Před sto a více lety byla Severní Amerika vysněným cílem vystěhovalců nejen z Evropy, ale i ostatních koutů světa. Cílem, který jim měl zpravidla pomoci před válkami zdevastovanou a hospodářky vyčerpanou domovinou, za vidinou lepší existence nebo před politickým útlakem. Z Evropy se takhle mířilo za Velkou louži po napoleonských válkách, po hospodářských krizích v 60. letech 19. století,  po první světové válce, po nástupu nacistů k moci a po roce 1945 před stalinistickým útlakem komunistických režimů pod kuratelou Kremlu.

Dnešní doba je naštěstí už o něčem jiném a dává našinci příležitost poznat Severní Ameriku ze zcela jiného pohledu. Umožňuje do ní cestovat za přírodními krásami nebo za specifickými historickými památkami a poznávat tamní život bez toho, že by se mu uzavíral návrat domů.

V době globalizace a internetu se navíc kdysi zdánlivě nepřekonatelná vzdálenost, jejíž zdolání trvalo v lepším případě parolodí týden, v horším i týdny dva, si můžete v pohodě domova nejen naplánovat cestu a zabukovat letenky, ale dopředu si zajistit ubytování na předpokládané cestovatelské trase, objednat nějaký ten samohyb, neboť bez něj to v Americe opravdu, ale opravdu moc nejde. A pak? Pak už stačí v podstatě jen vyrazit.

Letecké spojení sice už i dnešním cestovatelům, obchodníkům či příbuzným, navštěvujících své potomky ve Státech či v Česku připadá poněkud dlouhé a únavné, obzvlášť když už Atlantik nekřižuje legendární nadzvukový Concorde. Nicméně dnešní cesta se už nepočítá na týdny ani na dny, ale toliko na hodiny. Ty vám navíc v současných eroplánech zpříjemní kdejaká vychytávka, od filmů až po videohry, o solidním občerstvení samozřejmě nemluvě. A tak jediné, co vás možná trochu limituje, je objem a váha cestovní bagáže. Obzvlášť, pokud patříte k mladé generaci, která přece jen musí cestovní výdaje udržovat v nějaké přijatelné rovnováze.

Junior autora těchto řádek a šéfredaktora tohoto webu se před nějakou dobou vypravil spolu se svou přítelkou a partou kamarádů v pořadí už na druhé putování po Severní Americe, přičemž tentokrát si vybrali její západní část. A jako správní cestovatelé zavrhli cestovku a jiné organizované podniky, ale již zmíněným způsobem prostřednictvím internetu si zajistili nezbytné zázemí a vypravili se za poznáním po vlastní ose.

Na zaoceánskou cestu to chce samozřejmě mezinárodní řidičák a vzhledem ke vzdálenostem, typickým pro Ameriku, i možnost, střídat se za volanty dvou „dodžek“, skýtajících dostatek prostoru i pohodlí pro několikasetkilometrové tranzity mezi jednotlivými státy, městy a národními parky. A ještě jedna rada: debetní platební kartu nechte doma a alespoň na tuhle cestu si pořiďte kreditní! To vám doporučuje sám autor, jinak tak trochu konzerva. Sám však už učinil zkušenost, že i v Evropě vám nemusí být při placení například v hotelu Holliday Inn platná ani zlatá debetka…

Text © -FK-

Foto © M. Kuník & spol.

123►

Během října jsem měla naplánovanou služební cestu do Keni a při té příležitosti mě napadla myšlenka navštívit mé adoptované dítko jménem Peter Joshua Kamau. Klučinu jsme si adoptovali s přítelem v roce 2013, kdy jsme se rozhodli zapojit do projektu. Několik týdnů jsme hledali vhodnou organizaci. Jako téměř každý jsme se obávali, aby peníze opravdu šly tam, kam mají. Mnoho mých známých mě odrazovalo od adopce na dálku, že v dnešní době chtějí člověka jen okrást, a že se peníze stejně na dobrou věc nikdy nedostanou. Centrum Dialog jsme se rozhodli osobně navštívit a získat informace o adopci. Líbila se nám i myšlenka návštěvy dítka. Také bylo fajn, že na nás nikdo nevyvíjel nátlak a smlouva se dá kdykoli vypovědět. Vrátili jsme se domů s pevným rozhodnutím někomu pomoci. Otevřeli jsme si databázi, kde bylo mnoho dětí, které potřebovaly pomocnou ruku, a bylo velmi těžké učinit výběr. Pak jsme ho objevili, malého usměvavého klučinu. Líbilo se nám, že ho můžeme sponzorovat od začátku (v té době mu bylo pět let). Jako jeden z mála se usmíval i přes veškeré problémy a bídu, ve které musel vyrůstat. Postup adopce byl velmi jednoduchý. Po půl roce nám přišel první dopis, ze kterého jsme byli nadšeni. V dopise bylo několik barevných obrázků a pár slov v angličtině. Od té doby nám každých několik měsíců dorazí do schránky dopis od Petera spolu s vysvědčením.

Abych se opět vrátila k mé návštěvě. Jakmile jsem měla letenku, tak jsem kontaktovala paní Lucii Tamášovou, ředitelku organizace. Velmi mě překvapila rychlá reakce a souhlas s návštěvou. Očekávala jsem, že bude nějaký zádrhel. Během dvou dnů jsme vyřešily veškeré potřebné věci a já se mohla těšit na setkání. Den před odletem jsem nakoupila několik fotbalových míčů a pro Petera další maličkosti. Do Nairobi jsem přiletěla šestého října brzy ráno a za pár hodin už na mě na recepci čekali dva místní koordinátoři: Ahmed a Vincent. Po hodinové jízdě jsme dorazili do školy Rosebella Preparatory Academy.

Škola je pro děti z nejchudších vrstev Nairobi a nachází se v oblasti Dandora. Vystoupili jsme z auta a vydali se do budovy školy. V té době probíhala výuka, takže jsem měla možnost nejdříve poznat paní ředitelku Rosabellu Wambui, která stála u zrodu projektu. Paní Rosabella na mě již čekala a mohla mi poskytnout velmi zajímavé informace o chodu školy.

Poté jsme se mohli vydat do různých tříd a děti pozdravit. Děti byly samozřejmě z mé návštěvy nadšení. Vždy mě hezky přivítaly a poté zazpívaly písničku. Starší žáci v angličtině, mladší ve svahilštině. Já se nemohla dočkat společného setkání s Peterem. Obešli jsme ještě několik tříd, než jsme konečně dorazili za chlapcem. Koordinátoři to pojali zábavnou formou a já musela uhodnout, který z dítek je Peter. Po chvilce váhání (všichni jsou si podle mne podobní) jsem uviděla opět ten krásný úsměv a bylo mi jasné, že je to ON. Děti to velmi pobavilo a začaly se smát. Nestává se často, že by někdo za nimi přijel. Následující dvě hodiny jsem měla možnost prozkoumat i zbylé třídy. Dokonce se mi naskytla příležitost navštívit i školičku. Ta byla super, moc se mi to tam líbilo. Dětičky byly kouzelné, i když se ze začátku trošičku bály. Bariéru jsem prolomila za pomoci sladkostí, které jsem jim rozdala ☺

Paní učitelka byla úžasná, ukázala mi, jak po obědě spí, jak se učí základní slovíčka a poté mi zazpívaly několik písniček. Během oběda se děti rozutekly ze tříd ven a samozřejmě si chtěli všichni se mnou plácnout a vyfotit se. Je dobré jim fotky následně ukázat, mají vždy velkou radost. S Peterem, paní ředitelkou, učitelkou i koordinátory jsme se vydali k Peterovi domů. Byla jsem velmi ráda, že se mohu na vlastní oči podívat, jak Peter bydlí. Po pěti minutách chůze jsme dorazili do místa určení. Tam už na nás čekala jeho matka s menším bratrem, kterého jsem měla možnost vidět už ve škole. Naštěstí i on má sponzora. Peterova maminka je na půl těla paralyzována a otec od rodiny utekl po narození druhého chlapečka.

  Bydlení je opravdu prosté. Malý pokojíček, kde je stůl, sporák a postel za záclonou, tam spí všichni tři. Suchý záchod je pouze jeden na patře pro další tři byty. Žádnou sprchu nečekejte, k dispozici je pouze kýbl. Pro vodu musí až dolů na dvůr. Měla jsem možnost si popovídat za pomocí koordinátorů, kteří překládali, s Peterovou matkou. Paní neustále děkovala a plakala. Bylo to moc dojemné… Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak je pro tyto děti důležitá pomocná ruka. Když jsem odcházela, tak na chodbě čekalo několik děti, které neměly sponzory a žádaly mě, abych je také podpořila, aby mohly chodit do školy. Bylo to smutné a zároveň nespravedlivé, že někdo tu šanci dostane a jiní ne. Doprovodili jsme Petera zpět do školy a naposledy se všichni vyfotili a rozloučili. Další zastávkou byla jednu hodinu vzdálená škola Kibera Utu Academy v jednom z největších slumů v Africe – v Kibeře.  I tam jsem měla možnost navštívit všechny třídy a popovídat si s učiteli. Koordinátor Ahmed mě vzal na hodinovou prohlídku slumu. On sám v Kibeře žije. Musím se přiznat, že jsem byla v šoku, takové otřesné životní podmínky jsem nikde neviděla a to jsem navštívila několik slumů po světe. Zpět do hotelu jsem dorazila odpoledne kolem páté a mohla přemýšlet nad životní situací dětí. I přesto všechno jsou děti šťastné. Úsměv a rozsvícená očička jim jen tak nevyhasnou. Obdivuji všechny koordinátory a celý učitelský sbor, který odvádí výbornou práci za téměř nulovou mzdu.

Další informace viz: Škola základ život? Ne pro každého…

 *

FOTO © CESKYCESTOVATELCZ

(AFRIKA 2016) O tom, že je východní Afrika jedinečným rájem zvířat, věděli milovníci safari už z řad našich pradědečků. Tedy spíše těch z řad aristokracie, kteří se do tamních končin vydávali za loveckými trofejemi s nějakou tou lancasterkou v ruce. Ernst Hemmingway pak tento kout světa proslavil svou knihou Zelené pahorky Africké a film se v 60. letech přidal romantickým příběhem o lvici Else.

