Slovenské hory – to je taková srdeční záležitost většiny Čechů ještě z dob, kdy jsme se Slováky sdíleli společný stát. A naštěstí u toho zůstalo i po vzájemném rozchodu. Vedle Vysokých Tater a nebo Malé Fatry přitom specifické místo zaujímají Roháče. Rozlohou nevelké, ale o to krásnější horské pásmo, na jejichž přechod vám stačí i jen víkend. Nicméně zážitků si přitom odvezete jako za týden.

*

V Roháčích si přijdou na své i milovníci „ostřejšího“ lezení s pomocí řetězů

Z Habovky rovnou do horského ráje

Ideálním výchozím místem pro zdolávání malebných Roháčů je malá osada Habovka při jejich severním úpatí. Dostanete se tam vlakem do Kralovan a pak autobusem přes Oravský Podzámok a Podbiel. A nebo se dá jet vlakem až do Ružomberoka a odtud funguje rovněž autobusové spojení.

*

Horský ráj to na pohled – Tri kopy a Hrubá kopa

Když se zorientujete v mapě, zhruba uprostřed Roháčů se rozkládá Ťatliakovo jazierko. U něj stojí Ťatliakova chata (na připojené mapce chybí, protože před lety vyhořela, ale později byla obnovena), která představuje východisko pro celou řadu túr.

Taková na rozcvičení, ale přitom krásná, vede po modré a pak po zelené kolem Roháčských ples a pak zase po modré kolem Roháčského vodopádu dolů na Adamcuľu a po cestě dál na Zverovku.

Turistické trasy

Jinou nádhernou túru představuje cesta po zelené do sedla Zábrať a poté dál po žluté na Rákoň, po modré na Volovec a po červené po hřebenech na Ostrý Roháč, Plačlivé a Smutné sedlo. S kamarádkou jsme to vzali ze Smutného sedla dolů po modré Smutnou dolinou na Ťiatliakovu chatu. Obnáší to celodenní túru, ale borci mohou pokračovat po červené dál.

O zážitky není nouze ani při cestě ze Zverovky ke Spálenému žlabu, pak po modré ostrým stoupáním na Brestovou a po červené zase po hřebenech přes Salatín, Skriniarky, Spálenou a Pachoľu do Baníkovského sedla a po žluté Spálenou dolinou na Adamcuľu a Zverovku. Také v tomto případě se připravte na celodenní výšlap.

Centrální část Roháčů je asi nejlepší šlapat od západu. Důvodem přitom není nějaký snazší výstup, ale úchvatný výhled na Vysoké Tatry s Kriváněm. V tomto případě je proto vhodné vyrazit po žluté Spálenou dolinou do Baníkovského sedla (čekejte, že to bude docela drsné) a pak po červené přes Baníkov, Hrubou kopu a Tri kopy do Smutného sedla. Odtud pak dolů na Ťatliakovu chatu a dál na Zverovku.

*

Zimní Roháče zatím nabízejí spíše skromnější vyžití

Vzhledem k tomu, že Roháče umožňují celoroční aktivity, rozšiřuje se zde poměrně rychle ubytovací kapacita a vedle řady hotelů se těší asi největšímu zájmu zdejší penzióny, z nichž si lze vybrat jak podle komfortu, tak kapsy. Nicméně i ty jednoduší penzióny nabízejí velmi příjemné ubytování a těší se mezi návštěvníky Roháčů velmi dobré pověsti.

 Foto a text © Jarmila H.

FOTOGALLERY

KRAJEM KARLA MAYE

Krušnohoří nemá jen českou, ale i německou tvář. Tu ostatně poznáte hned na první pohled – na základě příslušných zákonů o ochraně kulturního dědictví totiž na německé straně hranice si nemůže kdokoliv stavět cokoliv, ale musí mimo jiné ctít například příznačný šedobílý charakter střech a omítek zdejších usedlostí. Do jisté míry tím dodává zdejším městečkům a osadám poněkud uniformní charakter, na druhou stranu zdejší region ušetřil kýčovitých experimentů „kapitalistického baroka“.

*

Vysoký kámen na Kaplicku a naučná stezka nad Hřebečnou

 Po sjednocení Německa se také v saském Krušnohoří daří zahlazovat stopy po bolševickém barbarství. Někdejší „paneláková“ rozhledna a horský hotel na Fichtelbergu dostali nový, historizující kabát, a městečka jako Johanngeorgstadt se pokouší zbavit panelových ohavností. Konkrétně zrovna toto městečko přišlo v padesátých letech o své malebné centrum, a to díky marným pokusům a těžbu uranu na německé straně Krušnohoří. Výsledkem megalomanského rabování pro militantní potřeby stalinistického Ruska bylo jen nebezpečné poddolování historického jádra města a jeho následně vynucené stržení.

  Světlejší stránkou stavebních zásahů v saském Krušnohoří jsou mnohé přehradní nádrže, povětšinou sloužící jako zdroje pitné vody. V Německu kolem nich vedou dokonce turistické stezky, dovolující vychutnat si kouzlo pohledu na stříbřisté vodní plochy uprostřed lesů a strání. Severozápadně od Johanngeorgstadtu se na kraji malebné saské obce Sosa nachází stejnojmenná přehradní nádrž s hrází vysokou 60 m. Na jih od ní se tyčí do výše 1019 m n.m. vrchol Auersbergu, jemuž kdysi dominovala romantická kamenná rozhledna a dnes poněkud nevkusný radiolokátor. Z čisté a udržované rozhledny je vynikající výhled do krajiny a vstupné činí toliko polovinu toho, co zaplatíte na jejím českém protějšku na Blatenském vrchu. Na vrcholu krom toho funguje stylový horský hotel. Podobné chaty se svého času stavěly i pod českými rozhlednami, ale buď po nich nezůstal kámen na kameni (jako třeba na Blatenském či Tisovském vrchu) a nebo se dochovaly jen coby tragické trosky a pomníčky lidské lhostejnosti jako Klínovci. Čestnou výjimkou zůstává dosud funkční rozhledna i hotel na vrcholu Plešivce (1028 m n.m.). I tady však bývalo lépe a na slávu dalších dvou občerstvovacích a ubytovacích zařízení Orion a Švýcarská bouda dnes upomínají už jen rezivějící reklamní poutače na abertamsko-jáchymovské silnici.

Na samé hranici Saska s Českem leží typické krušnohorské slatě Malé jeřábí jezero (Kleiner Kranichsee), opatřené z německé strany i haťovým (povalovým) chodníkem a vyvýšenou vyhlídkou. Další zajímavou vodní plochou na saské straně Krušných hor je pak západně od Johanngeorgstadtu přehradní nádrž Carlsfeld. Byla postavena ještě před 2. světovou válkou a je nejvýše položenou krušnohorskou vodní nádrží (904 m n.m.). Česká přehradní nádrž Přísečnice je pro změnu zase největší. Tedy pokud není jako v roce 2009 vypuštěná…

*

 Jen málokoho přitom dnes napadne, že putuje rodným krajem světoznámého autora příběhů Vinnetoua a Old Shatterhanda – Karla Maye. Rodák z Hohenstein-Ernstthalu na dnešním předměstí Saské Kamenice (německy Chemnitz a za časů DDR Karl-Marx-Stadt) se vždycky hrdě hlásil ke svým krušnohorským kořenům. Pozorní čtenáři to ostatně určitě zaregistrovali i při četbě některých jeho románů.

