Před sto a více lety byla Severní Amerika vysněným cílem vystěhovalců nejen z Evropy, ale i ostatních koutů světa. Cílem, který jim měl zpravidla pomoci před válkami zdevastovanou a hospodářky vyčerpanou domovinou, za vidinou lepší existence nebo před politickým útlakem. Z Evropy se takhle mířilo za Velkou louži po napoleonských válkách, po hospodářských krizích v 60. letech 19. století,  po první světové válce, po nástupu nacistů k moci a po roce 1945 před stalinistickým útlakem komunistických režimů pod kuratelou Kremlu.

Dnešní doba je naštěstí už o něčem jiném a dává našinci příležitost poznat Severní Ameriku ze zcela jiného pohledu. Umožňuje do ní cestovat za přírodními krásami nebo za specifickými historickými památkami a poznávat tamní život bez toho, že by se mu uzavíral návrat domů.

V době globalizace a internetu se navíc kdysi zdánlivě nepřekonatelná vzdálenost, jejíž zdolání trvalo v lepším případě parolodí týden, v horším i týdny dva, si můžete v pohodě domova nejen naplánovat cestu a zabukovat letenky, ale dopředu si zajistit ubytování na předpokládané cestovatelské trase, objednat nějaký ten samohyb, neboť bez něj to v Americe opravdu, ale opravdu moc nejde. A pak? Pak už stačí v podstatě jen vyrazit.

Letecké spojení sice už i dnešním cestovatelům, obchodníkům či příbuzným, navštěvujících své potomky ve Státech či v Česku připadá poněkud dlouhé a únavné, obzvlášť když už Atlantik nekřižuje legendární nadzvukový Concorde. Nicméně dnešní cesta se už nepočítá na týdny ani na dny, ale toliko na hodiny. Ty vám navíc v současných eroplánech zpříjemní kdejaká vychytávka, od filmů až po videohry, o solidním občerstvení samozřejmě nemluvě. A tak jediné, co vás možná trochu limituje, je objem a váha cestovní bagáže. Obzvlášť, pokud patříte k mladé generaci, která přece jen musí cestovní výdaje udržovat v nějaké přijatelné rovnováze.

Junior autora těchto řádek a šéfredaktora tohoto webu se před nějakou dobou vypravil spolu se svou přítelkou a partou kamarádů v pořadí už na druhé putování po Severní Americe, přičemž tentokrát si vybrali její západní část. A jako správní cestovatelé zavrhli cestovku a jiné organizované podniky, ale již zmíněným způsobem prostřednictvím internetu si zajistili nezbytné zázemí a vypravili se za poznáním po vlastní ose.

Na zaoceánskou cestu to chce samozřejmě mezinárodní řidičák a vzhledem ke vzdálenostem, typickým pro Ameriku, i možnost, střídat se za volanty dvou „dodžek“, skýtajících dostatek prostoru i pohodlí pro několikasetkilometrové tranzity mezi jednotlivými státy, městy a národními parky. A ještě jedna rada: debetní platební kartu nechte doma a alespoň na tuhle cestu si pořiďte kreditní! To vám doporučuje sám autor, jinak tak trochu konzerva. Sám však už učinil zkušenost, že i v Evropě vám nemusí být při placení například v hotelu Holliday Inn platná ani zlatá debetka…

Text © -FK-

Foto © M. Kuník & spol.

123►

Během října jsem měla naplánovanou služební cestu do Keni a při té příležitosti mě napadla myšlenka navštívit mé adoptované dítko jménem Peter Joshua Kamau. Klučinu jsme si adoptovali s přítelem v roce 2013, kdy jsme se rozhodli zapojit do projektu. Několik týdnů jsme hledali vhodnou organizaci. Jako téměř každý jsme se obávali, aby peníze opravdu šly tam, kam mají. Mnoho mých známých mě odrazovalo od adopce na dálku, že v dnešní době chtějí člověka jen okrást, a že se peníze stejně na dobrou věc nikdy nedostanou. Centrum Dialog jsme se rozhodli osobně navštívit a získat informace o adopci. Líbila se nám i myšlenka návštěvy dítka. Také bylo fajn, že na nás nikdo nevyvíjel nátlak a smlouva se dá kdykoli vypovědět. Vrátili jsme se domů s pevným rozhodnutím někomu pomoci. Otevřeli jsme si databázi, kde bylo mnoho dětí, které potřebovaly pomocnou ruku, a bylo velmi těžké učinit výběr. Pak jsme ho objevili, malého usměvavého klučinu. Líbilo se nám, že ho můžeme sponzorovat od začátku (v té době mu bylo pět let). Jako jeden z mála se usmíval i přes veškeré problémy a bídu, ve které musel vyrůstat. Postup adopce byl velmi jednoduchý. Po půl roce nám přišel první dopis, ze kterého jsme byli nadšeni. V dopise bylo několik barevných obrázků a pár slov v angličtině. Od té doby nám každých několik měsíců dorazí do schránky dopis od Petera spolu s vysvědčením.

Abych se opět vrátila k mé návštěvě. Jakmile jsem měla letenku, tak jsem kontaktovala paní Lucii Tamášovou, ředitelku organizace. Velmi mě překvapila rychlá reakce a souhlas s návštěvou. Očekávala jsem, že bude nějaký zádrhel. Během dvou dnů jsme vyřešily veškeré potřebné věci a já se mohla těšit na setkání. Den před odletem jsem nakoupila několik fotbalových míčů a pro Petera další maličkosti. Do Nairobi jsem přiletěla šestého října brzy ráno a za pár hodin už na mě na recepci čekali dva místní koordinátoři: Ahmed a Vincent. Po hodinové jízdě jsme dorazili do školy Rosebella Preparatory Academy.

Škola je pro děti z nejchudších vrstev Nairobi a nachází se v oblasti Dandora. Vystoupili jsme z auta a vydali se do budovy školy. V té době probíhala výuka, takže jsem měla možnost nejdříve poznat paní ředitelku Rosabellu Wambui, která stála u zrodu projektu. Paní Rosabella na mě již čekala a mohla mi poskytnout velmi zajímavé informace o chodu školy.

