Maďarsko je pestrá a pikantní země plná lázní, folklóru a dobrého jídla, která se v poslední době těší stále větší oblibě. Víte proč? Pojďte se s námi podívat, jaké jsou její hlavní přednosti.

 Centrální místo v životě země zaujímá Budapešť. V hlavním městě jako by se potkávala snad všechna maďarská NEJ. Je to šarmantní metropole, která léčí, chutná, překvapuje a nikdy nenudí.

Budapešť – Dáma Dunaje

 Budapešťské panorama tvoří impozantní Parlament na pravém břehu Dunaje spolu s Hradním vrchem na opačném břehu řeky. S historickými památkami se tu zvláštně snoubí moderně postavené budovy a to, že Maďaři jsou velcí nacionalisté, je v Budapešti cítit na každém kroku: tolik soch a pamětních desek na jednom místě jste ještě neviděli.

Lázeňské pohlazení na těle i na duchu

Přírodním bohatstvím země je léčivá termální voda, které tu patřičně využívají. Tradice maďarského lázeňství pochází už od dob starých Římanů, následně ji prohloubili s dějinami země úzce spojení Turci. Jejich vliv se nezapře – mnohé lázně vás uchvátí nejen blahodárnými účinky, ale i překrásnou orientální výzdobou.

 Termální lázně v Maďarsku jsou skvělým místem pro relaxaci. Jen na území hlavního města lze vybírat z více než desítky komplexů včetně nejstarších Gellértových a největších Széchenyiho lázní. K dalším oblíbeným lázeňským destinacím patří Bükfürdó, Mosonmagyaróvár, Eger, Hévíz, Zalakaros, Harkány, Györ, Pápa či Miskolc-Tapolca. Jen si vybrat, kde začít.

Bez guláše ani ránu

 Láska prochází žaludkem – snad proto nelze Maďarsko nemilovat. V typických csárdách to voní po guláši a paprice, které říkají „červené zlato“. Učarují vám langoše s česnekem a zakysanou smetanou, klobásy, uherák i chutná nakládaná zelenina.

 Vše se zapíjí výborným vínem. Lehká bílá vína se pěstují hlavně u Balatonu, za vyhlášeným dezertním vínem se vydejte do oblasti Tokaj a za červeným třeba do Egeru nebo do Šoproně.

Každý má co objevovat

Maďarsko je země plná přitažlivých kontrastů: někde jako by se zastavil čas, jinde se naopak předhánějí v inovacích. Na své si tu přijde každý.

Kromě míst jako Ostřihom, Szentendre, Pécs neboli Pětikostelí, Debrecín, Moháč či Pannonhalma tu na vás čeká také maďarská pusta, vinné sklípky i  „maďarské moře“ - jezero Balaton. U něj si užijete dovolenou plnou koupání i aktivního odpočinku a poznávání. Takové „maďarské Versailles“ Keszthely nebo podmanivý poloostrov Tihany totiž leží právě na břehu tohoto největšího středoevropského jezera.

Nejlepší doba k návštěvě?

 A kdy se do Maďarska vydat? Celoročně. Jarní a podzimní barvy tu dokážou vykouzlit skutečně podmanivé scenérie. Máte-li rádi vinobraní, pak se na cestu vydejte v září. Chcete-li na vlastní kůži zažít jeden z největších hudebních festivalů v Evropě, konaný každoročně v Budapešti, zvolte srpen.

 Dovolenou u Balatonu si nejlépe užijete v létě. V zimě zase budete moci navštívit maďarské vánoční trhy. Ty nejvyhlášenější hostí, jak jinak, slavnostně vyzdobená adventní Budapešť. Wellness hotely po celé zemi vás také přivítají celoročně. A věřte, že taková koupel v horké termální vodě vás dokáže skutečně rozproudit, stejně tak jako třeba maďarský divoký čardáš.

 Ať už se na cestu vydáte kdykoliv, buďte si jisti, že Maďarsko vás vždy něčím překvapí – ať už zvykem hrát šachy přímo ve vodě nebo běžně servírovanou kombinací řízku a rýže. A co teprve maďarština, která našim uším přeci jenom zní tak trochu exoticky. Maďarsko vás zkrátka dostane.

 -RnC-

(CHORVATSKO) Když se řekne Rio Pecos, většina cestovatelů, odkojených v dětství indiánkami, si nepochybně představí Divoký západ, pueblo Apačů a nesmlouvavý souboj Old Shatterhanda s jejich náčelníkem Inču-čunou. Vzrušující záběry z prvního dílu filmu Vinnetou však nevznikaly v okolí skutečné americké řeky, ale její chorvatské dublérky.

*

Dalmatská prérie s úžasným panoramatem vápencových skal

Důvod, pro který se režisér Harald Reinl zvolil pro natáčení své kultovní filmové série na motivy románů Karla Maye jadranské pobřeží, byl samozřejmě prozaický. Náklady na natáčení v původních amerických exteriérech by film jen stěží zaplatil. Nicméně v Evropě existují lokace, které dovedou ty americké bezpečně nahradit.

*

„Hacienda“ nedaleko kaňonu Zrmanja s transdalmatskou dálnicí na svazích Velebitu

Ponechme teď stranou skutečně etnografickou stránku problému, kde indiáni z kmene Apačů skutečně žili, a držme se čistě literární předlohy, na kterou se Reinl ( a další režiséři mayovek) snažil navázat. Pro své filmy – mimochodem ty Reinlovy jsou ze všech filmových mayovek bezkonkurenčně nejpopulárnější – si vybral oblast Dalmácie s tamními vápencovými horami a krasovými řekami s úžasnými kaňony a vodopády. Reinl přitom nehledal pouze „nějakou“ romantickou krajinu, ale moc dobře věděl, čemu se chce přiblížit. Nakolik se Reinl trefil do charakteru krajiny kolem skutečné řeky Rio Pecos, si lze ostatně učinit představu z připojených záběrů.

Skutečná podoba americké řeky Rio Pecos, protínající státy Nové Mexiko a Texas

Možná byl nakonec pravdě blíž než některé hollywoodské westerny, včetně legendárního Mackennova zlata, které se dlouhá léta urputně držely exteriérů v Utahu. Tamní impozantními skalními monumenty sice dodávaly filmům dechberoucí šťávu a napětí, ale s indiány toho společného moc neměly. Těm se přiblížil až „prérijní“ snímek Tanec s vlky…

*

Namísto někdejších indiánských kánoí dnes brázdí vody řeky Zrmanja rafty

Že by potomci Ilčiho a Hátatitly?

Úspěch, který zaznamenaly Reinlovy mayovky, lze přisuzovat režisérovým zkušenostem a řemeslné zručnosti. V 50. letech minulého století prorazil úspěšnými filmovými přepisy populárních Wallaceovek a v roce 1958 si udělal jméno válečným snímkem U 47 – kapitän Prien o slavném ponorkovém veliteli z 2. světové války. Později převedl na filmové plátno rovněž spektakulární knihy „ufologa“ Dänikena. Mayovky, natočené jinými režiséry (R. Siodmak, H. Philipp, F. J. Gottlieb, A. Vohrer), jsou o jednu až dvě ligy za Reinlem a jedinými režiséry, kteří s ním mohou více než rovnocenně křížit kordy, jsou italsko-argentinský režisér Hugo Fregonese (Old Shatterhand) a rakouský Georg Marischka (Poklad Inků).

*

Tahle trojka dokázala řeku Zrmanju a její kaňon proslavit víc, než všechny reklamní kampaně světa

Jednou z Reinlem zvolených lokací se stal dolní tok krasové řeky Zrmanja, dlouhé cca 65 kilometrů a vlévající se do Jadranu jižně od Velebitu. Okolí má spíše rovinatý a jen místy lehce zvlněný charakter, takže kdo neví co a kde hledat, legendární kaňon na „Rio Pecos“ snadno unikne jeho pozornosti.

Tak takhle topil Old Shatterhand ve vodách Zrmanji chudáka Inču-čunu

Reinl zde točil už svou první mayovku Poklad na Stříbrném jezeře, ale opravdu významný prostor se mu dostalo v prvním dílu Vinnetoua a později také v „trojce“, kdy se zde odehrávala dramatická scéna s bandity na vorech, které Old Shatterhand s Apači přivítal zapálenou naftou. Kromě toho si kaňon a řeka Zrmanja zahrály ještě ve filmech Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti, Old Surehand a Vinnetou a míšenka Apanači.