Tato část Saska dnes patří zejména v porovnání se vzkvétajícími Drážďany k těm chudším (zdejší průmysl je v troskách, nezaměstnanost asi jako na Mostecku). Přesto nelze přehlédnout markantní rozdíl v kvalitě dopravní infrastruktury a zejména silnic, které si nezadají s těmi bavorskými. A pak, příroda vykouzlila v tomto kraji nespočet malebných zákoutí, takže i kdyby Karel May zdejší region nikdy neopustil (jak se to občas tvrdí a někteří Mayovi kritici dodnes pochybují, že autor Vinnetoua vůbec kdy spatřil Ameriku, natož nějakého indiána), měl by o inspiraci bohatě postaráno!

*

Většina lidí má Krušné hory spojeny s holými pláněmi po zničených lesích, jenže skutečnost je podstatně jiná. Nejen, že Jáchymovsko a Porolaví je hustě zalesněno nádhernými hvozdy, ale skrývá i množství úchvatných skalních útvarů. Počínaje Vysokým kamenem na Kraslicku, přes Dračí a Trousnickou skálu nad Perninkem až po jedinečné Holubí skalky v Přírodním parku Zlatý kopec. Kromě těchto ryze přírodních skalních útvarů však Krušnohoří nabízí i dnes už „zpřírodnělé“ pozůstatky někdejší těžby cínu a dalších nerostů.

 Jedním takovým skalním skvostem je bývalý lom nad obcí Hřebečná. Dnes přírodní rezervace Ryžovna (1015 m n.m.) o rozloze cca 20 ha s výskytem řady chráněných druhů rostlin a živočichů (zejména obojživelníků a motýlů) nabízí zajímavé pohledy na tzv. sloupcovitou odlučnost čediče.

Jako další v pořadí stojí za zmínku čedičový lom nad obcí Rotava, který je Krušnohorským protějškem proslavené Panské skály nebo-li „Varhan“ a Kamenického Šenova.

*

 Snad nejatraktivnější podívanou však ukrývají jižní svahy Blatenského vrchu (1043 m n.m.). Naprosto jedinečná skalní soutěska Vlčí jámy vznikla zhroucením štol a vytvořila scenérii, která jakoby vypadla ze stránek románů Karla Maye z Divokého západu. Na soutěsku s velkým skalním oknem jako vystřiženým z Pokladu na Stříbrném jezeře (to pravé „filmové“ najdete u Plitvických jezer) kromě toho navazuje skalní průrva, v které se až do nedávna uchovávalo díky specifickému klimatu i uprostřed horkého léta značné množství ledu. Ten se odtud dokonce čerpal pro potřeby ošetření raněných v bitvě u Lipska v roce 1813. Dnes už by měli všichni ranění smůlu, neb před několika lety led „vytěžil“ jakýsi přičinlivý Čecháček (zřejmě pro svůj pivní sklípeček). Bůh ztrestej všechny křupany tohoto druhu!

*

Holubí skalky na Zlatém kopci s impozantní skalní sfingou a poslední zbytky ledu ve Vlčí jámě – kdysi jím byla průrva zcela vyplněná

 Jen tak na okraj – podobná skalní sluj, avšak přírodního původu, ukrývá led v Lužických horách (podle toho se také jmenuje Ledová jeskyně). Kdysi byla přístupná po dřevěném žebříku, dnes je kvůli ochraně vnitřního klimatu (a ledu) uzavřená.

Tím však výčet podivuhodných skalních útvarů Krušnohoří zdaleka nekončí. K těm, které rozhodně stojí za vidění, náleží například tzv. Sfingy, které objevíte v serpentinách pod obcí Měděnec. Trojice rulových skalních masívů je přístupná pěšky nebo autem po nepříliš pevné polosilnici do Klášterce nad Ohří. Pod vrchem Mědníkem, jehož kaplička si svého času zahrála v jednom proslulém třicetidílném televizním seriálu o jednom majorovi, pak můžete navštívit veřejnosti přístupnou historickou štolu (v létě 2009 zde turisty prováděla sympatická studentka) s průzračným jezírkem! Ještě jedno a větší je dosud nepřístupné.

*

FOTOGALERIE:

1234...678►

© -CC- (2009)

Lyžovat se zpravidla člověk naučí tam, kde to má nejblíž. Pro našince jsou to tudíž české hory. Lhostejno, zda Krkonoše, Jizerky nebo Šumava. Naplno užít a vychutnat si lyžování na několikakilometrových vzorně upravených sjezdovkách však umožňují jen hory jako Alpy nebo Dolomity…

*

U Dolomit se přitom těch předností snoubí asi nejvíc. Vedle počasí, které tady bývá naprosto jedinečné, jsou to překrásné hory s úchvatnými výhledy, parádní sjezdovky, na kterých se hojně pořádají závody světového poháru v alpském lyžování (Val Gardena, Madonna di Campiglio, Cortina d’Ampezzo) a špičkový servis (od ubytování přes místní skibusovou dopravu a bohatě vybavené půjčovny veškeré sjezdařské výstroje až po dokonale upravené komunikace a parkingy). A to vše za přijatelné ceny!

*

Snad jedinou nevýhodou Dolomit oproti rakouským nebo německým alpským střediskům je o něco větší vzdálenost. Na cestě vás však budou kupodivu čekat největší problémy zpravidla ještě na německém území.

Achillovou patou cest do Alp a Dolomit totiž zůstává dnes už svou kapacitou nedostačující dálnice přes Mnichov a Kufstein. Hned při naší první cestě za lyžováním do Dolomit nás za Mnichovem potkala sněhová vánice a namrzající ledovka učinila z dálnice č.8 jedno velké a nekonečně dlouhé parkoviště. Hodiny plynuly, slunce  už svítilo dávno nad New Yorkem a nám trvalo překonat nějaký osmdesátikilometrový úsek do Kufsteinu plných dvanáct hodin! Do penziónu v Molvenu, kam to normálně i se zastávkami zvládáme za nějakých deset hodin, nám to tehdy trvalo o čtrnáct hodin déle…

Střední pasáž sjezdovky Tre-Tre (Paganella)

*

Přesto si bez Dolomit už neumím lyžování představit. A to navzdory i dalším kalamitním situacím, s nimiž se člověk cestou potká. Jednu sezónu už od Bolzana světelné cedule varovaly před sněhovou nadílkou, která o den dříve zasypala okolní hory. Tušil jsem, že konečně i v Dolomitech dojde na řetězy. Jenže projeli jsme Mezzolombardo a – nic. Začali jsme stoupat serpentinami pod Paganellou a – nic! Ještě před pár hodinami zaváté silnice nebyly protažené, ale vzorně vyfrézované a očištěné, takže i když vedle vás byla více než třímetrová sněhová stěna, vy jste mohli řetězy nechat klidně pod sedadlem…

*

GALERY

1234►

© -CC-

Předností má dnes Paganella nespočet. Vedle neustále se rozšiřujících a modernizovaných (a takřka kompletně zasněžovaných) sjezdovek od těch nejlehčích pro lyžařské školky až po ty nejnáročnější, klikatících se úžasně malebným terénem s fantastickými výhledy na skalní hroty Brenty, je to také jejich šířka. Prostě sjezdařské dálnice, kde je pro každého dostatek místa, kde si můžete užít svištícího větru kolem vašich uší a přitom nehrozí, že někoho ohrozíte vy, nebo že někdo ohrozí vás! Kdo má srovnání například s úzkými koryty ještědských sjezdovek, ví, o čem je řeč.

