O tancích 2. světové války existují tisíce papírových i internetových stránek. Jejich pisatelé se však povětšinou zabývají takticko-technickými parametry a operačním nasazením této základní pozemní zbraně, ale ani po více než sedmi dekádách od konce onoho šíleného konfliktu není od věci, seznámit se s osobními postřehy a zkušenostmi těch, kteří pod pancířem „té čtyřiatřícítek“, „kávé jedniček“, Shermanů, Matild, Cromwellů, Pantherů či Tigrů vedli svůj osudový boj.

*

Mezi sugestivní a zároveň nanejvýš poučné vzpomínky tohoto druhu patří i ty, které v roce 2019 vydalo v překladu Tomáše Kurky nakladatelství Lukáš Dusil – carius.cz a jejichž autorem je třetí největší německé tankové eso Otto Carius. Hvězda, která proslavila obávaný německý tank PzKpfw VI Tiger. Pancéřový kolos, který si dokázal poradit prakticky s jakýmkoliv spojeneckým protějškem, ale vzhledem k nedostatečným počtům a hrubým chybám vrchního velení nedokázal odvrátit pád Třetí říše.

*

Otto Carius (1922-2015) se ve svých vzpomínkách snaží být v mezích jím přijaté a akceptované ideologie a svého válečného angažmá pokud možno objektivní a na rozdíl od laciné propagandy se nebojí ukázat na problémy, s nimiž se Tigry a jejich posádky potýkaly. Především pak těch, do nichž  nezkušené posádky obávané tanky dokázaly dostat v bažinatém terénu východní fronty.

*

Kniha (v originále Otto Carius: Tiger im Schlamm, Die 2. Panzer-abteilung 502 vor Narwa und Dünaburg) vychází z aktualizovaného 8. vydání (2016) a každopádně vyžaduje nadhled a kritický přístup. A podobně jako v případě pamětí maršála Ericha von Manstein (Ztracená vítězství  1.-2.) hlubší povědomí o historických souvislostech a o tom, kdo bojoval za jaké ideály bez ohledu na důsledky. „Hrdinství“ těchto hochů má totiž své meze a je zapotřebí je vnímat nejen v kontextu bojů na frontách 2. světové války, ale i všeho hrůzného, čím se nacistické Německo odvrátilo od veškerých civilizačních a vůbec lidských hodnot.

 -FK-

(2015)

Tyto syrské děti nespí, tyto děti jsou mrtvé! V srpnu 2013 jim ve městě Ghouta způsobil krutou smrt sarin Asadovy armády

A nyní, neznalí a nechápající, co se to kolem nich děje, se naivně dotazují, proč ti lidé utíkají? Jakoby zapomněli, že uprchlíkem nebo emigrantem byl už Komenský. Gaučoví stratégové pak halasně povykují, ať si ti běženci zůstanou doma a vezmou do rukou zbraně a vezmou moc do vlastních rukou. Při ochotě Evropy a nás Středoevropanů je zásobovat nejen zbraněmi, ale čímkoli, by to však nejspíš byly pouze klacky a motyky.

Také tento kojenec se stal obětí Asadova sarinu

Moc hezky se to poslouchá čtvrt století po „sametu“, kdy studenti na Národní třídě křičeli „máme holé ruce“! Kdyby tenkrát nějakému plukovníkovi ruplo v bedně (a že by se takoví našli – soudruh Zbytek budiž odstrašujícím příkladem), tak by se tenkrát Vltava asi rychle přebarvila na červeno. Sýrie bohužel nemá v čele mocenských struktur „kůl v plotě“, jak se u nás sebekriticky označil tehdejší generální tajemník vševědoucí státostrany, ale hajzlíka, který se drží u moci zuby nehty a ještě ho v tom nikoli nezištně podporuje jistá světová mocnost. Takže syrský písek se do červena opravdu barví. A jakoby to nestačilo, kterýsi ďábel přihrál do tohoto šíleného mariáše třetího hráče v podobě Islámského státu. A tak zatímco strýček Asad své neposlušné občany toliko ostřeluje z děl a tanků, bombarduje z letounů a kropí sarinem, hoši z IS je pro změnu bez ohledu na věk a pohlaví mučí, znásilňují a podřezávají.

*

Děsivá smrt, která nebere ohled ani na ty nejmenší, začala ze Sýrie vyhánět statisíce lidí, kteří mají v pomyslném boji s Asadem jen holé ruce; jen ti, co nějakou zbraň mají, bojují

Křesťanská Evropa si podobnými excesy prošla v minulosti také, naposledy ve své nejbrutálnější a nejodpornější podobě za 2. světové války. Války, v níž se člověk s vytetovaným číslem stal toliko položkou během zvrácených pokusů a vyhlazovacího programu!  Nicméně právě tato zkušenost přivedla starý kontinent k rozumu a ještě v 50. letech byly položeny základy budoucí Evropské unie, co nejširšího soustátí, které by nejen vojenskou silou obranné severoatlantické aliance NATO, ale především vzájemnou komunikací a ekonomickou, právní a kulturní spoluprací učinilo do budoucna válkám a jim podobným hrozbám přítrž. Tedy alespoň v rámci členských zemí. Bez ohledu na to, jestli je ten či onen katolík nebo protestant, socialista nebo liberál, jestli mluví německy nebo francouzsky.

Jedna ze syrských matek, rovněž usmrcená sarinem; tato látka působí na centrální nervovou soustavu a smrt nastává následkem obrny dýchacích svalů a zástavy činnosti srdce, k průvodním znakům patří zúžení zornic, zvýšená sekrece hlenu, zvracení

Dílo se dařilo a navzdory kritice všemožných „chytrolínů“ stále daří. V dnešní Evropské unii se neválčí, její členové si žijí lépe než kdy v minulosti a k řešení problémů nepotřebují diktaturu „silné ruky“, ale vystačí si s demokratickými postupy. Vyznávají a chrání svobodu jednotlivce, ale přitom se dokážou postarat o potřebné a nikoho nenechat na holičkách na pospas osudu. A právě to jsou hodnoty, které do této Evropy přitahují uprchlíky před magory, kterým je podobné uspořádání trnem v oku, neboť jim u vlastních „poddaných“ podrývá autoritu a oslabuje jejich neomezenou moc. Proto utíkají právě do Evropské unie a nebo Spojených států, ale kupodivu nehledají politický azyl a ochranu například v zemích na sever nebo na východ od Kavkazu, kam by měli cestu možná kratší a jednodušší. V zemích, které jsou dost velké na to, aby mohly přijmout nikoli statisíce, ale milióny uprchlíků…

*

Útok sarinem proti civilnímu obyvatelstvu v srpnu 2013 připravil podle nejnižších odhadů o život 322 osob, podle jiných dokonce 1729!

Je bohužel smutnou pravdou, že někteří spolurodáci zřejmě ještě nezvládli moderní dějiny 20. století a jsou připraveni nešťastníkům přichystat nové vyhlazovací tábory po vzoru Osvětimi a Treblinky. Pokud tímto způsobem uvažuje nějaké „TO“ s holou potetovanou lebkou a parafrází na haknkrajc na rukávu, budiž. „Blahoslavení slabí duchem.“ Pokud však podobně uvažuje údajný „docent“ jisté vysoké školy (dokonce plácá něco o semletí imigrantů do masokostní moučky, což svědčí přinejmenším o tom, že už v mládí byl nepochybně jeho vzorem jistý doktor Mengele), jemuž navíc dělá u příležitosti státního svátku na památném místě stafáž dokonce hlava státu, je to s morálkou tohoto národa skutečně na pováženou!