*

Natáčení vinnetouovek nebylo pro jeho protagonisty žádnou procházkou růžovým sadem;  zleva: pochroumané prsty velkého náčelníka Apačů (že by selhal tomahawk?), v letním parnu i zapřisáhlému indiánskému abstinentovi „bodla“ ohnivá voda, tedy v tomto případě vychlazené pivko, které zpocenému náčelníkovi poskytl mezi dvěma záběry jeden z jeho úhlavních nepřátel – zlotřilý desperát Rollins v podání Rika Battaglii, a ukázka, k čemu také může posloužit pověstná stříbrná puška, když se její majitel necítí ve své kůži…

Dnes už řeka Zrmanja opět plyne poklidně, nikým a ničím nerušená, bez svištění šípů, rachotu pušek a koltů a ruchů filmového štábu. A přitom na jejím půvabu se nic nezměnilo. Naštěstí. Pravda, na horním, živějším toku se slapy, peřejemi a vodopády se konají každoroční závody raftů, ten letošní – jubilejní desátý – se konal v dubnu, ale ty mají pouze jednodenní program. Dolní tok pak brázdí nevelké výletní lodě, dávající návštěvníkům okusit pohled na strmé skalní stěny, lemující řeku a vysoké místy až 200 metrů.

*

Pro jistotu nejdřív jedno cigárko a pak si Lex Barker alias „Olda Šetrnej“ může vyzkoušet, co s ním udělá indiánský kalumet

Natáčení mayovek rozhodně nebylo na rozdíl od osudů filmových hrdinů ani zdaleka smrtelně vážnou záležitostí (pomineme-li karamboly kaskadérů), a proto vám nabízíme pár záběrů ze zákulisí, které mají zhusta komické a paradoxní situace…

 Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina – ve filmu Vinnetou Rudý gentleman dva nesmiřitelní protivníci, zleva Klaus Kinski alias ničema Luka a Pierre Brice coby nejslavnější náčelník Apačů si mimo záběry kamer docela rozuměli; vpravo pro změnu karetní souboj, soudcovaný  plukovníkem Merrilem (Renato Baldini): „Náčelníku, pokud tuhle partičku projedete, tak z toho míru mezi bílými a rudými nic nebude…!“

Text & foto © -CC- a archív

LONDÝN

aneb

eurovíkend v metropoli na Temži

 Londýn, diamant britského impéria, byl po staletí považován za hlavní město světa. Sídlily zde největší banky, probíhaly zde největší obchody. Nyní je jedním z nejkrásnějších a historicky nejzajímavějších evropských velkoměst. Není proto divu, že ročně přiláká až 27 miliónů turistů a cestovatelů na bezpočet památek, muzeí a galerií, restaurací i nákupních příležitostí. Veškeré zážitky přitom umocňuje nezaměnitelná atmosféra souhry britské tradice s jinými kulturami, odkazující na někdejší koloniální vazby po celém světě.

Za kanál se lze vypravit vícero způsoby. Ten nejrychlejší je letadlem a pokud se trochu orientujete v internetových nabídkách leteckých společností, zjistíte, že může být i zdaleka nejlevnějším. Pravda, musíte se přizpůsobit termínu a počítat s tím, že nízkonákladové aerolinky nelétají z Ruzyně, ale třeba z polských Katowic (projetý benzín – pokud pojedete autem – ušetříte na katowickém aeroportu za bezplatné parkování).

Do Londýna za každého počasí

Londýn nabízí nepřeberné množství aktivit, kterým se můžete věnovat bez ohledu na nechvalně známé „anglické počasí“. Navíc se ani není čeho obávat, daleko více deštivých dní má překvapivě Milán. Díky tomu, že se počasí v Londýně vyhýbá extrémům, můžete se na eurovíkend za poznáním této metropole vydat i v zimě. Tehdy tam bude díky přímořském,u klimatu dokonce tepleji než u nás.

Nejslavnější hodiny a zvonice světa (Pozor! Nezaměňovat s nejslavnějším orlojem, ten je v metropoli nad Vltavou…)

Pokud máte málo času na dovču, Londýn je jako stvořený na zážitky nabitý eurovíkend. Navštívíte impozantní památky jako Westminsterské opatství, Parlamen (Whitehall) a slavný Big Ben, věhlasné královské sídlo Buckinghamský palác, ponuré vězení Tower a nebo malebný Bridge of London. A pokud se necítíte pevně v kramflecích se svými jazykovými znalostmi, můžete využít zkušeného průvodce, od něhož se dozvíte spoustu perliček a tipů, které pomohou k orientaci zejména tzv. prvocestovatelům.

Do Londýna za nákupy, kulturou a sportem

Začátek roků je ve znamení výprodejů, jejichž produkty v Londýně souzní s posledními módními trendy a příznačnou britskou kvalitou. Velmi výhodně tak koupíte atraktivní módní oblečení a doplňky. Dámy nepochybně okouzlí luxusní Oxford Street a proslulý obchodní dům Harrods a pokud toužíte po blyštivých špercích, vaše srdce nepochybně zaplesá ve vyhlášeném klenotnictví v Halton Gardens. A ti, co rádi něco extra, by neměli minout výstřední tržiště Camden Market.

 Londýnský dopravní a orientační systém prošel zejména v souvislosti s olympiádou 2012 významným zdokonalením

Březnové slavnosti na počest svatého Patrika si lze nejlépe užít v jedné z nejoblíbenějších čtvrtí Soho, známé především pulzujícím nočním životem. Nachází se zde široká škála klubů, barů, pubů a restaurací. Ochutnáte v nich typickou anglickou stejně jako mezinárodní nebo exotickou kuchyni. Soho je rovněž divadelním centrem s výběrem představení z toho nejlepšího z celého světa.

Dvě nejdůležitější ulice v Londýně; o bezpečnost strídajících se nájemníků v Downing Street 10 dbá spolehlivá a usměvavá ochranka

Britská metropole si člověka získá jak v průběhu jara, tak léta. Láká na množství festivalů, koncertů a lidových slavností, které patří k Londýnu stejně neodmyslitelně jako třeba lodě nebo fotbal. Milovníci kulatého nesmyslu se sem sjíždí zejména v květnu, kdy vrcholí zápas o titul anglické fotbalové ligy Premier league. A pokud takový zápas nestihnete, nezoufejte. Zdejší „chrámy kultovního ostrovního sportu“ jsou otevřeny i k prohlídkám jako jakési klubové pevnosti a síně slávy v jednom.

Fotbalová „pevnost“ londýnských kanonýrů z Arsenalu, kde se můžete seznámit nejen s úspěšnou historií klubu, ale doslova prošmejdit všechny její kouty a zákoutí

 Barvy londýnských fotbalových mužstev přitom hájí i české fotbalové hvězdy jako Tomáš Rosický nebo Petr Čech. A zatímco Rosického Arsenal láká na svůj ultramoderní stadion,  Čechova Chelsea není neznamená jen fotbalový klub, ale také největší květinový veletrh, jemuž mohou konkurovat snad jen ti holandské.

Zde se kdysi panovalo, později věznily a stínaly hlavy odpůrců koruny nebo anglikánské církve a nakonec ještě za 1. světové války popravovali němečtí špióni

Londýnská muzea a kuriozity

Mezi další londýnské zajímavosti patří množství kvalitních a vyhlášených muzeí jako Britské národní muzeum (podobně jako do všech britských muzei vstup zdarma!), které je jakousi londýnskou obdobou pařížského Louvru, a nebo muzeum moderního umění Tate Modern čeká na návštěvníka v kteroukoliv roční dobu. Proslulé a vyhledávané je rovněž Muzeum voskových figurín Madame Tussauds, kde se lze i vyfotit s někdejšími celebritami  od Beatles přes Robina Williamse až po Michaela Jacksona a Marylin Monroe.

Podobný obrázek je typický pro náměstí snad všech evropských metropolí; oraz a svačinka před další cestovatelskou poutí, kterou by v Londýně měla završit minimálně ochutnávka nějaké té pinty piva v typickém pubu

 Mezi typické zážitky, která skýtá eurovíkend Londýn,  patří rovněž svezení v kultovním červeném dvoupodlažním autobusu, populárním „doubledeckeru“, romantická plavba lodí po Temži v vyhlídkovému kolu London Eye, prohlídka válečného křižníku HMS Belfast a nebo návštěva jedné z královských rezidencí – Kensingtonského paláce (sídlo prince Williama a princezny Kate) a jeho nádherných zahrad.

