O vzájemném pošťuchování Pražáků a Brňáků (odmítám termín nevraživost, který je vlastní pouze nedospělým závistivcům a intelektuálním zakrnělcům) jako která z obou zemských metropolí je větší, starší či vzdělanější, zda-li je vyšší Petřín nebo Špilberk, rychlejší metro nebo šalina, hokej hraje pohlednější Slavie nebo Kometa a nebo jestli vaří lepší pivo Staropramen nebo Starobrno, by se daly psát stejně tak romány, eseje jako odborné rozbory. Naprostá většina z nich je však docela obyčejným mlácením prázdné slámy.

*Před každou výpravou je nutné pořádně prostudovat mapu

 Nicméně s tím, co má Brno doslova za humny – s Drahanskou vrchovinou a jejím úžasným Moravským krasem, nemůže Praha s podobně formovaným a blízkým, ale nepoměrně menším Český krasem při nejlepší vůli soupeřit. A nejen Praha, takovým úžasným „výletním místem“ pro víkendový oraz se nemohou pochlubit ani mnohé evropské a světové metropole. Nemám rozhodně zapotřebí se brněnským patriotům podbízet, ale ať mi někdo ukáže na mapě Evropy město od Lisabonu po Moskvu, od Trondheimu po Athény, kde by si člověk mohl doslova „odskočit“ za takovou nádherou, která by byla ještě nádhernější, kdyby se ji dařilo udržovat v náležité čistotě bez příznačně českého plastového a igelitového svinčíku.

* Mapa Moravského krasu a jeskyně pod Vintockou skálou

Moravský kras leží v severní oblasti Jihomoravského kraje a člení se na severní, střední a jižní část. Většinou plochý povrch vápencového území chráněné oblasti se rozprostírá na ploše 94 km² a dosud zde bylo objeveno bezmála 1300 jeskyní. Z toho pět velkých je přístupno veřejnosti. Punkevní jeskyně jsou spojené s možností plavby na člunech po hladině podzemní říčky Punkvy a prohlídkou dna propasti Macocha. Dalšími jsou Kateřinská jeskyně, Balcarka, Výpustek a Sloupsko-Šošůvské jeskyně, tvořené mohutnými chodbami a podzemními propastmi.

Téměř plochý povrch vápencového území se mírně sklání k jihu a je odvodňován Punkvou, Křtinským potokem a Říčkou do Svitavy a Svratky. Rozkládá se v 3 až 6 km širokém a 25 km dlouhém pruhu devonských vápenců, který se táhne jižním směrem od Sloupu a Holštejnu až k obcím Líšeň a Maloměřice na okraji Brna.

* Vintocká skála

 Většina návštěvníků Moravského krasu míří především za největšími a nejpopulárnějšími jeskyněmi. Nicméně ti zvídavější a informovabnější si nenechají ujít ani ty zdánlivě bezvýznamné, ba mnohdy dokonce bezejmenné, označené pouze pořadovým číslem. Takové rozkošné skalní „prolejzačkyů jsou i kousek od mnohem slavnější Balcarky. Prakticky naproti přes silnici v přírodní rezervaci Vintoky.

Čtyřnohá speleoložka z Českého cestovatele před průzkumem jeskyně pod Vintockou skálou

 Součástí přírodní rezervace Vintoky je rovněž tzv. propadání Vintoky, kde se ztrácí Krasovský potok. Potok vyvěrá v Malém výtoku Punkvy, ale jeho podzemní tok nebyl dosud stále zmapován. Ve Vintocké skále se nachází hned několik jeskyň. Pod číslem 591 je vedena tzv. Cigánská se dvěma komíny a jen pár metrů vedle, když se proderete hustým porostem kopřiv, je vstup do jeskyně č. 590 – Ponorové.

Vstup do Sloupsko-šošůvských jeskyní

 Sloupsko-šošůvské jeskyně představují největší podzemní krasový komplex, zpřístupněný na území České republiky. Tvoří rozsáhlý labyrint dómů, chodeb a obrovských propastí, které spojují dvě podzemní patra s výškovým rozdílem 60 m. V současné době nabízejí návštěvníkům dlouhý a krátký okruh a rovněž tzv. historickou prohlídku. Louka před skálou Hřebenáč slouží i zájemcům o romantické svatby v přírodě.

Výhled z Koňského spádu do Pustého žlebu

 Pustý žleb je asi 7,5 km dlouhý krasový kaňon mezi hotelem Skalní mlýn a obcí Sloup. Stěny kaňonu tvoří většinou strmé vápencové skály s množstvím jeskyní. Ve většině případů jde o menší jeskyně, ale nachází se zde i uměle proražený vstup do Amatérské jeskyně, největšího jeskynního systému u nás.

Jeskyně u Žida

 Skupina jeskyněk, která se nachází ve východní skalní stěně Pustého žlebu. Své jméno dostaly podle starého kriminálního případu, na jehož základě zde měl být v 19. století oloupen a zavražděn židovský kupec.

Řada skalních útvarů v Moravském krasu je cílem horolezců. Na snímku vlevo populární Hřebenáč u Sloupsko-šošůvských jeskyní, vpravo rozcestník nad Pustým žlebem

 Jedna z dominant a symbolů moravského krasu, 25 m vysoká vápencová skála Hřebenáč, není vyhrazena jen zkušeným horolezcům, ale prostřednictvím specializované brněnské agentury Speleoart si ji může dopřát takřka každý trochu fyzicky zdatný zájemce. Pro výstup jsou zajištěny veškeré potřebné pomůcky od sedacího úvazku přes expresní sety a lano až po přilbu a samozřejmě nechybí ani doprovázející instruktor. Výstup podle náročnosti trvá 2-3 hodiny a cena se pohybuje od 890 Kč (lehčí cesta), respektive 990 Kč (obtížnější cesta). Výstup je možno zakoupit i jako dárek a mohou ho absolvovat jak jednotlivci, tak páry, rodiny nebo malé skupinky.

Přístřešek pro „unavené tlapky“ některých cestovatelů pod Koňským spádem

Stezky, křižující Moravský kras, jsou povětšinou vzorně značené a nabízejí i přístřešky pro případ, že by svatý Petr chtěl zdejší kraj trochu svlažit. Až na výjimky se vám dostane i zevrubných informací z prospektů a nebo informačních tabulí. O turistické zázemí je přitom velmi obstojně postaráno na několika místech (Skalní mlýn, chata Macocha, Sloupsko-šošůsvké jeskyně), takže vám rozhodně nehrozí vyčerpání hladem a žízní.

  Na některé živočichy musíte dávat pozor, aby jste je nezašlápli (hrabošík)

 Poloha, geologický podklad a členitý terén umožňuje v Moravském krasu existenci pestrých a specifických rostliných a živočišných společenstev. Asi největší pozornost poutá jeskynní fauna, z níž jsou nejznámější netopýři. Dosud jich zde bylo zjištěno 21 druhů. Z bezobratlých bylo na zdejším území zaznamenáno například na 2000 druhů motýlů, z ptáků zde pravidelně hnízdí výr velký a v posledních letech se zde objevil například čáp černý a nebo sýc rousný. Z větších savců pak na území krasu nechybí obvyklá lesní zvěř.

Punkevní jeskyně nabízí vedle bohaté krápníkové výzdoby návštěvu dna Macochy a cestu lodičkami po hladině podzemím protékající Punkvy

 Punkevní jeskyně, které se nacházejí 2 km od Skalního mlýna, jsou nejvyhledávanějšími jeskyněmi Moravského krasu. Za svou popularitu vděčí zejména možnosti dostat se na dno propasti Macocha a romantické plavbě na lodičkách po hladině ponorné říčky Punkvy. Suchá část byla zpřístupněna již v roce 1909 a dnes je dílem upravena i pro bezbariérový přístup! Vozíčkáři mohou navštívit Přední dóm suché části Punkevních jeskyní a s menší pomocí průvodců při nastupování do lodiček mohou absolvovat i podzemní plavbu.

Dolní jezírko na dně propasti Macocha

Macocha představuje největší propast svého druhu ve střední Evropě. Vznikla s největší pravděpodobností prolomením zesláblé klenby obrovského podzemního dómu a splynutím krasové sníženiny na povrchu s jeskyní se otevřela vertikální dutina o dnešní hloubce 138,5 m. Mohutné rozměry propasti umožňují denní osvětlení celé prostory, a proto se v krasové klasifikaci řadí k propastem typu „light hole“.

Čertova branka v Pustém žlebu a snímek potápěče před sestupem do hlubin Horního jezírka v Macoše z 1. poloviny 20. století

 Čertova branka představuje zajímavý přírodní výtvor v Pustém žlebu. Jedná se o skalní tunel, který vznikl z průtokové jeskyně a dnes tvoří jednu ze zastávek naučné stezky Macocha. Výzkum propasti Macocha sahá až do 1. poloviny 18. století, kdy se do ní nechal spustit mnich minoritského kláštera v Brně Lazarus Schoper. Dalším výzkum nabýval postupně charakter odborných expedic a jejich vyvrcholením se stal objev a zpřístupnění suché části Punkevních jeskyní (1909-1914) a následně Macošských vodních dómů (1920-1933)..

