Pozoruhodné propojení dějin: v popředí trosky antického chrámu, za nimiž se tyčí renesančně-barokní pevnost San Giusto

 Jsou města, která když si chcete vychutnat pohledem z výšky, musíte vzít zavděk eroplánem, balónem nebo alespoň dronem. Nad italským Terstem se však tyčí kopec a na něm renesanční pevnost, z jejíchž hradeb se můžete doslova a do písmene kochat jako z té pomyslné ptačí perspektivy.

Přístav Terst s pevností San Giusto v 19. století

  Kopec San Giusto je jakýmsi němým svědkem a průvodcem po dějinách Terstu a díky své poloze se stal i jeho strážcem. Právě zde vznikla první opevněná osada, která se posléze rozšířila na římské Tergeste (jednalo se o spojení výrazu „terg“, vycházejícího z indoevropského označení trhu a benátské přípony „este“ pro označení města).

Přes pád Římské říše a nájezdy barbarů si nicméně město dokázalo zachovat statut relativně nezávislého přístavu, o jehož ovládnutí vehementně usilovali Benátčané. A protože se psal drsný středověk, není třeba si činit iluze o charakteru tohoto snažení.

Na výšině San Giusto nad Terstem se nacházejí rovněž dva zajímavé pomníky: ten vlevo připomíná italské vojáky, kteří padli v 1. světové válce, fontána vpravo (La fontana di Montuzza) pak vznikla na počest návštěvy Benita Mussoliniho v Terstu v roce 1938. Měla zde stát jen po přechodnou dobu, nicméně se dočkala 21. století a dnes už si ji s „ducem“ nikdo nespojuje

 Vyčerpaný obrannými válkami se svým jihozápadním sousedem se Terst nakonec rozhodl hledat ochranu u svého severního souseda a v roce 1382 uzavřel dohodu s Rakouskem (tzv. Spontanea Dedizone all’Austria; dobrovolné poddání se Rakousku), která mu zaručovala správní nezávislost výměnou za dosazení panovníkem jmenovaného kapitána (capitano), stojícího v čele ozbrojených sil ve městě.

Vstupní brána s padacím mostem do pevnosti a její schéma

 Bezpečnostní situace se tím zjevně uklidnila, nicméně jak rostla moc a vliv kapitána na terstské záležitosti, dospělo vojenské velení k závěru, že je pro ně nezbytné vybudovat odpovídající objekt, z něhož by se město a dění v něm dalo lépe kontrolovat. Jeho základy byly se souhlasem císaře Fridricha III. položeny v roce 1468 v podobě tzv. kapitánského domu (respektive paláce) – Casa del Capitano, budovaného samozřejmě z peněz místních obyvatel. Ať už v podobě daní nebo více či méně dobrovolných „příspěvků“. Vznikla tak dvoupodlažní budova s věží ve tvaru písmene „L“, v níž se dnes nachází historické muzeum.

Výhled z pevnosti San Giusto na terstský přístav

 V roce 1508 byla zahájena stavba bašty „Rotondo“, ale když se na přelomu let 1508-1509 Benátčanům přece jen podařilo na krátký čas Terst ovládnout, byla stavba přerušena a dokončena až v letech 1578-1590. Každopádně i pod vlivem událostí z roku 1509 vznikl záměr pevnost zásadně rozšířit.  Vzhledem k terénním dispozicím tak začala v následujících dvou staletích nabývat podoby trojúhelníkového fortu. Projektové a stavební přípravy se však vlekly a teprve po roce 1545, kdy do úřadu císařského kapitána nastoupil Giovanni de Hoyos, se podařilo zahájit stavbu bastionu „Lalio“, dokončeného v roce 1557. Ani další práce však nenabraly nijak závratnou rychlost a teprve v roce 1636 se podařilo dokončit třetí a poslední bastion Pomis, kterým se celý pevnostní prostor definitivně uzavřel.

Nádvoří pevnosti po poslední rekonstrukci a úpravě na historické muzeum

 Během své existence se pevnost prakticky nikdy neocitla ve středu významných bojových operací. Díky tomu neutrpěla žádné vážné škody a zachovala si dodnes svou původní podobu. Svým způsobem ale tím, že se jí vyhnulo dobývání, měla zřejmě i štěstí. Už tři roky po jejím dokončení se totiž stala terčem tvrdé kritiky ze strany císařského inženýra Giovanni Pieroniho, který se nechal slyšet, že tenhle „žalostný paskvil“ by nedokázal čelit žádnému útoku ani obléhání…

Pohled na Casa del Capitani a tzv. benátskou zeď (vpravo)

 Ve skutečnosti byla pevnost vojensky využita jen ve dvou případech: v roce 1813 v ní Napoleonovi vojáci čelili obléhání rakouské, anglické a neapolské flotily a podruhé posloužila v roce 1945 německým vojákům. Nicméně největší škody utrpěla už 9. července 1690, kdy po zásahu blesku explodoval střelný prach pro pevnostní kanóny.

Ruční palná zbraň obránců pevnosti v podobě tzv. spingardy. Vznik této zbraně sahá do středověku, na snímku je kus z 18. století

 Pevnost nakonec zůstala sídlem císařského kapitána až do roku 1750. Ten tehdy v osobě Niccolò Hamiltona přemístil svůj úřad opět do města a z pevnosti se stala kasárna a během italského risorgimenta pevnostní vězení pro politické odpůrce rakouské moci.

V roce 1918 připadl Terst včetně pevnosti San Giusto Itálii a ještě několik let sloužil jako kasárna. V roce 1930 odkoupilo pevnost od armády město, které ji podrobilo generální rekonstrukci pro potřeby kulturních a turistických aktivit. K další obnově došlo na konci 20. století a pevnost začala být po roce 2000 využívána jako historické muzeum s bohatými sbírkami nejen vojenského charakteru, ale také lapidáriem římských artefaktů, připomínající někdejší antickou minulost.

 Foto & text: – FK-

12►

S praktickým užíváním středověkých hradů nebo barokních pevností si zpravidla spojujeme dobu jejich vzniku. V Evropě nicméně existuje hradní pevnost s mimořádně pestrou historií, která sloužila válečným účelům ještě v éře mobilů a počítačů v 90. letech minulého století!

*

Impozantní citadela, tyčící se na vysoké skále nad městem Knin

 Pevnost Knin se vypíná nad stejnojmenným městem, které bylo v raném středověku sídlem chorvatských králů a biskupů. Díky své strategické poloze na vnitrozemské obchodní stezce z jižního Balkánu a dalmatského pobřeží do centrálního Chorvatska a Bosny hrálo v dějinách Dalmácie významnou roli. O jeho ovládnutí proto usilovali stejně tak uherští panovníci jako Benátčané, Turci a po nich Rakušané a Francouzi, aby se o ně nakonec porvali Srbové s Chorvaty. A právě na ochranu města před vnějšími ataky byly už v 9. století položeny základy pevnosti, která se časem rozrostla na jednu z největších v celé Dalmácii.

Pro její stavbu byl využit bezmála půl kilometru dlouhý strmý hřeben Spas (Spasitel), vypínající se sto metrů nad městem (celková nadmořská výška činí 345 metrů), na němž postupně vznikly severní, střední a jižní hrad, propojené navzájem dřevěnými padacími mosty, které se v případě krajního ohrožení daly snadno strhnout.

*

Pevnost je protkána labyrintem chodeb

 Ve 14. století už pevnost tvořily dva hrady, z nichž větší – citadela Lab (Castro Lab) – sloužil k ubytování vysokých činitelů včetně biskupa a župana, zatímco menší hrad plnil ryze obrannou roli. V době rostoucího ohrožení Evropy osmanskou říší bylo opevnění dále rozšířeno, nicméně v bitvě s osmanskými armádami na Krbavském poli v roce 1493 zahynulo na 10 tisíc chorvatských bojovníků, což byla ztráta, která se v tehdejších časech nedala jen tak nahradit. A tak když Turci na jaře 1522 oblehli kninský hrad, obránci se dlouho neudrželi a už 29. května kapitulovali.

*

Knin na kresbě z roku 1699 a dobové ztvárnění bitvy Chorvatů s Turky na Krbavském poli v roce 1493

 Po vytlačení Turků se v roce 1688 města a pevnosti zmocnili Benátčané, kteří také pořídili první přesné zaměření a nákresy pevnosti. Ti následně pevnost rozšířili a zásadně modernizovali, aby mohla čelit novodobým palným zbraním.

Zůstalo nicméně jen u barokních bastionů. Ještě koncem 18. století totiž vyšel tento druh pevností z módy a dnešní vzhled pevnosti tak pochází až na dílčí drobnosti z roku 1711. Jenže namísto turisty z celého světa obdivované památky čekal na sklonku 20. století pevnost osud, jaký by nečekal ani ten největší skeptik či pesimista.

*

Válka, která v v letech 1991-1995 zachvátila rozpadající se Jugoslávii, byla totiž nechutná způsobem, jaký si Středoevropan, odkojený pivem a bůčkem a posluhováním kdejakému okupantovi, nedovede představit ani ve snu.

Pro Knin nastalo nejtemnější období hned na začátku války v letech 1991-1992, kdy se města zmocnili Srbové a zahájili etnické čistky. Hlavní postavou bojů o Knin se tehdy stal srbský kapitán Dragan, jehož jméno se stalo symbolem neskutečných zvěrstev podobně jako v případě dalších válečných zločinců Arkana, Mladiče nebo Karadžiče.

*

Tenhle nevelký chlapík spatřil světlo světa 12. prosince 1954 v Bělehradě jako Dragan Vasiljkovič, ale záhy přišel o otce a když mu byli tři roky, opustila ho i matka, která se s dvěma dětmi z druhého manželství přestěhovala do Austrálie. Nezletilý Dragan nakonec našel útočiště u jistého Dragutina Filipoviče a ve třinácti letech se mu podařilo odjet za matkou k protinožcům.

Zleva: ostřelování pevnosti Knin srbskými jednotkami a ruští žoldáci z jednotky srbského velitele Aleksiče (dole uprostřed s vousy), kteří se nechvalně „vyznamenali“ během obležení Sarajeva

 Poprvé se dostal do konfliktu se zákonem za krádeže a překupnictví , podruhé za týrání žen a jejich nucení k prostituci. Vyfasoval deset let, ale nakonec si odseděl jen část, když přijal nabídku ke službě u australského záložního vojska. Tady se mu dostalo poměrně precizního výcviku, který následně zužitkoval jako vojenských instruktor a žoldák v Africe a Jižní Americe. Podle některých zdrojů se v té době podílel i na obchodu se zbraněmi. Po návratu si tak za získané prostředky mohl pořídit v Melbourne drahou jachtu, na níž ještě jako mladý kluk drhnul za pár šupů palubu.

Každá válka je krutá, ale ty balkánské se navíc vyznačují nechutnostmi, které se zde rozšířily za osmanské nadvlády; vpravo jedna z obětí Srby ovládané kninské mučírny

 Koncem 80. let minulého století se pokusil provozovat jachtařský přístav a založit leteckou společnost, ale lidem jeho druhu není poctivá podnikatelská abeceda dvakrát srozumitelná. A tak se po vypuknutí války v Jugoslávii rozhodl vrátit k „osvědčenému řemeslu“ a pod záminkou pomoci své vlasti se chopit zbraně a za žold vést „spravedlivý boj“ za větší Srbsko. Při té příležitosti „Frankie“, jak se Draganovi také přezdívalo, dokonale uplatnil své předchozí zkušenosti a organizační talent a během srbské agrese proti Chorvatsku zformoval speciální paravojenskou jednotku červených baretů ve službách tzv. Republiky Srbská Krajina. Dragan pro její příslušníky vymyslel i označení „Knindžas“ podle slovního spojení názvu města Knin, kde jednotka převážně operovala, a tehdy populárních bojovníků ninja. Později byli „Draganovci“ přesunuti do Srbska, kde působili jako jednotka pro zvláštní operace…

Jedna z nejtemnějších postav balkánské války z let 1991-1995 kapitán Dragan, celým jménem Dragan Vasiljkovič; vlevo coby spokojený  velitel srbských „Knindžas“, uprostřed coby spokojený golfový trenér a vpravo coby neméně spokojený válečný zločinec na australském odpočinku po zamítnutí chorvatské žádosti o jeho vydání

 Ještě předtím však tahle banda obsadila kninskou pevnost, z níž učinila obávaný koncentrák a mučírnu pro zajaté Chorvaty. Plenila a ničila objekty civilní státní správy, organizovala přepadení policejních stanic v obci Glina a předměstí Jukinac a mezi jejich oběťmi figuruje i jeden zahraniční novinář. Nejhorší chvíle však zažívali zajatci v pevnosti Knin. Jak uvedl jeden ze šťastlivců, kteří odtud po 80 dnech vyvázli v rámci výměny zajatců, Velibor Bračič, jako třiadvacetiletý byl spolu s třemi dalšími kolegy zajat. Draganovi muži je hodili do smrduté jámy a ve dne v noci je bili a kopali, přičemž používali pěsti, gumové obušky i pažby zbraní. Nejvíce přitom“zpracovávali“ oblast ledvin, což se později projevilo v trvalých zdravotních následcích. A když se náhodou rozhodli některého ze zajatců „odvézt do nemocnice“, vyvedli ho z cely místo k sanitce k hradbám a shodili dolů s vysvětlením, že byl zabit při útěku. Mučili je rovněž elektrickým proudem, hladem a žízní. V rámci psychického nátlaku je pak nutili donekonečna zpívat srbské nacionalistické a šovinistické písničky.