Pohled na zimní Brentu z andalského penziónu

*

Když jsme před pár lety během letního putování po severní Itálii zavítali i na Paganellu, cílem bylo samozřejmě udělat si srovnání různých ročních období a současně okoukli, co se chystá na novou sezónu. Nejen, že se tehdy stavěla nová lanovka a sjezdovka (j), ale u stávajících sjezdovek  se zarovnávaly terénní nerovnosti a zúžená místa se rozšiřovala. Jak si to místní dokázali vyjasnit s ochránci přírody, mi dodnes není jasné. Zkusit si něco podobného na šumavském Špičáku nebo na již zmiňovaném Ještědu, dostanou naši zelení enviromentalisté nejspíš zelenou kopřivku…

A samozřejmě ještě jedna deviza zvyšuje atraktivitu Paganelly v očích milovníků alpského lyžování: důmyslné vzájemné propojení a neustále inovovanou síť lanovek (sednete na první lanovku a pak celý den nemusíte sundat lyže). O vlek tady už nezavadíte a otevřené čtyřsedačky, na které se láká do Krkonoš nebo na Šumavu jako na nejnovější hit, zde už vyřazují a nahrazují lanovkami s překlopným krytem, kde na vás nefouká ani nesněží…

*

K dalším přednostem Paganelly patří snadná dostupnost i ze vzdálených penziónů a vedlejších horských obcí, jako je třeba Molveno nebo Cavedago. Jednak díky husté síti skibusů a jednak díky velkým bezplatným (!) parkovištím v Andalu v těsné blízkosti velkokapacitní kabinové lanovky, která vás rychle a pohodlně vyveze do stanice Doss Pela (1782 m n.m.), odkud už máte všechny slasti sjezdového lyžování přímo po ruce.

*

Prakticky u každé sjezdovky najdete útulnou občerstvovací chatu s terasou, kde můžete dát orazit svým namoženým svalům a po libosti chytat bronz a lelky. O nic nepřijdete, fronty na vlek – pardon na lanovku zde neznají. A pokud se už náhodou přece jen sjede nějaká větší grupa, zdejší lanovky si s ni rychle poradí. A ještě něco vám tady utkví v paměti – neustálá pohotovost obsluhy lanovek. Tady se zranit musí být umění, napadne vás. Přesto k nim tu a tam dochází. Sám jsem na „wéčku“ kdysi hodil salto. Pravda bylo to už v podvečer, člověk měl něco v nohách, koncentrace se vytratila. Přesto nehrozí, že byste tady strávili noc. Přes den jsou zde neustále v pohotovosti carabinieri na svých sněžných skútrech (zde v roli horské služby) a „po zavírací době“ následuje pozorná kontrola sjezdovek, na které po uzavření lanovek okamžitě vyjíždějí rolby, aby terén důkladně zarovnaly a připravily pro další den. Zkušení opozdilci  se pak už za soumraku rádi svezou do Andala po rolbami dokonale „vymanšestrované“ sjezdovce.

*

GALERY

© -CC-

Možná, že by se v naší staré dobré Evropě našlo ještě menší, nechci se hádat, ale přestože se rozkládá na relativně nevelké ploše a neohromuje ani nadmořskou výškou svých vrcholů, buďte si jisti, že vás co do zážitků rozhodně nezklame. Jen asi budete překvapeni, že tenhle masív se zvedá v končinách, kam zpravidla kvůli horám rozhodně nejezdíme. Jde totiž o Učku – nejvyšší horský hřeben Istrie, táhnoucí se v délce asi pěti kilometrů nad istrijskou Opatií.

 Ne, nesmějte se. Se 1394 m vysokým vrcholem Vojak by Učka byla po Krkonoších a Jeseníkách třetím největším horstvem naší republiky (šumavský Velký Javor už leží za „čárou“ u bavorských sousedů). A nejen to. V zimě bývá zdejší území pokryté obstojnou sněhovou pokrývkou jako naše Beskydy, takže se tu dá i v pohodě lyžovat! Tedy spíše na běžkách, na sjezdovky zde moc zařízeni nejsou. Po zbytek roku pak západní svahy Učky využívají ke svým sportovním aktivitám rogalisté, kteří zde mají k dispozici speciální vzletovou rampu, a vyznavači paraglidingu.

Učka však nabízí i další nevšední zajímavosti. Přestože kolem ní jezdí cestou do přímořských letovisek značná část návštěvníků této chorvatské destinace, jen málokoho napadne, vzdát se alespoň na jeden den šplouchání v Jadranu a dopřát si pořádnou túru. Až v posledních letech možná někteří turisté Učku zaregistrovali, a to díky stejnojmennému šestikilometrovému tunelu, který spolu s rychlostní silnicí významně zkrátil spojení z Rijeky do jihoistrijských letovisek jako Rabac, Pula či Rovinj. Pokud si však chcete udělat výlet „do hor“, zapomeňte na tunel a zvolte klikatící se serpentiny k rozcestí u hotelu Učka.

 Přestože na vrchol vede kvůli vysílači i úzká asfaltka, milovník přírody nepochybně zvolí některou z pěších cest. Odměnou mu budou podle trasy, kterou zvolí, buď divoké vodní toky s vodopády na východních svazích, cesta středomořským lesem na severním hřebeni se spoustou vzácných rostlin a živočichů a ve finále ničím nerušený výhled, který umocňuje malá věžička, která pamatuje ještě Rakousko-Uhersko, s prodejnou suvenýrů a ochozem.

 Na Istrii jezdím s přestávkami od svých patnácti let a k mám k ní více než srdeční (s měkkým í na konci, prosím) vztah. Je to prostě kraj, kde bych klidně nechal spočinout své kosti. Ať už pro nezaměnitelnou vůni moře a zdejších pínií, romantické skály a zátoky, prima lidi, skvělou kuchyni a nebo jedinečné víno. Přesto mě dokáže skoro vždycky něčím překvapit. A když říkám překvapit, nemíním tím rostoucí ceny nebo šířící se výstavbu stále nových a nových hotelů a penziónů, ale opravdové NĚCO! Jako třeba okouzlující udržované arboretum v lázeňské Opatiji, kde na vás dodnes dýchá atmosféra někdejší rakousko-uherské „jadranské riviéry“, a nebo naprosto nevídaný skalní kaňon Vela Draga při západním úpatí Učky. Ke kaňonu vede od parkoviště při ústí tunelu (nad usedlostí Baričeviči) pohodlná značená stezka s řadou vyhlídek a možností sestupu až na dno tohoto přírodního divu. Ten už tak pohodlný není a vyžaduje jistou tělesnou zdatnost, ale stojí za to.