Poté jsme se mohli vydat do různých tříd a děti pozdravit. Děti byly samozřejmě z mé návštěvy nadšení. Vždy mě hezky přivítaly a poté zazpívaly písničku. Starší žáci v angličtině, mladší ve svahilštině. Já se nemohla dočkat společného setkání s Peterem. Obešli jsme ještě několik tříd, než jsme konečně dorazili za chlapcem. Koordinátoři to pojali zábavnou formou a já musela uhodnout, který z dítek je Peter. Po chvilce váhání (všichni jsou si podle mne podobní) jsem uviděla opět ten krásný úsměv a bylo mi jasné, že je to ON. Děti to velmi pobavilo a začaly se smát. Nestává se často, že by někdo za nimi přijel. Následující dvě hodiny jsem měla možnost prozkoumat i zbylé třídy. Dokonce se mi naskytla příležitost navštívit i školičku. Ta byla super, moc se mi to tam líbilo. Dětičky byly kouzelné, i když se ze začátku trošičku bály. Bariéru jsem prolomila za pomoci sladkostí, které jsem jim rozdala ☺

Paní učitelka byla úžasná, ukázala mi, jak po obědě spí, jak se učí základní slovíčka a poté mi zazpívaly několik písniček. Během oběda se děti rozutekly ze tříd ven a samozřejmě si chtěli všichni se mnou plácnout a vyfotit se. Je dobré jim fotky následně ukázat, mají vždy velkou radost. S Peterem, paní ředitelkou, učitelkou i koordinátory jsme se vydali k Peterovi domů. Byla jsem velmi ráda, že se mohu na vlastní oči podívat, jak Peter bydlí. Po pěti minutách chůze jsme dorazili do místa určení. Tam už na nás čekala jeho matka s menším bratrem, kterého jsem měla možnost vidět už ve škole. Naštěstí i on má sponzora. Peterova maminka je na půl těla paralyzována a otec od rodiny utekl po narození druhého chlapečka.

  Bydlení je opravdu prosté. Malý pokojíček, kde je stůl, sporák a postel za záclonou, tam spí všichni tři. Suchý záchod je pouze jeden na patře pro další tři byty. Žádnou sprchu nečekejte, k dispozici je pouze kýbl. Pro vodu musí až dolů na dvůr. Měla jsem možnost si popovídat za pomocí koordinátorů, kteří překládali, s Peterovou matkou. Paní neustále děkovala a plakala. Bylo to moc dojemné… Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak je pro tyto děti důležitá pomocná ruka. Když jsem odcházela, tak na chodbě čekalo několik děti, které neměly sponzory a žádaly mě, abych je také podpořila, aby mohly chodit do školy. Bylo to smutné a zároveň nespravedlivé, že někdo tu šanci dostane a jiní ne. Doprovodili jsme Petera zpět do školy a naposledy se všichni vyfotili a rozloučili. Další zastávkou byla jednu hodinu vzdálená škola Kibera Utu Academy v jednom z největších slumů v Africe – v Kibeře.  I tam jsem měla možnost navštívit všechny třídy a popovídat si s učiteli. Koordinátor Ahmed mě vzal na hodinovou prohlídku slumu. On sám v Kibeře žije. Musím se přiznat, že jsem byla v šoku, takové otřesné životní podmínky jsem nikde neviděla a to jsem navštívila několik slumů po světe. Zpět do hotelu jsem dorazila odpoledne kolem páté a mohla přemýšlet nad životní situací dětí. I přesto všechno jsou děti šťastné. Úsměv a rozsvícená očička jim jen tak nevyhasnou. Obdivuji všechny koordinátory a celý učitelský sbor, který odvádí výbornou práci za téměř nulovou mzdu.

Další informace viz: Škola základ život? Ne pro každého…

 *

FOTO © CESKYCESTOVATELCZ

(AFRIKA 2016) O tom, že je východní Afrika jedinečným rájem zvířat, věděli milovníci safari už z řad našich pradědečků. Tedy spíše těch z řad aristokracie, kteří se do tamních končin vydávali za loveckými trofejemi s nějakou tou lancasterkou v ruce. Ernst Hemmingway pak tento kout světa proslavil svou knihou Zelené pahorky Africké a film se v 60. letech přidal romantickým příběhem o lvici Else.

Dnešní milovníci safari už nechávají lancasterky doma, a za přírodními krásami kraje mezi Indickým oceánem a Viktoriiným jezerem se vydávají „vyzbrojeni“ nejrůznějšími olympusy, canony a nebo nikony. Do takové Keni přitom už nemíří jen kvůli úchvatným záběrům slonů, antilop nebo šelem, ale také za relaxem ve stínu palem na plážích „horkého“ Indiku.

*Východoafrické pobřeží z paluby letadla

 Většina cestovatelských a turistických výprav do Keni začíná v Mombase. Toto starobylé město s pohnutou historií bylo kdysi centrem mombaského sultanátu, v 16. století ho ovládli Portugalci, kteří se zde během 17. a 18 století střídali u moci se sultány z Ománu, až zde nakonec vztyčili svůj Union Jack Britové. Ti také začali z Mombasy stavět do Nairobi železnici, kterou nechvalně „proslavili“ lidožraví lvi, ale jež na druhou stranu pomohla do nitra země přinést trochu civilizace.

Hotelový resort v Malindi

 Nicméně v Mombase se zdrží zpravidla jen ostřílení cestovatelé, cestující po vlastní ose. Ti ostatní pak vezmou zavděk čtyřhodinovým pozemním tranzitem po druhé a zároveň poslední keňské „dálnici“ do některého z vyhlášených hotelových resortů na pobřeží Indického oceánu.

Zmíněná komunikace má s klasickou dálnicí, na jakou jsme zvyklí z Evropy, společný asfaltový povrch. Od ostatních keňských vozovek (ty si o asfaltu mohou nechat pouze zdát) ji naopak odlišuje poněkud širší profil umožňující vzájemné míjení motorových a jiných vozidel bez toho, že by jedno muselo zastavit nebo dokonce sjet do škarpy.

*Africké St. Tropez: vlevo světoznámá modelka Naomi Campbell v Malindi a vpravo Malindi Beach

 Nejproslulejším keňským letoviskem je nepochybně Malindi, byť znalci vám řeknou, že například koupání a zejména potápění je mnohem lepší ve Watamu. Nejstarší keňské pobřežní město se dnes každopádně honosí označením „africké St. Tropez“. Svůj největší boom zažilo v 80. letech minulého století, kdy sem z Evropy před exekutory a soudní mocí houfně prchali původci nejrůznějších finančních havárií, a nebo tzv. neohippies, toužící po sladkém životě „nicnedělání“, jaký nabízejí země v podobě Keni, kde znají pouze jedno roční období, a to léto.