Přírodní rezervace Bílá voda u Holštejna

 Zajímavou lokalitu představuje přírodní rezervace Bílá voda u Holštejna. Zdejší území zahrnuje geomorfologicky cenné krasové území v devonských vápencích s ponorným poloslepým krasovým údolím s přirozenými lesními porosty a výskytem chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů.

Skály v Bělovodském údolí jsou bohaté na svérázné úlomky zdejšího vápence (uprostřed), připomínající hroty šípů nebo oštěpů z doby kamenné. Pro srovnání vlevo a vpravo hroty z pazourku, tvrdé sedimentární kryptokrystalické formy křemene

Zbytky hradu Holštejn

 Hrad Holštejn byl vystavěn ve 13. století na mohutné vápencové skále Hartmanem z Čeblovic. Podle pověsti jeho pozdější držitel a jinak loupeživý rytíř Vok IV. usiloval o ruku Anežky z nedalekých Petrovic. Protože ho však dívka odmítla, vypálil její matce Bětce tvrz a ji samotnou uvrhl do jeskynní hladomorny pod hradem, aby Anežku přiměl změnit názor. Ta nakonec souhlasila, ale matka mezitím v hladomorně vypustila duši. Anežku nakonec z hradu zachránil její strýc, když Vok odtáhl do války proti husitům. Ti ho prý ubili cepy pod Vyšehradem…

Most přes Podhradní ponor

Děsivý rachot tohoto mostu, spojujícího ves Holštejn s civilizací, se při přejezdu jakýmkoliv povozem nese do vzdálenosti několika kilometrů a budí dojem, že se blížíte k Niagarským vodopádům! Jestli si zdejší lesní zvěř už zvykla a nebo si našla v Moravském krasu klidnější místo, je otázkou. Nicméně holštejnským nepochybně slouží jako ohlašovatel příjezdu pošty a nebo pojízdné prodejny…

Zámek Rájec nad Svitavou

Zámek se rozkládá se v bezprostřední blízkosti souměstí Rájec-Jestřebí, označovaném za Severní bránu Moravského krasu. Samotný zámek a přilehlý zámecký park (dílem francouzský a dílem anglický) představují pozoruhodnou ukázku reprezentačního venkovského sídla ve stylu 2. poloviny 18. století. Dnešní podobu získal zámek za Antonína Karla hraběte Salm-Reifferscheidt podle projektu vídeňského architekta francouzského původu Isidora Marcela Amanda Canevaleho v duchu rokokového klasicismu.

V Rájci nechátrají pouze hospodářské budovy, ale i samotný zámek

 Zámek Rájec byl po roce 1945 Salmům zkonfiskován a dnes se honosí označením národní kulturní památka. Jenže co vypadá alespoň z dálky jako „huj“, působí při pohledu zblízka slušně řečeno notně zanedbaně. Padající omítka, oprýskané dveře a okenní rámy a hrůza hrůz – opuštěné „socialistické“ letní kino v anglickém parku! Víra některých lidí, že podobným památkám je nejlépe v rukou státu a jeho památkové péče, v tomto případě (podobně jako v řadě dalších)  dostává notně na frak. Salmové údajně vznesli na zámek po roce 1989 restituční nároky, které ale nebyly dodnes jednoznačně vyřešeny, a tak erár zřejmě doufá, že v případě, kdyby spor prohrál, přenechá původním majitelům alespoň místo zámku ruinu.

A teď si musí dát „cestovatelé a cestovatelky“ před další expedicí pořádný oraz…

 FOTOGALERIE:

12345►

©-CC-

Když se řekne Moravský kras, většina lidí si nejspíše vybaví jeho úchvatné jeskyně. Jenže tento doslova pohádkový kraj není jen o podzemních sálech s úžasnými „krápníky“ (stalaktity a stalagmity), ale také o dalších zajímavých přírodních, ale i architektonických krásách. Moravský kras tak nabízí rozkošné přírodní krásy v podobě skalních ostrohů, propastí a propadání či ponorných potoků, ale také pestré flóry a fauny a nebo v neposlední řadě lépe či hůře udržovaných a obnovovaných stop po historickém soužití člověka se zdejším krajem. Jako třeba v podobě dochovaných větrných mlýnů v Ostrově u Macochy či Rudicích, Staré huti na Křtinském potoce, poněkud omšelém zámku v Rájci-Jestřebí, Alexandrovy rozhledny nad Adamovem a nebo jedinečného poutního kostela ve Křtinách.

* V Moravském krasu se určitě neztratíte

 Moravský kras je k návštěvníkům velmi vstřícný, a to jak k pěším, tak k cykloturistům. A značeny jsou zde nejen klasické turistické stezky, ale dokonce i lesní cesty. Na snímku jedna taková, která vede Masarykovým lesem ve Křtinách, který tvoří součást Školního lesního podniku Mendelovy univerzity.

Pod Výří skálou

Každá „pohodlná“ cesta však jednou skončí a pak je nutno využít fyzický fond, „načerpaný“ zpravidla sezením u redakčního stolu a psaním reportáží a knížek. Naštěstí ovzduší Moravského krasu není zatíženo průmyslovými ani městskými exhalacemi, takže nějaký ten výstup se dá docela vydýchat. Obzvlášť, když chcete pořídit nějaký zajímavý záběr…

Ne každá jeskyně sloužila v minulosti bohulibým účelům

 Poněkud nezvyklý východ z jeskyně Výpustek, připomínající spíše vrata do podzemní pevnosti. Výpustek ostatně k podobným účelům sloužil. Ne sice přímo jako pevnost, ale jako protiatomový kryt.

Jeskyně Výpustek

 Jeskyně Výpustek představuje významný jeskynní systém Moravského krasu, jehož labyrint chodeb a dómů vděčí za svůj vznik ponorové činnosti Křtinského potoka. Pozdější archeologické nálezy odhalily, že jeskyně byla osídlena už někdy kolem roku 15 000 před n. l. a v jeho labyrintu byly nalezeny rovněž kosterní pozůstatky velkých zvířat.

Vybetonované prostory velitelského stanoviště v jeskyni Výpustek

 V polovině 20. století se v prostorách Výpustku začala těžit fosfátová hlína a v roce zde československá armáda měla v úmyslu zřídit obří muniční sklad pro případ války. Po okupaci zde pak Němci zřídili podzemní továrnu na výrobu leteckých součástek.

Po válce se zdálo, že s další průmyslovou či vojenskou devastací jeskyně je definitivní konec, nicméně v dubě vrcholící studené války počátkem 60. let obsadila jeskyni výpustek opět armáda zřídila zde již zmíněný atomový kryt pro velitelské stanoviště.

Schéma krasového systému Býčí skála

 Krasový systém Rudické propadání – Býčí skála je druhou největší – a veřejnosti zatím nepřístupnou – jeskyní v České republice. Jeho délka činí 12 km a je modelován Jedovnickým potokem a jeho přítoky. Potok se propadá do podzemí ve slepém krasovém údolí, kudy vede jedna z výzkumných speleologických cest.

Rudické propadání

 Místo, kde se Jedovnický potok v propadání řítí do hloubky 86 m a vytváří největší českou podzemní vodopádovou kaskádu. Při silných mrazech se zde vytváří několik ledopádů, z nichž nejdelší měří 34 m.

Že by cesta do středu Země?

 Symbolem Rudického propadání je sintrová „Kašna“, kde rychlostí až několik milimetrů za rok narůstá krápníková hmota. Unikátem je „Zkamenělý žebřík“, který zde stojí od velkých objevů v roce 1922. Součástí podzemního systému je také nejhlubší „suchá“ propast v ČR – Rudická propast – hluboká 153 m a největší podzemní prostora – tzv. Obří dóm.

Moravský kras a zejména Býčí skála je rájem speleologů

 První podrobný popis jeskyně pochází od brněnského lékaře J. F. Hertolda z roku 1669 a od roku 1802 zde probíhal průzkum z iniciativy hraběte Hugo Salma. Později zde vedl rozsáhlé archeologické bádání Jindřich Wankel. V roce 1985 bylo Rudické propadání propojeno umělou štolou s jeskyní Býčí skála a současným výzkumem propadání se zabývají jeskyňáři z České speleologické společnosti – základní organizace Rudice.

Vstup do krasového systému Rudické propadání pod Býčí skálou, který se nachází v údolí Křtinského potoka při silnici mezi Křtinami a Adamovem. V současnosti je zabezpečen železnými vraty.

Pohřeb velmože v Býčí skále očima Zdeňka Buriana

 S Býčí skálou je také spojen jeden z nejúžasnějších archeologických nálezů na území Moravského krasu. Jindřich Wankel zde začal pracovat v roce 1967 a v tzv. Předsíni objevil dnes již světoznámý nález ze starší doby železné – halštatské, datovaný do 1. poloviny 6. století před n. l.