Kaňon pod Učkou mi přitom zůstával dlouho skryt a když jsem ho poprvé spatřil, udělalo to ně mě podobný dojem, jako když spatříte jihofrancouzský Verdon. Jistě, velikostně je to možná trochu nesrovnatelné, ale přesto na vás dýchne kouzlo čehosi impozantního! Tento dojem ještě umocňuje železnice, která hluboko pod vašimi zraky přetíná kaňon z jednoho tunelu do druhého.

Ze svahů se tyčí k obloze úchvatné skalní věže a když si počkáte na západ slunce, spatříte úkazy, jaké si možná filmoví pamětníci vybaví z legendárního westernu  Mackenovo zlato s Gregory Peckem a Omarem Shariffem v rolích šerifa a zlatachtivého desperáta. Prostě istrijské Monument Valley a nebo Colorado i s Union Pacifikem…

GALLERY:

12►

-CC-

Kdo holduje i v létě dovolené na horách, neměl by si nechat ujít půvaby italského Národního parku Stelvio, který se rozkládá na území tří italských regionů – Lombardie, Horní Adiže a Trentina. Na shlédnutí jeho krás, ať už pěšky nebo na kole, vám přitom rozhodně jedna dovolená stačit nebude. Každý horský hřeben, každé údolí totiž skýtá bezpočet zajímavostí, ať už přírodního, historického ba dokonce technického charakteru, jak o tom svědčí příklad Valle di Fraéle (označované také jako Valle di Cancano), kde se snoubí přírodní půvaby s výrazným dějinným otiskem lidských rukou. Zdejší lokalita je mimochodem zařazena i do mezinárodního projektu Alpine Pearls (Perle delle Alpini; Alpské perly), čítající sedmadvacet středisek v šesti různých alpských zemích.

*

Valle di Fraéle s výhledem na hraniční vrcholy mezi Tea Fondada a Piz Schumbraida

Údolí Fraéle se rozkládá v bezmála dvoutisícové výšce nad městečkem Comune di Valdidentro v nejsevernějším výběžku Valtelliny, jen nějakých deset kilometrů západně od světoznámého lyžařského střediska Bormio. Abyste se k němu dostali, musíte vystoupat serpentinami po strmém úpatí Cima di Plator (2910 m) do průsmyku, střeženého už od středověku dvojicí strážních věží Torri di Fraéle. Ty jsou symbolem celého okolí a nacházejí se i ve znaku Comune di Valdidentro.

*

Strážní věže při vstupu do údolí Fraéle

Vystoupat k Torri di Fraéle lze samozřejmě mnoha způsoby. Ve středověku tak pocestní činili pěšky, později na oslu či mezku, dnes se sem směřuje nejčastěji autem nebo na kole, ale to druhé lze doporučit skutečně jen těm zdatným se slušnou fyzičkou. Ti méně zdatní by si měli nechat své dvoukolové oře vyvézt autem do průsmyku k horskému restaurantu Villa Valania a teprve zde nasednout o projet se údolím. Ostatně už v minulosti sem údajně vedly „nebeské“ schody, které měly usnadnit překonání značného terénního sklonu a jež napovídají, že vyšlapat do průsmyku s převýšením nějakých 600 m bude asi o něco náročnější, než ranní projížďka po Stromovce.

*

Nekonečné serpentiny pod Torri di Fraéle

Zdejší kraj byl podle archeologických výzkumů osídlen už někdy kolem roku 1000 našeho letopočtu. Kromě zemědělství zdejší obyvatelé těžili zejména z vedlejší obchodní stezky přes severní Livigno, která pomáhala spojit milánské vévodství a benátskou republiku s německou říší. Díky tomu se zde postupně rozvinuly pohostinské služby a řemeslná výroba, která pomáhaly uspokojit znavené poutníky a potřeby obchodníků, jejichž povozy utrpěly cestou přes hory.

*

Těsně před Torri di Fraéle čeká na cestovatele nepříliš široký a neosvětlený tunel, který by určitě nesvědčil klaustrofobickým poutníkům

Nebezpečí na zdejší pocestné však nečíhalo jen v podobě strmé stezky, ale také lapků, kteří mezi zdejšími skalami číhali, aby si dopomohli k bezpracnému zisku. Čím kratší cesta se tak nabízela, tím větší nebezpečí se na ní skrývalo.

*

Lago delle Scala s výhledem na vrchol Monte Solena (2918 m) a rybařícím dovolenkářem

 Jen pár set metrů severně od Torri di Fraéle se po pravé straně při západním úpatí hřebene Monte delle Scale rozkládá Lago delle Scala (respektive Lago di Fracéle; 1928 m), první ze tří jezer respektive vodních nádrží, které vyplňují podstatnou část údolí Fraéle. Lago delle Scala je nejmenší, ale zároveň asi nejrozkošnější zdejší místo k odpočinku nebo rybaření. Oč malebněji a romantičtěji působí jezero na dnešního návštěvníka, o to temnější legenda je s ním však spojená.

*

Někdejší obchodní stezka údolím Fraéle se změnila v obslužnou a turistickou komunikaci

Jejími ústředními protagonisty se stali Černý anděl a netvor Ravan, představující v podstatě dvě stejně hrůzné tváře jednoho a téhož zla. Zatímco však Ravan neskrýval svůj pekelný vzhled, když se zjevoval nad hřebeny hor a propastí a kolem něho sršely jiskry jako ze železné pece, Černý anděl naopak lákal horaly a poctivé křesťany do záhuby falešným úsměvem, průvody duchů a jen když byl vzteky bez sebe, šířil kolem sebe taktéž zničující plameny. Ravan měl deset hlav, nesmírnou sílu, kterou třásl i těmi největšími horami, stál v čele všech zlých duchů a byl porostlý srstí a štětinami tvrdými a ostrými jako dráty. Podobně jako Černý anděl však nesnášel sluneční světlo a jeho šílený smích se ozýval vždy, když viděl padat hvězdy. Podle jedné z pověstí bylo toto monstrum počato z nepřirozeného spojení mezi obrem a mlokem, podle jiné se vylíhlo z vejce, sneseného kohoutem (!) na hromadě hnoje, kde se soustředil jed ze všech hadů světa. Každopádně mělo ve své moci všechny darebáky v kraji, jejichž skutky musely být nepochybně hodně zavrženíhodné, když jsou spojovány s takovýmito temnými silami…

*

Dvě věže, střežící vstup do údolí Fraéle

Zdejší údolí však netrpělo jen démony. Torri di Fraéle se během středověku staly jakousi „nebeskou“ hranicí, která měla nejen střežit zdejší obchodní stezku, ale chránit obyvatele Valdidentra před dalšími pohromami.