Dnešní milovníci safari už nechávají lancasterky doma, a za přírodními krásami kraje mezi Indickým oceánem a Viktoriiným jezerem se vydávají „vyzbrojeni“ nejrůznějšími olympusy, canony a nebo nikony. Do takové Keni přitom už nemíří jen kvůli úchvatným záběrům slonů, antilop nebo šelem, ale také za relaxem ve stínu palem na plážích „horkého“ Indiku.

*Východoafrické pobřeží z paluby letadla

 Většina cestovatelských a turistických výprav do Keni začíná v Mombase. Toto starobylé město s pohnutou historií bylo kdysi centrem mombaského sultanátu, v 16. století ho ovládli Portugalci, kteří se zde během 17. a 18 století střídali u moci se sultány z Ománu, až zde nakonec vztyčili svůj Union Jack Britové. Ti také začali z Mombasy stavět do Nairobi železnici, kterou nechvalně „proslavili“ lidožraví lvi, ale jež na druhou stranu pomohla do nitra země přinést trochu civilizace.

Hotelový resort v Malindi

 Nicméně v Mombase se zdrží zpravidla jen ostřílení cestovatelé, cestující po vlastní ose. Ti ostatní pak vezmou zavděk čtyřhodinovým pozemním tranzitem po druhé a zároveň poslední keňské „dálnici“ do některého z vyhlášených hotelových resortů na pobřeží Indického oceánu.

Zmíněná komunikace má s klasickou dálnicí, na jakou jsme zvyklí z Evropy, společný asfaltový povrch. Od ostatních keňských vozovek (ty si o asfaltu mohou nechat pouze zdát) ji naopak odlišuje poněkud širší profil umožňující vzájemné míjení motorových a jiných vozidel bez toho, že by jedno muselo zastavit nebo dokonce sjet do škarpy.

*Africké St. Tropez: vlevo světoznámá modelka Naomi Campbell v Malindi a vpravo Malindi Beach

 Nejproslulejším keňským letoviskem je nepochybně Malindi, byť znalci vám řeknou, že například koupání a zejména potápění je mnohem lepší ve Watamu. Nejstarší keňské pobřežní město se dnes každopádně honosí označením „africké St. Tropez“. Svůj největší boom zažilo v 80. letech minulého století, kdy sem z Evropy před exekutory a soudní mocí houfně prchali původci nejrůznějších finančních havárií, a nebo tzv. neohippies, toužící po sladkém životě „nicnedělání“, jaký nabízejí země v podobě Keni, kde znají pouze jedno roční období, a to léto.

Trochu jiná tvář „afrického St. Tropez“ v podobě místního tržiště

 Dnes se Malindi, které i přes honosné označení město stále připomíná ze všeho nejvíc jen takovou trochu rozmáchlejší vesnici, těší hlavně pozornosti běžných turistů, ty české nevyjímaje. Nicméně i mezi těmito turisty můžete spatřit VIP klientelu. Ať už jde o politiky, byznysmeny a nebo osobnosti showbyznysu, kteří Malindi Beach využívají jako jeden ze čtyř vyhlášených resortů tzv. Miliardářského klubu (Billionaire club; další střediska klubu, jehož členy jsou například Bernie Ecclestone, Flavio Briatore a jeho manželka Elisabetta Gregoraci, Paris Hilton, Naomi Campbell a nebo někdejší španělský premiér José Maria Aznar, se nalézají v Porto Cervo, Istanbulu a Bodrumu). A to je to, co dělá z Malindi, kde jinak stále přetrvávají neuvěřitelné kontrasty mezi hotelovým komfortem uzavřených resortů a chudobou za jejich ploty, ono „africké St. Tropez“.

*

Veřejnou dopravu obstarávají v Malindi buď mikrobusy a nebo populární taxikolky „tuk-tuk“ (na snímku vlevo), určené maximálně pro tři osoby; když je ale zájem, zvládne její řidič i dvojnásobnou „porci“

 V minulosti se sociální kontrasty mezi světem bílých návštěvníků nejen Keni, ale vůbec celé Afriky, a jejích domorodých obyvatel sváděly na kolonizátory. Jenže ti už odešli před více než půl stoletím a bída v uličkách Malindi stejně jako jiných měst a vesnic černého kontinentu je stále stejná. Někde dokonce ještě větší než za oněch koloniálních časů, kdy se zde budovaly přístavní terminály, železnice, silnice, letiště a nebo výnosné plantáže s kávovníky a čajovníky a s tím související zpracovatelské podniky. Od těch dob se například v Keni nepostavil ani jeden kilometr nové železnice a kromě oněch dvou „dálnic“ mezi Nairobi, Mombasou a Malindi se po asfaltu svezete jen v oněch dvou největších keňských městech Nairobi a Mombase.

Pravda, v době sucha taková prašná silnice zdejší první třídy unese i plně naložený kamión. Jenže běda, když přijde doba tropických dešťů. Pak jí neprojede ani tank.

Zatímco malí „školou povinní“ Keňané si moc vyskakovat nemohou, v hotelu vám personál za nevelký bakšiš ochotně skočí pro kokosový ořech i do koruny palmy; pak plodu odsekne špičku, zasune brčko a ještě ho ozdobí květinou

 Když se před nějakým tím desetiletím vehementně podporovalo v komunistické Evropě tzv. národně osvobozenecké hnutí, zhusta se přitom používalo připodobnění, jak nebozí černí obyvatelé úpí pod bičem bílých vykořisťovatelů. V Nilu i Zambezi od té doby proteklo setsakra vody, ale někoho, kdo by rozvíjel získané dovednosti a znárodněné podniky z koloniálních časů, aby jeden pohledal.

Místo toho se po cestách neustále houfují bosí Keňané od nezletilců až po dospělé a natahují k autokarům s turisty žebrající ruce. Kdo zde není, poprvé, má už připraveno něco po ruce. Pokud se do Keni teprve chystáte, zapomeňte ale na všelijaké vlaječky, propisky, pohlednice s Karlovým mostem a podobné nesmysly, ale vybavte se pečivem, sušenkami, čokoládou, prostě vším, co se dá konzumovat. A pokud zavítáte do ulic Malindi nebo jiného města, nedivte se, že s výjimkou personálu v turistických zařízeních, řidičů taxíků a autobusů, provozovatelů drobných technických služeb jako autoopraven či rybářů zde mnozí otcové rodin přenechávají práci a starost o živobytí spíše svým drahým polovičkám a jejich jedinou starostí je, jak bez větší fyzické či intelektuální námahy prolelkovat čas od slunka do slunka.

*Vesnická škola západně od Národního parku Tsavo east se může „pochlubit“ docela bytelnou střechou a jednoduchým a přitom ekologickým větracím systémem; jinak pro přesnost: lavice u stěny slouží jako katedra učitele, žáci se musí spokojit s hliněnou podlahou; pokud není období dešťů a do školy nezatéká, není to prý žádný problém

 Přitom ne, že by zrovna Keňa patřila k těm nejchudším africkým zemím. Její hrubý domácí produkt je dokonce největší ve střední a východní Africe. Za tou nejhorší africkou chudobou byste museli někam do Středoafrické republiky, Čadu nebo Nigeru. Nicméně na relativně slušné životní úrovni si v Keni žije jen nepočetná městská menšina, zatímco milióny zejména venkovských obyvatel (v Keni je 75 procent obyvatel zaměstnáno v nízkoefektivním zemědělství) musí v průměru vyžít z necelého jednoho a čtvrt dolaru na den.

Těmhle dětem z vnitrozemí ještě chuť do vzdělání nechybí, ty z pobřeží už mají poněkud jiné „zájmy“

 Peníze na investice do vzdělání a nebo zlepšení infrastruktury by se nicméně našly. Kdeže tedy jsou? Pomineme-li proslulou africkou korupci, kdy si několik vyvolených mastí na účet národa kapsy, pak jsou to například neuvěřitelné výdaje na armádu!

Na ministra Stropnického by šly asi mrákoty, kdyby se mu doneslo, že keňská armáda má sice přibližně tolik příslušníků co ta česká – něco málo přes 24 tisíc, ale na její potřeby jde 5,3 procenta hrubého domácího produktu (!) a má ve stavu například 80 středních tanků a nebo 17 vlastních a nikoli vypůjčených nadzvukových stíhaček! Pro srovnání: český vojenský příspěvek z pohledu HDP je v současné době oproti tomu keňskému pětinový! Jen větší výkonnost a reálná částka v penězích činí toto srovnání snesitelnějším (Keňa vydává na armádu celkem 843 miliónů dolarů ročně, tedy polovinu toho co česká).

*Malindi – to je především nekonečný oceán a mnohakilometrové písčité pláže

 Vraťme se ale do Malindi. Pokud se po safari nebo cachtání v oceánu, jehož teplota bývá v poledne v lednu až nesnesitelná (což je způsobeno zdejší mělkou vodou, která se rychle prohřívá), necháte v podvečer zavézt zdejší motorovou taxikolkou, přezdívanou tuk-tuk, do centra, můžete se pokochat architektonickými půvaby jedné z nejvýznamnějších mešit na východoafrickém pobřeží a poté si zajít do vyhlášené kavárny KB Karen Blixen na Sloním plácku. Podnik nese jméno slavné dánské spisovatelky, která značnou část svého života spojila právě s Keňou a jejíž životní osudy zachytil oscarový film Vzpomínky na Afriku s Meryl Streepovou v hlavní roli.

K pobytu u moře patří neodmyslitelně ochutnávka mořských plodů; na pohled úžasné, na chuť ještě lepší, jen to obírání je trochu nimravé

 Za jednu ze tří nejlepších  restauraci ve městě pak mnozí považují podnik Baby Marrow, který se nachází nedaleko skalního výběžku nad mořem s pomníkem na počest slavného portugalského mořeplavce Vasco da Gamy. Zdejší kuchyně je vyhlášená rybami, mořskými plody a italskými specialitami, což ocení zejména zatvrzelí zastánci evropské kuchyně, kteří nemají důvěru k přílišným kulinářským experimentům jiných kontinentů. Na každý pád návštěvníci si zde absolutně nejvíc pochvalují naprosto jedinečnou atmosféru. A pokud si necháte něco doporučit, pak zkuste zdejšího „Napoleona“ v podobě obří pánve korýšů, nebo carpaccio z ryb, krevet a krabů…

*

Mangrovníkový prales v Národním mořském parku Watamu

 Odvrácenou stranou Malindi jsou temné postranní uličky starého města, kterým je radno se obzvlášť po setměni raději vyhnout. Jednak zde místní veksláci provozují nelegální obchod s cizími měnami (podobně si koneckonců počínali tito „penězoměnci“ před listopadem 89 v naší domovině). A jednak by se zde vaše kapsy mohly stát nečekaně cílem všetečných prstů a případná obrana vůči tomuto kapesnímu „znárodňování“ by se vám nemusela vyplatit.