 Text © Hripsime Zohrabyan

Foto © -CC-

12►

Slavná skalní „Sloní hlava“

 Pro ty, kdo se s tímto pojmem  ještě nesetkali, uveďme, že podstatou canyoningu je adrenalinové prostupování horských říček, řek a potoků po proudu. Tyto toky jsou zpravidla součástmi více či méně hlubokých a členitých horským kaňonů (odtud canyoning), takže cestou na vás čekají úzké soutěsky, vodopády, tobogány, skalní průrvy, ale právě ty dělají z canyoningu to „pravé ořechové“.

Vodopády se po prozkoumání překonávají zpravidla skokem nebo slaňováním. Výjimkou nejsou vodopády vysoké i 12 m. Tobogány jsou úzká koryta s různým sklonem, která kloužou a sjíždějí se po zádech s rukama na prsou a překříženýma nohama, aby se člověk nezachytil a neroztočil.

Přes Mostnici vede samozřejmě množství větších či menších mostů, můstků a lávek

 Vybavení pro canyoning je relativně jednoduché. Tvoří ho neoprénový oblek, boty (někdo používá napříkad staré maratónky), dále horolezecký sedák, který slouží ke slaňování vodopádů. Chybět nesmí ochranná přilba a vhodná je i plovací vesta.  K tomu je nutno připočítat horolezecké lano, batoh na záda s otvory pro odtok vody a vodotěsná nádoba pro jídlo, doklady, mobil a foťák.

Ohlazené říční koryto vytváří ideální podmínky pro canyoning

 Nejvyhledávanější canyoningové terény jsou ve Španělsko či ve Francii, ale v posledních letech získává mezi znalci na canyoningovém věhlasu i Slovinsko. K nejznámějším z tamních lokalit patří především Bovec na horním toku Soči, Sušec a dále bystřiny Grmečica a Mostnica u Bohinjského jezera.

V místech, kde Mostnica opouští skalní soutěsku, se její vody valí přes umělý jez

 Kaňon  Mostnice je situován v samém srdci Triglavského národního parku a jeho nejatraktivnější – asi dvoukilometrová – pasáž vede mezi starobylým kamenným mostem (Hudičev most) a rozcestím Planinska koča na Vojah a překonává více než stometrové převýšení. Prostupování Mostnice je ideální pro dvě až osm osob a trvá přibližně dvě až tři hodiny. A protože na cestě vás čekají pouze dva asi třímetrové skoky, pro jejichž překonání nepotřebujete žádná lana, řadí to Mostnici k méně náročným (například průchod toků v Bovci trvá pět až sedm hodin), ale o nic méně okouzlujícím zážitkům. Odměnou je totiž úžasná okolní příroda a současně možnost předvést a „nakazit“ tímhle tímhle adrenalinovým zážitkem méně zkušené a začínající zájemce.

Kostelík ve Staré Fužině a dochovaná středověká freska

 Vypravíte-li se na rozdíl od canyonistů proti proudu Mostnice, nezapomeňte si udělat krátkou zacházku po proudu, kde řeka opouští úzké skalní koryto a pod zbytky jezu se rozlévá do šířky aniž by však ztrácela cokoli ze své energie a mezi velkými balvany vytváří další efektní peřeje.

Louky a pastviny pod hřebeny Julských Alp

 Mostnice protéká údolím, kde se spojily horotvorné vlivy ledovcový morén a tektonických zlomů. Místy za zarývá až do dvacetimetrové a místy jen metr široké soutěsky s četnými skalními okny. Koryto bystřiny je přitom místy takřka dokonale vyhlazeno, takže riziko poškození neoprénového obleku a případného zranění je při dodržení všech zásad bezpečnosti vskutku minimální. Cestou vzhůru vás čeká množství atraktivních vyhlídek a díky mnohdy husté vegetaci, mlžnému oparu a stínu stromů máte pocit, že tohle už ani není evropský kontinent. Tu a tam se koryto Mostnice samozřejmě otevře a pak se můžete kochat pohledem na fantastické tvary vodou vymletých balvanů-hrnců a nebo roztodivné skalní útvary včetně proslulé Sloní hlavy.

 FOTOGALERIE:

123►

R A T I N G

*) Přístupností je míněna cesta od parkingu nebo zastávky k objektu a v případě vozíčkářů i uvnitř samotného objektu!

 © -CC-

Zatímco severovýchodně od Děčína se rozkládá relativně vyhlášená a turisticky hojně navštěvovaná oblast Českosaského Švýcarska (jeho součástí jsou dnes samostatné národní parky Saské Švýcarsko a České Švýcarsko), ještě dál na východ, za hřebeny Orlických hor, bychom nalezli o poznání méně známou, i když svého času neméně populární oblast Slezského Švýcarska. Jejím hlavním střediskem je přitom malebná horská obec Międzygórze, známá až do roku 1945 pod německým označením Wölfelsgrund (Vlčí důl).

*

Mezihoří, jak se této lokalitě říká u nás, se rozkládá v údolí na soutoku potoků Wilczka a Bogoryja ve výšce 570-670 m n. m. a za svou přezdívku vděčí nejen svému malebnému umístění pod vrcholem Śnieżniku (Kralický Sněžník, 1423 m n. m.), ale také hojnému počtu stylových domů, které nezapřou inspiraci dřevěnými horskými domy z Tyrolska s typickými ochozy, balkónky, balustrádami a zdobnými řezbářskými prvky. Počet stálých obyvatel nepřesahuje 700 osob, nicméně o víkendech a zejména o prázdninách se o poznání zvětšuje. Děje se tak mimo jiné i zásluhou pověsti klimatických lázní, k níž přispívá zejména zdejší čisté ovzduší a četné turistické stezky po okolních lesích. Nicméně v porovnání s takovými Karlovými Vary a nebo blízkým Jeseníkem působí Mezihoří podstatně ospalejším dojmem i uprostřed letní sezóny.

*

Léčebné sanatorium Gigant ve Wölfelsgrundu (vlevo) a někdejší lázeňský dům a později lesovna Hanka (vpravo)

Počátky novodobého osídlení Mezihoří sahají do roku 1580, kdy byla ve zdejším královském polesí založena dřevorubecká a uhlířské osada, podléhající farnímu kostelu v Ebersdorfu (dnes Domaszków). Zpočátku nesla označení Neuwolfelsdorf a skrze hrabství Glatz (Kladsko) spadala pod českou královskou komoru. V roce 1684 získal zdejší majetky zemský hejtman Michael Wenzel von Althann, který je spojil s panstvím Schnallenstein s centrem v Rosenthalu (dnes Różanka), a v roce 1740 pražská konsistoř svolila se stavbou dřevěné kaple a hřbitovem.

A dům Hanka dnes, kdy čeká na nového zájemce

Po slezských válkách připadlo Hubertusburským mírem celé Kladsko a s ním i Mezihoří Prusku. Počátkem 19. století čítala zdejší obec na 400 duší a kromě kaple v ní stála budova freirichtera, škola, myslivna a pila. Nad osadou na vrcholu tzv. Jehlové hory (Igliczna) pak byl ještě v letech 1781-1782 postaven poutní kostel Panny Marie Sněžné.

Po napoleonských válkách se Wölfelsgrund stal součást province Slezsko a zprvu podléhal pod okres Kladsko. Po novém správním uspořádání v roce 1818 se však dostalo pod správu politických a církevních orgánů v Habelschwerdtu (dnes Kladská Bystřice), a tak tomu zůstalo až do konce 2. světové války.

*

Luxusní penzion Goralka má ideální polohu, ale žádnou klientelu. Také on je na prodej. Majiteli na jeho dokončení došly peníze…

V 19. století si zdejší region oblíbila princezna Marienne von Oranien-Nassau (1810-1883), dcera nizozemského krále Viléma I. Oranžského a jeho první ženy Friederiky Luisy Wilhelminy von Preussen, majitelky četných statků v Dolním Slezsku v letech 1838-1883. Marienne sem poprvé zavítala v červenci 1839 a v následujících letech se významnou měrou zasloužila nejen o vznik zdejších klimatických lázní, ale o celkový rozvoj kraje od Frankensteinu (Ząbkowice) a Glatze (Kladsko) až po Wölfelsgrund (Mezihoří).