Trochu jiná tvář „afrického St. Tropez“ v podobě místního tržiště

 Dnes se Malindi, které i přes honosné označení město stále připomíná ze všeho nejvíc jen takovou trochu rozmáchlejší vesnici, těší hlavně pozornosti běžných turistů, ty české nevyjímaje. Nicméně i mezi těmito turisty můžete spatřit VIP klientelu. Ať už jde o politiky, byznysmeny a nebo osobnosti showbyznysu, kteří Malindi Beach využívají jako jeden ze čtyř vyhlášených resortů tzv. Miliardářského klubu (Billionaire club; další střediska klubu, jehož členy jsou například Bernie Ecclestone, Flavio Briatore a jeho manželka Elisabetta Gregoraci, Paris Hilton, Naomi Campbell a nebo někdejší španělský premiér José Maria Aznar, se nalézají v Porto Cervo, Istanbulu a Bodrumu). A to je to, co dělá z Malindi, kde jinak stále přetrvávají neuvěřitelné kontrasty mezi hotelovým komfortem uzavřených resortů a chudobou za jejich ploty, ono „africké St. Tropez“.

*

Veřejnou dopravu obstarávají v Malindi buď mikrobusy a nebo populární taxikolky „tuk-tuk“ (na snímku vlevo), určené maximálně pro tři osoby; když je ale zájem, zvládne její řidič i dvojnásobnou „porci“

 V minulosti se sociální kontrasty mezi světem bílých návštěvníků nejen Keni, ale vůbec celé Afriky, a jejích domorodých obyvatel sváděly na kolonizátory. Jenže ti už odešli před více než půl stoletím a bída v uličkách Malindi stejně jako jiných měst a vesnic černého kontinentu je stále stejná. Někde dokonce ještě větší než za oněch koloniálních časů, kdy se zde budovaly přístavní terminály, železnice, silnice, letiště a nebo výnosné plantáže s kávovníky a čajovníky a s tím související zpracovatelské podniky. Od těch dob se například v Keni nepostavil ani jeden kilometr nové železnice a kromě oněch dvou „dálnic“ mezi Nairobi, Mombasou a Malindi se po asfaltu svezete jen v oněch dvou největších keňských městech Nairobi a Mombase.

Pravda, v době sucha taková prašná silnice zdejší první třídy unese i plně naložený kamión. Jenže běda, když přijde doba tropických dešťů. Pak jí neprojede ani tank.

Zatímco malí „školou povinní“ Keňané si moc vyskakovat nemohou, v hotelu vám personál za nevelký bakšiš ochotně skočí pro kokosový ořech i do koruny palmy; pak plodu odsekne špičku, zasune brčko a ještě ho ozdobí květinou

 Když se před nějakým tím desetiletím vehementně podporovalo v komunistické Evropě tzv. národně osvobozenecké hnutí, zhusta se přitom používalo připodobnění, jak nebozí černí obyvatelé úpí pod bičem bílých vykořisťovatelů. V Nilu i Zambezi od té doby proteklo setsakra vody, ale někoho, kdo by rozvíjel získané dovednosti a znárodněné podniky z koloniálních časů, aby jeden pohledal.

Místo toho se po cestách neustále houfují bosí Keňané od nezletilců až po dospělé a natahují k autokarům s turisty žebrající ruce. Kdo zde není, poprvé, má už připraveno něco po ruce. Pokud se do Keni teprve chystáte, zapomeňte ale na všelijaké vlaječky, propisky, pohlednice s Karlovým mostem a podobné nesmysly, ale vybavte se pečivem, sušenkami, čokoládou, prostě vším, co se dá konzumovat. A pokud zavítáte do ulic Malindi nebo jiného města, nedivte se, že s výjimkou personálu v turistických zařízeních, řidičů taxíků a autobusů, provozovatelů drobných technických služeb jako autoopraven či rybářů zde mnozí otcové rodin přenechávají práci a starost o živobytí spíše svým drahým polovičkám a jejich jedinou starostí je, jak bez větší fyzické či intelektuální námahy prolelkovat čas od slunka do slunka.

*Vesnická škola západně od Národního parku Tsavo east se může „pochlubit“ docela bytelnou střechou a jednoduchým a přitom ekologickým větracím systémem; jinak pro přesnost: lavice u stěny slouží jako katedra učitele, žáci se musí spokojit s hliněnou podlahou; pokud není období dešťů a do školy nezatéká, není to prý žádný problém

 Přitom ne, že by zrovna Keňa patřila k těm nejchudším africkým zemím. Její hrubý domácí produkt je dokonce největší ve střední a východní Africe. Za tou nejhorší africkou chudobou byste museli někam do Středoafrické republiky, Čadu nebo Nigeru. Nicméně na relativně slušné životní úrovni si v Keni žije jen nepočetná městská menšina, zatímco milióny zejména venkovských obyvatel (v Keni je 75 procent obyvatel zaměstnáno v nízkoefektivním zemědělství) musí v průměru vyžít z necelého jednoho a čtvrt dolaru na den.

Těmhle dětem z vnitrozemí ještě chuť do vzdělání nechybí, ty z pobřeží už mají poněkud jiné „zájmy“

 Peníze na investice do vzdělání a nebo zlepšení infrastruktury by se nicméně našly. Kdeže tedy jsou? Pomineme-li proslulou africkou korupci, kdy si několik vyvolených mastí na účet národa kapsy, pak jsou to například neuvěřitelné výdaje na armádu!

Na ministra Stropnického by šly asi mrákoty, kdyby se mu doneslo, že keňská armáda má sice přibližně tolik příslušníků co ta česká – něco málo přes 24 tisíc, ale na její potřeby jde 5,3 procenta hrubého domácího produktu (!) a má ve stavu například 80 středních tanků a nebo 17 vlastních a nikoli vypůjčených nadzvukových stíhaček! Pro srovnání: český vojenský příspěvek z pohledu HDP je v současné době oproti tomu keňskému pětinový! Jen větší výkonnost a reálná částka v penězích činí toto srovnání snesitelnějším (Keňa vydává na armádu celkem 843 miliónů dolarů ročně, tedy polovinu toho co česká).

*Malindi – to je především nekonečný oceán a mnohakilometrové písčité pláže

 Vraťme se ale do Malindi. Pokud se po safari nebo cachtání v oceánu, jehož teplota bývá v poledne v lednu až nesnesitelná (což je způsobeno zdejší mělkou vodou, která se rychle prohřívá), necháte v podvečer zavézt zdejší motorovou taxikolkou, přezdívanou tuk-tuk, do centra, můžete se pokochat architektonickými půvaby jedné z nejvýznamnějších mešit na východoafrickém pobřeží a poté si zajít do vyhlášené kavárny KB Karen Blixen na Sloním plácku. Podnik nese jméno slavné dánské spisovatelky, která značnou část svého života spojila právě s Keňou a jejíž životní osudy zachytil oscarový film Vzpomínky na Afriku s Meryl Streepovou v hlavní roli.

