ceskycestovatel.cz » Letem světem

SHAKESPEAROVSKÉ DIVADLO V GDAŇSKU

Frank — Sun, 25 Oct 2020 15:34:28 +0000

(POLSKO 2020) Oč déle v Polsku čekali na novou moderní divadelní scénu (40 let), o to originálnější a působivější stavby se dočkali v druhé dekádě nového milénia. Místem vzniku se stalo severopolské přístavní město Gdaňsk, které patří k významným střediskům kulturního dění nejen v rámci Polska, ale celé Evropy a nové divadlo tuto jeho pozici jen umocnilo.

Projekt a stavbu divadla iniciovala Gdaňská divadelní nadace (Fundacija Theatrum Gedanense), která od roku 2008 spoluorganizuje Shakespearovský festival. I proto mělo divadlo připomínat velikána světového dramatu. Jednak samotným názvem – Gdaňské shakespearovské divadlo (Gdański Teatr Szekspirowski; GTS) – a jednak architektonickým pojetím.

Jeho autorem je italský architekt Renato Rizzi, který do těžkého potemnělého cihlového bloku, navozující macbethovskou atmosféru, ukrývá uvnitř dřevěný interiér, inspirovaný někdejším „alžbětinským“ divadlem. V této souvislosti stojí za zmínku, že divadlo bylo postaveno na místě někdejší šermířské školy ze 17 století. Tato zařízení přitom v době svého fungování nesloužila jen k šermu, ale i divadelním představením. I proto je její někdejší podoba zakomponována do interiéru hlavního sálu.

Na rozdíl od někdejší renesanční scény ovšem současné GST disponuje množstvím moderních technických vychytávek. Ať už se jedná o pohyblivé jeviště a hledištěm nebo pohyblivou střechu. V Shakespearových časech se totiž hrálo pod otevřeným nebem, což umožňuje i gdaňské divadlo. Jen s tím rozdílem, že v jeho případě lze za nepříznivého počasí lze divadelní prostor během 3 minut zakrýt.

Divadlo navíc umožňuje dvoje uspořádání scény, ovlivňujícího viditelnost z míst pro diváky. V případě klasického italského pódia mají diváci nejlepší výhled z pohodlných kožených sedaček v přízemí a čelního balkónu. V případě alžbětinské scény v přízemí žádné sedačky nejsou a diváci mají k dispozici boční galérie ke stání, jak tomu byl zvykem za časů královny Alžběty I.

Divadlo v tomto pojetí a vybavení samozřejmě nebylo ani jednoduchou ani levnou záležitostí. Stavba byla zahájena v březnu 2011 a podle původních předpokladů měla být dokončena o rok později. Kvůli změně dodavatele bylo nicméně otevřeno až v září 2014. Náklady přitom dosáhly 25 miliónů euro (650 miliónů Kč).

Celkově divadlo zaujímá plochu 12 tisíc m², z čehož třetina připadá na technologické zázemí. Co se týče kapacity, během divadelních představení je schopné pojmout 600 diváků a až 1000 při koncertním uspořádání.

Současný repertoár divadla GST se samozřejmě opírá o shakespearovská představení (tzv. Shakespearovské léto a další tři repertoárové cykly, vycházející z domácí polské tvorby, evropské tvorby a hudebních představení. Kromě toho poskytuje zázemí pro další kulturní a vzdělávací aktivity pro děti a mládež, učitele, seniory či osoby se zdravotním postižením. V neposlední řadě se věnuje tvůrčím činnostem rodin s dětmi a slouží i jako významná turistická atrakce, kterou lze navštívit s průvodcem každý den.

Text a foto: -FKK-

ŽÍT KRAKOV

Frank — Sat, 14 Sep 2019 16:52:29 +0000

(KRAKOW 2019) Na jižní Moravě vymysleli před časem rčení „žít Brno“, které by se dalo přenést i na mnohá jiná moravská, česká, ale i zahraniční města. Jako třeba na Krakov, tři čtvrtě miliónovou metropoli Malopolského vojvodství na jihu Polska. Jeho starobylé centrum se ocitlo na seznamu SVĚTOVÝCH kulturních památek UNESCO už v roce 1978 a dodnes díky tomu těží z turistického ruchu, podobnému tomu pražskému.

Městu vévodí někdejší královský hrad Wawel nad širokým tokem řeky Visly a Velký rynek (Rynek Glowny), nicméně pamětihodností nabízí město mnohem a mnohem více včetně Jagellonské univerzity, částí městského opevnění, velkolepých chrámů aj. Krakov přitom stále žije nejrůznějšími kulturními akcemi, kongresy a svým způsobem představuje jakýsi protipól Varšavy. Kromě zachovalejšího historického centra snad ještě s tím rozdílem, že na ploše bezmála 327 čtverečních kilometrů, které Krakov zabírá, byste marně hledali výškové budovy moderních downtownů.

Krakovské centrum v podobě Rynku Głowného s tržnicí a věží někdejší radnice. Z doprovodného textu na tabulce u paty radniční věže se dozvíte, že radnice nepadla za oběť válkám, ale že ji strhli Rakušané v 2. polovině 19. století, kdy Krakov a Halič byly součástí podunajského mocnářství. Důvody stržení se však z tabulky nedozvíte a musíte po nich trochu zapátrat. A ty byla velmi prozaické: kvůli špatné údržbě objektu hrozilo, že jednoho dne spadne konšelům na hlavu a pohřbí je ve svých troskách…

Podobné kočáry – drožky vozí turisty po historických centrech mnoha evropských měst, Prahu samozřejmě nevyjímaje. Ty krakovské mají nicméně důsledně jednotný vzhled s bílou barvou a liší se od různě zbarvených a zdobených koní až po půvabné kočí (polsky woznica) na kozlíku! A pak také jiným systémem sběru „koňských koblížků“ za pomoci speciálního „podběráku“.

Zatímco Rynek Głowny je plný historie a turistů z celého světa, v parku, obepínající staré město, si vzdálené končiny světa připomínají mladí lidé mimo jiné odkazem na to, co se děje s amazonskými pralesy. Na to, jak obrovská zkáza se u rovníku odehrává, je těchto aktivistů obrovsky málo. I proto si člověk musí položit otázku, zda dřív zahyne Amazonie, nebo se dřív navýší počet aktivistů na množství, jemuž se planetární plíce naší Země podaří zachránit.