Jeden z restaurovaných domů v Mezihoří, který dává vzpomenout na lepší časy

Marienne měla významný podíl na budování nových silnic, zakládání hutí, kamenolomů, vápenek a menších řemeslnických podniků. Na svazích Sněžníku založila po švýcarském vzoru horskou kraví farmu, která se později změnila na turistická chatu Schweizerhaus (Švýcárna). Na území Rychlebských a Bialských hor a Sněžníku podporovala lesní hospodářství a pro svojí charitativní činnost se jí dostalo označení „Naše dobrá paní“ (Unsere gute Herrin). Na její počest pak byla v regionu pojmenována řada míst jako Mariennin pramen, Marienniny skály nebo Bílá, Růžová a Zelenna Marienne (názvy místních nalezišť mramoru).

Vstup do arboreta a vizitka místní hospůdky, lákající turisty na chmelové moky české provenience

V samotném Wölfelsgrundu vznikaly postupně nové stylové domy a ulice, vyhlídkové cesty, léčebné sanatorium, penzióny, zájezdní hostince jako „U dobrého data“ či „Zlatý roh“, nad vodopádem byl vztyčen stylový můstek a „Dům nad vodopádem“, dále lovecký zámeček, pošta, nejrůznější služby, nádrže na chov pstruhů a v roce 1907 byla postavena rovněž nevelká přehradní nádrž. Místo se tak stalo oblíbeným centrem jak pro letní ozdravné pobyty, tak pro zimní sporty.

*

Kostel Panny Marie Sněžné na Jehlovém vršku na dobové pohlednici (vlevo) a další ze stylových domů Mezihoří, které dnes obývá ekologické učiliště (vpravo)

Ještě před druhou světovou válkou dosáhl počet zdejších obyvatel sedmi set, ale po roce 1945 nastal podobně jako v jiných oblastech někdejších Sudet, vysídlených od většiny původního německého obyvatelstva, rychlý úpadek. Do Mezihoří sice přišlo cosi nových obyvatel z podobně postiženého území na východě Polska, které si po válce zabral Sovětský svaz, ale pokud se za novým živobytím nestěhujete dobrovolně, zapouštíte kořeny v cizím a neznámém prostředí vždycky jen velmi obtížně.

Kostel sv. Josefa a nad ním kostel sv. Kříže (vlevo); pozůstatky náhrobků z let dávných i méně dávných… (vpravo)

Důsledky toho jsou na Mezihoří patrné dodnes. Řada stylových domů sice už prošla renovací, jiné na ni však stále ještě marně čekají a další, i třeba opravené, jsou opatřeny telefonním číslem a výzvou „na prodej“. Obnovu kdysi kvetoucího lázeňského letoviska navíc přibrzdila i krize z posledních let. A když jsem se bavil nad čerstvě opečenou pravou polskou klobáskou (bez chrupavek, separátů, papriky, česneku a jiných zastíracích kořenících přísad, tolik známých z českých uzenářských produktů) a příkladně vychlazeným a ošetřeným ležákem Warka s Henrykem, sympatickým majitelem občerstvovacího stánku nad vodopádem Wilczek, dozvěděl jsem se, co jsem slýchával už před třiceti a více lety za bolševika: „Nejsou lidi!“

*

Náhrobní desky na hřbitovní zdi připomínají někdejší obyvatele Mezihoří

Pokud se některý z českých pivařů bude chtít nejčkon ošívat a ušklíbat, mohu ho ujistit, že jako cestovatelský ochutnavač chmelových moků napříč Evropou lze Warku s klidným svědomím doporučit. Polských piv jsem už pár ochutnal a nikdy jsem k nim nepojal valnou důvěru. Nicméně tenhle mok (je to vlastně vlajkové pivo skupiny Żywiec, do níž patří i licenční značky jako Heineken nebo Strong) má skutečně pivní říz a v porovnání s některými našimi „europivy“ může hravě kopat první pivní ligu.

*

Občerstvovací útulna nad vodopádem Wilczek s majitelem Henrykem a jeho bezmála půlkilovou klobásou

Jenže v tomto případě nejsou ani lidi, kteří by zaplnili prázdnotou zívající penzióny, ani lidi, kteří by opravou uvadajících domů a ulic povznesly kdysi prosperující lázně opět k jejich někdejšímu lesku. Důvod je nasnadě. Přestože u nás skuhráme „na bídu a na poměry“, pro naše severní sousedy jsme stále ještě „ti bohatí“, kde zdejší montovny všeho možného stále nabírají zaměstnance po desítkách a kam se z Polska jezdí houfně za prací.

*

Vzorně restaurovaný penzión Milenium

À propos vodopád Wilczek. To je jedna z dalších atrakcí Mezihoří, pro někoho možná vůbec ta největší, nebo nejvyšší, jak se to vezme. Největší a nejvyšší je to každopádně vodopád na svazích Sněžníku a druhý nejvyšší v Sudetech. Vznikl na tektonickém zlomu stejnojmenné říčky, padá 22 m hluboko do vodního kotle pod skalním zlomem a dál pokračuje tzv. americkým kaňonem, lemovaným 25 m vysokými skalními stěnami.

Současná podoba vodopádu vznikla přitom poměrně nedávno – po ničivých povodních v roce 1997. Předtím měl vodopád kaskádovitý charakter a dosahoval výšky 27 m. Do té doby byl stejně vysoký jako nyní nejvyšší sudetský vodopád v Krkonoších Kamieńczyk.

*

Vodopád Wilczek a přehradní hráz z počátku 20. století si ani koncem jara 2013 nemohly na nedostatek vody stěžovat…

Každopádně v Mezihoří je toho k vidění ještě mnohem víc. Ať už je to farní kostel sv. Josefa z let 1740-1742, který v roce 1920 prošel přestavbou a rekonstrukcí, a nebo filiální evangelický kostel sv. Kříže, tyčící se na svahu nad obcí. Byl postaven z podnětu a za finančního přispění prince Friedricha Heinricha, vnuka princezny Marienny, v novorománském stylu a nedávno prošel výraznou rekonstrukcí. Vedle vzdělávacího zařízení ekologické ochrany, umístěného v chatě Sabat, pak leží i zajímavé arboretum s exotickými dřevinami. A na závěr ještě jedna perlička pro milovníky filmové respektive televizní tvorby. V roce 1965 se v Mezihoří točil první díl legendárního seriálu Čtyři z tanku a pes. Ti dříve narození si nepochybně vybaví, že tento díl se odehrával na Sibiři, kde začínala Jankova odysea na cestě do Berlína…

FOTOGALÉRIE:

12►

© Text a foto František Kuník

Od zrušení železné opony a otevření hranic do světa z bolševické klece uplynulo už skoro čtvrtstoletí, ale někdy si člověk stále připadá, jako bychom se stále bránili s tímto světem komunikovat. A nemusí jít jen o svět v exotickém slova smyslu. To, že jezdíme na dovolenou do Bibione, Alp, Himálaje, k Rudému moři, do Thajska či Patagonie totiž ještě neznamená, že se nám už kosmopolitismus opravdu zaryl důkladně pod kůži a že se světa, před jehož imperialistickými, revanšistickými či jinými úskoky nás všichni ti Gottwaldové, Čepičkové a Biľakové pod přísným dozorem Stalinů a Brežněvů strašili od rána do večera, nebojíme.

*

Stará městská brána z roku 1526 a ukázky místních krojů, známých pod názvem dirndl

Zapomenutí sousedé

 Stačí totiž zajet jen sto dvě stě kilometrů od stověžaté matičky k hranicím české kotliny a přestože už nenarazíte na ostnatý drát nabitý elektrickým proudem a k vašemu chladnokrevnému odstřelu vycvičené a připravené příslušníky pohraniční stráže, stále jakoby napříč hřebeny pohraničních hor a hvozdů vedla jakási pomyslná psychologická opona. My jsme tady a – „oni“ jsou tam. Ale kdo jsou ti „oni“? Copak o sousedech za plotem také říkáme, že jsou to „oni“? Už od mala je přece známe jmény, zdravíme se, vypomáháme si zápůjčkami různých nástrojů či spotřebičů, zajdeme na kafe nebo na pivko a hrajeme si s jejich dětmi. Ale v pohraničí, známém po staletí jako Sudety?

*

Vzpomínám na náš poslední pobyt v Krušnohoří (Erzgebirge) a nemohu se zbavit smutku nad zpřetrhanými pouty, které zdejší kraj kdysi propojovaly. Obě strany hranice patřily v rámci rakouské i německé říše k těm prosperujícím a i když pro zdejší horaly byl život hodně „krušný“, sousedské vztahy se zde pěstovaly jako kdekoliv jinde bez ohledu na řeč (němčina vs. čeština) či vyznání (němečtí protestanté vs. čeští katolíci).