Věže byly postaveny zřejmě někdy ve 13. století a rozkládají se mezi horskými masívy Cima di Plator a Monte delle Scale (2521 m). Obě mají čtvercový půdorys a jak bylo tehdy zvykem, vchod do věží byl umístěn ve výši prvního patra a vstupovalo se do něj po zasouvacím žebříku. Šířka jedné strany věže činí 5,75 m a tloušťka zdí 80 cm. Posádku tvořilo deset mužů, které sem vyslal milánský vévoda. V roce 1357 zde byla vybudována zpevněná cesta, která poprvé umožnila tranzitovat po zdejší stezce pomocí koní, a v roce 1435 posloužily obě věže jako zábrana před nakaženými morovou epidemií, která se do kraje šířila z Val Venosty a Val Monastero.

*

V roce 1635 se údolí Fraéle stalo dějištěm krvavé bitvy francouzských, španělských a švýcarských vojsk

Znovu se obě věže zapsaly do dějin na počátku 17. století. Evropou tehdy cloumalo napětí mezi katolíky a protestanty a jeho ozvěna dorazila i do oblasti Valtelliny a údolí Fraéle, jakési přirozené hranice mezi latinským a germánským světem. Kontrola nad zdejším regionem a alpskými průsmyky mezi Itálií a Německem tak měla dalekosáhlý význam pro rovnováhu sil na celém kontinentě. Když se totiž Španělům podařilo posílit svou přítomnost v milánském vévodství, vznikla tím hrozba, že by se vojska španělských Habsburků mohla spojit s jejich rakouskými bratranci a navíc proniknout přes německé území do jejich flanderských držav, kam měli dosud přístup pouze po moři. Francouzští hugenoti proto pověřili vévodu z Lesdiguières, aby se ujal v oblasti zpravodajské a „dohlížecí“ služby.

*

Dnešní údolí Fraéle ničím nepřipomíná někdejší krvavé dějiny

Faktem je, že Valtellina byla od začátku 16. století v držení tzv. Grisonské ligy (Grisons nebo také Graubünden je dnes nejvýchodnějším švýcarským kantonem), která se hlásila ke katolictví. Nicméně začátkem 17. století přešla na stranu protestantů. Protože však představitelé ligy tento postup nekonzultovali s místními vlivnými katolíky, vypuklo v roce 1620 povstání, a to grisonské vůdce za vydatné španělské podpory svrhlo. Mírem z Milána o dva roky později bylo údolí posléze svěřeno pod vojenskou ochranu papeže, ale už o dva roky později kardinál Richelieu vyslal do regionu své agenty, aby připravili půdu pro vojenský zásah. Tím pověřil generála Françoise Annibala d’Estrees, markýze de Coeuvres, který v čele čtyř tisíc žoldnéřů, naverbovaných vesměs ve Švýcarsku, rychle „vyprovodil“ papežské ozbrojence.

*

Vlevo: švýcarský vojevůdce Jürg Jenatsch připomíná českého generalissima Valdštejna nejen svou vizáží, ale i osudy (v roce 1639 byl jako oběť komplotu úkladně zavražděn); vpravo: francouzský generál François Annibal d’Estrees

Naděje, že tím je všem půtkám konec, se však měly ukázat jako poněkud předčasné. Posledního října 1635, v předvečer svátku Všech svatých, se v údolí Fraéle rozložila početná císařská armáda pod velením barona Fernamonta, čítající 6-7 tisíc pěšáků a 800 jezdců. Kromě toho sem od jezera Como mířily španělské síly generála Serbelloniho a pod prapory švýcarských katolíků se houfovalo vojsko plukovníka Jürga Jenatsche. Jejich cílem bylo zničit francouzský expediční sbor vévody Henriho de Rohan, který se zde nečekaně ocitl v kleštích a nezbývalo mu, než se v této krajně nepříznivé situaci buď vzdát a nebo se zkusit probít. Odvážný generál z jednoho z nejváženějších francouzských rodů si zvolil druhou možnost. Možnost hodnou neohroženého válečníka, leč hrůzostrašnou pro nevinné obyvatele údolí…

*

Vlevo: Císařský generál Johann Franz Barwitz, baron von Fernemont; uprostřed: kyrysník z let 30-leté války; vpravo: francouzský generál Henri vévoda de Rohan

Kraj, už tak sužovaný rabováním armád, hladem a morem, měl nyní zažít skutečnou apokalypsu. Rohan vsadí všechno na jednu kartu překvapivého útoku. Má k dispozici podstatně méně mužů, kteří chápou, že zde buď zvítězí a nebo složí kosti.

Kdo někdy viděl film Poslední údolí, může si učinit alespoň přibližnou představu o tom, co se 31. října 1635 odehrávalo ve Valle di Fraéle. Řež, k níž došlo na dohled Torri di Fraéle, zabrala skoro celý den. Zajatci se takřka nebrali a země se po několika hodinách pokryla krví a mrtvolami více než dvou tisíc obětí, převážně z řad Francouzů. Před zraky vyděšených rolníků lehlo popelem všech 80 jejich chalup a když se nad obzor vyhouplo první listopadové slunce, chladná půda stále ještě doutnala a nesla stopy naprosté zkázy.

*

Současnou tvář Valle di Fraéle charakterizují velké přehradní nádrže Lago di Cancano (v popředí) a Lago di San Giacomo (v pozadí)

Rohan později ve svých pamětech s chladnou neúčastí poznamenal, že v čele svých přeživších vojáků opouštěl místo, kde sice nezvítězil, ale kam nepochybně císařští dlouho nevstoupí, neboť místo neskýtá žádné zázemí pro pobyt vojska…

*

Divoké peřeje řeky Adda při východních svazích Monte delle Scale poblíž Bagni Vecchi

Dnešní podoba krajiny dává na někdejší útrapy zdejšího lidu naštěstí zapomenout a skýtá mnohem povzbudivější obraz života. Na opačném místě někdejších krvavých bitev, na východním úpatí Monte delle Scala, v místech, kde se okrsek Valdidentro svažuje k Bormiu a kudy vede silnice č. 38 z průsmyku Stelvio, se totiž rozkládá místo, které lidem naopak pomáhá. Jen málokoho, kdo tudy projíždí, asi napadne, že míjí zdejší vyhlášené lázně Bagni Vecchi a Bagni Noovi, jejichž termální prameny o teplotě 35⁰-40⁰, vyvěrající z různých zdrojů horského masívu Cima di Reif (3049 m), pomáhají léčit kožní a astmatické problémy.

*

Bezmála kilometr široká hráz přehrady San Giacomo s vrcholy Monte Pettini (2932 m) a Punta del Ferro (3054 m)

Zřejmě největší překvapení na návštěvníka údolí Fraéle však čeká v podobě velkých přehradních nádrží Lago di Cancano (1884 m) a Lago di San Giacomo di Fraéle (1949 m), které představují obdivuhodná technická díla z poloviny minulého století.