Letos v létě přivítal Rynek Głowny v pořadí už 43. mezinárodní přehlídku lidového umění. Jeho součástí byla vedle bezpočtu stánků s nejrůznějšími tradičními výrobky a pochutinami i neodmyslitelná přehlídka lidových a folkových hudebních těles a tanečních představení. A zatímco někde si mnozí lidovou kapelu stále spojují s převážně postarším ansáblem na prahu seniorského věku, na snímku zachycený jeden z polských folkových dechových bandů hraje v obsazení, které to má do penze ještě setsakra daleko. Letošní přehlídka se navíc nesla v duchu připomínky 70. výročí od vzniku nadace Cepelia, která si v roce 1949 vytkla za cíl ochranu a propagaci polského lidového a rukodělného umění.

Stánek s polskými sýrovými oštěpky. Vybrat jste si mohli tento populární uzený sýr jednak v klasické podobě, ale také jako grilovaný a grilovaný s brusinkami. Jako povzbuzující mlsek o pauze během putování starým Krakovem lze jedině doporučit.

Omladina v polských lidových krojích během pauzy mezi vystoupeními. Během letošního (2019) horkého srpna se procházka stinným parkem podél někdejších krakovských městských hradeb jevila jako ideální řešení.

Zatímco Praha má respektive měla svou neoficiální Lennonovu zeď, v Krakově mají oficiální alej Elvise Presleyho včetně kamenného pomníku. Objevit ji přitom není v dnešních časech tabletů a webových map nijak složitá věc. Nachází se na jihozápadním okraji města, a pokud se chcete vymanit z přemíry turistického ruchu krakovského centra a pustit si třeba do sluchátek některý z Elvisových hitů jako Only You nebo Crying In The Chapel, lze takový špacírek touto alejí, vedoucí dílem mezi vilkami a dílem lesem, jen a jen doporučit.

Zatímco v Praze vás povětšinou proveze drožkou nějaký ten „stařík nad hrobem“ s otráveným výrazem, že vás za těch 900 „káčé“ veze vlastně zadarmo, v Krakově vám zážitek z projížďky znásobí sexy kočí, jejímuž vábení k projížďce prostě nejde odolat. Pro pány nicméně platí, aby si dali pozor. Nejen, aby se přílišným zahleděním na svůdné křivky kočí v kloboučku a odvážném bílém topu na kozlíku nepřipravili o pamětihodnosti Krakova, ale aby si tím nezpůsobili i problémy ve vlastním vztahu s drahou polovičkou…

Vpravo jedna z největších krakovských památek v podobě baziliky Nanebevzetí Panny Marie (Rynek Głowny). Pro turisty nicméně při návštěvě polských kostelů, chrámů, bazilik a katedrál platí jisté omezení. V Polsku totiž tyto objekty slouží během dne k několika mším, takže pro ostatní (buddhisty, muslimy, hinduisty, šintoisty, ateisty atd.) jsou vyhrazeny k návštěvám a prohlídkám vymezené hodiny. Víra a mše jsou přitom pro Poláky natolik důležité, že probíhají i během rozsáhlých rekonstrukcí doslova pod lešením.

Obrazový rám a v něm socha Jana Alojzyho Matejka (1838-1893), krakovského rodáka, považovaného za nejslavněšího polského malíře. Jak napovídá jeho jméno, jeho otec František Xaver Matějka byl původem Čech a pocházel z Hradce Králové. V Haliči působil jako vychovatel a učitel hudby a zde se také oženil s Kateřinou Rosbergovou, pocházející z polsko-německé rodiny zámožných sedláků. S ní měl celkem jedenáct dětí, z toho Jan byl devátý.

Janovi to nicméně ve škole dvakrát nešlo a ve většině předmětů pravidelně propadal. K postupu do vyšších tříd mu dopomáhal jeho mimořádný výtvarný talent, který zpočátku uplatňoval u obrazů s církevními motivy. Později se nicméně přeorientoval na plátna s historickou a národní tematikou. Jak bylo v 19. století u mnoha až přehnaně vlastenecky orientovaných umělců nejen v Polsku takřka zvykem, s historickou realitou přitom býval často na štíru. Přesto se dokázal ještě za svého života proslavit jak doma tak za hranicemi, mimo jiné prostřednictvím úspěšných výstav v Mecce tehdejšího výtvarného umění v Paříži. K jeho nejznámnějším dílům patří mimo jiné velké plátno Bitva u Grunvaldu, vztahující se k bitvě Poláků a jejich litevských spojenců s Řádem německých rytířů, nebo Jan Sobieski u Vídně, připomínající polskou pomoc Habsburkům během tureckého obležení Vídně.

Vítězná bitva u Grunvaldu má pro silně nacionalisticky cítící Poláky takřka kultovní význam, takže si ji dodnes připomínají prostřednictvím stejně tak obrazů jako soch a pomníků. Ty lze naleznout prakticky po celé zemi, někdejší královské město Krakov nevyjímaje. Na snímku vlevo krakovská podoba grunvaldského pomníku spolu s pomníkem Neznámého vojáka na paměť obětí válek 20. století na Matejkově náměstí.

Vpravo část zachovaného a pečlivě restaurovaného středověkého opevnění Krakova. Pod hradebním ochozem pak populární místo krakovských pouličních výtvarníků, kteří zde vystavují a prodávají svá více či méně zdařilá díla.

Tihle dva pouliční buskeři to dokázali se svými akordeony opravdu rozbalit. A protože autor těchto řádků sám kdysi na akordeon hrát začínal, má pro tento nástroj slabinu a neváhal hochům do otevřeného kufříku něco přihodit. Obzvlášť když si oba hudebníci dokázali k potěšení kolemjdoucích poradit s patřičně širokým repertoárem od Mozarta přes Strausse až po beatnickou modernu.

Polsko bez jantaru? Něco naprosto nemyslitelného ať jste v Gdaňsku nebo v Krakově. Poláci navíc dovedou z tohoto kamene „vykouzlit“ třeba i malé plachetnice. Pravda, pro někoho toliko „lapače prachu“, nicméně pro jiného milý suvenýr.

A milou vzpomínku ve vás Polsko nepochybně zanechá i svou středoevropsky vstřícnou kuchyní. Musíte sice tu a tam na chvíli zavřít oči nad hladinou svého cholesterolu, ale o to víc se vám pak takový bigos rozplyne na jazyku. A polského piva včetně jeho nealkoholické podoby se nelekejte. Dnes už je to docela obstojně pitelný a osvěžující mok. Nicméně zarytí čeští pivní národovci si i v Krakově mohou dopřát Prazdroj nebo Kozla v míře více než vydatné.