A dnes? Z německé strany jsou vítání jen majitelé „esúvéček“ s černými skly a skleničku spolu popijí zhusta jen pánové v černých brýlích, obutí do černých lakýrek s bílými ponožkami a obklopení azbukovými svalovci a azbukovými slečinkami v červených korzetech na vysokých podpatcích. A podobně je tomu i jinde. Mírné (ale opravdu jen mírné) překvapení jsem zažil na opačné straně republiky v Novohradských horách. Ne, že by ani zde člověk necítil pomyslný plot a závory (byť tu žádné nejsou a přes dnes už de facto neviditelnou hranici vedou pěší a cyklistické stezky, vzorně udržované zejména z rakouské strany), ale zároveň zde tu a tam přece jen narazíte na stopy jisté počínající přeshraniční komunikace, zbavené otřepaných klišé o „zlých Sudeťácích“ a „tupých Češích“. A nejde jen o posezení u piva a u guláše, ale o například o debaty, jak zvelebit tu kterou památku, jak oživit kraj, vylidněný a zdevastovaný bolševickými primitivy.

*

Od Přemyslovců po Habsburky

Příkladem pohraničního území, které až do roku 1918 bylo po tři staletí součástí jedné říše a i po rozpadu habsburského mocnářství se lidé z české i rakouské strany Novohradek dobře znali, obchodovali a komunikovali spolu, je tzv. Vitorazsko, rozkládající se východně od Novohradských hor při horním toku řeky Lužnice (německy Lainsitz), která je ostatně jediným dolnorakouským říčním tokem, který se nevlévá do Dunaje, ale do Vltavy.

Kdysi ve středověku zde převažoval český vliv Přemyslovců, zprostředkovaný mocným dolnorakouským rodem Kuenringerů. Za babenberských časů byli Kuenringerové mocnou oporou Přemyslovců severně od Dunaje. Z jejich podnětu bylo už na sklonku 12. století při lužnické obchodní stezce založeno město Weitra (Vitoraz), které se pak na dlouhá staletí stalo významným mocenským i ekonomickým střediskem Vitorazska. Mezi lety 1201-1208 pak Hademar II. z Kuenringerů vztyčil na skalním ostrohu nad městem pevný hrad.

V roce 1230 se Kuenringerové angažovali v protibabenberském povstání a opírali se přitom o desítku nejmocnějších hradů v podunajském regionu. S tragickou smrtí Přemysla Otakara II. oslabil i vliv Kuenringerů a ještě v roce 1296 přešly jejich statky včetně Weitry na habsburského vévodu Albrechta I.

*

Jedno ze sgrafit, upomínající na tkalcovskou historii města Weitra

Od Habsburků po Fürstenberky

Císař Rudolf II. na konci 16. století přenechal Weitru svému komořímu Wolfu Rumpfovi a ten ještě v roce 1590 začal s rozsáhlou přestavbou středověkého hradu na honosné renesanční sídlo podle projektu italského architekta a stavitele Pietra Ferraboska. O šestnáct let později byla čtyřkřídlá rezidence s vysokou čtverhrannou věží a velkorysým atriem se sloupovými arkádami dokončena. Tou dobou už byla v držení Friedricha II. von Fürstenberg, příslušníka vlivné švábské rodiny, za něhož se v roce 1607 provdala vdova po Rumpfovi.

Dnešní podoba zámku s čtveřicí charakteristických barokních štítů však pochází až z 18. století. Hlavním důvodem přestaveb přitom nebyly ani tak další modernizační snahy Fürstenberků, jako nezbytné opravy po ničivých požárech v letech 1651 a 1672, které postihly město i zámek. Zámek navíc trpěl velkou vzdáleností od zdrojů vody, kterou by se dal oheň hasit, takže škody byly o to větší.

*

Z 18. století pochází i zámecké divadlo, které prošlo v roce 1885 přestavbou v novorokokovém stylu od jednoho z nejproslulejších architektonických ateliérů tehdejší C. a K. monarchie Helmer & Fellner.

*

Pro ty, kdo tahle jména vidí a slyší poprvé: Hermann Helmer a Ferdinand Fellner založili svůj ateliér v roce 1873 a během své 43 let trvající spolupráce vyprojektovali na dvě stovky budov, zhusta divadelních, které dodnes zdobí města od Hamburku po Oděssu. Jen namátkou: Volkstheater ve Vídni, Mahenovo divadlo v Brně, Státní opera v Praze, Chorvatské národní divadlo v Záhřebu, Císařské lázně a Grandhotel Pupp v Karlových Varech, Národní divadlo Cluj-Napoca atd.

*

Navzdory ničivým plamenům si však Weitra dodnes dochovala rázovitý charakter středověkého města, kde zanechaly významné stopy stejně tak gotické jako renesanční a barokní prvky. Mezi církevním památkami městu vévodí farní pětilodní kostěl sv. petra a pavla z poloviny 13. století, který prošel po roce 1430 gotickou přestavbou a rozšířením (o presbytář a kapli sv. Barbory).. Na náměstí se nachází také sloup Nejsvětější Trojice z roku 1748 a po obvodu zůstala zachována řada renesančních domů se sgrafity. Ty nejzajímavější jsou na domě č, které zachycují lidský životní cyklus od jinošského věku přes mužný rytířský věk, politickou kariéru a majetkové zajištění (nebo jeho hromadění, jak chcete) až po smutné stáří a čekání na smrt.

*

Náměstí před radnicí a knížecí erb rodu von Fürstenberg

Historie v moderním hávu

Zámek Weitra skýtá prostřednictvím cenných sbírek nejen svědectví o uměleckém zaujetí rodu Fürstenberků, ale vůbec o více než osmisetleté historii zdejšího regionu, a to včetně i relativně nedávné doby, kdy Vitorazsko oddělovaly od jižních Čech ostnaté dráty železné opony. Tyto pohnuté časy připomíná zámecká expozice Demokratického fóra, zachycující prostřednictvím fotografií a dokumentů nejen mechanismy nesmyslné ostrahy hranic komunistického Československa před vlastními občany, ale také příklady dramatických útěků.

*

Jestli vás na městečku Weitra kromě do daleka viditelného zámku něco zřetelně zaujme, pak je to jeho malebný historický ráz na svažitém terénu nad Lužnicí, žádnou panelákovou zrůdností nenarušené náměstí, pečlivě udržované renesanční domy se sgrafity stejně jako zelení obklopené novější domky z okrajových částí a v neposlední řadě vzorná čistota ulic a chodníků. A to i v případě, kdy se něco opravuje a nebo – jak v případě naší návštěvy – buduje na náměstí zázemí pro populární regionální trhy.

*

U nás se něco podobného začíná také prosazovat, dokonce i v meších městech (Jindřichův Hradec, Říčany u Prahy, Bruntál na severní Moravě), ale zatím hlavně v centrech. Jakmile zabloudíte do postraních uliček, bývá často s „Potěmkinovou parádou“ zpravidla konec. A jihočeská protiváha Weitry v podobě Nových Hradů se má od svého dolnorakouského souseda ještě mnohému co učit, byť její historický, architektonický a kulturní potenciál není o nic menší!

*

Ve Vitorazi prostě na každém kroku cítíte, že jeho zdejší obyvatelé chtějí žít hezky a příjemně, byť by to bylo až kdesi v zapadlém pohraničí, o kterém si Vídeňáci říkají, že tam lišky dávají dobrou noc. A přitom Weitra neprožívala jen časy vzestupu a blahobytu, ale také úpadku. Jen ta chuť se s tím poprat byla zřejmě větší než za tím proklatým železným plotem. Možná, že to způsobil i specifický doping, vlastní právě Vitorazi…

*

Jeden ze dvou posledních pivovarů v někdejší středoevropské metropoli chmelového moku

Vitorazský „pivoráj“

Evropský věhlas městu Weitra nedodalo nic menšího než proslulý zlatavý mok z ječného sladu a chmele. U nás v Česku si zakládáme na Prazdroji a Budvaru, ale to jsou ve skutečnosti relativně mladé pivovary. Skutečně historické pivovary s mnohasetletou tradicí leží v Krušovicích a nebo v Třeboni (Regent). Jenže ani to není nic proti pivním dějinám Weitry.