V Malindi jsou místa (jako v případě tohoto zpola opuštěného tržiště), kde se necítíte ve své kůži nejen po setmění, ale ani ve dne

 Asi nejsmutnější tváří „afrického St. Tropez“ je však osada (dnes už spíše předměstí) Gongoni za řekou Sabaki. Ta je už delší čas nechvalně proslulá jako centrum zdejší dětské prostituce. Na jejím rozkvětu se přitom paradoxně podílí i turistický ruch, jinak zlatý důl pro keňský rozpočet. Jak říká ředitel zdejších dvou základních škol David Katana Masha, než by zdejší děti chodily do školy za „pomalým vzděláváním“, raději si na ulici vydělávají sexem „rychlé peníze“. A jako cenný zdroj příjmů pro vylepšení rodinného rozpočtu vnímají jejich chování i rodiče, z nichž mnozí je do těchto aktivit přímo nutí, takže pokusy o vymýcení tohoto špinavého byznysu se přes veškeré snahy míjí účinkem.

*

Brána do ráje africké fauny

 Život Malindi je jinak úzce spjat s mořem. Sedm kilometrů pláží chrání impozantní korálový útes, který je domovem bohaté podmořské fauny a v neposlední řadě i zdrojem pestrého jídelníčku. Během období dešťů a ještě nějaký čas po jejich skončení sice zdejší dojem poněkud kazí žlutě zbarvené kalné vody řeky Sabaki, nicméně nedaleký, zhruba půl hodiny lodí vzdálený Národní mořský park Watamu představuje jeden z přírodních divů keňské přírody.  Zdejší potápění (nebo alespoň šnorchlování) v oblasti korálových útesů patří k nezapomenutelným zážitkům, stejně jako plavba ve vydlabaných kánoích napříč zdejším mangrovníkovým pralesem. Při troše štěstí můžete mezi  kořeny stromů spatřit asi čtvrtmetrovou obojživelnou rybu Periophthalmus barbarus (Lezec obojživelný; viz fotogalérie) z rodu hlaváčovitých, která se dokázala přizpůsobit jak životu pod vodou, tak na souši. A parádní zážitek vám přinese i výlet za delfíny, kteří se ve zdejším teplém moři ochotně předvádějí v početných houfech.

*

Přesně tohle Keňu dělalo, dělá a bude dělat zaslíbenou zemí pro milovníky divoké přírody

 Během pobytu v Keni si samozřejmě nelze nechat ujít výlet do některého ze zdejších vyhlášených vnitrozemských národních parků. Keňa jich má celkem jedenadvacet, takže na návštěvu všech během jedné dovolené rychle zapomeňte. Když už, tak v případě, že oželíte relax u moře, budete rádi, když zvládnete alespoň dva.

*

V Národním parku Tsavo zapomeňte na poučky z autoškoly, tady neplatí žádná přednost pro motorová vozidla ani přednost zprava

 Pravda, kdo nemá hluboko do kapsy, mohl by si cestování za krásami parků zrychlit a zpestřit prostřednictvím letecké společnosti Mombasa Air Safari. Ta svého času používala k těmto účelům dokonce dva české letouny L-410 Turbolet. Po havárii stroje 5Y-UVP v srpnu 2012, kdy čtyři lidé zahynuli, ale přešla na americké jednomotorové hornoplošníky Cessna Grand Caravan.

*

Český Turbolet v barvách Mombasa Air Safari; v současnosti  byl tento typ nahrazen letouny americké provenience Cessna Grand Caravan

 Do nejbližšího parku (kromě již zmíněného mořského) Tsavo east je to pár set kilometrů, takže pokud zde chcete opravdu vidět a ulovit objektivem nějakou atraktivní zvířenu, nejde v žádném případě o jednodenní výlet.

Na druhou stranu vám zdejší park při troše štěstí nabídne tolik podívané, že si budete připadat jako Alenka v říši divů. Na návštěvníky jsou zde přitom obstojně zařízeni, takže vás do motorových přemisťovadel v podobě land roverů nebo mikrobusů naloží jen tolik, abyste měli dostatek pohodlí a nebyli ošizeni o jediný pohled, o jediný záběr. Také řidiči jsou patřičně proškoleni, takže s vámi kolem stáda žiraf nebo slonů neprofrčí sedmdesátkou, ale postojí, případně zacouvají a vůbec kopírují pohyb zvířat.

Hostitelé z keňského národního parku Tsavo east

Tedy pokud o to sama zvířata stojí. S většinou těch velkých jako jsou sloni či žirafi, problém není. Dokonce ani se lvy, u nichž pomalu nevíte, jestli vás blahoskloně nepozvou na piknik ve stínu baobabu. Zato takoví gepardi jsou naopak vyhlášení svou ostražitostí a nedůvěřivosti, takže jejich snímků si rozhodně považujte.

Průvodci pak vedle zasvěceného komentáře dohlédnou na vaši bezpečnost a z vozidel vás vypustí pouze u řeky k pokoukání z bezpečné vzdálenosti na cachtající se hrochy. Nicméně i při veškeré snaze se může chybička vloudit a jedni takoví výletníci se letos v lednu kochali pohledem na dovádějící hrošiska netušíc, že za pouhých deset metrů vzdáleným křoviskem je má v merku krokodýl (viz fotogalérie). Chlapec naštěstí zřejmě držel polední siestu, takže mezi ním a návštěvníky parku nedošlo k žádnému nedorozumění…

*

Tenhle módní střih se nikdy neokouká

 Množství, pestrost a koncentrace zdejší typické africké fauny je přitom vyhlášená. Navíc se vyznačuje i některými specifiky, jakým je například zdejší bezhřívnatý tsavský lev, jehož stavy v ekosystému Tsavo-Amboseli se pohybují kolem půl sedmé stovky. Známí jsou rovněž zdejší „červení“ sloni afričtí, kteří za své klaunské zbarvení vděčí zdejší výrazně červené půdě, kterou se posypávají na ochranu před sluncem a hmyzem. A k vidění ve své přirozené domovině jsou zde samozřejmě i žirafy, zebry Grévyho, buvoli, šakali pruhovaní, pes ušatý, levharti, gepardi tanzanští, paviáni žlutí, prasata bradavičnatá, nosorožci černí, dikobrazi, servalové, pštrosi, přímorožci, hyeny skvrnité a žíhané, damani, bezpočet druhů antilop a gazel a v neposlední řadě také ptáků, kterých zde žije na 500 druhů.

 Foto © Michal Kuník (2016)

Text © -CC-

123►

Maďarsko je pestrá a pikantní země plná lázní, folklóru a dobrého jídla, která se v poslední době těší stále větší oblibě. Víte proč? Pojďte se s námi podívat, jaké jsou její hlavní přednosti.

 Centrální místo v životě země zaujímá Budapešť. V hlavním městě jako by se potkávala snad všechna maďarská NEJ. Je to šarmantní metropole, která léčí, chutná, překvapuje a nikdy nenudí.

Budapešť – Dáma Dunaje

 Budapešťské panorama tvoří impozantní Parlament na pravém břehu Dunaje spolu s Hradním vrchem na opačném břehu řeky. S historickými památkami se tu zvláštně snoubí moderně postavené budovy a to, že Maďaři jsou velcí nacionalisté, je v Budapešti cítit na každém kroku: tolik soch a pamětních desek na jednom místě jste ještě neviděli.

Lázeňské pohlazení na těle i na duchu

Přírodním bohatstvím země je léčivá termální voda, které tu patřičně využívají. Tradice maďarského lázeňství pochází už od dob starých Římanů, následně ji prohloubili s dějinami země úzce spojení Turci. Jejich vliv se nezapře – mnohé lázně vás uchvátí nejen blahodárnými účinky, ale i překrásnou orientální výzdobou.

 Termální lázně v Maďarsku jsou skvělým místem pro relaxaci. Jen na území hlavního města lze vybírat z více než desítky komplexů včetně nejstarších Gellértových a největších Széchenyiho lázní. K dalším oblíbeným lázeňským destinacím patří Bükfürdó, Mosonmagyaróvár, Eger, Hévíz, Zalakaros, Harkány, Györ, Pápa či Miskolc-Tapolca. Jen si vybrat, kde začít.

Bez guláše ani ránu

 Láska prochází žaludkem – snad proto nelze Maďarsko nemilovat. V typických csárdách to voní po guláši a paprice, které říkají „červené zlato“. Učarují vám langoše s česnekem a zakysanou smetanou, klobásy, uherák i chutná nakládaná zelenina.

 Vše se zapíjí výborným vínem. Lehká bílá vína se pěstují hlavně u Balatonu, za vyhlášeným dezertním vínem se vydejte do oblasti Tokaj a za červeným třeba do Egeru nebo do Šoproně.

Každý má co objevovat

Maďarsko je země plná přitažlivých kontrastů: někde jako by se zastavil čas, jinde se naopak předhánějí v inovacích. Na své si tu přijde každý.

Kromě míst jako Ostřihom, Szentendre, Pécs neboli Pětikostelí, Debrecín, Moháč či Pannonhalma tu na vás čeká také maďarská pusta, vinné sklípky i  „maďarské moře“ - jezero Balaton. U něj si užijete dovolenou plnou koupání i aktivního odpočinku a poznávání. Takové „maďarské Versailles“ Keszthely nebo podmanivý poloostrov Tihany totiž leží právě na břehu tohoto největšího středoevropského jezera.

Nejlepší doba k návštěvě?