Pan Asad s panem Putinem; tihle dva si náramně rozumí – ten první proto, že se s vojenskou pomocí toho druhého drží u moci, ten druhý zase proto, že ztráta strategické námořní základny Tartous (Tartús) by ho připravila o vliv ve Středomoří a vymazala by z jeho „úspěchů“ i okupaci Krymu

Hnědé košile tu už jednou byly a hnědnoucí mozek v dnešní době je projevem buď pubertální nedospělosti a nebo stařecké demence. Proto by možná k „léčbě“ majitelů takto postižených mozků pomohla nějaká ta zahraniční cesta do míst, odkud k nám uprchlíci směřují. Aby třeba dokázali rozlišit mezi islamistickým teroristou a jeho muslimskou obětí. Aby jejich zbývající šedé buňky mozkové pochopily, že bez rozumné vstřícnosti k muslimským obětem syrského konfliktu a spolupráce s nimi  se válka s tamními šílenci vyhrát nedá!

Podle tohoto pána byly zprávy o sarinovém útoku v Ghoutě jen pomlouvačnou kampaní a předem naplánovanou provokací; z jeho podnětu byly také na půdě OSN zablokovány pokusy obětem masakru pomoci…

Samozřejmě je nutné mít se na pozoru před každým, kdo se situace syrských uprchlíků pokouší zneužít a propašovat s nimi na kontinent své prodloužené teroristické pazoury! A hledat ty, kteří zpoza temných zákoutí tahají za zákulisní nitky a pokoušejí se vyvolat konflikt mezi křesťany a muslimy, rozvrátit nynější Evropskou unii a místo ní nastolit „nový pořádek“. A že tento „nový pořádek“ není iniciován několika poblázněnými džihádisty ze syrské pouště, je nasnadě. Kdyby totiž chladnokrevnou dokonalost posledního atentátu v Paříži převtělili tito zpravidla nájemní vrahouni do zvelebení Blízkého východu, musel by jim během několika let nepochybně závidět i takový prosperující stát jako Izrael. Drobný, leč zásadní problém spočívá v tom, že tihle vrahouni nemají vzdělání (v jejich očích je to hloupá ztráta času…) a tudíž ani potřebné schopnosti pro nějaké mírové aktivity. Jenže nedostatek vzdělání jim neumožňuje ani zvládnutí sofistikovaných zbraňových systémů natož plánování vojenských či teroristických operací, takže zůstává otázkou, kdo je v tomto směru školí…

©-CC-

(2015) Zatímco v Paříži umíraly desítky lidí, a to zdaleka nejen křesťanů nebo židů, ale také muslimů, část české intelektuální „elity“ si začíná notovat s nejhorší lidskou spodinou, která se v dějinách už tolikrát podílela na hrůzách štvanic, lynčů a pogromů. Že se s touto vlnou veze už tak svými názory provařená hlava státu a její klaka, není až tak s podivem. Že se k ní ale přidává vzdělaný a sečtělý historik, novinář, přebývající na britských ostrovech a pravidelně přispívající do českých médií a nebo někdejší ředitel soukromého gymnázia a syn exprezidenta, je už notně na pováženou.

*

Hrůzné praktiky islamistických teroristů nejsou záležitostí posledních let

 To jsme po všech těch trpkých zkušenostech 20. století tak zhloupli? A nebo jsme si po celá ta léta jen namlouvali, jaké máme holubičí povahy, případně jací jsme kujóni, ale ve skutečnosti měli pravdu ti, co pro nás měli jen slova pohrdání a označovali nás za sprosté pohůnky, ukazujících svaly leda tak nad půllitrem a jinak se krčících před sebemenším zadupáním?

Když člověk čte názory historika a spisovatele, u něhož předpokládá jisté vzdělání a sečtělost, jak se dožaduje, aby politici naslouchali hlasu „většiny“ a tzv. aktivistům, kteří zpravidla mívají podstatně víc rozumu než dav, který je schopen provolávat slávu inkvizitorům upalujícím bezvěrce stejně jako lynčovat každého nositele odlišného názoru, zatnout tipec, nestačí žasnout.

A když se k tomu přidá názor, proč sem „lezou“ migranti,  prchající před šílenou válkou ve snaze uchránit své děti a holé životy, doplněný o hraběcí rady typu: mají dvě ruce a dvě nohy, tak ať bojují, začíná jeden opravdu pochybovat o psychickém stavu autorů podobných výpotků. Ty mají totiž asi stejnou logiku, jako kdyby radili židům, proč nepovstali proti Hitlerovi, nebo proč se nechali zabíjet cyklonem B a spalovat v krematoriích vyhlazovacích táborů! A nebo proč se podobně nebránili poválečnému odsunu sudečtí Němci? A pokud bychom za jistou známku takového odporu považovali několik akcí werwolfů, co vy na to, páni „chytří“?

*

Tohle dělali už před půl stoletím alžírští islamisté muslimům, kteří se postavili na stranu Francouzů; pokud se někdo podivuje masovému exodu z oblasti, kde se dnes takovéto věci opět odehrávají, měl by se zamyslet nad svým morálním kreditem

 V této souvislosti stojí za připomínku jedna mladší, ale přesto zjevně zapomenutá zkušenost. Už před půl stoletím ji shodou okolností učinili Francouzi, kteří vedli boj s islamisty v Alžírsku, takže dnešní situace pro ně není až takovou novinkou. Způsob boje tehdejších alžírských mudžáhedínů byl přitom v podstatě tentýž, jako ten dnešní v podání tzv. Islámského státu (kdopak ho asi podporuje, živí a vyzbrojuje…), včetně podřezávání zajatců a teroristických útoků ve městech, Paříž nevyjímaje. Tehdy byla situace navíc o to příšernější, že nemalou část obětí představovaly malé děti, což jsme si dosud nevyzkoušeli. Ale co není, může být…

Už tehdy však nešlo ani zdaleka o boj mezi muslimy a křesťany. Naopak, nejvíce obětí řádění islamistů se rekrutovalo zase z řad obyčejných muslimů! A desítky tisíc muslimů naopak pomáhali Francouzům v boji proti téhle bandě „revolucionářů“ a džihádistů. Francouzská armáda i díky tomu nakonec povstalce srazila na kolena. Politici a část popletených (převážně levicových a nebo severoafrických reálií naprosto neznalých) intelektuálů však způsobila, že Francie nejen, že Alžírsko vyklidila, ale navíc ještě zradila své muslimské spojence, kteří se stali následně oběťmi šílených pogromů!

*

Na tomhle záběru ze Stade de France během evakuace 13. listopadu zrovna moc čistokrevných Francouzů k vidění není; pokud by teroristický útok zacílil na diváky fotbalového zápasu, je otázkou, jak velký by byl poměr obětí mezi „árijskými“ Evropany a jejich muslimskými sousedy…

 Současná Evropa se evidentně ocitla v klinči. Politici, nepoučení historickými zkušenostmi, kličkují před realitou jako zajíc před pytlákovou brokovnicí a spíše než nějaké efektivní řešení působí dojmem, že neví, do kterého pískoviště schovat hlavu. Přitom jedno evidentně zajímavé a podle všeho účinné řešení nabídli před časem sami Syřané, respektive zástupci jejich občanských aktivit. A to v podobě výměny informací o uprchlících a především lidech, kteří naopak s uprchlíky nemají nic společného. Tito aktivisté mají o situaci v Sýrii bezpochyby mnohem lepší přehled a informace, než v podstatě bezmocní a nešťastní pohraničníci na řeckých ostrovech nebo v Itálii, o zaměstnancích detenčních zařízení v Česku nemluvě. A pokud by jim snad někdo v Berlíně, Bruselu nebo Paříži nedůvěřoval, je pro zpravodajské služby přece jen o poznání snazší prověřit tyto aktivisty, kteří se počítají na desítky maximálně na stovky, než statisíce uprchlíků! A pokud jde o hlasy z české kotliny, ať už politiků, „všeználků“ a nebo „bojovníků od půllitrů“, bylo by asi záhodno, kdyby nedělali této zemi větší ostudu, než si už za poslední léta stihla prostřednictvím svých pomazaných hlav uříznout…

 *

 © -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/islamisticky-terorismus-a-soudce-lync/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/pariz-patek-trinacteho-a-d-2015/ http://www.ceskycestovatel.cz/pariz-patek-trinacteho-a-d-2015/#comments Mon, 16 Nov 2015 19:45:13 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=2752 Celý příspěvek →]]> (2015) Až na sázkové společnosti, které své věrné ovečky, přesvědčují, že den s tímto datem je zrovna ten šťastný, kdy zrovna oni vyhrají vytoužené milióny, to má většina lidí naopak. A po tom letošním listopadovém, si ho budou setsakra pamatovat nejen ve Francii, ale přinejmenším v celé Evropské unii.