Jejich počátky sahají až do roku 1321, kdy německý král Friedrich der Schöne (u nás známý jako Fridrich Sličný) propůjčil měšťanům města Weitra jako prvním v Rakousku tzv. pivovárečné právo (braurecht), s kterým byla spojená nejen výroba, ale i distribuce tohoto moku. Právo přitom nebylo udělováno jmenovitě jednotlivým zájemcům z řad měšťanů, ale domům! Uvnitř městských hradeb tak následně vzniklo 36 pivovarů, což v tehdejších časech představovalo vskutku úctyhodný počet. Dnes zbyly ve městě už jen dva, ale když jdete okolo, můžete přímo z chodníku skrz velká okna nahlédnout do vnitřních prostor, abyste se na vlastní oči přesvědčili, že zdejší značku na kvalitě nešidí!

*

Postupem času se Weitra stala i významným střediskem textilní výroby a zdejší tkalcovny prosluly se svou produkcí stejně tak v Podunají jako v horním Povltaví. V epoše oceli a páry měla Weitru spojit se světem jižní větev tzv. waldwiertelské úzkorozchodné dráhy, otevřená v roce 1903. Jenže přišla 1. světová války a po ní rozpad Rakousko-Uherska. Ani úzkokolejka se neukázala nejšťastnějším řešením, takový Gmünd s napojením na mezinárodní rychlíkovou železniční síť na tom byl podstatně lépe. Přesto i v meziválečných letech přetrvaly úzké ekonomické i mezilidské vazby mezi českou a rakouskou stranou Novohradek.

Smrákat se začalo, když se z Berlína, Norimberku a jiných měst začínal ozývat křik „pomateného čalouníka Adolfa“, jemuž v Sudetech s horlivostí a naivitou sobě vlastní přizvukoval neméně pomatený „tělocvikář Konrád“. A jakoby to nestačilo, když se světem přehnala tsunami v podobě další světové války, rozhodl se ve střední Evropě usalašit „někdejší terorista a kriminálník Josif Visarionovič“.

*

Pamětní deska, upomínající na pobyt hudebního učitele a skladatele Franze Lea Humana

Když už jsme u těch „neslavně slavných“, je tak trochu paradoxem, že z Vitorazska (z obce Spital) pochází matka Adolfa Hitlera – Klara (1860-1907). Jinak má město i jiné rodáky: například učitele a básníka Wilhelma Szaboa (1901-1986) a nebo Ludwiga Knappa, který jako majitel pily uchránil v roce 1944 24 židů před deportací do koncentračního tábora a byl židovskou nadací Yad Vashem oceněn titulem Spravedlivý mezi národy. K slavným občanům se pak řadí hudební učitel, skladatel a varhaník Franz Leo Human (1894-1957). Rodák z Vídně po se návratu z válečného zajetí po 2. světové válce usadil ve Weitře, kde založil městskou hudební školu, zkomponoval dětskou operu Der Stadt a složil slavnostní pochod Kuenringer Marsch.

*

Půvabné město, které se kdysi nalézalo v centru kulturních civilizací, se najednou zničehonic a proti své vůli ocitlo doslova na jejich periferii, jen pár set metrů od zuby cenících divizí Varšavské smlouvy. Ekonomika začala upadat, na město dosedl strach, co bude zítra. A tak i Weitra si musela projít podobně jako mnohá česká a moravská příhraniční města svým očistcem. Nicméně se svým údělem se vyrovnala a dnes je to opět vzkvétající místo, kde je radost žít.

GALLERY:

123►

Text: -CC-

Foto: -CC-

*

Tento kout při hranicích italského regionu Alto Adige s rakouským Tyrolskem však skýtá řadu atraktivních lokalit i pro ty, kdo nespěchají a rádi si cestu za sportovními aktivitami zpestří i třeba jen jednodenním výletem do Reschenského průsmyku a horní části údolí Val Venosta, známém také jako Obervinschgau. Zdejší dvojjazyčné značení má své historické kořeny, ale kupodivu zdaleka ne tak dlouhé, jak by si člověk mohl myslet.

Až do počátku 19. století byla totiž v údolí Vinschgau dominantní dorozumívací řečí rétorománština. Její počátky je třeba hledat v někdejším římském osídlení. Zdejší horalé si však latinu různě přizpůsobovali, až se z ní vyvinula tzv. ladinská rétorománština.

*

V ranném středověku bylo zdejší území osídleno jen velmi řídce, a teprve se založením marienberského kláštera nastal pozvolný příliv i německy mluvících osadníků. Administrativně bylo údolí Vinschgau dlouhá léta spojeno s dolnoengadinským hrabstvím a po církevní stránce spadalo pod churské biskupství. Teprve na přelomu 15. a 16. století přešlo pod správu rakouských Habsburků.

*

Skalní pevnost Nauders pod Reschenským průsmykem

Nauders

Z Tyrolska vede cesta do Reschenského průsmyku a údolí Obervinschgau horním údolím Innu. Dnes ho lemuje moderní komunikace č.315 (na italské straně č.40), která kopíruje historickou stezku, která za římských časů nesla označení Via Claudia a po níž v časech křížových výprav proudily zástupy poutníků z německých zemí do italských přístavů a odtud po moři dál do Svaté země. Důvod byl nasnadě – Reschenský průsmyk se svou nadmořskou výškou 1504 m patří k těm nejnižším a tudíž nejschůdnějším přechodům Alp.

*

První nauderské zastavení nabízí festung Nauders. Tahle úchvatná skalní pevnost měla střežit strategickou stezku v časech novodobých válek. Byla postavena v letech 1834-1840 za éry rakouských císařů Františka I. a Ferdinanda I. a patří k nejpodivuhodnějším fortifikačním stavbám na území Alp.

*

Středověký hrad Nauders a jeho vstupní brána

Ještě starší strážce dávné obchodní stezky mezi Středomořím a střední Evropou leží jen o několik set metrů dále a výše nad obcí Nauders. Stejnojmenný hrad Naudesberg, tyčící se na nevelkém ostrohu, byl založen na počátku 13. století. První listinný doklad o jeho existenci pochází z roku 1239, ale jeho dnešní vzhled pochází z časů tzv. Engadinské války (1499), kdy prošel rozsáhlou přestavbou.

Po většinu časů – od roku 1313 do roku 1919 – byl hrad využíván především jako sídlo (dnes bychom řekli úřadovna) příslušného zemského správce a soudce. Pro knížecí rod byl hrad příliš strohý a vzdálený, což má dnes tu výhodu, že ho nezasáhly žádné větší stavební a slohové úpravy, takže se dochoval ve víceméně původní středověké podobě až do současnosti.

*

Od roku 1980 je hrad v soukromém vlastnictví a postupně renovován. Někdejší stáje byly přestavěny na hradní restaurant a v přízemí najdete také někdejší vězení a vězeňskou kuchyni. V  1. a 2. patře je muzeum se sbírkami selského a řemeslnického nářadí, někdejší soudní kancelář a zámecká kaple. Část prostor je krom toho vyhrazena pro tematické výstavy.

Lago di Resia – Reschensee

Když se přehoupnete přes Reschenský průsmyk, otevře se před vámi pohled na – stříbřistou hladinu jezera Reschen (italsky Resia). Nejde však o horské jezero v pravém slova smyslu, nýbrž o přehradní nádrž, dlouhom 6 a v nejširším místě širokou 1 km, zaujímající plochu 677 hektarů a zachycující 120 miliónů krychlových metrů vody. Podobných najdete v Alpách desítky ba stovky a jejich historie bývá zpravidla velmi podobná…

*

První projekt na přehrazení údolí pod Reschenským průsmykem vznikl již v roce 1920. V roce 1939 doznal zásadních změn (mimo jiné zvýšení hráze z původně 17 zamýšlených metrů na 22) a v roce 1950 byl realizován. S výstavbou přehrady byl současně zpečetěn osud vesnic Graun, Weiler von Arlund, Piz, Gorf, Stockerhofe (San Valentino) a části Reschenu.

S místními obyvateli se tehdy nikdo dvakrát nebavil, nebo spíše „nepáral“. Majetek jim byl tehdy prostě a jednoduše vyvlastněn bez náhrady (jak vidno, tento druh „znárodňování“ nebyl jen výsadou našich poúnorových bolševiků) a oni nuceně vystěhováni „v národním zájmu za účelem posílení národního průmyslu“ (inu, i cesty kapitalismu bývají někdy velmi spletité…).

