Přestože může být našinec v současnosti maximálně pyšný na pražskou ZOO, rozhodně to neznamená, že by jinde také nebylo v tomto směru co navštívit. Obzvlášť, když objevíte zařízení, kde je rovněž viditelná péče jak o zvířecí obyvatele, tak o zelení oplývající prostory a vstřícnost k návštěvníkům. A k takovým ZOO v Krakově nepochybně patří. I proto ji najdete na seznamu respektovaných zoologických organizací jako IUDZG (International Union of the Directors of Zoological Gardens; Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad), EAZA (European Association of Zoos and Aquaria; Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií) a EEP (European Endangered Species Programme; Evropský záchovný program).

Podobně jako v Praze představují surikaty veselé a zejména dětmi oblíbené obyvatele ZOO Krakow

*

V porovnání s trojskou ZOO (58 ha) je ta krakowská viditelně menší, ale rozhodně návštěvníka nezklame. Její historie je přitom jen o něco málo starší než té pražské.

Její plocha se rozkládá na území, známého jako Las Wolski, který patřil knížecímu rodu Czartoryských. V roce 1917 ho získalo město Krakow s tím, že ho přejmenovalo na Městský park. O deset let později bylo rozhodnuto o jeho přeměně na zoologický park, jehož základem se stala tzv. bažantnice, kam byla vedle zmíněných pernatců umístěna i srnčí a jelení zvěř.

Krakovská ZOO kombinuje do jisté míry zoologickou a botanickou zahradu

*

K oficiálnímu otevření ZOO Krakow došlo 6. července 1929. Ještě v témže roce navštívil ZOO tehdejší polský prezident Ignac Mościcki, který při té příležitosti zahradě věnoval jelena ze své privátní honitby. V té době měla zahrada 94 kusů savců, 98 ptáků a 12 plazů. Během 30. let pak probíhaly práce na dalším rozvoji zahrady s cílem zlepšit výběhy zvířat a připravit nové například pro kočkovité šelmy.

Na počátku ZOO Krakow byla jelení zvěř, která v ní nesmí chybět ani v současné době

*

Hospodářská krize a problémy s financováním však tyto práce zpomalily a v jednu chvíli dokonce hrozilo zrušení zahrady. Za této situace se prostřednictvím široké mediální kampaně vložil do pomoci dobrovolný Spolek přátel  ZOO (Towarzystwo Przyjaciół Zwierzyńca), jehož členy byli vedle krakowských milovníků přírody i profesoři a asistenti krakowské Jagellonské univerzity. S jejich pomocí se podařilo ZOO zachránit, rozšířit plochu na 4 hektary a vybudovat nové výběhy. Nicméně další hrozba už byla na obzoru.

Péče o prostory zvířecích obyvatel ZOO patří k neodmyslitelným úkolům jejích zaměstnanců

*

Druhá světová válka měla na osudy ZOO devastující vliv. Část zvířat byla během nacistické okupace převezena do Berlína, kde během náletů zahynulo šest zubrů. A ani po válečná situce nebyla obnově ZOO příliš nakloněna. Teprve v 60. letech začala pozvolná modernizace, která zahrnovala mimo jiné novou velkou voliéru pro dravce, klece pro velké kočkovité šelmy, nad nimiž by dnešní ochránce přírody nejspíš trefil šlak, a také technologické zázemí.

V roce 1971 byl nově otevřen pavilón ryb a plazů a o čtyři roky později se podařilo rozšířit plochu parku na 15 hektarů. V roce 1977 pak krakowská ZOO byla vyhlášena nejlepší polskou zoologickou zahradou.

Z vitamínově pestrého jídelníčku obyvatel ZOO by si mohli vzít příklad i někteří upřednostňovatelé tlačenek a bůčků (vlevo). Vpravo odpočinový dýchánek pelikánů

*

Novou zásadní modernizací a proměnou prochází ZOO od 90. let, která zahrnuje jednak výstavbu nových pavilónů a výběhů. V roce 2005 tak získaly nový moderní pavilón opičky malpy a o dva roky později v září 2007 byl otevřen nový pavilón pro velké kočkovité šelmy – amurské tygry a čínské levharty. Roku 2013 vzniklo na místě někdejších prostor pro bizony nové žirafárium a v roce 2016 chlouba ZOO v podobě objektu pro tučňáky. V roce 2017 pak následovalo v rámci 2. etapy otevření  pavilónu pro jaguáry a asijské lvy.

Jeden z nově dokončovaných pavilónů opic

*

V současné době je krakowská ZOO Má na 1500 zvířat zastupujících 260 druhů. Zároveň je zapojena do mezinárodních programů na ochranu a zachování zvířecích druhů a daří se jí odchovávat řadu vzácných druhů jako sněžné levharty nebo kondory andské. Mezi další ve volné přírodě ohrožená zvířata narozená ve zdejší ZOO patří vlk hřivnatý, jaguár, fenek, rys karakal, hrošík liberijský, šimpanzi, gibboni lar nebo kosmani.

123►

Text a foto: F. a I. Kuníkovi

Není přímořské země, která by neměla své mořské akvárium. Dovolenkáři z Chorvatska nepochybně znají ta z Rovinje nebo Dubrovníku, italské v Janově nebo španělské v Barceloně. Každopádně za pozornost a za návštěvu stojí i obdobné zařízení v polské Gdyni. V případě početnějších rodinných výprav to má i tu výhodu, že pokud pánové dají raději přednost prohlídce nedalekého torpédoborce Blyskawica, plachetnice Dar Pomorza nebo Muzea válečného námořnictva, dámy se mohou vypravit za exotickými „rybičkami“.

Objekt akvária (v letech 1971-2003 Oceánografické muzeum a Mořské akvárium  námořního rybolovného instritutu) vznikl v roce 1938 a navazoval na prvopočátky Námořní rybolovné laboratoře, působící od 20. let minulého století v Helu. Ve formě mořského akvária bylo nicméně zařízení otevřeno až v červnu 1971 a veřejnosti zpřístupněno o rok později.

Akvárium nabízí na ploše tří podlaží k prohlídce sedm tematických okruhů a v nich 68 vodních nádrží o objemu 140 tun vody s 1500 organismy od mořských trav a korálů přes medúzy až po mořské, ale i sladkovodní ryby (např. z povodí řeky Amazonky).