*

Tragédie, která se odehrála v metropoli nad Seinou, přitom za dané mezinárodní situace není zcela nepochybně zdaleka poslední. A ačkoli si to kromě příslušníků zpravodajských služeb a několika dalších trochu inteligentnějších osob, schopných hlubší rozumové úvahy, nikdo nechce připustit, není v podstatě síly, která by něčemu podobnému dokázala na sto procent zabránit.

Situace na poli války s terorismem se totiž po 13. listopadu poměrně zásadně změnila. Zatímco až dosud docházelo se spíše větším časovým odstupem k jednorázovým útokům, nyní si hoši vyzkoušeli koordinovaný útok proti několika cílům současně. Útok přitom natolik sofistikovaný, že jen naprostý „Pepík“ by nepochopil, že za touto akcí je mnohem temnější a mocnější síla, než pár rozdováděných povstalců ze syrské pouště, podřezávajících svým zajatcům krky.

*

Cíle teroristické operace 13. listopadu 2015 v metropoli nad Seinou; ze schématu je znatelná vzdálenost Stade de France od míst masakrů

 Příprava akce takového zničujícího rozsahu (a vzhledem k úspěchu té nynější ta příští může mít následky ještě katastrofálnější), totiž vyžaduje nemalé prostředky a rozsáhlou agenturní síť, která se postará nejen o zbraně a výbušniny, které se nedají jen tak strčit někam do skříně nebo pod gauč, ale také o bezpečné ubytování, spojení, dopravu. Představa, že policie chytne nějakého moulu jen kvůli tomu, že si zapomněl štípnout jízdenku, je samozřejmě u takovýchto operací naprosto nemyslitelná.

A v neposlední řadě také potřebujete dostatek času na přípravu. Ten hraje obzvlášť důležitou roli. Jakmile máte totiž zabezpečené zázemí, přichází na řadu obhlídka cílů a získání dokonalého přehledu o jejich provozu. V případě například koncertního sálu (ale třeba i veletržního nebo sportovního areálu) to obnáší nastudovat si jeho program a vytipovat takový, který přiláká co nejvíc potencionálních obětí útoku. V té souvislosti ovšem také musíte důkladně proklepnout i celý objekt. Jeho hlavní i únikové vchody a východy, četnost personálu a případně ochranky a jejich pozice v době předpokládané operace. V neposlední řadě si pak musíte zajistit krytí vně objektu. Pokud nemáte problém s opuštěním místa činu, protože jste sebevražednými atentátníky, i tak potřebujete mít přinejmenším „klid na práci“ po dobu likvidace cílů uvnitř domu či areálu.

Následky útoku

 Než tohle všechno zmapujete a přizpůsobíte tomu plán operace, musíte někde bydlet, něco jíst a hlavně mít možnost nenápadného pohybu, spojeného s obhlídkou terénu, pozdějšího převzetí výzbroje a dopravy na místo samotné operace. Nicméně toto celé lze v rámci maximálního možného utajení jistit i jinak. Přímé vykonavatele útoku totiž můžete až do zahájení akce uklidit a veškerý servis jim obstarat. v éře 21. století se prostě na samostatně pracující univerzály typu „Šakala“ už nelze spoléhat. Ostatně i ten byl odkázán na informační servis a navíc šlo o románovou postavu.

A pak je zde ještě důmyslné krytí celé akce. Nejde jen o to být schovaný, ale svést protivníka – v tomto případě zpravodajské služby – na falešné stopy, respektive vyvolat únavu a ochabnutí jejich pozornosti podsouváním abnormálního množství potenciálně podezřelých stop. K takové krycí operaci dnes dokonale slouží internet a jeho sociální sítě. Stovky falešných zpráv a stovky falešných udání, jejichž prověřování je v podstatě jen ztrátou času, dříve či později otupí ostražitost. A tehdy přijde na řadu několik cílených udání, které mají prověřit bdělost protivníka. Pokud ještě není dostatečně unaven, útok se odkládá a zastírací operace pokračuje. Pokud nezareaguje, jak by měl, je cesta k útoku otevřená.

Na takovou operaci pak samozřejmě nestačí tři čtyři mládenci, protože je nutné zajišťovat i bezpečné spojení a spoustu dalších souvisejících úkonů. Navíc je třeba si uvědomit, že v Paříži tentokrát nešlo o jediný cíl, ale několik cílů najednou, a že všechny skupiny musely pracovat naprosto nezávisle na sobě bez jakéhokoliv vzájemného spojení, aby v případě odhalení jednoho článku nedošlo k dominovému efektu. A ani v okamžiku útoku není potřeba, aby útočníci mezi sebou komunikovali. I v takovém případě totiž časovou koordinaci útoků mohl a nejspíše také řídil někdo další. A v takovém případě tady máme síť, jejíž činnost a splnění úkolu prostě a jednoduše nejde zabezpečit nějakým hurá stylem.

*

Ono už v lednu t.r. v případě atentátu na redakci Charlie Hebdo nešlo o ojedinělý útok, neboť vedle něho byl veden ještě další na košer obchod. Nicméně tenkrát nešlo o sebevražedné atentátníky, což se z pohledu celkového utajení pozadí celé akce mohlo jevit plánovačům nynější akce jako poněkud riskantní.

*

Hoši z této agentury (francouzská rozvědka) se teď budou mít co ohánět

 Navzdory těmto jednoduchým počtům se objevují docela úsměvné dedukce, proč a nač se stalo zrovna tohle nebo tamhleto. Vzhledem k chirurgickému řezu, jaký celá akce v Paříži připomíná, měli atentátníci jeho průběh propracovaný do nejmenšího detailu. Jako v případě „útoku“ u fotbalového stadionu Stade de France, kde navzdory množství lidí došlo k sebevražednému odpálení tří teroristů ještě před jeho branami. Zdánlivě nepochopitelný nebo dokonce nepodařený pokus o atentát však měl evidentně pouze krycí účel. Tomu ostatně napovídá i použití zbraní: zatímco v centru Paříže se střílelo, u Stade de France se kvůli efektu použily výbušniny…

Jak asi každý zaznamenal, právě na Stade de France se za účasti mnoha desítek tisíc diváků konal mezistátní fotbalový zápas. Tím na sebe vázal mimořádnou pozornost, a to včetně bezpečnostních složek. Zápasu byl navíc přítomen i prezident Hollande, takže stačilo vyvolat menší rozruch i bez vniknutí na stadion a o zmatek bylo postaráno, včetně urychlené evakuace hlavy státu. A mezitím mohl být v prakticky nehlídaném centru Paříže zahájen totální masakr.