Existují nebo mohly existovat umělecké artefakty, kvůli kterým se někteří exprezidenti chtěli na protest uvazovat ke stromům. Nicméně osvícení krakovští konšelé podobně zapšklou úzkoprsostí netrpí a dokonce na Rynku Głowném hned vedle starobylé radniční věže umístili tuto skulpturu Eros Bendato od německého rodáka polského původu Igora Mitoraje (1944-2014). O tom, že jde o skutečně „živé umění“, které má mimořádné předpoklady zasít sémě výtvarného cítění v myslích už těch nejmenších, svědčí jeho „přístupnost a osahatelnost“. To v Praze máme problém znovuinstalovat na Staroměstském náměstí zcela konvenční repliku barokního mariánského sloupu, nebo na Malé straně původní sochu největšího českého vojevůdce maršála Radeckého. Takže pokud by se na Staromáku „nedej Bože“ objevila podobná Mitorajova skulptura, viseli by už zřejmě Václav, Miloš a s nimi i někteří pražští konšelé nejspíš na nějaké té olši…

Cihlová pevnost Barbican (Barbakan), která tvořila součást krakovského gotického opevnění s bránou do města. Vznikla v letech 1498-1499 v obavách před osmanským vpádem po prohrané bitvě u Kožmina. Byla obehnána vodním příkopem a dodnes představuje obdivuhodnou ukázku pevnostního stavitelství. V současné době je objekt využíván k nejrůznějším výstavním expozicím nebo mistrovství Polska v šermu a vůbec představením historických klubů.

Místo, kam mnoho návštěvníků Krakova ze zahraničí asi nezabloudí, ale přesto svou romantikou stojí za vidění. Jedná se o jezero Zakrzówek (Zalew Zakrzówek), zatopený vápencový lom, který mnohým našincům nepochybně připomene podobný zatopený lom Velká Amerika na Berounsku.

Na rozdíl od české „Ameriky“ byl polský lom zatopen až v roce 1990, nicméně od té doby z něho příroda učinila kouzelný krakovský kout, na který místní nedají dopustit. Hloubka jezera činí 32 metrů a průzračnou vodou je vidět až do hloubky 15 metrů. I proto se jezero stalo cílem potápěčů, kteří zde před časem vybudovali malou základnu, jejíž fungování však omezily majetkoprávní spory o osud jezera. To samozřejmě láká i ke koupání, a to navzdory zákazu. Za ním však kupodivu nestojí majetkoprávní problémy, ale oficiálně obavy z utonutí v „nezabezpečené vodní nádrži“. Nicméně v horkém létě je těžké nespatřit na hladině nadšené plavce. Problém představuje sestup k vodě, ale když se obrníte trpělivostí, objevíte v terénu relativně schůdný sestup po přírodních schůdcích…

Kvůli plánované zástavbě okolí zažila krakovská radnice i několik protestních akcí a bouřlivých hlasování. Osud jezera a jeho zalesněného okolí je nicméně stále otevřený, ale po jeho předpokládaném převzetí do správy města (v roce 2019) by se mělo stát chráněným přírodním územím.

A ještě jedna perlička na konec: během 2. světové války v letech 1940-1941 pracoval v tomto kamenolomu mladý Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II.

Sluneční časomíra v rektorské zahradě Jagellonské univerzity v Krakově. Zahrada nabízí k seznámení i další objekty pro měření fyzikálních veličin, ale na doprovodných panelech také návštěvníkovi přibližuje nejpochmurnější kapitolu v dějinách univerzity.

V listopadu 1939 (v téže době, kdy se zavíraly i vysoké školy v protektorátu Böhmen und Mähren) sezvali nacisté všechny její profesory, aby je „instruovali“ o dalším osudu vzdělávacího zařízení. Ve skutečnosti se žádná instruktáž nekonala, ale na všechny už čekalo gestapo a rozvezlo je do koncentračních táborů s cílem zlikvidovat polskou intelektuální elitu a učinit z Poláků nevzdělanou podřadnou rasu.

Text & foto: -FKK- (CC)

ZA JEDNÍM VELKÝM TAJEMSTVÍM

Frank — Wed, 01 Nov 2017 22:16:22 +0000

(VÍDEŇ 2017) Uprostřed politických šarvátek posledních měsíců na domácí, evropské i světové scéně možná leckomu uniklo jedno pozoruhodné výročí. Ne, nejde o říjnovo-listopadový bolševický puč v Rusku v roce 1917, ale ještě o dvě století starší událost. V roce 1717 byla totiž v Anglii založena tzv. Sjednocená velká lóže (United Grand Lodge of England), která se stala základem organizace Svobodných zednářů a spolu s tím nedílnou součástí evropské intelektuální a kulturní historie.

Pravdou je, že se Svobodnými zednáři bývá spojena spousta nejrůznějších konspiračních teorií, nikoli nepodobných těch o iluminátech. A přestože symboly a rituály Svobodných zednářů jsou v podstatě všeobecně známé, přesto má toto bratrstvo nádech tajemna.

První zednářské lóže byly přitom místem setkávání představitelů buržoazie a liberální aristokracie a jejich činnost a cíle byly spjaty s formulováním nových ctností jako spolehlivost, dobročinnost a spravedlnost a s rozvíjením osvícenství, humanismu a tolerance.

A protože svobodní zednáři měli už v počátcích své existence významnou základnu v rakouských zemích, není divu, že je to v těchto dnech právě Vídeň, která si připomíná 300 let Svobodných zednářů. Místem výstavní expozice, otevřené od 23. června 2017 do 7. ledna 2018, se stala Rakouská národní knihovna, kde se sešlo jak z rakouských, tak zahraničních sbírek na 150 jedinečných exponátů.

U zrodu rakouské zednářské lóže přitom stáli takové osobnosti jako František Štěpán Lotrinský, manžel císařovny Marie Terezie, právník a dvorní poradce Joseph von Sonnenfels, který se zasloužil mimo jiné o zrušení mučení a zformování občanského zákoníku, nebo slavní hudební skladatelé Joseph Haydn a Wolfgang Amadeus Mozart. Nicméně podobně jako v jiných zemích i v Rakousku nakonec potkal Svobodné zednáře zákaz činnosti, který přetrval až do roku 1918.

Po 1. světové válce se v řadách Svobodných zednářů opět začali objevovat mimořádní vzdělanci, tvůrci sociální politiky, umělci a pacifisté, mnohdy židovského vyznání, kteří pro změnu iritovali šovinistické nacionalisty a fašisty. Za hranicemi Rakouska pak byli mezi členy Svobodných zednářů takové osobnosti jako George Washington, malíř Marc Chagall, letec Charles Lindbergh, afro-americká tanečnice Josephina Bakerová, Winston Churchill, admirál John Jellicoe nebo brněnský rodák Franz Friedrich Grünbaum, konferenciér, komik, režisér a libretista, který zemřel v roce 1941 v koncentračním táboře Dachau.