K pobytu u moře patří neodmyslitelně ochutnávka mořských plodů; na pohled úžasné, na chuť ještě lepší, jen to obírání je trochu nimravé

 Za jednu ze tří nejlepších  restauraci ve městě pak mnozí považují podnik Baby Marrow, který se nachází nedaleko skalního výběžku nad mořem s pomníkem na počest slavného portugalského mořeplavce Vasco da Gamy. Zdejší kuchyně je vyhlášená rybami, mořskými plody a italskými specialitami, což ocení zejména zatvrzelí zastánci evropské kuchyně, kteří nemají důvěru k přílišným kulinářským experimentům jiných kontinentů. Na každý pád návštěvníci si zde absolutně nejvíc pochvalují naprosto jedinečnou atmosféru. A pokud si necháte něco doporučit, pak zkuste zdejšího „Napoleona“ v podobě obří pánve korýšů, nebo carpaccio z ryb, krevet a krabů…

*

Mangrovníkový prales v Národním mořském parku Watamu

 Odvrácenou stranou Malindi jsou temné postranní uličky starého města, kterým je radno se obzvlášť po setměni raději vyhnout. Jednak zde místní veksláci provozují nelegální obchod s cizími měnami (podobně si koneckonců počínali tito „penězoměnci“ před listopadem 89 v naší domovině). A jednak by se zde vaše kapsy mohly stát nečekaně cílem všetečných prstů a případná obrana vůči tomuto kapesnímu „znárodňování“ by se vám nemusela vyplatit.

V Malindi jsou místa (jako v případě tohoto zpola opuštěného tržiště), kde se necítíte ve své kůži nejen po setmění, ale ani ve dne

 Asi nejsmutnější tváří „afrického St. Tropez“ je však osada (dnes už spíše předměstí) Gongoni za řekou Sabaki. Ta je už delší čas nechvalně proslulá jako centrum zdejší dětské prostituce. Na jejím rozkvětu se přitom paradoxně podílí i turistický ruch, jinak zlatý důl pro keňský rozpočet. Jak říká ředitel zdejších dvou základních škol David Katana Masha, než by zdejší děti chodily do školy za „pomalým vzděláváním“, raději si na ulici vydělávají sexem „rychlé peníze“. A jako cenný zdroj příjmů pro vylepšení rodinného rozpočtu vnímají jejich chování i rodiče, z nichž mnozí je do těchto aktivit přímo nutí, takže pokusy o vymýcení tohoto špinavého byznysu se přes veškeré snahy míjí účinkem.

*

Brána do ráje africké fauny

 Život Malindi je jinak úzce spjat s mořem. Sedm kilometrů pláží chrání impozantní korálový útes, který je domovem bohaté podmořské fauny a v neposlední řadě i zdrojem pestrého jídelníčku. Během období dešťů a ještě nějaký čas po jejich skončení sice zdejší dojem poněkud kazí žlutě zbarvené kalné vody řeky Sabaki, nicméně nedaleký, zhruba půl hodiny lodí vzdálený Národní mořský park Watamu představuje jeden z přírodních divů keňské přírody.  Zdejší potápění (nebo alespoň šnorchlování) v oblasti korálových útesů patří k nezapomenutelným zážitkům, stejně jako plavba ve vydlabaných kánoích napříč zdejším mangrovníkovým pralesem. Při troše štěstí můžete mezi  kořeny stromů spatřit asi čtvrtmetrovou obojživelnou rybu Periophthalmus barbarus (Lezec obojživelný; viz fotogalérie) z rodu hlaváčovitých, která se dokázala přizpůsobit jak životu pod vodou, tak na souši. A parádní zážitek vám přinese i výlet za delfíny, kteří se ve zdejším teplém moři ochotně předvádějí v početných houfech.

*

Přesně tohle Keňu dělalo, dělá a bude dělat zaslíbenou zemí pro milovníky divoké přírody

 Během pobytu v Keni si samozřejmě nelze nechat ujít výlet do některého ze zdejších vyhlášených vnitrozemských národních parků. Keňa jich má celkem jedenadvacet, takže na návštěvu všech během jedné dovolené rychle zapomeňte. Když už, tak v případě, že oželíte relax u moře, budete rádi, když zvládnete alespoň dva.

*

V Národním parku Tsavo zapomeňte na poučky z autoškoly, tady neplatí žádná přednost pro motorová vozidla ani přednost zprava

 Pravda, kdo nemá hluboko do kapsy, mohl by si cestování za krásami parků zrychlit a zpestřit prostřednictvím letecké společnosti Mombasa Air Safari. Ta svého času používala k těmto účelům dokonce dva české letouny L-410 Turbolet. Po havárii stroje 5Y-UVP v srpnu 2012, kdy čtyři lidé zahynuli, ale přešla na americké jednomotorové hornoplošníky Cessna Grand Caravan.

*

Český Turbolet v barvách Mombasa Air Safari; v současnosti  byl tento typ nahrazen letouny americké provenience Cessna Grand Caravan

 Do nejbližšího parku (kromě již zmíněného mořského) Tsavo east je to pár set kilometrů, takže pokud zde chcete opravdu vidět a ulovit objektivem nějakou atraktivní zvířenu, nejde v žádném případě o jednodenní výlet.

Na druhou stranu vám zdejší park při troše štěstí nabídne tolik podívané, že si budete připadat jako Alenka v říši divů. Na návštěvníky jsou zde přitom obstojně zařízeni, takže vás do motorových přemisťovadel v podobě land roverů nebo mikrobusů naloží jen tolik, abyste měli dostatek pohodlí a nebyli ošizeni o jediný pohled, o jediný záběr. Také řidiči jsou patřičně proškoleni, takže s vámi kolem stáda žiraf nebo slonů neprofrčí sedmdesátkou, ale postojí, případně zacouvají a vůbec kopírují pohyb zvířat.

Hostitelé z keňského národního parku Tsavo east

Tedy pokud o to sama zvířata stojí. S většinou těch velkých jako jsou sloni či žirafi, problém není. Dokonce ani se lvy, u nichž pomalu nevíte, jestli vás blahoskloně nepozvou na piknik ve stínu baobabu. Zato takoví gepardi jsou naopak vyhlášení svou ostražitostí a nedůvěřivosti, takže jejich snímků si rozhodně považujte.