První vodní dílo na horním toku řeky Adda v údolí Fraéle, jehož účelem bylo zásobovat zdejší oblast elektřinou, vzniklo již v v letech 1925-1933. Nicméně jeho parametry (nádrž zachycovala více než 20 miliónů krychlových metrů vody) přestaly brzy vyhovovat, a tak ještě v roce 1940 bylo započato se stavbou nové přehrady San Giacomo. Válka však práce přerušila a s výstavbou bylo možné pokračovat až po jejím skončení. Dílo bylo nakonec dohotoveno v roce 1950 a pojalo 63 miliónů m³ vody. Výška hráze v koruně činí 91 m a hřeben hráze měří bezmála kilometr (965 m).

*

Přehrada San Giacomo a v popředí stará hráz Cancano I z roku 1933, která se dnes nachází pod hladinou vodního díla Cancano II

Pro srovnání: Brněnská přehrada (rok dokončení 1940) má objem 7,6 miliónů m³, Seč (1934) 22 miliónů m³, Vír (1957) 56 miliónů m³ a Vranov (1933) 133 miliónů m³.

*

Vlevo: snímek ze stavby gravitační hráze Cancano II; vpravo: tatáž hráz během rekonstrukce v roce 2004

Nicméně už v době dokončení bylo zřejmé, že to nebude stačit. Rostoucí poválečná poptávka po elektrické energii si tak vyžádala stavbu dalšího vodního díla, označovaného jako Cancano II. Projekt byl vypracován ještě během roku 1952 a v následujícím roce se započalo s výstavbou. Přestože se jednalo o zcela mimořádnou stavbu tzv. gravitační přehrady o výšce v koruně 136 m a délce hřebene 381 m, podařilo se ji dokončit za pouhé tři roky.

*

Gravitační přehradní hráz Cancano II na řece Addě patří k mimořádným vodním dílům

Pro srovnání: vodní nádrž Orlík má výšku v koruně 91 m a délku hřebene 450 m. Její stavba probíhala v letech 1954-1961. Celkový výkon orlické hydroelektrárny činí 364 MW.

*

Přístup k ochozům hráze střeží pevné zámky. Nicméně když se nikdo nedívá, bývá zvědavost silnější než opatrnost… (detailní záběry z obhlídky hráze najdete v galérii)

Přehradní nádrž Cancano zadržuje 124 miliónů m³ vody (celkem tak obě přehrady v údolí Fraéle zadržují 187 miliónů m³ vody) a pro provoz a výrobu elektřiny využívá vody, upouštěné z nádrže San Giacomo. Hydrocentrála v Premadiu je osazena dvojicí turbín Pelton a zpočátku zajišťovaly výrobu elektřiny dvě skupiny generátorů po 74 MW. Po modernizaci a doplnění o třetí generátor v letech 2003-2004 činí současný výkon 226 MW.

*

Velký obr.: Do hráze Cancano se opírají vody o objemu 123 miliónů krychlových metrů; vložený obr.: snímek jedné z dnes už zatopených usedlostí v údolí Fraéle

Vlastní údolí Fraéle je průjezdné po širokých, leč toliko šotolinových cestách, takže jestli nechcete přijít u svého motorového miláčka o lak, volte pro další cestu kolem jezer bicykly a nebo vlastní nohy. Nicméně pokud nechcete inhalovat prach od těch, kteří zde přece jen z nejrůznějších důvodů projíždějí po čtyřech kolech (obsluha přehrad, horských chat apod.), vyberte si k pěší obchůzce spíše severní břeh, kde je o poznání klidněji. Milovníkům delších túr pak lze doporučit jednak výstup na Monte delle Scala a nebo přechod přes Ricoyero (2843 m) a sedlo Forcola (2768 m) po severních svazích Monte Braulio (2980 m).

Při výletu do a z údolí Fraéle se každý motorista obstojně procvičí v jízdě zručnosti. Na rozdíl od českých však mají italské vozovky i v takovýchto končinách udržovaný povrch, takže se můžete poklidně věnovat sledování zákrut a nikoli výmolů

V okolí jezer je řada „občerstvovacích“ zařízení, díky nimž se nemusíte vláčet se zbytečnými zásobami. Poblíž chaty Solena stojí navíc moderní kostelík svatého Erasma s pamětní deskou hrdinů a obětí zdejšího protifašistického hnutí odporu v letech 2. světové války za éry nechvalně proslulé republiky Saló.

GALERY:

123456►

© Ceskycestovatel.cz

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/ortlerske-alpy-valle-di-fraele/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/ortler-forni/ http://www.ceskycestovatel.cz/ortler-forni/#comments Sat, 06 Apr 2013 10:32:08 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=166 Celý příspěvek →]]> V době, kdy se člověk může bez větších překážek přesouvat z jednoho konce světa na druhý a zdolávat vrcholy Himálají stejně jako Kordiller, mohou na někoho působit Alpy toliko jako krtčí hromádky. Ve skutečnosti tohle nádherné transevropské pohoří představuje jakýsi horský svět v malém, kde najdete stejně tak zmenšenou (ale jen mírně) obdobu monumentálních skalních věží v Utahu (milovníci Dolomit dobře vědí, o čem je řeč) jako tibetských náhorních plošin. A zlezení Eigeru je dodnes tou nejvyšší horolezeckou maturitou.

*

Můstek přes říčku Cedec s mapkou údolí Forni

Specifickou kapitolu krásy Alp představují ledovce, pokrývající hřebeny tří-, čtyř- a pětitisícových alpských velikánů od Savojských Alp až po Julky. Některé, jako u pramenů Rhony ve švýcarském průsmyku Furka skrývají (respektive skrývaly) úchvatné ledovcové jeskyně, jiné, jako nad italským údolím Forni, nabízejí zážitek v podobě divokého vodopádu, chrlícího i uprostřed žhavého léta každou vteřinu tisíce kubíků vody do skalní laguny.

*

Údolí Forni (Valle dei Forni) tvoří součást Ortlerských Alp, rozkládajících se při italsko-rakousko-švýcarském trojmezí, a Národního parku Stelvio. Spodní část nad obcí San Caterina Valfurva je situována ve směru východ-západ a na soutoku bystřin Cedec a Frodolfo se štěpí na jižní a severní (Valle di Cedec) větev. Údolí je ideálním východiskem pro řadu výstupů a přechodů, které skýtají nádherná panoramata s třinácti impozantními vrcholy od Palon de la Mare (3703 m n. m.) na východě až po San Matteo (3678 m n. m.) na jihu ledovcového masívu Forni (Ghiacciaio dei Forni).