Nalezené předměty jako soška býka vlevo a rekonstruovaný bohatě zdobený vůz vpravo jsou dnes součástí sbírek Přírodovědeckého muzea ve Vídni

 Podle Wankela se mělo v Býčí jeskyni jednat o místo pohřbu tehdejšího velmože, z kteréžto interpretace vychází i sugestivní kresba od Zdeňka Buriana. Wankel k tomuto závěru dospěl na základě nálezů zbytků žároviště, oltáře, dláždění, modly a kovárny, dále množství luxusních předmětů včetně zdobených vozů, bronzových nádob, zlatých čelenek, náramků, přilbic, sekyr, žezla a tisíců skleněných a jantarových perel, ale v neposlední řadě také lidských kosterních ostatků, které by napovídaly, že se mohlo jednat o pradávné obětiště. Současná archeologie však pracuje spíše s teorií, že se jednalo o jeskynní svatyni.

Kostelík sv. Barbory u Rudic

 Obec Rudice však nabízí ještě množství dalších zajímavých perliček a kuriozit. Ať už se jedná novou kapli svaté Barbory (patronka horníků a jeskyňářů) z roku 2002, náležející k Římskokatolické farnosti Jedovnice, a nebo větrný mlýn č. p. 90 na výšině Tumperk v jihovýchodní části obce. Mlýn (obr. viz FOTOGALERIE) je holandského typu s kamennou kruhovou zdí, silnou u země 135 cm, a vysoký 7,5 m. V roce 1865 jej postavili manželé Matěj a Františka Ševčíkovi a v roce 1929 byl mlýn převeden na elektrický pohon.

Rudický geopark

 Dnes je rudický mlýn památkově chráněným objektem s muzejní expozicí větrných mlýnů, kolekcí barevných odrůd křemenů a rudických geod a speleologie. V bezprostřední blízkosti mlýna je rovněž geopark s ukázkami hornin z moravského krasu a Drahanské vrchoviny.

Pískovna Seč

 Jen kousek od rudické svaté Barborky se uprostřed lesa při silnici do Olomučan ukrývá další přírodní klenot. Jedná se o dnes už opuštěnou a pozvolna zarůstající pískovna Seč, která představuje v současnosti jediný větší odkryv sedimentů jurského až spodnokřídového stáří. Lom o půdorysu přibližně 180 x 100 m dosahuje hloubky 20 až 30 m představuje pestrou ukázku kaolinických jílů a červenohnědých železitých písků až pískovců. Kaolín je přítomný i v jezírku, které dnes vyplňuje podstatnou část lomu a jehož jemný písek pokrývá i listy a květy leknínů.

Stará huť u Adamova

 V údolí Křtinského potoka kousek od Adamova se nachází pečlivě zrestaurované objekty Staré huti, které dávají vzpomenout na zdejší hutnickou minulost. Huť je pozůstatkem celého komplexu, vybudovaného počátkem 18. století Janem Adamem knížetem z Lichtensteinu. Podnik žil zejména z dodávek pro armádu, ale koncem 19. byl pro nerentabilnost uzavřen. Dominantou celého areálu je 10 m vysoká dřevouhelná železářská pec a expozici dále doplňují dvě menší pece na pálení vápna, rampy, bývalá modelárna „Kaměňák“ a obytná budova, která dnes slouží jako muzeum Železářství střední části Moravského krasu. V areálu vzniká postupně pod širým nebem i muzeum kusových železářských pecí.

Pestrá fauna a flóra je neodmyslitelnou součástí Moravského krasu a co víc, nenechá se návštěvníky nijak rušit

 Různé druhy bezobratlé fauny na území moravského krasu  jsou zastoupeny podle místa výskytu buď v teplých bezlesých biotopech na okraji Hádecké planiny (např. cikáda trnková), nebo v podobě lesních společenstev (drabčík, kovaříci, roháč obecný) a údolních niv. Zcela specifické podmínky pak existují na dně propasti Macocha a v jeskyních.

Památka na ty, kdo v Moravském krasu žili i umírali

 Skromný pomník tragicky zesnulého dělníka Antonína Ševčíka, který v roce 1905 zahynul na Skatulově lesní cestě mezi Adamovem a Babicemi nad Svitavou pod převráceným vozem

Umělá propast Malá Macocha

 Propast Malá Macocha nedaleko Babic nad Svitavou není klasická propast jako její velká sestra, ale opuštěný starý důl na železnou rudu. Jámy tohoto druhu byly hloubeny do hloubky 40 m, přičemž průměr závrtu činil asi 100 m. Po ukončení těžby byla takto vytvořená prohlubeň zasypána hlušinou. Dnešní hloubka činí asi 8 m při průměru 40 m.

Nový hrad u Adamova

 Původně zeměpanský hrad ze 14. století, který střežil strategickou obchodní stezku z Brna blanenským údolím. Od roku 1990 je hrad postupně obnovován se všemi věžemi a obrannými prvky včetně padacího mostu a ochozů na velké hranolové věži. Srdce milovníků vojenské historie nepochybně zaplesá nad početnou sbírkou středověkých chladných i palných zbraní, zatímco ti romantičtěji založení určitě nezhrdnou návštěvou sklepní mučírny…

Některé cestovatelské výpravy mohou být docela vyčerpávající…

FOTOGALERIE:

123456►

© -CC-

Když se řekne Bruntálsko, většině lidí, obeznámených se světem vezdejším ponejvíce z  novin či televize, vytane nejspíše na mysli chudý kraj s největší nezaměstnaností v zemi. A bruntálským se zase může jevit taková Praha jako pod bohatstvím se prohýbající pupek světa. Jenže podobné myšlenky a představy jsou k ničemu. Jak z jedné, tak z druhé strany.

*Bruntálský barokní zámek, někdejší sídlo velmistrů Německého řádu

 Už několik let zajíždím alespoň jednou do roka do Bruntálu, abych zde navštívil své přátele z farnosti Německého řádu a moje dojmy rozhodně nejsou totožné s tím, co se o tomto městě a přilehlém kraji píše a říká.

 Členové Německého řádu dávno odložili meče a namísto ochrany poutníků do Svaté země se dnes věnují špitální a vzdělávací činnosti; na snímku pečovatelský dům Německého řádu v Bruntálu

 Zajisté se zde nežije lehce. Bruntálsko bylo odpradávna drsný kraj, kde se člověk musel setsakra ohánět, aby přežil od zimy do zimy. Ostatně zažít zde opravdové léto se blíží tak trochu zázraku. Jak mi bylo řečeno, vybírám si prý pro své návštěvy období tzv. malé zimy, zatímco zdejší obyvatelé tráví většinu roku v podmínkách tzv. velké zimy. Jiná roční období jsou zde jinak spíše výjimečnou záležitostí.

*

 Bruntálská ulička a evangelický kostel

 Nicméně Bruntál alias někdejší sudetský Freudenthal rozhodně není nějakou zapadlou výspou civilizace, ale jak už koneckonců mohl zaznamenat pozorný návštěvník stránek Českého cestovatele, poutník zde najde stejně tak významný otisk historických epoch a architektonické skvosty, jako okouzlující přírodu s mnohými zajímavostmi rostlinného i geologického původu.

Šedivou fásada domu z budovatelských časů socialismu „ruší“ jen polistopadový firemní štít stylové bruntálské restaurace; za povšimnutí však stojí, že navzdory absenci jakéhokoliv odpadkového koše se chodník skví čistotou… Jak to ti bruntálští dělají?

 Za ty roky, co do Bruntálu jezdím, nebylo možné nezaznamenat jeho postupující proměnu z kdysi zapadlého a léty totality upadajícího a devastovaného okresního města. Co kdysi – pamatuji ze své první návštěvy v roce 1984 – působilo šedivě, špinavě a smutně, to dnes září cílevědomou rekonstrukcí a renovací. Hlavní náměstí jako ze škatulky, stejně jako Zámecké a nebo Žižkovo náměstí . Škoda jen zavřeného divadla, jehož velikost by bruntálským záviděl leckterý pražský divadelní soubor, tísnící se mnohdy v suterénních prostorách pro třicet čtyřicet návštěvníků.

*

Budovu Společenského domu dodnes hyzdí socialistické „přílepky“; na přelomu 19. a 20. století byly tyto a jim podobné Národní nebo Lidové domy centry kulturního a společenského života

 A ještě jedna věc mě na Bruntálu udivuje. Přestože ještě řada ulic a objektů čeká na svou obnovu (obzvlášť některé komunikace by si zasloužily zvýšenou pozornost bruntálské radnice), na rozdíl od mnohdy neuvěřitelně lhostejných pražských sousedů v naší ulici, kterým nevadí svinčík kolem popelnic a kontejnerů, jsem v Bruntále kvitoval, že si zde čistoty města skutečně hledí. A zřejmě k ní umějí vychovávat jak své děti, tak i ty sousedy…

*Barevně sice trochu extravagantní, ale jinak útulný bruntálský penzión s restaurací U kata; za sympatickou cenu zde pohodlně přenocujete a skvěle se najíte

 Bruntál – to však není jen kouzelný zámek, zvenčí možná trochu strohý, ale uvnitř s nádhernými arkádami a doslova pohádkovými interiéry, nebo děkanský kostel Německého řádu Nanebevzetí Panny Marie, ale celá řada dalších pamětihodností.