 A kdy se do Maďarska vydat? Celoročně. Jarní a podzimní barvy tu dokážou vykouzlit skutečně podmanivé scenérie. Máte-li rádi vinobraní, pak se na cestu vydejte v září. Chcete-li na vlastní kůži zažít jeden z největších hudebních festivalů v Evropě, konaný každoročně v Budapešti, zvolte srpen.

 Dovolenou u Balatonu si nejlépe užijete v létě. V zimě zase budete moci navštívit maďarské vánoční trhy. Ty nejvyhlášenější hostí, jak jinak, slavnostně vyzdobená adventní Budapešť. Wellness hotely po celé zemi vás také přivítají celoročně. A věřte, že taková koupel v horké termální vodě vás dokáže skutečně rozproudit, stejně tak jako třeba maďarský divoký čardáš.

 Ať už se na cestu vydáte kdykoliv, buďte si jisti, že Maďarsko vás vždy něčím překvapí – ať už zvykem hrát šachy přímo ve vodě nebo běžně servírovanou kombinací řízku a rýže. A co teprve maďarština, která našim uším přeci jenom zní tak trochu exoticky. Maďarsko vás zkrátka dostane.

 -RnC-

(CHORVATSKO) Když se řekne Rio Pecos, většina cestovatelů, odkojených v dětství indiánkami, si nepochybně představí Divoký západ, pueblo Apačů a nesmlouvavý souboj Old Shatterhanda s jejich náčelníkem Inču-čunou. Vzrušující záběry z prvního dílu filmu Vinnetou však nevznikaly v okolí skutečné americké řeky, ale její chorvatské dublérky.

*

Dalmatská prérie s úžasným panoramatem vápencových skal

Důvod, pro který se režisér Harald Reinl zvolil pro natáčení své kultovní filmové série na motivy románů Karla Maye jadranské pobřeží, byl samozřejmě prozaický. Náklady na natáčení v původních amerických exteriérech by film jen stěží zaplatil. Nicméně v Evropě existují lokace, které dovedou ty americké bezpečně nahradit.

*

„Hacienda“ nedaleko kaňonu Zrmanja s transdalmatskou dálnicí na svazích Velebitu

Ponechme teď stranou skutečně etnografickou stránku problému, kde indiáni z kmene Apačů skutečně žili, a držme se čistě literární předlohy, na kterou se Reinl ( a další režiséři mayovek) snažil navázat. Pro své filmy – mimochodem ty Reinlovy jsou ze všech filmových mayovek bezkonkurenčně nejpopulárnější – si vybral oblast Dalmácie s tamními vápencovými horami a krasovými řekami s úžasnými kaňony a vodopády. Reinl přitom nehledal pouze „nějakou“ romantickou krajinu, ale moc dobře věděl, čemu se chce přiblížit. Nakolik se Reinl trefil do charakteru krajiny kolem skutečné řeky Rio Pecos, si lze ostatně učinit představu z připojených záběrů.

Skutečná podoba americké řeky Rio Pecos, protínající státy Nové Mexiko a Texas

Možná byl nakonec pravdě blíž než některé hollywoodské westerny, včetně legendárního Mackennova zlata, které se dlouhá léta urputně držely exteriérů v Utahu. Tamní impozantními skalními monumenty sice dodávaly filmům dechberoucí šťávu a napětí, ale s indiány toho společného moc neměly. Těm se přiblížil až „prérijní“ snímek Tanec s vlky…

*

Namísto někdejších indiánských kánoí dnes brázdí vody řeky Zrmanja rafty

Že by potomci Ilčiho a Hátatitly?

Úspěch, který zaznamenaly Reinlovy mayovky, lze přisuzovat režisérovým zkušenostem a řemeslné zručnosti. V 50. letech minulého století prorazil úspěšnými filmovými přepisy populárních Wallaceovek a v roce 1958 si udělal jméno válečným snímkem U 47 – kapitän Prien o slavném ponorkovém veliteli z 2. světové války. Později převedl na filmové plátno rovněž spektakulární knihy „ufologa“ Dänikena. Mayovky, natočené jinými režiséry (R. Siodmak, H. Philipp, F. J. Gottlieb, A. Vohrer), jsou o jednu až dvě ligy za Reinlem a jedinými režiséry, kteří s ním mohou více než rovnocenně křížit kordy, jsou italsko-argentinský režisér Hugo Fregonese (Old Shatterhand) a rakouský Georg Marischka (Poklad Inků).

*

Tahle trojka dokázala řeku Zrmanju a její kaňon proslavit víc, než všechny reklamní kampaně světa

Jednou z Reinlem zvolených lokací se stal dolní tok krasové řeky Zrmanja, dlouhé cca 65 kilometrů a vlévající se do Jadranu jižně od Velebitu. Okolí má spíše rovinatý a jen místy lehce zvlněný charakter, takže kdo neví co a kde hledat, legendární kaňon na „Rio Pecos“ snadno unikne jeho pozornosti.

Tak takhle topil Old Shatterhand ve vodách Zrmanji chudáka Inču-čunu

Reinl zde točil už svou první mayovku Poklad na Stříbrném jezeře, ale opravdu významný prostor se mu dostalo v prvním dílu Vinnetoua a později také v „trojce“, kdy se zde odehrávala dramatická scéna s bandity na vorech, které Old Shatterhand s Apači přivítal zapálenou naftou. Kromě toho si kaňon a řeka Zrmanja zahrály ještě ve filmech Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti, Old Surehand a Vinnetou a míšenka Apanači.

*

Natáčení vinnetouovek nebylo pro jeho protagonisty žádnou procházkou růžovým sadem;  zleva: pochroumané prsty velkého náčelníka Apačů (že by selhal tomahawk?), v letním parnu i zapřisáhlému indiánskému abstinentovi „bodla“ ohnivá voda, tedy v tomto případě vychlazené pivko, které zpocenému náčelníkovi poskytl mezi dvěma záběry jeden z jeho úhlavních nepřátel – zlotřilý desperát Rollins v podání Rika Battaglii, a ukázka, k čemu také může posloužit pověstná stříbrná puška, když se její majitel necítí ve své kůži…

Dnes už řeka Zrmanja opět plyne poklidně, nikým a ničím nerušená, bez svištění šípů, rachotu pušek a koltů a ruchů filmového štábu. A přitom na jejím půvabu se nic nezměnilo. Naštěstí. Pravda, na horním, živějším toku se slapy, peřejemi a vodopády se konají každoroční závody raftů, ten letošní – jubilejní desátý – se konal v dubnu, ale ty mají pouze jednodenní program. Dolní tok pak brázdí nevelké výletní lodě, dávající návštěvníkům okusit pohled na strmé skalní stěny, lemující řeku a vysoké místy až 200 metrů.

*

Pro jistotu nejdřív jedno cigárko a pak si Lex Barker alias „Olda Šetrnej“ může vyzkoušet, co s ním udělá indiánský kalumet

Natáčení mayovek rozhodně nebylo na rozdíl od osudů filmových hrdinů ani zdaleka smrtelně vážnou záležitostí (pomineme-li karamboly kaskadérů), a proto vám nabízíme pár záběrů ze zákulisí, které mají zhusta komické a paradoxní situace…

 Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina – ve filmu Vinnetou Rudý gentleman dva nesmiřitelní protivníci, zleva Klaus Kinski alias ničema Luka a Pierre Brice coby nejslavnější náčelník Apačů si mimo záběry kamer docela rozuměli; vpravo pro změnu karetní souboj, soudcovaný  plukovníkem Merrilem (Renato Baldini): „Náčelníku, pokud tuhle partičku projedete, tak z toho míru mezi bílými a rudými nic nebude…!“

Text & foto © -CC- a archív

LONDÝN

aneb

eurovíkend v metropoli na Temži

 Londýn, diamant britského impéria, byl po staletí považován za hlavní město světa. Sídlily zde největší banky, probíhaly zde největší obchody. Nyní je jedním z nejkrásnějších a historicky nejzajímavějších evropských velkoměst. Není proto divu, že ročně přiláká až 27 miliónů turistů a cestovatelů na bezpočet památek, muzeí a galerií, restaurací i nákupních příležitostí. Veškeré zážitky přitom umocňuje nezaměnitelná atmosféra souhry britské tradice s jinými kulturami, odkazující na někdejší koloniální vazby po celém světě.

Za kanál se lze vypravit vícero způsoby. Ten nejrychlejší je letadlem a pokud se trochu orientujete v internetových nabídkách leteckých společností, zjistíte, že může být i zdaleka nejlevnějším. Pravda, musíte se přizpůsobit termínu a počítat s tím, že nízkonákladové aerolinky nelétají z Ruzyně, ale třeba z polských Katowic (projetý benzín – pokud pojedete autem – ušetříte na katowickém aeroportu za bezplatné parkování).

Do Londýna za každého počasí

Londýn nabízí nepřeberné množství aktivit, kterým se můžete věnovat bez ohledu na nechvalně známé „anglické počasí“. Navíc se ani není čeho obávat, daleko více deštivých dní má překvapivě Milán. Díky tomu, že se počasí v Londýně vyhýbá extrémům, můžete se na eurovíkend za poznáním této metropole vydat i v zimě. Tehdy tam bude díky přímořském,u klimatu dokonce tepleji než u nás.

Nejslavnější hodiny a zvonice světa (Pozor! Nezaměňovat s nejslavnějším orlojem, ten je v metropoli nad Vltavou…)

Pokud máte málo času na dovču, Londýn je jako stvořený na zážitky nabitý eurovíkend. Navštívíte impozantní památky jako Westminsterské opatství, Parlamen (Whitehall) a slavný Big Ben, věhlasné královské sídlo Buckinghamský palác, ponuré vězení Tower a nebo malebný Bridge of London. A pokud se necítíte pevně v kramflecích se svými jazykovými znalostmi, můžete využít zkušeného průvodce, od něhož se dozvíte spoustu perliček a tipů, které pomohou k orientaci zejména tzv. prvocestovatelům.

Do Londýna za nákupy, kulturou a sportem

Začátek roků je ve znamení výprodejů, jejichž produkty v Londýně souzní s posledními módními trendy a příznačnou britskou kvalitou. Velmi výhodně tak koupíte atraktivní módní oblečení a doplňky. Dámy nepochybně okouzlí luxusní Oxford Street a proslulý obchodní dům Harrods a pokud toužíte po blyštivých špercích, vaše srdce nepochybně zaplesá ve vyhlášeném klenotnictví v Halton Gardens. A ti, co rádi něco extra, by neměli minout výstřední tržiště Camden Market.