Dragan po svém druhém zatčení australskou policií a coby už nespokojený válečný zločinec s vyhlídkou na válečný soud ve Splitu

 Po válce se v roce 2003 Dragan objevil jako svědek v procesu se Slobodanem Miloševičem v Haagu, ale to už mu kvůli chorvatskému vyšetřování jeho válečné minulosti začínala být evropská půda horká, a tak se vrátil opět do Austrálie, kde si změnil jména na Daniel Snedden. Začal se živit jako golfový trenér, ale Chorvaté mu byli na stopě a v roce 2006 ho zatkla v Perthu australská policie. Tímto okamžikem však teprve započala úporná právní bitva o Draganovo vydání. Tomu se nakonec s pomocí advokátů a vydatného lobování srbské diaspory podařilo dosáhnout propuštění a dokonce na čas zmizet. V roce 2010 ho však australská policie objevila a zadržela na jachtě, s níž hodlal opustit „nezdravé australské podnebí“, a v srpnu 2015 bylo australským Federálním soudem definitivně rozhodnuto o jeho vydání do Chorvatska, kde by měl stanout před soudním tribunálem ve Splitu.

*

Generál Ante Gotovina, který pro Chorvatsko zachránil Dalmácii, jako hrdina operace Oluja a s prvním chorvatským prezidentem Franjo Tudjmanem (1 a 2) v pevnosti Knin; Gotovina byl Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu po skončení konfliktu obviněn z válečných zločinů a po svém zadržení odsouzen na jaře 2011 ke 24 letům vězení, nicméně už v listopadu následujícího roku jej tribunál v odvolacím řízení všech obvinění zprostil a nařídil jeho propuštění

 Pevnost Knin zaujímá plochu 123 147 m² a obepíná ji 2 kilometry dlouhý pás hradeb, vysokých místy až 20 metrů. Vstupné činí pouze 20 kun, přičemž vedle pevnosti stojí za shlédnutí rovněž muzeum chorvatské války za samostatnost a dále etnografická a archeologická expozice. Hrad je poměrně dobře přístupný až na parking u Loredanovy brány, odkud následuje nějakých sto metrů trochu strmějšího výstupu po asvaltce k první bráně a na první nádvoří. Každopádně šetřete silami, protože během courání po hradě (pohyb je volný, bez průvodce) vás čeká ještě několik desítek schodů nahoru a dolů.

Archeologické nálezy z pevnosti Knin

 Vstupné činí 20 kun (v ceně je jak prohlídka hradu, tak všechny doplňkové expozice) a otevřeno je od 16. března do 91. listopadu každý den od 07:00 do 19:00. V létě, kdy je dlouho vidět, vás ale ani po této hodině z hradu nikdo vyhánět nebude, neboť jeho součástí je i útulná restaurace s terasou a posezením na jednom z bastionů s úchvatným výhledem na město a především s velmi solidní kuchyní.

 Foto a text © -CC- a I. Kuníková

123►

Kdo jezdí do severní Itálie pouze na lyže, tomu bude logicky zapovězeno objevování pokladů, jakým je například jedinečně zachovalá pevnost Forte di Oga nad Bormiem. Pokud však dokážete vyměnit lyže za kolo a nebo za pohorky, buďte vítání ve fortifikačním klenotu, jaký nemá v Česku obdoby. Ne snad proto, že by našinec něco takového nebyl schopen postavit, ale prostě a jednoduše proto, že Forte di Oga pochází z období před 1. světovou válkou, kdy se u nás pevnosti nestavěly. A nikoli snad proto, že by tehdejšímu C. a K. mocnářství chyběly finanční prostředky jako současnému českému eráru, ale protože hranice s Německem byla od roku 1866 hranicí spojeneckou a tudíž bez potřeby ji jakkoliv opevňovat. Tím spíše to však po většinu 19. století doutnalo na jihu, na rakousko-italských hranicích. A přestože Italové jistou chvíli koketovali s myšlenkou spojenectví s Německem, v roce 1915 nakonec vstoupili do války po boku dohodových mocností.

*

 Panceřové kupole pro kanóny ráže 120 mm v pevnosti Forte di Oga (velký obr.), hlavně kanónů podobně koncipované pevnosti Forte Montecchio u jezera Como (vlevo nahoře) a firemní označení dělostřelecké věže (vpravo dole)

 Idea stavby pevnosti Forte di Oga sahá do poloviny 19. století a tzv. třetí italské války za nezávislost. Italové v červnu 1866 využili situace, když se rakouská monarchie ocitla ve válce s Pruskem, a otevřeli proti Rakušanům na jihu „druhou frontu“. Bojovalo se mimo jiné i o průsmyk Stelvio, ale rakouská vojska si zde poměrně s přehledem udržela kontrolu a Italové měli co dělat, aby udrželi vlastní pozice.

Lekce z „šestašedesátého“ nakonec přiměla Italy postavit nad Bormiem mohutnou pevnost, která by palbou svých dalekonosných děl bránila rakouskému útoku od průsmyku Stelvio do údolí Valtelina. Pevnost přitom navazovala na tzv. Cadornovu linii, usilovně budovanou před 1. světovou válkou podél švýcarských hranic v obavě před německým (respektive rakouským) útokem přes neutrální Švýcarsko.

*

 Situační plánek pevnosti Forte do Oga: vlevo palebný perimetr dělových věží, vpravo nahoře prostory 1. podlaží (9. – důstojnická ubikace, 10. – strojovna, 4.- skladiště, 5. – ubikace mužstva, 7. – ošetřovna, 11. – kaponiera, 12. – muniční sklad, 13. strážnice, 6. – kuchyně) a vpravo dole nárys 2. podlaží (1. – spojovací koridor, 3. – skladiště, 14. – stanoviště velícího důstojníka, 8. výtah)

 S konkrétním záměrem opevnit prostor na přístupech k průsmyku Stelvio přišla komise obrany státu (Commissione Suprema di Difesa) v roce 1899. Projekt pevnosti vypracoval na základě studií proslulého belgického pevnostního specialisty generála Henri-Alexise Brialmonta(*1821-^†1903) italský generál Enrico Rocchi. Stavba byla zahájena v roce 1908 a dokončena byla o čtyři roky později. Její hlavní výzbroj tvořily čtyři upravené námořní kanóny ráže 120 mm, umístěné pod plochými pancéřovými kopulemi. Běžná děla této ráže měla dostřel  7300 metrů, ale pevnostní děla vz. 120/40 RM byla upravena tak, aby byla schopna pokrýt palebný perimetr až do vzdálenosti bezmála třinácti kilometrů (12 800 metrů).

*

Příčný a podélný řez pevností Forte di Oga

 Kanóny 120/40 RM měly odměr 360^0, náměr od -8⁰ do +42⁰ a jako munice se používaly granáty (mod. 1911, respektive mod. 1914) a šrapnely (mod. 1899) o hmotnosti 24 kg. Děla zaplňovala značnou část prostoru pod kopulí a přísun munice probíhal z chodby (vybavené kolejnicemi) do střelecké věže ručně po schodišti! CC navštívil pevnost uprostřed žhavého léta 2010 a pobyt pod sluncem rozpálenou pancéřovou kopulí připomínal pobyt v kotelně přetopeného parníku (nebo bitevní lodi… – pohled pod kopuli najdete v galérii). Ve spojení s palbou v takto uzavřeném prostoru a nepříliš účinným tehdejším odvětráváním si leckdo možná ani nedokáže představit peklo, jaké musela služba v takové pevnosti uprostřed válečné vřavy obnášet…

*

 Venkovní koridor s ochozem mezi vstupním objektem a dělostřeleckou baterií

 O bezprostřední ochranu pevnostního objektu se měly starat dvě výsuvné pancéřové věže s kulomety, vybetonované příkopy s ostnatým drátem, železnými bodci a „pavouky“ a v neposlední řadě i obtížně přístupný horský terén v kombinaci s blízkými bažinami (dnes přírodní rezervace a povalovými chodníky).

*

Brána do pevnosti (vlevo) a okna strážnice (vlevo)

 Pozn.:

Perlička pro návštěvníky z Česka čeká v podobě exponátu lehké houfnice M14/19 ráže 100 mm z plzeňské Škodovky. Na první pohled relativně moderní zbraň, připomínající proslulou americkou houfnici M1 ráže 105 mm, prozradí svůj podstatně starší původ z let 1. světové války typickou jednoramennou lafetou v podobě protaženého O s jednou brzdnou radlicí. Během modernizace došlo k jejímu překalibrování na 105/22, hlaveň dostala úsťovou brzdu (podobnou, jakou používala německá houfnice 18/40) a celá zbraň byla umístěna na moderní „americký“ podvozek. Jen pro úplnost – tato zbraň byla velmi rozšířená v armádě předmnichovského Československa (ta měla v roce 1938 ve výzbroji cca 600 kusů) a Polska, které pro její výrobu získalo licenční práva (houfnice se vyráběla v arzenálu Zaklady Starachowickie) a v září 1939 disponovalo dokonce 900 kusy této zbraně. Za svou popularitu vděčila houfnice svým vynikajícím parametrům – vyžadovala vcelku jednoduchou obsluhu, její účinný dostřel činil 9800 metrů, rychlost palby činila 8 ran/min a krom toho byla i relativně lehká (její hmotnost činila 1,5 tuny), takže byla jako stvořená pro boj v horském terénu. Není divu, že po obsazení Československa a Polska v roce 1939 projevila o tuto houfnici zájem Itálie, potýkající se s nedostatkem podobně kvalitních zbraní, a proto jí její německý spojenec přenechal 347 ukořistěných kusů.

*

 Překalibrovaný škodovácký kanón M14/19 ráže 105 mm; tyto vynikající zbraně měly původně bránit ohrožené Československo na podzim 1938,  ale místo toho pomáhaly lámat odpor Francouzů, Řeků, Jugoslávců a Angličanů na frontách 2. světové války

 Čtyřpodlažní konstrukce pevnosti kombinovala pancéřové prvky (věže) s masivními kamennými kvádry a s betonem, ale současně byla dovedně zakomponována do okolního terénu. Objekt protínaly výtahy a koleje, po nichž byla k jednotlivým věžím dopravována munice z muničních skladů v podzemí. Při stavbě pevnosti byl stavební materiál (cement) dopravován vlakem do Tirana, kde byl přeložen na koňské povozy. Na stavbě pevnosti bylo zaměstnáno na 400 mužů, ale tento počet kolísal podle toho, zda se pracovalo v létě nebo v zimě.

*

 Výsuvná kulometná věž zvenku (vlevo) a zevnitř (vpravo)

 Po svém dokončení byla pevnost pokřtěna na Forte Venini na počest valtelinského rodáka kapitána Veniniho, který se proslavil při italském tažení do Libye v roce 1911. Dnes proto najdete na mapách objekt pod oběma názvy.

*

 Hnací a převodní mechanismus výsuvné a otočné kulometné věže

 Během 1. světové války sloužila pevnost Forte di Oga k ostřelování rakousko-uherských pozic a odrážení nepřátelských útoků. Podle dobových pamětníků, zasáhlo za války Bormio na osm set garnátů, ale většinou nezpůsobily větší škody.