Průvodci pak vedle zasvěceného komentáře dohlédnou na vaši bezpečnost a z vozidel vás vypustí pouze u řeky k pokoukání z bezpečné vzdálenosti na cachtající se hrochy. Nicméně i při veškeré snaze se může chybička vloudit a jedni takoví výletníci se letos v lednu kochali pohledem na dovádějící hrošiska netušíc, že za pouhých deset metrů vzdáleným křoviskem je má v merku krokodýl (viz fotogalérie). Chlapec naštěstí zřejmě držel polední siestu, takže mezi ním a návštěvníky parku nedošlo k žádnému nedorozumění…

*

Tenhle módní střih se nikdy neokouká

 Množství, pestrost a koncentrace zdejší typické africké fauny je přitom vyhlášená. Navíc se vyznačuje i některými specifiky, jakým je například zdejší bezhřívnatý tsavský lev, jehož stavy v ekosystému Tsavo-Amboseli se pohybují kolem půl sedmé stovky. Známí jsou rovněž zdejší „červení“ sloni afričtí, kteří za své klaunské zbarvení vděčí zdejší výrazně červené půdě, kterou se posypávají na ochranu před sluncem a hmyzem. A k vidění ve své přirozené domovině jsou zde samozřejmě i žirafy, zebry Grévyho, buvoli, šakali pruhovaní, pes ušatý, levharti, gepardi tanzanští, paviáni žlutí, prasata bradavičnatá, nosorožci černí, dikobrazi, servalové, pštrosi, přímorožci, hyeny skvrnité a žíhané, damani, bezpočet druhů antilop a gazel a v neposlední řadě také ptáků, kterých zde žije na 500 druhů.

 Foto © Michal Kuník (2016)

Text © -CC-

123►

Všední život v chudinské čtvrti Bengalúru

(INDIE, 2013) O Indii sa oprávnene hovorí ako o krajine protikladov. V najväčšom meste južnej časti krajiny Bengalúre platí táto pravda ešte väčšmi. Tvár hlavného strediska indického IT priemyslu sa neustále mení, na okraji metropoly vyrastajú stovky vežiakov s bytmi pre počítačových expertov. Žiaľ s rozvojom prichádza ruku v ruke chudoba. Do Bengalúru totiž každý deň prúdia tisíce chudobných ľudí zo všetkých kútov indického štátu Karnataka v nádeji na lepší život. Drvivá väčšina z nich neuspeje, slumy sa rozrastajú, chatrčí je stále viac…

Plánek města Bengalúru a výstavní tvář města v podobě moderních mrakodrapů

BIEDA BENGALÚRSKYCH SLUMOV

V desaťmiliónovom Bengalúre nenájdete rozľahlé slumy, akým je napr. neslávne známy bombajský Dharáví, natlačený medzi dvoma frekventovanými železničnými traťami. V hlavnom meste Karnataky bedári obsadzujú voľné plochy medzi už existujúcimi štvrťami. Stáva sa, že pri ceste mestským autobusom prechádzate okolo skromných dreveníc, vozidlo naraz zabočí do ulice s administratívnymi budovami, na chodníkoch najprv postávajú otrhaní a zanedbaní ľudia, neskôr slušne oblečení úradníci. Po čase môžete z okna vidieť upravené aleje a zrekonštruované vily z čias kolonializmu. Scenár sa často opakuje a na vaše prekvapenie máte okolo seba znova jednoduché, narýchlo pozbíjané chatrče.

Až do 1. listopadu 2006 se oficiálně jako název města používalo poangličtěné Bangalore a v současnosti je to třetí největší město v Indii. Bengalúru leží leží v nadmořské výšce 900 m v tropickém podnebném pásmu, kde zimní teploty jen zřídka klesají pod 12 °C a letní teploty stoupají až k 38 °C. Letní vedra jsou zmírňována častými bouřkami a příležitostnými větrnými bouřemi způsobujícími výpadky proudu a místní záplavy.

Jednou z největších přírodních atrakcí v blízkosti Bengalúru jsou proslulé vodopády Shivanasamudra, ležící asi 140 km jihozápadně od města. Jsou vysoké 98 m a nejvíce vody mívají od července do října během monzunových dešťů

HYMNA A MODLENIE

Ako dobrovoľník pracujem v jednej zo stoviek bengalúrskych štátnych základných škôl. V Indii sú toho času prázdniny, rodičia však majú možnosť zadarmo umiestniť svoje deti do letnej školy. Približne desať ročných chlapcov a dievčatá vyučujeme s indickými kolegami hravou formou angličtinu, zemepis a ekológiu. Pracujeme na prašnom nádvorí, pred fádnou a zúfalo ošarpanou školskou budovou so zamrežovanými oknami. Neznalý pomerov by možno hádal, že smutne pôsobiaci dom slúži väzňom a nie deťom. Vyprahnutým ihriskom, v tieni mohutných košatých stromov neustále pobehujú malé veverice. Úroveň vzdelávania je na štátnych inštitúciách slabá a prebieha v národných jazykoch, čo je v prípade Karnataky kannadština. Kto si to môže dovoliť, svoje deti dá na súkromnú školu s kvalitným vybavením, kde učitelia prednášajú po anglicky.

Indické školy v Bangalúru vypadají trochu jinak, než ty středoevropské, ale hravost a zvídavost dětí je stejná

Naši zverenci však pochádzajú, aj na indické pomery z chudobných rodín. Viacerí ráno prídu hladní, často im musíme zájsť do blízkeho obchodu kúpiť koláč. Záujem školákom nechýba. Deti až žasnú, keď sa dozvedia, že aj v Európe hráme hokej. No na rozdiel od toho indického, naši hráči majú obuté korčule a po ľade naháňajú čierny predmet z tvrdenej gumy. Malí bosí žiaci v uniformách každé ráno, ešte pred začatím vyučovania, zanietene spievajú indickú štátnu hymnu, poobede pred odchodom domov zase stoja v kruhu, spínajú ruky a vyslovujú modlitbu hojnosti.

Jednou z největších starostí chudých obyvatel Bengalúru je čistá a nezávadná voda

Ľudia sú v Bengalúre napriek chudobe veľmi milí, za tri týždne som nepocítil ani jeden prejav agresivity. Každé ráno prechádzam okolo narýchlo postavených chalúp. Ich obyvatelia si pod holým nebom čistia zuby, na kosť vychudnutá starenka umýva svojho nevládneho manžela, dvojica nahých detí spí na rohoži pred vchodom do zrubu a ženy pripravujú na otvorenom ohni jednoduché vegetariánske jedlo. Po čase sa s ľuďmi zo slumu zdravíme, napokon ma partia mladíkov pozýva na dvor a hrdo ukazuje nenápadný chrám zasvätený bohovi múdrosti so sloňou hlavou a veľkým bruchom, Ganéšovi.