 Londýnský dopravní a orientační systém prošel zejména v souvislosti s olympiádou 2012 významným zdokonalením

Březnové slavnosti na počest svatého Patrika si lze nejlépe užít v jedné z nejoblíbenějších čtvrtí Soho, známé především pulzujícím nočním životem. Nachází se zde široká škála klubů, barů, pubů a restaurací. Ochutnáte v nich typickou anglickou stejně jako mezinárodní nebo exotickou kuchyni. Soho je rovněž divadelním centrem s výběrem představení z toho nejlepšího z celého světa.

Dvě nejdůležitější ulice v Londýně; o bezpečnost strídajících se nájemníků v Downing Street 10 dbá spolehlivá a usměvavá ochranka

Britská metropole si člověka získá jak v průběhu jara, tak léta. Láká na množství festivalů, koncertů a lidových slavností, které patří k Londýnu stejně neodmyslitelně jako třeba lodě nebo fotbal. Milovníci kulatého nesmyslu se sem sjíždí zejména v květnu, kdy vrcholí zápas o titul anglické fotbalové ligy Premier league. A pokud takový zápas nestihnete, nezoufejte. Zdejší „chrámy kultovního ostrovního sportu“ jsou otevřeny i k prohlídkám jako jakési klubové pevnosti a síně slávy v jednom.

Fotbalová „pevnost“ londýnských kanonýrů z Arsenalu, kde se můžete seznámit nejen s úspěšnou historií klubu, ale doslova prošmejdit všechny její kouty a zákoutí

 Barvy londýnských fotbalových mužstev přitom hájí i české fotbalové hvězdy jako Tomáš Rosický nebo Petr Čech. A zatímco Rosického Arsenal láká na svůj ultramoderní stadion,  Čechova Chelsea není neznamená jen fotbalový klub, ale také největší květinový veletrh, jemuž mohou konkurovat snad jen ti holandské.

Zde se kdysi panovalo, později věznily a stínaly hlavy odpůrců koruny nebo anglikánské církve a nakonec ještě za 1. světové války popravovali němečtí špióni

Londýnská muzea a kuriozity

Mezi další londýnské zajímavosti patří množství kvalitních a vyhlášených muzeí jako Britské národní muzeum (podobně jako do všech britských muzei vstup zdarma!), které je jakousi londýnskou obdobou pařížského Louvru, a nebo muzeum moderního umění Tate Modern čeká na návštěvníka v kteroukoliv roční dobu. Proslulé a vyhledávané je rovněž Muzeum voskových figurín Madame Tussauds, kde se lze i vyfotit s někdejšími celebritami  od Beatles přes Robina Williamse až po Michaela Jacksona a Marylin Monroe.

Podobný obrázek je typický pro náměstí snad všech evropských metropolí; oraz a svačinka před další cestovatelskou poutí, kterou by v Londýně měla završit minimálně ochutnávka nějaké té pinty piva v typickém pubu

 Mezi typické zážitky, která skýtá eurovíkend Londýn,  patří rovněž svezení v kultovním červeném dvoupodlažním autobusu, populárním „doubledeckeru“, romantická plavba lodí po Temži v vyhlídkovému kolu London Eye, prohlídka válečného křižníku HMS Belfast a nebo návštěva jedné z královských rezidencí – Kensingtonského paláce (sídlo prince Williama a princezny Kate) a jeho nádherných zahrad.

 Text © Hripsime Zohrabyan

Foto © -CC-

12►

O vzájemném pošťuchování Pražáků a Brňáků (odmítám termín nevraživost, který je vlastní pouze nedospělým závistivcům a intelektuálním zakrnělcům) jako která z obou zemských metropolí je větší, starší či vzdělanější, zda-li je vyšší Petřín nebo Špilberk, rychlejší metro nebo šalina, hokej hraje pohlednější Slavie nebo Kometa a nebo jestli vaří lepší pivo Staropramen nebo Starobrno, by se daly psát stejně tak romány, eseje jako odborné rozbory. Naprostá většina z nich je však docela obyčejným mlácením prázdné slámy.

*Před každou výpravou je nutné pořádně prostudovat mapu

 Nicméně s tím, co má Brno doslova za humny – s Drahanskou vrchovinou a jejím úžasným Moravským krasem, nemůže Praha s podobně formovaným a blízkým, ale nepoměrně menším Český krasem při nejlepší vůli soupeřit. A nejen Praha, takovým úžasným „výletním místem“ pro víkendový oraz se nemohou pochlubit ani mnohé evropské a světové metropole. Nemám rozhodně zapotřebí se brněnským patriotům podbízet, ale ať mi někdo ukáže na mapě Evropy město od Lisabonu po Moskvu, od Trondheimu po Athény, kde by si člověk mohl doslova „odskočit“ za takovou nádherou, která by byla ještě nádhernější, kdyby se ji dařilo udržovat v náležité čistotě bez příznačně českého plastového a igelitového svinčíku.

* Mapa Moravského krasu a jeskyně pod Vintockou skálou

Moravský kras leží v severní oblasti Jihomoravského kraje a člení se na severní, střední a jižní část. Většinou plochý povrch vápencového území chráněné oblasti se rozprostírá na ploše 94 km² a dosud zde bylo objeveno bezmála 1300 jeskyní. Z toho pět velkých je přístupno veřejnosti. Punkevní jeskyně jsou spojené s možností plavby na člunech po hladině podzemní říčky Punkvy a prohlídkou dna propasti Macocha. Dalšími jsou Kateřinská jeskyně, Balcarka, Výpustek a Sloupsko-Šošůvské jeskyně, tvořené mohutnými chodbami a podzemními propastmi.

Téměř plochý povrch vápencového území se mírně sklání k jihu a je odvodňován Punkvou, Křtinským potokem a Říčkou do Svitavy a Svratky. Rozkládá se v 3 až 6 km širokém a 25 km dlouhém pruhu devonských vápenců, který se táhne jižním směrem od Sloupu a Holštejnu až k obcím Líšeň a Maloměřice na okraji Brna.

* Vintocká skála

 Většina návštěvníků Moravského krasu míří především za největšími a nejpopulárnějšími jeskyněmi. Nicméně ti zvídavější a informovabnější si nenechají ujít ani ty zdánlivě bezvýznamné, ba mnohdy dokonce bezejmenné, označené pouze pořadovým číslem. Takové rozkošné skalní „prolejzačkyů jsou i kousek od mnohem slavnější Balcarky. Prakticky naproti přes silnici v přírodní rezervaci Vintoky.

Čtyřnohá speleoložka z Českého cestovatele před průzkumem jeskyně pod Vintockou skálou

 Součástí přírodní rezervace Vintoky je rovněž tzv. propadání Vintoky, kde se ztrácí Krasovský potok. Potok vyvěrá v Malém výtoku Punkvy, ale jeho podzemní tok nebyl dosud stále zmapován. Ve Vintocké skále se nachází hned několik jeskyň. Pod číslem 591 je vedena tzv. Cigánská se dvěma komíny a jen pár metrů vedle, když se proderete hustým porostem kopřiv, je vstup do jeskyně č. 590 – Ponorové.

Vstup do Sloupsko-šošůvských jeskyní

 Sloupsko-šošůvské jeskyně představují největší podzemní krasový komplex, zpřístupněný na území České republiky. Tvoří rozsáhlý labyrint dómů, chodeb a obrovských propastí, které spojují dvě podzemní patra s výškovým rozdílem 60 m. V současné době nabízejí návštěvníkům dlouhý a krátký okruh a rovněž tzv. historickou prohlídku. Louka před skálou Hřebenáč slouží i zájemcům o romantické svatby v přírodě.

Výhled z Koňského spádu do Pustého žlebu

 Pustý žleb je asi 7,5 km dlouhý krasový kaňon mezi hotelem Skalní mlýn a obcí Sloup. Stěny kaňonu tvoří většinou strmé vápencové skály s množstvím jeskyní. Ve většině případů jde o menší jeskyně, ale nachází se zde i uměle proražený vstup do Amatérské jeskyně, největšího jeskynního systému u nás.

Jeskyně u Žida

 Skupina jeskyněk, která se nachází ve východní skalní stěně Pustého žlebu. Své jméno dostaly podle starého kriminálního případu, na jehož základě zde měl být v 19. století oloupen a zavražděn židovský kupec.

Řada skalních útvarů v Moravském krasu je cílem horolezců. Na snímku vlevo populární Hřebenáč u Sloupsko-šošůvských jeskyní, vpravo rozcestník nad Pustým žlebem

 Jedna z dominant a symbolů moravského krasu, 25 m vysoká vápencová skála Hřebenáč, není vyhrazena jen zkušeným horolezcům, ale prostřednictvím specializované brněnské agentury Speleoart si ji může dopřát takřka každý trochu fyzicky zdatný zájemce. Pro výstup jsou zajištěny veškeré potřebné pomůcky od sedacího úvazku přes expresní sety a lano až po přilbu a samozřejmě nechybí ani doprovázející instruktor. Výstup podle náročnosti trvá 2-3 hodiny a cena se pohybuje od 890 Kč (lehčí cesta), respektive 990 Kč (obtížnější cesta). Výstup je možno zakoupit i jako dárek a mohou ho absolvovat jak jednotlivci, tak páry, rodiny nebo malé skupinky.

Přístřešek pro „unavené tlapky“ některých cestovatelů pod Koňským spádem

Stezky, křižující Moravský kras, jsou povětšinou vzorně značené a nabízejí i přístřešky pro případ, že by svatý Petr chtěl zdejší kraj trochu svlažit. Až na výjimky se vám dostane i zevrubných informací z prospektů a nebo informačních tabulí. O turistické zázemí je přitom velmi obstojně postaráno na několika místech (Skalní mlýn, chata Macocha, Sloupsko-šošůsvké jeskyně), takže vám rozhodně nehrozí vyčerpání hladem a žízní.