FOTO © I. KUNÍKOVÁ a archiv CC.cz

TEXT © -FK-

Škola základ života? Ne pro každého…

Frank — Fri, 09 Dec 2016 11:45:16 +0000

(KEŇA 2016) Chodili jste rádi do školy? Bavilo vás učení? Vzpomínáte na školní léta s úsměvem na tváři? Byla to hezká doba?

Přestože už máme 21. století, škola a vzdělání je stále ještě miliónům dětí nedostupnou průpravou pro lepší život. Pomáhat toto napravit, by tak pro vyspělé země jako je Česká republika, mělo být samozřejmostí. Bohužel není, ale jsou lidé a organizace, kteří hledají cesty, jak tento dluh napravit. Jako v případě projektu Centra Dialog, který se týká Adopce afrických dětí na dálku.

Když jsem přemýšlela, o čem to celé vlastně je, tak mě napadaly mnohé otázky. Například, jak by můj život vypadal, kdybych do školy chodit nemohla. Kdyby nebylo samozřejmostí, že mě v šesti letech rodiče slavnostně pošlou do první třídy a pak na střední a na vysokou. Byli bychom tam, kde jsme teď? Celý projekt Adopce afrických dětí na dálku vlastně vznikl ze základní potřeby vzdělání, která by měla být přirozeným startem do života každého mladého člověka, a to bez rozdílu.

Jedna z venkovských škol v Keni. Ani takovéto „vzdělávací zařízení“ s jedinou tabulí přitom nemůže navštěvovat každé keňské dítě

Jak to vlastně začalo?

S nápadem podpory na dálku přišli naši spolupracovníci v Africe. Jsou to lidé, kteří na místě žijí, znají místní poměry a lidé jim důvěřují. Právě oni vybírají děti do adopce, kontrolují dokumenty, komunikují s námi a starají se, aby vše fungovalo. To, že spolupráce skutečně dlouhodobě funguje, je důsledkem lidského odhodlání, vůle, pracovitosti a nadšení z viditelných výsledků. Nemluvím o nás, ale o lidech, kteří chtějí pro své děti lepší budoucnost.

Proč adoptovat?

Děti, které jsou do programu adopce zařazeny, pocházejí z velice chudých poměrů. Mnohdy rodiny ani nemají peníze ani na jídlo, natož, aby mohly platit školné a nezbytné školní pomůcky. O děti se často starají rodinní příbuzní, protože rodiče zemřeli a děti neměly kam jít. Tím, že si na dálku adoptujete dítko, větší nebo menší, dáte minimálně jednomu člověku na Zemi šanci na dobrý život. To už za to stojí, nemyslíte? Velmi často se stává, že lidé, kterým bylo umožněno vzdělání, se v dospělém věku vrací do své rodné vesnice a snaží se své dovednosti a znalosti uplatňovat na místě, kde vyrostli. Je úžasné tyto životní příběhy sledovat. Jeden si můžete přečíst zde.

Škola je pro africké děti šanci k lepšímu startu do života

Kolik to stojí?

Roční částka na adopci dítěte v Guineji je 7500 Kč a v Keni 7200 Kč. Částku můžete platit jednorázově, a nebo si ji můžete rozdělit na tři části. Z těchto peněz se dítěti hradí školné, školní uniforma, pomůcky a případná zdravotní péče. Často se stává, že si dítě adoptuje nějaká skupina a na celkovou sumu se tak skládá více lidí. Částku si také můžete odečíst ze základu daně pomocí darovací smlouvy, kterou s námi při zahájení adopce podepisujete.

Co můžete očekávat?

Mě osobně to přináší vnitřní pocit uspokojení, že někomu pomáhám žít život, jaký si zaslouží. Po skončení každého trimestru se těším na dopis, ve kterém s radostí sleduji, jak se v minulosti malá holčička mění ve slečnu s vlastními sny a plány. Stojí to za to.

Líbí se vám projekt? Přečtěte si více…http://www.centrumdialog.cz/adopce

FOTO © Centrumdialog.cz & CESKYCESTOVATEL.CZ

Tam u Hradce Královýho L.P.1866

Frank — Tue, 12 Jul 2016 18:18:36 +0000

(ČESKO 2016) Letos tomu bylo právě 150 let od jedné z nejkrvavějších bitev druhé poloviny 19. století. Ve světě se jí zpravidla říká Schlacht bei Königgrätz a nebo Battle of Königgrätz, případně také Battle of Sadowa – česky bitva u Hradce Králové respektive u Sadové. Bitva, která na rozdíl od mnoha jiných bitev rozhodovala celou jednu válku.

Asi největším paradoxem tohoto krvavého střetnutí je přitom fakt, že spolu svedly urputný a nesmlouvavý boj armády, hovořící stejným jazykem, a to němčinou. Na druhou stranu nelze přehlédnout i jeden výrazný rozdíl, kterým bylo náboženské vyznání. Zatímco rakouské impérium a jeho armáda vyznávali katolickou víru, pruská armáda se opírala o víru protestantskou. Z dnešního pohledu a zejména pak očima ateistických Čechů možná cosi podružného, v polovině 19. století však výsostně důležitého.

Vítězství si nakonec připsali pruští protestanti a následující dekády se odvíjely v duchu stále užší spolupráce obou německy hovořících mocností, které nakonec přivedly Evropu až na bojiště 1. světové války.

Série bitev v severovýchodních Čechách (u Náchoda, Trutnova, České Skalice,Střítěže a Rubínovic, Svinišťan, Dvora Králové nad Labem, Jičína, Hradce Králové a některých dalších místech) na přelomu června a července 1866 skončila po vojenské stránce krutou porážkou rakouských sil a později za to byli jak vrchní velitel zbrojmistr Benedek I celé mocnářství vystaveni těžké kritice, ne-li přímo posměchu. Faktem však zůstává, že rakouské jednotky rozhodně neprodaly svou kůži lacino a jejich odvaha a srdnatost si dodnes zaslouží nikoli opovržení, ale obdiv. V dané chvíli totiž proti sobě stály v podstatě dvě nejlepší evropské armády, s nimiž se co do počtů, kvality výcviku a výzbroje mohl rovnat jen málokdo.

Pro představu: svým rozsahem bylo střetnutí na východě Čech v létě 1866 jen počty nasazených vojáků větší než o čtyři roky později podobně fatální bitva mezi pruskou a francouzskou armádou u Sedanu. A stejně tak se s ní nemohou měřit ani velké bitvy občanské války v Severní Americe u Bull Runu v červenci 1861 nebo u Gettysburgu o dva roky později. Bitva u Hradce dokonce překonává i bitvu u Tannenbergu z roku 1914 a nebo u El Alameinu z roku 1942!