První okruh je didaktický s vodními želvami, jesetery, kostnatými rybami (osteichthyes) nebo rejnoky. Další přibližuje mořskou faunu Baltského moře, třetí se zabývá nejbližší mořskou faunou z Pucké zátoky, jejíž podstatná část patří do chráněné oblasti Natura 2000. Následuje okruh věnovaný mořským korálům, zvláštnostem přechodových organismů na pomezí  vody a pevniny, dále okruh mořské fauny z oblasti pobřežních vod Atlantiku, severního Pacifiku a Indopacifiku a poslední okruh je věnován vodnímu světu Amazonie.

V duchu soudobých trendů není Akvárium pouze pasivní expozicí, ale koná se zde řada edukativních programů pro zájemce od mládeže až po seniory. V jeho rámci působí například Klub mladých objevitelů moří (Klub Mlodego Odkrywcy Mórz) nebo Klub cestovatelů (Klub Podróžników) a pro Akvárium pracuje široký okruh odborníků.

Akvárium je otevřeno celoročně od 09:00 (v zimní sezóně od 1. října do 31. března od 10:00) do 18:30 (o prázdninách 20:30). Každopádně na webových stránkách akvária je vhodné se mrknout i na zavírací dny (kromě zimních pondělků jsou to vesměs církevní svátky). Pro zahraniční návštěvníky jsou samozřejmě k dispozici elektronické průvodce v němčině a angličtině.

 Text & foto ©-FKK-

(Krkonoše, srpen 2014)

*

Přitom jeden by řekl, že něco takového, jako Clathrus archeri (nebo také Anthurus archeri), nemůže být ani z českých luhů a hájů. Pravda, jeho pravlastí jsou skutečně hodně vzdálené končiny v australské a tasmánské oblasti. Do Evropy pravděpodobně přicestoval jako „černý pasažér“ s nějakým nákladem v podpalubí kterési obchodní lodi a už v roce 1914 se „usadil“ ve Francii, odkud se rozšířil dál po Evropě.

*

Český název tohoto krasavce je Květnatec Archerův a patří mezi tzv. houby břichatkovité podobně jako třeba pestřec, pýchavky, hvězdovky a nebo hadovky. A s tou poslední ho pojí i jedno pohádkové varování: tak, jako se nečuchá k princeznám, neradno očichávat ani tohoto jinak na pohled fešáckého prince. I z toho důvodu netřeba brousit nůž a vidličku…

© Foto bc. Ivana Kuníková; text -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/houbova-exotika-2/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/motyli-3/ http://www.ceskycestovatel.cz/motyli-3/#comments Mon, 30 Dec 2013 16:43:43 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=1954 Celý příspěvek →]]> Za motýly světa kraj, řekl by básník, listujíc fotoalbem nejednoho vášnivého lovce tohoto krásného okřídleného hmyzu (Lepidoptera Linné). Přitom jde v podstatě o nikdy nekončící lov, neboť tento hmyzí řád čítá na 180 tisíc druhů a kromě Antarktidy poletuje nad všemi kontinenty naší matičky Země.

*Všetečný okáč nad jezerem Garda

 Přesto dříve či později začne být „motýlkářům“ jejich rodná hrouda malá a začnou vyrážet do vzdálenějších destinací, ať už evropských nebo zámořských. Pravdou přitom je, že řadu vzácných úlovků lze pořídit i takřka za humny. Například na německé straně našich pohraničních hor nebo podél rakouské strany toku řeky Dyje.

*

 O motýlech se říká, že mají rádi pestrobarevné květy, tenhle se však spokojil s obyčejnou bílou a černou a nevadil mu ani pirátský motiv

 V takových okamžicích, kdy vám nějaký obzvlášť zajímavý, velký nebo vybarvený exemplář velkoryse poskytne i nějakou tu půlminutku na pořízení náležitě efektní kompozice (viz záběr otakárka ovocného z Castel d’Arco nad jezerem Garda), pak alespoň na chvíli zapomenete na všechen ruch a shon velkoměsta. Což platí i o úlovcích, které posedí jen krátký okamžik, ale relativně jednoduchá kompozice je vyvážena vzácností úlovku. Jako třeba v případě přástevníka kostivalového, zachyceného na rakouské straně Národního parku Podyjí (National park Thayatal).

*

Někteří květovým šnapsem „znavení létavci“ si z vás klidně udělají taxík (Lago di Poschiavo; Švýcarsko)

 Každopádně  s motýly si můžete užít i spoustu zajímavých a humorných zážitků. Přestože se někdy staví vůči vašemu objektivu plaše a stydlivě, dovedou v některých okamžicích popustit uzdu zvědavosti a doslova a do písmene si ohmatat nejen vaše fotografické nádobíčko, ale i vás samotného. A vůbec jim přitom nevadí, že vrtíte údivem hlavou. Důkladně zavrtávají svůj sosák pod váš šátek nebo tričko a zřejmě doufají, že jim třeba dáte líznout něčeho silnějšího, co ty okolní obyčejné kytky neskýtají…

 FOTOGALERIE:

  (připravuje se)

© -CC-

Dovedete si na svých toulkách přírodou představit něco úchvatnějšího, než pestře vybarveného motýla, který kolem vaší hlavy nebo objektivu předvádí abecedu akrobatických dovedností, počínaje výkruty à la Immelman a konče vývrtkami à la Bigglesworth? Jen si představte takovou babočku paví oko – hotový hurricane, včetně nezaměnitelných kruhových trikolor à la Royal Air Force.

*

Řadu let jsem se domníval, že za stíhačku lze považovat jen messerschmitt, spitfire a nebo thunderbolt. Od jisté doby však mám problém rozlišit „stodevítku“ od  babočky síťkované, thunderbolt od babočky admirál a mustanga od otakárka fenyklového.

Okáč černohnědý

Také máte jako moje drahá polovička dojem, že mluvím z cesty? Nezoufejte, váš počítačovými hrami a simulátory zajisté poučený junior vás nepochybně rád a ochotně zasvětí do tajů letecké techniky a její historie. Na každý pád lov motýlů vám dá vzpomenout i na jiné vzpomínky z mládí. Například na lorda Castlepoola z populárních knih a filmů s Vinnetouem a Old Shatterhandem. Kdysi mi byl tenhle chlapík k smíchu, dnes – kdy sám běhám, šplhám, padám, drásám se o nejrůznější trnovníky a zadržuji dech kvůli těm neposedným okřídleným potvorám s obdobným úsilím (jen s tím rozdílem, že místo síťky svírám v ruce foťák) – vnímám jeho snažení už poněkud jinak.