*

Paříž 13. listopadu 2015

 Dobrat se nicméně původců této šílené akce bude hodně, ale opravdu hodně složité. Cestovní pasy by na místě útoků nenechal ani „malej Jarda“, který si právě přečetl první bondovku. Jejich majitelé jsou buď veskrze fiktivní a pokud snad doklady opravdu patřily nějakým konkrétním blízkovýchodním uprchlíkům, tak ti už jsou nepochybně na pravdě boží. Určité relevantní stopy tak mohou kousek po kousku shromažďovat forenzní specialisté, kterým se snad už podařilo identifikovat daktylky z utrženého prstu jednoho z útočníků. V další fázi pak budou na řadě zbraně a jejich munice, i když ani v tomto směru asi nelze čekat bůhvíjaké zázraky. Podle všeho se však nejspíš podaří přinejlepším odhalit totožnost útočníků, ale rozkrýt síť, která je po celou dobu přípravy jejich útoku zajišťovala, poskytovala jim materiální a informační servis a hlavně – která celou akci řídila a iniciovala, bude hodně, ale opravdu hodně tvrdý oříšek.

*

V této souvislosti stojí za pozornost vyjádření amerických zpravodajských služeb, které si bezprostředně po útoku posypaly hlavu popelem. Zatímco v případě pádu ruského dopravního letadla nad Sinajským poloostrovem měly údajně alespoň nějaké informace z elektronických odposlechů, nyní nezaznamenaly ani ťuk. Že by islamističtí hackeři dokázali přeprat hochy z Langley (CIA) a nebo Fort Mead (NSA), se však nechce věřit. Byť takový Hollywood nás podobnými historkami krmí rok co rok. Svým způsobem to však dává odpověď na pohnutky  agenta Snowdena, proč se rozhodl poškodit americkou elektronickou odposlechovou výzvědnou službu NSA, představující nejšpičkovější kryptologické pracoviště na světě. Pokud někdo chtěl její práci sabotovat – prostřednictvím skandálu kolem tzv. odposlechů evropských politiků a s tím spojené snahy výrazně omezit pravomoci NSA (a zakrýt jí tak oči a v jejím případě hlavně uši) – měl pro to asi pádný důvod…

*

Ať tak či onak, pařížský masakr se ve spojení s událostmi kolem Charlie Hebdo jeví jako hrozba, na níž by mohly navázat v určitém časovém sledu další a zřejmě svou razancí se i stupňující útoky. V tuto chvíli se dá v podstatě říci, že se zatím jednalo pouze o fázi A. Fáze B by mohla přinést souběžně koordinované útoky už nikoli v jednom velkém městě, ale v takových třech až čtyřech v několika různých regionech vybrané země. Fáze C by pak vedla koordinované útoky v několika zemích najednou a teprve fáze D by si zasloužila označení, kterým už teď novináři krmí titulní stránky listů a hlavní televizní zpravodajství, a to soustředěný útok na několik cílů v průběhu několika dnů a týdnů s jen těžko odhadnutelným počtem obětí a škod! Tedy skutečnou válku!

*

Teroristický útok v Paříži si klade za cíl nejen rozvrátit dnešní soužití Evropanů s příslušníky jiných náboženství a kultur, ale vyvrátit z kořenů i základny samotné Evropské unie; a tak nezbývá, než si položit otřepanou otázku: Qui bono?

 Jen tak na okraj: Francie už podobnou válku s teroristy zažila. Před více než půl stoletím vedla podobný boj s alžírskými mudžáhedíny. A jejich cílem se nakonec staly i průmyslové objekty a infrastruktura, jak se může čtenář dozvědět například na stránkách publikací Špinavá válka, které s poměrně mimořádnou dávkou přesnosti přibližují kořeny islamistického terorismu a formy jeho boje.

Tam lze ostatně hledat i odpověď, jaká rizika čekají příští rok evropský fotbalový šampionát. Autor těchto řádků se sice nedomnívá, že by se podobný úder – respektive úder fáze B – opakoval znovu ve Francii, nicméně islámští teroristé už s útoky na sportovní akce mají své zkušenosti. Kdysi v Alžíru už útočili na fotbalových stadiónech a v roce 1972 na olympiádě v Mnichově. Nicméně fotbalová klání by podobně jako v případě Stade de France opět mohla sehrát toliko kulisu pro zastírací manévry a úder by zřejmě přišel někde úplně jinde…

*

 © -FM-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/pariz-patek-trinacteho-a-d-2015/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/ohrozuje-severoatlanticka-aliance-rusko/ http://www.ceskycestovatel.cz/ohrozuje-severoatlanticka-aliance-rusko/#comments Tue, 05 May 2015 11:23:54 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=2457 Celý příspěvek →]]> OHROŽUJE SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE RUSKO?

aneb

Jak se historie opakuje

 Pokud zabrousíte na obrazovky ruských televizí a nebo internetové stránky a diskuse, dotované kremelskými rublíky, dříve či později musíte získat tísnivý pocit, že Rusko je ve smrtelném ohrožení. Severoatlantická aliance v čele se Spojenými státy se zjevně snaží sevřít tu nebohou zemi do kleští a zmocnit se jejího bohatství.

Pročpak se Ruska všichni obávají už od carských dob? A pročpak se to Rusku i za éry Stalina či Putina tak líbilo a líbí? Karikatura z roku 1877 rozhodně nehýří nějakým politickým optimismem a spíše ukazuje, jaké „popularitě a oblíbenosti“ se dodnes neroformovaný (a dle soudu některých vzdělaných lidí tak jako tak nereformovatelný) režim těšil už před půldruhým stoletím

Pomineme-li otázku, o jaké bohatství by tak asi mohlo jít – o jantarovou komnatu přišli Rusové už za války a jejich vědeckotechnický potenciál je s výjimkou zbrojení stále tak nějak na úrovni ruchadla bratří Veverkových, zůstává snad jedině ropa a plyn. Jenže ty si Evropa a Amerika dokážou opatřit jinde, jinak a bez konfliktu s Kremlem. Ostatně byl to právě prodej ropy a plynu do EU, který živil nenasytný ruský erár a pomáhal mu během posledních deseti let navyšovat vojenský rozpočet do obludných rozměrů, zatímco ten eurounijní (včetně českého) balancoval a stále balancuje nad hranicí vůbec nějaké vojenské udržitelnosti (rozuměj obranyschopnosti). Jediný, kdo tady pořád haraší zbraněmi a nejrůznějšími výhrůžkami včetně použití jaderných zbraní je jurodivý ruský medvěd.

 Nicméně slova se mluví jako když voda teče a někdo může stejně setrvat u pocitu, že se Rusku křivdí. Že všude kolem Ruska jsou samí nepřátelé z řad NATO – rozuměj potencionální agresoři jako Estonsko, Lotyšsko nebo Litva – a nebo aliancí ponoukaní provokatéři jako Gruzie nebo Ukrajina. A nebo Finsko, které si nedávno dovolilo svrhnout dokonce cosi hlubiných náloží na ponorku, jejíž posádka se pod hladinou Baltu věnovala naprosto nevinnému odchytu akvarijních rybiček. A že se tak stalo ve finských výsostných vodách? No, a co? Když se ty rybičky nechtěly nechat chytit, tak jsme za nimi museli holt popojet…

Mapka, znázorňující smrtelné ohrožení nacistického Německa ze strany proradného Československa v roce 1937; na mapce stojí za pozornost, že československé bombardéry měly ohrožovat i Východní Prusko; že by přitom ale musely narušit vzdušný prostor Polska nebylo zřejmě z propagandistického hlediska zajímavé, ostatně Hitlerova luftwaffe a nebo Putinovy strategické bombardéry se takovými prkotinami také nezabývaly a nezabývají

Jenže o podobném ohrožení svými sousedy vytrubovala do světa už před více než půl stoletím jiná mocnost, která zbrojila, vyhrožovala a zabírání cizího území vydávala za „právo na životní prostor“. Podobně, jako když dnešní Kreml hovoří v případě Krymu o „nápravě historické křivdy“.