Je proto nanejvýš sympatické, že se toto střetnutí začíná v poslední době opět připomínat i prostřednictvím vzpomínkových akcí a živých vystoupení. Letošní vzpomínková akce mela skutečně reprezentativní charakter, počínaje bohoslužbami, výstavami a konferencemi přes pietní, společenské a kulturní akce až po sugestivní bitevní scény a ukázky za účasti dnes už světoznámých českých klubů vojenské historie.

Foto: V. Jukl

Text: -CC-

Golden Eagle

Frank — Sun, 18 Oct 2015 16:40:23 +0000

(JADRAN 2015) Každý správný cestovatel vám řekne, že nejspolehlivější dopravní prostředek představují vaše dolní končetiny. I když i ty se mohou odřít, opuchnout a nebo dokonce dolámat. Nicméně dnešní pokročilé civilizační možnosti nabízejí doslova nepřeberné možnosti způsobů cestování, ať už v pohorkách a s kletrem na zádech nebo na palubě námořní jachty, která je schopná vás vyvézt až na druhý konec světa. A to s komfortem, nad nímž by zřejmě nejeden tramp ohrnul nos. Jenže lodě, to je cestovatelská kapitola sama o sobě, kterou zpravidla dovede ocenit zase jen námořník nebo alespoň milovník slané vody.

Superjachta Golden Eagle po kompletní rekonstrukci na snímku ze srpna 2015

Pravda, luxusní motorovou jachtu si nemůže dovolit každý, ale přesto už svým designem a krásou budí tato plavidla obdiv každého, kdo na ně narazí. Vody Jadranu přitom začala před časem křižovat loď, která sice zdaleka nepatří k nejdražším, ale ani nejlevnějším.

Jmenuje se Golden Eagle a vznikla v roce 1990 ve světoznámých italských loděnicích Picchiotti ve Viareggiu. Jedná se motorovou jachtu (MY – motor yacht) třídy 43 metrů (140 stop), širokou 8,40 metru a s ponorem 2,60 metru o výtlaku 320 t. Má smíšenou konstrukci s ocelovým trupem a duralovou nástavbou a její pohon obstarávají dva dieselové motory Deutz AG po 950 k (708 kW), které jí umožňují dosáhnout maximální rychlosti 15,2 uzlu.

Jachta dlouho křižovala vody Středomoří jako tisíce jiných, ale pozornost k sobě připoutala až v době, kdy ji zakoupil kanadský miliardář Peter Munk.

Peter Munk a jeho jachta na Jadranu

Peter se narodil v roce 1927 v Budapešti a jeho židovští rodiče patřili k posledním šťastlivcům, kterým se za 2. světové války podařilo uprchnout z tehdejšího horthyovského Maďarska před transportem do koncentráku. Výměnou za zlato a peníze se v roce 1944 dostali do tzv. Kästnerova vlaku, který je dopravil do Švýcarska. Mladý Peter vystudoval v roce 1952 na University of Toronto elektrotechniku a postupně nastartoval kariéru úspěšného podnikatele v těžebním průmyslu. Stal se zakladatelem a předsedou představenstva největší firmy obchodující se světovým zlatem Barrick Gold, v Austrálii rozjel největší řetězec hotelových a restauračních zařízení Southern Pacific Hotel Corporation a jak se na muže jeho rangu sluší a patří, stal se rovněž aktivním filantropem. V roce 1992 založil charitativní nadaci, která od té doby vyplatila na nejrůznější zdravotnické a vzdělávací projekty a popularizaci Kanady ve světě na 100 miliónů dolarů. Mimo jiné působí ve správní radě Torontské všeobecné nemocnice (Toronto General Hospital), které v roce 1997 poskytl 6 miliónů dolarů na vznik moderního kardiocentra a v květnu 2006 jí věnoval dokonce největší donátorský dar v dějinách Kanady ve výši 37 miliónů dolarů.

Rekonstruovaný Golden Eagle je vybaven nejmodernějším radionavigačním vybavením

Poslední donátorský počin Petera Munka se však setkal s rozporuplnými reakcemi, když Munk vázal svůj dar Torontské univerzitě ve výši 35 miliónů dolarů na spoluúčastnický podíl ve výši 25 miliónů dolarů ze strany federální vlády a samotné univerzity. Zatímco vláda se chovala jako typický skrblík, univerzita zase měla pocit, že by podobný kšeft mohl ohrozit její akademické svobody.

Navzdory svému věku Munk nicméně neustává v podnikatelských aktivitách. Ta poslední ho přivedla poněkud překvapivě zpět do Evropy, jmenovitě do Černé Hory. Nedlouho poté, co se tato nevelká země osamostatnila, její představitelé přišli s projektem, vytvořit z ní „jadranské Monaco“. Jenže chudá země pro takový projekt potřebovala silného investora. Mezi oslovenými se ocitl i kanadský miliardář, který nicméně „na první“ dvakrát neslyší. Obzvlášť, když v nabídce byla někdejší komunistická ponorková základna Tivat, kde nebylo ani vidu ani slechu po nějakém hotelu, typických balkánských obchůdcích a malebných uličkách mezi domy někdejších benátských kupců, jakými se pyšní jiná jadranská místa. Místo toho na něho civělo toliko opuštěné betonové molo a oprýskaná kasárna s vytlučenými okny. A tak na nabídku odvětil s notnou dávkou sarkasmu, že něco takového by chtělo hodně bohatého cvoka:

„Do něčeho takového by se nepustil chudý blázen, natož bohatý gentleman, který má možnost dělat obchod v Londýně nebo v New Yorku.“

Teprve když se rozhodl poradit se svým dlouholetým přítelem z byznysu Georgem Nicholsonem, který mu vysvětlil, že Černá Hora disponuje nejúžasnější a nejlépe chráněnou zátokou na Jadranu, jako stvořenou pro majitele tzv. superjachet, začal o nabídce vážně uvažovat.

Golden Eagle s novou zadní plošinou pro snadný vstup do moře

Pojem „superyacht“ znamená v řeči byznysmenů totéž co platinová platební karta Credit Suisse a nebo knížecí titul u příslušníků modré krve. Prostě vizitka, která vám otevírá všechny dveře světa, lhostejno kterému režimu patří. K vlastníkům těchto novodobých korzárských korábů patří například i českým miliardářům „dobře“ známý Oleg Děripaska, dnes zřejmě nejbohatší ruský miliardář, který však na rozdíl od jiných ruských oligarchů ví, za čí barvy se dnes vyplatí pod Uralem kopat, a patří tak do okruhu vítaných hostů a sponzorů Kremlu. A protože podstatnou část jeho byznysu tvoří těžba rud na Sibiři a obchod s hliníkem, dovede si porozumět i s „těžařem“ Munkem.