Po roce 1918 byla pevnost obsazena posádkou třiceti mužů pohraniční stráže a v roce 1935 byl v blízkosti pevnosti vybudován jednopodlažní objekt kasáren, kter skýtal osazenstvu podstatně větší pohodlí než vlastní pevnost (dnes zde funguje klubovna a promítací sál). Během 2. světové války byl objekt plně reaktivován a připraven k obraně údolí Valtelina. Po 2. světové válce však už jeho vojenská kariéra spěla k rychlému konci a v oce 1958 italská armáda objekt opustila.

*

 Betonové latríny v pevnosti Forte di Oga: ta vlevo (užší) byla určena pro mužstvo, ta vpravo (širší) pro důstojníky

 Podobně jako jinde (Česko nevyjímaje) i zde nastoupila doba destrukce a rabování všeho, co se dalo nějak zpeněžit (měděné kabely, mosazné vybavení, motorové díly, vodní čerpadla). Od roku 2004 se objekt pevnosti Forte di Oga vrací opět do své někdejší kondice a jako historické muzeum vítá všechny milovníky fortifikací.

*

 Kasárna pod pevností Forte di Oga z 30. let 20. století a památník vojákům z 1. světové války z roku 2006 u vstupu do pevnosti (malý obr. vpravo)

 GALERY:

1234►

R A T I N G

 © -CC-

Když se řekne „Gibraltar“, snad každému vytane na mysli nedobytná skalní pevnost na jižní výspě Pyrenejského ostrova, více než po dvě staletí střežící životně důležité námořní tepny někdejšího britského impéria.

Podobný význam jako Gibraltar pro Brity měla v minulosti pevnost Silberberg pro Prusko. Podobně jako jeho britský protějšek se tyčila na skalním ostrohu, v tomto případě na severních svazích Sudet (ve zdejším úseku je tvoří tzv. Soví hory), a namísto mořské úžiny střežila Stříbrnohorský průsmyk při hranicích Slezska a Čech. A v návaznosti na další objekty slezské pevnostní linie (Nisa, Kladsko, Svídnice) měla strategický úkol bránit jihovýchodní (slezské) državy pruského království, které získal v 18. století pruský král Fridrich Veliký ve válkách s  Marií Terezií.

Tyto územní zisky (podstatná část Slezska) totiž nebyly zadarmo a Fridrich se během mnohaletých válek mohl přesvědčit o kvalitách rakouské armády a jejích vojevůdců, jako byli máršálkové Daun či Laudon…

*

Pohled na donjon z fortu Ostrog (velký obr.) a nádvoří donjonu (menší obr. vlevo)

Název Silberberg (Srebrna Gora, Stříbrná Hora) je poprvé zmiňován v roce 1331 a poté o necelých sto let později, kdy zde řádila husitská vojska. V roce 1454 získal zdejší panství Jiří z Poděbrad, jehož potomci ho měli v držení až do roku 1569. V roce 1536 získává Silberberg městská práva a stává se významným hornickým střediskem s těžbou stříbra a olova. Koncem 16. století přechází panství na Rožmberky a za zkušeného hospodáře Petra Voka prožívají stříbrnohorští svou zlatou éru, kdy město má kostel i školu, čtyřikrát do roka se v něm konají široko daleko známé jarmarky a navrch se těší záviděníhodné náboženské toleranci.

*

Léta rozkvětu přeruší – jak jinak – válka. V 17. století byla největší evropskou pohromou válka třicetiletá a v jejím průběhu křižovaly Kladskem tu protestantské, tu katolické armády a nechávaly za sebou jediné – spoušť. Ta největší postihla město 1. června 1633, kdy město vyplenily a zapálily vojska Albrechta z Valdštejna. A podobně se městu vedlo až do vestfálského míru. Po něm si Silberberg jako jediné město v této části Slezska mohlo ponechat svobodu vyznání a luteránský kostel. Jenže všeho do času. Ještě koncem 17. století zasáhl tlak rekatolizace i zdejší kraj a v roce 1696 místní kostel přechází pod správu katolického kláštera v Henrykowě.

*

Kostel ve Stříbrné Hoře (vlevo), jeden z nemnoha zachovalých stříbrnohorských  starých domů (uprostřed) a informační tabule Pevnostního kulturního parku Srebrna Gora

V roce 1740 vypuká první slezská válka mezi Pruskem a Rakouskem. V únoru 1741 dorazí do Silberbergu pruský král Fridrich II. a berlínským mírem z roku 1742 je město s celým Slezskem přičleněno k Prusku. Jenže vzdát se tak lukrativní enklávy jako Slezsko nebylo ani v 18. století jen tak…

Už v roce 1744 vypuká druhá slezská válka, ale bílé rakouské uniformy pod velením protěžovaného, leč nepříliš talentovaného vojevůdce Karla Lotrinského dostávají od pruských modrokabátníků takříkajíc „na frak“.

Do třetice se Rakušané pokusí získat Slezsko nazpět během tzv. sedmileté války (1756-1763). Jak už napovídá samotné označení války, nebylo to žádné přeshraniční škorpení, ale konflikt, který svým rozsahem bývá někdy přirovnáván až ke světovému. Válčilo se totiž na souši i na moři a tehdejší válečné koalice dokázaly přenést boje až do zámoří – do Indického oceánu a na americký kontinent!

Silberberg prožívá nové válečné trauma v roce 1760, kdy Stříbrnohorským průsmykem proniká nečekaně do srdce Slezska obávaný rakouský polní maršálek Gideon Ernst svobodný pán z Laudonů.

Jeden z největších vojevůdců 18. století polní maršálek Laudon a schéma obležení Svídnice

Třiačtyřicetiletý Laudon je v té době na vrcholu sil a slávy. Má za sebou oslnivé úspěchy v krvavých řežích u Rossbachu, Olomouce, Hochkirchu a Kunersdorfu a jeho hvězda září nad celou střední Evropou.

Laudon vtrhne do Slezska v čele armády čítající cca 36 tisíc mužů a učiní tak skrze Stříbrnohorský průsmyk. Dobude pevnost Glatz, ovládne Kladsko a jeho postup se zastaví teprve před mocně opevněnou Vratislaví (tehdy Breslau, dnes Wroclaw). Po porážce v bitvě 15. srpna 1760 u Liegnitz se musí ze Slezska dokonce stáhnout, ale v následujícím roce se vrátí a zmocní se pevnosti Svídnice. O rok později se však jako už poněkolikáté karta obrací ve prospěch Prusů a Slezsko je pro Rakušany opět ztraceno…

*

Laudonovy odvážné útoky do Slezska přes přirozenou hradbu relativně vysokých a pro armády zdánlivě nepřekročitelných horských hřebenů Sudet nezůstaly samozřejmě na pruské straně bez odezvy. Fridrich se rozhodl dalším podobným průnikům zabránit hned v zárodku ještě v horách, a proto už bezprostředně po skončení sedmileté války dal podnět k vybudování mohutné pevnosti na Silberbergu.

*

Zuřivá bitva o Svídnici (Schweidnitz) v roce 1761

Ještě v roce 1763 vyměřil pruský vojenský inženýr plukovník Ludwig Wilhelm Regler prostor pro předpokládanou tvrz, jejíž projekt vypracoval major Franz Ignatza Pinto. Jeho projekt však neuspěl a místo něho dostal přednost návrh plukovníka Reglera. Po jeho schválení Fridrichem v dubnu 1765 byla zahájena vlastní výstavba, která si vzhledem ke své obtížnosti vyžádala nejen mimořádné úsilí a na svou dobu doslova astronomické náklady, ale také přispění dalších odborných kapacit – německého inženra von Gontzenbach, Švýcara Franze Ludwiga de Rossiere a holandského opevňovacího specialisty majora Dietricha de Hass).

Budování pevnosti probíhalo v několika etapách. Během té první v letech 1765-68 byly položeny základy pevnostního jádra – donjonu, kasemat a pomocných bastionů (dnes označovaných jako Kleszcowy, Nowowiejski, Gwiaździsty, Górny, Dolny a Kawaliere).

*

Situační plánek pevnosti Silberberg – Srebrna Gora

Impozantní donjon, na jehož projektu se významnou měrou podílel sám pruský král Fridrich II., představuje nejmohutnější obranné dílo silberberské pevnosti, kde mělo být umístěno velení obrany. Jeho korpus vznikl spojením čtyř obrovitých půlkruhových věží (horní, dolní, městské a novoveské – někdy se uvádí novoměstské), na pentagonálním půdorysu, usazených na skalnatém podloží, které zvyšovalo odolnost před účinky tehdejší dělostřelecké palby. Výška vnějších zdí dosahuje 30 metrů a s ohledem na svou velikost představuje silberberský donjon výjimečný fortifikační objekt v celoevropském měřítku.

Korpus donjonu vyplňují dvou a místy až třípodlažní kasematy, které plnily obytné, skladovací i obranné funkce. Ve sklepních podlažích byly umístěny zásoby uhlí, dřeva, tažná zvířata a dále zásoby vody a potravin. Donjon měl kromě toho vlastní –  60 m hlubokou –  studnu.

Dále byly v objektu umístěny prostory štábu, kaple, lazaret, zbrojnice (v ní bylo možné uložit až 6 tisíc pušek) , muniční sklady (celková kapacita pracháren v donjonu činila 32 tun, v celé pevnosti pak 280 tun!) a také vězení. Část prostor byla vyhrazena pro ubytování důstojníků a speciálního pevnostního oddílu.

Dělostřelectvo donjonu bylo rozmístěno na nekrytých stanovištích na valech a teprve ve 40. letech 19. století bylo 11 kasemat přestavěno na dělostřelecké baterie. Do té doby sloužily kasematní průzory pouze jako pozorovatelny a nebo pro střelbu z pušek.

*

V další fázi v letech 1768-71 vznikly předsunuté forty (Ostrog, Rogowy fort a Wysoka Skala) a v závěrečné etapě výstavby v letech 1770-77 vznikly doplňující baterie (Kazematowa a Tarasowa), reduta (Skrzydlowa), fort (Chochol Maly) a kasárna.

*

Kasárna ve fortu Wysoka Skala

Výstavba pevnosti Silberberg si vyžádala vybudování rozsáhlého technologického zázemí včetně pily, cihelny, vápenky, vodovodu a dopravních komunikací. Pro odstřel skalního podloží pak museli být povoláni horničtí specialisté. Pevnostní zdi byly stavěny z místního kamene, pro vnitřní kasematy donjonu a obě brány bylo použito cihel a k vyztužení rohových partií  posloužil bílý nebo červený pískovec.

Na stavbě pevnosti bylo zaměstnáno v průměru 4 tisíce dělníků z Německa a Čech (odtud pocházeli zejména zedníci), zatímco místní obyvatelstvo pomáhalo zejména při méně kvalifikovaných činnostech jako dopravě materiálu apod.

Náklady na stavbu pevnosti dosáhly údajně částky 4 145 000 tolarů (některé zdroje z 20. století hovoří o podstatně nižší částce 1 573 000 tolarů, ale i tak jde na tehdejší časy o závratnou sumu).

Dokončená pevnost měla 299 kasemat a 54 samostatných střeleckých stanovišť a v případě válečného konfliktu mělo jeho posádku tvořit 3756 mužů, které bylo možné navýšit až na 5000 duší (tedy cca tolik, co čítá dnešní velká letadlová loď US Navy). Dělostřelectvo mělo k dispozici 264 kanónů, houfnic a moždířů, každý fort měl vlastní studnu a ve skladech byly zásoby, postačující pro tříměsíční obležení. Například pevnostní pekárna byla schopna během 24 hodin upéct 3 tisíce bochníků chleba a v pivovaru bylo možné uvařit 90 litrů piva.

*

Tak jako neexistuje dokonalá pevnost, ani Silberberg nebyl prost některých nedostatků. Jak už na první pohled svědčí drolící se spáry kdysi mocných bastionů, dá se tušit, že stavební materiál rozhodně nebyl na výši významu této stavby. K dalším problémům patřila všudypřítomného vlhkost a nedořešené odvětrávání kasemat. Donjon byl celoročně prakticky neobyvatelný a pro posádku se tak musely budovat dodatečné kasárenské objekty (zejména na Vysoké Skále), což komplikovalo rychlost nástupů vojáků do přidělených pozic. O problémech s umístěním dělostřelectva do vnitřních kasemat ani nemluvě. V této souvislosti se nabízí zajímavé srovnání s rakouskou pevností Josefov, kde díky důmyslnému systému podzemních chodeb dodnes proudí svěží vánek!

