nejsvetejsi-trojice-javornik-2/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/remes-katedrala-kralu-a-arcibiskupu/ http://www.ceskycestovatel.cz/remes-katedrala-kralu-a-arcibiskupu/#comments Sat, 11 May 2013 11:49:18 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=1050 Celý příspěvek →]]> Jeden z největších architektonických skvostů středověké Francie. Čím je pro našince chrám Svatého Víta, tím je pro Francouze katedrála Panny Marie (Notre-Dame) v Remeši, místo korunovace francouzských králů. Katedrála byla postavena na místě staršího kostela, zničeného požárem v roce 1211. Ten vznikl přestavbou románské baziliky, vybudované na základech někdejších římských lázní, v níž v Léta Páně 496 přijal z rukou remešského biskupa křest merovejský král Chlodvík I.

*

Ještě v rozestavěné katedrále byl korunován Ludvík VIII., ale samotný chrám byl z valné části dokončen až na sklonku 13. století. A teprve v následujícím století (cca 1311) byla dokončena západní fronta. Přesto katedrála vyniká jedinečnou slohovou jednotou.

Monumentální hlavní loď katedrály byla koncipována s důrazem na dostatečný prostor pro korunovační průvody a zástupy přihlížejících. Vnější dominantou jsou dvě 81 m vysoké věže, které se podle původních plánů měly tyčit až do výše 120 m! Ve zvonici jižní věže jsou dva obří zvony, z nichž jeden nese jméno „Charlotte“ a váží skoro 11 tun!

*

Trojice čelních portálů má bohatou sochařskou výzdobu a z evropských katedrál má víc soch jen katedrála v Chartres. Nad centrálním portálem je velkolepá gotická okenní růžice, nad níž je umístěna tzv. galérie králů. Uprostřed je pak ztvárněn křest krále Chlodvíka I. Další vnější výzdoba katedrály znázorňuje na severní straně postavy remešských biskupů, Poslední soud a postavu Ježíše, zatímco na jižní zachycuje postavy proroků a apoštolů.

V roce 1421 zničil požár střechu katedrály, další pohromou pro remešský chrám se pak stalo dělostřelecké ostřelování za 1. světové války.

*

Jeden z menších remešských kostelů v sousedství katedrály a informační centrum v restaurovaných troskách na paměť 1. světové války

Uvnitř měří katedrála 138,75 na délku a 38 m ve střední (pětilodní) a 30 m ve zbývající (trojlodní) části. Bohaté vitráže v oknech nad portálem mají svůj původ ve středověku, k největším zajímavostem katedrály však patří vitráže za hlavním oltářem. Jejich autorem je slavný francouzský malíř 20. století Marc Chagall (jeho plátna patří k nejvíce ceněným) a do oken v ose apsidy byly instalovány v roce 1971 náhradou za okna, zničená během 1. světové války.

Vitráže vznikly za pomoci původní středověké techniky v remešské sklárně Charlese Marqa a jeho manželky Brigitte Simonové (v současné době řídí tento podnik jejich syn Benoit Marq). Motivy středního a levého okno čerpají ze Starého zákona, vitráž pravého okna je inspirována životem Svatého Ludvíka a dalších francouzských králů.

*

Ke katedrále přiléhá arcibiskupský palác (palác Tau), kde jsou k vidění vzácné gobelíny a pokladnice s množstvím vzácných předmětů, z nichž k nejvíce ceněným patří Svatá Ampule, obsahující olej, kterým byly pomazáváni francouzští králové (ampule byla poničena během Francouzské revoluce, proto se z ní dochoval pouze fragment).

*

K první velké novodobé obnově katedrály došlo ještě v 19. století. Za dělostřeleckého bombardování Němci během 1. světové války (Remeš měla tu smůlu, že se ocitla ve frontovém pásmu), měly plameny požárů takovou sílu, že roztavily kovové součásti, které stékaly jako láva skrz kamenné chrliče!

 Záběry remešské katedrály z let 1. světové války. Na snímku vpravo obkládání portálů bedněním a pytli s pískem na ochranu před dělostřeleckým ostřelováním

Práce na obnově zle poničené katedrály započaly bezprostředně po skončení války v roce 1919 z popudu remešského rodáka a architekta Henriho Deneuxe. Za významné finanční podpory americké rodiny Rockefellerů byly opravy dokončeny v předvečer dalšího světového konfliktu v roce 1938.