V řeči námořníků představuje termín „superyacht“ vícepodlažní osobní luxusní loď o délce minimálně 25 metrů, přičemž ale výjimkou nejsou ani jachty dlouhé 160 metrů! Z výše uvedených údajů tak vyplývá, že Munk si vystačí s relativně menší lodí, která ovšem při celoročním provozu spolyká nemalé náklady, mimo jiné i na pětičlennou posádku (v sezóně se přibírá ještě nějaký ten stevard a pomocná síla do kuchyně – celkem může posádka čítat až 9 osob). Jinak je na palubě lodi místo (rozuměj ložnice) pro 10 hostů.

Munk přitom patří mezi zkušené „jachtaře“, neboť už před lodí Golden Eagle používal řadu let o něco menší jachtu Lady Ecosse (32,6 m). Aby se mohl v Kotorské zátoce co nejrychleji etabloval, pořídil si na Nicholsonovu radu Golden Eagle, který do té doby sloužil převážně jako plovoucí kancelář (sic!), a učinil z něho rodinnou jachtu pro několikatýdenní pobyt ve Středomoří. Za tím účelem ji navíc nechal v minulém roce ve španělském přístavu Palma de Mallorca, kde mají pro podobné účely vhodné loděnice, důkladně zrekonstruovat. Loď dostala novou ostřejší příď, novou záď s plošinou pro snazší vstup do vody a samozřejmě veskrze modernější interiér a řídicí vybavení.

Superjachta Queen K Olega Děripasky je oproti té Munkově o poznání větší. Byla postavena v roce 2004 v brémských loděnicích Lurssen Werft , je dlouhá 72,6 metru a pojme 18 cestujících; pokud na ní ale hodláte pořádat mejdan, vejde se na její palubu několik desítek návštěvníků

Mezitím začal v Tivatu vznikat projekt pro přístaviště a luxusní resort majitelů „superjachet“. Munk nakonec koupil přístav Tivat za 155 miliónů Eur a za společníky přibral finančně zajištěné partnery Olega Děripasku a sourozence Hannah a Nathaniela Rotschildovy.

Majetky téhle rozesmáté partičky se vyrovnají několika státním rozpočtům zemí jako je Česká repunlika. Zleva Peter Munk, Oleg Děripaska, Nathaniel Rotschild, jihoafrický těžařský magnát (a král Bafokengu) Kgosi Leruo Tshekedi Molotlegi a Hannah Rotschildová

Pokud si potrpíte na drby, tak vězte, že Hannah Rotschildová (*1962; samozřejmě ta z proslulé finančnické rodiny) se kupodivu neživí jako penězoměnec, ale spisovatelka a dokumentární filmařka. Její brácha Nat (*1971; celým jménem Nathaniel Philip Victor James Rotschild) naopak zůstal věrný rodinné tradici. Přestože lidé z jeho branže se publicitě brání jako čert kříži, Nat si v roce 2008 docela slušně naběhl, když na párty, kterou pořádal na své jachtě kotvící u Korfu, „předhodil“ labouristického politika Petera Mandelsona svému kámoši z „mokré čtvrti“ Olegu Děripaskovi. Mandelson se vzápětí ocitl v ošklivém podezření zpravodajských služeb, že to celé bylo hezky narafičené a Rusové zkoušeli naivního poslance naverbovat nebo v lepším případě alespoň zkorumpovat. Mandelsonova další politická kariéra byla poté samozřejmě v čudu a Labour Party za tenhle kousek nemohla mladému Rotschildovi přijít na jméno. Takže pokud máte pocit, že příběhy agenta 007 jsou někdy přitažené za vlasy, vězte, že ve srovnání s realitou to jsou spíše nevinné večerníčky…

Vítejte v „jadranském Monaku“ – Tivat 2015

Letos dostal Munkův projekt v Tivatu konečně konkrétní podobu, korunovanou v červenci slavnostním otevřením. Dnes už má zdejší přístav Porto Monte Negro hodně dobře našlápnuto k „Monaku Jadranu“, a to včetně „zatím“ třídenního filmového festivalu (podle všeho hlavně zásluhou Hannah Rotschildové), jehož první ročník odstartoval začátkem října. Přístavu dominuje 200 metrů dlouhé promenádní palmové molo Jetty One a pro hosty a jejich jachty je zatím k dispozici 186 kotvišť, jejichž počet se má však do budoucna rozšířit na 465. Koncem téhož měsíce se pak do Tivatu slétli se svými soukromými tryskáči majitelé „superjachet“ z celého světa, ty ruské a čínské nevyjímaje, aby ve společnosti otců zakladatelů otestovali kvality nového luxusního resortu…

Text a foto © -CC-

BALTICTRIO PHOTO OPEN 2015

Frank — Thu, 08 Oct 2015 09:15:13 +0000

V těchto dnech vrcholí již 5. ročník fotografické soutěže BalticTrio Photo Open 2015 pořádané cestovatelským klubem BalticTrio. Soutěžící mohou registrovat své fotografie až do 20. října 2015. Finálový večer a slavnostní vyhlášení soutěže proběhne 6. listopadu v Klubu cestovatelů v Praze.

Fotografická soutěž je určena pro všechny nadšence do cestování a fotografování. Ti mohou přihlásit své fotky do kterékoliv ze šesti soutěžních kategorií – Cena BalticTrio, Krásky světa, Cestovatelský underground, Pod bodem mrazu, Pár kilometrů od domova a Od soumraku do úsvitu. Po uzavření registrací odborná porota vybere z každé kategorie pět nejlepších fotografií, které postoupí do finálového klání.

O vítězi svým hlasováním rozhodnou účastníci finálového večera, který se bude konat 6. listopadu od 19 hodin v Klubu cestovatelů (Masarykovo nábřeží 22, Praha 1). V každé kategorii bude vyhlášeno 1. a 2. místo. Výjimkou je hlavní kategorie Cena BalticTrio, v níž budou soutěžit finálové snímky ze všech kategorií.

Vítězné snímky tohoto i předchozích ročníků soutěže budou prezentovány na soutěžní výstavě v rámci cestovatelského festivalu Obzory, který bude probíhat ve dnech 7. až 8. listopadu v prostorách Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Více informací o soutěži najdete na stránkách cestovatelského klubu www.baltictrio.com nebo na Facebooku www.facebook.com/baltictrio.