*

Rifugio Branca a uvítací „vlajkosláva“ u jejího vchodu

Pokud se chcete vypravit do nejvyšších pasáží zdejších hor, můžete bez problémů vyjet autem až na parking pod horskou chatou Forni (rifugio Forni), ležící ve výšce 2178 m nedaleko zadržovací vodní nádrže. Malebná zděný objekt v romantizujícím slohu zde vznikl jako horský hotel už v roce 1896, kdy mu ledovec sahal takřka na zápraží. Od té doby ho nápadně ubylo a chata Forni je dnes zpola ukryta mezi stromy. Nedávno prošla rozsáhlou rekonstrukcí a dnes nabízí jak pohodlné ubytování, tak i skvělou italskou kuchyni.

*

Hřeben Palon de la Mare (vlevo) a jižní část údolí Forni s ledovcem v pozadí (vpravo)

K vlastnímu ledovci se můžete vydat pěšky po zpevněné cestě (značená jako 28A), která vás dovede malebnými pastvinami až k chatě Branca (2493 m). Její vznik spadá do roku 1933 a jméno jí dal známý milánský alpinista Cesare Branca. Poslední serpentiny k chatě proženou vaše plíce notnou dávkou kyslíku, ale následně se před vámi otevřou nejen úchvatné výhledy na Jeho Veličenstvo – ledovec Forni, ale také rozeklaná soutěska s mostem přes hučící potok Rosole a stejnojmenné jezero pod chatou.

K vlastními ledovci s vodopádem a lagunou vás dovede okružní stezka (Sentieri Giacologico del Centenario). Značení se místy ztrácí mezi jarním táním a následným pohybem balvanů neustále se proměňujícím terénem, ale při dobré viditelnosti vás impozantní vodopád k sobě přitáhne doslova magnetizující silou.

Mnohametrová tloušťka ledovce je dobře patrná zejména kolem vodopádu, kde se nacházejí jazyky jakoby odříznuté nožem a geolog by v nich četl jako v letokruzích stromu. Na vrchu je ledovec pokryt sutí, ale pokud byste si chtěli vzít nějaký „kamínek“ na památku, vězte, že i v tom nejparnějším létě jsou pevně zamrzlé do ledovcového příkrovu a nehnuli by s nimi ani Schwarzenegger se Stallonem dohromady (některé totiž váží až několik metráků).

*

Ledovec Forni s ledovcovou lagunou a vodopádem

Zpáteční cestu musíte, pravda, chvílemi trochu hledat, ale občasné bloudění vám bohatě vynahradí okolní výhledy. A když opustíte ledovcové koryto a před vámi se otevře postupně se zelenající svahy pod vrcholem Cima San Giacomo po levém břehu bystřiny Frodolfo, čeká vás příjemný závěr túry, během něhož se můžete kochat zdejší rozkošnou přírodou.

*

GALLERY:

12345►

 © Mgr. František Kuník

Když to vezmete z vrcholu (2125 m n.m.) po Panoramice, pak doprava kolem Dosso Larici a přes mezistanici La Rocca až na konečnou „áčka“ v Santelu (1038 m n.m.), budete mít za sebou úžasný pětikilometrový zážitek s překonáním více tisícimetrového převýšení…

A stejně tak, pokud zvolíte sjezd po Olympionice 3, navážete na Olympioniku 2 (černá) nebo 1 (červená), respektive na tříkilometrové lyžařské dálnice Cacciatori 1 či 2, a svezete se jako na nekonečném toboganu…

Kam se na tohle hrabe „dé jednička“ z Prahy do Brna…

Červánkový soumrak nad zimní Brentou

*

Navzdory relativně menší nadmořské výšce Paganelly a její „jižní“ poloze, tady můžete v pohodě lyžovat ještě v prvních jarních měsících. Pravda, když je teplo, spodní „dojezdové“ partie nad Andalem už dost vlhnou, ale co je nad 1500 m (a to je 95 procent zdejších sjezdovek), to skýtá naprosto bezproblémové lyžařské pošušňáníčko.

A že to tady opravdu jezdí, na to se můžete zeptat třeba Bode Millera. Americký reprezentační tým v alpském lyžování si totiž už před několika vybral lety Paganellu jako svou tréninkovou základnu na evropském kontinentě…

*

Paganella je samozřejmě určena v první řadě milovníkům sjezdového lyžování. Máte-li však doma běžky nebo brusle, vezměte si je sebou taky! Návštěvníkům Špindlu nebo Železné Rudy tady musí totiž přecházet zrak. Pravda, běžkařský okruh kolem andalského jezera má toliko necelé tři kilometry, ale pro ranní nebo podvečerní relax a zpestření pobytu postačí. A stejně tak zimní hala, kde si můžete po libosti vyzkoušet ostří svých „nožů“.

*

A co se týče ubytování? Pro rodiny s dětmi jsou samozřejmě nejvýhodnější penzióny. Pravda, v zimě andalští a molvenští trochu šetří otopem a vzpomínka na ubytování v útulném Diamantu má trochu zimomřivý nádech (a podobně i v Molvenu). Pro pár je však ideální bydlení v hotelu, a tam lze asi jen stěží najít chybu. Nemluvě o krmi, jejímž prostřednictvím i při „pouhé“ polopenzi hravě (a chutně!) doplníte na sjezdovkách spálené kalorie!

GALERY

© -CC-

Cimon della Pala (3184 m n.m.)

 Členitost a malebnost Dolomit je pověstná, a tak není divu, že zde najdete doslova sugestivní podobu s mnoha jinými horstvy. O podobnosti se Skalistými horami již byla řeč. V jižní části Dolomit pak najdete další skvostnou perlu – vrchol Cimon della Pala, tyčící se do výše 3184 m n.m. nad horským střediskem San Martino di Castrozza a představující dominantu přírodního parku Paneveggio – Pale di San Martino. Úžasný stejně tak v létě jako v zimě, představuje svérázný horský prvek v celých Dolomitech. A to nejen pro jistou vnější podobnost se švýcarským Matterhornem, ale také pro ojedinělou ledovcem pokrytou náhorní planinu (altopiano), připomínající pro změnu zmenšený Tibet! A pokud si náhodou počkáte na změnu počasí, která i uprostřed léta dovede zdejší pláně pohltit neprostupnou mlhou a oblačností, záhy zapomenete na slůvko „zmenšený“!

*

Jestliže si chcete Cimona nejprve omrknout zpovzdálí – ať už proto, že se řadíte k obezřetným turistům a nebo toužíte po specifických záběrech, počítejte s tím, že si pro zdejší oblast budete muset vyhradit vícedenní pobyt.

Na úvod přitom mohu vřele doporučit (jako lehkou rozcvičku) výstup k jezerům Colbricon (1927 m n.m.) a odtud případně na stejnojmenný vrchol (pro pořízení jedinečných panoramat) ve výši „pouhých“ 2602 m n.m. Colbricon se rozkládá západně od Cimona, takže fotografům zajisté nemusím vysvětlovat, co v takovém případě znamení podvečerní panoramatické záběry Cimona…

 Jižní svahy Cimona della Pala a začínající altopiano

K dvojici jezer se dostanete hravě od parkoviště u Malga Rolle lesem po stezce č.14-348. Cesta až k rifugio Colbricon (horské chatě) je to příjemná a nenáročná. Při nepatrném převýšení ji zvládnete za necelou hoďku. Teprve odtud míří do různých stran o poznání strmější, ale stále ještě schůdné trasy – na vrchol Colbriconu pokračujete po stezce č.349, ale ještě lepší je okruh přes Cima Cavallazza (2324 m n.m.). Tam už si nechte nějakou tu rezervu – převýšení činí přibližně 350 m a na cestu se rezervujte asi tak tři hodiny.