  *

Mezi nejhorší „modely“ řadím ty nejobyčejnější představitele motýlí říše – bělásky. Jsou skoro všude, ale snad z vrozené skromnosti či stydlivosti, že mají tak jednoduché zbarvení, jen co dosednou na nějakou tu kytku, sklopí křídla a hotovo. Nebo že by měli námořní výcvik? Na letadlových lodích se totiž u letounů křídla také sklápějí…

 Podstatně lepší pořízení je s takovými babočkami nebo otakárky. Pravda, nesmíte se na ně vyřítit jako pendolino údolím Bečvy, ale jinak jsou to fešáci, dobře si vědomí svých půvabů a ochotní trpělivě pózovat, dokud vám stačí paměťová karta a baterie. Záleží také na denní době, na počasí (jinak se motýlí letka chová v dusném parnu před bouřkou, jinak po frontě, jinak ráno a jinak v poledne) a v neposlední řadě na jejich rozmaru.

  Peruť baboček paví oko (Klínovec)

 Jako před lety na Malé Fatře, kde mi lov na otakárka fenyklového dal vzpomenout na časy Slovenského národního povstání. Na vrcholu Stohu tehdy jeden takový von Richthofen důkladně prověřil mou fyzičku a procvičil mě v partyzánském způsobu boje: „Plížením vpřed, uhnout vlevo, uhnout vpravo, pozor na stín, zalehnout, zadržet dech, zacílit, stisknout spoušť… A frrr, začínáme znovu! Rychle dohledat, kam si protivník sedl, zkontrolovat foťák a: „Plížením vpřed, uhnout vlevo, uhnout vpravo, pozor na stín, zalehnout, zadržet dech, zacílit, stisknout spoušť…“ Teprve asi na šestý pokus, kdy se už mnozí kolem putující turisté začínali obávat nikoli tak o moje kosti, jako spíše o mojí duševní rovnováhu, „letec“ zamachroval, sedl si do trávy na dohled jakéhosi ruksaku jakési svačící rodinky a milostivě se nechal zvěčnit…

 A nebo když například chcete „hurricana“ paví oko vyfotit zespodu, z kteréžto strany působí jako noční stíhač od 68. perutě, ale on se bude na just chlubit jen těmi svrchními „trikolórami“. Tyhle babočky jsou totiž z rubové strany černohnědé, což je v ostrém kontrastu s pestrým zbarvením svrchní strany křídel. Na rozdíl od takových baboček bodlákových, síťkovaných a nebo admirálů, které mají zespodu pestrou kamuflážní „pavučinu“.

V digitálech se vyznám… (okáč černohnědý)

Jinak se ale i mezi motýly najdou vyslovení exhibicionisté. Takoví se rekrutují ponejvíce z různých druhů okáčů, u kterých ani pořádně nevíte, kdo je komu vlastně čím – zda-li on vám modelem, a nebo vy jemu vyhlídkovým odpočívadlem.

  V Krušných horách jsem v případě jednoho obzvlášť „zvědavého“ okáče černohnědého dokonce vymýšlel reklamní slogan, že „fotoaparát značky Canon dokáže obsluhovat i motýl“ (snímek přikládám a firmě Canon ochotně zašlu číslo svého bankovního účtu…).

  „Hospodo, nalej…!“ (Nové Hamry – zastávka)

 Do poněkud specifické kategorie pak náleží „motýlí ochmelkové“, kteří vám ochotně pózují prostě a jednoduše z opilecké „únavy“. Sem patří příhoda s okáčem prosíčkovým, který ve společnosti čmeláka hodoval nedaleko horské dráhy Nejdek-Pernink. Cestou k železnici, kde jsem hodlal pro změnu „ulovit“ horský vláček, jsem pořídil pár záběrů této hodující dvojice. Chovali se naprosto nenuceně jako praví hospodští štamgasti a rozhodně se nenechali rušit. Přesto jsem se neubránil překvapení, když jsem na tentýž pár na témže místě narazil ještě o hodinu (!) později (časový rozdíl lze dnes bez problémů doložit díky digitálními záznamu fotografií). Jen s tím rozdílem, že do své „knajpy“ přizvali ještě další párek okáčů černohnědých…

 „Teď už je nás na ten mariáš snad dost…“

 Najdou se ale i další motýlí fešáci, kteří si vám nenuceně sednou na tričko, ruku, rameno nebo rovnou do vlasů, jakoby by zalétli „na potlach“. K takovým lze zařadit například batolce „dlaňového“ a nebo perleťovce „bitkaře-Ramba“ (viz GALÉRIE), kteří taktéž přilétli „dát řeč“ v již zmíněných Krušnohorkách.

 FOTOGALERIE:

12345►

©-CC-

Někdo vysedává na posedu, aby ulovil vysokou, divočáka a nebo jiného nimroda, jiný zase u rybníka nebo u řeky, aby na knedlík nebo na mušku zasekl nějakého toho jesetera a nebo sousedovu hučku. Tyto a podobné lovecké aktivity však mají společnou jednu nepříliš pozitivní vlastnost – naprostý nedostatek pohybu. Pokud se však chcete udržet v kondici a spojit loveckou vášeň s nácvikem soustředěnosti a trpělivosti a přitom se také trochu proběhnout, měli byste lovit něco docela jiného. Ze své vlastní praxe mohu doporučit křídlatý hmyz z rodu Lepidoptera Linné. Stačí vzít do ruky fotoaparát a o zábavu máte postaráno.

*

Píďalka

 Přiznám se bez mučení, že největší „zábavu“ zažijete s fotoaparátem, který se hodí spíše pro pořizování dovolenkových záběrů statických objektů jako historických památek, skal nebo mořských zálivů. Běda však, pokud si s takovou hračkou vyrazíte na lov těch okřídlených potvor.

Pokud vaše technika nereaguje dostatečně rychle a nemá patřičně „násobný“ zoom, máte o zábavu spolehlivě postaráno. Do večera budete mít v nohách desítky kilometrů, v plicích vyluftováno a v žaludku vám to bude krákorat jak o postním ramadánu. Vím, o čem píšu, protože až dosud jsem většinu snímků těch krásnejch vybarvenejch hajzlíků pořídil právě nepříliš vhodnou fotografickou technikou.