 Poutní kostel Panny Marie Pomocné na Uhlířském vrchu

 K těm, které lze spojit s příjemnou vycházkou, patří výlet na Uhlířský vrch (672 m n.m.), jedné z nejmladších sopek na území České republiky. Na jeho vrcholu stojí barokní poutní kostelík Panny Marie Pomocné, k němuž vede křížová cesta, lemovaná patnácti zastaveními se čtrnácti novodobými řezbami místního uměleckého řezbáře Františka Nedomlela. Nejde přitom o jen tak nahodile vytvořené skulptury. Dřevěné plastiky, znázorňující výjevy z Kristovy cesty na Golgotu, jsou totiž zhotoveny z různých druhů dřev stromů z oblasti Nízkého Jeseníku a podstavce jsou z různých druhů hornin. Nová křížová cesta byla vybudována z darů lidí z celé republiky, kteří vybrali téměř dva milióny korun, a otevřena a slavnostně požehnána v říjnu 2007.

*Příjemné místo pro relax skýtá bruntálský aquapark (wellness centrum); rozšířením někdejší městské bazénu vniklo centrum, kde si půldruhé hodiny užijete za pouhých 85 korun českých. Na rozdíl od jiných podobných atrakcí si zde opravdu zaplavete, ale nechybí zde ani tobogán, „divoká řeka“, vířivky nebo parní sauna

 Za kostelíkem se nachází někdejší lom, jehož stěny odkrývají několik desítek metrů vysoký průřez sopečným tufem. Na tyto pozůstatky lávy je okolí Bruntálu mimořádně bohaté. Další pozoruhodné ukázky skýtá jednak Venušina sopka s blízkým čedičovým lomem a dále terénní hřeben nad obcí Razová při severním břehu vodní nádrže Slezská Harta, kudy vede naučná stezka Po vulkanitech s výhledy na Velký Roudný (771 m n.m.) na protějším břehu přehrady.

 Přehradní hráz vodní nádrže Slezská Harta

 Do opuštěného lomu u Venušiny sopky vede pohodlná lesní cesta, ale vlastním lom, dnes už zarostlý bohatou vegetací, se před vámi vynoří až na poslední chvíli. O to větší zážitek se vám naskytne při pohledu na vysokou stěnu, zvrásněnou čedičovými sloupy, jaké zná asi většina lidí z proslulých Varhan u Kamenického Šenova.

 Romantický výhled z naučné stezky na zátoku vodní nádrže Slezská Harta

 Všechny cesty vedou sice ne vždy po pohodlných stezkách (obzvlášť, když je po dešti, což na Bruntálsku není nic výjimečného), ale odměnou vám bude klidná a malebná příroda a zmíněné sopečné vyvřeliny (v tomto případě tzv. Razovské tufity), obnažené prostřednictvím dnes už zase zarůstajících lomů, kde se daří zejména teplomilným rostlinám.

*Tufitový lom nad Razovou

 Tufity sloužily už ve středověku jako snadno opracovatelný stavební materiál a kolmé stěny v lomu nad Razovou svědčí podle všeho o tom, že zde byly odřezávány celé velké desky a bloky. Tufity nalezly uplatnění i při stavbě arkád na nádvoří bruntálského zámku.

*Ne, to není nekvalitní beton, ale tufitová vyvřelina

 A když už je řeč o Bruntálsku v souvislosti s Německým řádem – bruntálský zámek sloužil až do konce první republiky jako sídlo velmistra řádu, poté ho zrekvírovali stejně jako další majetek řádu nejdříve nacisté a po nich komunisté – nelze nevzpomenout ani další významnou historickou památku na tento kdysi slavný rytířský řád, svého času mocnější než templáři nebo johanité. Tím je hrad Sovinec, který sice leží už poněkud stranou, až za Rýmařovem, nicméně podobně jako bruntálský zámek nebo hrad Bouzov i Sovinec je neodmyslitelně spjat s historií řádu na našem území. A to nikoli historií nějakého útlaku, jak se nám snaží vsugerovat někteří dějinami nepolíbení spoluobčané, politiky a publicisty nevyjímaje, ale příkladného hospodaření a také péče o slabé, nemocné a potřebné. Přestože se totiž rytíři řádu dovedli ohánět mečem jako málokdo, stejně tak se dokázali věnovat šíření vzdělanosti, ekonomické prosperitě svěřených statků a naplňování hesla „léčit a pomáhat“ (heilen und helfen).

*

Jen tak na okraj – dnes zase po staletích členové řádu zkouší také obnovit tradici vaření speciálního ležáku. Zatím jen pro vlastní potřebu, ale kdoví, zda si jejich mok za nějaký ten úplněk nenajde i další konzumenty.

*Hrad Sovinec a kostel sv. Augustina, jehož zvonice vznikla přestavbou někdejší hradní věže

 V souvislosti s přijatým zákonem o církevních restitucích opět vyvřely v nemalé části české společnosti všechny její nedobré vlastnosti od lakotného chrapounství až po žlučovitou závist a například z představy, že by se Německému řádu měly vrátit lesy a polnosti na Bruntálsku a Hrubojesenicku a nebo snad dokonce hrady a zámky jako Bouzov, Bruntál či Sovinec naskakuje mnohým doslova kopřivka. Že tyto majetky nebyly zestátněny ani znárodněny, ale byly sprostě ukradeny bez jakékoliv náhrady, si jaksi nikdo nechce připustit. V demokratických zemích se přitom převzetí soukromého majetku do státní správy (rozuměj skutečné znárodnění) odehrává za náhradu. Té se v případě komunistické poúnorové zlodějny dočkaly jen velmoci jako Velká Británie nebo Francie, které měly páky, aby bolševika donutily ctít právo. Obyčejný soukromník nebo církevní řád však neměl nárok. A pokud se za svá práva zkusil brát, musel vzápětí buď co nejrychleji emigrovat a nebo čekat na státní zaopatření v kriminálech a koncentrácích jako Leopoldov nebo Jáchymov…

FOTOGALERIE:

123►

 © -CC- (2013)

Také se rádi kocháte českou krajinou a necháváte se unášet na vlnách vzpomínek, představ a fantazie? Krajinou, která se třeba nechlubí nejvyšší horou ani prameny nejdelší řeky, krajinou, která neaspiruje na zapsání do seznamu UNESCO, krajinou, která je na první pohled stejně prostá jako lid, který ji po staletí v potu tváře obdělával a tu a tam se stal spíše nedobrovolným či nechtěným svědkem dějinných zvratů?

Kouřimsko… Kraj dnes už jen kousek – nějakých dvacet minut jízdy – za východním okrajem Prahy. Povětšinou ho skoro nevšímavě míjíme při tranzitování do Železných hor. Kdysi se tudy jezdilo ještě také do Orlických hor nebo do Jeseníků, ale to po otevření hradecké dálnice D11 už nějaký ten pátek neplatí, a tak kraj, který se už před lety ocitl na okraji zájmu a prosperity, se dnes ještě více propadá do zapomnění.

Přitom tudy kráčely nejstarší české dějiny a pro historii středních Čech má Kouřim dodnes podobný význam jako Sázava či Zbraslav. Nejstarší stopy osídlení spadají do časů, kdy se Kouřimsko stalo jedním ze středisek slovanského kmene Zličanů. Později si území podrobili Přemyslovci a kolem roku 1260 bylo Přemyslem Otakarem II. založeno dnešní město Kouřim. V polovině 14. století vyhořelo, ale bylo znovu obnoveno. Za husitských válek patřilo k předním husitským městům a mimo jiné i právě s touto oporou v zádech se v roce 1434 rozhodli táborité a sirotci svést další ze svých bitev. Ve skutečnosti na svazích nevelkého Lipského kopce (správně se hrdě zove Lipská hora a měří celých 367 m n.m.) tehdy vrcholila regulérní občanská válka. Historici mají z tohoto označení husitské éry našich dějin kopřivku, ale oč jiného v bitvě u Lipan šlo, když se zde „mydlili“ Češi s Čechy, že…

Mohyla, vztyčená na kopci „na paměť tragického konce husitských polních vojsk 30. května 1434“, dodnes připomíná ony pohnuté doby. (Jen ta pamětní deska na „paměť rudoarnějců“ při úpatí Lipské hory se v této lokalitě jaksi minula s dějinami. Nechci rozebírat zdejší události roku 1945, ale když už, tak se střílelo severně od Přistoupimi a pomník v Lipanech působí přinejmenším nepatřičně.) Bohužel, samotná mohyla se ani v „osvícených časech“ 21. století netěší obzvláštní péči. Odkaz předků o potřebě a nutnosti boje za pravdu a národní svornosti není jaksi v kurzu, takže si budeme raději nalhávat, že o nic nejde, mohyle vlastně nic nechybí a možná, že bychom zase ochotně a jako ty ovečky povolně přivítali nějakého toho rudoarmějce…