*

Král Fridrich II. a pruští infanteristé z časů slezských válek během XVIII. století

Ještě během dokončovacích prací dorazil do pevnosti v roce 1775 pěší batalion pod velením Franze Ludwiga de Rossiere, prvního velitele pevnosti. O tři roky později zažila pevnost první stav bojové pohotovosti během tzv. bavorské krize…

*

Během napoleonských válek v roce 1806 přikáže generál von Lindner veliteli pevnosti plukovníkovi Karlu Fridrichovi von Schwerin rezignovat na obranu města i pevnosti. V únoru následujícího roku pak francouzský generál Dominique Vandamme vyzve posádku pevnosti ke kapitulaci. Mladý pruský generál Fridrich Wilhelm von Götzen se však rozhodne postavit napoleonským vojskům na odpor a vydá rozkaz v přípravám pevnosti k obraně.

Jenže Francouzi jsou k neudržení. Jako první kapituluje 16. června 1807 pevnost Nisa a 25. června se vzdá i zdánlivě nedobytná pevnost v Kladsku. O tři dny později vezmou napoleonská vojska frontálním útokem i Silberberg…

*

Ostřelování Silberbergu Francouzi v roce 1807

Situace silberberské pevnosti přitom není jednoduchá. Po kapitulaci Nisy byla ze Silberbergu přemístěna část sil na obranu Kladska a v pevnosti zůstaly pouze dva lehké střelecké oddíly, nepočetná kavalérie a ženisté. Celkem bylo v pevnosti 2225 mužů, z toho však ještě část byla ve stavu nemocných a rekonvalescentů. Přesto pokračovaly přípravy k obraně, které zahrnovaly budování palisád a pozemních opevnění pro pěchotu a dělostřelectvo.

Už 26. června zaútočila napoleonská vojska pod velením bavorského generála Bernarda Erasma Deroye na Stříbrnou Horu, ale pevnostní střelci útok odrazili. Významný podíl na odražení francouzských pokusů probít se k pevnosti mělo dobře vycvičené pevnostní dělostřelectvo, které dovedně pokrývalo účinnou palbou všechny hlavní přístupy.

Když selhala jednání o kapitulaci, odhodlali se napoleonské síly 28. června ke generálnímu útoku. Po dlouhotrvající bitvě se bavorským oddílům podařilo zlomit obranu města, které bylo zachváceno zničujícím požárem. Na Francouzi obsazené město se následujícího dne zaměřila i palba těžkého pevnostního dělostřelectva, které dokončilo dílo zkázy. S večerem se Deroy pokusil znovu jednat o kapitulaci pevnosti, ale bezvýsledně, takže 30. června byly boje obnoveny. Pevnost pak en za dnem hrdinně odolává francouzskému náporu až do uzavření míru v Tylži 9. července 1807. Díky tomu si získá přídomek „nedobytná“…

*

Další kariéra už ale žádné slavné chvilky Silberbergu neposkytla. Spíše naopak. V letech 1834-37 je v pevnosti vězněn meklenburský básník Fritz Reuter a další představitelé liberálního hnutí. Poslední bojovou pohotovost zažije posádka pevnosti v roce 1850 v době tzv. olomouckých punktací, kdy maršál Radecký na podporu rakouské vůdčí role v Německém spolku demonstruje v Olomouci sílu rakouských zbraní. O deset let později je rozhodnuto pro celkovou zastaralost vyškrtnout Silberberg ze stavu aktivních pruských pevností.

Původnímu záměru pevnost rozebrat však zabrání intervence místních obyvatel, pro které by zánik pevnosti, na které byla závislá většina místních živností, znamenal ekonomickou katastrofu. Do pevnosti je proto umístěn batalion 51. pěšího pluku. Během prusko-rakouské války v roce 1866 je v pevnosti naposledy vyhlášen stav bojové pohotovosti a rok poté opouští poslední voják Stříbrnou Horu.

*

Fort Ostrog: velký snímek vlevo – současný stav, malý obrázek dole – stav před rokem 1939; vpravo pohled na fort Ostrog z ptačí perspektivy

V letech 1869-79 je pevnost využívána jako polygon pro testování nových dělostřeleckých zbraní a dělostřelecké munice. Na rok 1869 také upomíná kříž na nádvoří donjonu, kdy se při zkouškách nového pruského moždíře ráže 210 mm odehrála tragická událost. Poslední granát tehdy explodoval uvnitř hlavně a zabil čtyřčlennou obsluhu děla.

*

V roce 1881 obchodník Eugen Juttner poprvé zkouší využít pevnosti pro turistiku a v roce 1885 je v donjonu otevřena restaurace pro 300 osob.  (Kdeže loňské sněhy jsou… Dnes donjon nabízí pouze kasematní pokladnu a občerstvení si musí návštěvník přinést  s sebou nebo využít občerstvení u parkingu…). Až do 2. světové války je pevnost největší turistickou atrakcí blízkého okolí. Ve 20. letech 20. století využívají část pevnosti německé policejní složky k výcviku svých adeptů, ale jinak Silberberg zůstává cílem mnoha výletníků. Během 30. let je zde mimo jiné otevřena pamětní místnost Fritze Reutera a muzeum zbraní.

*

Pohled na nádvoří fortu Ostrog (velký obr.) a snímek polských zajatců z Oflagu VIIb.

S vypuknutím 2.světové války jsou někdejší časy turistů a výletníků ty tam. V prosinci 1939 je v pevnosti založen zajatecký tábor – tzv. Oflag VIIb – pro polské důstojníky, přičemž hlavní tábor je umístěn ve fortu Ostrog, zatímco do fortu Wysoka Skala míří „nejnebezpečnější“ zajatci. Přesto se 5. května 1940 podaří skupině deseti polských důstojníků útěk…

Přes potají vyhloubený otvor se po svázaných prostěradlech spustí do příkopu. Pod rouškou tmy a deště se rozdělí na tři skupiny a pokusí se přejít do Čech. První dva uprchlíky chytí Němci u Bystrzyce Kladské a po jedenácti dnech se shodou okolností podaří Němcům dopadnout i dalších pět Poláků u Olomouce.

Přes protektorát Čechy a Morava, Maďarsko, Jugoslávii a Turecku se nakonec podaří dorazit až do Palestiny trojici uprchlíků, kteří zde vstoupí do polského zahraničního vojska a zúčastní se bojů na frontách 2. světové války…

*

Kastelán Pevnostního kulturního parku Srebrna Gora – Slawek Machlowski (vlevo) a stylový restaurant u parkoviště (uprostřed), kde čepují pravý broumovský chmelový mok…

Po roce 1945 pokračuje pozvolná devastace někdejší fortifikační chlouby pruského království. V 60. letech pevnost nakrátko ožije zásluhou polských skautů – harcerů a učňů hornického střediska, ale v 80. letech je objekt pro turisty definitivně uzavřen. Teprve po pádu totality nastává obrat. V roce 2002 je pevnost začleněna do prvního polského fortifikačního kulturního parku a o dva roky později získala rozhodnutím polského prezidenta status historického pomníku. V roce 2006 jsou za přispění fondů Evropské unie konečně zahájeny významné konzervátorské práce a opravy a vzniká projekt na celkovou obnovu pevnosti. Projekt současného vlastníka objektu – společnosti Pevnostní kulturní park – počítá s vybudováním sedačkové lanovky, konferenčního a hotelového centra, živým programem prostřednictvím pevnostního regimentu atd. Pokud by se podařila realizovat alespoň část z těchto plánů, byl by to nepochybně záslužný počin.

*

TIP pro cestovatele:

Mimořádně atraktivní objekt blízko českých hranic, nějakých 50 kilometrů od Náchoda. Pokud trávíte dovolenou ve východních Čechách, nenechte si návštěvu pevnosti Silberberg ujít. Ratolesti budou nadšené „kanóny“ v muzejní dělostřelecké expozici a „volným výběhem“ (drahé polovičce se „odměníte“ zastávkou k lázních Kudowa Zdroj o ochutnávkou polské kuchyně). Milovníci fortifikací pak mohou porovnávat rozdíly mezi rakouským (Terezín, Josefov) a pruským pevnostním stavitelstvím. Autem jste na pevnosti z Náchoda za půl hodiny a odměnou vám bude nezapomenutelný zážitek.

*

Tři hvězdičky za přístupnost jdou na vrub poměrně namáhavému výstupu. Vozíčkáři by se však měli dostat autem až k první bráně podobně jako mladá maminka s kočárkem (jak jsme se při vzájemném fotografování a výměně postřehů mohli přesvědčit, milovníci fortifikací se nemusí rekrutovat jen mezi pány…).

GALÉRIE:

1234►

R A T I N G

 ©-CC-

Česko je jak známo rájem hradů, zámků, z tereziánských časů můžeme obdivovat dvojici skvostných pevností Terezín a Josefov a z předmnichovské republiky naprosto jedinečnou československou „mažinotku“. Opravdoví milovníci fortifikačního umění však dobře vědí, co na našem území chybí – celé dvě generace pevností z poloviny a konce 19. století. Důvody jsou veskrze politické a souvisí s mocenskými zájmy a expanzí Habsburků na jihu a na východě monarchie.

Prakticky po celé 19. století bylo rakouské mocnářství vázáno konfliktní situací na Apeninském poloostrově. Nejprve v souvislosti s tzv. risorgimentem – bojem Italů za národní samostatnost, a později soupeřením a vliv v oblasti Benátska a Tridentska. A právě v zájmu obrany zdejších mocenských zájmů vznikaly na italsko-rakousko hranici po celé 19. století a prakticky až do vypuknutí 1. světové války pevnosti, které představují specifickou kapitolu v dějinách fortifikace.

Ty prvogenerační z počátku 19. století se brzy ukázaly jako zastaralé a neschopné čelit bouřlivému rozvoji vojenské techniky v období druhé průmyslové revoluce. Ty druhogenerační z přelomu 19. a 20. století se pak staly předobrazem moderní války, které vedly až ke krvavým jatkám u Verdunu a dlouho nerozhodné války v Dolomitech.

Příkladem rakouského přístupu k budování pevností v této oblasti v první polovině 19. století je dodnes zdaleka viditelná pevnost Franzensfeste nad soutěskou řeky Isarco severně od Brixenu (Bressanonne). Ukázkou novější pevnostní architektury z přelomu 19. a 20. století na italské straně je pak nenápadná, do terénu dovedně zakomponovaná a skoro „neviditelná“ pevnost Forte di Naole, skrytá v jižní části horského hřebenu Monte Baldo nad jezerem Garda.

Pevnostní komplex Forte di Naole (alias Bochetta di Naole) se rozkládá na náhorní planině ve výši 1675 m n.m. a vznikl jako součást pevnostní linie severozápadně od Verony, která měla v případě potřeby přehradit palbou baterie čtyř dalekonosných děl 149A ráže 120 jednak průjezd údolím řeky Adige a jednak podél východního pobřeží jezera Garda. Linie čítala celkem 5 pevností (mj. Rivoli, San Marco, Masúa), vzdálených od sebe cca 4 kilometry, a tvořila součást tzv. alpské pevnostní linie (Linea delle Alpi).

Výstavba tohoto pevnostního komplexu je přitom zajímavá nejen pro svůj architektonický význam, ale také z hlediska politického pozadí. Itálie sice před 1. světovou válkou koketovala se spojeneckými vazbami na tzv. Dvojspolek Německa a Rakousko-Uherska, prakticky ale nikdy nepřestávala považovat Rakousko-Uhersko za svého potenciálního nepřítele. Proto také věnovala značnou pozornost svým severovýchodním hranicím jako prostoru pro obranu před případným rakouským vpádem, ale také jako nástupního prostoru pro případnou ofenzívu proti Rakousku.