  Na některé živočichy musíte dávat pozor, aby jste je nezašlápli (hrabošík)

 Poloha, geologický podklad a členitý terén umožňuje v Moravském krasu existenci pestrých a specifických rostliných a živočišných společenstev. Asi největší pozornost poutá jeskynní fauna, z níž jsou nejznámější netopýři. Dosud jich zde bylo zjištěno 21 druhů. Z bezobratlých bylo na zdejším území zaznamenáno například na 2000 druhů motýlů, z ptáků zde pravidelně hnízdí výr velký a v posledních letech se zde objevil například čáp černý a nebo sýc rousný. Z větších savců pak na území krasu nechybí obvyklá lesní zvěř.

Punkevní jeskyně nabízí vedle bohaté krápníkové výzdoby návštěvu dna Macochy a cestu lodičkami po hladině podzemím protékající Punkvy

 Punkevní jeskyně, které se nacházejí 2 km od Skalního mlýna, jsou nejvyhledávanějšími jeskyněmi Moravského krasu. Za svou popularitu vděčí zejména možnosti dostat se na dno propasti Macocha a romantické plavbě na lodičkách po hladině ponorné říčky Punkvy. Suchá část byla zpřístupněna již v roce 1909 a dnes je dílem upravena i pro bezbariérový přístup! Vozíčkáři mohou navštívit Přední dóm suché části Punkevních jeskyní a s menší pomocí průvodců při nastupování do lodiček mohou absolvovat i podzemní plavbu.

Dolní jezírko na dně propasti Macocha

Macocha představuje největší propast svého druhu ve střední Evropě. Vznikla s největší pravděpodobností prolomením zesláblé klenby obrovského podzemního dómu a splynutím krasové sníženiny na povrchu s jeskyní se otevřela vertikální dutina o dnešní hloubce 138,5 m. Mohutné rozměry propasti umožňují denní osvětlení celé prostory, a proto se v krasové klasifikaci řadí k propastem typu „light hole“.

Čertova branka v Pustém žlebu a snímek potápěče před sestupem do hlubin Horního jezírka v Macoše z 1. poloviny 20. století

 Čertova branka představuje zajímavý přírodní výtvor v Pustém žlebu. Jedná se o skalní tunel, který vznikl z průtokové jeskyně a dnes tvoří jednu ze zastávek naučné stezky Macocha. Výzkum propasti Macocha sahá až do 1. poloviny 18. století, kdy se do ní nechal spustit mnich minoritského kláštera v Brně Lazarus Schoper. Dalším výzkum nabýval postupně charakter odborných expedic a jejich vyvrcholením se stal objev a zpřístupnění suché části Punkevních jeskyní (1909-1914) a následně Macošských vodních dómů (1920-1933)..

Přírodní rezervace Bílá voda u Holštejna

 Zajímavou lokalitu představuje přírodní rezervace Bílá voda u Holštejna. Zdejší území zahrnuje geomorfologicky cenné krasové území v devonských vápencích s ponorným poloslepým krasovým údolím s přirozenými lesními porosty a výskytem chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů.

Skály v Bělovodském údolí jsou bohaté na svérázné úlomky zdejšího vápence (uprostřed), připomínající hroty šípů nebo oštěpů z doby kamenné. Pro srovnání vlevo a vpravo hroty z pazourku, tvrdé sedimentární kryptokrystalické formy křemene

Zbytky hradu Holštejn

 Hrad Holštejn byl vystavěn ve 13. století na mohutné vápencové skále Hartmanem z Čeblovic. Podle pověsti jeho pozdější držitel a jinak loupeživý rytíř Vok IV. usiloval o ruku Anežky z nedalekých Petrovic. Protože ho však dívka odmítla, vypálil její matce Bětce tvrz a ji samotnou uvrhl do jeskynní hladomorny pod hradem, aby Anežku přiměl změnit názor. Ta nakonec souhlasila, ale matka mezitím v hladomorně vypustila duši. Anežku nakonec z hradu zachránil její strýc, když Vok odtáhl do války proti husitům. Ti ho prý ubili cepy pod Vyšehradem…

Most přes Podhradní ponor

Děsivý rachot tohoto mostu, spojujícího ves Holštejn s civilizací, se při přejezdu jakýmkoliv povozem nese do vzdálenosti několika kilometrů a budí dojem, že se blížíte k Niagarským vodopádům! Jestli si zdejší lesní zvěř už zvykla a nebo si našla v Moravském krasu klidnější místo, je otázkou. Nicméně holštejnským nepochybně slouží jako ohlašovatel příjezdu pošty a nebo pojízdné prodejny…

Zámek Rájec nad Svitavou

Zámek se rozkládá se v bezprostřední blízkosti souměstí Rájec-Jestřebí, označovaném za Severní bránu Moravského krasu. Samotný zámek a přilehlý zámecký park (dílem francouzský a dílem anglický) představují pozoruhodnou ukázku reprezentačního venkovského sídla ve stylu 2. poloviny 18. století. Dnešní podobu získal zámek za Antonína Karla hraběte Salm-Reifferscheidt podle projektu vídeňského architekta francouzského původu Isidora Marcela Amanda Canevaleho v duchu rokokového klasicismu.

V Rájci nechátrají pouze hospodářské budovy, ale i samotný zámek

 Zámek Rájec byl po roce 1945 Salmům zkonfiskován a dnes se honosí označením národní kulturní památka. Jenže co vypadá alespoň z dálky jako „huj“, působí při pohledu zblízka slušně řečeno notně zanedbaně. Padající omítka, oprýskané dveře a okenní rámy a hrůza hrůz – opuštěné „socialistické“ letní kino v anglickém parku! Víra některých lidí, že podobným památkám je nejlépe v rukou státu a jeho památkové péče, v tomto případě (podobně jako v řadě dalších)  dostává notně na frak. Salmové údajně vznesli na zámek po roce 1989 restituční nároky, které ale nebyly dodnes jednoznačně vyřešeny, a tak erár zřejmě doufá, že v případě, kdyby spor prohrál, přenechá původním majitelům alespoň místo zámku ruinu.

A teď si musí dát „cestovatelé a cestovatelky“ před další expedicí pořádný oraz…

 FOTOGALERIE:

12345►

©-CC-

Když se řekne Moravský kras, většina lidí si nejspíše vybaví jeho úchvatné jeskyně. Jenže tento doslova pohádkový kraj není jen o podzemních sálech s úžasnými „krápníky“ (stalaktity a stalagmity), ale také o dalších zajímavých přírodních, ale i architektonických krásách. Moravský kras tak nabízí rozkošné přírodní krásy v podobě skalních ostrohů, propastí a propadání či ponorných potoků, ale také pestré flóry a fauny a nebo v neposlední řadě lépe či hůře udržovaných a obnovovaných stop po historickém soužití člověka se zdejším krajem. Jako třeba v podobě dochovaných větrných mlýnů v Ostrově u Macochy či Rudicích, Staré huti na Křtinském potoce, poněkud omšelém zámku v Rájci-Jestřebí, Alexandrovy rozhledny nad Adamovem a nebo jedinečného poutního kostela ve Křtinách.

* V Moravském krasu se určitě neztratíte

 Moravský kras je k návštěvníkům velmi vstřícný, a to jak k pěším, tak k cykloturistům. A značeny jsou zde nejen klasické turistické stezky, ale dokonce i lesní cesty. Na snímku jedna taková, která vede Masarykovým lesem ve Křtinách, který tvoří součást Školního lesního podniku Mendelovy univerzity.

Pod Výří skálou

Každá „pohodlná“ cesta však jednou skončí a pak je nutno využít fyzický fond, „načerpaný“ zpravidla sezením u redakčního stolu a psaním reportáží a knížek. Naštěstí ovzduší Moravského krasu není zatíženo průmyslovými ani městskými exhalacemi, takže nějaký ten výstup se dá docela vydýchat. Obzvlášť, když chcete pořídit nějaký zajímavý záběr…

Ne každá jeskyně sloužila v minulosti bohulibým účelům

 Poněkud nezvyklý východ z jeskyně Výpustek, připomínající spíše vrata do podzemní pevnosti. Výpustek ostatně k podobným účelům sloužil. Ne sice přímo jako pevnost, ale jako protiatomový kryt.

Jeskyně Výpustek

 Jeskyně Výpustek představuje významný jeskynní systém Moravského krasu, jehož labyrint chodeb a dómů vděčí za svůj vznik ponorové činnosti Křtinského potoka. Pozdější archeologické nálezy odhalily, že jeskyně byla osídlena už někdy kolem roku 15 000 před n. l. a v jeho labyrintu byly nalezeny rovněž kosterní pozůstatky velkých zvířat.

Vybetonované prostory velitelského stanoviště v jeskyni Výpustek

 V polovině 20. století se v prostorách Výpustku začala těžit fosfátová hlína a v roce zde československá armáda měla v úmyslu zřídit obří muniční sklad pro případ války. Po okupaci zde pak Němci zřídili podzemní továrnu na výrobu leteckých součástek.

Po válce se zdálo, že s další průmyslovou či vojenskou devastací jeskyně je definitivní konec, nicméně v dubě vrcholící studené války počátkem 60. let obsadila jeskyni výpustek opět armáda zřídila zde již zmíněný atomový kryt pro velitelské stanoviště.

Schéma krasového systému Býčí skála

 Krasový systém Rudické propadání – Býčí skála je druhou největší – a veřejnosti zatím nepřístupnou – jeskyní v České republice. Jeho délka činí 12 km a je modelován Jedovnickým potokem a jeho přítoky. Potok se propadá do podzemí ve slepém krasovém údolí, kudy vede jedna z výzkumných speleologických cest.

Rudické propadání

 Místo, kde se Jedovnický potok v propadání řítí do hloubky 86 m a vytváří největší českou podzemní vodopádovou kaskádu. Při silných mrazech se zde vytváří několik ledopádů, z nichž nejdelší měří 34 m.

Že by cesta do středu Země?

 Symbolem Rudického propadání je sintrová „Kašna“, kde rychlostí až několik milimetrů za rok narůstá krápníková hmota. Unikátem je „Zkamenělý žebřík“, který zde stojí od velkých objevů v roce 1922. Součástí podzemního systému je také nejhlubší „suchá“ propast v ČR – Rudická propast – hluboká 153 m a největší podzemní prostora – tzv. Obří dóm.