Vraťme se však do oněch pohnutých časů, kdy se „za pravdu“ do krve bojovalo, jak ostatně připomíná i pamětní kámen na náměstí v Kostelci nad Černými Lesy…

Husité pod vedením Prokopa Holého tehdy postavili na severozápadním svahu Lipské hory svou typickou vozovou hradbu, zatímco panské vojsko vedené Divišem Bořkem z Miletínka se rozložilo východně od Hřibů. A protože Diviš byl zkušený válečník a byl dobře obeznámen  s taktikou husitského válečnictví, rozhodl se také krýt za válečnou vozbou. A přestože neměl nad protivníkem odpovídající převahu (síly byly víceméně vyrovnány), rozhodl se převzít iniciativu.  Pravda, svým způsobem ho k tomu nutily okolnosti – na rozdíl od „božích bojovníků“ nedisponoval stálým vojskem, ale pouze dočasnou hotovostí. Tím spíše vynikne jeho odvaha a schopnosti. Ty ho zjevně řadí mezi vynikající vojevůdce své doby, leč v Česku bohužel s nálepkou národního zrádce.

Na každý pád Diviš zvolil mimořádně účinnou taktiku (nepochybně náročnou na řízení a souhru jednotlivých bojových uskupení), když se mu  s pomocí rožmberského purkrabího Mikuláše Krchlebce podařilo tábority vylákat z vozové hradby a ti se pak stali snadnou obětí Divišovy jízdní zálohy…

Vítězové se s poraženými rozhodně nemazlili. Těžko se však divit. Občanská válka trvala už bezmála patnáct let a všichni byli vyčerpaní, navztekaní, unavení. Málokdo si po všech těch nekonečných útrapách, sporech a dohadování chtěl představit ještě nějakou další krvavou řežbu…

A protože nikdy není kouře bez ohně, zastánci husitských radikálů by se měli rozpomenout, co se odehrávalo o rok dříve při husitském obléhání Plzně a proč tehdy táborské polní vojsko přišlo u vesnické chudiny o poslední sympatie…

Z těch, co nepadli u Lipan rovnou na bojišti, se část zachránila za městskými hradbami Kouřimi, Českého Brodu a Kolína (většinou šlo o majitele rychlých koní jako v případě Jana Čapka ze Sán či Ondřeje Keřského). Ti bez koní mělo v podstatě smůlu. Nejtvrdší zbytky táboritů a sirotků vlákali vítězové pod záminkou vyjednávání o další vojenské službě do stodol a tam jich na sedm stovek nemilosrdně upálili.

U lipanské mohyly se později konaly četné tábory lidu, nejprve národnostní, později politické. Kdeže ty časy jsou. Národními obrozenci a Jiráskem opěvované a Zdeňkem Nejedlým zprofanované husitské dějiny prošly po listopadu 1989 zásluhou některých „neorevolučních historiků“ totálním přepsáním jejich významu i odkazu a odjakživa plebejský český národ tak ztratil jednu z posledních dějinných kotev a vazeb k vlastní historii.

Pro současnou generaci je pak husitská kapitola našich dějin totálně pasé, ale s ní i kupodivu „druhá strana“. Zatímco ve Francii se dodnes vedou vášnivé spory mezi sympatizanty jakobínů a royalistů, v Anglii mezi „cromwelisty“ a „karlisty“ a v Americe mezi přívrženci „seveřanských modrokabátníků-yankeeů“ a „jižanských šedokabátníků-otrokářů“, u nás se v minulosti mohlo sympatizovat jen se Žižkou a dnes raději s nikým…

Nejvýznamnější kouřimskou pamětihodností je nepochybně raně gotický Svatoštěpánský kostel, pocházející z 2. poloviny 13. století a renovovaný na počátku minulého století známým architektem a restaurátorem Kamilem Hilbertem. U kostela se tyčí do výše opravená gotická zvonice, přestavěná v roce 1570 a obnovená po požáru v roce 1670. K dalším památkám se řadí hřbitovní kostel Nejsvětější trojice, barokní kaple Panny Marie (patrně od Jana Blažeje Santiniho), někdejší radnice a později muzeum, židovský hřbitov a nebo Pražská brána. V 70. letech minulého století pak na jižním okraji Kouřimi vznikl skansen české vesnice s lidovými stavbami (mj. ze zatopeného údolí Želivky).

Více či méně výrazný otisk časů však najdete i v kouřimském okolí. Tak třeba v nedaleké Klášterní Skalici. Zde byl na místě někdejšího cisterciáckého kláštera, vypleněného za husitských válek, vybudován koncem 17. století rozlehlý klášterní komplex, aby o století později došlo pod vlivem reforem Josefa II. zase k jeho zrušení. Dodnes z něho zůstala zachována  obdélná jednopatrová raně barokní budova a z rozsáhlých zřícenin bývalého gotického chrámu zůstal symbolicky zachován jen mohutný, bohatě profilovaný pískovcový pilíř (viz „ galérie). Dnes stojí jako tichý monument pomíjivosti nejen světské, ale i církevní slávy (a pýchy) uprostřed pospávající obce, připomínající ze všeho nejvíce „tříchlapské“ Ouplavice.

A jako místo, nad kterým snad už i Pánbůh zlomil hůl, vám přijde osada Molitorov na silnici od Kostelce nad Černými lesy. Z naučné literatury se dozvíte, že zde stávaly dokonce dva zámky. Zbytky toho klasicistního, k němuž náležel kdysi i malebný park, dnes prochází rozsáhlou „privátní“ rekonstrukcí, ale než se dočká někdejší vzletnosti, proteče nedalekou Kouřimkou ještě asi hodně vody…

A co se týče trosek statku při druhém zámku o nějakých dvě stě metrů dál, o těch snad radši ani nemluvě. Snad jako kulisy pro natáčení nějakého hororu…

Totéž platí i o nedalekém komplexu někdejší cihelny (viz Galérie), ukázce zajímavé industriální architektury. Zbytky vytěžených lomů s jezírkem (údajně – dle místních kluků – i s rybami), pozůstatky trati, vypalovacích pecí a dalšího zařízení jsou sice stále ještě v držení soukromého majitele, ale ani ony dnes už za víc než za filmovou kulisu nestojí…

V tomto ohledu potkal mnohem lepší osud nedalekou vodárenskou věž, která – opatřena novou fasádou – hrdě ční nad Kouřimí a s jakousi tichou shovívavostí shlíží na to lidské hemžení. Nebo spíše „boží dopuštění“?

Svým způsobem kouřimský region rozhodně nepůsobí jako turistický trhák, ale jako region, kde sice mají zajímavý skanzen lidové architektury, ale který ve skutečnosti působí jako skanzen sám o sobě. Region, jehož slávu nenávratně odnesl čas a kde dnes už můžete víceméně jen tiše rozjímat…

Na Kouřimsko vás však nemusí nalákat jen dnes už možná všední „běh světa dějin“, ale také nevšední příroda. Nenechte se zmást nevýrazným profilem krajiny, tak „typicky české“. Právě v oné nenápadnosti spočívá kouzlo objevení nečekaných zákoutí, ne-li přímo „pokladů“.

GALÉRIE:

12►

© Ceskycestovatel.cz

Kouřimsko není jen krajem historikých peripetií, ale také malebné přírody. K jihozápadnímu okraji Kouřimi se totiž přimyká Benešovská pahorkatina se svým „Švarcvaldem“, lesy, které kupodivu ještě neokusily invazi chatařů a chalupářů. Jen tu a tam vesnice, kde dodnes „lišky dávají dobrou noc“. Jako v polesí Kachní Louže, pojmenovaném po stejnojmenném vrchu (417 m n.m.). Les jako z pohádky (dokonale smíšený, nic jednodruhového), kde se daří zvěři i houbám. Jen pro cestu sem nechte svého čtyřkolového miláčka raději doma. Běžné autíčko by zde přišlo o tlumiče a off road se sem nevejde. Pro uklidnění nervů při procházce schůdnými lesními cestami však naprosto vstřícná krajina, přístupná od kutnohorské silnice č.333 a nebo od uhlířskojanovické č.334.

Obdobně je tomu ale i na opačnou světovou stranu. Severně od Kouřimi sice lesů povážlivě ubývá, respektive jej nahrazuje jen sporadická zeleň lužního typu kol drobných potoků, ale za návštěvu to zde stojí rovněž.