S projektovou přípravou pevnostní linie mezi Veronou a Gardou se započalo z iniciativy generála  Enrica Cosenzy v 80. letech 19. století. V roce 1885 byl předložen dvoufázový plán výstavby opevnění, ale teprve na začátku 20. století mohla být zahájena vlastní stavba. Budování pevnosti Forte di Naole probíhalo pod vedením italského inženýra Enrica Rocchiho v letech 1905 až 1913 a z odlišného pojetí stavby pevnosti je zřejmá především orientace na tzv. skrytou boční palbu děl – pevnost je otevřená jižním směrem (tedy jakoby do Itálie!), zatímco od severu ji zakrývá horský hřeben. Pevnostní objekt tak byl dokonale chráněn před pozorováním a případnou palbou z rakouské strany.

Zkušenosti se stavbou italského opevnění přitom mají přitom mnoho zajímavých společných rysů s pozdějším budováním československého pohraničního opevnění. Stavba italské linie trvala v porovnání s tou naší podstatně déle, ale ani ona nebyla v okamžiku vypuknutí války dokončena. Stavbu italského alpského opevnění provázely navíc nejrůznější chyby a nedostatky technického rázu, potíže s financováním a nekvalitním stavebním i vojenským materiálem a v neposlední řadě problémy s čilou vyzvědačskou činností rakouských zpravodajců. Řada pevností byla teprve ve stavu projektové přípravy a i ty postavené se potýkaly například s problémem chybějící výzbroje a vybavení (pevnosti postrádaly pěchotní zbraně pro bezprostřední obranu, dostatek munice, sledovací prostředky, světlomety, zásoby apod.). V okamžiku vypuknutí 1. světové války 28. srpna 1914 tak bylo například třináct z plánovaných pevností považováno za nedokončené. Teprve v prosinci byla shledána většina pevností schopná zahájit plnohodnotnou palbu, ale ještě v srpnu 1915 probíhalo testování několika pevnostních objektů (na černobílém snímku je zachycen pohled na pevnost právě v zimě 1915).

 Pevnost Naole v zimě 1. světové války a dnes

V minulosti dovedně skrytou očím nežádoucích zvědavců terénními nerovnostmi dnes prozrazuje polohu pevnosti spleť věží a stožárů televizních vysílačů a mobilních operátorů. Nejsnazší cestou k pevnosti je nechat se vyvézt sedačkovou lanovkou k horské chatě (rifugio) Fiori del Baldo, odkud většina turistů pokračuje vzhůru na sever na Punta Telegrafo  (2200 m), zatímco milovníci pevnostních památek se vydají přesně opačným směrem po mírně se svažujícím hřebeni k jihu. Když ale obětujete na tento výlet celý den, stihnete jak výstup skalní stezkou na vrchol s úchvatnými výhledy do kraje, tak i podivuhodnou pevnost Forte di Naole.

GALÉRIE:

© Ceskycestovatel.cz

Kdysi to byla chlouba C. a K. mocnářství a symbol jeho imperiální síly. Dostalo se jí označení Franzensfeste – Františkova pevnost – a v letní či zimní sezóně ji po dálnici A22 z Brenneru směrem na Bolzano míjí stovky aut a autobusů s českými turisty, směřujícími k moři nebo na lyže do Dolomit. Přestože projíždíte doslova na dotek od impozantních zdí a střílen kdysi mocné pevnosti, jen málokdo si zde udělá zastávku. A přitom důvodů by se našlo nespočet. Ať už zasloužený odpočinek pro řidiče, návštěva historické pamětihodnosti a nebo hledání mnohatunového zlatého pokladu…

Umístění pevnosti Franzensfeste několik kilometrů nad Brixenem a rakouští vojáci během válek v severní Itálii v polovině 19. století

Nevěříte? Podobně jako kutají hledači pokladů v okolí Štěchovic, kutá se i zde. Během 2. světové války, přesněji po kapitulaci Itálie v roce 1943, zde Němci ukrývali ukořistěné italské zlaté rezervy. Z Říma bylo do pevnosti dopraveno vlakem 120 tun (!) zlata. Část (samozřejmě, že neznámo jaká…) pak byla dále převezena do Švýcarska a část do Berlína. Přesto po skončení války americká vojska objevila v pevnosti ještě 25 tun tohoto drahého kovu (!), které byly vráceny Itálii. O osudu zbývajících pětadevadesáti tun se vedou spory a šíří legendy…

Na každý pád se jedná o objekt, který vezme za srdce každého milovníka fortifikací. Výstavba rozsáhlého pevnostního komplexu Franzensfeste v úžlabině údolí Eisecktal (dnes Valle Isarco) byla zahájena v roce 1833 za panování rakouského císaře Františka I. Účelem její výstavby byla ochrana jižních hranic rakouského mocnářství a významné obchodní cesty údolím Isarco přes Brennerský průsmyk, jejíž strategický význam ještě vzrostl poté, co zde byla postavena železniční trať.

Pevnost byla budována jako třístupňová – ve spodní části byly umístěny ubytovací prostoty pro posádku, ve střední části byly umístěny dělostřelecké kasematy a horní pevnost (dnes nad dálnicí A22), spojená s dolní částí podzemním tunelem a schodištěm o 457 schodech, měla sloužit jako citadela a útočiště pro posádku v případě obsazení dolní části pevnosti. Projektantem pevnosti byl mimořádně talentovaný inženýr Franz von Scholl (1772-1838), přezdívaný podle slavného francouzského pevnostního stavitele „rakouský Vauban“.

Na stavbě pevnosti pracovalo na 4500 dělníků a jako stavební materiál byla použita místní žula. V roce 1838 byla pevnost dokončena a ve své době se jednalo o jeden z nejrozsáhlejších pevnostních komplexů, který se prostíral na ploše více než jednoho čtverečního kilometru!

Dnes pevnost Franznsfeste protíná po západním okrají železnice a z východní omývají vody přehradní nádrže

Pevnost Franzensfeste se dokonce ocitla na stránkách školních atlasů a stala se vzorem pro budování dalších pevností. Posádku tvořilo 1200 mužů, ale vojenský význam pevnosti nečekaně poklesl s rychlým rozvojem moderních palných zbraní a ještě v roce 1890 byla pevnost shledána zastaralou a překlasifikována na sklad munice.

Rakouští důstojníci pevnostních jednotek z počátku 19. století

Dodnes budí tato stavba respekt, obzvlášť pak, když skrze její dosud zachovalé pevnostní zdi zarachotí projíždějící vlak. Dolní objekt pevnosti totiž protíná železniční trať, kdysi jeden ze způsobů zásobování posádky proviantem, dnes ale už pouhý svědek zašlé slávy. Na každý pád stojí návštěva tohoto pomníku historie za to. Stačí zvolit sjezd z dálnice A22 severně od Bressanone/Brixenu a pak se asi jeden kilometr vrátit po kvalitní italské komunikaci přes vesničku Fortezza až k vlastní pevnosti. Celkový dojem umocní hladina vodní nádrže, které zde byla při úpatí pevnosti vybudována na řece Isarco v letech 1939-40…

GALÉRIE:

12►

 © Ceskycestovatel.cz

Spandau, v české transkripci Špandava. Mohutná pevnost – citadela – na západním okraji Berlína, omývaná vodami toků Sprévy a Havely, představuje jedinečný klenot fortifikačního umění, ale pro mnohé generace se stala spíše nechvalně proslulým symbolem tuhé káznice. Čím byl v rakouském mocnářství Špilberk, tím byla v Prusku Špandava. V druhé polovině 19. století však byla nedaleko pevnosti vybudována zcela nová věznice v pseudogotickém stylu a v roce 1903 přišla citadela definitivně i o status pevnosti. Z Výmarské republiky sem byl soustředěn státní archív a za nacistů zde v letech 1935-44 fungovaly tajné laboratoře pro výzkum chemických zbraní! Pravda, na rozdíl od 1. světové války je v té druhé nikdo nepoužil, ale jejich hrozba tím nebyla o nic menší! V roce 1950 sem byla umístěna vyšší střední škola stavební, která zde vydržela až do roku 1986. Poté byly zahájeny práce na přeměně pevnosti v historické muzeum a místo konání koncertních a festivalových akcí. Obecně velmi rozšířeným omylem je, že právě zde skončili vysocí nacističtí funkcionáři jalo Rudolf Hess či Albert Speer poté, co unikli norimberské oprátce. Místem jejich pobytu byla ve skutečnosti již zmíněná špandavská věznice na Wilhelmstrasse.

Pevnost Spandau: 1. bastion König; 2. brána; 3. vstupní objekt; 4. palác; 5. věž Julius; 6. zbrojnice; 7. italský dvůr; 8. bastion Kronprinz; 9. bastion Brandenburg; 10. bastion Königin; 11. ravelin Schweinekopf

*

Citadela Spandau je právem pokládána za jednu z nejvýraznějších a nejzachovalejších renesančních pevností na evropském kontinentě. Rozkládá se na místě někdejšího středověkého opevnění v rovinaté berlínské čtvrti Spandau. Počátky středověkého hradu sahají až do 11. století a tyto počátky připomíná na nádvoří  socha prvního braniborského markraběte Albrechta I. Baera (Medvěda), který vládl v letech 1134-1170.  Po smrti Přemysla Otakara II. zde byl z popudu Oty IV. nějaký čas vězněn  dokonce Přemyslův syn Václav II. a pobývat zde měla údajně i pozdější česká královna Eliška „Richenza“ Rejčka. Časem se Špandava stala rezidencí braniborských kurfiřtů, kteréžto důstojenství bylo Braniborsku přiznáno v roce 1356 za panování Wittelsbachů. Po nich zde nějaký čas vládli Lucemburkové, aby v roce 1415 přešla zdejší vláda definitivně do rukou Hohenzollernů.

*

Počátky dnešní bastionové pevnosti sahají do poloviny 16. století. O její výstavbě podle tehdy nejnovějších fortifikačních poznatků rozhodl hohenzollernský kurfiřt Joachim II. Hektor. Stavbu zahájil v roce 1559 italský architekt Francesco Chiaramella de Gandino a v roce 1578 dokončil neméně zkušený fortifikační stavitel Rochus, Graf zu Lynar, rovněž původem z Itálie, ale většinu života působící v braniborských službách.

Model středověké podoby hradu Spandau a socha kurfiřta Joachima II. Hektora před kostelem sv. Mikuláše

*

Architektonicky pevnost naplňovala ideál tehdejší fortifikační filozofie – jednalo se o symetrický čtyřúhelník se čtveřicí mohutných bastionů, spojených kurtinami. Uspořádání bastionů mělo přitom eliminovat veškeré mrtvé úhly, kde by se mohl skrýt případný útočník. Zajímavou perličkou je ponechání původní středověké kruhové věže, jakou u jiných bastionových pevností budeme hledat jen stěží. A pod severní kurtinou objevíme skrytý plavební kanál pod ochranou palebných pozic bastionu Kronprinz (každý bastion měl své jméno), vedoucí do pevnostního přístaviště! Za války měl sloužit k případnému výpadu z pevnosti, v mírových časech se v okolních vodách hojně lovily ryby, které sloužily ke zpestření jídelníčku zdejší posádky.

*

Vstupní objekt do pevnosti se nachází v jižní kurtině. Vede k němu most, krytý palbou z bastionu König. Nestabilní podklad si vynutil, aby se základy budoucí brány a budovy stavěly na navážce (nahrnutá suť z bývalých středověkých hradeb), která měla zhutnit bažinatý terén, a na speciálních pilotech z dubových trámů o délce 2-3,5 m. Charakter stavby měl benátský rodák Chiaramella odpozorován od svého krajana Michele Sanmichelliho, který se proslavil stavbou bastiony chráněné brány Porta Nuova ve Veroně. Brána měla přitom nejen obranný, ale také reprezentační  význam. Dnešní podoba vstupní brány (v horním patře vstupního objektu je dnes muzejní expozice) však pochází z poslední přestavby v roce 1839, neboť původní renesanční fasáda byla těžce poničena během ostřelování a zničující exploze muničního skladiště v bastionu Königin za napoleonských válek v roce 1813.

Pohled z věže Julius na bastion Kronprinz a trezorové věže při patě věže

Kromě středověké věže zůstal uvnitř pevnosti zachován i někdejší středověký palác. V roce 1936 byl poškozen necitlivou přestavbou na důstojnické kasino a po roce 1977 byl postupně obnoven v neogotické podobě. Pevnost jinak nabízí celou řadu muzejních expozic, kromě historické ve vstupním objektu brány je to především reprezentativní sbírka dělostřeleckých zbraní v tzv.  „execírce“ – Exezier Halle. (Na první pohled nevábná dřevěná bouda, která soužila k účelům, o nichž nejlépe vypovídá samotný název. Podrobněji se této expozici věnuje složka MUZEA.) V jihovýchodním bastionu Königin je pro změnu soustředěna sbírka židovských náhrobků z let 1244-1474, nalezených během vykopávek v základech tzv. paláce. Podle historiků se jedná o náhrobky ze zneuctěných židovských hřbitovů po vyhnání Židů z Braniborska v roce 1510.