Na stará kolena jsem se přece jen trochu dovybavil, takže doufám, že ještě nějaké snímky do archívu přibudou. Nicméně pokud by si snad někdo nemyslel, že na lovy tohoto druhu („beze zbraní“, jak zněl kdysi jeden televizní pořad) musíte bůhví do jaké divočiny, mohu ho vyvést z omylu. Stejně tak jako se nám poslední dobou producírují před místní základní školou Nad přehradou páni bažanti a nerozhází je ani páníčkové, chodící do blízkého lesoparku venčit své čtyřnohé blafíky, objevují se v této pražské lokalitě už s prvními hřejivými paprsky jarního sluníčka první babočky, okáči a další „letci“.

*

Perleťovec (Krušné hory)

 Takže i když se to někomu může zdát trochu nepochopitelné – i velkoměsto vám může nabídnout ohledně motýlích úlovků slušnou nabídku. Jako v sezóně 2009, kdy se v Praze (a nejen v Praze) přemnožily babočky bodlákové, a nebo 2013, kdy se už v polovině března objevily v hostivařském lesoparku první „paví oka“.

Bydlíme na jihovýchodním okraji naší stověžaté matičky (moje maličkost se zde i narodila) a po většinu let zde bývali k vidění ponejvíce nějací ti okáči a nejznámější druhy baboček. To, co ale létalo v údolí Botiče a hostivařském lesoparku během posledních sezón, je prostě neuvěřitelné. Díky pravidelnému venčení naší „šicky“ jsem mohl sledovat, jak se postupně obměňují jednotlivé druhy motýlů a jak se i v takové nezdravé, prachem a zplodinami zamořené Praze můžete kochat nepředstavitelnou motýlí přehlídkou včetně baboček síťkovaných, perleťovců a nebo babočky bílé c, kterou jsem dosud znal spíše z horských strání Malé Fatry a podobných „zdravotně nezávadných“ lokalit.

  Žluťásek „mřížkovaný“ (Troja)

 Ani v takovém hostivařském lesoparku však není lov motýlů zcela bez rizika. Obzvlášť, jste-li na výpravě v doprovodu již zmíněné „šicky“. Na lov bělásků v takovém případě rovnou zapomeňte, protože na ně potřebujete přece jen víc času a cenou za foto by byl zaběhlý pejsek. Ostatní druhy motýlů jsou pro zkušeného lovce přece jen dostupnější, ale jak říkám, i tehdy se může přihodit ledascos. Například když se mi v pozdním létě uprostřed vzrostlé louky (ponejvíce takovým tím rychlou alergii povzbuzujícím bejlím) v okruhu nějakých dvou tří metrů slétla sešlost baboček a perleťovců. Nejprve jsem zjistil, že během příprav (aktivace foťáku, zaměření objektu, nádech, výdech, zadržený dech a tak dále – však už víte) stojím jednou nohou hluboko v lučním mraveništi. Na změnu pozice však už nebyl čas, neboť do té doby „hodný a poslušný“ pejsek dospěl k závěru, že mi pomůže motýly „nadehnat“. V tu chvíli šlo o zlomky vteřin. Zatímco jedním okem jsem sledoval porostem se prodírající a funící „šicinu“, druhým jsem rychle cílil na perleťovce. Od země mezitím šplhaly vzhůru po mém lýtku pluky rozčilených mravenčích ozbrojenců…

  Babočkový tandem (Babočka Paví oko; Průhonice)

 Perleťovec mě nakonec nechal velkoryse pořídit asi čtyři záběry, než ho blížící se snaživá „nadháněčka“ přiměla k rychlé evakuaci.

A z Prahy koneckonců pochází i malý objev v podobě nového motýlího druhu: račte se seznámit – žluťásek „mřížkovaný“! A není ani nijak vzácný – na výstavě motýlů v létě 2009 v Tróji ho mohl „ulovit“ snad každý návštěvník…

*

A ještě jednu zvláštnost „lovu na motýly“ bych rád zmínil. Člověk hledá krásy přírody pokud možno daleko od civilizace, ale přitom kvůli tomu používá nejsofistikovanějších vymožeností moderní techniky. Díky digitálním foťákům dnes nemusím počítat políčka na filmu, ale fotit, fotit, fotit a pak se v klidu večer nad počítačem probírat jednotlivými záběry a vybírat ty nejlepší. A namísto brašny na dvacet třicet kinofilmů mi dnes stačí jedna speciální paměťová karta 2×2 centimetry, na které se vejde tisícovka záběrů v naprosto špičkové kvalitě. To jsou ale paradoxy, řekl by jistý klasik…

 FOTOGALERIE:

123►

© -CC-

Botanischer Garten Dresden

 Se saskou metropolí na Labi si návštěvník z Česka většinou spojuje proslulou obrazárnu Zwinger, od roku 2005 skvostně obnovený chrám Frauenkirche a ti materiálněji založení proslulé předvánoční nákupy. Nicméně Drážďany a vůbec Saské Polabí (Sächsisches Elbland), jak se zdejšímu kraji říká, skýtá doslova nepřeberné množství kulturních zajímavostí, ať už historického nebo přírodopisného charakteru. A jednou takovou je i drážďanská botanická zahrada, jejíž návštěvu by si neměl nechat žádný milovník exotické flóry.

*Plánek botanické zahrady z roku 1910

 HISTORIE

 Vůbec první botanická zahrada na území Drážďan vznikla už v roce 1820 z podnětu profesora Heinricha Gottlieba Ludwiga Reichenbacha na místě dnešního nádvoří policejního prezídia poblíž slavné Bruhlovy terasy. Do dvou let už čítala na 7800 sazenic a další rychle přibývaly.

Současná zahrada se nachází na kraji Stübelalle při drážďanské technické univerzitě. S jejím budováním započal v roce 1889 Carl Georg Oscar Drude a oficiálně se její brány otevřely v dubnu 1893. Tehdejší botanická sbírka zahrnovala 5750 druhů rostlin včetně 850 keřů a dřevin a 2400 skleníkových rostlin. Kromě toho zahrada disponovala pozemky zemědělské a výzkumné zahradnické stanice a devíti externími stanicemi v různých místech Saska. Dvě z nich – Boselgarten v Míšni a botanická zahrada na Fichtelbergu se v této tradici snaží v posledních letech opět pokračovat.

*

Zlomovým okamžikem v historii drážďanské botanické zahrady stejně jako celých Drážďan se stal smutně proslulý ničivý nálet z 13. na 14. ledna 1945, který někdejší „Florencii na Labi“ skoro vymazal ze zemského povrchu.