A zákeřná hrozba ze strany Československa trvala i poté, co se ho podařilo po anšlusu Rakouska a po okrájení jeho pohraničí mnichovským diktátem na podzim 1938 sevřít do smrtících kleští; nepřátelé se jen rojili a agresivní choutky Prahy, Paříže či Londýna (dnes jestřábů z Wall Sreetu – pro posluchače rádia Sputnik „Vóóól Strýtu“) podrývaly úsilí pana A.H. o nastolení všeobecného míru a blahobytu (samozřejmě pod jeho vedením). Zdroj: Školní atlas dějin (Historischer schul-atlas) německých dětí z roku 1939. Jak asi vypadá současný historický atlas ruských dětí? Kolika krvežíznivým nepřátelům bude potřeba se ještě „ubránit“ a kolik „historických křivd“ bude podle něho asi ještě nutné „napravit“?!

 Také ona mocnost, v jejímž čele stál lidem vzývaný a kultem opředený vůdce, se opírala o nejpočetnější armádu evropského kontinentu, která v letech 1939-1941 smetla vše, co jí stálo v cestě (s výjimkou bitvy o Anglii). Armádu, která pořádala monstrózní vojenské přehlídky síly a chlubila se nejmodernější bojovou technikou. Armádu mocnosti, která však současně vedla lživou a zákeřnou propagandu proti svým sousedům včetně tehdejšího Československa. Ne, Československo nesmělo vytvářet dojem oběti, ale obraz nebezpečné hrozby a krvelačného uzurpátora, pronásledujícího německy mluvící menšinu, které v nejvyšším stupni zoufalství nezbylo než volání po „návratu do Říše“!

Pokud vám to něco připomíná, jako například volání obyvatel Krymu po „návratu do Ruska“ a nebo vytváření „fašistického“ a „banderovského“ obrazu Pobaltí a Ukrajiny a šíření zpráv o jejich utlačování rusky mluvící menšiny, jde nepochybně o podobnost čistě náhodnou…

O agresivních choutkám krvežíznivých Čechů se přitom v oné mocnosti s všemocným vůdcem v čele učili i děti ve školách. V jejich dějepisných atlasech se podobně jako na stránkách tisku objevovaly hrůzostrašné nákresy dosahu československých bombardérů, které se každou hodinou chystaly vymazat z povrchu zemského všechna ta krásná historická centra německé kultury a vzdělanosti.

Mapka ruského impéria, jak si ho někteří představují v roce 2053 (o připojení EU k Rusku ostatně mluví někteří středoevropští prezidenti – hlavně tedy jeden – už dnes, takže uvedený letopočet je možná zbytečně nadsazený); za pozornost stojí zelené území, označené jako Islámský chalífát; vzhledem k tomu, že mapka pochází z roku 2011, musel být v Rusku některý z tamních nacionalistů hotový jasnovidec, když použil název státního útvaru, který se vynořil na pomezí Sýrie a Iráku jako ta nejzrůdnější odnož islámského terorismu vyzbrojen ruskou vojenskou technikou a toto označení si zvolil až v červnu 2014!

 Že to hrozivé a odpudivé Československo mělo v porovnání s osmdesátimiliónovou Říší toliko čtrnáct miliónů obyvatel, mnohem menší armádu a docela jiné starosti, než agresi proti svému mnohonásobně většímu a silnějšímu sousedovi, bylo v očích propagandy naprosto irelevantní. Vytřeštěné oči davů, zhypnotizovaných „jejich neomylným“ vůdcem si žádné pochybnosti nepřipouštěly. A proč taky. Vždyť jejich vůdce ví všechno nejlépe, on je přece přímo předurčen určovat, co je a co není pravda, on je vyvolený…

Někteří lidé s oblibou hlásají, že kdo se nepoučil z historicky chyb a omylů, musí si je zopakovat. V té souvislosti se však nabízí ještě jiné varování: kdo neprohlédne faleš a přetvářku lživé propagandy, stává se jejím spolunástrojem!

 ©-CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/ohrozuje-severoatlanticka-aliance-rusko/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/zeman-horsi-hachy/ http://www.ceskycestovatel.cz/zeman-horsi-hachy/#comments Thu, 09 Apr 2015 22:23:36 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=2415 Celý příspěvek →]]> Emil Hácha si v minulosti vysloužil tu nejhorší pověst mezi českými politiky. Dílem se na ní podepsal jeho podpis pod kapitulačním aktem v Berlíně 14. března 1939, dílem pak souhlas s vykonávání funkce protektorátního prezidenta. Po roce 1945 se Háchovo jméno stalo na dlouhou dobu symbolem kolaborace s nacistickými okupanty, byť jeho role byla podstatně složitější, než jak se ji snažila prezentovat komunistická historiografie. Komunisté ostatně měli proč házet špínu na kdekoho. Sami se totiž po uzavření německo-sovětského paktu Ribbentrop-Molotov namočili do spolupráce s nacisty nejvíc a stali se největšími kolaboranty až do léta 1941. A i poté neváhali gestapu udávat každého, kde nešel s nimi, neposlouchal moskevské, ale londýnské rozhlasové vysílání a ukrýval západní letce nebo parašutisty.

*

Emil Hácha, po dlouhá léta člen a později prezident Nejvyššího správního soudu, nebyl komunista ani nacistický sympatizant. Byl tragickou postavou, která se ocitla v soukolí tragických dějin. Do funkce prezidenta byl zvolen až po dlouhém přesvědčování po abdikaci Edvarda Beneše v důsledku mnichovského diktátu v listopadu 1938. Nebyl to tudíž on, kdo rezignoval na obranu Československa, ale ten, který musel sklízet trpké plody tohoto rozhodnutí. Snažil se nicméně tuto svou novou funkci vykonávat ku prospěchu okleštěného zbytku země, a to i po jejím vojenském znásilnění hitlerovskými vojsky.

Osamělý stárnoucí vdovec – manželka mu zemřela v roce 1938 a jemu už táhlo na sedmašedesátý rok – patřil mezi mimořádně vzdělané osobnosti v oblasti právně-teoretické, literární a překladatelské a dokázal si tudíž učinit obrázek, v jaké situaci se ocitl on i celý zbytek pomnichovské Československé republiky. V obklíčení rozpínavým režimem, který terorizoval a likvidoval své odpůrce (liberálové, sociální demokraté), zmocňoval se jejich majetků (židé), ignoroval a pošlapával veškeré mezinárodní dohody (versailleský mír, Locarno), podněcoval páté kolony v demokratických zemích (Cagoulardi ve Francii, Henleinovi ordneři v Sudetech), nestoudným způsobem vyhrožoval vojenskou útokem, okupoval území svých nejbližších sousedů (Rakousko, Sudety) a nakonec rozpoutal 2. světovou válku.

Hácha si tohle všechno uvědomoval. Přesto se až do onoho tragického 14. března 1939 nesnížil k tomu, aby se Hitlerovi jakkoliv servilně podbízel a ponižoval se před ním. Natož, aby cestoval do Berlína na nějakou militaristickou přehlídku pod záminkou připomínky válečných obětí – v tomto případě třebas 1. světové války. A neučinil tak ani po 15. březnu 1939. Podvolil se teprve hrubému nátlaku. A i poté, během nacistické okupace, nepodnikal ze své vlastní vůle vůči okupantům žádné vstřícné kroky. Naopak – u říšského protektora von Neurath protestoval proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a o měsíc později se zasazoval o propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v řadě případů úspěšně. A když už se v červnu 1942 musel ještě jednou vypravit do Berlína, nebylo to proto, aby se s vůdcem Třetí říše objímal, ale aby byl vystaven dalším Hitlerovým hrozbám. Stejně jako v dalších letech okupace ze strany K. H. Franka a dalších nacistů a kolaborantů. Nakonec se pod tímto tlakem nechal přimět ke krokům, které mu čest nedělaly, nicméně tak činil teprve tehdy, když byl zatlačen do kouta.