*

Vlastní cestu za Cimonem můžete pojmout několikerým způsobem. Buď jako přechod horského masívu a altopiana (podle výchozí a cílové chaty trvá takový přechod pro fyzicky zdatné turisty 6-8 hodin), nebo náročnou „nocovací“ ferratu přes bivaky Fiamme Gialle (3005 m n.m.) a Brunner (2667 m n.m.), respektive „výlet“ do okolí vrcholu Rosetta (2743 m n.m.).

Pokud se rozhodnete pro třetí variantu („výlet“), i zde máte ještě několik dalších možností. Jednak můžete celou cestu do rifugio Rosetta a na stejnojmenný vrchol „přešplhat“ po svých, jednak si můžete pomoci pohodlnou kabinovou lanovkou. Každý způsob má svá pro a proti. Ten první se dá srovnat s výstupem do sedla pod Ostrvou nad Popradským plesem ve Vysokých Tatrách (to zná asi každý). Záleží na tom, jakou výstupní cestu zvolíte – zda kratší, stezkou č.701, a nebo delší, ale také malebnější, stezkou č.702. „Lanovková“ varianta vám pak umožní podniknout v relativně svěžím stavu průzkumnou cestu po altopianu – například k rifugio Pradidali u stejnojmenného jezera po stezce č.709 (přibližně 3,5 hodiny s převýšením cca 400 m) a nebo k ledovci Fradusta (stezka č.708). No, a pokud patříte k protřelým cestovatelům, zvolíte kombinovaný způsob a jednu cestu se svezete a druhou sešlapete. Každopádně si však vezměte solidní pohorky a hůlky (v sandálech nechť se dopravují jen čistí „lanovkáři“)…

*

Na každý pád, pro to, co vás čeká na vrcholu Rosetty, se jen těžko hledají slova. Zážitek, který se vám doslova vytesá do paměti a bude vás provázet po celý zbytek života. Aniž byste se museli spouštět po laně z kolmé skalní stěny, aniž by se s vámi musela utrhnout skoba, dýchne na vás onen těžko definovatelný pocit vaší nedokonalosti tváří v tvář mocné přírodě. Horstvo, před nímž vám nezbývá než pokorně smeknout a kochat se v tichém úžasu tou monumentální nádherou.

Nezapírám, že jsem obdivovatelem ostrých hrotitých velehorských štítů. Zde je jejich ráj. Výhledy na Cimona stejně jako na Cima di Roda a Col dei Bechi patří k neopakovatelným zážitkům. V čase i prostřednictvím oblačnosti se měnících světelných podmínkách skýtají zcela netušené scenérie a paměťová karta vašeho fotoaparátu zde dostane notně zabrat. Na to vemte jed!

*

 Stylová dřevěnka v passo Costazza a jezero pod Colbriconem

 Pod dojmem výstupu na Rosettu by bylo hloupé si nedopřát ještě něco navrch. Jako desert si dopřejte nevelký (ale minimálně s půldnem počítejte) okruh kolem vrcholu Castellaz (2333 m n.m.). Cestou z Passo Rolle k Baita Segantini uděláte ještě cosi pozoruhodných záběrů Cimona a pak, při sestupu kamenitou stezkou se před vámi rozprostře půvabné údolí jak odněkud z Arizony (zde mu říkají Pian della Vezzana). V parném létě určitě neodoláte a zkusíte se osvěžit k blízkém potoce. Mohu vám zaručit, že hned zakusíte, zač je v Dolomitech studený ledovec (jeden takový – Travignolo – spatříte mezi vrcholy Cimon della Pala a Cima Vezzana). A pak, jako když mávne kouzelným proutkem, od Malga Venegiota si pro změnu zase vyzkoušíte cestu hustě zalesněnými stráněmi, kde si možná vybavíte některé kapitoly z Knihy džunglí.

GALLERY:

123►

 © Mgr. František Kuník

*

Na vrchol Piz Boé vede celá řada cest, ale ať zvolíte kteroukoliv z nich, patří výstup na tuto třítisícovku v lehčím „stratovulkánům“ v oblasti Gruppo di Sella. Pro běžné turisty se navíc nabízí lákavé „přiblížení“ prostřednictvím kabinové lanovky, která vás vyveze z Passo Pordoi (2239 m n.m.) k chatě Maria na Sas Porcii (2950 m n.m.) a vy tak ušetříte více než sedmisetmetrové převýšení…

Na vrchol pak pak pokračujete po stezce č.627 a č.638. Jen krátký úsek je jištěn řetězy (resp. ocelovými lany), jinak cestu zvládnete i s méně zkušeným doprovodem čtyřtlapkového kamaráda. V našem případě s malou „šickou“, nad jejímž výkonem se leckdo podivoval netušíc, že má už z Prčic tři botky a vysokohorský trénink z Tater.

*

Na své si zde však přijdou i vyznavači náročného lezení. Pro ty je na jižní stěně od roku 1982 vybudována ferratta Piazzetta. Přístup k ní vede buď od stoupání po stezce č. 627 z Passo Pordoi (odbočka č. 626) a nebo od vzorně održovaného památníku obětem 1. světové války Ossario del Pordoi (2229 m n.m.). Zejména ve spodní části jde o poměrně obtížný výstup a prvních 150 metrů je značeno stupněm 5. Pak už je to lepší, ale přesto výstup není radno podceňovat, obzvlášť za horšího počasí. Odměnou vám však budou nádherné výhledy.

*

Na vrcholu Piz Boe stojí od roku 1969 malá horská chatrč – Rifugio Capanna Fassa, připomínající starou chatu na Rysech. A v sezóně zde nesmí samozřejmě chybět ani soška madony. V roce 1974 pak „ozdobil“ vrchol ještě stožár vysílače.

Za příznivého počasí, o které není v Dolomitech nouze, vás samozřejmě čekají úchvatné panoramatické výhledy, kvůli kterým stojí za to nezapomenout na kvalitní fotoaparát a kameru.

Na vrchol se lze samozřejmě dostat i dalšími trasami, jednak od Gardeny (obtížnější) a jednak od Corvary (jednodušší). Pro přechod přes Val di Mesdi se však doporučuje volit cestu jen za solidního počasí a nejlépe se zkušeným průvodcem.

*

A zcela na závěr jen drobnou poznámku – v roce 2009 byly Dolomity zařazeny do seznamu světových pamětihodností UNESCO (celkově jako 44. italský příspěvek do tohoto seznamu). Proto také onen emblém v titulku…

GALLERY:

123►

© Ceskycestovatel.cz