*

Hořící katedrála a její sněhem zaváté trosky z pohnutých let 1914-1918

V roce 1991 byla katedrála Notre-Dame v Remeši společně se zbytky opatství Saint-.Remi a palácem Tau zapsány do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

*

TIP pro cestovatele:

Remešská katedrále je snadno dostupná na sjezdu z „pařížské“ dálnice A4 (z vlastní zkušenosti doporučuji sjezd Reims-Centre). Na rozdíl od francouzské metropole je Remeš příjemně ospalé venkovské městečko, kde nikdo nikam nespěchá (Pánbůh má tohle město určitě rád), kde se bez větších problémů zorientujete (máte-li jen trochu obstojnější mapu, zvládnete průjezd Remeší poslepu…) a bez problémů i zaparkujete (gratis!) jen kousek od centra. A tak jako všechny běžné cesty vedou do Říma, ty v Remeši vás zavedou ke katedrále. Po její prohlídce  pak nelze nedoporučit návštěvu některého z místních občerstvovacích zařízení (co ušetříte na parkovném, dopřejte svému pupíčku). Ať už si dáte větší gáblík nebo jen kafčo s něčím sladkým, nebudete zklamáni. Francouzská kuchyně je prostě francouzská kuchyně a tady na vás budou mít i spoustu času. Takže potrénujte svou středoškolskou francouzštinu a nebo si alespoň nacvičte pár francouzských slovíček. Odměnou vám bude navýsost příjemný zážitek, kvůli kterým přece cestujeme, že…?

 GALLERY:

12►

© Ceskycestovatel.cz

Zastav se poutníku a dej sobě spočinout okem na krajině, která působí dojmem opuštěnosti a zapomnění, ale věz, že i zde nalezneš stopu lidskou, i stopu Stvořitele…

*

Místa, kde se člověk obrací k Všemohoucímu tu s prosbou, tu s nadějí a tu jen s prostou modlitbou, nemusí mít jen podobu vznešených katedrál, kde v pokoře poklekaly hlavy pomazané, ale třeba jen prostého dřevěného kostelíku. Takového, jaké zpravidla najdete v podhorských vesničkách, daleko od ruchu velkoměst, ale také daleko od vymožeností civilizace, kde v minulosti mnohdy jediným světlem na cestě krušným životem prostých horalů a vesničanů byl právě onen kostelík.

*

 Vesnička Kamieńczyk leží jen pár set metrů za českou hranicí v nejjižnější výspě Kladska. A jen pár kilometrů od Zemské brány, kudy v minulosti proudili nejen poutníci, ale také mnozí exulanti za lepším a svobodnějším živobytím. Lhostejno zda z Čech do Slezska nebo naopak.

Představuje typickou horskou osadu, táhnoucí se podél cesty v délce tří kilometrů (Poláci mají pro tento typ osídlení roztomilý název „lańcuchowka“) mezi svahy Kamyku (721 m n.m.), Kamieńczyku (702 m n.m.) a Graniczného Wierchu (711 m n.m.).

Její vznik sahá do druhé poloviny 16. století, kdy zdejší kraj osidlovali němečtí kolonisté. V 17. století se zde začaly těžit rudy bohaté na kov a v okolí vznikla huť a také dva kamenolomy. Koncem 19. století čítal Steinbach, jak znělo tehdejší jméno osady, na půl tisíce duší. Po 2. světové válce však i Steinbach-Kamieńczyk postihl odsun původního německého obyvatelstva a noví osídlenci ani zdaleka nedokázali zaplnit násilně vzniklé vakuum. V současnosti má Kamieńczyk sotva půl stovky obyvatel a jediná původní sudetská rodina, která nešla do odsunu, se vystěhovala do tehdejšího západního Německa ještě v 50. letech.

*

Největší zajímavostí osady je její barokní dřevěný kostelík, nejstarší a architektonicky nejcennější ze čtyř podobných na území Kladska. Jedná se o filiální kostel Archandělu Micheala. Byl postaven v roce 1710 a zpočátku plnil funkci hřbitovního kostela.