Moravský kras a zejména Býčí skála je rájem speleologů

 První podrobný popis jeskyně pochází od brněnského lékaře J. F. Hertolda z roku 1669 a od roku 1802 zde probíhal průzkum z iniciativy hraběte Hugo Salma. Později zde vedl rozsáhlé archeologické bádání Jindřich Wankel. V roce 1985 bylo Rudické propadání propojeno umělou štolou s jeskyní Býčí skála a současným výzkumem propadání se zabývají jeskyňáři z České speleologické společnosti – základní organizace Rudice.

Vstup do krasového systému Rudické propadání pod Býčí skálou, který se nachází v údolí Křtinského potoka při silnici mezi Křtinami a Adamovem. V současnosti je zabezpečen železnými vraty.

Pohřeb velmože v Býčí skále očima Zdeňka Buriana

 S Býčí skálou je také spojen jeden z nejúžasnějších archeologických nálezů na území Moravského krasu. Jindřich Wankel zde začal pracovat v roce 1967 a v tzv. Předsíni objevil dnes již světoznámý nález ze starší doby železné – halštatské, datovaný do 1. poloviny 6. století před n. l.

Nalezené předměty jako soška býka vlevo a rekonstruovaný bohatě zdobený vůz vpravo jsou dnes součástí sbírek Přírodovědeckého muzea ve Vídni

 Podle Wankela se mělo v Býčí jeskyni jednat o místo pohřbu tehdejšího velmože, z kteréžto interpretace vychází i sugestivní kresba od Zdeňka Buriana. Wankel k tomuto závěru dospěl na základě nálezů zbytků žároviště, oltáře, dláždění, modly a kovárny, dále množství luxusních předmětů včetně zdobených vozů, bronzových nádob, zlatých čelenek, náramků, přilbic, sekyr, žezla a tisíců skleněných a jantarových perel, ale v neposlední řadě také lidských kosterních ostatků, které by napovídaly, že se mohlo jednat o pradávné obětiště. Současná archeologie však pracuje spíše s teorií, že se jednalo o jeskynní svatyni.

Kostelík sv. Barbory u Rudic

 Obec Rudice však nabízí ještě množství dalších zajímavých perliček a kuriozit. Ať už se jedná novou kapli svaté Barbory (patronka horníků a jeskyňářů) z roku 2002, náležející k Římskokatolické farnosti Jedovnice, a nebo větrný mlýn č. p. 90 na výšině Tumperk v jihovýchodní části obce. Mlýn (obr. viz FOTOGALERIE) je holandského typu s kamennou kruhovou zdí, silnou u země 135 cm, a vysoký 7,5 m. V roce 1865 jej postavili manželé Matěj a Františka Ševčíkovi a v roce 1929 byl mlýn převeden na elektrický pohon.

Rudický geopark

 Dnes je rudický mlýn památkově chráněným objektem s muzejní expozicí větrných mlýnů, kolekcí barevných odrůd křemenů a rudických geod a speleologie. V bezprostřední blízkosti mlýna je rovněž geopark s ukázkami hornin z moravského krasu a Drahanské vrchoviny.

Pískovna Seč

 Jen kousek od rudické svaté Barborky se uprostřed lesa při silnici do Olomučan ukrývá další přírodní klenot. Jedná se o dnes už opuštěnou a pozvolna zarůstající pískovna Seč, která představuje v současnosti jediný větší odkryv sedimentů jurského až spodnokřídového stáří. Lom o půdorysu přibližně 180 x 100 m dosahuje hloubky 20 až 30 m představuje pestrou ukázku kaolinických jílů a červenohnědých železitých písků až pískovců. Kaolín je přítomný i v jezírku, které dnes vyplňuje podstatnou část lomu a jehož jemný písek pokrývá i listy a květy leknínů.

Stará huť u Adamova

 V údolí Křtinského potoka kousek od Adamova se nachází pečlivě zrestaurované objekty Staré huti, které dávají vzpomenout na zdejší hutnickou minulost. Huť je pozůstatkem celého komplexu, vybudovaného počátkem 18. století Janem Adamem knížetem z Lichtensteinu. Podnik žil zejména z dodávek pro armádu, ale koncem 19. byl pro nerentabilnost uzavřen. Dominantou celého areálu je 10 m vysoká dřevouhelná železářská pec a expozici dále doplňují dvě menší pece na pálení vápna, rampy, bývalá modelárna „Kaměňák“ a obytná budova, která dnes slouží jako muzeum Železářství střední části Moravského krasu. V areálu vzniká postupně pod širým nebem i muzeum kusových železářských pecí.

Pestrá fauna a flóra je neodmyslitelnou součástí Moravského krasu a co víc, nenechá se návštěvníky nijak rušit

 Různé druhy bezobratlé fauny na území moravského krasu  jsou zastoupeny podle místa výskytu buď v teplých bezlesých biotopech na okraji Hádecké planiny (např. cikáda trnková), nebo v podobě lesních společenstev (drabčík, kovaříci, roháč obecný) a údolních niv. Zcela specifické podmínky pak existují na dně propasti Macocha a v jeskyních.

Památka na ty, kdo v Moravském krasu žili i umírali

 Skromný pomník tragicky zesnulého dělníka Antonína Ševčíka, který v roce 1905 zahynul na Skatulově lesní cestě mezi Adamovem a Babicemi nad Svitavou pod převráceným vozem

Umělá propast Malá Macocha

 Propast Malá Macocha nedaleko Babic nad Svitavou není klasická propast jako její velká sestra, ale opuštěný starý důl na železnou rudu. Jámy tohoto druhu byly hloubeny do hloubky 40 m, přičemž průměr závrtu činil asi 100 m. Po ukončení těžby byla takto vytvořená prohlubeň zasypána hlušinou. Dnešní hloubka činí asi 8 m při průměru 40 m.

Nový hrad u Adamova

 Původně zeměpanský hrad ze 14. století, který střežil strategickou obchodní stezku z Brna blanenským údolím. Od roku 1990 je hrad postupně obnovován se všemi věžemi a obrannými prvky včetně padacího mostu a ochozů na velké hranolové věži. Srdce milovníků vojenské historie nepochybně zaplesá nad početnou sbírkou středověkých chladných i palných zbraní, zatímco ti romantičtěji založení určitě nezhrdnou návštěvou sklepní mučírny…

Některé cestovatelské výpravy mohou být docela vyčerpávající…

FOTOGALERIE:

123456►

© -CC-

Slavná skalní „Sloní hlava“

 Pro ty, kdo se s tímto pojmem  ještě nesetkali, uveďme, že podstatou canyoningu je adrenalinové prostupování horských říček, řek a potoků po proudu. Tyto toky jsou zpravidla součástmi více či méně hlubokých a členitých horským kaňonů (odtud canyoning), takže cestou na vás čekají úzké soutěsky, vodopády, tobogány, skalní průrvy, ale právě ty dělají z canyoningu to „pravé ořechové“.

Vodopády se po prozkoumání překonávají zpravidla skokem nebo slaňováním. Výjimkou nejsou vodopády vysoké i 12 m. Tobogány jsou úzká koryta s různým sklonem, která kloužou a sjíždějí se po zádech s rukama na prsou a překříženýma nohama, aby se člověk nezachytil a neroztočil.

Přes Mostnici vede samozřejmě množství větších či menších mostů, můstků a lávek

 Vybavení pro canyoning je relativně jednoduché. Tvoří ho neoprénový oblek, boty (někdo používá napříkad staré maratónky), dále horolezecký sedák, který slouží ke slaňování vodopádů. Chybět nesmí ochranná přilba a vhodná je i plovací vesta.  K tomu je nutno připočítat horolezecké lano, batoh na záda s otvory pro odtok vody a vodotěsná nádoba pro jídlo, doklady, mobil a foťák.

Ohlazené říční koryto vytváří ideální podmínky pro canyoning

 Nejvyhledávanější canyoningové terény jsou ve Španělsko či ve Francii, ale v posledních letech získává mezi znalci na canyoningovém věhlasu i Slovinsko. K nejznámějším z tamních lokalit patří především Bovec na horním toku Soči, Sušec a dále bystřiny Grmečica a Mostnica u Bohinjského jezera.

V místech, kde Mostnica opouští skalní soutěsku, se její vody valí přes umělý jez

 Kaňon  Mostnice je situován v samém srdci Triglavského národního parku a jeho nejatraktivnější – asi dvoukilometrová – pasáž vede mezi starobylým kamenným mostem (Hudičev most) a rozcestím Planinska koča na Vojah a překonává více než stometrové převýšení. Prostupování Mostnice je ideální pro dvě až osm osob a trvá přibližně dvě až tři hodiny. A protože na cestě vás čekají pouze dva asi třímetrové skoky, pro jejichž překonání nepotřebujete žádná lana, řadí to Mostnici k méně náročným (například průchod toků v Bovci trvá pět až sedm hodin), ale o nic méně okouzlujícím zážitkům. Odměnou je totiž úžasná okolní příroda a současně možnost předvést a „nakazit“ tímhle tímhle adrenalinovým zážitkem méně zkušené a začínající zájemce.

Kostelík ve Staré Fužině a dochovaná středověká freska

 Vypravíte-li se na rozdíl od canyonistů proti proudu Mostnice, nezapomeňte si udělat krátkou zacházku po proudu, kde řeka opouští úzké skalní koryto a pod zbytky jezu se rozlévá do šířky aniž by však ztrácela cokoli ze své energie a mezi velkými balvany vytváří další efektní peřeje.

Louky a pastviny pod hřebeny Julských Alp

 Mostnice protéká údolím, kde se spojily horotvorné vlivy ledovcový morén a tektonických zlomů. Místy za zarývá až do dvacetimetrové a místy jen metr široké soutěsky s četnými skalními okny. Koryto bystřiny je přitom místy takřka dokonale vyhlazeno, takže riziko poškození neoprénového obleku a případného zranění je při dodržení všech zásad bezpečnosti vskutku minimální. Cestou vzhůru vás čeká množství atraktivních vyhlídek a díky mnohdy husté vegetaci, mlžnému oparu a stínu stromů máte pocit, že tohle už ani není evropský kontinent. Tu a tam se koryto Mostnice samozřejmě otevře a pak se můžete kochat pohledem na fantastické tvary vodou vymletých balvanů-hrnců a nebo roztodivné skalní útvary včetně proslulé Sloní hlavy.