Nevelkou oblast zahrady zasáhly tehdy na dvě desítky bomb! Cenná knihovna a nenahraditelný herbář shořely, zničené byly skleníky a za své vzala i naprostá většina rostlin. A bezprostředně po válce nebyl čas ani na obnovu a plochy, které se podařilo rekultivovat, sloužily v prvních poválečných letech k pěstování nedostatkové zeleniny.

*

Ludwig Reichenbach (vlevo) a praktická ukázka „nosnosti“ viktorie královské (vpravo)

 Teprve když byl do čela botanické zahrady (nebo spíše toho, co z ní zbylo), jmenován profesor Herbert Ulbricht a v roce 1949 se financování obnovy se ujala vysoká technická škola (dnešní univerzita), mohlo se začít s rozsáhlou rekonstrukcí. Přitom někdejší velký palmový skleník nepřežil poválečné období, malý skleník v místě dnešního domu sukulentů musel poskytnout pro nejbližší období přístřeší tropickým rostlinám a teprve v roce 1950 se podařilo postavit skleník pro snad největší pýchu drážďanské botanické zahrady – tzv. dům viktorie královské.

*

Jenže co se s neuvěřitelným úsilím a nasazením podařilo během půldruhé poválečné dekády obnovit, to málem dokázala šmahem zlikvidovat školská reforma východoněmeckého režimu v roce 1968. Na jejím základě měla zahrada přestat sloužit vzdělávání studentů biologie a její další existence se tak stala značně nejistou.

Zahrada naštěstí toto krajně nejisté období přežila a po sjednocení Německa zde byla v roce 1994 opět zřízena profesura botaniky. O čtyři roky později pak byly k drážaďanské zahradě přičleněny botanické sbírky v Pirně-Zuschendorfu s rozsáhlými soubory kamélií, azalek a břečťanů. Dnešní zahrada sice ještě nedosahuje původní rozlohy z počátku 20. století, ale v roce 2014 by mělo dojít k přičlenění původních pozemků.

*ZAHRADA

 Když vstoupíte do zahrady hlavním vchodem ze Stübelallee, po levé straně (1) vás uvítá venkovní malé jezírko, obklopené asijskou květenou a dřevinami, ať už jde o různé druhy rododendronů, divoké růže, vilíny (hamamelis mollis respektive hamamelis japonica) nebo magnólie. Některé stromy jako jinan dvoulaločný (ginkgo biloba), phellodendron amurense a nebo keře magnolia stellata či platycrater arguta přitom patří mezi nejstarší živé zástupce flóry v zahradě.

Zjara pak bývá zdejší plocha pokryta žlutými květy dymnivky sibiřské (corydalis nobilis), liliochvostce (eremurus), kavylu (stipa) a nebo udatny (aruncus aethusifolis; lidově „kozí brada“).

*O zajímavé květy není v botanické zahradě nouze od jara do podzimu

 Po pravá straně (3) za hlavním vstupem do zahrady se nachází hospodářská budova zahradnictví a záhony s rostlinstvem z jižní polokoule. Nejvíce jsou zastoupeny porosty z Jižní Ameriky a Nového Zélandu a z větších rostlin pak stojí za pozornost pabuk (nothofagus antarctica) a nebo barota (gunnera manicata).

*Opuncie nesmí chybět v žádném skleníku se sukulenty

 Za porostem asijské flóry se ukrývá první ze skleníků s teplomilným rostlinstvem (6). Vstupní část je vyhrazena orchidejím, broméliím a masožravkám, v další sekci (5) se pak nachází pestrá sbírka sukulentů. Ať už jde o představitele amerického kontinentu v podobě kaktusů a agáve, a nebo pryšce a aloe z Afriky a Madagaskaru a nebo aeonium z kanárským ostrovů. Část sukulentů je krom toho ve venkovní zahradě, která je na zimu částečně chráněna fólií.

*

 Jeden z větších exemplářů sukulentů

 Za venkovní zahradou sukulentů je velký tropický skleník s viktorií královskou, tzv. Victoria-Haus (7). Jejím obřím leknínovým listům, které koncem léta dosahují průměru až 2 m a unesou menší osobu, je vyhrazen bazén, zajímající circa dvě třetiny plochy skleníky. V něm je dále k vidění kakaovník (theobroma cacao), ananas (ananas comosus), epifytické bromélie, tilandsie (tillandsia usneoides), brazilská heliconia angusta a samozřejmě victoria amazonica (dříve victoria regia).

*

 Victoria-Haus se svou největší chloubou – viktorií královskou

 Vedle skleníku Victoria-Haus se rozkládá nevelká plocha tzv. třetihorní sekce (8), představující nejbližší příbuzné rostlin, které pokrývaly saské hnědouhelné pánve před 65 milióny let. Pro návštěvníka z České republiky platí v podstatě totéž pro podkrušnohorskou hnědouhelnou pánev). Některé z nich se ještě dochovaly do dnešních dnů, jiné, jako například šácholan (magnolia virginiana), tisovec (taxodium distichum), tupela (nyssa sylvatica) nebo ořešák (cyclocarya palirus) vlivem změny klimatu během doby ledové ze střední Evropy zmizely, ale dochovaly se v Americe a nebo na Dálném východě.

Součástí zdejší expozice je i několik zkamenělin, dokládajících vzezření dřevin třetihorního období.

*Ne, to nejsou listy ze zázračného léčivého stromu indiánského kmene Bororo, ale neméně zajímavé jihoamerické rostliny ve Victoria-Haus

 Další velký skleník dává nahlédnout opět do tropické flóry, tentokrát z Afriky a Asie (9). K vidění je zde kávovník (coffea arabica), banánovník (musa acuminata), cukrová třtina (saccharum officinarum), pepřovník (piper nigrum), skořicovník (cinnamomum verum), bavlník (gossypium arboreum), africká fialka (saintpaulia), gloriosa (gloriosa superba) a nebo netýkavka konžská (impatiens niamniamensis).

Nechybí zde ani tzv. parožnatka (platycerium), pandány (pandanus utilis) a nebo indický posvátný fíkovník (ficus religiosa). Součástí skleníku je také malé jezírko s vodním rostlinstvem a akvárium.

*

 Taxodioxylon gypsaceum, tříapůltunová zkamenělina mamutího stromu, stará 33 miliónů let (vlevo), a podstatně mladší („pouhých“ 8000 let starý) quercus robur

 Před tropickým skleníkem se nalézá prostranství (10), kam jsou zhruba od poloviny května umisťovány zejména zástupci středomořské flóry jako olivovník (olea europaea), granátové jablko (punica granatum), vavřín (laurus nobilis; lidově bobkový list) či dub korkový (quercus suber), ale také jihoafrického původu jako olověnec (plumbago auriculata) a nebo z Ameriky v podobě fuchsií a nebo nádherného zvonce copihue, národního květu Chile (lapageria rosea).