*

V souvislosti s výstavbou přehrady bylo tehdy nuceně vystěhováno 70 procent obyvatelstva, zbouráno 163 obytných a hospodářských budov, zatopeno 514 hektarů kvalitní orné půdy a o 70 procent sníženo množství užitkových zvířat.

*

Jediný, kdo se tehdy „zachránil“, byla románská věž ze 14. století. Její stržení bylo zaraženo v zájmu ochrany památek, a tak se dodnes tyčí z hladiny jezera k údivu všech kolemjdoucích a kolemjedoucích…

*

Čas zhojí všechny rány a dnešní generace na někdejší příkoří už víceméně zapomněly. Ostatně v roce 1973 byla podniknuta rozsáhlá sanační opatření, jejichž prostřednictvím se zhruba 35 hektarů půdy vrátilo k opětovnému využování místními farmáři.

Ostatně současní návštěvníci údolí Obervinschgau vnímají Reschenské jezero jako velmi zajímavou turistickou destinaci s možnostmi širokého sportovního vyžití. Okruh kolem jezera je jako stvořený jak pro pěší turistiku tak pro nordic-walking a v zimě pro běžkaře. Přímo nad západními břehy jezera se pak nachází solidně vybavený areál pro sjezdové lyžování Schöneben, doporučovaný zejména pro rodiny s dětmi. A nečekaně široké spektrum atrakcí nabízí i samotné jezero. V létě zde s rybolovuchtivými nadšenci hodlají svést souboj „kdo z koho“ různé druhy pstruhů a štik, v zimě si pak na jezeře dávají dostaveníčko milovníci „ledových“ sportů. Zdejší ostré větry totiž udržují zamrzlou hladinou jezera po většinu sezóny hladkou jako zrcadlo (na rozdíl od zasněžených vodních ploch ve střední Evropě) a doslova sem tak zvou milovníky ledního jachtingu, surfingu a podobných aktivit z celé Evropy. V roce 2008 se jezero Reschen stalo například dějištěm mezinárodního německého mistrovství ve snowkitu.

Klášter Marienberg

Jedna z nejpůvabnějších barokních památek v severoitalském regionu Alto Adige a v dobách minulých centrum duchovního života i vzdělanosti zdejšího kraje. Ostatně tento alpský kout je vůbec plný historických a architektonických skvostů a pokud se vypravíte údolím Val Venosta (Vinschgau), lhostejno zda autem či na kole, směrem po a nebo proti proudu Adige (Elsche), určitě vám to nedá, abyste alespoň jeden zdejší hrad, zámek či kostel nenavštívili. Odměna v podobě mimořádného zážitku vás přitom zcela určitě nemine. Možná i proto, že tudy kdysi dávno putoval král a císař Karel IV. při svých cestách do Itálie.

*

Benediktinský klášter Marienberg (Monte Maria) leží až v horní části údolí, jen kousek od silnice č. 40, spojující rakouský Landeck s italským Meranem. Tyčí se na zalesněných svazích pod vrcholem Watlesu (2554 m n.m.) nad obcí Burgusio ve výšce 1335 m n.m. a spíše než klášter připomíná strážní hrad. Ostatně ani ten není daleko. Zachovalé zbytky hradu Principe (Fürstenberg) leží jen o pár desítek metrů níž a při pohledu z dálky vytváří s malebným klášterem jedinečnou dvojici.

*

Hrad Principe (Fürstenberg) s mohutnou hranolovou věží vznikl někdy v letech 1272 až 1281 jako sídlo biskupů z Churu. Jeho zakladatelem byl biskup Konrád a stavba zřejmě vznikla na základech staršího opevnění. Navzdory pozdějším rekonstrukcím si do dnešních časů zachoval rysy raně středověkého hradu, který po opuštění biskupy sloužil nějaký čas jako sídlo soudu, kasárna, vězení a nakonec jako pivovar. V roce 1952 sem bylo umístěno ředitelství zemědělského učiliště a teprve v roce 1996 byl dán podnět k zahájení rekonstrukčních prací.

*

Vznik kláštera Marienberg sahá do dávného středověku, když Praha ještě zdaleka nebyla královským, ale toliko knížecím městem, a kdy se křesťanství šířilo v alpských zemích asi podobnou snadností, s jakou jejich svahy zdolává pěší poutník…

*

Počátky křesťanské misie ve Vinschgau a kláštera Marienberg jsou úzce spjaty s rodem Taraspů, jejichž rodový hrad se dodnes tyčí na skalním ostrohu nad údolím Engadinu ve východním Švýcarsku. Bratři Eberhard a Ulrich I. (v oněch časech biskup z Churu) se už na sklonku 11. století pokusili založit v regionu klášter, jehož řeholníci však od počátku naráželi na neprostupnou zeď jazykové bariéry. Většina zdejších obyvatel měla totiž rétorománské kořeny a mluvila ponejvíce ladinským dialektem. Řeholníci se navíc dopustili osudové chyby, když se pokoušeli místní obyvatele přimět ke změně jazyka nejen přesvědčováním, ale i pohrůžkami. Tím si místní rolníky a horaly proti sobě jen popudili.

*

Boj o rétorománštinu se ve zdejším kraji protáhl na celá staletí. Přes všechno snažení se zde němčina prosazovala jen velmi zvolna a v Engadinu na švýcarské straně hranice se rétorománština udržela dodnes. Ve Vinschgau se němčina nakonec prosadila až během 19. století. Do té doby i úředníci (včetně soudců) museli ovládat místní rétorománskou mluvu. Jak pevně se ve Vinschgau držela rétorománština, tak se zde pevně nakonec uchytila i němčina. A tak i když je údolí Vinschgau už více než osmdesát let italské, 97 procent zdejších obyvatel stále hovoří německy a pouze zbývající tři procenta italsky.

*

Středověké poměry však nebyly řeholníkům dvakrát nakloněny a situace si nakonec vynutila přemístit jejich sídlo z Engadinu do Vinschgau a zde začít znovu. Ulrich III. z Taraspu tehdy přivedl do regionu opata Alberta z Ronsbergu a od papeže Evžena III. získal souhlas s přemístěním opatství do Saint Stephan na pozemcích, patřících rodu Taraspů.

K přesídlení došlo někdy v roce 1146, leč záhy se mělo ukázat, jak liché a nepromyšlené to bylo rozhodnutí. Nově vybrané místo totiž leželo na větrném a suchém svahu, daleko od jakýchkoliv zdrojů životadárné vody. Bylo tedy nutné znovu vážit cestu za papežem a znovu žádat o souhlas se změnou sídla. Po jeho schválení byly na přelomu let 1149-1150 položeny základy nového kláštera v místech, kde stojí dosud.

*

Klášter Marienberg (obr. vlevo), marienberský gobelín (malý obr. vlevo dole) a románská freska z klášterní krypty (vpravo)

První mniši v Marienbergu pocházeli z benediktinského kláštera Ottobeuren v bavorském Unterallgäu. Důvod, proč padla volba právě na ně, byl nasnadě – klášter Ottobeuren byl domovským klášterem hrabat Ursin-Ronsberg, s kterým byl rod Taraspů v příbuzenském vztahu. Krom toho se má za to, že Uta, manželka Ulricha III. z Taraspu, byla sestrou opata Alberta z Ronsbergu.

Ani ve Vinschgau však na benediktinské řeholníky nečekal lehký život a heslo jejich řádu „Ora et labora“ (Modli se pracuj) mělo mezi horskými velikány, kde zima trvá podstatně déle než jaro, léto a podzim dohromady, dojít svého obzvlášť příznačného uplatnění.

*

Základem budoucího kláštera se stala krypta, vysvěcená 13. července 1160 churským biskupem Adalgottem. Stavba byla zasvěcena Svaté Trojici, Boží matce Marii a Všem svatým, tři oltáře pak sv. Petrovi a Pavlovi, sv, Máří Magdaléně a sv. Martinovi a Mikulášovi.

Krypta sloužila původně k modlitbám zdejších řeholníků a teprve v roce 1643 po rozsáhlých přestavbách kláštera se stala pohřebním místem zesnulých mnichů. V roce 1980 byly při opravách odhaleny naprosto jedinečné nástěnné fresky, které jsou dnes považovány za jeden z nejvýznamnějších dokladů románského umění v Alpách.