Granátníci pruské armády z 18. století a parádní pruská piklhaubna z historické expozice

Zdaleka viditelnou dominantou pevnosti je 30 m vysoká strážní věž Julius. Zatímco v její sklepní části se ve středověku nacházela hladomorna, nadzemní část sloužila nejen k obraně, ale i k obývání. Podle archeologických výzkumů byla postavena někdy ve 13. století a zatímco u paty činí tloušťka jejích zdí 3,6 m, směrem vzhůru se síla zužuje na 2,3 m. Po zdolání 145 schodů se vám nabídne solidní rozhled od Tegelu přes berlínské centrum až po Grunewald. Původ jména věže je zahalen tajemstvím, ale říká se, že původcem označení je někdejší komoří Fritz kurfiřta Ludvíka Římana z rodu Wittelsbachů. Ludvík totiž nechal Fritze bydlet právě v této věži a pro jeho židovský původ se jí po roce 1400 začalo říkat Judenturm a poté odvozeně Juliusturm.

Po prusko-francouzské válce 1870-71 pak věž sloužila jako skladiště části francouzských reparací. Ve dnech 3. až 10. července 1874 bylo do Spandau dopraveno celkem 1200 beden, které zde zůstaly uloženy až do jejich navrácení Francouzům v roce 1919. Obavy o bezpečnost pokladu si v roce 1910 vynutily instalaci masivních třítunových (!) dveří, které z věže učinily na několik let největší berlínský trezor.

Pohled na špandavskou věznici na Wilhelmstrasse z ptačí perspektivy a jeden z mála dochovaných záběrů její brány, za níž si odpykal doživotní trest jeden z nejpřísněji střežených válečných zločinců Rudolf Hess

*

Jako vězení se špandavská citadela zapsala do historie už v roce 1571. A vězněm nebyl jen tak někdo, ale svůdná milenka po zesnulém kurfiřtovi Joachimu II. – Anna Sydowová. O sto let později zde skončili například pastor Schiling a 1. ministr Eberhard Danckelmann, v roce 1702 zakladatel braniborské námořní flotily Benjamin Raule, roku 1719 odhalený maďarský podvodník na královském dvoře Clement, v roce 1782 ho následoval pruský státní ministr Friedrich von Görne a v roce 1828 zde byl vězněn básník, novinář a divadelní kritik Ludwig Rellstab.

*

V roce 1876 byla v jižní části Spandau dokončena nová věznice, shodou okolností pro svou nápadnou inspiraci středověkými hrady přezdívaná „pevnost“. Měla sloužit především jako vojenské vězení pro půl tisíce odsouzených. Později, zejména pak za nacistů, však okusili její „pohostinnost“ i mnozí odpůrci nových pořádků z řad civilistů. A právě sem bylo po 2. světové válce umístěno i sedm vysokých nacistických pohlavárů, odsouzených norimberským tribunálem. Od roku 1966 až do své smrti v roce 1987 zde pobýval už jen Rudolf Hess a okamžitě po jeho smrti rozhodly tehdejší britské okupační síly srovnat vězení se zemí, aby se nestalo falešným poutním místem neonacistů a Hessových obdivovatelů. Za tím účelem byla skartována i většina obrazové dokumentace (věznice byla dokonce vymazána i z nových mapových plánů Berlína, v těch starších je samozřejmě zanesena).

Pohled na věž Julius a střechy paláce a vstupní brány od bastionu König

K pevnosti se dostanete poměrně snadno buď metrem (U-bahn U7) do stanice Zitadelle, případně Altstadt Spandau. Z obou stanic je to do pevnosti pár set metrů příjemnou procházkou  a zatímco cestou z města si můžete udělat zacházku k ravelinu „Sviní hlava“, od zastávky Zitadelle můžete cestou pořídit vnější záběry bastionů Brandenburg a Königin.  Pokud volíte cestu čtyřkolkou jako já, pohodlně zaparkujete asi 100 m východně od pevnosti poblíž zmíněné stanice podzemky Zitadelle. Za prohlídku stojí samozřejmě i historické centrum starého města Spandau (celý střed tvoří pěší zóna) s několika zachovanými středověkými domy, obnoveným kostelem St. Nikolai a spoustou stylových kavárniček, cukráren a podobně lákavých občerstvoven – povětšinou rodinných podniků s naprosto dokonalou péčí o podnik i klientelu, kam se prostě nedá nezajít, neposedět a neochutnat z místních specialit.

GALÉRIE

123►

© Ceskycestovatel.cz

Když se řekne alpská pevnost, leckdo si asi nejspíš představí Hitlerovo „orlí hnízdo“ na Berchtesgadenu nebo něco podobného z éry Třetí říše. Ve skutečnosti byly Alpy a jejich strategické průsmyky protkány a střeženy mocnými fortifikacemi již mnohem dřív, než „ten čalouník“ vůbec spatřil světlo světa…

*

Naprosto jedinečnou pevnostní stavbou, budící pozornost a obdiv nejen svým vzhledem, ale i začleněním do úzké soutěsky pod Reschenským průsmykem při historické stezce mezi Engadinem a Oberinntalem, spojující od ranného středověku střední a severní Evropu s Itálií. Kdysi tudy proudily zástupy poutníků, směřujících během křížových výprav do Svaté země, později tudy mířily povozy obchodníků s nejrůznějším zbožím a v polovině 19. století po zkušenostech z napoleonských válek vyvstala potřeba tuto strategickou komunikaci ochránit důkladnou uzávěrovou fortifikací, která by zabránila případnému vpádu z Lombardie nebo Engadinu do údolí Innu.

*

Projektant Franz von Scholl (vlevo) a schéma prvního patra pevnosti Nauders

 Pevnost u Naudersu vyprojektoval podobně jako jiný „alpský festung“ Franzensfeste věhlasný rakouský pevnostní architekt Franz von Scholl. Vlastní stavbu pak realizoval hlavní inženýr pevnostního stavitelství generálmajor Georg Eberle v letech 1834-1840. Fort se na západní straně se opírá o kolmou skalní stěnu, pod ním je vedeno koryto potoka Stillebach a hned na protější straně silnice se tyčí vysoký kamenný val, který zužuje průjezd komunikací na nezbytně nutnou míru a usnadňoval tak její přehrazení smrtonosnou palbou.

Vlastní objekt má pět podlaží, přičemž v přízemním objektu nad potokem se rozkládají velké dělové kasematy a tři nadzemní patra v hlavním objektu jsou propojena jediným masivním točitým schodištěm ze žulových kvádrů, aby případě potřeby mohlo každé patro představovat snadno uzavíratelný a samostatně bráněný úsek. K přepravě objemných nákladů pak sloužil ještě nákladní výtah.

*

Pevnost Nauders a americký lehký tank M24 Chaffee z pevnostní expozice

Okamžiky bojové pohotovosti prožila posádka pevnosti v letech 1848, 1859 a 1866 a nakonec ještě v roce 1915, kdy bylo bezprostřední okolí fortu obehnáno ostnatým drátem a kasematy vybavena osmi kusy kanónů M94. Válečný stav posádky činil 87 mužů, přičemž v předpolí pevnosti mohly být rozmístěny 30-cm acetylénové světlomety pro boj v noci.

Zásoby munice a potravin byly propočítány pouze na dva týdny, neboť se mělo za to, že pevnost nebude problém v případě potřeby zásobovat po silnici od Landecku. Vody měla být odebírána pomocí sacího čerpadla přímo z potoka Stillebach, později byla do pevnosti přiváděna voda litinovým potrubím ze zdroje nad pevností.

*

Součástí muzejní expozice je i nevelká, ale snadno přístupná (hned u parkingu) ukázka tankové a dělostřelecké techniky z výzbroje poválečné rakouské armády, čítající vedle tanků T-34, M24 Chaffee a SK-105 Kürassier také kanóny někdejší československé provenience.

Jediným nedostatkem jsou prohlídky pevnosti, které jsou omezeny pouze na středu a neděli od května do konce září, a to jen v 15:00.

 GALLERY:

12►

R A T I N G

*) Přístupností je míněna cesta od parkingu nebo zastávky k objektu a v případě vozíčkářů i uvnitř samotného objektu!

 © -CC-

Většina milovníků Jadranu si světoznámý istrijský klenot Pulu spojuje zpravidla s bohatými antickými památkami v čele s proslulou Arénou. Leckdo také asi slyšel, že v minulosti byla Pula hlavní válečnou základnou rakousko-uherské maríny. Jen skuteční nadšenci historie však mají tento malebný přístav spojen s množstvím fortifikačních památek v čele s někdejší benátskou pevnosti na vrcholu kopce nad pulským přístavem.

*

Největší a nejstarší pulská pevnost – tzv. kaštel (hafenkastell) – datuje svůj vznik do počátků 17. století, kdy Jadranu vládla benátská flotila, ale kdy se od východu hnala temná mračna osmanské invaze a ze západu se snažilo ovládnout Středomoří Španělsko. Projekt moderní bastionové pevnosti na místě někdejšího římského opevnění se začal rodit v roce 1619 během španělsko-benátské války. Benátčané se tehdy obávali vylodění španělských vojsk v Kvarneru, ale přípravy se vlekly a samotná stavba pevnosti byla zahájena až v roce 1630, když už v Evropě zuřila třicetiletá válka.

Projektovou přípravou a stavebním dozorem byl pověřen zkušený francouzský inženýr a fortifikační architekt Antoine de Ville (1596-1674). Na stavbu pevnosti byly přitom v hojné míře využívány kamenné bloky z někdejšího římského divadla na severovýchodních svazích kopce.

V letech 1632-1633 byla dokončena hrubá stavba čtyřbastionové pevnosti (milovníci fortifikace mohou porovnat podobnost pulské pevnosti s berlínskou Špandavou), která v dalších letech zaznamenala jen dílčí úpravy (v roce 1703 byl hlavní vstup do pevnosti přemístěn do západní kurtiny).

S postupným úpadkem Benátské republiky po objevení Ameriky a nových zámořských obchodních cest do Asie klesal i význam pulské pevnosti. Během napoleonských válek se nad Istrií a Pulou střídala rakouská a francouzská nadvláda, až byl zdejší region Vídeňským kongresem (1814-15) definitivně přiřknut Rakousku.

Pro Rakousko měl přístup k moři naprosto zásadní význam a přístavy Benátky a Terst se staly základními kameny pro budování rakouské námořní moci. Po ztrátě Benátek v polovině 19. století se Vídeň musela poohlédnout po novém válečném přístavu pro svou flotilu a na výběr měla dva přístavy – Terst a Pulu. Nakonec – mj. i na popud arcivévody Ferdinanda Maxmiliána –  padla v roce 1857 volba na Pulu.

Město, které v té době čítalo sotva tisíc duší, se stalo centrem čilého stavebního ruchu a už v roce 1885 v Pule žilo na 20 tisíc obyvatel a v roce 1910 dokonce 70 tisíc! Podle množství a objemu zakázek zde v průměru pracovalo 3-4 tisíce dělníků.  Základem nového válečného přístavu se stal tzv. arzenál, zahrnující doky, sklady a loděnice. Současně byla v Pule postavena námořní nemocnice, nový kostel, kasárna, technická škola a v neposlední řadě válečný hřbitov.

*

Dnes už jen málokoho napadne, že Rakousko-Uhersko patřilo k respektovaným námořním mocnostem. Zásluhu na tom měla řada faktorů. Jednak to byla vítězná námořní bitva u ostrova Vis (Lissa) v roce 1866, kde nepočetná rakouská eskadra pod velením admirála Wilhelma Tegetthoffa uštědřila těžkou porážku italskému loďstvu. Současně Rakousko-Uhersko usilovně budovalo i svou obchodní flotilu, které vévodilo terstské rejdařství Unione Austriaca. V roce 1903 je založili bratři Cosulichové (oficiální název rejdařství zněl: Vereinigte Österreichische Schiffahrtsgesellschaften der Austro-Americana und der Gebrüder Cosulich/Unione Austriaca di Navigazione dell’Austro Americana e dei Fratelli Cosulich – Società Anonima) a jeho lodi brázdily nejen vody Středozemního moře, ale plavily se na pravidelných linkách i do Buenos Aires a do New Yorku.