*Dřevěný můstek přes jezírko se želvičkami v tropickém skleníku

 V blízkosti sukulentního skleníku se nacházejí ještě americké dřeviny (11) jako například dub vrbolistý (quercus phellos), který se nepozná podle listů, ale podle plodů. Dále zde roste dřín květnatý (cornus florida), fotergila (fotherghilla major), přezdívaná v anglosaských zemích jako „čarodějná olše“,  polemonium („jákobův žebřík“), boží květ (dodecatheon), dračík (penstemon) a mnohé další.

Za tropickým skleníkem se nachází malý pahorek (12/14), kde jsou vysazeny zejména jihoevropské rostliny a flóra Středního východu. V předjaří jsou zde k vidění rozkvétající čemeřice (helleborus), divoké krokusy a po nich postupně následují narcisky, tulipány a pivoňky. Z dalších zástupců zde nechybí máta, tymián, šalvěj a nebo levandule. V září na konci vegetačního období tady pak lze obdivovat květy ocúnu.

*Akvárium v tropickém skleníku

 Za touto částí zahrady následují alpinky, kavkazská (13) a domácí (15), středoevropská květena, které vévodí hořce (gentiana), lomikámen (saxifraga), zástupci brukvovitých, hvozdíky (dianthus), pěnišník (rododendron hirsutum; azalka) a prvosenky (petrklíč). Z dřevin jsou pak zastoupeny například smrk omorica a borovice limba a kolem malého jezýrka a přilehlých mokřadech tučnice (pinguicula), suchopýr (eriophorum) a nebo rosnatka (drosera).

*Plody rakytníku

 Kromě cizokrajných rostlin je v zahradě zastoupena i domácí saská a dále pak durynská flóra, které lze nalézt jak na skalnatém, tak písečném podloží, nebo na lukách. Parková sekce zahrady (17) pak nabízí k vidění rostliny nejrůznějších botanických skupin, od cibulovitých až po dřeviny.

Zvláštností drážďanské botanické zahrady je velká sbírka jednoletých rostlin (18), čítající asi 800 druhů. Počínaje užitkovými sazenicemi tykvovitých nebo dýní a konče okrasnými a dekoračními květinami.

*Doškový přístřešek v sekci jednoletých rostlin

 Osobní dojem:

Naprosto jedinečné místo, kde zapomenete na čas a na starosti všedního dne a pokud vám přeje počasí (na což se lze v pozdním létě docela spolehnout), užijete si nejen skutečný relax, ale můžete navázat i známosti. Drážďanští sem totiž chodí nejen za „kytičkami“, ale i za odpočinkem a rádi si s vámi popovídají. Nedivte se proto, když vás bude slušně zdravit i docela cizí člověk. Tady je to zvykem. Všichni – od seniorů až po teenagery – samozřejmě využívají výhody, že vstup je zdarma, nicméně nikdo toho nezneužívá, aby si sem přinesl láhev vodky a nebo „odnesl“ nějakou rostlinu (jedině prostřednictvím fotoaparátu). Otevřeno je zde od 10:00 a zavírá se podle ročního období – v zimě v 15:30 (prosinec-leden, pak se zavírací hodina s každým měsícem posouvá), od dubna do září v 18:00.

Foto © Ivana a František Kuníkovi (2013)

FOTOGALERIE

123►

 R A T I N G

 © -CC- (2013)

Alpy a alpinky – to je téma, které musí oslovit nejen každého botanika, ale všechny milovníky přírody. Vyjet si v létě do Alp a nenafotit si přitom alpskou protěž nebo některá zbezpočtu hořců je jako nevylézt žádnou tamní třítisícovku. Abyste se však pokochali alpskou květenou v celé její šiří (nebo alespoň hodně široké šíři), museli byste v Alpách strávit buďto podstatnou část roku, nebo tam jezdit alespoň deset let v kuse a nebo – navštívit některou příslušnou botanickou zahradu. Jakou je například relativně nedávno otevřená Giardino botanica Rezie na severním kraji Bormia.

*

 Botanická zahrada v Bormiu v době svého založení počátkem 80. let 20. století (vlevo) a v červenci 2010 (vpravo)

 Tahle botanická zahrada byla otevřena v roce 1982 při úpatí Cima di Reit (3049 m n. m.).  Je jednou z celkem jedenácti botanických zahrad v Lombardii (více botanických zahrad v Itálii mají už jen kraje Abruzzo, Benátsko a Toskánsko) a rozkládá se na ploše 14 tisíc metrů čtverečních. Jejím posláním je sbírat, třídit a uchovat ukázky alpské flóry, vyskytující se na území Národníhp parku Stelvio, a dále přiblížit návštěvníkům i některé exotické rostliny z různých kontinentů, od And a Skalistých hor až po Himálaje. Bohaté jsou rovněž sbírky z Pyrenejí, ale najdete zde flóru z kavkazu i příarktických oblastí.

*

Zahrada se rozkládá ve výšce 1350-1415 m n. m. a průměrná letní teplota činí 16,1⁰ C, zatímco zimní se pohybuje do jednoho stupně pod nulou. Průměrně zde za rok spadne 721 mm srážek.

V zahradě je zastoupeno na více než 2000 druhů květin a rostlin, z toho 1300 pochází z Národního parku Stelvio, a to jak z horských svahů, tak i ze subalpisnkých bažin (součástí zahrady je i malé jezírko). Celý areál je rozdělen do čtyř oddílů a zahrnuje flŕu z Národního parku Stelvio, fytogeografické sbírky, systematický sběr, školku a arboretum s dřevinami.

*

 Ideálním časem pro návštěvu je období od května do července, kdy zde kvete nejvíce druhů. Otevřeno je denně kromě pondělí od 9:00 do 19:00 za v podstatě symbolické vstupné 1 (mládež 7-14 let) až 2 (dospělí) euro.