Navzdory chudobě dokážou být Indové z Bengalúru milí a srdeční

DOPRAVNÉ HRÔZY

Bengalúr, tak ako mnohé iné indické mestá, zápasí aj s mnohými ďalšími ťažkosťami. V chudobných oblastiach sa zdá, že metropolu zamorili skládky a veľké hromady odpadu. Preto nad obytnými štvrťami krúžia veľké dravé kane s bielou hlavou a hruďou, ktoré láka hnilobný zápach. Ulice sú neustále preplnené, miera hluku zaiste mnohonásobne prevyšuje zdravú hranicu. Určite neodporúčam prechádzať sa v čase dopravnej špičky pri hlavnej ceste. Ja som tak raz urobil v piatok poobede, okolo premávali rozhegané autobusy značky Tata, krehké motorové trojkolky, motorky, luxusné autá najnovších modelov, i v Indii veľmi rozšírené elegantné vozidlá značky Hindustan Ambassador. Frekventovanou dopravnou tepnou sa šíril prach, z tisícov vozidiel stúpali k oblohe jedovaté výpary. Po polhodine chôdze dopravným peklom sa nastali štípanie oči, nosa, no najmä prachom zanesených dutín.

V Bengalúru si motoristé s nějakým řazením do pruhů rozhodně hlavu nedělají

Juh Indie však z bezpečnostného hľadiska patrí k relatívne stabilným oblastiam Ázie. Náboženské násilnosti sú v tejto časti subkontinentu výnimočné, v mestách trápia ľudí kastovnícke predsudky už iba výnimočne. Delenie hinduistov na základe pôvodu je však stále aktuálne na vidieku a diskrimináciu zažilo veľa bengalúrskych prisťahovalcov. Mnohí nedotknuteľní, teda ľudia patriaci podľa kastovníckej hierarchie k nečistým bytostiam, prešli na islam a v posledných rokoch i na kresťanstvo. „Práve preto sa v Indii za posledné roky rozmohli konflikty medzi hinduistami a kresťanmi,“ vysvetľuje Bharathi a pozýva ma do jej rodičovského domu.

Na ulici byste rozdíl mezi indickými hinduisty či křesťany nepoznali, ten prozradí až návštěva jejich domácnosti

Mladá Indka pochádza zo štátu Andrapradéš, jej rodičia sa však v túžbe za lepším životom presťahovali do rozrastajúceho sa Bengalúru. V slume na južnom predmestí žije väčšinu svojho života. Dve malé miestnosti bez okien obýva jedenásť ľudí, z toho šesť detí. Slumom prechádza jedna hlavná nespevnená cesta, bočné uličky široké iba meter, nanajvýš dva, prechádzajú do tmavých dvorov.

Jednou z největších turistických atrakcí Bengalúru je proslulá botanická zahrada Lal Bagh (v anglickém překladu Červená zahrada), která vedle velkých skleníků zahrnuje také akvárium a jezírko, obsahuje největší indickou sbírku tropických rostlin a pořádají se zde proslulé květinové výstavy

ÚTOK TERORISTOV

Veľká časť tunajších obyvateľov nemá stále zamestnanie, ľudia zo slumu si musia vystačiť iba s pomocnými prácami. Pokiaľ má muž šťastie a nájde si pravidelný príjem, ako robotník zarába v prepočte okolo 40 eur na mesiac. Na túto nízku sumu je odkázaná jeho celá, väčšinou početná rodina. Najmä staršie osoby by bez skromných potravinových prídelov od štátu neprežili. Samozrejmosťou nie je ani pitná voda, tú privážajú tri krát za týždeň cisternové vozidlá.

Škola pro indické děti v Bengalúru, kde největší luxus představuje elektrické osvětlení. Ačkoli jen několik kilometrů od centra se nachází významná průmyslová zóna počítačových technologií, tady jako by se zastavil čas už před sto lety…

„Naši susedia sú ako hinduisti, tak aj kresťania a moslimovia. Nerozdeľuje nás náboženstvo, ale politika. Polovicu slumu obývajú sympatizanti Strany kongresu, v druhej zase žijú priaznivci koalície BJP, teda indických pravicových strán,“ tvrdí Bharathi. Steny jej rodičovského domu zdobia obrázky Ježiša, zvonku k nám dolieha volanie muezína. V čase volieb nie je núdza o konflikty, pred pár rokmi slum pretínal bezpečnostný plot, horúce hlavy ohradu napokon zničili. „Ľudia sa bili palicami, zasahovala polícia a iba zázrakom nikto nezomrel,“ spomína na napäté dni Bharathi.

Bangalorský palác v tudorovském slohu, založený v roce 1862 reverendem Garrettem a dokončený v roce 1944, vznikl jako bangalorská ústřední vysoká škola. Na snímku vpravo je velkolepé sídlo parlamentu státu Karnataka – tzv. Vidhana Soudha, postavené v historizujícím indo-saracénském a drávidském slohu a dokončené v roce 1956 (vlevo)

Obyvatelia Karnataky si mali svojich zástupcov do parlamentu voliť už o niekoľko týždňov a slová Bharathi sa ukázali ako pravdivé už počas nasledujúceho dňa. V kancelárii BJP, niekoľko blokov od našej školy, vybuchla nastražená bombová nálož. Výbuch si vyžiadal 16 zranených, prvé informácie o troch mŕtvych sa našťastie nepotvrdili…

Text: Juraj Červenka

Foto: autor & Ceskycestovatel.cz

Ještě před méně než čtvrt stoletím zněl našinci název ostrovů Samoa jako ta nejvzdálenější exotika, o které lze jen snít ve stínu borovic někde u Máchova jezera a nebo v lepším případě u Jadranu a maximálně si tak o ní přečíst v cestopisech páně Stinglových. Dnes vás tam dopraví aerolinky během čtyřiadvaceti hodin a vy se ze sněhem zaváté Prahy můžete rázem ocitnout uprostřed nefalšovaného pacifického ráje. Samoa patří bez nadsázky k tomu nejpůvabnějšímu, co Tichomoří nabízí – od úchvatné přírody až po přátelské Samojce a Samojky. Ochranou ruku nad tímto kouzelným koutem drží snad i Pánbůh. Sice ne vždy, ale když se zde na sklonku 19. století schylovalo ke krvavé řeži mezi třemi mocnostmi, nechal tehdy přehnat nad ostrovem tajfun, který doslova rozprášil po zuby ozbrojené eskadry Německa, Velké Británie a Spojených států a místo krvavé řeže je přinutil zasednou za jednací stůl…

*

Samoa se rozkládá doslova uprostřed Pacifiku a Polynésie – nějakých čtyři tisíce kilometrů severovýchodně od Sydney. Souostroví je vulkanického původu a v současnosti se dělí na Samou (dříve Západní Samoa) a Americkou Samou. Území Samoy tvoří dva hlavní ostrovy Upolu a Savai’i a sedm menších ostrůvků, z nichž pouze dva jsou obydlené. Na Savai’i se tyčí nejvyšší hora ostrovů – 1858 m vysoká Mount Silisili a sopka Matavanu.