V roce 1912 flotila společnosti čítala na tři desítky lodí a na svých spojích přepravila více než 100 tisíc cestujících. Vlajkovými plavidly na těchto prestižních spojích byly luxusní parníky Kaiser Franz Josef I a Martha Washington (druhá ze jmenovaných lodí byla v roce 1914 internována v New Yorku a po vstupu USA do vály sloužila k přepravě amerických vojáků na evropské bojiště),

*

S přituhujícími mezinárodními vztahy na sklonku 19. století začalo Rakousko-Uhersko modernizovat a posilovat i svoje válečné loďstvo. Činilo tak s nevšední technickou invencí a jeho torpédoborce, křižníky a zejména bitevní lodi patřily k nejlepším svého druhu. Svůj nemalý podíl na tom měli čeští lodní stavitelé a české zbrojovky v čele s  Vítkovickými železárnami, odkud pocházely pancéřové plechy z niklové oceli, a plzeňskou Škodovkou, která těmto lodím dodávala v předvečer 1. světové války i tu nejtěžší výzbroj a zbavila tak Rakousko-Uhersko závislosti na dovozu dělostřeleckého materiálu, který se do té doby nakupoval v Německu u firmy Krupp.

Iniciátorem modernizace rakousko-uherské K. u. K. Kriegsmarine nebyl nikdo jiný než arcivévoda František Ferdinand d’Este. Dohled nad projektem nových lodí, včetně největších obrněnců typu dreadnought třídy Viribus Unitis,, byly svěřeny někdejšímu hlavnímu inženýrovi maríny (Marinesektion des Reichskriegministeriums) Siegfriedu Popperovi, mimochodem pražskému rodákovi, který byl v době stavby lodí už na penzi kvůli zdravotním potížím se zrakem (byl už skoro slepý). Lodi disponovaly na svou dobu mimořádnou palebnou silou a rychlost jejich stavby se dala srovnat s rychlostí nejlepších britských loděnic (od založení kýlu lodi Viribus Unitis do spuštění na vodu neuplynul ani rok!).

*

Stará pevnost nad Pulou byla ještě v roce 1876 vybavena dvojicí velkých vodních nádrží, ale její dny už byly sečteny. Napříště už sloužila víceméně jen jako skladiště, kasárna, pozorovatelna a věznice. Její výzbroj tehdy tvořily pouze dva kanóny ráže 90 mm M75/96, které však spíše než pro vlastní obranu sloužily k čestným salvám. Tím více však byla věnována pozornost novému opevnění Puly , které měly strategický přístav chránit před útokem z moře i z pevniny.

Pevnostní obranu pulského perimetru tvořila v předvečer 1. světové války důmyslná soustava objektů, jejichž jádro tvořilo množství pobřežních tvrzí (küstenforts), lemující pobřeží ve dvou liniích od ostrovů Brioni až po poloostrov Kamenjak, a dále opevněné pobřežní baterie těžkých kanónů a moždířů (küstenbatterien a mörserbatterien), podélné a věžové forty (gürtelforts a turmforst) a další objekty zejména dělostřeleckých baterií.

*

K nejzajímavějším objektům patřila baterie Gomila, která měla střežit přístup do Medulinského zálivu kolem východního pobřeží poloostrova Kamenjak. Její výzbroj měly tvořit čtyři mohutné škodovácké moždíře ráže 420 mm, umístěné v pancéřových kopulích (viz obr.). První z nich byl na Gomile (vrch nad Premanturou, kde jsou dnes populární kempy Tašalera, Runke a Stupice) umístěn v roce 1912, druhý následoval o rok později. Z instalace zbývajících dvou sešlo. Ostatně i ony dva moždíře se na Gomile příliš neohřály a během války byly nasazeny na jiných, pro Rakousko-Uhersko důležitějších frontách (u Tarnova a Krakova, u Rovereta v Itálii, u Bělehradu, v Boce Kotorské a v jižních Tyrolích).

*

Další interesantní fort, známý od roku 1879 pod názvem Bourguignon, najdete dnes už na okraji Puly, kousek od letoviska Zlatne stijene nad zátokou Soline. Tato dvoupodlažní věžová tvrz byla vyprojektována rakousko-uherskou královskou inženýrskou kanceláří a postavena v letech 1861-66. Pevnost měří v průměru 46,5 m, průměr vnitřního atria činí 12,5 m a výška na terénem je 9,4 m.

Tvrz nesla původně jméno Fort Monsival (dnes se tak jmenuje jižní pulská čtvrť v těsném sousedství letoviska Verudela), ale v roce 1879 byla přejmenována na Fort Bourgignon podle belgického admirála Antona Mihaela Bourgignona, který byl v letech 1864-79 velitelem pulského přístavu a pevnosti.

*

Během 1. světové války zažila Pula několik vzrušujících situací. K nejdramatičtější došlo v prosinci 1914, kdy do pulské přístavní rejdy pronikla francouzská ponorka Curie , aby se pokusila torpédovat rakouské válečné lodi. Ponorka však uvízla v protiponorkových sítích, byla nucena se vynořit a následně se stala kořistí rakouských hlídkujících torpédoborců a pobřežních baterií. Většina posádky se dostala do zajetí a samotná ponorka byla později vyzvednuta a Rakušané ji zařadili do své vlastní výzbroje pod označením SMU-14.

Další drama se odehrálo prakticky až po kapitulaci Rakousko-Uherska.  Císař Karel vydal sice už 30. října 1918 jeden ze svých posledních rozkazů o předání lodí nyní už bývalého rakousko-uherského loďstva nově ustavené vládě Slovinců, Chorvatů a Srbů, ale Italové, vystrašení rakouskými obrněnci třídy Viribus Unitis (resp. Tegetthoff), podnikli ještě následující noci diverzní akci prostřednictvím tzv. živých torpéd a umístili pod trup obrněnce Viribus Unitis nálože, které nad ránem 2. listopadu přivodily ničivou explozi a potopení lodi…

GALLERY:

© Ceskycestovatel.cz

Maginotova linie, Orlicko-hlučínská linie, Eben Emael, Mannerhaimova linie, Atlantický val – to všechno jsou pojmy, které rozbuší srdíčko každého milovníka novodobých fortifikací. Návštěva kteréhokoliv objektu z těchto impozantních pevnostních komplexů ve vás zanechá nezapomenutelný dojem a tichou úctu k jejich stavitelům i více či méně úspěšným obráncům. K výše uvedeným a dnes už legendárním fortifikačním systémům se však sluší připojit ještě jeden, a to tzv. Alpský val. Pro starší generaci, obeznámenou toliko s předválečným československým opevněním a prostřednictvím naprosto ojedinělých publikací (nebo spíše zmínek) ještě tak s „mažinotkou“, je putování po objektech Alpského valu hotovým „Eldorádem“, pozoruhodným o to víc, že podobně jako některé československé objekty i ony sloužily ještě v éře „studené války“.

*

Pevnostní objekt „opera 4“, vyzbrojený třemi kulomety a protitankovým kanónem mod. 65/17

Alpský val (Vallo Alpino) patří k nejrozsáhlejším novodobým fortifikačním stavbám, s jejichž budováním bylo sice započato už v třicátých letech 20. století, ale pokračovalo se v nich i po vypuknutí 2. světové války. Jeho historii navíc provází řada paradoxů. V podstatě se totiž jednalo o jakousi italskou „mažinotku“, která však byla z valné části namířena proti Mussolliniho nejbližšímu – německému (!) – spojenci z  tzv. osy Berlín-Řím-Tokio. Celou filozofii budování a existence Alpského valu přitom asi nejlépe osvětluje zpráva italského ministra zahraničí Galeazza Ciana z 1. dubna 1942, v níž referuje o vtipu, kolujícím tehdy v Tyrolích a podle něhož německý wehrmacht „za dva měsíce zatočí s Ruskem, za čtyři měsíce s Anglií a za čtyři dny s Itálií…“

*

Italové si už od starověku pěstují pověst těch nejtalentovanějších architektů, což  platí i pro jejich pevnostní stavby. Lze proto považovat jen za logické, když se na základě zkušeností z 1. světové války a pod vlivem budování Maginotovy linie rozhodli opevnit své hranice vlastním moderním pevnostním systémem. Co jejich pevnostní val činí výjimečným, jsou podmínky, kterým musel být celý projekt přizpůsoben. Většinu objektů bylo totiž nutno budovat v členitém a obtížně přístupném vysokohorském terénu, nezřídka v nadmořských výškách přesahujících i 2000 metrů. Krom toho se rozhodli opevnit prakticky celou pevninskou hranici (s Francií, Švýcarskem, Rakouskem a Jugoslávií), čímž se délka Alpského valu stává srovnatelnou s předválečným československým opevněním. Na rozdíl od něho však italské opevnění netvořilo souvislou linii, ale soustředilo se pouze na tzv. uzávěry průsmyků a údolí se strategickými komunikacemi.

Při budování Alpského valu se Italům hodily nejen vlastní zkušenosti z války v Dolomitech (1915-1917; podrobněji viz historie pevnosti Forte Naole nad jezerem Garda), ale také důkladné prostudování rakouských objektů, které se po 1. světové válce ocitly na jejich území.

Výstavbě Alpského valu předcházelo budování přístupových komunikací, s nimiž bylo započato už během dvacátých let minulého století. Na počátku 30. let pak byla zahájena stavba prvních objektů. Konstrukce pevnostních objektů vycházela z projektů, z nichž nejvýznamnější nesly označení 200 (centro), 7000 (postazione) a 15000 (opera) a lišily se jak velikostí, tak – logicky – i výzbrojí, od kulometné až po dělostřeleckou.

*

Zpočátku se hlavní pozornost při budování Alpského valu soustředila na italsko-francouzskou hranici, ale během 30. let získala prioritu oblast Jižního Tyrolska.

Hlavním důvodem bylo rychle rostoucí soupeření mezi mussoliniovskou Itálií a hitlerovským Německem o vliv v Rakousku. Když byl v roce 1934 zavražděn rakouský kancléř Engelbert Dolfuss, pro Mussoliniho, který Dolfusse považoval za svého přítele, to byl první vážný důvod ke znepokojení a nedůvěře k vůči jinak politicky blízkému „soukmenovci“ z Berlína. A tuto nedůvěru ještě posílil „anschluss“ Rakouska v březnu 1938.

Za této situace byla už v roce 1934 zahájena v oblasti Reschenského a Brennerského průsmyku a údolí Pusteria zahájena výstavba prvních devíti pevnostních objektů typu 200 a ještě v roce 1937 na ni navázala výstavba dalších objektů typu 450 (modifikovaná verze typu 7000). A když se na jaře italsko-rakouské hranice změnily na italsko-německé, bylo v oblasti 47 hotových nebo dokončovaných bunkrů.

Kupodivu ani srdečné objetí Mussoliniho s Hitlerem nad mnichovským diktátem na podzim 1938 nezmrazilo budování Alpského valu. Intenzitu stavebních prací naopak popohnal tzv. Ribbentrop-Molotovův pakt ze srpna 1939, o kterém Němci svého italského spojence neráčili ani v nejmenším náznaku informovat. Ostražitost Italů pak jen povzbudilo bleskové tažení wehrmachtu proti Polsku o pár týdnů později a jeho „rozparcelování“ mezi Německo a Rusko.

*

Pozn.: Mussolini tehdy přese všechny proklamace stále vzhlížel k hitlerovskému Německu se značnou nedůvěrou a žil v neustálých obavách, kdy si jeho soused začne dělat zálusk na jižní Tyroly. Trochu malicherné obavy, když si uvědomíme, že Hitlerovi nikdy nešlo o nějaké drobné „pozemky“, ale ukrajoval si z Evropy po celých státech…

*

Ideu ochrany italského severu pomocí Alpského valu posilovala i přetrvávající legenda a neprostupnosti Maginotovy linie, kterou na jaře 1940 při útoku do Francie wehrmacht raději obešel přes hornaté Ardeny.