 GALLERY:

R A T I N G

 Foto © Bc. Ivana Kuníková & -CC-

Pro většinu návštěvníků Bormia je tohle světoznámé alpské tředisko spojeno především se zimními sporty a světovým pohárem ve sjezdovém lyžování. Kdo si ho však zvolí za cíl i své letní dovolené, rozhodně nebude zklamán ani v tuto roční dobu. Tahle destinace je totiž plná zajímavostí i v době, kdy se zdejší svahy zelenají. Milovníci přírody by si přitom rozhodně neměli nechat ujít zdejší botanickou zahradu a nebo zajímavou přírodní rezervaci Paluaccio Oga, jen pár minut autem nebo na kole od městečka Valdisotto.

*

Specifikou této rezervace je ojedinělé rašeliništní plató. Na rozdíl od mnoha podobných lokalit je přitom stále aktivní a „živé“, byť jeho vývoj už je za zenitem. Svého vrcholu dosáhlo na počátku minulého století, poté byla značná část zdejších mokřadů odvodněna během rekultivací a množství rašeliny bylo v letech 1920-1930 vytěženo jako palivo.

*

Dnešní rašeliniště leží uprostřed horských luk, pastvin a borových lesů, přičemž z dřevin převažuje kleč, borovice limba, smrk, modřín a bříza. Vzácnou flóru pak reprezentuje mimo jiné Andromeda polifolia, Vaccinum microcarpus, Empetrum nigrum, Drosera rotundifolia, Oxycocus quadripetalus, Primula farinosa, Eriophorium vaginatum, Carex limosa aj. Podobně zajímavé druhy pak zde skýtá i zdejší fauna, a to zejména z říše hmyzu.

*

Rašeliniště zaujímá plocha asi 30 hektarů a část naučné stezky vede po povalových chodnících. Rezervace je volně přístupná od blízkého parkoviště, odkud vede cesta k dalšímu turistickému hitu zdejší lokality – jedinečné pevnosti Forte di Oga z roku 1912, která bránila zdejší úsek italské fronty před útokem rakouských armád během 1. světové války..

GALÉRIE:

R A T I N G

 Text a foto ©: František Kuník& Ivana Kuníková

Dnešní doba nám umožňuje cestovat za exotickou flórou prakticky až na opačný konec světa. Do čtyřiadvaceti hodin se tak můžete kochat květenou v Indonésii stejně jako v Amazonii. Ještě před dvěma sty lety však bylo něco takového dopřáno jen nemnoha vyvoleným šťastlivcům a pokud se trochu movitější našinec chtěl s mimoevropskou flórou blíže seznámit, nezbylo mu, než si nechat přivézt její sazenice a doufat, že během mnohatýdenní cesty v podpalubí obchodní plachetnice alespoň některé přežijí. Tímto způsobem začaly vznikat okrasné zahrady a parky, které dodnes obohacují českou krajinu od Aše až po Těšín.

*

Erb rytířů z Ostheimu a Quido Riedel

K nejznámějším a nejproslulejším dendrologickým zahradám patří zejména průhonický park u Prahy, lednicko-valtický areál a nebo arboretum Nový Dvůr u Opavy. Nicméně existuje i řada neméně pozoruhodných lokací jako třeba arboretum Bílá Lhota západně od Litovle.

*

Historie parku v Bílé Lhotě sahá až někam do poloviny 15. století, z něhož pocházejí první záznamy o ovocné a zeleninové zahradě při stejnojmenné tvrzi. Přibližně o půldruhého století později vznikl dubový hájek, jehož 400leté duby zde najdete dodnes.

Okrasná zámecká zahrada byla podle všeho založena někdy kolem roku 1700 jako součást renovovaného zámečku. Z té doby také pocházejí dřeviny, jež vytvořily kostru dnešního parku. K dalšímu rozvoji došlo po roce 1792 za nového majitele zdejšího panství Johanna Alberta Speila von Ostheim, který nechal proměnit zámeckou zahradu v duchu tehdejší módy v anglický park.

*

Rod Speilů byl v roce 1793 povýšen do rytířského stavu s českým inkolátem (obdoba dnešního státního občanství, udělovaného ale toliko šlechtě) a Johann Albert tehdy pracoval u Správy moravsko-slezských státních statků. Měl právnické vzdělání a působil mimo jiné jako člen lichtenštejnské dvorní rady. V roce 1800 byl ustanoven zemským správcem v Opavě a když v roce 1837 zemřel, zanechal po sobě devět dětí, jejichž potomstvo žije dodnes.

*

Vstupní budova do arboreta, postavená v 80. letech minulého století

 V roce 1869 přešel zámek a velkostatek s místním pivovarem do rukou rodiny borotínského statkáře Johanna Riedla (1822-1894). Za něj a za jeho syna Gustava (1849-1931) prošel park dalšími úpravami, nicméně nejvýznamnější vklad do novodobého rozvoje parku a jeho přeměnu v arboretum měl  přinést až Johannův vnuk Quido.

Quido Riedel se narodil v roce 1878 jako druhý syn Gustava Riedla a v roce 1903 zakončil maturitou čtyřletou Vyšší hospodářskou školu v Novém Jičíně. Poté dojížděl ještě dva roky na studia do vídeňské Hochsule für Bodenkultur, kterou však nedokončil. Studium a pobyt ve Vídni v něm však probudily zájem a dendrologii a parkové úpravy a také o chov koní – záliby, kterým se věnoval až do konce života.

V roce 1906 Quido vyženil sňatkem s Annou Cechovou panství Nový Dvůr u Opavy. Bezprostředně poté zde začal budovat park v anglickém stylu a při nákupu a dovozu rostlin využíval svého členství v Československé dendrologické společnosti se sídlem v Průhonicích. Sazenice za přispění společnosti kupoval z nejrůznějších lokalit, zpravidla už vzrostlé, vysoké cca 3 m. Jeho tchýně podobné aktivity vnímala prý s nevolí, poněvadž původní lesní porost vnímala jako zdroj dřeva a výdělku. Navíc bylo budování parku i finančně náročné, obzvlášť, když Quido nechal z lomu u Rachavy, ležící na pozemcích rodinného statku v Bílé Lhotě přepravovat do Nového Dvora množství velkých vápencových kamenů.

*

Socha sv. Jana Nepomuckého před arboretem a renesanční portál z parku

Do Bílé Lhoty se Quido vrátil v roce 1928, kdy přenechal novodvorské panství jako věno dceři Alžbětě. V Bílé Lhotě začal proměňovat původní malý park kolem rodinného sídla novými úpravami a výsadbou dřevin včetně romantických doplňků a drobných staveb.