Svahy hor jsou zhusta porostlé myrtou a také muškátovníkem či fíkovníkem. Zvláštností z říše fauny je zdejší holub zejkozobý, který podle vzoru papoušků bere oříšky nohama a zobákem louská i tvrdé skořápky.

Na ostrovech panuje tropické podnebí, ovlivněné jihovýchodními pasáty z Tichého oceánu a průměrné teploty vzduchu se pohybují v od 25^o Cv červenci do 27^o C v lednu, kdy na jižní polokouli kulminuje léto.

Samoa v současností čítá 188 tisíc obyvatel (2008), z čehož 90 procent tvoří Samojci a zbytek míšenci, Evropané a Čínané. Ostrovy jsou rozděleny na 11 distriktů a hlavním městem je Apia (34 tisíc obyvatel) na ostrově Upolu. Většina obyvatel se živí zemědělstvím nebo rybolovem, ale v posledních letech nabírá na významu turistický ruch, který už tvoří 25 procent hrubého domácího produktu.

*

Pokud se chystáte strávit svou příští dovču právě v této destinaci, nezapomeňte, že se zde od loňského září jezdí vlevo. K této neobvyklé změně došlo údajně ze ryze praktických důvodů – změna prý umožní dovážet levnější auta z Austrálie!

A ještě jedna pikantní zajímavost – letištní poplatky se platí při odletu z ostrova. Pravda, taxa není vysoká, ale mám takový pocit, že pokud bych se už na ostrov vypravil, přišlo by mi zbytečné o takové platbě vůbec uvažovat. Než si dělat hlavu z mizerných politiků a mizerného počasí ve střední evropě, tak to raději alespoň mizerné politiky a příjemné počasí  pod Jižním křížem.Ostatně před hloupostí, závistí a mocenskou nabubřelostí hledali v Tichomoří azyl někteří evropští vzdělanci či umělci už před více než sto lety.

*

Ostrovy Samoa jsou jinak považovány za kolébku osídlení Polynésie a pro Evropu je v roce 1722 objevil nizozemský mořeplavec Jacob Roggeveen. Později sem na cestě kolem světa zavítal na lodi La Boudeuse francouzský mořeplavec a matematik Louis Antoine de Bouganville, který souostroví nazval podle množství plavců na člunech Plavecké ostrovy (Îles des Navigateurs).

*

Poté se zde objevili první misionáři a osadníci, ale v druhé polovině 19. století se nad Samou začalo nebezpečně smrákat. O ostrovy začínal být ve světě zájem, a to nejen kvůli zdejším prosperujícím plantážím, ale také pro jejich strategickou polohu uprostřed Pacifiku, odkud bylo možné kontrolovat důležité obchodní spojnice mezi americkým a asijským kontinentem. Soupeření o nadvládu nad ostrovy mezi Velkou Británií, Spojenými státy a Německem tehdy málem přerostlo k krvavý konflikt.

Na jaře 1889 se v zátoce u hlavního města ostrovů Apia už formovaly válečné eskadry zmíněných mocností, posádky leštily hlavně kanónů a vztyčovaly válečné vlajky.

Ještě než však stačil vzduch rozčísnout první granát, přišel tajfun, jaký i v těchto oblastech přichází jen jednou za sto let. Jak se u nás v Česku říká, když Pánbůh dopustí, i motyka spustí. A tehdy spustila. Dva největší rivalové – Němci a Američané – tehdy přišli o čtyři válečné lodě, které ničivý orkán vrhl na útesy, a o bezmála 150 mužů, kteří v jejich troskách našly smrt. Matka Příroda tak znesvářené strany donutila zasednout za jednací stůl a vzájemné spory urovnat ještě téhož roku na konferenci v Berlíně (podrobněji o této zapomenuté kapitole tichomořských dějin viz  Válka o Samou v kapitole  HISTORIE CESTOVÁNÍ).

*

Mezitím se o Samou začal zajímat celý svět. K nejznámějších osobnostem, které tehdy spojily své jméno s ostrovy, patřil populární anglický spisovatel Robert Louis Stevenson (autor Pokladu na ostrově), který v Tichomoří a na ostrovech Samoa strávil poslední léta svého života a z jehož pera vzešel i cestopis A Footnote to History, Eight Years of Trouble in Samoa (1892). A také první osamělí mořeplavci, včetně prvního z prvních – amerického kapitána Joshui Slocuma a jeho jedenáctimetrové šalupy Spray. Slocum si na plavbu kolem světa v letech 1895-1898 vydělával i během cesty, mimo jiné vstupným za návštěvy lodi v přístavech, kde kotvil, a nebo například prodejem svíčkového loje německému výrobci mýdla právě na ostrovech Samoa.

*

O půl století později měla Samoa dalšího podobného návštěvníka – Williama Willise. Tento americký námořník se rozhodl vyzkoušet cestu napříč Tichým oceánem po vzoru Thora Heyerdahla a jeho voru Kon-Tiki. Postavil si podobný balsový vor, který nazval Seven Little Sisters, a v červnu 1954 se s ním sám (za společníky měl pouze černého kocourka a papouška) vydal z peruánského Callaa přes Pacifik, aby po 112 dnech přistál u pobřeží ostrovů Samoa…

*

V roce 1962 získaly ostrovy Samoa jako první z někdejších koloniálních a závislých území v Polynésii nezávislost a dnes představují jednu z nejatraktivnějších turistických destinací celého Tichomoří. I když ani zde není radno podceňovat rizika přírodních živlů.

Od legendárního tajfunu v roce 1889 uplynulo už více než sto let, když loni 29. září otřáslo oblastí asi 200 km jihovýchodně od Apia zemětřesení o síle 8,3 stupně Richterovy stupnice. Následná vlna tsunami zasáhla velkou část jižního pobřeží ostrova Upolu a Manono a přestože byli obyvatelé díky nově zřízené výstražné službě varováni prostřednictvím SMS, záplavová vlna byla příliš rychlá, dosáhla pobřeží už během 15 minut a vyžádala si na 154 lidských životů.