 FOTOGALERIE:

123►

R A T I N G

*) Přístupností je míněna cesta od parkingu nebo zastávky k objektu a v případě vozíčkářů i uvnitř samotného objektu!

 © -CC-

Když se řekne Bruntálsko, většině lidí, obeznámených se světem vezdejším ponejvíce z  novin či televize, vytane nejspíše na mysli chudý kraj s největší nezaměstnaností v zemi. A bruntálským se zase může jevit taková Praha jako pod bohatstvím se prohýbající pupek světa. Jenže podobné myšlenky a představy jsou k ničemu. Jak z jedné, tak z druhé strany.

*Bruntálský barokní zámek, někdejší sídlo velmistrů Německého řádu

 Už několik let zajíždím alespoň jednou do roka do Bruntálu, abych zde navštívil své přátele z farnosti Německého řádu a moje dojmy rozhodně nejsou totožné s tím, co se o tomto městě a přilehlém kraji píše a říká.

 Členové Německého řádu dávno odložili meče a namísto ochrany poutníků do Svaté země se dnes věnují špitální a vzdělávací činnosti; na snímku pečovatelský dům Německého řádu v Bruntálu

 Zajisté se zde nežije lehce. Bruntálsko bylo odpradávna drsný kraj, kde se člověk musel setsakra ohánět, aby přežil od zimy do zimy. Ostatně zažít zde opravdové léto se blíží tak trochu zázraku. Jak mi bylo řečeno, vybírám si prý pro své návštěvy období tzv. malé zimy, zatímco zdejší obyvatelé tráví většinu roku v podmínkách tzv. velké zimy. Jiná roční období jsou zde jinak spíše výjimečnou záležitostí.

*

 Bruntálská ulička a evangelický kostel

 Nicméně Bruntál alias někdejší sudetský Freudenthal rozhodně není nějakou zapadlou výspou civilizace, ale jak už koneckonců mohl zaznamenat pozorný návštěvník stránek Českého cestovatele, poutník zde najde stejně tak významný otisk historických epoch a architektonické skvosty, jako okouzlující přírodu s mnohými zajímavostmi rostlinného i geologického původu.

Šedivou fásada domu z budovatelských časů socialismu „ruší“ jen polistopadový firemní štít stylové bruntálské restaurace; za povšimnutí však stojí, že navzdory absenci jakéhokoliv odpadkového koše se chodník skví čistotou… Jak to ti bruntálští dělají?

 Za ty roky, co do Bruntálu jezdím, nebylo možné nezaznamenat jeho postupující proměnu z kdysi zapadlého a léty totality upadajícího a devastovaného okresního města. Co kdysi – pamatuji ze své první návštěvy v roce 1984 – působilo šedivě, špinavě a smutně, to dnes září cílevědomou rekonstrukcí a renovací. Hlavní náměstí jako ze škatulky, stejně jako Zámecké a nebo Žižkovo náměstí . Škoda jen zavřeného divadla, jehož velikost by bruntálským záviděl leckterý pražský divadelní soubor, tísnící se mnohdy v suterénních prostorách pro třicet čtyřicet návštěvníků.

*

Budovu Společenského domu dodnes hyzdí socialistické „přílepky“; na přelomu 19. a 20. století byly tyto a jim podobné Národní nebo Lidové domy centry kulturního a společenského života

 A ještě jedna věc mě na Bruntálu udivuje. Přestože ještě řada ulic a objektů čeká na svou obnovu (obzvlášť některé komunikace by si zasloužily zvýšenou pozornost bruntálské radnice), na rozdíl od mnohdy neuvěřitelně lhostejných pražských sousedů v naší ulici, kterým nevadí svinčík kolem popelnic a kontejnerů, jsem v Bruntále kvitoval, že si zde čistoty města skutečně hledí. A zřejmě k ní umějí vychovávat jak své děti, tak i ty sousedy…

*Barevně sice trochu extravagantní, ale jinak útulný bruntálský penzión s restaurací U kata; za sympatickou cenu zde pohodlně přenocujete a skvěle se najíte

 Bruntál – to však není jen kouzelný zámek, zvenčí možná trochu strohý, ale uvnitř s nádhernými arkádami a doslova pohádkovými interiéry, nebo děkanský kostel Německého řádu Nanebevzetí Panny Marie, ale celá řada dalších pamětihodností.

 Poutní kostel Panny Marie Pomocné na Uhlířském vrchu

 K těm, které lze spojit s příjemnou vycházkou, patří výlet na Uhlířský vrch (672 m n.m.), jedné z nejmladších sopek na území České republiky. Na jeho vrcholu stojí barokní poutní kostelík Panny Marie Pomocné, k němuž vede křížová cesta, lemovaná patnácti zastaveními se čtrnácti novodobými řezbami místního uměleckého řezbáře Františka Nedomlela. Nejde přitom o jen tak nahodile vytvořené skulptury. Dřevěné plastiky, znázorňující výjevy z Kristovy cesty na Golgotu, jsou totiž zhotoveny z různých druhů dřev stromů z oblasti Nízkého Jeseníku a podstavce jsou z různých druhů hornin. Nová křížová cesta byla vybudována z darů lidí z celé republiky, kteří vybrali téměř dva milióny korun, a otevřena a slavnostně požehnána v říjnu 2007.

*Příjemné místo pro relax skýtá bruntálský aquapark (wellness centrum); rozšířením někdejší městské bazénu vniklo centrum, kde si půldruhé hodiny užijete za pouhých 85 korun českých. Na rozdíl od jiných podobných atrakcí si zde opravdu zaplavete, ale nechybí zde ani tobogán, „divoká řeka“, vířivky nebo parní sauna

 Za kostelíkem se nachází někdejší lom, jehož stěny odkrývají několik desítek metrů vysoký průřez sopečným tufem. Na tyto pozůstatky lávy je okolí Bruntálu mimořádně bohaté. Další pozoruhodné ukázky skýtá jednak Venušina sopka s blízkým čedičovým lomem a dále terénní hřeben nad obcí Razová při severním břehu vodní nádrže Slezská Harta, kudy vede naučná stezka Po vulkanitech s výhledy na Velký Roudný (771 m n.m.) na protějším břehu přehrady.

 Přehradní hráz vodní nádrže Slezská Harta

 Do opuštěného lomu u Venušiny sopky vede pohodlná lesní cesta, ale vlastním lom, dnes už zarostlý bohatou vegetací, se před vámi vynoří až na poslední chvíli. O to větší zážitek se vám naskytne při pohledu na vysokou stěnu, zvrásněnou čedičovými sloupy, jaké zná asi většina lidí z proslulých Varhan u Kamenického Šenova.

 Romantický výhled z naučné stezky na zátoku vodní nádrže Slezská Harta

 Všechny cesty vedou sice ne vždy po pohodlných stezkách (obzvlášť, když je po dešti, což na Bruntálsku není nic výjimečného), ale odměnou vám bude klidná a malebná příroda a zmíněné sopečné vyvřeliny (v tomto případě tzv. Razovské tufity), obnažené prostřednictvím dnes už zase zarůstajících lomů, kde se daří zejména teplomilným rostlinám.

*Tufitový lom nad Razovou

 Tufity sloužily už ve středověku jako snadno opracovatelný stavební materiál a kolmé stěny v lomu nad Razovou svědčí podle všeho o tom, že zde byly odřezávány celé velké desky a bloky. Tufity nalezly uplatnění i při stavbě arkád na nádvoří bruntálského zámku.

*Ne, to není nekvalitní beton, ale tufitová vyvřelina

 A když už je řeč o Bruntálsku v souvislosti s Německým řádem – bruntálský zámek sloužil až do konce první republiky jako sídlo velmistra řádu, poté ho zrekvírovali stejně jako další majetek řádu nejdříve nacisté a po nich komunisté – nelze nevzpomenout ani další významnou historickou památku na tento kdysi slavný rytířský řád, svého času mocnější než templáři nebo johanité. Tím je hrad Sovinec, který sice leží už poněkud stranou, až za Rýmařovem, nicméně podobně jako bruntálský zámek nebo hrad Bouzov i Sovinec je neodmyslitelně spjat s historií řádu na našem území. A to nikoli historií nějakého útlaku, jak se nám snaží vsugerovat někteří dějinami nepolíbení spoluobčané, politiky a publicisty nevyjímaje, ale příkladného hospodaření a také péče o slabé, nemocné a potřebné. Přestože se totiž rytíři řádu dovedli ohánět mečem jako málokdo, stejně tak se dokázali věnovat šíření vzdělanosti, ekonomické prosperitě svěřených statků a naplňování hesla „léčit a pomáhat“ (heilen und helfen).

*

Jen tak na okraj – dnes zase po staletích členové řádu zkouší také obnovit tradici vaření speciálního ležáku. Zatím jen pro vlastní potřebu, ale kdoví, zda si jejich mok za nějaký ten úplněk nenajde i další konzumenty.

*Hrad Sovinec a kostel sv. Augustina, jehož zvonice vznikla přestavbou někdejší hradní věže

 V souvislosti s přijatým zákonem o církevních restitucích opět vyvřely v nemalé části české společnosti všechny její nedobré vlastnosti od lakotného chrapounství až po žlučovitou závist a například z představy, že by se Německému řádu měly vrátit lesy a polnosti na Bruntálsku a Hrubojesenicku a nebo snad dokonce hrady a zámky jako Bouzov, Bruntál či Sovinec naskakuje mnohým doslova kopřivka. Že tyto majetky nebyly zestátněny ani znárodněny, ale byly sprostě ukradeny bez jakékoliv náhrady, si jaksi nikdo nechce připustit. V demokratických zemích se přitom převzetí soukromého majetku do státní správy (rozuměj skutečné znárodnění) odehrává za náhradu. Té se v případě komunistické poúnorové zlodějny dočkaly jen velmoci jako Velká Británie nebo Francie, které měly páky, aby bolševika donutily ctít právo. Obyčejný soukromník nebo církevní řád však neměl nárok. A pokud se za svá práva zkusil brát, musel vzápětí buď co nejrychleji emigrovat a nebo čekat na státní zaopatření v kriminálech a koncentrácích jako Leopoldov nebo Jáchymov…

FOTOGALERIE:

123►

 © -CC- (2013)