Jedná se o jednoduchou jednolodní stavbu s půlkruhovým presbyteriem a věží s cibulovitou střechou. Nejcennější ozdobným prvkem je polychromovaná malba z roku 1734, za jejíhož autora je považován pražský malíř Antonín Ferdinand Veit.

Na chórovém parapetu se nachází polychromovaná řezbářské práce sv. Anny samotřetí a presbyterium je osazeno pozdně barokním oltářem, zhotoveným někdy kolem roku 1720 a dovezeným do Kamieńczyku z Čech.

Poslední významnou opravou prošel kostelík v polovině 30. let minulého století a na další obnovu teprve čeká…

*

 Přilehlý hřbitov  je smutným svědkem dávno zašlých časů a připomíná německé osídlení zdejšího kraje. Osídlení  horaly, kteří měli jen pramalé povědomí o zákrutách a křižovatkách politických bouří. Horaly, kteří museli nejprve napást a podojit kozu, v potu tváře obdělat nepříliš úrodná pole, pokosit louky, obstarat dřevo na zimu a pak, možná v neděli v kostele při mši zvědět, co se děje tam dole, v „těch“ městech. Že se změnila vláda, režim, vůdce…

Jen málokomu přišlo na mysl, že změny režimů dolehnou jednoho dne i na ně, že „jejich“ kozy přestanou být jejich, že „jejich“ louky a pole bude od zítřka možná obdělávat někdo jiný, ale spíše je nebude už obdělávat nikdo (kterýpak rudý úderník by chtěl a uměl nabrousit kosu nebo podojit kozu…),, a že hroby „jejich“ předků zarostou bejlím zapomnění a oni si budou muset hledat – bůhví proč – nový domov, nové louky, nové kozy…

 © -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/archandel-michael-v-kamienczyku-2/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/schubertuv-kostel-viden/ http://www.ceskycestovatel.cz/schubertuv-kostel-viden/#comments Sat, 11 May 2013 11:25:19 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=1036 Celý příspěvek →]]> Kostely zpravidla nosí jména významných světců a nebo církevních symbolů. U našich jižních sousedů ve Vídni však při troše dobré snahy najdete kostel, pro který se ujalo pojmenování po slavném rakouském skladateli Franzi Schubertovi.

*

Jako milovník staré hudby a – snad mi to pacifisticky orientovaní spoluobčané odpustí – také vojenských maršů, mám s Franzim spojen (tedy mimo jiné) jeho slavný vojenský pochod. Nádherná, rytmická a přitom melodická muzika klasického ražení, kterou z poslechu zná asi nejeden našinec, ale ne každý si ji spojí právě se Schubertem. Jenže se jménem slavného vídeňského skladatele jsou spojeny i duchovní skladby jako mše (například mše č. 4 C dur, mše č. 5 As dur a vůbec asi jeho nejznámější Deutsche Messe) a žalmy…

*

Varhany v lichtentalerském farním kostele Čtrnácti pomocníků v nouzi

Franz Peter Schubert (*31. ledna 1797-^†19. listopadu 1828) patří k typickým představitelům uměleckého světa, kteří prožili sice krátký, ale o to intenzivnější tvůrčí život. A nejen tvůrčí. Ne každý asi přitom ví, že Schubertovy kořeny sahají do českých zemí. Jeho otec Franz Theodor, který byl ředitelem školy,  pocházel z obce Vysoká na severní Moravě, a matka Elizabeth Vietzová, zaměstnaná jako kuchařka u vídeňské rodiny, se narodila ve Slezsku ve Zlatých Horách.

Franz pocházel ze šestnácti (!) sourozenců a jeho otec ho už od pěti let vedl k hudbě. Sám ho učil hře na housle a od sedmi let se Franz učil u Michaela Holzera, kapelníka v lichtentalerském farním kostele. Díky svému hlasu byl Franz v říjnu 1808 přijat do dvorní vídeňské kapely, kde poznal spoustu svých pozdějších přátel.