Jako v případě údolí říčky Výrovky mezi Vrbčany a Chotuticemi, respektive na železniční trati Plaňany-Radim severně od Kouřimi. Vyrazíte-li po zelené od zastávky Vrbčany, nebudete za pár minut věřit vlastním očím. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se totiž ocitnete kdesi mezi Rio Grande a Santa Fé. Jen ten čoudící expres tady chybí. Respektive ho nahrazuje typicky český „splašený kufr“ Českých drah.

Po jedné straně železnice potok Výrovka s řadou kamenitých peřejí, zjara plný vody jako nějaké Colorado a uprostřed léta polovyschlý jako Rio Pecos. A kolem dokola plný zajímavých zástupců rostlinné i živočišné říše. Právě zde jsem například „ulovil“ objektivem svého fotoaparátu jarní – žlutohnědou – generaci babočky síťkované, známě povětšinou svou „letní“ – černobílou – variací. A z druhé strany v tomto kraji zcela nečekané a nevídané skalní stěny, kde jen chybí nějací ti Šošoni či Apači. Kdybych měl v úmyslu točit remake prvního dílu Vinnetoua, hned bych měl lokaci jako hrom! Včetně obstarožních (dřevěných!) sloupů elektrického vedení, které by mohly spolehlivě suplovat Bellovo vedení telegrafní…

Nemáte-li času nazbyt, ale chcete si alespoň o víkendu udělat alespoň půldenní vyjížďku ven z města, mohu vřele doporučit! A když vás to chytne a vy zjistíte, že se vám domů nějak nechce, vězte, že po okolí je toho ještě spousta k vidění a navštívení…

*

GALÉRIE:

12►

© Ceskycestovatel.cz

Pohled z vyhlídky Velbloud na skalním ostrohu Na stráži na sloupský skalní hrad. Chotovický vrch (vlevo nahoře, 498 m) a Nový Bor; vpravo sloupský znak

Sloup v Čechách (něm. Bürgstein) se těší snad už od nepaměti pověsti jedné z nejmalebnějších obcí v oblasti Lužických hor. Proslulý skalní hrad s barokní poustevnou, renovovaný kostel svaté Kateřiny Alexandrijské, zámek rodu Kinských, rozkošné roubenky, skalní ostroh Na stráži, populární přírodní koupaliště s věhlasnou písečnou pláží Radvanec, do skály vytesaná kaple v Modlivém údolí a spousta pískovcových skalních útvarů učinilo z tohoto koutu severních Čech už před 2. světovou válkou oblíbené turistické letovisko – rekreační vilu zde mělo například tehdejší ministerstvo vnitra. A po válce pak začalo dýchat svébytným chalupářským a trampským životem. Nicméně byly časy, kdy se nad Sloupem snášela hrozba úpadku a na vině nebyli jen žoldáci z časů třicetileté války, ale také rádoby budovatelské bolševické manýry.

*

O historii obce vypovídají dostatečně zevrubně stránky místní radnice a skalního hradu, a tak se autor těchto řádek chce pozastavit jen u projevů oživení dvou možná méně známých, ale přesto neodmyslitelných sloupských symbolů. Mimo jiné i proto, že během 60. a 70. let zajížděl do Sloupu rok co rok (celkem patnáct let) na prázdniny, a to nejen v létě, ale i v zimě. A pak si pobyt v tomto kouzelném koutu Čech zopakoval ještě začátkem let 90., a když k tomu byla příležitost, zajel sem alespoň na krátký výlet i později.

*

Prvních deset let byla většinou místem autorových pobytů ve Sloupu byla chata Na stráži. Tímto názvem se označuje vysoký skalní ostroh, tvořící součást pískovcové plošiny, táhnoucí se až k vrcholu Slavíčku (534 m n. m.), „ozdobeného“ čedičovou vyvřelinou.

Skála Na stráži se původně jmenovala Široký kámen (Breiter Stein) a její dnešní jméno údajně získala  podle strážního stanoviště, které si zde v roce 1634 zřídili Švédové. Na jejich zdejší „pobyt“ ostatně pamatují názvy i některých skalních útvarů jako Liščí nora nebo Švédská jeskyně, které v časech třicetileté války sloužily místním jako úkryt před řádícími žoldáky. Skála svou výškou převyšuje i známý sloupský skalní hrad a poskytuje čarokrásný výhled nejen na něj, ale také na známé lužické vrcholy jako Klíč (760 m n. m.) nebo Ortel (554 m n. m.). Bezprostřední okolí pak nabízí několik zajímavých skalních útvarů jako Velblouda (zaoblené homole při samotném okraji skalního ostrohu), proslulého Medvěda (východně od chaty) a nebo cca kilometr vzdálenou poustevnu „Samuelku“ (naproti Medvědovi), další z bezpočtu zdejších romantických skalních útvarů.

Řada sloupských a svojkovských skalních věží přitom sloužila zdejším horolezcům jako cvičné terény (členové horolezeckého klubu z Nového Boru nebyli žádná „béčka“ a měli za sebou i takové „fajnovosti“ jako Eiger). Autor měl ostatně možnost se některých výstupů osobně zúčastnit a dnes jen těžko chápe, že někdejší horolezecký adrenalin vystřídal adrenalin „mačetový“. Přitom i tehdy to ve Sloupu nebo blízkém Janově „žilo“. Hospody a hospůdky jako „Nároďák“, Sklípek nebo U sedmi trpaslíků bývaly po večerech plné a pivo teklo proudem (člověk se už v deseti učil kouřit – tenkrát nám to chutnalo, obzvlášť voňavá holčičí „luxky“ – zatímco dneska je zarytý nekuřák). Sem tam samozřejmě došlo i na nějakou tu fyzickou výměnu názorů, ale ztrácet život po hernách a s mačetou v ruce? Jistě, na indiány jsme si tenkrát toliko hráli. O tom, co dovedou ti dnešní „indiáni na podpoře“, neměl tehdy Sloup a Nový Bor ani tušení…

*

 Výletní chata Na stráži krátce po svém vzniku v 30. letech minulého století

 Ještě za první republiky, v roce 1933, vyrostla na Na stráži dřevěná výletní restaurace s upravenými lesními cestami po okolí a božími muky, které dávaly tušit blízkost zdejších obyvatel k mravní čistotě. Ta nicméně vzala za své během války a tragédie (k jedné takové mělo údajně dojít při kapli sv. Jana Nepomuckého), které se zde odehrávaly během poválečného odsunu, ještě čekají na své odhalení.

*

Po únoru 1948 se chata Na stráži stala rekreačním zařízením Kovopodniku Praha-západ (později Komex). Zhruba deset pokojů po dvou až čtyřech lůžkách skýtalo velmi spartánské zázemí. Voda (samozřejmě pouze studená) se vedla nepříliš spolehlivým potrubím úzkou skalní štěrbinou od pramene při úpatí skalního masívu, obtékaného Dobranovským potokem, a na pokojích s železnými „vojenskými“ palandami se dalo mýt jen z plechových lavorů, plněných vodou z konví.  Jediná sprcha byla před chatou. Také sociální zařízení v podobě suchých WC odpovídalo spíše předválečnému standardu. Jediným skutečným komfortem tak zůstávala samoobslužná teplá kuchyně s dvojicí sympatických kuchařek – starší a mladší paní Prokopovou, které bydlely v roubence pod skalou hned u potoka. Bývalo přitom zvykem, že rekreanti zajížděli s dvoukolákem do obce na nákup pečiva na snídani a dalšího proviantu na oběd a večeři.

Okolní lesy prosluly jako spolehlivý ráj houbařů, kde každý měla svá místa s těmi nejúžasnějšími hřiby, kozáky a křemenáči. Houbové smaženice byly neodmyslitelnou součástí zdejšího pobytu, stejně jako volejbal či nohejbal, respektive stolní tenis. Ještě v polovině 60. let sem rekreanty vozil z Prahy podnikový autobus, nejprve stará modrá pragovka RN, přezdívaná „Modrý šíp“ (podobným autobusem putovali například brigádnicí v Sequensově filmu Větrná hora), později o něco větší bus jen zdánlivě novější provenience. Nicméně pokaždé jsme na cestě strávili celý půlden.

Časem se však přece jen rozmohla motorizace a autobus jezdit přestal. Nejkrásnější léta prožívala chata asi koncem šedesátých let. V sloupském kině, kam se chodilo za korunu a často se sedělo na okenním parapetu, jak bylo plno, se promítaly všechny tehdejší trháky jakou Vinnetou, Syn kapitána Blooda, Dostavník, Tři mušketýři a spousta dalších. Po skončení projekce, kdy už kraj ozařoval toliko Měsíc, se pak s baterkou v ruce šplhalo zpátky do chaty buďto strmější cestou kolem „křížku“ a nebo klikatější kolem Lesního divadla.