Foto © Pavel P. a archív -CC-

Jak se vypravit na ostrovy Samoa?

1. JAKO NEOHROŽENÝ INDIANA JONES… ZAŘIĎTE SI VŠE SAMI!

Kromě Antarktidy snad není vzdálenější destinace než Polynésie. Na rozdíl od chladného kontinentu pod věčným ledem však tichomořské ostrovy lákají už přinejmenším celé jedno století romantiky všeho druhu k návštěvě, která se v nejednom případě z dočasného pobytu změnila na konečný.

*

Jak? Chce se říci letecky, ale vězte, že největší romantici sem dopluli pod plachtami i těch nejmenších a nejprimitivnějších plavidel.

S biblí nebo s koránem? Ale fuj. Jistě, misionáři zaseli už v 19. století ve zdejších končinách křesťanskou víru, ale i tam, kde ještě přežívá kult pohanských božstev vládne mír a přátelství.

Jazyk? Angličtina a samojština.

Čím platit? Na ostrovech Samoa platí samojská tala (WST). Aktuální kurz: 1 WST = 7 Kč.

Zdravotní péče? O zdraví v běžném slova smyslu by se cestovatel po ostrovech Samoa neměl obávat. Zdravotní péče je zde krom toho kvalitní, omezený je toliko počet zdravotnických zařízení. Kvalitní zdravotní pojištění pro cestu do exotických dálav je však samozřejmostí.

Víza? Podle vyjádření MZV (ministerstvo zahraničních věcí ČR) není ke vstupu na území Nezávislého státu Samoa vízum. Povolení ke vstupu na dobu 30 dnů je udělováno při příletu po předložení cestovního dokladu platného minimálně 6 měsíců po příletu a zpáteční letenky.

České diplomatické zastoupení? Na pomoc českých ambasadorů se nelze dvakrát spoléhat (nechť mi ti slušní a snaživí prominou). Nemáte americký pas, takže… Takže klid. V Tichomoří v současné době nehrozí kromě přírodních pohrom (zemětřesení, tajfun, tsunami) žádný konflikt nebo jiný podobný problém, takže servis zastupitelských úřadů by neměl být prvořadou starostí. Krom toho ten nejbližší je až v Austrálii. Pro každý případ  – pokud by vás třeba sežral žralok, nechť dá vědět na následující adresu:

Embassy of the Czech Republic, 8 Culgoa Circuit, O’Malley, Canberra; tel.: 0061/2/62901386 (popř. konzulární pohotovost: 0061 (0) 418262289 a dále konzulární pohotovost v Sydney: +61402312806, resp. záložní číslo +61401547584; e-mail: canberra@embassy.mzv.cz nebo sydney@embassy.mzv.cz

Přednosti:

Víte, na co a na koho se můžete spolehnout, máte vše plně pod kontrolou, jste připraveni na všechny eventuality!

Nedostatky:

Je to trochu zdlouhavé, náročné na čas a pevné nervy a vzhledem ke vzdálenosti při dnešních možnostech možná i poněkud krkolomné.

2. JAKO OBEZŘETNÝ HERCULE POIROT… VOLTE CESTOVKU!

Jste-li ve věku nebo v rozpoložení, kdy dáváte přednost klidu před shonem, uměřenosti před živelností a jistotě komfortu před nejistotou nepohodlí, svěřte se do rukou odborníků. Vzpomeňte si na slavného belgického detektiva a vězte, že lékem na příliš horké klima je klimatizovaný pokoj, místo studené a nebo ohřívané stravy v ešusu si budete moci dopřát menu s obsluhou a neznalost místní řeči vám vynahradí vševědoucí průvodce.

Přednosti:

Nemusíte se o nic (tedy skoro o nic) starat. Jen o zabalení zavazadel, očkování, pojištění (tenhle úkon radši vykonejte sami) a dopravu na letiště. Pak už můžete jen sledovat cvrkot a podle nátury kritizovat vše, co vám během cesty nebude po chuti. A po návratu žalovat cestovku o náhrady za nesplněný program, pohodlí, jídlo, zimu, horko, komáry a… Co to plácám. Nejsme přece v Americe, že? Ne, žalovat nikoho nebudeme, protože v Česku bychom se stejně nejspíš soudili až do soudného dne. Prostě jen posoudíme, zda jsme skutečně relaxovali a zda cestovku doporučíme vlastním dětem a nebo vlastní tchyni…

Nedostatky:

Přestože vám cestovka naslibuje hory doly, jistota to žádná není. Koneckonců i na veletrhu Holiday World měla největší stánek cestovka, která utrpěla u pojišťoven „největší“ nedůvěru. A pokud se ukážete jako „potížista“, věřte, že nasadí všechny páky, aby dokázala, že jste si všechny nesnáze způsobil sám.

3. JAKO CHLADNĚ KALKULUJÍCÍ 007… KOMBINUJTE VYMOŽENOSTI MODERNÍHO VĚKU!

Měřeno selským rozumem, nejideálnější způsob cestování by nás mohl naučit James Bond. Kde  to nejde jinak, obstarat si věci sám, kde se to nabízí, nechat se obsloužit profesionálním servisem. Přes den aktivně relaxovat na vodních lyžích, lezením po skalách a nebo prostřednictvím paraglidingu, večer ochutnat vzorně připravenou místní kuchyni a na pokoji před horkou lázní si zasurfovat po internetu. Víza, letenku nebo hotel si zajistíme prostřednictvím solidní cestovní kanceláře, zbytek je pak na nás.

Přednosti:

Jako James Bond můžete cestovat i bez platinové platební karty! Stačí zlatá (kdo se trochu zajímá o své finance, tak ví, že ta už není bůhvíjak nedostupná). Tím nemám na mysli, že se máte chtít koupat každou noc v šampaňském, ale disponujete pravidelným příjmem, který vám alespoň na dovolené umožňuje vyhodit si trochu z kopýtka.

Nedostatky:

Jde o povahu. Ne každý se rodíme jako James Bond. Zkušenosti cestování s konzervami pod sedadly škodovky máme pevně zakódované v genech a dvacet let to ještě zdaleka nevymazalo. A ne každý si troufne půjčit si například auto kdesi v Acapulku, když ví, že neumí španělsky. Přitom jde o prkotinu – věřte, že kvůli vám se zaměstnanec půjčovny během pěti minut naučí třeba mongolsky!