BURNUM – archeologická senzace

Frank — Sat, 12 Sep 2015 20:01:34 +0000

(CHORVATSKO 2015) V souvislosti s antickými památkami v Chorvatsku si člověk nejčastěji vybaví úžasnou arénu v Pule a Diokleciánův palác ve Splitu. Jenže zdejší oblast skýtá doslova nepřeberné množství svědků někdejší přítomnosti římské říše. A poměrně nedávno došlo na senzační objev další arény v Burnumu na pravém břehu řeky Krka.

O přítomnosti Římanů ve zdejším kraji se vědělo už dávno díky torzu kamenných oblouků, ležících při silnici D59 ze Skradinu do Kninu nedaleko obce Kistanje na místě dávného vojenského tábora. Jeho vznik se datuje do počátků prvního století po Kristu, kdy sloužil jako základna jedné ze dvou legií, střežících oblast Dalmácie. Jejich úkolem bylo dohlížet na bezpečnost strategické komunikace mezi římskou metropolí a jejími provinciemi a koloniemi na Balkáně až po Albánii.

Rekonstruovaná brána amfiteátru Burnum

Nicméně v roce 42 n.l. se zdejší legionáři zapletli i do politického komplotu proti tehdejšímu císaři Claudiovi. V jeho pozadí stál vyslanec Lucius Arruntius Furius Camillus Scribonianus, který měj tajné napojení na římský senát. Pokus svrhnout „koktavé lidské munstrum“ a obnovit republiku však neměl dlouhé trvání. Claudia údajně před hrozícím pučem uchránili bohové, kteří v legii šířili zlověstné signály. Vesměs se jednalo o „sabotáž“ zažitých zvyklostí před válečným tažením v podobě vyvěšování orlů nebo vytažení mečů, zabodnutých do země. Ve skutečnosti se však na selhání celé vzpoury, která skončila po pouhých pěti dnech, podepsala únava vojáků z dlouhých válek a jejich bláznivých císařů (Claudia předcházel ve funkci Caligula) a relativně spokojený život v Dalmácii, kde se chtěli natrvalo usadit.

Z historického a archeologického bádání se dnes usuzuje, že v burnumském ležení působila XI. legie Claudia Pia Fidelis a IV. legie Flavia Felix. Za císaře Vespasiana byla vojenská základna ještě rozšířena a její součástí se stala i aréna pro gladiátorská představení a legionářská shromáždění, schopná pojmout 6000 diváků (podle některých odhadů až 8000). Jen pro zajímavost – tolik obyvatel měl Záhřeb na počátku 19. století!

Mapka s přístupy k jednotlivým zajímavostem národního parku Krka a pohled do burnumské arény

Nicméně ještě koncem 1. století n. l. (někdy kolem roku 86) římské legie Burnum opustily a za císaře Hadriana byl někdejší vojenský tábor povýšen na město s vlastní samosprávou, které zůstalo důležitým centrem Dalmácie až do zániku Západořímské říše na konci 5. století po Kristu. Vpád barbarských kmenů Ostrogótů a Slovanů však nakonec přivodil i zánik Burnumu a de facto jeho vymazaní z povrchu zemského.

Oblouky burnumského tábora na kresbě z roku 1774, letecký snímek, který pomohl lokalizovat amfiteátr a jeho objevitel Zlatko Uzelac

Jedinou relativně zachovalou stopou zůstávaly kamenné oblouky, které bývaly součástí tzv. preatoria. Ještě v roce 1774, kdy tudy putoval Alberto Fortis z Padovy, byly oblouky tři. Dnešních časů se však „dožily“ už jen dva.

Zato nad amfiteátrem jakoby se slehla země. Doslova a do písmene. Zbytky zdí, které ho obklopovaly a jaké známe z římského Kolosea nebo veronské a pulské arény, časem rozebrali místní obyvatelé jako stavebné materiál a zbytky objektů pomalu překryl nános půdy a křovinatého porostu, takže pro pěšího pozorovatele šlo nanejvýš o terénní nerovnost.

Rekonstrukce římského vojenského tábora Burnum a podoba arény na počátku její renovace

S archeologickým výzkumem v oblasti Burnumu se začalo ještě za Rakousko-Uherska. Členové expedice Orient 1912 provedli základní výzkum, i když se museli potýkat s nevraživostí místních obyvatel. Výzkum pokračoval i po 1. světové válce a v 30. letech se objevily první úvahy, že by součástí komplexu mohla být i aréna. Archeologický výzkum pokračoval v 70. letech minulého století a další indicie přinesly objevy starých římských mincí a jiných kovových artefaktů prostřednictvím minohledaček, které místní obyvatelé získaly od jednotek UNPROFOR po válce z let 1991-1995. Jenže kde přesně arénu hledat? Kterým směrem a jak daleko od tábora?

Burnumské Idy

K objevu nakonec pomohla náhoda, moderní archeologické postupy a paradoxně – národní chorvatský výrobce elektřiny společnost HEP (obdoba českého ČEZ). Jeho svévolné chování a nakládání s vodními zdroji v národní parku Krka totiž způsobilo vyschnutí některých velkých vodopádů a ohrožení řady živočišných druhů. Tehdejší náměstek na ministerstvu životního prostředí Zlatko Uzelac se proto rozhodl provést letecké snímkování severní části parku a na základě jeho vyhodnocení určit možnosti nápravy a revitalizace poškozeného přírodního a kulturního dědictví.

A snímky z okolí Ivoševci v roce 2002 přinesly senzační odhalení, považované Chorvaty za archeologický objev století! V této souvislosti ovšem nutno dodat, že v rámci Dalmácie. Podobné římské arény byly totiž v poslední době objeveny například i v Anglii (dokonce na území Londýna) a Walesu.

Rekonstrukce gladiátorských zápasů v burnumské aréně

Na tomto místě stojí za zmínku malý přípodotek, jak se svět odměňuje velkým objevitelům. Po úspěchu s objevem burnumského amfiteátru se Zlatko Uzelac stal poradcem chorvatské ministryně kultury Andrey Zlatary Violičové. Jenže znáte to. Řevnivost a animozita není vlastní jen politikům, ale každému oboru lidské činnosti, vědeckou a akademickou obec nevyjímaje. V Chorvatsku spolu soupeří o věhlas (a až v první řadě o finanční granty) dvě archeologické skupiny. Pulská a splitská. Uzelac měl blízko k té splitské, a tak ho ta pulská obvinila z diletantismu a „postarala se“, aby už po roce byl z ministerstva kultury přes podporu ministryně odvolán…

Vojáci XI. legie z burnumského tábora

Kruhový objekt burnumské arény se rozkládá asi 400 metrů od původního vojenského tábora, kde se až do té doby pásla stáda ovcí a tu a tam tudy projel nějaký ten vůz. Průměr arény činí něco kolem 100 metrů a nálevkovité hlediště ční v nejvyšším bodě do výše osmi metrů. Do arény vedou čtyři vstupy, orientované podle světových stran a v současné době probíhá jejich rekonstrukce. Objekt je přístupný za poplatek od roku 2010 a z iniciativy obyvatel nedalekého Šibeniku se zde pořádají slavnosti „Burnumské Idy“. Po dokončení obnovy areálu lze předpokládat, že se místo stane jedním z mimořádně atraktivních turistických lákadel šibenické riviéry a mohlo by odlehčit dnes už nezdravě přelidněné dolní části národního parku Krka.