Cyklus fresek z marienberské krypty, zhotovený někdy v letech 1175 až 1180, byl částečně odhalen už v roce 1887, ale teprve o století později byly pod barokní přestavbou objeveny fresky v celém svého rozsahu a kráse. Počátkem 13. století byl nástěnnými malbami se silným byzantským vlivem vyzdoben i kolegiální kostel, ale z nich se dochovaly toliko fragmenty.

*

V roce 1180 byla biskupem Jindřichem II. z Churu vysvěcena nová klášterní kaple a po dalších dvaceti letech – 28. října 1201 – vysvětil biskup Reinher della Torre nový kolegiální kostel, kde byli při té příležitosti uloženy relikvie sv. biskupa Sebastiana a sv. Climarie a sv. Panafrety, dvou světic, které zemřely mučednickou smrtí společně se sv. Uršulou.

*

Když jediný syn Ulricha III. a Uty vstoupil do kláštera, přešly ještě v roce 1160 všechny světské statky Taraspů na Ulrichova bratrance Egina I. von Matsch. Zprvu se zdálo, že tím klášter a jeho řeholníci nic netratí, spíše naopak. Rodina Matschů u nich měla vysoký kredit a jak uvádí kronikář Goswin, takový fojt Hartwig II. „pokaždé, když se k cestě do Marienbergu uvolil, jeho řeholníky dobrým jídlem pohostil…“

Leč všichni další členové rodu Matschů se k řeholníkům chovali s čím dál větší zpupností a lakotností a ze všeho nejvíc se starali, jak klášter co nejvíc „podojit“. Navíc spory Matschů s jejich sousedy přivedly klášter až na pokraj životaschopnosti. Příznačným se stal nájezd ozbrojenců Schweigharda von Reichenberg, který skončil totálním vydrancováním kláštera. A v roce 1304 nechal reichenberský Ulrich opatovi kláštera Hermanovi ze Schönsteinu dokonce setnout hlavu!

V roce 1313 získali na čas zdejší panství rakouští vévodové, ale teprve v roce 1421, po třicetiletých bojích, přišel konfliktní rod Matschů o všechna vlastnická práva a kraj se dostal pod klidnější správu tyrolského knížete.

Spory, do nichž byl klášter zapleten kvůli rodu Matschů, však nebyly zdaleka jedinými. Další konflikty se rozdoutnaly brzy po dokončení blízkého biskupského hradu Fürstenbergu. Biskupové z Churu měli v oblibě zasahovat do života benediktinských řeholníků při sebemenší příležitosti a v této souvislosti někteří badatelé nastolují otázku, nakolik byl tehdy klášter skutečně pod biskupskou patronací,a zda-li ve skutečnosti nepodléhal přímo apoštolskému stolci.

*

Za poměrně zevrubně zmapovanou historii opatství Marienberg od jeho nejrannějších počátků až do konce 14. století vděčíme jednomu z řeholníků – mnichu Goswinovi, jehož plodná kronikářská práce nalezla svou stěžejní podobu v díle Registrum monasterii Montis sancti Marie. Díky němu se dochovala celá řada doslovných opisů dokumentů, postihujících události nejen se vztahem ke klášteru, ale k celému regionu, tehdejší urbář a v neposlední řadě i ranně středověké hudební zápisy.

*

Další období v historii marienberského kláštera je poznamenáno pozvolným úpadkem. Už v roce 1418 zničil klášter rozáshlý požár a objekt bylo nutno takřka od základů znovu vystavět. Engadinská válka v roce 1499 ho sice minula, ale během rolnického povstání v roce 1525 byl klášter důkladně vydrancován a ke zničení přišlo i mnoho cenných archiválií. V roce 1606 obýval Marienberg už jen jediný mnich a zrušení kláštera se zdálo jen otázkou času.

O zachování kláštera se nakonec zasloužil dílem papež a dílem tyrolská vláda. Situace se začala pozvolna měnit k lepšímu zejména po příchodu opata Matthiase Langa z Weingartenu, který nechal provést základní obnovu kláštera a zahájil přípravy pro jeho důkladnou rekonstrukci. O mnichy neměl kupodivu nouzi, neboť poté, co Evropu zachvátila třicetiletá válka, mnoho řeholníků z Německa ve zdejším „Bohem zapomenutém kraji“ hledalo a nacházelo bezpečné útočiště.

*

Dnešní barokní podobu získal klášter za opata Jakoba Grafingera v letech 1643-1648. Na jeho výzdobě se tehdy podíleli přední tyrolští umělci jako například Florian Nutz z Innsbrucku (renesanční štuky) a další.

V roce 1724 stáli řeholníci z Marienbergu u zrodu střední školy v Meranu, po které brzy následoval chlapecký seminář. Vzdělávací činnost byla ostatně vedle řeholní služby podstatnou náplní zdejších benediktinů už od středověku. Klášter se specializoval zejména na výuku latiny, řečtiny a také hudby. Díky těmto vzdělávacím aktivitám se klášter také vyhnul zrušení za éry císaře Josefa II.

*

Z doby největšího rozkvětu kláštera pochází i jeho další umělecký klenot v podobě vzácného gobelínu, který u příležitosti výročí reformace v roce 1717 vlastnoručně zhotovila abatyše Alžběta Ernestína Antonie.

*

Další těžké časy nastaly klášteru během napoleonských válek. V roce 1807 bavorská vláda klášter dokonce zrušila, řeholníky vyhnala a celý klášterní komplex včetně kostela a archívu byl totálně vypleněn. Stejné dopuštění potkalo i klášterní školu v Meranu. Teprve císař František I. nechal klášter i meranskou školu v roce 1816 obnovit a znovu otevřít. Během 19. století pak klášter získal opět svůj někdejší lesk a věhlas a jeho zásluhou se zde objevili i tři vynikající učitelé jako orientalista Benediktin Pius Zingerle, dějepisec a zakladatel rakouského institutu pro historický výzkum ve Vídni Albert Jäger a básník, germanista a zástupce Tyrolska v říšském parlamentu ve Frankfurtu Beda Weber.

*

Během 20. století význam kláštera znovu poklesl a v roce 1928 došlo na popud tehdejší Mussoliniho fašistické vlády dokonce k uzavření klášterní školy. V roce 1946 bylo při klášteru otevřeno alespoň soukromé pětitřídní gymnázium, které sloužilo svému účelu až do roku 1986.

*

Pastýřská a vzdělávací péče přetrvala jako nejdůležitější oblast činnosti zdejších řeholníků (v současnosti jich má klášter celkem 14) do dnešních dnů. Pod jejich péči dnes patří už sice toliko dvě z někdejších čtyř farností – a to obce Burgusio (Burgeis) a Schlinig, ale o to více se snaží plnit úkoly náboženské osvěty a otevírat se novým výzvám moderního věku. Za tím účelem bylo v bývalém hospodářském objektu v roce 2007 otevřeno muzeum, přibližující jak duchovní, tak umělecko-historický odkaz kláštera.

*

Součástí kláštera, který je snadno přístupný z blízkého parkoviště, je obchůdek se suvenýry, ať už s fotografiemi románských fresek (v kryptě je s ohledem na jejich ochranu zakázáno fotografovat), tak s velkým výběrem knih o historii kláštera a dalších uměleckých pokladů z údolí Vinschgau a jižního Tyrolska. Určitě pak stojí za ochutnání místní specialita – tzv. urpaarl – žitný chléb, který se zde dodnes peče podle tradiční klášterní receptury, nebo chléb s příměsí místních hrušek (palabirne), respektive sušenky, přezdívané schüttelbrot.

*

Zimní pohled na Reschenské jezero (ve skutečnosti přehradní nádrž) s výhledem na horský masív Stelvio (vlevo) a pevnostní objekt z Alpského valu v údolí Obervinschgau (vpravo)

Alpský val

Jen co by kamenem dohodil od klášterních zdí Marienbergu, na samém dolním konci údolí Obervinschgau při městečku Málles Venosta (Mals), někdejším správním centru oblasti, by si pak žádný dějinmilovný cestovatel neměl nechat ujít byť i jen krátkou exkurzi po objektech tzv. Alpského valu, impozantní pevnostní linie, kterou Mussolini nechal během 2. světové války budovat – světe div se – na hranicích se svým hitlerovským spojencem! Železobetonové bunkry Alpského valu sloužily dokonce ještě v letech studené války, ale dnes už jen obrůstají trávou a nebo vinnou révou.

GALLERY:

12►

Foto © -CC- & Ivana Kuníková