*V některých zemích není vůdcovství schopností, ale duševní chorobou

 Sedmasedmdesát let od tragických událostí podzimu 1938 máme v čele státu prezidenta, který naopak s cestami do někdejší okupační mocnosti, která nás politicky znásilnila v únoru 1948 a vojensky o dvě dekády později, nemá nejmenší problémy. Nikdo ho nemusí nutit, on tam jede o své vlastní vůli, každého, kdo ho před takovou cestou varuje, hulvátsky okřikuje a ještě se přitom tetelí blahem. Navíc za situace, kdy se politika této mocnosti po několika letech zdánlivého klidu opět vzhlíží v těch nejtemnějších kapitolách svých dějin. Kdy terorizuje a likviduje své odpůrce (Politkovskaja, Litviněnko, Němcov), zmocňuje se jejich majetků (Chodorkovskij), ignoruje a pošlapává veškeré mezinárodní dohody (Budapešť, Minsk), podněcuje páté kolony v demokratických zemích (novodobí „ordneři“ v jižní Osetii a Abcházii a na východní Ukrajině), okupuje území svých nejbližších sousedů (severní Gruzie, Krym) a nestoudným způsobem vyhrožuje všem, kteří odmítají znovuožívající imperiální ambice jejího současného kremelského vůdce (Pobaltí, Dánsko), ,jadernými zbraněmi.

A jako by toho nebylo dost, ještě se můžeme těšit, že se v Moskvě (na Leninově mauzoleu?) bude objímat a po brežněvovsku olizovat nejen s tímto mocichtivým kremelským pánem, ale i jeho nohsledy ze Severní Koreje či z řad východoukrajinských iredentistů, z nichž naprostá většina je na výplatní pásce FSB a GRU. Našinci pak nezbývá než doufat (ale asi marně), že nepůjde o líbání kolegiální…

Role hradního nájemce v posledních měsících navíc začíná být o to nebezpečnější, že naší zemi zcela zjevně vzdaluje našim spojencům a vystavuje ji děsivé nejistotě. Ponecháme-li stranou jeho ostudnou roli při loňských oslavách 17. listopadu, jemu a jeho našeptávačům zřejmě muselo zatrnout během posledních dnů letošního března, kdy republikou projížděli američtí dragouni. Všechna ruská propaganda a snažení jejích placených nebo zhlouplých přisluhovačů a pánů Vyvadilů či Velebů dostala od národa pěkně za uši. Hradní nájemce tudíž nelenil a rozhodl se jasně vyjádřený postoj českých občanů vzápětí torpédovat a znevěrohodnit slovy o „zavřených dveřích Hradu pro amerického ambasadora“. Tohle už není chování neřízené střely, tohle byla naopak přesně mířená řízená střela. Evidentní pokus podkopat naše členství v severoatlantické alianci a spojenectví s jediným státem, který je schopen svými prostředky garantovat naší svobodu. A pokud snad má někdo dodnes pocit, že nás v Mnichově 1938 „zradili“ naši spojenci, pak dnes nás zrazují naši nejvyšší představitelé a případnému dalšímu odklonu našich dnešních spojenců od pomoci naší republice v případě ohrožení by se už nikdo nemohl divit ani v nejmenším.

* Když už má český prezident takové pnutí jezdit do Moskvy na militaristické přehlídky imperiálních svalů, mohl by si při té příležitosti prohlédnout pár obrázků – tenhle je například z ruské agrese v Gruzii v roce 2008

 Ještě před tím, než americký konvoj překročil hranice naší země, aby ji zase po několika desítkách hodin opustil, pokládali si někteří osvícenější činitelé otázku, zda působení proruských agitátorů na sociálních sítích není „za hranou“ a zralé na posuzování ve smyslu velezrady.

Dohledat tyhle anonymní duševní invalidy by bylo asi poněkud složité (i když ne nemožné). Zato jeden zcela konkrétní se nám s každým týdnem a dnem vybarvuje stále více. Jakými barvami a metály se vrátí vyšňořen ze svého květnového pobytu v Moskvě, je zatím hádankou. Každopádně představa, že by tam lobboval za zájmy naší republiky a své rodné vlasti(!) je hodně, ale opravdu hodně naivní!

*

A nakonec odpověď na otázku v titulku: Národní soud po válce přiznal, že od ledna 1943 Hácha nebyl odpovědný za své činy kvůli pokročilému stádiu arteriosklerózy. Jestli by však současné hlavě státu bylo uznáno jako polehčující okolnost pokročilé stádium virózy, zůstává otázkou…

 © -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/zeman-horsi-hachy/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/nepomlouvejte-vladimira/ http://www.ceskycestovatel.cz/nepomlouvejte-vladimira/#comments Fri, 31 Oct 2014 20:14:41 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=2307 Celý příspěvek →]]> Vladimíru Putinovi se občas podsouvá, že se chová jako Adolf Hitler v roce 1938, a jeho současnou politiku na východě Ukrajiny někteří lidé dokonce srovnávají s rakouským anšlusem a nebo obsazením československého pohraničí. Opravdu lze ale ruského prezidenta srovnávat s echt arcilotrem 20. století? Zkusme to tentokrát bez zbytečných slov, jen obrazem a nějakou tou drobnou notickou. A třeba zjistíme, jak se panu Putinovi křivdí. A pokud se mu nekřivdí, tak se omlouváme, ale chyba není na naší straně…

*

ÁDA a VOVA

Správný obraz politika na veřejnosti musí mít celou řadu odstínů. Od toho vůdčího, přes vševědoucí a neomylný až po „lidský“ a soucítící. Byť by jeho nositelem byl někdo, kdo se svými oponenty účtuje prostřednictvím koncentráků a nebo gulagů. 

Od roztomilých snímků s malými nevinnými dětmi, nejlépe holčičkami, je pak už jen krůček ke slepému a fanatickému obdivu těch nejširších davů. Davů různého věku i sociálního postavení, v nichž mají svou zcela nezastupitelnou roli ženy, které v takovém vůdci vnímají smysl pro zabezpečený rodinný krb a ochranitelskou otcovskou roli. Bez jejich slepého obdivu by nebylo možné vytvářet obraz jediného všeobjímajícího vůdce a jemu cele oddaného lidu…

Pan Hitler měl rád pejsky. Menší i větší. Pan Putin má pejsky také rád. Ale spíše ty větší a ostřejší. Skutečné hlídače. Co kdyby přece jen i u těch nejbližších poklesl obdiv až pod bod mrazu?

Aby příznivců neubývalo, je třeba je vychovávat. K tomu se nejlépe hodí mladí z řad studentů nebo sportovců. Nejlépe, když jsou navíc organizovaní v nějakém tom politicky a ideologicky správně orientovaném svazu. Ukázat jim vlídnou tvář vůdce s možná trochu jednostranným, ale při správně žoviálním podání obdivuhodným rozhledem a pevným přesvědčením o své jediné pravdě. Pochválit je za studijní výsledky a odměnit za ty sportovní.

Naprosté většině vůdců je vlastní sebevědomý krok. Krok, z něhož čiší přesvědčení o vlastní převaze nad všemi protivníky, nad celým světem. Ať už na veřejných bulvárech a nebo v monstrózních sálech kremlů a jiných paláců. Hlavně, když u toho jsou objektivy fotoaparátů a filmových či televizních kamer.

Kamaráčoft nebo-li družba (vlevo pan Hitler s panem Mussollinim, vpravo pan Putin s panem Kim Čong-ilem). To jsou rovněž důležité atributy budování správného image bezchybného vůdce. Třesení rukou a objímání se s těmi, kteří smýšlejí jako my, a kteří volí i podobné prostředky jako my.