*

Chata Na stráži v polovině 60. let, kdy sloužila jako podnikové rekreační středisko (Škoda Popular v popředí patřila autorovým rodičům)

 Nástup normalizace a zintenzivňující se „mičurinské“ zemědělské a lesní hospodaření, kdy se nehledělo na kvalitu, ale na kvantitu, jako by předznamenalo pozvolný úpadek chaty a rekreace Na stráži. Dílem k tomu samozřejmě přispěla i přetrvávající neschopnost a neochota provozovatele objektu modernizovat jeho rekreační zázemí. Rekreantů začalo ubývat s tím, jak raději budovali a zařizovali vlastní pohodlnější chaty a chalupy a stále častěji vyjížděli na zahraniční dovolenou do Bulharska a Jugoslávie. A protože tehdejší dovolená obnášela zpravidla dva  (maximálně tři) týdny, začal provoz chaty stále více upadat.

Autor těchto řádků využil několikrát možnost strávit na chatě i pár dní o vánocích, kdy si musel samozřejmě vařit sám a postarat se také o otop. Jenže i když sněhu zde bývalo dost, podmínky pro nějaké lyžování byly prakticky nulové, byť sněhu bylo napadáno na půl metru. A když ještě během 70. let Komex chatu prodal, aby si zařídil jiný rekreační objekt v krkonošské Rokytnici, začalo to jít s chatou z kopce.

S odlivem rekreantů (ve Sloupu byla tehdy celá řada dalších podnikových rekreačních zařízení) mimo to začaly upadat a zanikat i někdejší proslulé hospůdky a když do lesa Na stráži v 80. letech vyrazila lesácká divize a nemilosrdně smýtila krásnou stráň vzrostlých borovic a nehezky obnažila celý západní svah, jakoby se tím uzavřela celá jedna kapitola.

Ještě koncem 80. let byl provoz na chatě ukončen a jen kolemjdoucí poutníci a turisté sledovali její postupný zánik, který ještě v polovině 90. let vyvrcholil zničujícím požárem.

*

Člověk už ani nevěřil, že by se smutný osud skály a někdejší chaty Na stráži mohl ještě změnit. A pak se najednou doslechl od lidí, kteří také propadli kouzlo této romantické končiny, že Na stráži se staví!

V roce 2010 zde začala výstavba nového objektu, a to nejen restaurace s ubytovací kapacitou, ale také rozhledny.

Nebudu zastírat, že původní chata byla do místa zakomponována s mnohem větším citem. Nový objekt je evidentně předimenzován a například postrádá jakoukoliv terasu s venkovním posezením. Také rozhledna působí spíše rozpaky. Rozdíl v rozhledu do kraje oproti vyhlídce na „Velbloudovi“ je totiž prakticky zanedbatelný. Hlavní problém samozřejmě tkví v tom, že ve výhledu ve směru jihovýchod-jih brání hřeben Slavíčku. Jeden se tak může domýšlet, že rozhledna spíše pomohla v souvislosti s telekomunikačním vybavením pokrýt investiční náklady na oživení ostrohu.

*

Pohled na skalní ostroh na stráži z roku 1972 a zbytky Lesního divadla na zimním snímku z konce 80. let

Podobným martýriem jako chata Na stráži si prošlo i nedaleké Lesní divadlo (právě kolem něho vede lesní stezka od Dobranovského potoka Na stráž), další sloupský klenot, jemuž hrozilo totální zapomnění. Jeho počátky jsou přitom ještě o něco starší než v případě chaty Na stráži.

Už krátce po 1. světové válce, v roce 1920, vznikl z iniciativy novoborského rodáka profesora Rudolfa Ringela tzv. Divadelní spolek Sloup. Jeho členové hráli zpočátku v sále místního hotelu (pozdější Národní dům), ale v téže době vznikla myšlenka na vlastní divadelní scénu. Byl vybrán lesní prostor s romantickými skalami při silnici na Svojkov a za podpory hraběte Augustina Kinského, místních podnikatelů a novoborských továrníků se podařilo nashromáždit potřebných 50 tisíc korun československých a během následujícího roku vystavět lesní scénu. Vzniklo tak naprosto ojedinělé Lesní divadlo, které tehdy nemělo v Čechách konkurenci. Bylo postaveno pódium a orchestřiště, dále pískovcová věž s gotickou bránou a dřevěné sruby, propojené důmyslným labyrintem do skály vyhloubených chodeb. Hlediště s lavičkami pojalo 2000 diváků a díky vynikající akustice se zde mohly hrát a hrály dokonce opery a operety (mj. Čarostřelec nebo Cikánský baron).

*

Po druhé světová válce profesor Ringel skončil v odsunu, ale divadlo žilo dál a v letech 1957-1957 došlo ke stavebním úpravám včetně instalace nových lavic pro návštěvníky. Ještě začátkem 60. let se zde hrálo před plným hledištěm a autor těchto řádků si ještě pamatuje na zvonivý přednes herců a třeskot mečů, když se vracel náhodou kolem z koupaliště. Ještě v průběhu 60. let se však hrát přestalo. Oplocení divadla vzalo za své a romantické objekty a tajuplné chodby se staly eldorádem omladiny, která se zde stylizovala do rolí Vinnetua, Nšoči, Inčučuny, Šetrhenda a nebo proradného Santera. Divadlo však kupodivu stále drželo pohromadě. Za své vzaly dílem jen lavičky, ale scéna byla natolik okouzlující, že se ji tehdejší teenageři neodvážili devastovat, byť se zde po večerech pořádaly leckdy divoké pubertální dýchánky.

*

 Současný vzhled obnoveného Lesního divadla ve Sloupu

Katastrofa přišla opět až s normalizační érou. A ani tehdy původcem nebyla ani tak rozjuchaná mládež, ale její tatíci z nové pracovní a rekreační náplavy, kteří začali divadlo plundrovat za účelem odvozu pískovcových kvádrů, které se hodily na jejich socialistické domky a rekreační chaty a chalupy v okolí. Nejprve rozebrali jeviště a nakonec se začít rozebírat i onu věž a bránu!

Lidé bez znalosti historie Sloupu, bez sebemenší úcty k jeho geniu loci, lidé bez invence a bez kulturního cítění. Teprve na prahu nového milénia se sloupští probudili z letargie a rozhodli se obnovit tuto chloubu. S obdivuhodným brigádnickým úsilím se podařilo vyzdít nové pódium a vybudovat novou třísetmetrovou elektrickou přípojku. Byly vyvezeny stovky metráků nánosů písku, které zasypaly někdejší skalní chodby a poté byly postaveny nové lavičky pro 250 diváků a nový srub s pokladnou. Současně se podařilo upravit přístupovou cestu z obce.

*

Obnovené Lesní divadlo bylo slavnostně otevřeno v červnu 2004 představením dětí z z místní školy a školky. V následujícím roce byla obnovena i někdejší romantická hradní věž a ke kamenné stěně se středověkou bránou přibyla ještě jedna protější dřevěná na místě jednoho z někdejších srubů. Zároveň bylo dokončeno venkovní osvětlení areálu a některé další prvky jako zázemí pro herce apod.

Trpělivost a vytrvalost sloupských prověřilo nejen několik vandalských ataků, ale také silná vichřice v zimě 2007, při níž vyvrácená borovice uvolnila mnohatunový pískovcový blok, který se zřítil přímo na pódium. Poškozené jeviště se však podařilo opravit, divadlo včas připravit na sezónu a ještě v témže roce sem zavítala německá televize MDR nebo populární písničkář Honza Nedvěd.

Lesní divadlo si už jen svým přírodním charakterem pod otevřeným nebem samozřejmě vyžaduje náročnou a nepřetržitou péči. Výsledek však zatím stojí za to a lze jen doufat, že tentokrát si sloupští svůj klenot pohlídají lépe než v předlistopadové minulosti.

GALLERY:

 Text: -CC-

Foto: -CC- & archiv -CC-

O „Sedlčansku“ jako historickém kraji jsem se poprvé dočetl v historické detektivce Zločin na Zlenicích hradě od Radovana Šimáčka. A když jsem si tento příběh osvěžil v dnes už pozapomenuté televizní adaptaci s Jaromírem Hanzlíkem a Petrem Kostkou v hlavních rolích, pochopil jsem, že se vedle Posázaví jedná o další významný „středočeský“ region, který se podstatnou měrou spolupodílel na vytváření pestré mozaiky české středověké historie. A romantika tomuto koutu Čech rozhodně nechybí dodnes.

Stačilo však pouhé půlstoletí a Sedlčansko přišlo o všechen svůj nesporný esprit a stalo se tuctovým provinčním regionem. A přece se jedná o kraj, který je tak typicky „český“ (vždyť jen nedaleko odtud – na Neveklovsku – se točila legendární Vesnička má středisková „oscarového“ režiséra Jiřího Menzela). S mírně zvlněnou a dosud obstojně zalesněnou malebnou krajinou, nesoucí pozitivní i negativní stopy soužití přírody s člověkem.