Už v raném věku projevil i skladatelské nadání a v roce 1810 zkomponoval jedno ze svých prvních děl – klavírní fantazii G dur pro čtyři ruce, po níž v dalším roce následoval smyčcový koncert, další fantazie v g moll, písně a další skladby. V roce 1816 se začal učit u Antonia Salieriho a složil svou první operu Des Teufels Lustschloss. V témže roce se však také neúspěšně ucházel o místo kapelníka v Leibachu (dnešní Lublaň) a kvůli komponování se vzdal i místa učitele. Od té doby se datuje jeho značně problematické protloukání životem, kdy byl z valné části odkázán na pomoc přátel. Stálé místo neměl, skladby mu tehdy ještě nikdo nechtěl vydat a sporadická veřejná vystoupení mu také mnoho nevynesla.

V roce 1818 získal Schubert poprvé přechodné angažmá v Uhersku u rodiny hraběte Johanna Carla Esterházyho, jmenovitě na jeho statku Zseliz (dnes slovenské Želiezovce v Nitranském kraji). Znovu se sem vrátil v roce 1824 a složil zde pro mladou komtesu Caroline Esterázy několik písní a klavírní Melodie Hongroise.

Od roku 1822 se však Schubert začal potýkat také se zdravotními problémy. Během pobytu v nemocnici na podzim 1823 u něho bylo vedle psychických potíží údajně diagnostikováno i venerické onemocnění (pravděpodobně syfilis). Na sklonku života se Schubert konečně dočkal publikace svých skladeb a v březnu 1828 i prvního veřejného koncertu. V listopadu, kdy pobýval u svého bratra Ferdinanda, však u něj propuklo horečnaté onemocnění a po dvou týdnech skladatel ve věku pouhých jedenatřiceti let zemřel. Podle všeho na akutní infekční onemocnění, nejspíše tyfus abdominalis.

*

Lichtentalerský římskokatolický kostel, v jehož sousedství se narodil Franz Schubert a kde začal objevovat své hudební nadání, leží ve vídeňské čtvrti Alsergrund mezi Lichtentalerskou a Reznickovou ulicí, jen pár kroků od nádraží Franze-Josefa. Vznik kostela se datuje do přelomu 17. a 18. století, kdy bylo na dohled habsburské metropole založeno předměstí Lichtental (někdy se píše Lichtenthal).

Ačkoli bývalo dobrým zvykem, stavět mezi prvními objekty nových osad právě kostely, v Lichtentalu dali přednost pivovaru, který pak musel nějaký čas sloužit místním věřícím k bohoslužbám.

*

Mezi námi – lichtentalerští chodili na mše a ke zpovědi prostě a jednoduše do hospody, kde se mezi jednotlivými církevními obřady uvařila i nějaká ta várka chmelového moku. Hospoda však nezní zrovna slušně, natož vznešeně, a proto v kronikách narazíte na alespoň neutrálně znějící výraz pivovar.

*

Teprve v roce 1712 vznikla uprostřed nové osady kaple svaté Anny a ještě v témže roce byl položen základní kámen kostela, za jehož architekty jsou považováni Johann Lucas Hildebrandt a Andrea Pozzo. Farní kostel byl dokončen v roce 1714, ale teprve v roce 1730 byl v takovém stavu dokončení, že mohl být zasvěcen Čtrnácti svatým pomocníkům v nouzi.

*

Kazatelna a oltář

 Pokud nejste zrovna dvakrát zběhlí v církevních zvycích, Pomocníci v nouzi (Akátius, Barbora, Blažej, Kateřina Alexandrijská, Kryštof, Cyriak, Diviš, Erasmus, Eustach, Jiří, Jiljí, Markéta Antiochijská, Pantaleon, Vít) mají ve svém referátu přímluvu ohledně nejrůznějších lidských strázní, ale ponejvíce nemocí. Jejich původ se datuje do 14. století a dává se zpravidla do souvislosti s pandémií černého moru.

*

Jednou z nejcennějších součástí kostela jsou varhany z roku 1738 a oltář, který navrhl dvorní architekt Ferdinand von Hohenberg. V roce 1773 u příležitosti půlstoletého výročí založení farnosti pak kostel ozdobil velký oltářní obraz od Franze Antona Zollera. Jedinou „pihou na kráse“ zůstávalo torzo jedné ze dvou věží, které se dočkalo svého dokončení v roce 1827.

FOTO © -CC-