Vojáci IV. legie

Památka je velmi snadno přístupná, k amfiteátru se lze dostat z parkoviště u silnice D59 kolem pokladny asi po 200 metrech chůze po šotolinové cestě. K praetorijským obloukům lze dojít z parkingu pěšky a nebo k nim zajet, ale je nutno zvýšené opatrnosti, neboť vjezd na zatravněnou plochu, kde lze zanechat auto, je velmi ostrý a vede úzkým průjezdem v kamenné zídce. Na rozdíl od vodopádů při dolním toku Krky zde však zatím na větší počet cestovatelů a turistů nejsou zatím zavedeni, takže občerstvení (v horkém létě hlavně v podobě tekutin) s sebou!

DALLAS – POD KOPYTY STÁD

Frank — Sat, 08 Aug 2015 13:04:50 +0000

(USA 2015) Byl to jeden z mála westernů, který se před listopadem 1989 dostal za železnou oponu. A to dokonce navzdory skutečnosti, že jeho hrdiny nebyli vojáci či zálesáci z protiotrokářského Severu, ale jižanští kovbojové. Snímek Pod kopyty stád z roku 1966 s hollywoodskými hvězdami jako Williamem Holdenem a Richardem Widmarkem se inspiroval skutečnou událostí z roku 1864, při níž došlo k uloupení pětitisícového stáda dobytka, určeného pro armádu Unie. Podobných stád však hoši s kolty proklatě nízko u pasu naháněli v oněch časech v tak široké míře, že pro některé oblasti Spojených států se staly dokonce symbolem 19. století.

Dusotu tohoto stáda se dnes už nikdo obávat nemusí

Dobytek se tehdy přepravoval z pastvin k dalšímu využití „po vlastní ose“ stovky mil a v takovém Texasu, pravlasti všech honáků, dodnes mají v paměti trasy, po nichž hnali dobytek ze San Antonia, Austinu či Waka na sever Spojených států po Shawneeské a nebo Chisholmské stezce. V souvislosti s výstavbou transkontinentální železnice Union Pacific a jejích paralelních tras se však zejména po roce 1867 honácké trasy postupně zkracovaly a směřovaly do železničních stanic, kde jejich další transport převzaly nákladní vlaky. A právě na památku těchto honáků (rozuměj kovbojů) a jejich stád vznikl před jedenadvaceti lety v Dallasu tzv. Park pionýrů. Samozřejmě jimi nejsou myšleni ti rudošátkoví, ale ti, kteří osidlovali Divoký západ.

Legendární trasy honáků stád z jižního Texasu do Denveru, Dodge City, Ellsworthu, Ahilane, St. Joseph, Kansas City, Sedalie a St. Louis; tras bylo samozřejmě mnohem víc a fungovaly prakticky až do roku 1890, než práci kovbojů definitivně převzala železnice

Pioneer Plaza zahrnuje prostor o rozloze 17 tisíc metrů čtverečních a výtvarný umělec Robert Summers v něm vytvořil monumentální pomník s umělým vápencovým útesem, potokem a vodopádem, čítající stádo 49 bronzových volů, ženoucích se přes brod, a trojici bronzových jezdců na koních. Park se nachází v centrální části Dallasu (asi něco na způsob Karlova náměstí v Praze, jen bez gotických a barokních památek v okolí…) poblíž obchodní čtvrti a válečného hřbitova vojáků Konfederace.

Studentské zátiší na hřbetě bronzového skotu

Park vznikl z podnětu realitního developera Trammella Crowa (jen tak pro zajímavost – kolik českých developerů by asi bylo ochotno věnovat prostředky na podobný projekt, který místo kanceláří a bytových jednotek nabízí turistickou atrakci a prostor k relaxaci…). Se stavbou v hodnotě 9 miliónů dolarů bylo započato v roce 1992 a město Dallas na ni přitom přispělo částkou 4,8 miliónu, zatímco zbytek pocházel ze soukromých prostředků.

Podobně jako jsme tomu zvyklí v Česku, i tady se vyrojila řada nesouhlasných názorů z řad některých umělců a aktivistů, tvrdících, že projekt nezapadá do historických souvislostí a urbanistického kontextu města. Byly z toho dokonce i žaloby, ale v Texasu soudy pracují přece jen o poznání rychleji než ve střední Evropě, takže už v roce 1994 mohl být park otevřen veřejnosti! A její reakce? Park se stal druhou nejnavštěvovanější turistickou atrakcí Dallasu…

-CC-

NEZKROTNÉ DOLOMITY

Frank — Fri, 07 Aug 2015 18:57:47 +0000

(ITÁLIE 2015) Tak, jako jsou štíty Dolomit úchvatně krásné, tak mohou být v určitých okamžicích i nemilosrdně zrádné a nebezpečné. Ostatně jako všechny velehory, kde stačí jedna pořádná bouřka s přívalovým deštěm a rázem se utrhnou celé svahy hlíny a balvanů a jako lavina pohltí vše, co se jim ocitne v cestě.

V noci ze 4. na 5. srpna se tragickým dějištěm takové zkázonosné laviny stal terén u sjezdovky v městečku San Vito di Cadore jižně od světoznámého horského střediska Cortina d’Ampezzo. San Vito se nachází pod třítisícovými vrcholy Sorapisu (3205 m) a Monte Antelaa (3263 m) a v zimě stejně jako v létě láká tisíce turistů.

Obrovský sesuv půdy se přivalil korytem říčky a smetl jak chatky na dolní stanici lanovky, tak i v jejich blízkosti zaparkované automobily. A kromě materiálních škod si vyžádal i tři lidské životy. V červenci 2013 zde pobývali členové redakce Ceskycestovatel.cz, a tak můžeme přinést porovnání záběrů z tehdejší doby a po letošní pohromě.

Foto: I. Kuníková & Vigili del Fuoco