Park se rozšířil na necelé tři hektary a dostal vzhled smíšeného francouzsko-anglického stylu s bohatou sbírkou okrasných i exotických dřevin, díky nimž se proměnil v cenný dendrologický areál. V letech 1938-1940 nechal Quido poblíž parku vysadit rovněž ovocný sad. Podle záznamů zde pěstoval jabloně, hrušně, švestky, třešně a další ovocné stromy.

S válkou však přišla první pohroma, když během krutých zim většina stromů pomrzla.

Po roce 1945 navíc majetek rodiny Riedlových propadl státu. Svůj podíl na tom však měl bezpochyby samotný Quido se svou manželkou Annou, když se ještě před válkou přihlásili k německé národnosti.

*

Předkové Riedlů přišli do Čech podle všeho z Pruska jako němečtí osadníci. Vypracovali se na úspěšné statkáře, kterým koncem 19. století patřily mimo jiné velké majetky v Bílé Lhotě, Velkých Roudcích (zde vlastnili například až do roku 1924 vyhlášené lázně) a v Borotíně, kde se Gustav Riedel zasloužil o vznik dalšího parku, z něhož je dnes rovněž populární arboretum. Také na jeho rozvoji se podílel Quido, ale na rozdíl od novodvorského arboreta to borotínské po válce takřka zaniklo a teprve v polovině 80. let minulého století byla zahájena jeho postupná obnova. Po 2. světová válce byla část rodinných příslušníků Riedlových (zejména z Bílé Lhoty a Nových Dvorů) vzhledem ke svým proněmeckým postojům před a během války zařazena do odsunu, ale Quido zemřel ještě před transferem v dubnu 1946 v Lošticích. Naproti tomu Riedlové z Borotína stačili rozpoznat charakter dějinných změn ve středoevropském prostoru a zavčasu „přehodit výhybku“. A tak potomek a dědic někdejšího „kapitalistického vydřiducha a velkostatkáře“ Gustav Riedel (1912-1960) se po válce ochotně zbavil rodinných majetků ve prospěch nového režimu a stal se funkcionářem KSČ. A nejen to. V prosinci byl jako teprve sedmatřicetiletý jmenován profesorem, a to navzdory skutečnosti, že pouhé tři roky předtím dokončil vysokoškolská studia! Z titulu této funkce začal přednášet na Vysoké škole sociální a na univerzitách v Olomouci a především v Brně „společenské vědy“ a marxisticko-leninskou filozofii. Na brněnské filozofické fakultě dokonce v letech 1950-1952 zastával funkci děkana a „zasloužil se“ o zrušení katedry a výuky sociologie, považované jurodivým bolševikem za buržoazní pavědu.

*

Parkový rybníček v jihovýchodní části parku

 Poválečná éra mičurinských experimentů dala na dlouhý čas zapomenout na znalosti a zkušenosti českých botaniků a dendrologů, jakým byl i Quido Riedel. To se zákonitě projevilo i na rychle postupujícím úpadku a zpustnutí bělolhotského parku. Teprve v roce 1963 začal Květoslav Horák pod záštitou instituce Rozvoj Olomouce s odstraňováním suchých dřevin a náletů a postupným omlazováním přerostlých keřů. S cílenou obnovou zámeckého parku pak bylo započato až po roce 1965, kdy jej převzalo do své správy Vlastivědné muzeum v Olomouci. V roce 1966 získalo muzeum i bývalou část Riedlova sadu, na které vznikla pěstební zahrada. Po nezbytných úpravách byl park v roce 1968 otevřen pro veřejnost jako Arboretum Bílá Lhota a v současnosti je zařazen do kategorie Národní přírodní památka.

*

Ještě za působení Quido Riedla byl park postupně osazen cizokrajnými druhy jedlí, cypřišků, borovic, bříz, douglasek, dubů a dalších jehličnatých a listnatých stromů a keřů, dovezených z jižní Evropy, Malé Asie, Sýrie, Severní Ameriky, Mexika, Japonska, Číny, Koreje či Sibiře a k nejzajímavějším vzorkům patří například největší exemplář túje (Thuia occidentals Umbraculifera) a nebo dub libanonský (Quercus libanii Oliv.).

Současné arboretum se dá rozdělit do osmi lokalit, vyznačujících se specifickým porostem. V první řadě se jedná o tzv. Novou louku hned za vstupním objektem, kam se soustředí pozornost návštěvníků zejména v květnu, kdy zde rozkvétají nádherné magnólie. Na Novou louku navazuje Lesík, jehož převážnou část pokrývají severoamerické dřeviny jako smrky, jedle a borovice.

K dalším půvabným pasážím parku patří Alpinium, kde mezi mohutnými vápencovými balvany prorůstají miniaturní dřeviny a horská flóra. Na Alpinium navazuje sekce Na prádle, které vévodí smrk omorika, a rybníček s vodním rostlinstvem a můstky, vzhledově inspirovaný japonskými zahradami.

Za Alpiniem následuje příznačně pojmenovaná část Pod duby, jejíž dominantou jsou již zmínění čtyřsetletí velikáni, vysazení v parku na přelomu 16. a 17. století. Další cesta zavede návštěvníka k Jízdárně, osazené převážně domácími dřevinami a v 30. letech minulého století doplněné náhradou za postupně odumírající stromy severoamerickými duby. V prostoru Jízdárny se krom toho nachází několik drobných romantických staveb a rekonstruovaný renesanční portál.

Předposlední část prohlídkového okruhu představuje lokalita Pod farou, kde se nachází například tři pyramidálně rostlé smrky obecné, dále borovice černá a v neposlední řadě jinan dvoulaločný. Tato dřevina je považována za nejstarší žijící „fosílii“ na naší planetě, jejíž původ sahá asi 200 miliónů let zpátky. Závěrem pak arboretum nabízí soubor exotických dřevin a rostlin v úsecích Oltář a Sněženková louka s tisem červeným, balkánskou borovicí, zeravem, cypřiškem a nebo liliovníkem tulipánokvětým.

*

 Mezi historické památky obce Bílá Lhota patří mimo jiné skupina tří soch z roku 1726, představujících ukřižovaného Krista (kamenný kříž), sv. Floriána (tato socha stojí napravo od kříže a znázorňuje světce v mírném pohybu s atributem hořícího domu po pravé noze, s nádobou v levé a praporem v pravé ruce) a sv. Jana Nepomuckého, stojícího vlevo od kříže. K dalším zajímavým památkám patří soška Madony a některé náhrobky na místním hřbitově, sousedícím s arboretem.

 GALLERY:

R A T I N G

  © -CC-