Mussolini ještě koncem roku 1939 podpořil pokračování výstavby pohraničního opevnění, která se nyní soustředila zejména na oblast jižních Tyrol, respektive regionu Alto Adige. Pro tamní německy mluvící většinu obyvatel nebylo ovšem italské počínání dvakrát povzbudivé a v jejich povědomí se šířila představa, že je Řím chce izolovat od jejich severotyrolských sousedů. V tomto jejich přesvědčení je utvrzovalo i rozsáhlé vyvlastňování kvalitních pastvin pro budování bunkrů, masivního protitankového příkopu a dalších vojenských objektů.

*

Alpský val v oblasti regionu Alto Adige byl rozdělen do tří hlavních sektorů (XII., XIV. a XV.), které byly dále členěny na tři uzávěry v závislosti na vzdálenosti od hranic. V podstatě se jednalo o oblast Toblachu s údolím Pusteria, oblast Brennerského průsmyku s údolím řeky Isarco a oblast údolí Venosta s Reschenským průsmykem. V rámci každé oblasti byla přitom zohledňována i obrana dalších dílčích úseků.

Koncem ledna 1940, uprostřed tzv. podivné války, bylo v jižních Tyrolích dokončeno 66 pevnostních objektů a dalších 250 bylo naplánováno. Většina nových objektů měla přitom vycházet z typu 15000 (opera).

Práce postupovaly poměrně rychlým tempem, neboť k 10. červnu 1940 dosáhl počet dokončených objektů již počtu 161. O intenzitě prací svědčí mimo jiné i množství pracovníků, kterých tehdy na opevnění pracovalo 19 tisíc!

Přesto se výstavba potýkala s řadou potíží. Chyběly komunikace a lanovky pro přesun stavebního materiálu, navíc v uvedeném horském terénu se dalo stavět jen po omezenou roční dobu. Důvod byl nasnadě, neboť s betonem se dalo pracovat jen do -5⁰ C.

O rok později, 16. června 1941, byla dokonce další stavba opevnění zastavena (s výjimkou dokončení již rozestavěných objektů). Důvodem přitom nebylo nějaké utužení německo-italského přátelství, ale postupné vyčerpávání italských hospodářských zdrojů, nepřipravených na vleklý konflikt. Mussolini musel všechny rezervy napřít k bojům na Balkáně a v severní Africe a na Alpský val už nic nezbylo. Nedostatek strategických surovin (zejména oceli) vedl dokonce ke konfiskaci kovových branek a plotů! Přesto mohl 25. července 1941 náčelník generálního štábu generál Mario Roatta hlásit, že „ze strukturálního hlediska“ je většina stavebních prací dokončena.

*

Pozn.: Co se někomu jeví jako hotové „ze strukturálního hlediska“, to může jinému z hlediska reálné bojové hodnoty připadat jako hrubě nedostatečné. A přesně tak se o Alpském valu vyjádřil v říjnu 1942 generál Vittorio Ambrosio, podle něhož v případě napadení „Alpský val nebyl schopen plnit svou funkci“. Dílem pro rychle zastarávání celé koncepce pevnostní linie a dílem pro její „ementálovost“. Podle Ambrosia bylo zapotřebí nejméně dalších 900 objektů, aby se Alpský val stal opravdu neprostupnou linií.

*

Italské pevnostní dělo (vlevo) a ukázka italského protitankového zátarasu (vpravo)

Horečná stavební činnost Italů na jižních hranicích Třetí říše samozřejmě nemohla uniknout Hitlerově pozornosti. Dokud slavil úspěchy německý blitzkrieg, mohl se Vůdce nad italskou nedůvěřivou opatrností jen usmívat. Pokud ale budování Alpského valu začalo odčerpávat významné síly, potřebné pro rychlé vítězství zbraní Osy, mohl začít zvedat výhrůžně obočí. A jestliže Mussolini hodlal pokračovat v budování pevnostní linie na hranicích se svým spojencem i ve chvíli, kdy se schylovalo k rozhodujícím střetnutím v severní Africe a na Volze, a kdy už nebyla v sázce rychlost vítězství, ale vítězství jako takové, musela se o Adolfa nejspíš pokoušet mrtvice…

A tak namísto budování dalších objektů vydal v říjnu 1942 Mussolini na Hitlerův nátlak příkaz zastavit opevňovací práce v alpských údolích na hranicích s Německem. Nicméně rozestavěné objekty měly být v utajení dokončeny a pokračovala i sondáž opatření k rozšíření uzávěr. Tou dobou bylo v Alto Adige postaveno 351 pevnostních objektů a dalších 80 zůstalo rozestavěných. Většina však postrádala odpovídající vybavení a výzbroj (zejména dělostřeleckou).

Nakonec ale podobně jako v případě československé pevnostní linie se ani ta alpská svého bojového křtu nedočkala. Když nacisté začali obsazovat severní Itálii, měli italští vojáci jasné rozkazy neklást „spojenci“ odpor. Jedinou výjimkou byla posádka bunkru v úseku Pian dei Morti (XIII. sektor), který dodnes nese stopy ostřelování…

*

K obsazení jižních Tyrol wehrmachtem došlo začátkem srpna 1943 pod záminkou ochrany železničního koridoru přes Brennerský průsmyk. Němci tehdy hráli o čas, neboť Spojenci tou dobou prakticky obsadili značnou část Sicílie, Mussolini byl 25. července zatčen a internován a nová vláda v Římě začala vyjednávat se Spojenci o zastavení bojů.

K Brenneru byla proto během několika málo dní stažena z Belgie 44. německá pěší divize „Hoch und Deutschmeister“a 1. srpna vpochodovala do Itálie. Ačkoliv se jednalo o akci v ryze německé režii (operace nesla název Alerich podle někdejšího vizigótského krále, který v roce 410 vyplenil Řím), informoval německý generál Feurstein svůj italský protějšek – generála Gloriu v Bolzanu, že opatření bylo dohodnuto s italským nejvyšším velením. Mezitím do oblasti Brenneru zamířily další německé jednotky ze skupiny „Furbach“ včetně tankové divize SS „Leibstandarte Adolf Hitler“.

V okamžiku italské kapitulace a podepsání příměří se Spojenci 8. září 1943 měli Němci již sever Itálie plně pod kontrolou a jen v Meranu a Bolzanu zajali na 18 tisíc italských vojáků. Celkem padlo do německého zajetí v oblasti Brenneru a Trentina 18 italských generálů, 1783 důstojníků a 50 tisíc mužů.

Po obsazení italského severu se Němci soustředili na zastavení postupu Spojenců na Apeninském poloostrově, ale na podzim 1944 se opět začali zajímat o Alpský val, tentokrát ovšem jako prostředek obrany před očekávanou ofenzívou Spojenců z jihu. V plánu bylo začlenit do Alpského valu i někdejší italské a rakouské pevnosti z 1. světové války, ale nakonec se podařilo vytvořit několik uzávěr pouze v údolí Adige. Dílem proto, že Hitler přikazoval bránit útoku Spojenců co nejvíce na jihu a dílem proto, že ofenzíva na jaře 1945 rychle zlomila veškerý odpor v oblasti a do 4. května spojenecká vojska prakticky ovládla celé Alpy.

*

Po 2. světové válce  bylo na základě Pařížské mírové smlouvy rozhodnuto odstranit veškeré stálé opevnění bývalých mocností Osy a v souvislosti s nástupem atomových zbraní se krom toho jevily veškeré fortifikace jako překonané.

Toto přesvědčení však vydrželo jen do „studené války“. Rozpínavost sovětského impéria na účet malých středoevropských států dala už v roce  1949 vzniknout obrannému svazku západoevropských zemí a Spojených států pod hlavičkou tzv. severoatlantické aliance (NATO) a oživila myšlenky na využití někdejších německých a italských fortifikací. Nejlépe si v tomto směru stál právě Alpský val na hranicích s Rakouskem, obsazeném v jeho východní části ruskými okupačními vojsky. V letech 1948-1992 tak byly za přispění finančních prostředků NATO postupně obnoveny některé obranné objekty a prvky Alpského valu. K reaktivaci objektů první a druhé linie došlo už krátce po roce 1948 a bylo tehdy využito i zkušeností z německých obranných valů v Itálii z dob války – jmenovitě tzv. Hitlerovy a Gótské linie. Část objektů byla osazena pancéřovými věžemi z amerických tanků M4 Sherman nebo M26 Pershing a vybavena ochrannými prvky  pro podmínky bojů v éře zbraní hromadného ničení. Navenek byly přitom maskovány jako civilní objekty. Jak bylo tehdy v NATO zvykem, objekty měly své kódové označení, a tak například „opera 7“ se v kódu NATO označovala Ceglie, „opera 23“ byla pojmenována Susa atd.

Význam Alpského valu ustupoval s postupným oteplováním mezinárodních vztahů a poklesem hrozby ze strany Varšavské smlouvy. Do konce roku 1992 byly posléze všechny pevnostní objekty Alpského valu opuštěny a na základě zákona z prosince 1998 bylo všech 351 bunkrů, 56 objektů kasáren a příslušných komunikací někdejšího Alpského valu v jižních Tyrolích převedeno do vlastnictví provincie Bolzano.

*

Alpský val nakonec vyhrál válku, která se odehrála beze zbraní a bez krveprolití. Šlo totiž o válku za jeho vlastní přežití. Zbourání pevnostních objektů by bylo tak drahé, že Italové od podobných myšlenek rychle upustili a namísto likvidace hledají způsoby jejich mírového využití. Místní starousedlíci a vesměs v zemědělství pracující lidé využívají některé objekty jako sklepení pro uskladnění svých produktů (podobně byly svého času využívány i některé pevnostní objekty u nás). V okolí Bolzana například Hans Baumgarten využívá jeden takový objekt jako sušárnu sýra, z jiného vznikla vyhlášená vinárna (zdaleka ji lze rozpoznat podle moderní zelené střechy). Další bunkry jsou zpravidla využívány jako muzea a nebo galerie moderního umění.

Opevnění Alpského valu v úseku Resia-Glorenza

Oblast Alto Adige v úseku Resia (Reschen), Malles Venosta (Mals) a Glorenza (Glurns) patří k mimořádně vděčným úsekům Alpského valu. Jednak skýtá ukázku důmyslně budovaného opevnění na strategicky významném místě při Reschenském průsmyku (Reschenpass), kudy už ve středověku vedla důležitá obchodní stezka, a jednak je poměrně snadno dostupný a leží na atraktivních turistických tazích mezi Rakouskem a Itálií.

*

Pevnostní objekt „opera 7“ (vlevo) a mapka pevnostní uzávěry pod Reschenským průsmykem (vpravo)

Pevnostní úsek mezi Resií a Glorenzou představoval součást XIII. sektoru Alpského valu a jeho posláním bylo přehradit přístupy do údolí Venosta (Val Venosta) a dál směrem na Merano skrz Reschenský průsmyk.

Projekt, koncipovaný na sklonku 30. let minulého století, počítal s vybudováním 24 objektů typu 7000 (střední odolnost), osazených 55 kulomety a 15 protitankovými kanóny, doplněných o protitankový příkop široký 1600 m a orientovaný severovýchodním směrem nad obcí Malles Venosta.

V březnu 1940 byl vypracován nový projekt, který už počítal s  objekty typu 15000, odolávajících i palbě děl o velké ráži. Tyto objekty nebo seskupení objektů (označovaných jako opera) přehrazovaly údolí řeky Adige ve dvou liniích – první (tři skupiny objektů) se rozkládala mezi protitankovým příkopem a obcemi Laudes a Malles Venosta, druhá linie (pět skupin objektů) zaplňovala prostor mezi obcemi Laudes, Glorenza a Tarces. Současně bylo projektováno i rozšíření uzávěry na křídlech.

Jednotlivé skupiny objektů byly propojeny hustou sítí podzemních chodeb a posádku jedné takové skupiny objektů tvořilo na dvě stovky mužů (např. uskupení 21 u Tarces čítalo 5 důstojníků, 2 poddůstojníky a 162 mužů).

Vedle kulometů představovaly hlavní zbraň Alpského valu pevnostní kanóny ráže 75 mm vz. 75/27 Mod.1906. Zbraně pocházely z turínské zbrojovky a jednalo se o starší zbraně (inspirované modelem Krupp vz. 1906) s moderní pevnostní lafetou s ocelovým kulovým čepem.

GALLERY:

  ©Ceskycestovatel.cz