Takový kamaráčoft či družba nám však nesmí přerůst přes hlavu. Přílišné sebevědomí spřátelených vůdců je nezdravé a mohlo by podkopat naši vlastní autoritu. Proto je nejlepší si je pohlídat prostřednictvím vyškolených a vhodně zvolených poradců a informátorů, nejlépe z řad zpravodajských služeb, a nebo ještě raději ekonomickou a vojenskou závislostí (na záběrech pan Hitler a pan generál Francisco Franco a pan Putin s panem Muamarem Kaddáfím).

Někteří kamarádi vůdců, jako by v sobě měli zakódované nějaké příbuzenské geny. Jejich vzájemná podoba je totiž i navzdory rozdílnému věku podivuhodná. Jako třeba v případě takového pana admirála Miklóse Horthyho (předválečné Maďarsko) a pana Bašára al-Assada (dnešní Sýrie). A to nejen výškou postavy, která musí být pro „velkého“ vůdce poněkud frustrující, ale i nanejvýš spokojeným výrazem.

Na cestě k moci, při níž létají ani ne tak třísky jako osudy a životy lidí na všechny strany, je vhodné před světem uspořádat nějakou velkolepou, nejlépe sportovní podívanou. Jako třeba zimní olympiádu v německém Ga-Pa v roce 1936 a nebo v Soči 2014. Otupí se tak ostří zahraniční kritiky vůči porušování lidských a občanských práv a cizina bezpochyby nahlédne, že v impériu je vše v nejlepším pořádku a na nejlepší cestě k sice poněkud zvláštní a specifické, ale určitě demokracii…

Taková olympiáda je přitom další příležitostí, jak projevit naši „lidovost“ a mírumilovnost. Vždyť co jiného než sport má odvracet všechny spory a konflikty mezi národy. Tedy pokud ty národy jsou ochotné přijmout naše pojímání pravdy a našeho práva na „životní prostor“ nebo akceptování našeho „velmocenského patronátu“, jemuž neradno odporovat.

Na takové sportovní akci si vůdce samozřejmě také nadšeně zafandí, aby bylo vidět, že má smysl pro sportovního ducha. Tedy jak kdo. Někdo s nadšením, jiný stranou poddaných raději s kámošem. Nebo snad s oživlým stínem?

Někdy by ovšem bylo lépe sportovní mače vynechat. Někteří vůdcové totiž nosí smůlu a nepřinášejí svým barvám jen onen vyžadovaný lesk co největšího počtu zlatých medailí, ale leckdy i hodně trpká zklamání (vlevo komentář z berlínské letní olympiády 1936, vpravo reakce na nepříznivý vývoj hokejového zápasu Ruska se Slovenskem v Soči 2014).

Když se nedaří, je dobré si spravit chuť nějakým tím gáblíkem. Někdo si přitom vystačí s pivem a kafem, v kremlech se naopak servírují ty nejvybranější delikatesy.

S prvotřídně zvládnutou mimikou, sugestivní gestikulací a přesvědčivou rétorikou dovede davy poblouznit i nepříliš talentovaný malíř pokojů nebo někdejší rozvědčík. Stačí v té správné atmosféře vyvolat trochu toho napětí a pak za pomoci siláckých gest a ironického zesměšňování intelektem nebo jen prostým selským rozumem obdařených oponentů doslova zhypnotizovat konsternované posluchače.

Kdo si práci s davy osvojí, může naopak tyto davy odnaučit samostatně myslet…

Práce a nebo volnočasové aktivity: další neodmyslitelná součást obrazu vůdce. Pan Hitler se za tím účelem neváhal chopit lopaty a ohánět se s ní při stavbě proslulých německých dálnic. Na východ od německých krajů se práce nechává na poddaném lidu a vůdce se raději předvádí jako národní všumělec v nejrůznějších sportovních disciplínách – od chytání ryb přes potápění a nalézání antických amfor až po střelbu po sibiřských šelmách (snad „jen“ šelmách…).

Sakra, je to vážně takovej blbec, a nebo ho tak úspěšně zpracovali mí zpravodajci? Možná mi dokonce odkejve i větší sousto než jen ten kousek pohraničního území z jednoho sousedního státu…

Nejen kamarády potřebuje velký vůdce. Aby dodal svému majestátu onu nebetyčnou velikost, musí mít po ruce i trochu té havěti, která mu pokorně slouží a když zazlobí, tak ji prostě rozšlápne. Ona ale nezazlobí, protože se pána bojí a se staženým ocasem se mu ochotně klaní. Ona se v jeho stínu doslova tetelí blahem, že jim takový vůdce vůbec dovolí čekat v poslušném předklonu na chodbě, než dokouká fotbalový zápas (vlevo pan Hitler a pan Quisling, vpravo pan Putin a… no, tohoto pána dnes znají všichni ve světě, ten se dokonce s devótním učením a přejímáním způsobů „stabilizace společnosti“ na způsob vůdců nejen netají, ale dokonce veřejně chlubí…).

Tož tak. A když nebude po našem, tak všechny nepřátele (ztroskotance a zaprodance, intelektuály, imperialisty, vól strýt – pro kavárenské povaleče Wall Street, židy a vůbec všechny sionisty, bildenbergy, pravdoláskaře, havlisty, katolíky a jiné nepřizpůsobivé živly) rozdrtíme ocelovou pěstí!

Jak pan Hitler, tak pan Putin měli, respektive mají slabost pro impozantní ozbrojené síly. Oba je začali budovat na troskách bývalých mocných říší, jejichž ekonomiky neustály 1. světovou respektive studenou válku. Oba tak činili uprostřed celosvětové ekonomické krize, kdy si demokratická Evropa utahovala opasky a výdaje na zbrojení naopak omezovala. Oba také ochotně podněcovali a podporovali nepokoje v sousedních zemích a vyzbrojovali tamní „pátou“ kolonu – v někdejším Československu proněmecké ordnery, na Ukrajině proruské separatisty.

Mít svět ve svých rukou, jaký to slastný pocit. Potíž spočívá v tom, že ten svět jaksi nestojí o jednoho samojediného vůdce, byť by se tvářil sebemírumilovněji. Tedy až na výjimky. Pán vlevo, pověstný jinak svou hůlkou a buřinkou, který projevil svou uměleckou genialitu nadčasovým výsměchem diktátorskými sklony posedlým jedincům, by dnes například v takové České republice určitě za své dílo žádné státní vyznamenání neobdržel. Mohlo by to totiž poškodit obchodní vztahy s pány, před nimiž současní nejvyšší představitelé České republiky servilně ohýbají hřbet.

Jak ovládnout – nebo prostě a jednoduše „zblbnout statisícové davy“? Tak tenhle pán to uměl naprosto dokonale. Také se to dlouho učil před zrcadlem. Výsledek ovšem předčil veškerá očekávání. Mladí stejně jako staří, muži i ženy, ti všichni v něm viděli onoho vyvoleného, který jejich zemi navrátí ztracenou sílu a respekt celého světa. Když nás někdo cpe šniclem a pivem nebo slanečkem a stakanem vodky a chce za to jen aplaus, to se to hoduje a aplauduje. Klidně i nějakou tu „křišťálovou noc“ pro pána uspořádáme, nějaké výlohy vytlučeme, obchody vyrabujeme a pár nesouhlasících zmlátíme nebo rovnou odpravíme. Náš vůdce určitě moc dobře ví, k čemu jsou zapotřebí všechny ty koncentrační a převýchovné tábory, gulagy, pogromy a Katyně. A účet? Koho by zajímal účet s takovým vůdcem v čele?!