Sedlčanský region můžete vymezit jednak tokem Vltavy mezi Orlickou a Slapskou přehradní nádrží na západě, jednak silnicí první třídy E55 na východě, a dále Neveklovskem na severu a Milevskem na jihu. A milovník dějin stejně jako přírody zde najde ode všeho něco. Nezaměnitelný otisk historie v podobě hradů, kostelů a nejrůznějších pamětihodností, stejně jako přírodních zajímavostí, nejen uchovaných navzdory po staletí působící lidské činnosti, ale mnohdy naopak právě s jejím přičiněním zmnožených a nově vytvořených.

Vydáte-li se od Sedlčan na jih kolem Vysokého Chlumce s hradem a pivovarem, dorazíte do městečka Petrovice s barokním zámečkem a barokně upraveným kostelem. Co však činí tento kout Sedlčanska výjimečným, je několik přírodních zajímavostí.

Tou první je tzv. Husova kazatelna – mohutný viklan ve skupině granodioritových balvanů. Za svůj název vděčí tomu, že zde údajně kázal Mistr Jan. Dnes toto místo a jeho okolí nabízí nevšední přírodní scenérii s pestrou faunou a flórou.

A jen nedaleko odtud čeká překvapení v podobě Divišovy jeskyně. Jedná se celý systém podzemních chodeb a slují, který vznikl někdejší důlní těžbou a dnes slouží speleologům jako cvičný terén.

Cestou po Sedlčansku samozřejmě nemůžete opomenout Vltavu. Na svém zdejším – středním – toku má už díky přehradním nádržím charakter mocné a široké řeky. Okolní zvlněná krajina ji však stále nutí vytvářet malebné zákruty a z mnohdy strmých svahů a skalních ostrohů nabízí naprosto úchvatné panorama.

Pokud si chcete užít příjemné pěší procházky v kombinaci s atraktivními výhledy, mohu doporučit značený okruh nedaleko Větrova. Jedná se o nevelkou osadu na dohled mohutné betonové hráze Orlické přehradní nádrže. Zeleně značená stezka míří lesem a loukami severně kolem vrchu Na Altánku (516 m n.m.) a vede vás polními a lesními cestami místy, které samy o sobě skýtají nespočet příjemných rozhledů do krajiny. Když se pak před obcí Zduchovice stočíte doprava, ocitnete se skalním hřbetem, který zde lemuje tok Vltavy. Ta se pod orlickou hrází rychle stáčí do efektního esíčka a v ranním nebo odpoledním slunci nabízí jedinečné záběry.

Na problém narazíte, pokud se budete chtít v okolí někde osvěžit či posilnit. Za první republiky byl tento kraj plný zájezdních hostinců, ale když jsme se pokoušeli před nedávnem najít pod orlickou hrází v Solenici nějaký restaurant či motorest, natrefili jsme toliko na noční šantán… Odkud bere klientelu, ví pánbůh. A o mnoho lepší to nebylo ani podél řeky cestou do Kamýku. Až teprve na příbramsko-sedlčanské silnici č.18 máte šanci objevit solidní „občerstvovnu“.

*

GALÉRIE:

12►

© Ceskycestovatel.cz

Rakovnicko a lesy?  Jistě. Z východu se k tomuto starobylému městu tisknou křivoklátské hvozdy a na západě si můžete vybrat z více než tuctu lesů: Rakovnický les, Olešenské lesy, Lovičský les, Zámecký les, Černý les, Farský les, Selský les, Dvorský les, Pšovický les, Šanovský les, Dlouhý les, Kožlanský les (Sledujete? Už je jich celý tucet!), Horní les, Dolní les, Obecní les, Pastuchovský les, Svojetínský les… Stačí? Pokud ne, můžete k tomu ještě přidat Bor u Podbořánek, Kněžský háj u Bílence… A to jsme pořád jen na půl cesty k říčce Střele, která odděluje Rakovnicko od Karlovarska…

*

Přílepská skála (vlevo) a Štikový rybník (vpravo)

Vody? To už je , pravda trochu horší. Jižně od Rakovníka se sice kroutí Berounka, ale jinak? Ale no tak… Co česká rybníkářská tradice? No jistě! Západně od města je rybníků habaděj! Přesněji u obce s příznačně českým jménem Jesenice. V Česku jich najdete půl tuctu, tahle leží na půl cesty mezi Rakovníkem a říčkou Střelou.

V okolí Jesenice, jinak populární rakovnické rekreační destinace, je rybníků habaděj. Ten největší se jmenuje – jak jinak – Velký. Další dostali jména jako Jesenický, Horní-Dolní Fikač, Sviták, Krtský, Velečínský, Stebenský a nebo Štikový.

*

Ten posledně jmenovaný rybník (Štikový) leží docela nenápadně uprostřed lesů pod Krtskými skálami, nedaleko obce Krty. Zapadákov, chtělo by se říci. Ale krásný Zapadákov, nutno dodat. Zapadákov, kde by člověk rád „zapadl“ na déle než jedno výletní půldne.

Máte-li potřebu vyčistit si trochu hlavu, ideální lokalita. Borový porost se zde střídá se smrkovým a ten zase s listnatým (dubovým bukovým, habrovým…), a pod nohama se to jen hemží houbami. Pravda, některé působí notně exoticky, jakoby vypadly z nějaké čínské kuchařky, ale hříbků je zde také dost…

*

Balvany v okolí Krtských skal a krtský hřbitov

Přírodní památka Krtské skály slouží k ochraně lesního území s četnými zvětralými skalními výchozy, balvanitými sutěmi i roztroušenými balvany a bývalými drobnými lomy. V centru památky se nachází starý, relativně velký zatopený lom s jezírkem. Ve skalnatém území probíhala těžba kameniva a po jejím ukončení bylo území zalesněno borovicí lesní, modřínem opadavým smrkem ztepilým Místy se uplatňují dřeviny potenciální přirozené vegetace jako je dub letní, jeřáb ptačí,  bříza bělokorá, topol osika a ojediněle jalovec obecný.

*

Chmel? No jak by ne! Chmelnice lemují skoro každou místní komunikaci. A kdopak by neznal krušovického Mušketýra? A což teprve krušovické černé – to je teprve sladová a chmelová extratřída. Ale pozóóór! Ještě je tady rakovnický ležák jménem Bakalář! Pravda, v době supermarketů a hypermarketů lokálním chmelovým mokům pšenka (nebo spíš ječmen?) moc nekvete, ale na Vánoce 2009 se mi ještě pár lahviček Bakaláře sehnat podařilo. Snad dožije i Vánoc příštích…

*

Příroda pod Krtskými skalami

A skály? Pravda, to už je opravdu trochu na bednu. Spletl jsem si snad světové strany? Zaměnil jsem Rakovnicko za Kokořínsko? Kdepak by se na západ od matičky stověžaté vzaly skály? To je kromě lesů jen samý pole lán, ne?

Ale kdeže! Pravda, skály, které zdobí rakovnický kraj, nejsou až tak docela původu přírodního, ale skály to jsou a jaké! Původcem jejich odkrytí je pán tvorstva, nebo – pravda – vznikly těžební činností jako lom. Krásné ale jsou, až zrak přechází. A kdeže se nacházejí? Sotva byste z rakovnické radnice kamenem dohodili! Za silnicí, za lesem, za tratí a nevelkým pole lánem – leží, stojí, rozkládá se – lom jménem Přílepská skála!

*

Přílepská skála. Okolní krajina rozhodně nenapovídá, že by se v blízkém okolí skrýval takový přírodní klenot. A pokud je venku zrovna docela obstojný pařáček a stupnice na teploměru zkouší přesprintovat i Usaina Bolta, říkáte si, jestli má vůbec smysl plahočit se k tomu návrší v polích, které poutá stejnou pozornost asi jako trafika na konečné tramvaje.

Jenže právě v tom tkví ono kouzlo: oč nudnější pohled zpovzdálí, o to fantastičtější zážitek zblízka. A což teprve, když se začtete do naučného textu, který vás zahltí pojmy jako mrvka myší ocásek, chmerek vytrvalý a nebo vemeník dvoulistý…

*

Přírodní památka Přílepská skála

Přírodní památka Přílepská skála je vyhlášena k ochraně skalnaté krajinné dominantny se zbytky historické těžby arkózového pískovce, tzv. přílepáku. Přílepská skála (418 m n.m.) je přírodní enklávou v intenzivně obhospodařované enklávě. Na otevřených písčitých ploškách bylo zjištěno na 110 druhů rostlin. Z význačných druhů se zde uchoval například vzácný smil písečný, pavinec horský a modrý, trávnička obecná, pupava bezlodyžná, vřes obecný, smilka tuhá, mrvka myší ocásek či chmerek vytrvalý. Hojně se zde vyskytuje vemeník dvoulistý. K nalezení je zde i řada mechů a lišejníků (41 druhů), vzácné skalní terčovky, provazovka srstnatá, pukléřka sivá a další. Z fauny je zde k vidění na 244 druhů motýlů a 18 druhů mravenců, 8 druhů obojživelníků a 35 druhů ptáků. Rozloha památky činí 7,95 ha.

*

GALÉRIE:

1234►

© Ceskycestovatel.cz