Nakolik před zrcadlem cvičil nebo cvičí tento pán, to nám známo není. Za svého pracovního pobytu ve službách KGB v někdejším východním Německu však stihl ze zkušeností pana Adolfa H. nepochybně leccos pochytit. Když chcete ten plebs v podhradí náležitě „zblbnout“, musíte se do toho prostě „vložit“ celou svou osobností a co nejjednodušším slovníkem, aby s vámi mohl posléze řvát i ten nejposlednější z přítomných blbů…

Horká linka mezi Peklem a Kremlem aneb „přítel na telefonu“

PONĚKUD PŘEKVAPIVÝ ZÁVĚR

Pokud jste z výše zachycených záběrů nabyli dojem, že pan Putin má velmi blízko k panu Hitlerovi, pak vás musíme zklamat. Šetřením jednoho předního antropologického ústavu se totiž před několika dny podařilo zjistit, že tomu tak není a že současná hlava ruského státu má nezpochybnitelně společné rysy s jinou osobností, která toho zdaleka nemá tolik na svědomí jako pan Hitler. Jedním z klíčových důkazů se stalo porovnání čelních profilů lebky. Z nich zcela zřetelně vyplývá jejich podobný tvar, shodné hluboké oční jamky a pronikavý pohled „jestřábích“ očí, výrazný nos, odstávající uši, holé nebo skoro holé temeno lebky a výrazný předkus. Za pozornost stojí také rozechvělý pohyb pravé ruky, která naznačuje zjevně schizofrenní poruchu, neb dle vyjádření odborníků na psychiatrii dává dotyčný najevo obavy, že se za ním něco nebo někdo skrývá a cosi mu našeptává…

 © -CC-

]]> http://www.ceskycestovatel.cz/nepomlouvejte-vladimira/feed/ 0 http://www.ceskycestovatel.cz/paraadrenalin/ http://www.ceskycestovatel.cz/paraadrenalin/#comments Sun, 01 Jun 2014 11:11:19 +0000 Frank http://www.ceskycestovatel.cz/?p=2167 Celý příspěvek →]]> Když chcete o něčem věrohodně psát nebo vyprávět, měli byste si to na vlastní kůži prožít. Cucat si historky z prstu dokáže každý, ale mít je podložené osobní zkušeností je něco, ale opravdu něco docela jiného. A protože  máme v současné době v naší knižní nabídce titul Špinavá válka, který líčí nasazení francouzských paradesantních jednotek v Alžírsku v letech 1954-1962, rozhodli jsme si vyzkoušet, co takový seskok, byť v tandemu, obnáší. Skáče se z výšky 4000 metrů, volným pádem míříte k zemi asi dvě minuty a dalších 5-6 minut klesáte s pomocí padáku, který vás bezpečně dopraví na matičku zem.

*Tak jdeme na to

A tak jsme poslední květnovou sobotu vyrazili na letiště v Příbrami, které patří už desítky let k největším parašutistickým střediskům u nás. Počasí dalo zapomenout na předchozí upršené dny a kumuly nadýchaná obloha doslova vybízela, aby všechno, co se dokáže nést vzduchem, vyrazilo do výšin.

Nástup do letounu

 Přitom kromě počasí jsme měli štěstí ještě na jeden zážitek. Namísto původně plánovaného Turboletu byl k dispozici exoticky vyhlížející Short Skyvan SC.7 ve verzi 3-100 rakouského provozovatele Pink Aviation se „žraločí kamufláží“.

*„Žraločí“ Short Skyvan

 Tenhle typ eroplánu má už něco za sebou, ale podobně jako takové legendy jako americká Dakota, sovětská „Andula“ a nebo již náš zmíněný Turbolet stále brázdí nebe. Prototyp tohoto celokovového dvoumotorového hornoplošníku s pevným tříkolovým podvozkem příďového typu byl zalétán v lednu 1963. O pět let později začaly být do letounů Skyvan montovány výkonnější motory Garrett AiResearch TPE331 a letoun se rychle rozšířil do celého světa. Dva argentinské stroje se například v roce 1982 zúčastnily dokonce války o Falklandy a k vojenským účelům je používají i další země jako například Guyana nebo Omán. Nicméně hlavním posláním letounu jsou dopravní úkoly. Ať už při přepravě osob a nákladů, nebo výsadkářů.

*Poslední vteřiny před seskokem

 Přestože letoun na první pohled vyhlíží poněkud neohrabaně, plně naložený rychle opouští rozjezdovou dráhu příbramského letiště a rychle stoupá vzhůru. Motory po 533 kW mu dovolují zdolat 500 metrů za minutu, takže co půl hodiny se dostane do vzduchu skupina cca 18 parašutistů. Obvykle se při přepravě osob používají skládací sedačky po stranách, nicméně tentokrát se sedí ve dvou řadách na podlaze letounu čelem ke zvedacím vratům na zádi. V tom je rozdíl oproti „Andule“ nebo Turboletu, kde se skáče z bočních dveří. Tady vás čeká seskok jako v opravdovém vojenském speciálu typu C-130 Hercules po vzoru paradesantních jednotek.

*Generál Massu a jeho hoši, opouštějící nad Alžírskem palubu letounu Noratlas

Cestou do potřebné výšky náš kameraman pořizuje obrazový záznam z paluby stroje i úrovně dosažené výšky. Krátce před  otevřením záďových vrat se začnou všichni zvedat. Instruktoři ještě jednou kontrolují úvazky svých svěřenců a domlouvají si s nimi poslední pokyny. A pak už vaši tvář ovane ostrý závan větru. Ti nejblíže u žlutě vyznačené odskokové lajny zaujmou svá místa a pak už mizí pod letounem. A po nich následují další a další. Ještě nasadit brýle a… Hurá do hlubin!

*A takhle jsme náš Skyvan opouštěli my…

 Je to úžasný pocit, i když trochu jiný, než jaký jste si třeba v duchu představovali. Do tváře vás sekne ostrý vítr, neboť rychlost pádové rychlosti před otevřením padáku činí přibližně 200 km/h. Nicméně, kdo už má za sebou nějaký ten kilometr v kabrioletu značky Mustang nebo Porsche, tomu to určitě ani nepřijde.

Chvílemi máte pod nohama nebe, ale pak už si to frčíte dolů ve stabilizované poloze…

 Nejvíce nezvyklé jsou však první otočky ve vzduchu, než se váš „sestup“ k matičce zemi stabilizuje. Jednou nebo dvakrát se otočíte kolem svislé i vodorovné osy, ale pak už stačí roztáhnout ruce a začít se křenit na kameramana, který vás v poloze na zádech točí a fotí.

Ruka kameramana Radka ukazuje, kam si „sedneme“

Pokud skáčete poprvé, nepočítejte, že vyloudíte bůhvíjaké grimasy. Chvíli vám totiž trvá, než se zorientujete a jestli dýchat nosem či ústy. Obé má svá úskalí, obzvlášť, pokud například trpíte alergií, senou rýmou a podobně.

*Na rozdíl od Massuových boys nás na zemi nečeká boj s povstaleckými guerillami, ale certifikát a fotografický a filmový záznam seskoku

 Když se konečně trochu „usadíte“ a zorientujete, můžete se začít také kochat krajinou a sledovat přibližující se letiště. Teprve nyní můžete v plné míře docenit přednosti moderních padáků – tzv. matrací – stran jejich ovladatelnosti a schopnosti přistát doslova „na pětníku“. Navíc zkušený instruktor s vám dokáže provést řadu efektních adrenalinových otoček, nad nimiž se tají dech stejně tak vám, jako těm dole, kteří napjatě sledují, co to s vámi udělá.

V této souvislosti patří ještě jednou dík tandémovému pilotovi Jiřímu Nytrovi, který s autorem provedl to nejhladší přistání, jaké si lze představit, a kameramanu Radku Novákovi, který pořídil „akční“ záběry…

 Text © -CC-

Foto © Radek Novák & -CC-